Počátkem čtvrtého týdne od bouře, stále za vydatného deště, se konečně pustili dál. Po klikaté cestě sjeli k úpatí horského výběžku a pokračovali po silnici, která stále sledovala Hory stínu, ale vedla nyní přes mírně zvlněné zelené louky. Kromě běžných hlídek dosud nepotkávali nikoho, neboť obyvatelé krajů kolem jezera Núrnen využívali jako pastviny spíše jižní oblasti, kde se cítili mnohem bezpečněji. Dobře totiž věděli, že přes veškerou snahu Gondoru skřeti ani zdaleka nejsou vyhubeni.

Mezi služebníky Nepřítele patřili skřeti k těm méně nebezpečným a snáze zvládnutelným, ale zato byli jakoby nevykořenitelní. Už nekolikrát během historie byli na pokraji vyhlazení, ale vždy se zase rozmnožili do původního počtu. A zatímco jiné, mnohem strašlivější stvůry ztratily s pádem Saurona svou sílu, skřeti žili svým vlastním životem. Už deset let je gondorští vojáci pobíjeli, kdekoli na ně narazili. Zavalili všechny jejich chodby, které nalezli, a jakmile se objevil nový východ, počkali si u něho a zničili každého, kdo se opovážil na povrch. Skřeti žili zahnáni do nejtemnějších a nejnepřístupnějších míst, často trpěli tak hrozným hladem, že se požírali navzájem, často v malicherných sporech vraždili jeden druhého, živořili v Hnědých zemích, pomalu stravováni zlem, kterým je sami pomáhali zamořit, ale přesto jich neustále přibývalo. V horách se nedalo propátrat každé místečko a armáda Gondoru byla v těchto prvních letech z větší části zaměstnána válkami v zahraničí.

Z jihu však teď už nepřijížděly pravidelně vozy se zásobami potravy. Z bývalých poslušných otroků se stali svobodní lidé, hospodařící na svém, kteří se skřety nechtěli mít pokud možno nic společného. Na mordorské skřety tvrdě doléhal hlad a začali pracně a s nesmírnou opatrností obnovovat a znovu razit staré chodby, aby se dostali blíže ke zdroji obživy. Tato práce se ovšem vlekla a jíst bylo třeba stále. Nejjednodušším řešením se tedy stalo proniknout co nejdále pod severními horami a pak provést razii po povrchu. Když v těch krajích několikrát zmizelo stádo i s pastýři, obyvatelé se poučili a přemístili veškerý dobytek co nejdále na jih.

Asi tak v době, kdy Melwen se svým doprovodem cestovala přes Mordor, se však skřetům podařilo dokončit prozatímní chodbu, která sahala téměř až k nejjižnějšímu cípu sverojižního masívu Hor stínu, a nouze je spojila do poměrně početné výpravy za kořistí. Skřeti vyspívají rychleji než lidé, takže i mláďata od sedmi let výše už se chopila zbraně. Stalo se tedy, že jen s malým zpožděním za Melwen, ale zato rychleji, bez nočních přestávek, putovalo pod zemí tímtéž směrem vojsko skřetů, připravené loupit na jižních pastvinách.

Vedl je zvěd mezi nimi nad jiné ceněný, skřet chytrý jako liška a obratný jako lasička, který se bystrostí smyslů a rychlostí i tichostí pohybů vyrovnal elfům. Spoléhali na něj, protože znali jeho schopnosti; to však ještě neznamená, že je vedl dobře. Nijak netrpěl nedostatkem nenávisti k vlastnímu plemeni a navíc u něj měli čerstvý vroubek, protože ho nedávno nechali ležet raněného na pospas hlídce a utekli, aby zachránili vlastní kůži. Sám sebe si také cenil více než dost a byl zvyklý dělat všechno s puntičkářskou přesností, což u splácení utrpěných křivd platilo dvojnásob. Zatím však na sobě nedával nic znát a plnil své úkoly výborně. Čekal na vhodnou příležitost a sledoval ještě jeden soukromý cíl.

Jakmile se dostali do úrodné krajiny, zahájila Melwen pátrání po entkách. Každý večer s kapitánem pečlivě naplánovali další etapu, aby se večer dostali do pevnosti včas. Museli většinou vstávat velmi časně a dny byly náročnější, ale Melwen nelitovala námahy, jen když mohla aspoň něco málo vykonat pro splnění svého poslání. Zpočátku však byla veškerá snaha marná. V Mordoru byly totiž stromy vzácností a pokud se tu už vyskytovaly, byly to zpravidla mladičké ovocné štěpy, které by jí toho mnoho neprozradily, ani kdyby promluvily.

Brzy si však uvědomila, že při hledání entek se tak jako tak nemůže soustředit jen na stromy. Entky přece měly zájem o jiný druh práce; pokud by tady o nich někdo věděl, byla by to nejspíše sama země. Melwen tedy začala chodit do polí a zahrad, kterých postupně přibývalo, jak sestupovali do úrodného říčního údolí, a všímala si země i drobných rostlin a živočichů, kteří ji obývali. Nyní se pro ni stali největší pomocí elfové. Melwen uměla mluvit se stromy - byla na to od dětství tak zvyklá, že ani nepřemýšlela o tom, jak to vlastně dělá. Zemi a její byliny měla ráda a s porozuměním o ně pečovala, avšak přímo oslovit zemi se ještě nikdy nepokusila a cítila se poněkud bezradná. Když však její noví přátelé byli kolem ní, zvyšovala se její vnímavost jako kdysi s Elanor. Aniž by jí cokoli vysvětlovali a aniž by vlastně sami uměli to, co se potřebovala naučit, krůček za krůčkem jí pomáhali a ona cítila, že je svému cíli stále blíž.

Konečně přišlo ráno, kdy poznala, o čem země hovoří. Nebylo to vlastně tak těžké, neboť vzpomínka na entky zůstávala dosud velmi silná. "Byly tady," vypovídala země každým zrnkem půdy. "Byly tady - celý kraj si dosud vypráví o jejich příchodu. Jak je všechno vítalo, jak všechno toužilo po dotyku jejich ruky! Ale marně. Přišly nedobrovolně, naplněny smutkem a velikou bolestí, a nikdy se půdy nedotkly, jenom lidem radily, jak s ní zacházet. Už je tomu velice dávno, co odešly - daleko, daleko, východním směrem."

Melwen, celá rozradostněná, to ihned hlásila kapitánovi.

"Nu ano," odpověděl po krátkém přemýšlení, "to je skutečně nejpravděpodobnější směr. K východu vede cesta jen přes mírnou pahorkatinu; teď je tam samozřejmě hradba a za časů Sauronových nepochybně vždycky také byla, ale je možné, že bezprostředně po válce byla pobořena nebo že si s ní entky snadno poradily. Jižním směrem by musely přes vysoké hory. Dobře, že je to tak - kdyby stopa vedla na jih, věru bych nevěděl, jak ti pomoci, protože s Haradem jsme ve válce. Musela byses vrátit do Minas Tirith, dokud neskončí. Teď to pro nás znamená postupovat po silnici dál nejprve jižním a pak východním směrem."

Den tedy začal povzbudivě; a bylo to asi potřeba, protože byl mimořádně náročný. Dopoledne došlo k mírným otřesům půdy, celkem běžným v této oblasti. Několik koní se splašilo a bylo nutno čekat, než je shledají. Když asi s hodinovým zpožděním dorazili k řece, zjistili, že zemětřesení poškodilo most, a dalších několik hodin strávili hledáním brodu. Řeka byla po dlouhých deštích rozvodněná a přechod obtížný. Následoval úmorný a vleklý pochod mokřinou, než se zase dostali na silnici. Museli ho z větší části absolvovat pěšky, aby se koně příliš nebořili. Než mohli opět volně pokračovat v cestě, už se valem stmívalo a do pevnosti zbývalo ještě nejméně šest hodin jízdy.

V hustém dešti postupovali dál. Unavení koně šli většinou krokem. Jen elfové byli dosud v dobré náladě. Melwen zezadu slyšela Tuilinda, jak si tiše bzučí cosi o "průzračných prstech deště, křísících zemdlenou zemi". Z lidí se jen ona sama nechvěla chladem; elfí pláště výborně chránily proti horku i zimě a entí oblečení bylo v dešti k nezaplacení. Zato byla k smrti unavená. Vojáci snášeli nepohodlí disciplinovaně a občas spořádaně seskočili z koní a klusali vedle nich, aby se zahřáli; nikomu však nebylo do řeči.

Situace vypadala od počátku vážně. Skřeti se sice s oddílem střetli nechtěně, vlákáni do pasti zrádným zvědem, ale měli značnou početní převahu a nepovažovali za nutné ustupovat. Když narazili na oddíl, který jim připadal jako snadno odstranitelná překážka, získala v nich vrch dlouho potlačovaná nenávist ke Gondoru. Zaútočili zuřivě a nedbali ztrát.

Boj ve tmě byl pro lidi značnou nevýhodou, i když se Melwen snažila pomáhat, jak uměla, a rozsvítila několik louží. S ohledem na její bezpečí nemohli koní dostatečně využít. Brzy byli nuceni sestoupit a bít se muž proti muži. Byli však jako všichni, kdo konali službu v Mordoru, zvlášť cvičení pro případ boje proti velké přesile. Navíc to byli zralí muži, zkušení v bitvách, zatímco mezi skřety bylo přes polovinu sotva odrostlých mláďat. Ačkoli každý voják musel odrážet až pět nepřátel najednou, po dlouhou dobu dokázali držet vyrovnané řady. Elfové pomáhali podle svých sil. Rychle se jim podařilo proklouznout skřetům do týla. Ve svém oblečení byli pro ně sotva postřehnutelní a stanoviště měnili tak rychle, že je nikdo nedokázal zasáhnout, zatímco sami viděli v noci stejně dobře jako ve dne a s neúprosnou přesností usmrcovali každým šípem.

Jeden ze šípů zasáhl Stříbrovláska do krku. Kůň bolestně zaržál a trhl sebou. Melwen úzkostně vykřikla. Začala Stříbrovláska hladit a snažila se ho konejšit vlídnými slovy, přestože se jí hlas třásl a oči měla plné slz. Přitom se citlivými prsty pokoušela šíp vyprostit. Konečně se jí to podařilo a vydechla úlevou; zdálo se, že neporanil tepnu ani neztížil dýchání. Vzala láhev s vodou a pečlivě ránu vymyla. Pak ji ovázala pruhem z vlastního pláště.

Nevnímala ani, že nepřátelé zaútočili s novou silou a rozbili kruh úplně. Náhle kolem ní nastal nepředstavitelný zmatek. V Minas Tirith ji vycvičili alespoň v základech sebeobrany, sáhla tedy po meči, ale zatím ho nemohla použít. Kapitán klesl k zemi, když ji chránil vlastním tělem, a nad Melwen stanul odporný ramenatý skřet s vyceněnými tesáky. Než stačila cokoli udělat, skácel se s nožem v zádech. Ten, kdo mu ránu zasadil, však nůž ihned vytáhl a pečlivě olízl, než ho vrátil do pochvy. Trvalo mu to jen zlomek vteřiny. V příštím okamžiku stejně hbitě uhnul Melwenině ráně, chytil ji, jediným velmi bolestivým stiskem ji přinutil, aby pustila zbraň, přikryl jí dlaní pusu, hodil si ji přes rameno a s kočičí lehkostí odskočil směrem k horám. Proklouzl mezi bojujícími, než si kdo z kterékoli strany stačil uvědomit, co se děje, a ve chvilce už kličkoval mezi balvany svahem vzhůru.

Skřet ubíhal dlouhými měkkými skoky černočernou tmou. Vidět z něho nebylo nic a slyšet také ne. Melwen z něj vnímala jen nárazy jeho ramene do svého žaludku, tvrdý stisk jeho ruky a jeho pach. Byl cítit potem, ale ne starou špínou jako díra u Morannonu, jak si později s jistou vděčností uvědomila. Nyní byla soustředěna jen na horečné přemýšlení, co by bylo nejlepší udělat. Pustí se někdo za nimi? Snad ano, zadoufala, elfové přece tak dobře vidí. V tom případě by se měla pokusit nechat stopy. Nevěděla, zda je chodba vlhká či suchá, ale zaměřila všechno své úsilí na to, aby rozsvítila nějakou hodně malou kapičku vody, kdyby se v okolí nějaká vyskytovala. Konečně spatřila, jak přímo pod její hlavou zamrkalo droboulinké světélko.

Skřet se ihned zarazil a dupl na něj patou. Okamžik váhal, zřejmě uvažoval, zda s tím ve své současné situaci mohla mít něco společného. Pak, aniž pustil její ruce, ji shodil z ramene a ucítila ránu bičem, dosti citelnou. Výkřik potlačila; nechtěla ho podráždit ani potěšit.

Skřet uháněl neúnavně dál a dál, hodinu za hodinou. Melwen se cítila velmi nepohodlně, ale chvílemi ji vyčerpání přemohlo a na okamžik zdřímla. Mezitím byla většinu času v mrákotné otupělosti, kdy člověk ani pořádně nespí, ani není vzhůru. Přesto se čas od času vzchopila a vynaložila všechny síly na to, aby rozsvítila další značku. Nemohla ovšem ani v nejmenším vědět, zda se jí to daří nebo ne.

Zručně jí spoutal ruce i nohy, zvedl ji vysoko nad hlavu a zasunul ji nohama napřed kamsi pod strop chodby. Pak se mrštně vyšvihl za ní a začal se plazit po břiše a posunovat ji před sebou.

Zasmál se. "Jsi fajnová, co? A vůbec se mi nelíbíš: ta tvoje bílá kůže a vlasy jako sláma. Ale stejně je na tobě něco, co mě přitahuje od tý chvíle, kdy jsi po nás nejdřív střílela a pak mě zase ošetřovala. Pročpak jsi to dělala, co? Možná jsem se ti taky zalíbil, viď? Myslím, že si spolu za chvilku budem rozumět."

Okamžitě ji opět umlčel.

Tuilindo a jeho přátelé běželi co nejrychleji chodbou a pátravě se rozhlíželi na všechny strany. Minuli už asi dvě odbočky a nemohli si být ani zdaleka jisti, že se pohybují správným směrem. Náhle se Tuilindo zastavil a přiklekl k čemusi na zemi.

Běželi hodinu za hodinou. Kapky nacházeli pravidelně, ale dosti daleko od sebe, takže se občas museli vracet a hledat správný směr. Posléze se octli v místě, z něhož nevěděli kudy kam. Propátrali už několik chodeb, často popraskaných, pobořených či zavalených, ale kapku neobjevili ani v jediné. Nevěděli, kterým směrem byla Melwen vlečena, ani zda ještě mohla nechávat značky. Nakonec se rozhlodli pokračovat přímo vpřed.

Znovu se Melwen bezmocně natřásala jako ubohé zavazadlo na skřetově rameni. Znovu se střídaly chvíle neklidného polospánku, bolestného polovědomí a urputného úsilí rozsvítit značku. Dosud neměla nejmenší ujištění, že se jí to někdy podařilo. Čas od času jí skřet rozvázal nohy a přinutil ji běžet naslepo. V takových úsecích byl samozřejmě se značkami konec.

Konečně, po dalších několika hodinách, opět zastavili. Melwen měla dojem, že jsou v nějaké rozlehlé místnosti či jeskyni. Cosi se tu totiž ozývalo a znělo to docela jinak než v malém uzavřeném prostoru... a to, co se ozývalo, byl... ach ano, byl to zvuk tekoucí vody.

"No tak!" vyzval ji. "A teď hezky poprosit!"

"Ty jsi správná holka, Slaměnečko," chválil ji. "Jen se neboj, postarám se, abys mi vydržela co nejdýl." Postrčil ji k nádrži. "No tak, běž se napít, na co čekáš? Za tohle si to zasloužíš."

Po několika tápavých krocích ucítila pod rukama okraj veliké kamenné mísy. Pít vodu, v níž se myl skřet, se jí příliš nechtělo. Když však natáhla ruku do tmy, podařilo se jí nahmatat místo, odkud voda tryskala. Nabírala ji do dlaní a pila, pila a pila co nejrychleji, pro případ, že by si to zase rozmyslel. Když měla dost, zatoužila se také vykoupat. Potmě se však bála vlézt do nádrže. Málem už požádala o dovolení, aby si mohla rozsvítit, ale pak si vzpomněla na kapičku v tunelu a mlčela. Zároveň si však uvědomila, že bude tím pádem možná muset strávit ještě hezky dlouhou dobu v naprosté tmě. Na vteřinku zatoužila po světle tak silně, že byla ochotná podstoupit či riskovat cokoli; pak se přece jen ovládla.

"Teď už si dáš kousek?" zeptal se přátelsky.

S radostí vzala láhev a velmi pečlivě ji několikrát vymyla. Nabrala vodu, ale pak už to nešlo tak hladce. Vyrobit entí nápoj v kamenné místnosti pod zemí nebylo tak snadné a brzy jí začalo být jasné, že poslepu je to zhola nemožné.

Skřet ji se zájmem pozoroval.

"To není voda," ohradila se. "Chceš... chceš ochutnat?"

"Pěkná břečka," prohlásil s odporem. "Ale možná by to opravdu bylo k něčemu dobrý, když by byl hlad a nebylo nic jinýho," poznamenal po chvíli. Zřejmě dokonce i pro skřeta měl v sobě entí nápoj jistou životodárnou sílu. "No, každopádně jsem rád, že něco umíš a že se o mě tak hezky staráš."

Ucítila, že ji kamsi vleče a pak přivazuje čelem k nějakému sloupu. Zděšeně vykřikla.

Tentokrát jí nebránil.

Tuilindo a jeho dva přátelé procházeli nekonečným bludištěm chodeb a síní. Některé byly pobořené či zavalené, ale mnoho zůstalo zachováno v celé své dokonalosti - snad dílo nějaké zapomenuté jižní větve trpaslíků, kteří se tu usadili v dobách míru a později zahynuli či odešli, když se v Mordoru opět usadil Nepřítel či po nějakém větším výbuchu sopky. Po hladkých podlahách se běželo lépe než hrbolatou skřetí chodbou, ale po značkách se pátralo mnohem obtížněji, když sály ústily jeden do druhého všemi směry a cesta mohla vést docela libovolně. Věděli, že mají malou šanci Melwen objevit, a pokud se jim to podaří, čeká je velmi nesnadný úkol, až se budou snažit najít opět cestu ven. Nyní už tomu bylo velmi dlouho, co nenarazili na žádné znamení.

Melwen stála u sloupu a skřet se pohodlně uvelebil kousek od ní. Chytil si dalšího netopýra a beze spěchu ho pojídal. Čas od času ji přitom přetáhl bičem, líně a nepříliš bolestivě, jen tak si pohrával s její bezmocností. Dusila se vzteky a uvažovala, má-li křičet nebo ne. Možná by bylo lepší křičet, pro případ, že by tu přece jen někdo po ní pátral, ale prostě zatím nemohla tomuhle skřetovi tu radost udělat. Mimoto jí zalichotilo, když chválil její statečnost, třebaže to by si byla nikdy nepřiznala.

Byl to čich, co ho varovalo. I ve chvílích zábavy zůstával ze zvyku vždycky ve střehu, jenže sluch mu tentokrát nebyl nic platný. Čichem však okamžitě poznal, že se ve vzduchu něco změnilo; zvedl hlavu a pohlédl smrti vstříc.

Nyní hodnotili situaci zase oni, stejně bleskově jako on. Věděli, že mají jistou naději se odsud dostat i bez něj, ale bude to pravděpodobně znamenat dlouhé bloudění a oni tři nejsou pro Melwen v těchto místech ani zdaleka jistou ochranou, nehledě ani na obtíže, kterým by zřejmě byla vystavena. Mimoto je sporné, jestli je vůbec rozumné pokoušet se vrátit stejnou cestou; jiný východ by za stávajících okolností mohl být mnohem bezpečnější. Ovšem, není žádný důvod věřit, že je skřet nezavede do pasti. Zdá se však, že po setkání s příslušníky svého plemene nebude příliš toužit, neboť je podle všeho zradil a navíc nemá zájem se o Melwen s někým dělit.

"Ruce za hlavu a ustup třicet kroků," rozkázal Tuilindo. Skřet okamžitě poslechl. Elfové se mezitím o hodný kus přiblížili; teď už i Melwen viděla, jak jim oči žhnou hněvem. V té naprosté tmě by to působilo dost strašidelně, kdyby neslyšela jejich hlasy. Pak jedny ty oči nehlučně připluly až k ní a ona rozeznala Tuilindovu postavu a tvář, zářící slaboulinkým světlem - spíše jen tušené v temnotě. Ucítila, jak ji jemně vzal do náruče. Měla sto chutí se rozplakat úlevou, ale její nepřítel stál kousek od ní a nechtěla se před ním shodit. Navzdory všemu úsilí se však začala aspoň třást, až se jí rozdrkotaly zuby. Měla na sebe zlost, ale nemohla tomu zabránit.

"Mluv," vyzval ji něžně. "Musíš to ze sebe dostat. Bil tě?"

"M-moc ne," vypravila ze sebe.

Mluvil, jako by jí chtěl ukázat nějakou zajímavost na příjemné procházce přírodou. Najednou jí začalo připadat, že tu jsou opravdu na výletě jako kdysi kolem Minas Tirith a všechny její zážitky se skřetem byly jen ošklivý sen. Rozsvítila nádrž bez potíží.

Ukázalo se, že Tuilindo mluvil velmi zdrženlivě. Jak se zlaté světlo začalo šířit sálem, zamrkaly mu v odpověď tisíce drobných světélek. V příští chvíli se ustálilo a Melwen v úžasu hleděla kolem sebe.

Co jí před nedávnou dobou bylo temným sklepením, v němž se cítila uvězněna možná nadosmrti, se změnilo v snovou, pohádkovou síň. Po stěnách se střídaly mnohabarevné vrstvy kamene, zvlněné do nejroztodivnějších tvarů, takže se pod jejíma očima změnily v sled fantastických obrazů, střídajících se podle toho, z jakého úhlu na ně pohlédla. Tu a tam se do výše zvedala silnější jednobarevná žíla, plná drahocenných krystalů, vybroušených na místě, kam je zasadily žhavé prsty sopky, právě jen tolik, aby vynikla jejich přirozená krása. Sloup, u něhož před tak krátkou dobou byla uvázána, byl z kamene zeleného jako borové jehličí, protkaného temně rudými drahokamy. Ze dna kašny na ni hleděly veliké průzračné krystaly, přesně to, co světlo a voda potřebovaly, aby ukázaly všechnu svou skrytou nádheru.

"Hle, zámek jako pro princeznu," řekl jí Tuilindo s úsměvem, když se trochu vzpamatovala. "Dnes patří jen tobě. V této nádrži se budeš koupat a pod tímto stropem odpočívat, dokud se spolu nevydáme na prohlídku dalších krás tohoto podivuhodného podzemního města. Půjdu teď střežit druhý vchod, abyses cítila v úplném bezpečí, než se vykoupeš." Položil na okraj nádrže malou krabičku. "Tohle použij na odřenou nebo podrážděnou kůži."

Poddala se jeho hře a vystoupila ze dna bídy na vrchol přepychu. Dopřála si lázeň, jaké možná žádný z lidí před ní ani po ní neokusil. Její zážitek by nijak nepokazilo, ani kdyby byla voda ledová, jak čekala - na takovou byla z lesa zvyklá. Zjistila však, že shora sice do nádrže přitéká chladný, čerstvý pramen, avšak zdola zřejmě pramen teplý, takže výsledek se vyrovnal sluncem prohřáté lesní tůni. S potěšením se ponořila a nechala se omývat proudy světla, dokud všechny temné zážitky neodnesla podzemní řeka. Pak se očistila od stop skřetova biče mastí z Lórien a vyprala si šaty. Nebylo to nic těžkého; a stačilo je důkladně vyždímat a vytřepat, aby byly zase suché. Znovu si je natáhla a zavolala Tuilinda zpátky.

"Byla to pro mě radost, sestřičko," odpověděl s opravdovým štěstím v hlase.

"Mám zhasnout?" zeptala se.

"Ano," odpověděl s určitostí, a přece s porozuměním; a nedal na sobě znát bolest, kterou mu způsobila. "Každý tvůj čin, dobrý i zlý, je jako kámen, hozený do vody, od něhož se šíří kruhy stále dál. Lidé si to často neradi připouštějí, a to jsou smrtelní. Co kdyby byli připoutáni k zemi, dokud země trvá, tak jako my? Ale netrap se příliš. Což nebyla v tvém jednání vedle ukvapenosti i láska a touha pomoci? I to se ti jednou vrátí. A i kdyby toho nebylo, voda má v sobě cosi očistného a tišivého; sama jednou kruhy utlumí. Hle, jen dvakrát jsi vykřikla za dobu svého utrpení, a vždycky v pravou chvíli, abychom mohli pokračovat v cestě za tebou. A nalezli jsme tě živou a zdravou, dobrá, to tě chránilo tvé poslání. Ale nalezli jsme tě i nedotčenou a to už je..." na vteřinku se odmlčel, jak hledal vhodné slovo, "...dar?"

Nevedlo se mu nijak zle. Timpë a Ruirin mu dokonce zase rozvázali ruce, aby si mohl chytit něco k jídlu. Elfové dovedou ve spravedlivém hněvu zabít, ale jakákoli krutost, byť viníkem stokrát zasloužená, se jim ze srdce protiví.

Nyní si ho konečně mohla doopravdy prohlédnout. Nebylo o co stát. Osobně se považoval nejenom za mimořádně chytrého, zdatného a bystrého, ale také za vyjímečně pohledného a snad mezi skřety skutečně byl. Alespoň oči v té ohyzdné, černé tváři s ploským nosem a vyčnívajícími tesáky měl živé a inteligentní, i když poněkud pichlavé. Na sobě měl dokonale padnoucí oblečení z jemné kůže, pečlivě upravené, a široký pás s množstvím kapsiček a úchytek, na kterém nosil svoje "nářadí"; mimo běžných věcí, jako byl toulec se šípy, láhev na vodu či nůž tam měl oba své biče, křesadlo s loučemi a řadu dalších nástrojů, jejichž účel si netroufla odhadnout. Postavy byl spíš menší a štíhlejší, až se podivila, kde se v něm bere síla, kterou na vlastní kůži poznala.

Tvrdil, že zná podzemní palác dobře a že ví nejméně o čtyřech použitelných východech. Jeden byl ten, kterým přišli, dva další vedly do Haradu, což pro ně v té době nepřicházelo v úvahu. Rozhodli se tedy pro čtvrtý východ, který měl ústit v horách nedaleko pramenů řeky Harnen, avšak na mordorské straně.

"Hele, šéfe, tohle nemá cenu," oslovil skřet Tuilinda. "Hrozně se táhneme."

Elfové ztichli a zpozorněli.

"Jestli chceš, šéfe, klidně ji zase ponesu," nabídl se skřet opovážlivě. "Mě to nic neudělá. Ale asi chtít nebudeš, všim jsem si, že si na ni sám brousíš zuby."

"Ne!" zvolala Melwen v opravdové hrůze. "Běžte, jak nejrychleji umíte, budu držet krok. Stejně jste se tak zdrželi jen kvůli mně!"

Brzy jim bylo pořádně horko. Puklinami v podlaze bylo občas vidět ve veliké hloubce rubínovou záři. Jedna puklina, dobré tři metry široká, se otevřela přímo před nohama Tuilindovi, který zrovna běžel poslední s Melwen v náručí. V hlubinách žhnula láva, až oči bolely, a vzhůru stoupal nesnesitelný žár. Tuilindo zabalil Melwen celou do pláště z Lórien a lehce přeskočil, ale na druhé straně hodil dívku Timpëmu a klesl k zemi. Ruirin se skřetem ho kus cesty nesli a ještě několik hodin poté ho musel jeden z jeho přátel podpírat, zatímco druhý se postaral o Melwen. Skřetovy napůl posměšné nabídky pomoci nebrali na vědomí.

Původně měli teď v úmyslu zamířit k východu, kterým se dostali dovnitř, ale nebylo možné držet směr. Celá severní část masívu byla zemětřesením postižena nejhůře a kdyby chtěli postupovat nejkratší cestou k severozápadnímu východu, vystavovali by se největšímu nebezpečí, že budou někde zasypáni. Mnohokrát museli změnit směr, protože sál, kterým měli proběhnout, se zhroutil či zmizel v hromadách suti. Nakonec se octli opět v sále s kašnou, který byl o hodný kus jižněji než jejich cíl.

Na pár okamžiků se zdrželi, aby se napili a doplnili láhve s vodou, neboť jinak by už asi nedokázali doběhnout daleko. Tuilinda hodili do nádrže celého, což ho do značné míry postavilo na nohy. Vzápětí však už zase běželi dál. Když byli u dveří na opačné straně rozlehlé síně, proplazil se protějšími dveřmi dovnitř žhavý růžový jazyk a začal se rozlévat po podlaze. Hora, snad žárlivá na svá tajemství, se rozhodla své umělecké dílo přepracovat.

Jak se vzdalovali k jihu, otřesy slábly. I zde bylo mnoho místností poškozeno a podlaha rozpukaná, ale neměli už žhavou lávu přímo pod nohama. Asi po hodině opět na chvíli zastavili. Elfy už držela na nohou jenom síla vůle a dokonce i skřet začínal jevit známky únavy. Posadili se zády ke stěně, odpočívali a něco pojedli; bylo to jejich první jídlo od poledne a nyní už venku míjela půlnoc. Skřet si nedovolil žádné nepředloženosti; dobře věděl, že ho přinejmenším jeden z elfů i ve chvílích odpočinku bedlivě sleduje.

Stáli ještě dost vysoko mezi skalami na jižním svahu hor. Právě se rozednívalo. Malý kousek cesty pod nimi začínal hustý porost, který strmě klesal do údolí. Na dosah ruky padal ze skály vodopád: řeka Harnen. Daleko vpravo bylo v lese vidět předěl, kudy vedla haradská silnice, hlavní cesta na jih. Vzduch voněl horským ránem a ptáci už zpívali naplno. Věděli, že jsou ve svízelném postavení, přesto však citelně pookřáli. Elfové se rázem cítili o polovinu svěžejší než před chvíli.

"To hned tak nebude," prohlásil. "Já nikam nepospíchám."

Otázka ovšem byla, kam vůbec půjdou. Průchod zpět pod horami byl nyní nemožný. Přes hory však také; ty byly teď, v době války, přísně střeženy. Kdyby je hardaští zahlédli, nenechali by je projít živé. Elfům by se snad mohlo podařit překročit na nějakém těžko přístupném místě, kam se lidé nedostanou, ale byl to riskantní podnik a nechtěli vystavovat Melwen přílišnému nebezpečí. Považovali za moudřejší skrývat se v opuštěných končinách Haradu jako psanci a čekat, dokud válka neskončí. Po krátké debatě, vedené pro jistotu jazykem elfů, se tedy pustili do lesa. Všichni dovedli naštěstí procházet podrostem zcela beze stop.

Brzy se ukázalo, že teď, když už neutíkají o život, je skřet mnohem méně příjemným společníkem než dřív. Sluníčko mu pod hustou klenbou větví vůbec nevadilo a měl z nich dosud nejvíc energie. Nedělal vlastně potíže záměrně; pouze se vytrvale dvořil Melwen a činil tak po skřetím způsobu. Opovážlivé řeči byly to nejmenší; mimo to ji téměř ustavičně škádlil. Ve zbývajícím čase se drze dožadoval její péče a pozornosti. Když konala pro své přátele nějakou drobnou službu, zamíchal se mezi ně, jako by se to rozumělo samo sebou.

Elfové byli neustále ve střehu a nesčíslněkrát mu jeho žertíky nenápadně a účinně zarazili, ale přesto to neúnavně zkoušel znovu a znovu, dokud neuspěl. Zdálo se, že se tou hrou docela dobře baví, tím víc, že ostatní ji nesli s nelibostí. Elfové byli přece jen značně unaveni a když se teď octli v přírodě, rádi by byli aspoň jeden po druhém nechali svou mysl odpočívat; to neustálé napětí je dráždilo. Pokud šlo o Melwen, dokázala své trápení snášet důstojně, protože od malička vyrůstala v lese, ale nic příjemného to pro ni nebylo. Když ji jenom házel brouky za krk, ještě to ušlo; horší bylo, když ji shodil do trní nebo jí zahnal vosu do vlasů. K večeru už toho začínala mít opravdu dost a když uléhala, obrátila k Tuilindovi oči s němou, avšak úpěnlivou prosbou, aby ji aspoň v noci ochránil. To se mu také podařilo; ráno však všechno začalo nanovo. Situace se rychle stávala neúnosnou.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )