VII.

Nepřítel a přítel

 

kapitola 17.

 

Nyní neměla jejich cesta vlastně žádný cíl. Zpátky na sever nemohli, i cesta k jihu, východu či západu by je však poměrně brzy vyvedla do obydlených končin či do otevřené krajiny. Přesto věděli, že si nemohou dovolit zůstat na jednom místě. Postupovali tedy lesem dál a několikrát změnili směr.

Z této strany hor už bylo znát podstatně teplejší podnebí. Jakmile sestoupili z nejvyšších svahů, smrky i borovice se vytratily. Nyní nalézali hlavně duby, buky a habry; ještě níže už se mezi ně mísily cypřiše a fíkovníky, občas i palmy. Jednu chvíli procházeli hájem obrovitých azalkovitých stromů. Téměř všude nalézali spousty malin a ostružin a místy hojnost dalšího ovoce.

Přes ustavičné napětí a nejistotu, zda a jak se jim teď podaří v pátrání pokračovat, se Melwen ani elfové necítili vyloženě špatně. Les byl jejich domovem, štědře je hostil a poskytoval ochranu před nepřátelskými zraky; pokojná, mlčenlivá přítomnost stromů, často velmi starých a krásných, konejšila a osvěžovala. První noc si udělali dlouhou přestávku, elfové se střídali po dvou na hlídkách a všichni se vyspali dosyta. I později měl zpravidla vždycky jeden z nich volno a odpočíval a postupovali jen tak rychle, aby se i Melwen šlo pohodlně.

Les byl plný zvěře. Lovit nepotřebovali a často se jim stávalo, že pobývali se zvířaty na jednom místě, aniž by se navzájem rušili. Jeleni a srnci je bezstarostně míjeli cestou k napajedlu a s jedním mládětem divokého králíka se Melwen dokonce spřátelila tak, že se od ní nechtěl hnout. Nosívala ho pak na rameni nebo za košilí, žral jí z ruky a v noci ji příjemně hřál.

Často teď myslívala na Stříbrovláska. Doufala z celého srdce, že se mu podařilo nepřátelům uniknout bez dalších zranění, věděla však, že je nemožné, aby se za ní přes hory dostal, a nesmírně se jí po něm stýskalo. Slibovala si, že ho vyhledá prvního, až splní své poslání a vrátí se domů... jenže teď jí připadalo, že to je úkol na dlouhá léta. Čím dále postupovala na své cestě, tím byl svět jaksi větší a dokonce i entky v něm byly pouhou kapičkou v moři. Měla jen velmi hrubou představu, kam se teď obrátit, a dokonce ani za tou zatím nemohla jít. Ale čím se úkol zdál beznadějnější, čím víc trpěla steskem po bytostech, které milovala, tím víc v ní sílila rozhodnost a odhodlání následovat své poslání, dokud bude živa.

Asi tak po týdnu tohoto života poprvé narazili na Haraďana, plně ozbrojeného bojovníka. Pohyboval se lesem téměř stejně nehlučně jako oni, avšak Ruirin, který šel první, ho mezi stromy zpozoroval mnohem dříve než on jej. Ihned se zarazil a v několika okamžicích se i s přáteli ztratili beze stopy. Vyvázli tedy snadno; hmatatelně se jim však připomnělo, že nejsou ani zdaleka v takovém bezpečí, jak by se podle jejich líbezného a pokojného okolí mohlo zdát.

Změnili směr a postupovali lesem další tři dny bez vyrušení; pak se setkání téměř přesně opakovalo. Melwen to považovala za náhodu; postřehla však, že její přátelé si začínají dělat starosti. Když ustoupili do bezpečné vzdálenosti, vyhledali dostatečně vysoký strom a ukryli se v jeho koruně. Timpë pak pokračoval až nahoru do nejvyšších větví, aby se mohl rozhlédnout po okolí. Vrátil se až po několika hodinách a byl velmi vážný.

"Jsou v kruhu kolem nás," řekl.

"Někdo jim dal vědět," zkonstatoval Ruirin.

"Bude mít na svědomí mnoho jejich životů, pokud se nám nepodaří projít," povzdechl si Tuilindo.

"Pokud jsou to spojenci skřetů, není proč je šetřit."

"Ještě to nevíme jistě."

"Snad ne, ale téměř."

"Jakou máme naději vyklouznout z kruhu?"

"Malou, jsou už dost blízko u sebe a budou blíž, než se k nim dostaneme. Ale ještě by se to mohlo podařit."

"I kdyby se to podařilo, udělají prostě nový kruh."

"Pojďme tedy uniknout co nejjižněji, abychom měli pak větší prostor."

"To budou čekat - a my se dostaneme příliš blízko k okraji lesa."

"Co nám zbývá jiného?"

"Usmrtit je jednoho po druhém, dokud je čas."

"Na to je vždycky času dost."

Přes zdánlivě protichůdná slova Melwen cítila, že to všichni prožívají podobně. Chvíli bylo ticho, během něhož všichni tři zvažovali, co bylo řečeno, a dospěli ke stejnému rozhodnutí. Mlčky pohlédli jeden na druhého, sestoupili ze stromu a pustili se jižním směrem.

Neslyšně a beze stop běželi lesem. Melwen se snažila držet krok a srdce se jí svíralo úzkostí. Tuilindo na ni počkal a vzal ji za ruku. Nevydal ani hlásku, ale dokázal ji obratně vést a tím jí dodal jistoty; teď už neměla ten tísnivý pocit, že vlastně běží naslepo a vůbec neví, kam a proč. Mimoto ji jeho přátelský dotek uklidňoval a posiloval.

Teď zpomalili. Tuilindovy prsty Melwen pověděly, že se ocitají v necitlivějším místě. Za několik okamžiků se dostanou na spojnici mezi dvěma pronásledovateli. Našlapovala ještě opatrněji než dřív a neodvažovala se téměř ani dýchat.

Náhle před sebou zahlédla rychlý pohyb. Ruirin se zřejmě zapotácel a Timpë ho zachytil do náručí. Vzápětí o krok ustoupil a Tuilindova ruka také říkala: "Zpět!" Běželi kus cesty zpátky a zastavili se. Ruirin byl mrtev; v jeho oku vězel šíp.

Skřetí šíp.

Melwen postřehla pohled, jaký si Tuilindo a Timpë vyměnili, a poznala, že jde do tuhého. Až do této chvíle s snažili jednat s lidmi milosrdně; teď byli zahnáni do kouta, vázáni odpovědností za její bezpečí a navíc měli potvrzeno, že stojí proti spojencům svých dávných nepřátel. V očích jim znovu zahořelo chladné, smrtící světlo.

Běh lesem se pro ni změnil v cosi neskutečného, podobného snu. Držela se Tuilindovy ruky a dělala poslušně, k čemu ji vedl, ale v hlavě jí nezbývala jediná celistvá myšlenka, jen neurčitá hrůza, která ani zdaleka nebyla v první řadě strachem o život. Timpëho nyní neviděla, soudila však, že Tuilindo o jeho pohybech ví. Čas od času se zastavil a napjal luk. Občas pak měla dojem, že zaslechla pád těla, ale málokdy něco víc. Elfové stříleli tak, aby je jejich nepřátelé neprozradili ani smrtelným výkřikem.

Po nějaké době ztratila pojem o čase. Běžela a zastavovala se na povel jako stroj, ochromená hrůzou, a jen si přála, aby to skončilo.

Náhle sebou Tuilindo trhl a zamířil tam, kde celou dobu tušila Timpëho. Po několika krocích ho spatřila; ležel na zemi, ale žil.

Tuilindo k němu přiskočil a zvedl ho do náruče. V příštím okamžiku znovu chytil Melwen za ruku a strhl ji s sebou za silný kmen. Věděl, že lidé jsou všichni pobiti - osaměl však s nepřítelem, kterému se dvakrát podařil ničivý zásah, když se na zlomek vteřiny přiblížil na dostřel ve chvíli, kdy jeho protivník byl soustředěn na něco jiného. Musí se dostat rychle do úkrytu, nebo nemají naději. Zachytil se jednou rukou a proklouzl i s raněným do větví.

Melwen se chvíli cítila strašně opuštěná. Nedovedla si srovnat v hlavě, proč ji tu Tuilindo nechal a vyšplhal nahoru první - bylo mu tak nepodobné, aby nemyslel nejprve na její bezpečí. Nebo že by už bylo po boji? Ještě celá zmatená se pustila za nimi. Teprve když se dostala k nim a spatřila šíp, který Tuilindo vyprostil raněnému z hrudi, pochopila. A vzápětí, jak hrůza poněkud ustoupila a dosud znecitlivělé srdce pocítilo první bodnutí žalu, si vybavila všechny souvislosti.

Zatočil se s ní celý svět a zatmělo se jí před očima. Musela se opřít zády o kmen, aby neupadla. Zoufale toužila dát se do pláče, ale nedokázala to. Dva krásní elfové, její drazí přátelé, jeden mrtev a druhý těžce raněný... a tolik zabitých lidí... a co je u kořene toho všeho? Skřetí zloba? Anebo zase její nerozum?

Tuilindo zřejmě nějak vycítil, co se v ní odehrává, protože náhle vzhlédl od rány, kterou ošetřoval, a podíval se na ni.

"Musíme to strpět, sestřičko," řekl sevřenými zuby.

Melwen pochopila, že trpí podobným způsobem jako ona, jen nepředstavitelně víc, neboť je citlivější ve svědomí, jde o jeho dlouhaleté a blízké přátele a navíc už ze své přirozenosti prožívá radost i žal mnohem intenzivněji než lidé. Teď není čas, aby se od něj nechala utěšovat. Teď musí ona stát při něm, jak dovede.

"Dojdu ti pro vodu," nabídla se a aniž čekala na odpověď, sešplhala opět dolů a pustila se směrem, kterým oba slyšeli potok.

"Nechoď," řekl Tuilindo tiše, ale zřetelně hned vzápětí, ale Melwen, otupělá zármutkem, to vůbec nevnímala. Věděl, že se musí pustit za ní, ale jeho přítel byl vážně raněný; pokud mu neposkytne aspoň nejnutnější ošetření, není naděje, že přežije. Dokončil tedy práci co nejrychleji, zajistil raněného, aby nespadl, přikryl ho od hlavy až k patě pláštěm z Lórien a rozběhl se k potoku.

Melwen tam nebyla.

 

 

 

 

kapitola 18.

 

Sotva se Melwen sklonila k potoku, ucítila už povědomý stisk drsné skřetí dlaně na ústech a v příštím okamžiku přistála žaludkem na tvrdém rameni. Starý známý!

Teď pádil dlouhými pružnými skoky lesem. Nevydal ani hlásku, ale dovedla si představit, co jí říká v duchu: "Tak, Slaměnečko! Konečně jsme se těch otravů zbavili! Teď ti ukážu, jak se chová správnej skřet k dámě ze svobodnýho rodu. Jen počkej!"

Křičet nemohla, ale srdcem volala zoufale o pomoc ke všem stromům, které míjeli. Nemohly jí pomoci, nebyly dost probuzené, ale vnímaly její volání - cítila napětí, které se šířilo lesem.

 

 

Tuilindo to napětí cítil také. Šel najisto.

 

 

Skok za skokem, skok za skokem. S každým z nich se vzdalují od jediného přítele, který jí zbývá, od toho jediného, který by jí mohl pomoci... kdyby teď pravděpodobně nepečoval o těžce raněného druha, jehož utrpení ostatně také sama zavinila. Skok za skokem, skok za skokem. Opravdu ji její poslání chrání? Je tentokrát vůbec nějaká naděje? A pokud ano, smí ještě doufat, že bude navíc znovu zázrakem ušetřena ponížení či většího utrpení? Ach stromy, stromy, pomozte, jestli můžete!

Prásk! Byla to náhoda? Ze stromu, pod kterým právě probíhali, se ulomila těžká suchá větev a zasáhla skřeta přímo do hlavy. Přišlo to hezky rychle - pokusil se ještě uhnout, ale podařilo se mu jen poněkud zmírnit náraz. Dosud ji pevně svíral, ale zapotácel se, udělal dva kroky pozpátku... Teď! Tentokrát už to byl skoro určitě nastavený kořen! Skřet ztratil rovnováhu docela a padl na záda.

Čekala, že hned vyskočí na nohy, ale kupodivu to neudělal, jen si ji jedním trhnutím posunul tak, aby ho kryla svým tělem. Držel ji v pase a kolem ramen tak pevně, že se nemohla ani hnout, ale hlavu měla volnou a zkusila ji stočit ke straně, aby viděla, co se děje.

V tu chvíli přiklekl Tuilindo vedle nich. Luk použít nemohl, ale už měl v ruce nůž a skřetův krk byl částečně volný. Než si stačila uvědomit, co dělá, strčila mu hlavu do rány. Zarazil se v posledním okamžiku.

"Pozor, sestřičko!" napomínal ji polekaně.

"Tuilindo... nezabíjej!" zaprosila.

"Není zvykem živit zrádce, i kdyby to nebyl skřet," řekl chladně, jen s náznakem obvyklé vlídnosti. Chápala, že je nešťastný, rozhořčený, že skřet překročil všechnu míru, po kterou ještě snad mohla být naděje na milost. Sama vůči němu cítila jen směs hrůzy a hněvu.

Jenže Melwen už měla vraždění dost.

"Nezabíjej, když nemusíš!" prosila znovu. "Potrestej ho, jak chceš, zbav ho té příšerné šikovnosti, udělej cokoli, ale nezabíjej. Když zabiješ, už se to nikdy nedá vzít zpátky!"

Už měl ruku na jejích vlasech, aby jí jemně, ale pevně odsunul hlavu stranou, ale teď na okamžik zaváhal. Všechno v něm se vášnivě vzpíralo jejím slovům, ale nemohl jim nerozumět.

Postřehla to a naléhala dál.

"Nikdy nevíš, co všechno se ještě mohlo stát, kdybys nezabil! A co když je skutečně pravda to, co mi kdysi vyprávěl Stromovous - že skřeti vznikli tak..."

"Mlč!" zarazil ji spíš prosebně než přísně. "Žádný skřet není mého rodu, i kdyby byl jejich původ jakýkoli! A kdybys měla pravdu, je to jen o důvod víc, proč ho usmrtit!"

"Ale... ale..." koktala Melwen, "vždyť to už jsou tisíce let... a několikrát je skoro vyhubili... to přece on sám nemůže pamatovat!"

"Nevíš, co mluvíš," zasmál se Tuilindo zachmuřeně. "Nikdo našeho rodu na zemi doopravdy neumírá. Pokud je tomu tak, jak říkáš, nese svou vlastní vinu." A náhle, poslušen okamžitého nápadu, odsunul její hlavu, ne aby bodl, ale aby upřel své oči, planoucí hněvem, do očí nepřítelových.

"Mluv!" vyzval ho tvrdě. "Vzpomínáš si na chvíli, kdy jsi zradil poprvé?"

Skřet vykřikl.

Byl to výkřik šílené, nesnesitelné bolesti, výkřik až ze dna zmučené duše. Zdálo se, že trvá velmi dlouho - rozhodně déle, než Melwen připadalo únosné. Pak začal skřet sténat; hleděl na ně nevidoucíma očima a sevření jeho rukou povolilo. Melwen sklouzla do trávy a Tuilindo mu instinktivně okamžitě klekl na prsa s nožem v ruce. Nyní však už nespěchal zabíjet. Tvář měl bílou jako křída, rty se mu chvěly, hleděl na skřeta jak omráčený, zasažen zpětným nárazem vlastního úderu.

"Byl to strašlivý nepřítel," pronesl konečně a znělo to, jako by mluvil odněkud z hlubin času. "Mistr ukrutnosti. Vynalezl mnoho způsobů, jak nás podrobit děsivému, nepředstavitelnému utrpení a přitom neustále oddalovat zničení těla, které jedině mohlo z jeho rukou vysvobodit. Zrada za takových okolností se nedá omluvit... ale dá se pochopit! A my se jim nikdy nepokusili pomoci... my je zabíjeli bez milosti, kdekoli jsme na ně narazili!"

Melwen si nebyla jista, zda je stále ještě ve střehu, ale skřet se nijak nesnažil vyprostit, třebaže už se zřejmě vzpamatoval.

"Tisíciletí vraždění a nenávisti!" pokračoval Tuilindo a v jeho hlase zaznělo vedle hořkosti i nesmírné znechucení. "A přitom jsme dokázali pěstovat lásku, krásu a moudrost, zahleděni do své vlastní dokonalosti!"

"Tuilindo, netrap se tak strašně," domlouvala mu Melwen celá nešťastná a položila mu ruku na paži, jako by ho chtěla probudit ze zlého snu. "Třeba... třeba i to voda jednou utlumí. Třeba ještě není konec. V srdci Jediného je láska, já to vím!"

"Tohle neutlumí nikdo," řekl mrtvě.

"Tuilindo!" Teď už s ním zatřásla doopravdy. "Jak můžeš tak úžasně zpívat o jeho slávě a potom říkat takové věci! Pojď," prosila snažně, "budeme k němu volat hned teď, třeba napraví, co Nepřítel zničil, před našima očima!"

Teprve teď na ni doopravdy pohlédl a obličejem mu přelétl náznak úsměvu.

"Požehnaná chvíle, která mi tě přivedla do cesty, sestřičko," řekl užasle. "Vidíš dál svýma dětskýma očima než já po staletích zkušeností."

V tu chvíli se ozval jeho zajatec.

"Díky, Slaměnečko," řekl, "Tys měla vždycky slabost pro chudáka skřeta, viď?"

Možná to bylo míněno upřímně, ale nepříjemný skřetí hlas a dobře známý ironický tón udělaly své. Tuilindo byl vmžiku zase ve střehu. Pokud teď udělá chybu, pokud padne do nějaké léčky tohoto proradného a prohnaného stvoření, riskuje nejen vlastní život, ale i život Melwenin a její poslání... o tom, čím by musela projít, než by zemřela, ani nemluvě.

"Tuilindo... aspoň to zkus," špitla Melwen zkroušeně.

Ano, věděl, že teď už to zkusit musí.

Také skřet zřejmě usoudil, že se situace začala vyvíjet v jeho neprospěch.

"Poslechni ji, šéfe," řekl hlasem stejně nepřirozeně klidným a zřetelným jako už jednou, když mu šlo o život. "Zabij mě až potom."

Tuilindo dlouhou chvíli neodpovídal.

"Dobrá, naložím s tebou podle tvých slov," řekl posléze pomalu. "Dokonce ti dám na vybranou. Buď ušetřím tvůj život ještě i tentokrát - budu sice nucen tě propustit odzbrojeného a navíc i zraněného, abych se před tebou chránil, ale pokud se nám nepokusíš škodit a už se s tebou nikdy nesetkáme, neusmrtím tě." "Anebo můžeš zůstat," pokračoval rychleji po krátké přestávce. "A já za tebe budu volat k Jedinému, aby ti vrátil tvou duši. Ale v tom případě se mi vydáváš do rukou. Pokud neuspějeme, bude to znamenat buď že jsi mne klamal, nebo že už pro tebe není naděje. V obou případech zemřeš. Pokud uspějeme... pokud se skutečně staneš jedním z mého lidu... pak tě jistě samo tvé svědomí povede k tomu, abyses ode mne nechal soudit za to, čeho ses na nás dopustil."

"A co se mnou uděláš, šéfe?" tázal se skřet s mírně pobaveným úšklebkem. "Zabiješ mě taky?"

"Možná nejenom to," odvětil Tuilindo suše. "Nemohu ti oznámit své rozhodnutí předem. Teď vol."

Skřet se začal smát. Smál se úplně nehlučně, ale dlouho a srdečně, až se celý roztřásl.

"Dobrá, šéfe," vypravil ze sebe konečně. "Beru. Zůstávám s tebou."

Tuilindo se nehýbal.

"Tak copak je, šéfe?" pobídl ho skřet. "Budeš mě asi chtít svázat, pro jistotu, ne? Pak ti povím, co a jak, abys na mě takhle nekoukal."

Tuilindo uposlechl jeho rady, mechanicky, trochu jako ve snách.

"Výborně, šéfe," pochválil ho skřet. "A teď ti to povím, máš-li zájem. Víš, my skřeti nenávidíme skoro všechno... ostatní, i sebe navzájem. Moh bych ti dlouho povídat o tom, koho a co všechno nenávidím. Nenávidím i tvou Slaměnečku, tím víc, čím víc mě přitahuje, a tebe, tebe momentálně nejvíc ze všech. Ale co nenávidíme vždycky nejhůř, je skřetí život sám. On je to taky život pod psa, šéfe. A ty možná netušíš, co jsi se mnou udělal. Já... já byl v tu chvíli někdo úplně jinej. Celkově vzato to bylo něco příšernýho, ale byl jsem někdo úplně jinej! A já to chci, šéfe, za každou cenu. Budu ti zobat z ruky, když mě tam dostaneš, vážně. A jestli se ti to povede, dělej si se mnou, co chceš. Stejně mám dojem, že jestli se ti to povede, zažiju věci, proti kterejm bude všechno, co bys mi moh udělat ty, hotový pohlazení."

Nedalo se říci, zda ho Tuilindo vůbec poslouchá. Teprve nějakou dobu potom, co skřet skončil, sebou trhl, jako by se probíral ze sna, a promluvil.

"Nemohu ti stát ve slovu hned. Je příliš nebezpečné se zdržovat v těchto místech. Musíme okamžitě odtud. Jsi ochoten několik dní snášet nepohodlí cesty jako můj zajatec? Stále ještě můžeš volit druhou možnost."

"S tím si nedělej hlavu, šéfe," uklidňoval ho skřet. "To je maličkost."

"Dobrá, jdeme. Timpë už je tam sám dost dlouho."

"Tuilindo," ozvala se Melwen nesměle, "prosím tě, nezlob se, ale já... víš, ten strom, co mi pomohl... je probuzený... měla bych to zkusit... možná bude něco vědět!"

Pohlédl na ni, jako by se vrátil z daleké cesty a musel si připomínat, jak vypadá její tvář.

"Ty mě prosíš, abych se nezlobil, sestřičko?" opáčil už zase se starou něhou. "Jak jsem se k tobě asi musel chovat, že jsem si vysloužil něco takového! Odpusť. Nikdy si nesmíš myslet, že ti odmítnu pomoc v plnění tvého poslání. Pojď nyní s námi, přineseme je oba sem. Pak tu zůstaneme, jak dlouho budeš potřebovat."

Vyhledali tedy v lese Timpëho i Ruirina a přenesli je pod probuzený strom. Skřet se choval vzorně a pomáhal, jak mohl spoutanýma rukama. Pak ho Tuilindo znovu svázal úplně a věnoval se oštřování svého raněného přítele, zatímco Melwen mluvila ze stromem. Teprve teď mu mohla poděkovat za to, co pro ni udělal; tak přirozeně navázali rozhovor a povídali si pokojně a neuspěchaně po způsobu stromů, zatímco králičí mládě hopkovalo kolem své kamarádky a na nebi se už rozsvěcely první hvězdy.

"Tuilindo!" zvolala konečně v radostném údivu. "Ony tu byly! My jsme mysleli, že šly k východu, ale ony tamtudy zřejmě jen prošly a pak se vrátily sem a pokračovaly na jih! Ten strom se na ně ještě dobře pamatuje - právě tehdy prvně promluvil!"

"Hle, tvůj nepřítel tě donesl na správnou cestu!" poznamenal Tuilindo tiše. "Vidíš, sestřičko? Přesně to jsem čekal. Jen pro lásku jsi chybovala, a ta se ti teď vrací."

 

 

 

kapitola 19.

 

Na cestu se vydali kolem půlnoci. Tuilindo nechtěl čekat do rána, ale nechal Melwen spát, dokud nepohřbil svého padlého přítele. Pak pochodovali zbytek noci a celý den k jihu, jen kolem poledne udělali asi hodinovou přestávku. Šli vytrvale, avšak velmi zvolna, aby bylo možné nést raněného šetrně. Jejich zajatec měl opět paradoxně cestu nejpříjemnější, neboť Tuilindo přijímal jeho pomoc při přenášení Timpëho jen s nechutí, takže větší námaha zbyla na něj. Nemohli mu však dát nic k jídlu. Ovoce pozřít odmítal a Tuilindo naprosto neměl chuť pro něj lovit či ho rozvázat, aby mohl lovit sám. Ale nesl tuto nepříjemnost hrdě, ani jednou si nepostěžoval.

Večer zatábořili na mohutném stromě. Tuilindo zhotovil pro Melwen a Timpëho visutá lůžka z pokrývek; skřeta prostě přivázal k větvi. Mnoho hodin té noci strávil na stráži vysoko v koruně, ale ke své radosti široko daleko žádného člověka nespatřil.

Druhého dne putovali dál. Timpëmu se přitížilo. Tuilindo neříkal nic a snažil se mu poskytnout co nejlepší péči, ale pomalu už se vzdal veškeré naděje. Ještě před večerem nalezl pro ně útulek na obrovitém platanu a znovu několik hodin sledoval okolí.

"Nikde se nic nehýbe," oznámil pak Melwen. "Zůstaneme už tady. Timpë pravděpodobně nepřežije, ale zemřel by určitě, kdybychom ho nesli ještě dál. Ostatně utíkáme z nebezpečí do nebezpečí. Musíme se tu několik dní zdržet."

Postarali se o Timpëho, jak uměli - mnoho toho už dělat nemohli. Pak poněkud sklíčeně usedli vedle sebe na větev a večeřeli. Dlouho nikdo nepromluvil.

"Jsi dnes hodně unavená, sestřičko?" zeptal se konečně Tuilindo.

"S tím skřetem ti rozhodně pomůžu, jestli myslíš na tohle."

Přikývl. "Nemohu to už odkládat. Čím déle to trvá, tím větší tíha na mně leží. Možná budeme oba mnoho riskovat, ale pokud jsi ochotná, začal bych hned."

Bez dalšího slova si přesedli vedle skřeta. Podíval se po nich svýma bystrýma očima, ale neřekl také nic. Tuilindo obrátil zrak ke střípkům večerního nebe mezi listovím. Nepromluvil, ale Melwen věděla, že srdcem skutečně volá k Jedinému o pomoc. Po chvíli ucítila, jak jeho ruka vyhledala její, tentokrát ne proto, aby těšila, ale aby načerpala útěchu v její blízkosti. Byla by ráda stála při něm, ale teď, když se její návrh uskutečnil, se najednou cítila poněkud bezradná. Svou prosbu v srdci vyslovila během okamžiku; pak už nevěděla, co dál. Občas kradmo pohlédla na Tuilindovu tvář, ale nemohla dlouho snést to, co v ní četla. Občas jí oči zabloudily na tvář skřetovu. Nezdálo se, že by se s ním dělo něco zvláštního. V obličeji měl výraz částečně zvědavý, částečně rozpačitý.

Když se tak na něj podívala už po několikáté, jejich pohledy se setkaly.

"Co myslíš, Slaměnko?" zeptal se potichu a poněkud ustaraně. "Vyjde to?"

"Nevím," odpověděla upřímně. "Já vlastně vůbec nevím, co dělat."

Kývl. "No... tak doufejme, že aspoň šéf to ví."

Náhle Melwen cosi napadlo.

"Víš, co si myslím?" oslovila skřeta znovu. Také ona mimoděk šeptala, aby Tuilinda nerušila.

Tázavě na ni pohlédl.

"Možná... možná by bylo potřeba, abys něco udělal ty. Jde především o tebe... Mám takový dojem, že by ten, ke komu voláme, mohl chtít jasné slovo, že souhlasíš - že s tebou neděláme něco proti tvé vůli."

Kývl podruhé. "To bych se ani nedivil." Pak promluvil znovu, ne už k ní. "Tak tady mě máš," řekl prostě. Oslovit Jediného si nedovolil, což Melwen připadalo docela patřičné. "Možná mě budeš chtít zničit - to by podle mě bylo celkem normální. Ale riskuju to a dávám ti právo si se mnou udělat, co chceš. Jestli máš jen trochu chuť, splň tady šéfovi jeho přání. Já jsem pro. Moc bych chtěl svou duši zpátky."

Oddechl si a znovu pohlédl na Melwen. "Tak, a co mi radíš teď?" zeptal se.

Mimoděk se na něj usmála. "Nic. Teď už to není na tobě. Spi, jestli můžeš."

Spát asi nemohl, ale zřejmě poslechl její rady, protože se očima kamsi zatoulal - kdo ví, na co myslel. Trvalo to však jen okamžik. V příští chvíli se jeho tvář křečovitě stáhla a z hrdla se mu vydral výkřik, tentýž jako předevčírem. Melwen připadalo, že snad nikdy neskončí. Instinktivně se k němu sklonila a stiskla i jeho ruku.

"Vydrž, prosím tě, vydrž," opakovala mu naléhavě.

Nedalo se odhadnout, zda ji slyší. "Ne!" vykřikl až z hloubi duše, tak hlasitě, že téměř ochraptěl. "Ne, ne, ne!"

Nemohla dělat nic jiného než je oba držet za ruku a opakovat povzbudivá slova, sama v slzách, tísněná jejich bolestí z obou stran jako mlýnskými kameny.

Setmělo se. Timpë tiše zasténal. Došla po větvi k němu a postarala se o něj, jak nejlépe dovedla. Pak se vrátila na své místo. Oba její společníci teď vypadali hůř, než když je opustila. Tuilindova tvář ve tmě matně zářila, tvář sochy z bílého kamene. Rty měl pevně sevřené, z očí mu kanuly slzy. Skřetův obličej byl stažený v bolestnou masku, ústa otevřená, bez hlesu - už nemohl ani křičet. Jeho tělo se v poutech napnulo do oblouku.

Třesoucími se prsty znovu uchopila jednoho i druhého za ruku a šeptala slova útěchy, ani sama pořádně nevěděla, jaká.

Tak plynula noc. Melwen neměla na spánek ani pomyšlení, ale chvílemi ji přemohla únava a na chvilku zdřímla; Tuilindo ji vždy zpola podvědomě podržel, aby nespadla. Občas se zašla podívat na raněného. Pokaždé po takové přestávce na tom byli skřet i Tuilindo podstatně hůř. Mnoho se té noci pro ně naplakala, ale i tehdy se stále snažila je utěšovat. Ani si neuvědomila, že občas ošetřuje skřeta po elfím způsobu, tak, jak ji to kdysi naučily jeho dvě oběti.

Nevěděla ani, kolik uběhlo času, ale náhle zjistila, že se Tuilindo probral a dívá se na ni. Když zachytil její pohled, natáhl ruku a pohladil ji přes obličej.

"Díky, moje statečná sestřičko," zašeptal. "Nikdy ti nebudu moci splatit, co jsi dnes pro mě udělala."

"Jak je ti?" zeptala se stísněně.

"Bídně," odpověděl stručně. "Moc bídně. Ale plným právem. Když se někdo proviní lhostejností vůči něčímu utrpení, je snad tak přísný soud, že si pak naplno uvědomí, čím ten druhý prošel? Nikoli; to je jen to nejmenší, co by se mu mělo stát. Jak je Timpëmu?"

"Už dlouhou dobu se neozval, ani neotevřel oči. Snad... snad spí nebo ztratil vědomí."

Na vteřinku na ní ulpěl vědoucím pohledem, rychle vstal a lehce přešel po větvi k Timpëmu. Na okamžik se nad ním sklonil, pak se vrátil. Na její tázavý pohled jen mlčky přikývl. Timpë byl mrtev.

Tuilindo se posadil na své místo. Skřet se dosud neprobral; sténal a škubal sebou v poutech, až se odřel do krve. Tuilindo beze slova povolil uzly a vzal ho do náručí.

Skřet to zřejmě vůbec nevnímal. Zdálo se, že se jeho bolest stupňuje. Melwen mu položila obě ruce na čelo a znovu se pokoušela ho konejšit. Byla už na pokraji sil.

Náhle jí v mysli vyvstal zlomeček vzpomínky na cosi, co zatím vždycky potěšilo.

"Tuilindo... zpívej!" zaprosila slabounce.

Pohlédl na ni nevidoucíma očima a tápavě se dotkl jejích vlasů.

"Mám srdce rozbité na tisíc kousků, sestřičko," zašeptal. "Takové srdce nezpívá."

Už ho pro bolest ani neslyšela.

"Tuilindo... zpívej!" opakovala vyčerpaně.

Pohlédl na ni a poznal, co prožívá. Soucit v něm zvítězil. Sebral všechny síly a přinutil se začít uprostřed svého utrpení radostnou, oslavnou píseň.

Ještě nikdy nepocítil její účinky sám na sobě tak silně. Nejenom skřetovi se o něco ulevilo; nejenom Melwen si ulehčeně vydechla a pustila se do své služby s novou silou. Jak zpíval, poznenáhlu i jemu bylo, jako by se mu nějaký přítel postavil po bok, sňal z něj polovinu jeho břemene a pošeptal mu do ucha slovo naděje. Jeho píseň žila svým vlastním životem, občerstvovala, povzbuzovala, pomáhala vydržet a jít dál.

Než skončil, skřet se utišil. Ležel mu nyní na klíně bez hnutí a zdálo se, že spí. Melwen tvrdě usnula, opřená o jeho rameno. Usmál se na její spící obličej a dovolil svým myšlenkám, aby odpočinuly.

 

 

Když se Melwen probudila, byl už dávno bílý den a její králík už se několik hodin spokojeně pásl dole pod stromem. Pohlédla na Tuilinda; objímal ji pevně, ale zdálo se, že je myslí kdesi daleko.

Podívala se na skřeta. Tvář měl v ranním sluníčku stejně ohyzdnou jako vždycky. Hleděla na tu strašidelnou, polozvířecí masku a uplynulá noc jí připadala jako vzdálený sen.

V tu chvíli se probudil a jejich oči se setkaly. Tu Melwen užasla, neboť oči, které na ni hleděly z té skřetí tváře, se k ní hodily tak málo jako tvář sama na tento krásný strom a do elfovy náruče. V tom pohledu byla vděčnost, pokora, čistota; díval se na ni tak pěkně, že věděla, že už se ho nikdy v životě nebude muset bát.

"Znám tě," řekl svým škaredým hlasem, zvolna a potichu, jako by se s námahou na něco rozpomínal. "Ty jsi Slaměnka. Často jsi ke mě přicházela, utěšovala mě a povzbuzovala. Nebýt tebe, nebyl bych vydržel. Díky, holčičko."

Noční zážitky se jí vrátily více než živě.

"Kde... kde jsi byl?" zeptala se s námahou.

Posadil se.

"V zajetí Nepřítele," odpověděl. "Chtěl po mně, abych se přidal na jeho stranu. Trpěl jsem tak, že jsem měl dojem, že už víc nemůžu vydržet, a on to věděl a myslel si, že už má vyhráno. Ale tys mě vzala za ruku a já mu řekl ne!" Při té vzpomínce se jeho tvář poskládala do radostného šklebu, což byl zřejmě jediný úsměv, k němuž se dala použít. "Ach ano, řekl jsem mu ne a stálo to za to, vidět, jak ho to naštvalo. Ale to se ví, nic mi nedaroval. Vypil jsem si to hrozně, tak hrozně, že bych si to nikdy ani nedovedl představit. Nebýt tebe, byl bych mu ještě podlehl. Ale pak se najednou stala zvláštní věc. Někdo z našich začal na tom místě zpívat. Vůbec jsem nevěděl, kde k tomu vzal tu odvahu a sílu, ani proč mu to nikdo nezatrhl. Ale zpíval a Slaměnko, ten měl dar písně, jakej se slyší málokdy. A jak zpíval, najednou jsem nebyl už jen tam, ale zároveň taky... nevím kde. Před očima Jediného. Bylo to děsný. Koukal na mě... a věděl, Slaměnko, věděl všechno, celej můj skřetí život, i když mi neřekl jedno zlý slovo. Tak jsem byl na dvou místech současně a obojí to bylo hrozný, ale... jedno mi nějak pomáhalo vydržet druhý. A potom... potom myslím, že asi moje tělo vypovědělo službu a já byl z toho venku. Za jednu noc." Náhle se začal smát, ale v tom smíchu byla taková bolest a zoufalství, až se Melwen sevřelo srdce. "Za jednu noc!" zvolal. "Já blázen! Staletí skřetího života a když pomyslím, že stačilo vydržet už jen jednu jedinou noc!"

Tuilindo se probral a pátravě se na něj zahleděl. Skřet se po chvíli uklidnil a opětoval jeho pohled.

"Díky šéfe," řekl mu. "Vyšlo to. A teď jsem ti k dispozici, jak jsi chtěl. Můžeš mě soudit." Znovu se tiše rozesmál. "Ano... to bude ono. Nějakej ten soud, to bude přesně to, co mi teď udělá dobře!"

"Tak ty tedy chceš, abych tě soudil," opakoval po něm Tuilindo zamyšleně.

"Ano," přisvědčil skřet poněkud udiveně.

"A... co bys mi radil ty sám?" tázal se Tuilindo.

Skřet se odmlčel a chvíli hleděl do dálky, jako by mu dělalo určitou potíž si vybavit, co se stalo před dvěma dny.

"Oddělal jsem ti dva kamarády," řekl pak pomalu. "Byl bych oddělal i tebe, kdybych to stihl. Navíc jsem ukořistil tuhle Slaměnku, což jí asi taky moc příjemný nebylo. A to jste se ke mně předtím chovali poctivě a slušně. Za to je zabít málo, to je jasný. No jo, ale co s tím? Copak o to, já bych ti mohl poradit leccos, ale ty bys na to asi neměl žaludek. Tak co třeba aspoň mi pořádně nařezat, to by šlo, ne?"

Nečekal ani na opověď a podal Tuilindovi to, čemu říkal "tvrdej bič", ukrutně vyhlížející nástroj se třemi krátkými řemeny, na nichž byly navléknuty ostré kamínky. Tuilindo ho štítivě obrátil v prstech a podal mu ho zpátky.

"Nebudu užívat takovou nečistou věc," řekl. "A už vůbec bych ji nepoužil na někoho svého rodu," formuloval stále ještě poněkud opatrně.

"Neblbni, šéfe," radil mu dobrosrdečně skřet. "Přece se nebudeš párat s měkkym bičem! Nadřeš se desetkrát tolik na stejnej výsledek."

"Skřetí bič jsem vzal na skřeta," odpověděl Tuilindo. "Na někoho ze svých, když už mi nic jiného nezbývá, vezmu poctivé dřevo z lesa. Budeš se s tím muset spokojit."

Zatímco čekal, než si Tuilindo vybere vhodnou hůl, shodil skřet svou koženou kazajku. Pak vzal jeden z řemínků, kterými kdysi poutal zajatce, přehodil ho přes větev, vyšplhal za ním nahoru a oba konce svázal do smyčky. Vsunul do ní zápěstí a seskočil. Pracoval přesně jako vždycky, takže když skončil, stál na špičkách s rukama spoutanýma nad hlavou, bez možnosti se sám vyprostit. V tu chvíli se Tuilindo vrátil a uviděl ho. Jediným prudkým pohybem řemen přeťal.

"Buď to strpíš dobrovolně, nebo vůbec ne!" řekl téměř hněvivě.

"No dobrá, šéfe, jak chceš," chlácholil ho skřet. "Nemusíš se rozčilovat. A ten řemen jsi mohl rozvázat a někdy znovu použít, byl to dobrej řemen."

"Pojď dolů," přikázal mu Tuilindo stroze.

Seskočili na zem. Melwen se za nimi nedívala.

Slyšela, jak dopadla rána, pak druhá, třetí. Pak nastalo ticho.

"Copak, šéfe?" ozval se posléze skřet a Melwen si byla skoro jista, že za jeho navyklým výsměšným tónem se tají skutečná účast. "Nejsi ve formě? Měl jsi se mnou těžkou noc? Můžem to taky nechat na jindy, jestli chceš. Nebo ti mám vyprávět pár historek, abych tě znovu dostal do varu?"

"A ne!" vykřikl Tuilindo osvobozeně a odhodil hůl daleko do lesa.

"Dost," řekl skřetovi. "To stačí. Přijmi ty tři rány jako přátelské pokárání na prahu nového života, na připomínku, abyses už nikdy nevzdával předčasně. Nebudu předstírat tobě ani sobě, že tě trestám za něco, za co je každý trest málo."

"Ty... ty mě ani nezabiješ?"

"Má sestra mě prosila, abych nezabíjel zbytečně, a měla pravdu. Skřeta jsem na její přání ušetřil. Myslíš, že vztáhnu ruku na někoho ze svých?"

Teď už Melwen stála vedle nich a viděla, jak se skřet k němu obrátil naplno, rozčilený, zkroušený.

"To mi nemůžeš udělat, šéfe. Já vážně chci, abys mě soudil. Víš, jak mi teď před tebou je?"

"Už jsem rozhodl," odpověděl tiše Tuilindo a nijak už se nesnažil svou bolest skrýt. "Jestli vůči mně cítíš nějaký dluh, buď mi takovým přítelem, jakým mi byli oni."

Drsná, ironická slupka spadla ze skřeta docela.

"Strašně jsem ti ublížil," zašeptal. "Hrozně mě to mrzí."

A teď to Melwen spatřila, zázrak proměny i v Tuilindově tváři. Jako by to z veliké hloubky vyplulo na povrch: porozumění a ohleduplnost, které sama tolikrát okusila. Tuilindo pohlédl na bývalého skřeta s krásným úsměvem a položil mu ruku na rameno.

"Odpouštím ti," řekl prostě. "S velikou radostí. Jak se jmenuješ?"

Jeho druh krátce zapátral v paměti. "Laito," odpověděl.

"Laito..." opakoval Tuilindo, "Laito... jaro, život a nová naděje. To je dobré jméno. Laito, i já tebe prosím za odpuštění, jménem svým i jménem tvého lidu, který vás opustil v neštěstí a pobíjel vás, kde mohl."

"Ale no tak, šéfe... vždyť my jsme vám taky nezůstali nic dlužni."

Tuilindo se znovu usmál. "Laito... zkus to vyslovit," učil ho laskavě.

"Odpusť," vypravil ze sebe Laito se znatelným úsilím. "Já taky odpouštím tobě i vám všem... s radostí."

"I já tobě jménem všech svých."

Tohle už Laito nepřijal tak snadno.

"Myslíš... myslíš to vážně? Vždyť vůbec nevíš..."

"Ale vím, vím," odpověděl Tuilindo, jako by uklidňoval dítě. "Myslíš, že je možné volat k Jedinému a vyváznout tak lacino?" Pohlédl přes jeho hlavu do dálky. "Zprvu po tobě ovšem žádal směšně málo, jen drobné, čistě formální důkazy poddanosti, ale to byl jen promyšlený plán, jak tě ještě víc zmást, oslabit a zaplést, jak se zabezpečit proti každé možnosti, že by se ti naděje mohla vrátit. Byl jsi už beztak víc mrtev než živ a on se postaral, aby tě víceméně v tomtéž stavu udržel, takže jeho taktika měla úspěch. Až příliš brzy tě už přinutil mučit jiné z našich, tak dlouho, až v tobě bolest a hanba přerostly v nenávist. Přitom s tebou zacházel tak, že to v tobě ubilo každou stopu soucitu či svědomí. Nenávist v tobě zakořenila, až jsi už neznal nic jiného. A pak... ale mám to opravdu všechno připomínat? Ještě si myslíš, že nevím?"

Laito sklopil hlavu.

"Tak vidíš... tak vidíš," opakoval tiše. "A ty mi odmítáš i jen nařezat."

Tuilindo ho jemně přitáhl k sobě a vzal do náruče.

"Tisíciletí nenávisti a ukrutností," řekl také tak tiše. "Strpěl jsi jich nejméně tolik, kolik jsi sám spáchal. A to je zase moje vina, moje a těch, kteří ti nepomohli. Toužíš po trestu? Rozumím ti. Přemůžu se a splním ti tvé přání. Ale pod jednou podmínkou: pak uděláš totéž ty pro mě."

Laito prudce zvedl hlavu. "V životě nikdy už neublížím ničemu živýmu!" zvolal s hrůzou a odporem. "Odpusť, Tuilindo," dodal měkce. "Už to po tobě nebudu žádat."

Pochopení a účast... Melwen je sledovala, jak nabývají vrchu v jeho výrazu... silnější než bolest, než muka vlastního svědomí. Byl na to nevšední pohled v tom skřetím obličeji.

"Netrap se," utěšoval nyní on svého druha. "Třeba to, co jsi pro mě udělal, bude mít ještě nějaký výsledky. Už mám tak trochu v hlavě jistej plán... způsob, kterým by se to, co tě nejvíc mrzí, dost vyřešilo. Možná jsi taky dostal novou šanci... a mám takovej dojem, že jsi jí využil."

Posadili se do trávy pod strom... Melwen nedovedla rozpoznat, zda se smějí nebo pláčí... nakonec usnuli jeden druhému v náručí. Spali dlouho. Spustil se jemný, průzračný déšť, ale oni to nevnímali a spali dál. Melwen v dešti spát nedovedla, šla se tedy koupat a pak dlouho rozmlouvala se stromem, zatímco oni spali vedle ní, ti dva elfové, černý a bílý, a krásný déšť na počest jejich mrtvého přítele je omýval, osvěžoval a skrápěl křišťálovým světlem.

 

 

 

 

 

 

 

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )