Odpoledne vyšlo slunce a rychle se oteplilo. Ti dva ještě spali a když se tak Melwen na ně dívala, nedokázala se cítit obklopena nebezpečím, ať se snažila sebevíc. Vzala si něco k jídlu a posadila se přitom tak, aby na ně viděla. Nemohla se nasytit toho pohledu; byla to sladká odměna za všechno prožité utrpení. Odpočívala polosedě opřená o strom, občas pohladila králíka, když se na chvilku přestal pást a přitulil se k ní, a pod příjemným, teplým příkrovem ospalosti vnímala, jak ji znovu a znovu zalévá pocit uspokojení, smíření, vděčnosti i radosti ze štěstí druhých.

Probudila se až nazítří časně ráno, v čas, kdy ptáci zpívají naplno, šikmé sluneční paprsky vetkávají své zlato do krajkoví lesa a kapky rosy se duhově třpytí v pavučinách. Oba její druhové už byli vzhůru, ale z krásné atmosféry, která je obklopovala, když spali, se nic neztratilo. Ano, mnoho toho bylo rozbito a střepy se zdaleka nedaly všechny posbírat, na obou spočívalo veliké břemeno bolesti. Nesli ji však statečně, takže zbýval prostor pro štěstí, pro radost z nového rána, které jim bylo darováno, tak čisté, že bylo skoro škoda se ho dotknout. Prošli spolu zázrakem a uměli si to naplno uvědomovat.

Laitovu dobrou náladu nezkazila ani skutečnost, že už byl čtvrtý den bez jídla a nezdálo se, že by se na tom v dohledné době mohlo něco změnit. Stále ještě nedokázal ztrávit ovoce, o lembasu ani nemluvě; jeho rozhodnutím vyhýbat se jakémukoli násilí to však nepohnulo. Tuilindovu nabídku, že pro něj něco uloví, hrdě odmítl a prohlásil, že si jeho skřetí tělo na nový režim jednou zvyknout musí. Tu si však Melwen vzpomněla na společné zážitky v podzemí a připravila pro něj entí nápoj; jako tehdy, i nyní ho dokázal vypít, třebaže s odporem, a značně ho to občerstvilo i posílilo. Melwen pak o něj tímto způsobem pečovala ještě dlouho. Zde, uprostřed nádherně živého lesa, se jí pracovalo mnohem lépe než v kamenné trpasličí síni a snažila se i o určitou chuťovou rozmanitost, třebaže byla malá naděje, že tím Laitovi jeho úděl ulehčí. Dvě základní varianty nápoje, jednu spíše osvěžující a druhou výživnou, nazývala po svých zkušenostech u lidí "čaj" a "polívka". Často při té práci vzpomínala na Stromovouse a v duchu s úsměvem uvažovala, co by tomu při svém odporu ke skřetům asi říkal.

Timpëho tělo pohřbili pod stromem, který ho držel v náručí během posledních okamžiků jeho života. Pro Melwen to byla naprosto zvláštní, neopakovatelná zkušenost. Za jiných okolností by na ni bolest nad ztrátou přítele dolehla naplno; nyní ji téměř nevnímala pro úžas, neboť jasně cítila, jak se v Laitovi i Tuilindovi mísí krajní radost a krajní žal, aniž jedno umenšilo druhé. Tuilindo, který už se ujistil, že široko daleko není živé duše, zazpíval nad hrobem krásnou píseň oběma zemřelým.

"A musím si dát taky bacha, abych od tebe nepochytil ty nóbl způsoby," řekl Tuilindovi. "I když by se mi třeba líbily. Rád bych totiž jednou zašel na kus řeči s klukama, který bych něčím takovým naštval hned na začátku; a to nemůžu, protože bych jim chtěl ledacos povědět. Ale teď to ještě nebude. Tobě jsem dlužen pomoc a lásku za dva kamarády a Slaměnce za to, že mi zachránila život hned dvojnásob. Nehodlám vás nechat samy dva v nebezpečí a neudělat pro vás aspoň to, co dokážu. Budu držet s váma - jestli mi to samozřejmě dovolíte."

O tom ovšem nebylo sporu; šlo však o to, co si vůbec společně počnou. Laito je ujišťoval, že se za nimi do lesů vypravila téměř celá posádka pevnosti, kterou upozornil - bylo tedy pravděpodobné, že se v nejbližších dnech není třeba obávat pronásledování. Zůstat na místě dlouhodobě však tak jako tak nemohli. Melwen i Tuilindo si z map, které studovali v Minas Tirith, pamatovali, jak vypadá krajina v okolí. Ještě několik dní cesty se táhne les, kde se sice mohou dobře skrývat, kde by však pravděpodobně dlouho nepřežili, kdyby se po nich začalo intenzívně pátrat. Budou-li však postupovat dál, ať už kterýmkoli směrem, narazí brzy na otevřenou step. Ta se na západě táhne až k mořskému pobřeží a na jihu zakrátko přejde v písečnou poušť. Směrem k východu je zavlažovaná několika řekami, úrodná a hustě obydlená; tudy také vedou hlavní silnice. Postup k západu i k východu je tudíž zcela beznadějný; pokud by se jim však podařilo překročit poušť, dostanou se do hor, které skýtají poměrně dobré možnosti úkrytu.

Tuilindovi dělala poušť značné starosti; dobře věděl, že na něco takového jsou velmi špatně vybaveni. "My dva vydržíme mnohé," řekl. "Ale toto dítě vyrostlo jako stromek v lese. Obejde se bez řady věcí, které lidé považují za nezbytné, ale bez vody brzy začne vadnout a zahyne."

Toho odpoledne a během příštích dnů tedy pokračovali v cestě k jihu a zároveň se začali připravovat na přechod pouště. Laito a Tuilindo se pustili do výroby co nejlehčích a nejskladnějších nádob na vodu; z ohledu na Laita se však Tuilindo ani teď nevydal na lov, takže nepoužili kůže. Melwen se rozloučila se svým králíkem a jednoho odpoledne ho opustila, když usnul blízko králičí kolonie na prosluněné louce. Věděla, že mu tam bude nejlépe, i když se mu možná nějakou dobu bude po ní stýskat. Nežili spolu ještě tak dlouho - mezi svými kamarády snad brzy zapomene. Sama také cítila smutek a stesk po Stříbrovláskovi na ni dolehl ještě silněji než dřív, byla však rozhodnuta to vydržet, aby malému příteli nezpůsobila trápení.

Konečně začaly stromy řídnout a ustupovat travnatým svahům, jen občas vystřídaným nevelkými hájky. To znamenalo konec pohodlného cestování. Putovali nyní většinou v noci a to ještě s největší obezřetností, od úkrytu k úkrytu. Posléze jednou vyhlédli z okraje porostu a spatřili širou pláň beze stromů, která se táhla, kam až oko dohlédlo. Věděli, že jsou v nejnebezpečnějším místě. Nikde nebylo ani stopy po nějakém úkrytu a jen o několik kilometrů dál křižovala jejich cestu haradská silnice.

"Jezdec," šeptl Laito.

"Jdu tam," oznámil.

Náhle, rychleji, než to Melwen stačila postřehnout, sjel Laito jako lasička po kmeni dolů. Vzápětí byl zpátky; ne však sám. Přidržoval se pouze jednou rukou, pod druhou svíral Tuilinda a nesl ho vzhůru bez patrné námahy jako kus prádla, přehozený přes předloktí. Tuilindo už pochopil, že nejde o nepřátelské přepadení, nýbrž o dobře míněnou záchrannou akci, takže se ani nebránil; teprve ve větvích se jemně vyprostil. V jeho tváři se mísilo pobavení a lítost.

Zbytek noci vyplnili přípravami. Ve Stříbrovláskovi dostali vydatnou pomoc a velikou naději, že se přechod pouště zdaří, nemohli se však na další cestu pustit hned, protože museli nashromáždit mnohem větší zásobu vody. Melwen pomáhala, jak nejlépe dovedla; když však k ránu uléhala Stříbrovláskovi po boku, zatímco Laito znovu vyšplhal na strom držet stráž, našla si konečně chvilku, aby se Tuilindovi svěřila se svým údivem nad tím, jak kůň nejenomže dokázal najít cestu oklikou a na takovou dálku, ale navíc poznal, kde ji hledat na té ohromné rozloze, na níž se mohla vyskytovat naprosto kdekoli.

Den uběhl klidně. Laito a Tuilindo se střídali na stráži a pozorně sledovali každý pohyb na haradské silnici; jejich směrem však nikdo nezamířil. Po setmění připravila Melwen pro všechny něco k jídlu a kolem půlnoci se vydali na cestu. Stříbrovlásek vezl Melwen a většinu zásob vody, zatímco Laito a Tuilindo běželi lehce a neúnavně podél něj. Nemohl se samozřejmě rozjet naplno, ale cestovali přinejmenším dvakrát tak rychle, než kdyby byli všichni odkázáni na vlastní nohy. Bezpečně překročili haradskou silnici a dlouho před svítáním už byli z dohledu. Tehdy si poprvé kratičce odpočinuli. Laito i Tuilindo okamžitě ulehli na záda do písku, ne snad proto, že by byli už úplně vysíleni, ale proto, aby se mohli zahledět do nebe, plného velikých jiskřivých hvězd. Neřekli si ani slovo, jen stiskem ruky spolu sdíleli, co prožívají. Během několika minut vstali báječně osvěženi a běželi dál s ještě větší lehkostí než předtím.

Když obloha počala blednout, zastavili podruhé. Měli nyní kolem sebe skály, ošlehané pískem do podivuhodných tvarů. Usadili se u paty jedné z nich a Tuilindo vyšplhal nahoru, aby se rozhlédl po okolí. Široko daleko se nic nepohnulo. Melwen zatím přichystala Laitovi obvyklou snídani - dnes zvolila polívku, neboť usoudila, že po celonočním běhu bude její přítel potřebovat něco vydatnějšího. Připravit ji zde nebylo tak těžké, jak by se zdálo. Na první pohled sice krajina kolem vypadala vyschlá a mrtvá, ale když se Melwen dotkla prsty země a chvilku ji tiše vnímala, poznala, že je všude kolem plno skrytého života: drobní živočichové, spící v písku, a semena, trpělivě čekající na drahocenný déšť.

Brzy vyrazili na další cestu; neměli s sebou tolik vody, aby si mohli dovolit přečkat den v úkrytu. Slunce už zakrátko začalo nemilosrdně pálit, hotovo vysát každičkou kapku vláhy ze všeho živého; pláště z Lórien se však i tentokrát výborně osvědčily a halily jejich těla chladivým stínem. Laitovi dali také jeden a pokud šlo o Stříbrovláska, jeho srst byla pro takovéto případy jako stvořená: odrážela téměř všechno světlo, takže se kůň nepřehříval a běžel mírným, pravidelným tempem po celý den.

Tak ubíhala hodina za hodinou, den za dnem, jednotvárné a stále úmornější. Melwen začala brzy pociťovat nedostatek pořádného spánku a její společníci museli nasadit veškerou sílu vůle, aby vytrvali v neustávajícím běhu, třebaže je noc pod hvězdami vždycky znovu vzpružila. Proutěné krosny s nádobami na vodu byly sice stále lehčí, ale nebylo nijak povzbudivé sledovat, jak rychle voda ubývá. S každým dnem žízeň sílila, protože si zdaleka nemohli dovolit pít podle chuti. I tak měli vody s bídou na šest dní; za tu dobu, jak počítali, by se už pomalu měli blížit okraji pouště, pokud všechno půjde dobře.

"Tady se děje něco moc divnýho," prohodil Laito během kratičké zastávky, kterou po několika hodinách udělali. "Nevím, co to je, ale vůbec se mi to nelíbí. Jestli si nedáme bacha, můžem na to klidně zařvat; a možná na to zařvem tak jako tak."

"No jo," uchechtl se Laito. "Ona celá tahle poušť není vyloženě zlá. Svým způsobem je i hezká, ale to ještě neznamená, že není pěkně nebezpečná. V tom písku je plno drobnejch zvířátek, ale taky všelijakejch jedovatejch potvůrek; musíš furt sledovat, kam šlapeš. Ona ti dá volnost a spoustu krásy a hvězdy nad hlavou, ale taky tě vysuší nebo pohřbí pod pískem, než stačíš mrknout."

Jako na potvrzení jeho slov jejich neklid stále sílil. K večeru už si začínali uvědomovat jeho příčinu. "Tohle není dobrý," mračil se Laito. "Ten písek se hejbe - někam to s náma ujíždí."

Běželi bez oddechu celý den, ale nezdálo se, že by unikli nebezpečí. Ten zvláštní, zlověstný pohyb stále sílil. Protože se zdálo, že je strhuje k východu, snažili se nyní držet kurs na jihozápad; neměli však podle čeho určit svou přesnou polohu, takže se nadalo říci, nakolik se jim to daří. Ráno musela Melwen připravit Laitovi "polívku" na koňském hřbetě; nikdo neměl chuť se zastavovat.

Příštího dne ji dělala naposled. Kolem poledního dopili poslední kapku, až na asi čtvrt litru, který Tuilindo tajně ušetřil ze svého přídělu jako nouzovou zásobu pro Melwen. Od rána napjatě upínali oči k obzoru, zda tam nezahlédnou siluetu hor, ale Laito ani Tuilindo neviděli nic. Melwen podlehla několika přeludům a pak to vzdala. I Stříbrovlásek už byl velmi neklidný, pohazoval hlavou a co chvíli se rozběhl tak rychle, že mu Laito nestačil.

Ani nazítří se na obzoru neobjevilo nic, co by přineslo naději. Jak slunce stoupalo po obloze a vzduch, který dýchali, se rozpálil, začala být žízeň opravdu těžkou zkouškou. Když ani v poledne ještě nezahlédli ani náznak vzdálených hor, Tuilindo nevydržel a přiznal jim ušetřenou vodu. Nic na světě ho nedokázalo přinutit, aby ji poctivě vypil sám. Nic na světě nedokázalo přinutit Melwen, aby ji přijala. Nezbylo, než se o ni rozdělit rovným dílem. Z Laitových pár kapek Melwen přičinlivě vyrobila polívku; byl to pro něj po čtyřiadvaceti hodinách nejenom první nápoj, ale i první jídlo. Těžko soudit, nakolik mohl pocítit účinky toho nepatrného množství. Ani teď se nedal přemluvit, aby si sedl na koně.

"Neboj se, sestřičko," snažil se ji Tuilindo utěšit. "Víš přece, že tě chrání tvé poslání."

"Měl jsem," odpověděl po krátkém mlčení. "Ale možná jsem selhal natolik, že přešlo na jiného."

Podle slunce byli stále obráceni tváří k jihozápadu, ale Tuilindo věděl, že je to pravda.

Tuilindo neodpovídal.

"Zapomněls, že mi dlužíš pomoc a lásku za dva kamarády?" opáčil Tuilindo tiše.

Ohlédla se. Svah za nimi rovnoměrně klesal - byli vlastně v jakémsi obrovitém, kruhovém údolí, které se ze všech stran mírně svažovalo do středu, kde v dálce rozeznávala cosi temného. Stříbrovlásek i Laito po jeho boku běželi vpřed, jak nejrychleji to společně bylo možné, přesto však bylo znát, jak je pohyblivý písek stále rychleji unáší dolů, stále blíž a blíž středu, kde se černala ta obludná tlama.

Na okraji doliny se naposledy ohlédla. Po jejích přátelích - a dokonce ani po jámě - už nebylo nikde ani památky.

Radost ne.

V běhu se po ní ohlédl - zařehtat už zřejmě také nedokázal. Uháněl však neúnavně dál, nesen snad víc silou svého ducha než svého těla, až se kolem tu a tam ukázala travnatá místa a konečně zastavili na loučce na samém úpatí hor. Kolem se tyčily cedry a cypřiše i rozprostíraly vějíře palem a z kolmé skály se s rachotem řítil vodopád, na okamžik si odpočinul v okrouhlé tůni a pak s hukotem mizel v temném otvoru, vedoucím do podzemí.

Probudila se pod hvězdami, nyní především pořádně hladová. Noc byla jasná a chladná, ale Stříbrovlásek ležel vedle ní a zahříval ji. Jakmile si uvědomila, kde je a co všechno prožila, měla chuť se dát znovu do pláče a nedělat už nikdy v životě nic jiného, ale přinutila se na to zapomenout. Musí dál, musí žít a pokračovat v cestě, musí jít za svým posláním, dokud ho nesplní. Bude myslet na cokoli, jen na to ne, co se stalo tam na poušti - jen na to ne, že kdysi měla přítele a bratra.

Melwen v tom rozpoznala vhodné útočiště pro své myšlenky. Dávala si pozor, aby neudělala žádný náhlý pohyb, a napjatě hleděla do šera, jestli některého z těch plachých živočichů nezahlédne. Dlouho neměla štěstí, až pak přece zřetelně rozeznala štíhlou hlavičku s bystrýma očkama a velikými jemnými oušky, jak vyhlédla z houští a zase zmizela.

Fenek! Už několikrát tuto šelmičku se zalíbením pozorovala, ale ještě nikdy takhle zblízka. Melwen znehybněla a čekala, zda se znovu neukáže. Pár vteřin se nedělo nic, ale zrovna když už přestávala doufat, objevila se hlavička zas, pátravě začenichala a pak vyklouzlo celé tělíčko. Zvířátko se na okamžik zastavilo, kousek popoběhlo, znovu se zastavilo a upřelo na ni pátravý pohled. Pak se přiblížilo ještě víc; nakonec se posadilo sotva metr od ní a jen se dívalo.

S tou otázkou se jí však vrátily vzpomínky, tak živé, jako by šťastné dny v Lórien skončily teprve včera. Na okamžik se znovu cítila obklopena těmi laskavými, usměvavými tvářemi, tím teplem a porozuměním Elanořina domova. Náhle pocítila, že ty nejvznešenější a nejvšednější věci nějak patří k sobě... že to dvojí se nevylučuje. Rozechvělými prsty ulomila kousek oplatky a opatrně natáhla ruku k fenkovi.

Byla hluboká noc, ale Melwen se přes den vyspala dost a nyní jí připadalo, že by se měla pustit do práce. Co by asi tak bylo nejlepší? Promluvit se stromy, které rostou na tomto místě? Pro jistotu zřejmě ano. A když to nepřinese žádný výsledek, pravděpodobně zkusit najít cestu přes hory.

Stromy kolem ní však nebyly probuzené ani v nejmenším a nijak zvlášť ji neupoutaly. Jen velice těžko se teď soustředila na svůj úkol. Každou chvíli se přistihla, že jí myšlenky sklouzly ke ztraceným druhům. Co se s nimi asi stalo? Leží někde rozbiti o ostré skály nebo zasypáni horou písku? Nebo hůř, jsou uvězněni kdovíkde v podzemí, možná zraněni, bez kapky vody, bez naděje na vysvobození? Její oči stále přitahoval temný otvor, v němž mizela řeka. V takovém sousedství se nedalo na tlamu pouště nadlouho zapomenout, ať se o to snažila sebevíc.

Téměř nevědomky popošla k otvoru blíž. Co když... co když opravdu přežili, ale nutně potřebují pomoc, a ona se k nim může dostat? Co je její poslání proti poutu přátelství, které ji k nim neviditelně váže? Dokonce i Tuilindo zahodil všechno, nejen vlastní život, ale i možnost pečovat o ni, aby nemusel v nouzi opustit... toho bývalého skřeta. Jak by vůbec mohla žít s vědomím, že tu byla neděje, byť sebenepatrnější, že pro ně mohla něco udělat, ale vůbec to nezkusila?

Při vzpomínce na dosavadní zážitky v podzemí se jí udělalo téměř špatně. Několikrát se zhluboka nadechla a snažila se ovládnout. No a co, tak to třeba zase nebude nic příjemného! Co na tom? Poprvě vlezla pod zem z pošetilosti, podruhé se tam dostala jako bezmocný balík. Teď si možná zase vytrpí své, ale aspoň z trochu rozumného důvodu. A ostatně, není ještě vůbec jisté, že to bude tak hrozné jako předtím.

Ale samozřejmě, že je! Jak jen na to mohla zapomenout! Celebornova slova přece nebyla chladný rozkaz, zdůrazněný hrozbou - byla to laskavá rada, doplněná slibem... který se od té doby už tolikrát naplnil. "Společníci ti budou přidáni." Ano, jednou trochu zakolísali... maličko se opozdili... co se kvůli tomu chudák Tuilindo natrápil! - ale přidáni nakonec stejně byli, navzdory své vlastní slabosti. Pokud do toho podzemí má jít, nebude tam muset jít sama.

Sotva to vyřkla, padl jí zrak na fenka, který dosud způsobně seděl opodál a upíral na ni své veliké oči. Hle, také společník, který jí byl přidán! Že by ho vzala s sebou, aby svůj osud ošidila? Zasmála se té myšlence. To už by si mohla rovnou vzít myšku... nebo broučka... nebo květinu do vlasů!

Jakmile splnila tento úkol, upevnila lano kolem stromu a na konci uvázala smyčku. Pak si svlékla všechno až na entí šaty a nůž v pouzdře si pověsila na krk. Z elfího pláště i Elanořina svetru upravila v batohu pelíšek. Nesmírně jemně a opatrně vzala fenka do rukou, ale on se vůbec nebránil, když ho tam ukládala, jen chviličku přešlapoval a pak se tam důvěřivě stulil. Batoh zavřela a co nejtěsněji kolem něj upevnila svou starou pláštěnku z lišejníku. Asi stopu u dolního okraje z ní však odtrhla a obalila si obě nohy.

Ještě naposledy objala a pohladila Stříbrovláska, pak znovu přistoupila až těsně k otvoru a s vynaložením velikého úsilí rozsvítila dlouhý úsek řeky od okraje podzemního vodopádu. Uměla rozsvítit tekoucí vodu tak, aby zářila stále v témže místě, ale vodopád byl příliš vysoký - dna nedohlédla. Melwen si povzdechla. Bylo jí jasné, že bude muset vykročit víceméně naslepo, bez záruky, že se vůbec dostane živa dolů.

Navlékla si smyčku lana kolem pasu, pevně se chytila rukama a začala jednou nohou šátrat v propasti po nějaké opoře. Ihned se do ní opřel proud a skála byla kluzká, ohlazená vodou a porostlá mechem. Noha jí okamžitě uklouzla a než se nadála, visela na laně jen za ruce. Voda ji bušila do hlavy a hučela všude kolem ní - jen sem tam jí dovolila zalapat po dechu. Zoufale hledala nohama místečko, kde by se mohla aspoň na vteřinku zachytit, ale většinou se dokázala jen s bídou odrážet, aby se nerozbila o skálu, zatímco sjížděla po rukou po laně dolů. Voda ji strhávala takovou silou, že ruce brzy nesnesitelně bolely. Ke konci už se neudržela a zůstala viset jen na smyčce, otloukaná vodopádem ze všech stran.

Na to, aby si posvítila na další kus cesty, neměla sílu; nedalo se odhadnout, jak je to dolů ještě hluboko. Věděla však, že nahoru tak jako tak nevyšplhá a zůstat tu viset také nemůže. Má jen jedinou možnost: pokračovat v cestě... volným pádem do neznáma. Prožila si svůj okamžik ledové hrůzy, avšak tělesné nepohodlí jí nedopřálo zabývat se něčím takovým příliš dlouho či příliš podrobně. Z posledních sil se zachytila jednou rukou, druhou vytáhla nůž z pouzdra a lano přeřezala. Rychle vrátila nůž na místo a to už jí prsty druhé ruky povolily a ona letěla dolů.

Naštěstí to nebylo víc než dva metry a dopadla do tůně pod vodopádem. Proud ji okamžitě začal stahovat dál, ale Melwen plavala jako ryba a dokázala se jím probojovat k tišině, kde už ucítila pod nohama pevnou zem. Vyškrábala se na okraj a zůstala tam sedět ve tmě, šťastná, že se živa dostala až takhle daleko, a do značné míry i pyšná sama na sebe - také však s vědomím, že tudy se zpátky už rozhodně nedostane. Pokud nenajde své přátele či jinou cestu ven, je její osud zpečetěn. Pokud je najde, s největší pravděpodobností také. Nu což, na to bude myslet, až na to nastane čas. Teď je hlavní jít dál.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )