V tom měli úspěch, protože dopadli měkce, do písku. Během vteřiny byli zasypáni až po hlavu, ale zároveň s nimi celá vrstva začala znovu ujíždět po svahu dolů. Pohyby, podobnými plavání, se jim podařilo částečně vyprostit; běh byl nyní nemožný, ale snažili se teď aspoň trochu "plavat proti proudu". Neviděli dosud nic a pro svištění písku neslyšeli nic jiného, cítili ale, že svah je stále méně prudký a že se sunou dolů stále pomaleji. Konečně se zastavili úplně a v tu chvíli jim mohutné zadunění a otřes půdy oznámily, že se tlama pouště za nimi zavřela.

Ve vzduchu bylo dosud plno jemného prachu, takže to byl dost obtížný úkol, brzy však prohlédli alespoň natolik, aby viděli, že jsou v úplné tmě. Poprvé po dlouhé době všechno kolem nich znehybnělo. Tlama pouště se skutečně zavřela, to však Laita nijak neuklidnilo. Měl podezření, že se kdykoli může zase otevřít, třeba proto, aby spolykaný písek zase vyplivla a jen tak pro zábavu jím zasypala nic netušící karavanu. Znovu uchopil Tuilindovu ruku a začal ohmatávat stěnu, jestli někde neustupuje dozadu.

Téměř ihned se mu skutečně podařilo objevit cestu; byl natolik zvyklý se orientovat pod zemí, že dokonce i nyní věděl, že vede přesně k jihu, což byl v celé té beznadějné situaci ten nejnadějnější směr. Rozběhli se tudy, jak nejrychleji to na nejistých nohou a s nevidoucíma očima dokázali. Vzduch se postupně čistil a po nějaké době už viděli, že pravděpodobně běží jakýmsi vyschlým říčním korytem. Poušť tedy zřejmě kromě občasného sousta také někdy pila - v těch vzácných případech, kdy na ni spadl příval. Další myšlenka byla až příliš zřejmá: jsou na nejlepší cestě do jejích útrob. Přesto si však nedokázali jen tak sednout a čekat. Běželi dál.

Mnoho sil však už jim nezbývalo. Tuilindo se zastavil první. Pohlédl na Laita s omluvným úsměvem a zavrtěl hlavou; ústa měl tak vyschlá a plná písku, že dosud nedokázal promluvit. Pak se ztěžka opřel zády o skalní stěnu a pomalu se svezl k zemi. Tam zůstal bez hnutí, oči zavřené. Laito usedl vedle něj; nic mu nevyčítal, cítil, že sám už má také dost. Okamžitě upadli do spánku, který byl napůl mdlobou.

Melwen nějakou dobu odpočívala na břehu tůně. Když ucítila, že se jí vracejí síly, rozsvítila Laitovu polívku, vysušila si šaty a otevřela batoh. Byl mnohem sušší, než doufala. Pustila fenka na svobodu a vděčně na sebe natáhla jeho pelíšek; byla jí už pořádná zima. Fenek se držel poblíž a očichával své okolí. Nezdálo se, že by mu vadilo, že se octl na tomto nezvykle temném a vlhkém místě. U kraje vody nalezl jakousi škebli a ihned si na ní pochutnal. Melwen napadlo, že aspoň jednu skutečnou výhodu jí jeho společnost dává: nikdy už asi nebude muset mít strach, že by nenalezla svou vlastní stopu.

Jiná věc ovšem je, že ji vlastní stopa může zavést nanejvýš zpátky sem. S povzdechem vzhlédla k lanu, jehož konec se zmítal v divoké vodě půldruhého metru nad její hlavou. Ty moje něžné zvířátko, řekla v duchu fenkovi, to jsem tě tedy dostala do pěkné kaše. Inu co, musíme dál - snad se nám ještě podaří nějak vyváznout.

Konečně cítila, že už si musí odpočinout. Našla si výklenek, vymletý vodou o něco výše ve skále, najedla se a uložila se ke spánku. Láhev nechala svítit, protože si vzpomněla na Tuilindova slova v trpasličí síni. Bylo to velice příjemné, moci si dovolit tu trochu světla. Fenek se stočil do klubíčka vedle ní, pěkně hřál a dával ještě trochu větší pocit jistoty; věděla, že svými bystrými smysly zjistí případné nebezpečí mnohem dřív než ona. Usnula pokojně a téměř okamžitě.

Příštího dne, či spíše příští noci, i noci následující, postupovala dál. Řeka si udržovala více méně stejný směr. Občas přibírala z leva i z prava menší přítoky. Melwen sice důvěřovala čichu svého malého přítele, ale přesto si cestu na těch místech pro jistotu ještě značila. Chodba se časem rozšířila i zvýšila a chůze už nebyla tak namáhavá. Bylo však stále chladněji, jak sestupovali podél ledové vody stále hlouběji pod zem. Melwen to snášela statečně; byla zvyklá žít v zimě v létě v přírodě bez ohně.

Čtvrté noci měli za sebou asi hodinu pochodu, když fenek zřejmě na něco narazil. Přiběhl k ní z obvyklé výpravy napřed, ale tentokrát se viditelně třásl a za nic na světě nechtěl v cestě pokračovat. Posadila se a vzala ho na klín, aby ho utěšila, a v duchu při tom uvažovala, co dál. Neměla by asi brát varování svého společníka na lehkou váhu, ale jak by bylo nejlepší se zachovat? Zůstat na místě přece nemůže a pokoušet se projít podél některého z potoků k jinému východu je značně nejisté a navíc se to rovná ústupu s nepořízenou - to už nemusela do podzemí vůbec chodit.

Jak tak nad tím uvažovala, dolehly k ní zepředu podivné a brzy dosti hlasité zvuky. Nedovedla je přesně určit, ale znělo to tak trochu, jako by chodbou šly velmi těžké kroky a zároveň se o stěny cosi smýkalo. Zvuky stále sílily a její malý přítel se bázlivě přitiskl co nejtěsněji k ní. Zřejmě se blížilo cosi velmi nebezpečného. Melwen vyskočila a s fenkem dosud v náručí se dala co nejtiššeji na útěk. Neuběhla však daleko, když se zvuky zvláštně změnily - v běhu nebyla schopna určit, jak - a posléze utichly úplně.

Zastavila se a napjatě naslouchala. Kromě důvěrně známého šplouchání vody neslyšela nic. Postavila fenka na zem a sledovala, jak se bude chovat. Zdálo se, že už se uklidnil. Zkusila udělat pár kroků zpět původním směrem. Když se po něm ohlédla, doběhl ji. Popošla ještě kousek. Běžel s ní. Jakmile se však dostali zhruba do míst, kde spolu předtím seděli, stáhl ocas a začal ustrašeně kňučet. Něco asi cítil, co se mu nelíbilo - ano, když se Melwen hodně snažila, měla sama dojem, že tu rozeznává jakýsi pach, neznámý a ne zrovna příjemný, avšak pro ni tak slabý, že by se marně pokoušela z něj usoudit něco víc.

Melwen udělala krok do nové chodby, ale fenek zakňučel a stáhl se zpátky. Pravda, zde už bylo zřejmé, že tu cosi nehraje. Nový pach sice znatelně sílil, jak se k tomuto místu blížili, ale zde začal být opravdu hodně výrazný. Teď už se Melwen nemusela namáhat, aby ho zachytila - spíš měla potíž s tím, jak ho snést.

Vrátila se k němu, hladila ho a tiše mu domlouvala. Pak ho začala lákat s sebou dál, ale znovu marně. V nejvyšší nouzi se ho pokusila uplatit dalším kousíčkem lembasu. Tentokrát měla úspěch: když mu ho ze vzdálenosti několika kroků podala, odvážil se do obávané chodby, a dokonce pak ještě pár desítek metrů běžel s ní. Náhle se však zastavil, ohlédl, jako by odhadoval vzdálenost zpět k bezpečné chodbě, a posadil se na místě. Teď už s ním nepohnulo nic.

Melwen přesto ještě kousek popošla, ale ne daleko. Dobře věděla, že bez společníka je její cesta marná. Buď se může vrátit, nebo zkusit, zda by s ní fenek nebyl ochoten jít širokou chodbou opačným směrem. To však v podstatě také neznamenalo nic jiného než se vracet, neboť její chodba vyústila do této pod značně ostrým úhlem, takže směr postupu zůstal téměř zachován. Znovu stojí před stejnou volbou: buď opustit přátele v nouzi, nebo jít sama vstříc nebezpečí a stejně ničeho nedosáhnout. Teď už si nemůže vzít ani tu květinu do vlasů. Ale co pak měla znamenat ta zvláštní příhoda s fenkem? Byla to snad jen hra náhody, marná od samého začátku?

Laito a Tuilindo se probudili ve stavu hodně podobném horečnatému snu, ale přesto se ještě vzchopili k další cestě. Potáceli se jako opilí korytem vyschlé řeky a hodinu po hodině se kolem nic nezměnilo: stále stejná tma, ticho a pusto. Cesta vedla rovnoměrně dolů a nikde nebyla ani stopa po kapce vody.

Zamyšleně upřel oči na svého druha. Tady se dělo něco, čemu tak úplně nerozuměl. Tělesně by na tom Tuilindo správně měl být lépe než on, ale o to nešlo. Oba jsou zbědovaní důkladně, elf však snese hodně, dokud ho drží síla jeho ducha. A v tom byl právě ten rozdíl. Na obou sice leželo velké břemeno zármutku, ale zatímco u něj ho více než vyvažovala radost z vysvobození, v Tuilindovi zřejmě hlodala jakási další bolest či pochybnost, která ho připravovala o naději a podlamovala jeho vůli. Laito měl dobré uši - ani v usilovném běhu pouští nepřeslechl Tuilindův rozhovor s Melwen. Jeho přítel trpí něčím, co ho užírá zevnitř.

Ale co s ním? Skřeti mají jeden dobrý lék na vyčerpání, mnohokrát osvědčený... a uplést nový bič je konec konců maličkost. Snad by neměl být tak úzkostlivý, když jde o život... Ba ne, s tím raději opatrně. Nechme ho chvilku odpočinout, to mu neuškodí, když to nebude moc dlouho. Pak to nejdřív zkusíme po dobrém.

Moc toho však ze svého okolí nevnímal. Začínal špatně vidět, před očima mu tančila světelná kola, a pak, zvedat nejprve jednu nohu a pak zase druhou stálo teď už tolik úsilí... Ještě jeden krok... a ještě jeden... a ještě jeden...

Konečně se mu zatočila hlava a on padl v mdlobách k zemi. Vzápětí se však probral. Jednak jím projela ostrá bolest, jednak ucítil v obličeji cosi studeného, cosi nesmírně vzácného a příjemného... v první chvíli nebyl schopen říci, co to je, ale určitě to zná... ale ano, vždyť je to... vždyť je to... voda!

"Poslyš..." odpověděl Tuilindo tiše, "jsi si opravdu jist, že to má smysl? Cesta ven vede za námi, a tudy neprojdeme. Teď směřujeme dovnitř."

"Ále, co to zase meleš," broukl Laito. "Když už nemůžeš, tak nemůžeš, s tím se nedá nic dělat. Koukej, přemejšlel jsem o tom. Kdybych byl skřet, vzal bych na tebe bič. Ale na druhou stranu kdyby někdo vzal bič na mě, ještě bych tě dokázal nýst hezkej kousek cesty. Tak to zkrátka zkusím - jako by se stalo."

Tuilindo vyprskl smíchy.

K nádržce se dostali bez potíží a dopřáli si ten přepych, že se u ní zdrželi skoro hodinu. Oba se napili dosyta a nabrali si vodu do zásoby. Pak si vymyli zanícené oči a nakonec shodili, co měli na sobě, a umyli se celí. Bylo to něco nepopsatelně krásného. Tuilindo vyhledal v batohu rezervní oblečení; Laitův kožený oděv stačilo důkladně vytřepat.

Nazítří už byl Tuilindo tělesně úplně v pořádku a v Laitových včerejších slovech nalezl dostatečnou vzpruhu, aby pokračoval v cestě. Laito se také cítil mnohem lépe. Byl sice zase už třetí den bez jídla, tvrdil však, že mu to celkem ani nevadí a že pomalu už ani nevnímá hlad. Vyrazili s novou silou a postupovali mírnějším tempem než na poušti, přesto však lehce, rychle a téměř bez oddechu po celý příští den a noc. K ránu si pár hodin odpočinuli a pokračovali dál. Místa, kde se zachytila dešťová voda, teď už nacházeli častěji.

Během odpočinku se vážně zamyslel nad situací a posoudil všechny možnosti. Vycházelo mu jen jedno rozumné řešení. Když se začali chystat k další cestě, z čista jasna po Laitovi skočil a důkladně ho spoutal. Něco takového Laito od přítele nečekal, takže zareagoval přece jen o maličko později, než by bylo třeba, a kromě toho už neměl dost sil, aby se mu ubránil; Tuilindo si však s jistým pohnutím uvědomil, že se vlastně ani nebrání. Stále ještě byl jeho zajatcem, připraveným nejen o něj oddaně pečovat, ale také od něj bez mrknutí cokoli snést.

"Nic zlého, neboj se," odpověděl mu Tuilindo. "Jen se snažím nějak vypořádat s tvou tvrdohlavostí. Kybych s tebou měl mluvit jako ty se mnou, řekl bych ti, že už nás zdržuješ příliš, ale po dobrém si poradit nedáš, takže musím sáhnout k násilí, pokud má zůstat ještě nějaká naděje, že kdy budeme co platní té, kvůli které to jedině všechno podnikáme. Ale pravda je taková, že už mám tak velkou chuť pro tebe něco udělat, že bys tomu neušel tak jako tak. Budeš dnes muset strpět trochu nepohodlí jako mé zavazadlo."

Odpoledne už značně pokročilo, když ucítili ve vzduchu cosi nového. Jak postupovali vpřed, nyní ještě obezřetněji než dosud, tento pach rychle sílil, až dosáhl meze únosnosti. V tu chvíli Tuilindo spatřil, že jejich říční koryto končí ostrou skalní hranou, jako by ho uťal. V určité vzdálenosti před nimi bylo slyšet šumění tekoucí vody. Jejich chodba ústila do rozlehlé jeskyně, jejíž dno bylo několik metrů pod jejich úrovní. Tuilindo tam nahlédl a začal Laita rozvazovat; pečlivě povoloval uzel po uzlu, aby mu nepoškodil jeho drahocenné řemínky.

Laito ještě nemohl vstát, ale naklonil se přes okraj a pohlédl dolů. Tuilindo měl pravdu. Okrouhlá jeskyně před nimi byla celá vyplněna bažinou; nikde nebylo vidět místečka, na které by se dalo šlápnout. Z toho, kolik vody do ní z protějšího břehu přitékalo a beze stopy v ní mizelo, se dalo usoudit, že nebude zrovna mělká.

"Máme lano?" tázal se Laito.

Posadili se, aby si vzali něco k jídlu nebo alespoň k pití a uvažovali, co dál. Náhle k nim dolehly podezřelé zvuky: dunivé kroky a podivné těžké smýkání o stěny či dno protější chodby. Bylo zřejmé, že se k nim blíží nějaký obrovitý tvor - či netvor. Vyskočili a rychle vyhledali útočiště v hluboké a úzké skalní štěrbině. Zvuky se ozývaly stále silněji, až konečně docela zblízka zaznělo mocné šplouchání, čvachtání a bublání, které se postupně uklidňovalo, až utichlo docela. Jejich nevítaný společník se zřejmě uvelebil v bahně.

Konečně se ozval Laito, tichoulinkým šepotem.

Oba napnuli uši.

"Ano."

"Tak se do ní vrať a počkej tam. Něco zatím vymyslím... musím!"

"Je Laito s tebou?"

Pro leckoho z lidí by teď bylo přirozené dát se na útěk a možná by se tak zachránil. Melwen ale vyrostla v lese a měla hluboko vštípenou zásadu, že žádné zvíře, od jedovatého hada až po medvěda, za normálních okolností člověka nenapadne, neboť zvířata byla původně stvořena, aby se lidem poddávala; tak ji tomu Stromovous vždycky učil. Před dravým zvířetem se však nesmí utíkat - to je pro něj příliš silný podnět.

Po hladině se rozlilo měkké zlaté světlo, vykreslilo všechny vlnky, kruhy a bubliny a vyplnilo prohlubeň něžným třpytem. Tu Melwen viděla, jak se přímo proti ní zvedá obrovitá nestrvůrná hlava s šupinatou kůží a pootevřenou tlamou plnou ostrých, špičatých zubů. Bahno z ní kapalo dolů v zlatavých pablescích a jeho světlo jí dávalo majestátní kovový lesk. Byla nesena na mohutném krku, za kterým se pozvolna vynořoval hřbet, lemovaný řadou pilovitých výčnělků.

Pro každého draka je panna tou největší pochoutkou... blesklo jí v tu chvíli hlavou. Vzápětí si však uvědomila, že toto pravděpodobně drak nebude; ten by se neválel v bahně, nýbrž na hromadě skutečného zlata. I z jeho očí bylo patrné, že jde o tvora, neobdařeného žádnou vyšší mocí ani inteligencí. Ovšem, byl strašlivý ve své síle a mohl jí docela snadno ublížit, ať už pro nějakou špatnou zkušenost s člověkem nebo čistě z nepozornosti. Melwen však právě pro jeho velikost a mohutnost na strach skoro zapomněla. Zírala na něj v tichém okouzlení a protože i on byl poněkud vyveden z míry nezvyklým světlem, které se tu z ničeho nic objevilo, delší chvíli se ani jeden z nich nepohnul.

Pak Melwen promluvila, pomalu, klidně a laskavě - a s odzbrojující upřímností:

Náhle se ještěr pohnul. Jeho hlava klesala níž a níž, až se dostala těsně k Melwen, která stála neochvějně na svém místě a ani na chvíli neustala ve vyprávění. Položila se vedle ní, tlamu zavřenou, oči slastně přivřené; také tělo pokleslo, takže z bahna vyčníval jen vrchol hřbetu. Skoro by se dalo říci, že ještěr ulehl Melwen k nohám.

Tuilindo ji dobře slyšel, i když ani slovem neodpověděl. Nesmírně opatrně a nehlučně došel k batohu a vytáhl lano. Melwen povídala a povídala a navenek to dosud znělo klidně, ale cítila, že jí srdce bije stále rychleji, jak sledovala Tuilinda, když vázal smyčku a hodil. Lano se zachytilo na jednom z ještěrových hřbetních výčnělků. Bylo ovšem elfí výroby, lehounké a jemné, zvíře to možná ani necítilo. Tuilindo uvázal na druhém konci uzel a zaklínil ho do skalní štěrbiny na samém břehu.

Pak ovšem nastala první vážná potíž: ani jeden z přátel totiž nechtěl přejít první a navíc nesměli promluvit, takže se ani nemohli dohadovat. Pokoušeli se domluvit očima a posunky. V tom byl Laito nepřekonatelný. Ukázal směrem k Melwen, pak naznačil prsty na koleně dvě postavičky, pochodující vedle sebe. Našlapovaly čiperně a vesele. Potom předvedl jednu osamělou; ta se smutně vlekla a posléze se zřítila do propasti. Konečně ukázal na Tuilindovu nohu a přešel prsty zlehounka přes hřbet druhé ruky - pak ukázal na svou nohu a předvedl totéž, ale tentokrát ztěžka a hrubě, až sebou postižená ruka začala netrpělivě poškubávat a nakonec se obrátila hřbetem dolů a podrbala se o podlahu. Tuilindo se měl co držet, aby se nerozesmál nahlas, a přiznal mu vítězství, i když ovšem srdečně doufal, že se všechny ty chmurné předpovědi nevyplní.

Jak Tuilindo vkročil na lano, ještěr sebou cukl. Melwen pocítila srdce až v hrdle. Ze všech sil se snažila ovládnout svůj hlas, ale začínala se dostávat do úzkých; stále častěji ji vůbec nenapadalo, co by řekla. Hovořila však dál, třeba i naprosté nesmysly. Naštěstí to netrvalo dlouho. Tuilindo s jistotou a bez námahy přeběhl po laně, jen třikrát se lehce dotkl nohou obrova hřbetu a doskočil na břeh kousek od jeho hlavy. Nezpůsobil přitom žádný hluk a okamžitě zůstal stát bez hnutí; ještěr po něm sice loupl okem, ale jeho nehybnost ho uklidnila a víc se jím nezabýval.

Teď se úlohy vyměnily. Melwen by byla ráda Tuilindovi řekla, aby utíkal dál k chodbě, že zvíře zabaví, ale dobře věděla, že tím by se všechno mohlo pokazit. Musela tedy vydržet pohled na svého přítele, jak stojí bez hnutí kousíček od té zubaté tlamy, a pokojně pokračovat ve vyprávění, jako by se nic zvláštního nedělo. Připadalo jí, že to snad trvá celé roky.

To už byl Laito na laně. Kráčel po něm se stejnou jistotou jako Tuilindo, ale byl o dost těžší a ještěr ho víc cítil. Začal se silně vrtět. Melwen ztuhla hrůzou, povídala však dál. Laito už jen stěží držel rovnováhu. Konečně spadl, ale včas se zachytil rukama a posledních pár metrů přeručkoval. Vytáhl se nahoru a ohleduplně uvolnil smyčku; nechtěl zvíře nechat upoutané ke skále. Tím se ještěr poněkud uklidnil, ale jak po něm Laito šel, stále se maličko vrtěl, natřásal a škubal kůží; asi ho to trochu lechtalo. Konečně i Laito doskočil na břeh. Ještěr zamžoural, napůl se zvedl, pak se zase položil.

Po krátkém odpočinku se pustili co nejrychleji k východu. Před ještěrem teď sice byli bezpeční, zatímco na povrchu se zřejmě octnou v jeho lovištích; dobře však věděli, že první větší déšť je spláchne zpět do jeho brlohu a podzimní doba dešťů právě začínala. Vlastně i teď měla Melwen dojem, že na březích podzemní řeky už není ani zdaleka tolik místa jako předtím. Pokud nechtěli jít přímo vodou, museli se držet těsně při stěně, což bylo značně nepohodlné, neboť se v oblouku stáčela dovnitř. Oba její druhové téměř okamžitě zvolili vodu, ale když to chtěla Melwen zkusit také, neuspěla. Dno bylo velmi kluzké a proud jí podrážel nohy.

Laito i Tuilindo však byli nyní plni síly i radosti a zrovna hořeli touhou se rozběhnout, o nošení Melwen na rukou ani nemluvě. Její osud byl tedy brzy zpečetěn a od té chvíle už cesta ubíhala velmi rychle. Jak vody přibývalo, vzali do náručí i fenka a běželi neúnavně hodinu za hodinou, jen tu a tam se kratičce zastavili, aby určili směr.

Laito nechal Tuilinda s Melwen čekat a ponořil se dovnitř. Uplynula dlouhá doba, jak se alespoň zdálo těm, kdo na něj čekali. Konečně, když už se pomalu vzdali naděje, se vynořil a prohlásil, že tudy nemohou projít, aniž by Melwen utopili; o tom, že se téměř utopil sám, nepovažoval za nutné se zmínit.

Chvílemi zdřímla, chvílemi jen odpočívala se zavřenýma očima a poslouchala, jak Tuilindovi tluče srdce, a úmyslně se nedívala kolem sebe, když s ní její přátelé pospíchali kus zpátky po proudu a pak vzhůru jinou chodbou, nyní už po pás ve vodě. Strop opět postupně klesal, až jim zbývalo sotva místo, aby mohli držet hlavy nad vodou, když se skloněni drali proti proudu. Konečně se kanál rozšířil v okrouhlou tůň a uvítal je hukot vodopádu. Když se podívali přímo vzhůru, dal se zahlédnout kousíček večerní oblohy.

Tuilindo dýchl Melwen na čelo.

Postavil ji do vody vedle Laita, aby se o něj mohla v proudu opřít. Sám mu vylezl na ramena a Laito se dokázal udržet přímo pod vodopádem těch pár okamžiků potřebných k tomu, aby Tuilindo zachytil lano, zmítající se v bouřlivé vodě. Pak čekali stranou hlavního proudu, dokud Tuilindo nevyšplhal nahoru a neodvázal lano od stromu, čímž získal potřebnou délku navíc, aby mohl Melwen vytáhnout ven. Laito pak bez potíží vyšplhal za nimi.

Vrcholky hor kryly těžké mraky, ale nad pouští zářily hvězdy jako dřív a teď zvečera tu bylo příjemně teplo. Melwen se nadšeně uvítala se Stříbrovláskem - měli o sebe navzájem už opravdu strach - a pak starostlivě vysvobodila fenka z batohu, kde nakonec zase musel strávit značnou část cesty. Tentokrát byl opravdu mokrý, jeho náklonnost k ní to však nijak neumenšilo. Sotva byl venku a trochu se oklepal, znovu jí horlivě olízal ruce.

Laito si povzdychl. "Půjdu s vámi samozřejmě dál, abych vám mohl pomoct, kdybyste potřebovali," řekl. "Ale není to pro mě žádná legrace. Přitahovala mě až dost už od první chvíle, ale od tý doby, co mám zase oči pro věci dobrý a krásný, je to asi tak tisíckrát horší. A ona si ještě kliďánko zkrotí ještěra... a pak mi zlíbá ciferník, jako by se to rozumělo samo sebou. Ne že bych si chtěl stěžovat, ale to bych musel bejt z kamene, aby to se mnou nehnulo."

Laito neodpovídal.

"Možná v tvejch očích klesnu někam hluboko pod povrch zemskej," ozval se konečně. "Ale přesto se ti přiznám, protože jseš můj kamarád. Víš, někdy si říkám, že jednu věc ten skřetí život přece jen do sebe měl. Byl jsem mezi nima krasavec, na kterou jsem se podíval, ta za mnou běhala jako pejsek. Tomu neodvykneš přes noc, ať se snažíš sebevíc."

Tuilindo se k němu otočil a vzal ho za ruce. "A ty myslíš, že proto tebou pohrdnu?" opáčil. "Naopak, kdykoli si představím, co všechno neseš, rád bych aspoň část vzal na sebe - ale není to možné. A přece je zřejmě v tobě samotném něco, co ti pomůže všechno vydržet. Což jsi dobrovolně netrpěl hlad, když se ti zprotivilo násilí a skřetí tělo se vzpíralo tvé vůli? Není toto jen další případ? Kdybys mohl volit, vzal bys teď skutečně zavděk některou z těch, které tě dříve obdivovaly? Anebo i ty v hloubi duše toužíš čekat, až ti bude darována ta, o které sníš; zavázat se jí přísahou až do konce života, abys jí byl vydán na milost a nemilost, a teprve potom, pomalinku a z bázní, proměnit lásku v umělecké dílo svých prstů, s každým novým dnem o něco krásnější?"

Laito po něm ze strany loupl svýma bystrýma očima a potichu se rozesmál. "Ne ne, kamaráde. Díky, ale teď už vím, že tahle kytička pro mě nekvetla. Tobě to přeju - aby se ti splnilo všechno přesně tak, jak jsi řekl, přesně s tou, o které sníš, nebo budeš snít. Mě čeká cesta, na kterou si s sebou žádnou ženskou nevezmu. Ale i tak máš pravdu. Když něco doopravdy chci, stojí mi to za to, něco vydržet - a ta cesta sama je něco, co doopravdy chci."

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )