Byl to pro Melwen téměř slavnostní pocit, když se před ní černá brána Mordoru otevřela dokořán. Cestovala nyní jako princezna a vojáci Gondoru byli neustále v pohotovosti, aby střežili její bezpečí. Nebýt toho, že musela nosit drátěnou košili, která se jí z duše protivila, snad by ani nepocítila, v jak nebezpečných končinách se nachází. Její nádherný kůň si hrdě vykračoval, obklopen její četnou tělesnou stráží, a družina elfů jí jela obyčejně hned po boku a po většinu času s písní, takže sporá horská zeleň na svazích po jedné straně cesty před očima okřívala a dokonce ani sopečná pustina po druhé straně se nezdála tak děsivá. Nocovali vždy v pevnostech, které byly s vojenskou pořádkumilovností rozmístěny tak, aby jich bylo možné dosáhnout vždy po celodenním pochodu; protože však celý jejich oddíl cestoval koňmo, mohli vyjíždět později a popřát Melwen dostatek spánku. Bystroocí elfové se po celou noc střídali na stráži na hradbách a po dlouhou dobu se žádný skřet neodvážil široko daleko ani ukázat.

Sedmého dne vyrazili o něco dříve, neboť, jak kapitán Melwen vysvětlil, se přiblížili výběžku Hor stínu, sahajícímu hluboko do pláně a oddělujícímu ji od úrodnější krajiny kolem jezera Núrnen. Pevnost, kde budou dnes nococvat, stojí ze strategických důvodů až na nejvyšším bodě tohoto hřebene; proto bude cesta namáhavější a je třeba počítat s jistou rezervou na případné obtíže horského terénu, třebaže jde o poněkud kratší vzdálenost než jindy.

Jen elfové dokázali zvládnout své koně. Ostatní koně, ač cvičení do bitev a zvyklí nebezpečím, se začali plašit a vzpínat a několik se jich dalo na bezhlavý úprk po cestě zpátky. Celý oddíl se octl ve zmatku tlukoucích kopyt, vlajících hřív a záblesků vyděšených očí. Elfové museli opodál zastavit a čekat, dokud se situace nevyřeší; Melwen byla vázána přísným rozkazem nevzdalovat se ani s nimi od hlavního oddílu.

Kouzlo jeho hlasu bylo takové, že na pár vteřin přestala děsivé zvuky vnímat. I potom však v ní jeho slova zněla stále dál současně s nimi, jako by se také odrážela nekonečnou ozvěnou uvnitř jejího srdce. Rázem se utišila.

Trvalo dosti dlouho, než mohli postupovat dál. Kapitán vyslal dvacet vojáků zpět na pomoc těm, kterým se splašili koně. Přivezli své kamarády až za hodnou dobu, většinou opěšalé a potlučené a ve dvou případech skutečně raněné. Než se konečně všichni shromáždili, rozvažoval kapitán, co si počít dál. Bylo zřejmé, že jít kupředu znamená blížit se nebezpečí, avšak nocovat pod širým nebem bylo pravděpodobně ještě riskantnější a cesta do pevnosti, kterou ráno opustili, velmi dlouhá. Do pevnosti v horách zbývaly naproti tomu už jen necelé dvě hodiny pochodu.

Nakonec se tedy vydali na další cestu vzhůru. Většinou postupovali pěšky a vedli koně u huby. Zběsilé kvílení pokračovalo s nepatrnými přestávkami po celou dobu, ale nyní už si koně poněkud zvykli a nechali se vést dál, i když sebou co chvíli polekaně trhli nebo vyhodili zadníma. Silnice se vinula v ostrých zatáčkách výš a výš příkrým svahem. Nyní už byla téměř úplná tma, jen občas se v dálce za hřebenem zablesklo a dolehl k nim vzdálený rachot hromu. Po každém zahřmění vybuchl jekot s novou silou, jako by mu odpovídal.

Všichni se vmžiku opřeli zády o skalní stěnu. Vzápětí jim začaly nad hlavami svištět menší i větší balvany, provázené na svém letu do údolí něčím, co nyní znělo nejvíc ze všeho jako zběsilý smích. Z lidí přežili všichni bez úhony, vojáci díky svému dobrému výcviku a Melwen díky tomu, že ji elfové, kteří tak jako tak zareagovali na kapitánovo slovo rychleji, okamžitě strhli s sebou. Mnoho koní však bylo zasaženo a mimo Stříbrovláska teď byli všichni k smrti vyděšení. Opět dlouho trvalo, než se mohli vydat na další cestu.

I nyní občas zaslechli poměrně blízko dopadat balvany, některé zřejmě hodně těžké, ale lavina se neopakovala, protože všechno volné kamení už bylo smeteno dolů. Pomalu se blížili nejvyššímu, téměř kolmému skalnatému hřebeni. Na jeho pravé straně, na vysoké skále, stála pevnost. To vše však nebylo dosud vidět, neboť nyní už slunce zapadlo a nastala hustá tma.

Náhle temnotu rozčísl oslnivý modrofialový blesk a oni spatřili krajinu před sebou osvětlenou do nejmenších podrobností i černou siluetu hradu na skále. Avšak ti, kdo pohlédli více vlevo, šikmo dozadu při nynějším směru jejich cesty, spatřili ještě cosi jiného: proti ozářené obloze stála na hřebeni jakási postava s rozevlátými vlasy, obrovitá a i v obrysu nestvůrná. Právě vyhodila do výše několik balvanů a pronikavě zaječela. Vzápětí všechno pohltila tma. Jeden z balvanů se značnou rychlostí kutálel svahem mezi ně a Melwen zaslechla, jak jeden z elfů před ní tlumeně vykřikl, když mu v posledním okamžiku uhnul. Na pár vteřin nastalo ticho.

"Možná jeden z mordorských obrů. Bouřka ho mohla vylákat z podzemního úkrytu."

Zdaleka však ne tak rychle, jak by bylo třeba. Cesta byla na koně příliš příkrá a kluzká. Dokud se pohybovali v úseku pod hradem, všechno šlo celkem hladce, ale po další zatáčce se začali znovu přibližovat místu, nad nímž stál obr a přes které padaly balvany. Tuilindo dojel po bok Stříbrovláskovi a ukázal mu k pevnosti.

Stříbrovlásek zaržál v odpověď, počkal, až se poslední kameny skutálejí dolů, a vyrazil. Byla radost ho sledovat, s jakou lehkostí běží vzhůru, jako by našlapoval na měkký travnatý koberec na rovné louce. Kmitl se jako blesk přes nebezpečný úsek, kratičce se zarazil po další zatáčce, než ustal nový příval kamení, a znovu proběhl zákrutem dávno předtím, než se balvany začaly sypat. Tak zdolal v neuvěřitelně krátké době šest zatáček a aniž si oddechl, pustil se rovnou do velmi strmého svahu pod hradem. Jak jeho srst ve tmě slabounce zářila, vypadal zdola jako stříbrné erbovní znamení na černém štítě, avšak znamení živé, které ladně a s jistotou, přímo s potěšením, stoupá rychlým klusem výš a výš. Posádka pevnosti už je čekala i viděla přijíždět, takže je okamžitě vpustila do brány.

Když elfové viděli, že je Melwen v pořádku uvnitř, zastavili koně v bezpečném úseku cesty a ohlédli se. Oddíl Gondoru byl ještě téměř na stejném místě, kde ho opustili. I ti koně, kteří vyvázli bez úhony, se většinou nedali zvládnout a přenášet raněné, kterých značně přibylo, pěšky, byla zdlouhavá práce. Kapitán se nyní zřejmě zaměřil na to, aby dostal všechny své muže do zákrutu mimo dosah kamení. Tři nebezpečné zatáčky však stále ještě zbývaly a přepravit se přes ně tímto tempem znamenalo zranění nebo snad smrt téměř pro všechny. Zůstat na místě v tomto počasí a s raněnými však také nebylo dost dobře možné, zvláště když obra mohlo časem napadnout úplně cokoli.

Elfové si nemuseli nic říkat. Bez meškání otočili koně a vydali se ostatním na pomoc; Tuilindo však pokračoval vzhůru.

"Ne," řekl, když viděl, že se Timpë a Ruirin chystají jet s ním. "Na tohle bude stačit jediný šíp. A když půjdu sám, mám větší naději k němu proniknout."

"Co se stalo?" tázal se Ruirin.

Letící kámen Tuilinda zasáhl právě v okamžiku, kdy se chystal pustit tětivu, přerazil mu luk a zhmoždil prsty levé ruky. Tuilindo zaváhal a znovu pohlédl dolů. Vojáci se krčili v zákrutu cesty a zjevně zatím nepomýšleli na další postup. Přes všechnu snahu raněných ještě přibylo a na nohou teď už byla sotva polovina oddílu. Dva jeho přátelé nasedali na koně a chystali se za ním. Nebylo snadné rozhodnout, zda bude lepší se vrátit pro novou zbraň, případně se nechat vystřídat, nebo využít vzdálenosti, kterou už urazil, a pokusit se o zásah zblízka. Ještě jednou přelétl očima cestu, která ho ještě dělila od obra, i cestu, kterou by v dešti kamení museli ujít jeho přátelé, a začal další kolo tance se smrtí.

Ze skály na skálu, ze skály na skálu... tady už kameny dopadaly hustěji a brzy přestalo být možné uhýbat všem. Začal se soustředit jen na ty větší. Na to, aby si připouštěl bolest, nezbýval čas; záleželo na každém kroku, na každém došlápnutí. Ještě třicet metrů... ještě dvacet. Obr se bláznivě rozesmál, když cítil, jak balvany narážejí do jeho těla. Jeho šupinatý pancíř a snad i jeho svaly byly zřejmě tak tvrdé, že mu takové rány nemohly vážněji ublížit. Už jen deset metrů... to bude stačit. Obr se tyčil nad ním, sám jako skála. Vydával odporný puch. Teď se shýbl, aby nabral další kamení; Tuilindo znehybněl, jen očima propočítával vzdálenost. Věděl, že má jen jeden nůž a jeden pokus - musí mířit přesně, jinak riskoval nadarmo. Obr se začal napřimovat... teď byl jeho obličej ve správné poloze. Tuilindo hodil nožem a zasáhl ho do oka. Rána byla prudká a nůž pronikl hluboko do lebky. Netvor se zapotácel a padl, jeho ruce však setrvačností pokračovaly v pohybu a vyhodily ještě několik kamenů, i když už ne takovou silou jako dříve. Jeden z těch menších zasáhl Tuilinda do hlavy, takže klesl téměř současně se svým protivníkem.

Asi o dvě hodiny později už byli všichni vojáci uvnitř. Jakmile obr padl, vypravila se téměř celá posádka pevnosti na pomoc a s vydatným přispěním elfů se postarala o lidi i zvířata. Jen málokdo z Melwenina doprovodu vyvázl bez úhony, takže ještě hezkou chvíli zabrala péče o raněné. Tuilinda přinesli jeho přátelé; byl v bezvědomí a samá krev, po pádu po ostrých skalách i předchozích zásazích. Ošetřovali ho sami a ani Melwen nedovolili, aby jim pomáhala, přestože o to velmi stála - prý se o něho postarají nejlépe. Ostatně jí bylo třeba i jinde a lehla si až hodně po půlnoci.

V pevnosti se zdrželi tři neděle. Řada vojáků byla během několika dní celkem v pořádku, ale ještě nějakou dobu trvalo, než zase mohli vládnout zbraní jako dřív. Vážně ranění a ti, kteří měli zlomeniny, byli vystřídáni zdravými. Po prvních dnech neměla Melwen kromě pravidelných cvičení mnoho na práci a občas si připadala jako v kleci a musela zápasit s netrpělivostí. Výhodou bylo, že pevnost stála už na hranici příjemnějších krajů. Nebylo nutno se z věže dívat stále jen na černé hory a sopečnou pláň. Když se obrátila k jihu, spatřila pod sebou oblé travnaté vršky a dál drobounkou mozaiku zahrad a polí až k lesklé ploše jezera Núrnen na obzoru. O to víc však někdy cítila touhu už se k nim konečně rozběhnout.

Když ubylo raněných a práce s nimi, pokusila se znovu proniknout k Tuilindovi. Jeho přátelé stále odmítali její snahu jim s ošetřováním pomáhat, ale ona se nedala tak lehce odbýt. Vždycky se aspoň posadila do kouta a pozorně jejich práci sledovala, aby od nich něco pochytila. Měli mnoho štiplavých poznámek o tom, že se snaží vyzvídat jejich tajemství, ale celkem je její zájem dobře bavil a časem jí dokonce sem tam milostivě nějaký drobný úkol svěřili.

"Choval ses jako blázen, opravdu," říkali mu. "Neuvěřitelné, co s tebou dokáže jen trochu hezké děvče, k dovršení všeho smrtelné." Byl první, kdo vyslovil nahlas přání Melwen doprovázet, a celá ta záležitost se ho od počátku dotýkala hlouběji než ostatních, takže si podobné řeči musel nechat líbit.

Ten večer, dokud ji drželo v zajetí kouzlo jeho hlasu, byla Melwen šťastná. Druhý den na ni však padla tíseň, které sama dobře nerozuměla. Cítila se dosud daleko víc jako dítě než jako žena, a k tomu proti Tuilindovi tak neurozená a obyčejná, že pouhá představa, že by ho s ní někdo mohl spojovat, ji naplňovala hlubokým zahanbením. Na druhou stranu ji uráželo, že by si snad někdo mohl vykládat úzkost, kterou prožívala během posledních pár dnů, jako snahu mu nadbíhat. Pomyšlení, že by to někdy mohlo napadnout Tuilinda samotného, se téměř nedalo snést. Ačkoli si nic z toho neuvědomovala úplně jasně, nedopřávalo jí to pokoje. Nebyla ovšem tak bezohledná, aby své pocity dala najevo před kýmkoli ze svých nových přátel. Snažila se chovat jakoby nic, ale většinu času trávila ve své komnatě a neozývala se, když někdo zaklepal. Tak se samozřejmě zbavila všech možností se jakkoli rozptýlit a zůstávala dlouhé hodiny sama s nepříjemnými myšlenkami. Občas měla co dělat, aby se nedala do pláče. Elfům se vyhýbala úplně.

Třetího dne večer se vracela od večeře po točitých schodech do své komnaty, která byla ve věži. Náhle zpozorovala, že jde Timpë proti ní. Nenápadně se otočila a pustila se dolů, jako by tam celou dobu měla namířeno, ale sotva ušla pár kroků, objevil se proti ní z druhé strany Ruirin. Sklopila hlavu a chtěla ho minout, když vtom ji oslovil.

Nebylo vyhnutí.

"Museli jsme si počínat tak trochu jako na lovu, abychom s tebou vůbec mohli promluvit," pokračoval Timpë omluvně. "Ale nebylo zbytí, protože o tvé odpuštení skutečně stojíme. Pokud mi ho však nechceš dát, aspoň mě uhoď přes ústa za má nevhodná slova, abys pochopila, že je opravdu beru zpět."

"Jenže ani to ti ještě tak docela nepomůže. Ale neboj se, vymysleli jsme něco, co ti možná zajistí úplný klid. Existuje starobylá přísaha, určená právě pro případy, jako je ten váš: pro případy, kdy muž bere pod svou ochranu opuštěnou ženu. Dosud sice nebylo slýcháno, že by se jí zavázal elf smrtelné dívce, ale domníváme se, že by v tomto případě byla správná a patřičná, a také Tuilindo tak soudí. Touto přísahou přijímá muž ženu za svou sestru a tou pak ona zůstává v jeho očích i v očích všech ostatních, dokud to její situace vyžaduje."

"Je to přísaha velmi přísná, kterou žádný elf nikdy neporuší, protože by si postavil proti sobě všechno živé, a jak by potom vůbec mohl žít? Na druhou stranu, pokud by ji porušil, bylo by to ihned zjevné; proto je sama příroda svědkem, že zůstávají bratrem a sestrou, i kdyby ji nouze donutila spát po jeho boku."

Melwen musela náhle zamrkat, aby rozehnala slzy.

"To... to by bylo krásné."

Od bouře téměř ustavičně pršelo, ale tentokrát se za soumraku vyčasilo a na čistě umytém nebi zase jednou zazářily hvězdy. Melwen oblékli do bílého roucha, za jehož základ dočasně posloužil ubrus z důstojnické jídelny, a vyvedli ji na první nádvoří, uprostřed něhož stála kašna, po okraj plná vody. Tuilinda zahlédla jen na okamžik, protože ji postavili zády k němu na opačný konec nádvoří. Ostatní se rozestoupili do kruhu kolem nich. Na okamžik všichni znehybněli a nastalo úplné ticho, rušené jen šuměním vody. V tu tichou chvíli pocítila Melwen přítomnost svých společníků tak silně, až jí přeběhl po zádech mráz.

Tu k ní přistpoupil, dotkl se vlhkou levou rukou jejího čela a ona zase jeho a oslovili se "sestro" a "bratře". Vzápětí se celé nádvoří rozeznělo písní a obklopilo je plno úsměvů a zářících očí. V několika okamžicích bylo na nádvoří prostřeno k pohádkové hostině, připravené elfy ze surovin, určených původně na docela obyčejnou večeři. Té už se zúčastnila celá posádka. I Melwen přispěla svým dílem, protože rozsvítila vodu v kašně, až se celé nádvoří naplnilo měkkým zlatým světlem. Při hostině seděla vedle svého nového bratra a dělili se spolu o každé sousto.

Brzy se přesvědčila, že pro ni opravdu nebude těžké svou přísahu žít, neboť Tuilindo s ní nyní jednal tak, že měla dojem, že se s ním skutečně narodila pod jednou střechou a zná ho od malička - a ano, bylo to přesně to, co pro klid duše potřebovala. Dokonce i v chování ostatních elfů postřehla změnu. Byla nyní vystavena jejich škádlení vlastně mnohem víc než dřív (i když posvátné záležitosti jejího vztahu k bratrovi se samozřejmě nikdo nedotkl), ale zároveň tu byla nová důvěrnost a blízkost i ve vážných záležitostech; začali jí krůček po krůčku otevírat své životy. Byla jejich.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )