Po zbytek noci putovala Melwen k jihu. Byl to obtížný postup. Pěšinka svahem se jí několikrát ztratila v suti či puklině a trvalo dlouho, než nalezla místo, kde by se dalo přejít na druhou stranu. K ránu už sotva vlekla nohy, ale bála se zastavit, protože stále chtě nechtě cítila v zádech ty temné stíny s čichem vlka a ukrutností, jaké žádné zvíře není schopno. Nyní mají o důvod víc na ni zaútočit. Jistě jsou pořádně rozzuření, když jich tolik zranila. Mohli zachytit její stopu později v noci... mohou se pohybovat podzemím stejným směrem jako ona.

Začalo se rozednívat. Počasí slibovalo zářivý den a Orodruina od Sauronova pádu podřimovala, takže bylo brzy dobře vidět. Žádné sopečné výpary nehyzdily modrou oblohu a nestínily slunečním paprskům - tím lépe však vynikla kamenná poušť kolem. Mrtvá, holá, pustá pláň tu ležela nahá před jejíma očima v celé své tvrdosti. Tady už májový vzduch nikdy nezavoní, májové sluníčko nikdy nevytáhne ze země ani stéblo trávy. Tady jí jediný strom nepodá přátelskou ruku, jediná kytička ji nepotěší a ach, jediný pramínek jí nenabídne doušek vody k občerstvení. Už minuly tři dny a tři noci od chvíle, kdy opustila Stříbrovláska, a za celou tu dobu vypila jen tu jednu polní láhev. Ale u silnice by sem tam měla být nádrž s vodou pro vojsko - snad časem nějakou objeví.

Projela další hlídka a Melwen se vrátila na silnici. Na nejistých nohou se plahočila dál, občas se přidržela rukou skalní stěny. Tu se jí znovu zatočila hlava, takže upadla a nějakou dobu o sobě nevěděla.

Následovalo několik dní, víc a víc podobných zlému snu. Napůl v mdlobách ji dovezli zpátky k bráně. Tam si vyprosila vodu na napití a znovu upadla do mrákotného spánku, zatímco se vojáci radili, co s ní. Měli na ni pěkný dopal, neboť ji, aniž o tom tušila, už čtyřiadvacet hodin s vynaložením veliké námahy hledali. Na druhou stranu byli trochu na rozpacích z jejího útlého věku. Většina jich nakonec navrhovala "pořádně nařezat a pustit", ale kapitán nesouhlasil. "Jen se podívejte, čeho byla schopná!" hromoval. "Jestli ji pustíme, poleze nám sem za chvíli jinou škvírou. Kdepak. Dnes nám končí služba, tak ji odvezu s sebou do Minas Tirith a předám ji správci. Dostane stejně své, o to už se postarám, a navíc se soudem a celou parádou; to jí snad dá za vyučenou. Pak se doufám dostane na nějakou dobu pod zámek a rozhodně bude mít zákaz se pohybovat v celém okolí, takže se jí možná zbavíme."

Druhý den ráno tedy nastoupili cestu k hlavnímu městu. Kapitán nehodlal nic riskovat, takže ji vezl s rukama spoutanýma za zády přehozenou přes koně jako balík. Nikdy by jí bylo nenapadlo, že může být jízda na koni tak nepohodlná. Nejhorší to bylo v klusu, kterým jeli většinu doby. Najíst a napít dostala, ale po celý čas neměla ani jednou příležitost se umýt. Kapitán byl zvyklý spát mnohem méně než ona, takže ji po celé dny bolela hlava jako střep a čím byla nevyspalejší, tím hůře usínala a častěji se budila. Ke starým modřinám a šrámům přibyly další, až měla dojem, že na sobě nemá kousíček zdravého místa.

Asi bylo dobře, že většinou nedokázala myslet na nic jiného než na tělesné nepohodlí, protože v době, kdy to dokázala, hlavně během bezesných nocí, jí bylo snad ještě hůř. Všechny její naděje se zhroutily. Ztratila Stříbrovláska, kterého si zamilovala z celé duše, a ztratila ho nadarmo. Prošla mnoha příšernými zkušenostmi, než se jí konečně podařilo proniknout do Mordoru, a všechno nadarmo. Podruhé už se tam určitě nedostane. S hledáním entek je konec. Rozhovor na strážnici nevnímala, takže mohla jen odhadovat, kam asi jedou a co ji tam čeká, ale bylo jí jasné, že nic příjemného to nebude.

Konečně matně postřehla, že projeli bránou a začínají stoupat kamennými ulicemi. Tou dobou jí už bylo všechno jedno. Podkovy zvonily o dláždění a každý ten úder pro ni byl jako bodnutí nožem do hlavy. Brzy jí začalo připadat, že už celý život se takhle kymácí přehozená přes sedlo a kolem buší o kámen velikánská kladiva. Konečně ji kapitán shodil na zem a strkal před sebou skrze bránu, přes nádvoří a do nějaké budovy. Prošli několika chodbami, čekali někde za dveřmi. Konečně je uvedli před onoho velkého pána, o němž už tolik slyšela - neodvážila se na něj ani podívat - a nejasně vnímala, jak kapitán popisuje její provinění. Hlavní, co ji v tu chvíli zajímalo, bylo, jak dlouho se ještě asi udrží na nohou.

Když kapitán skončil, nastalo ticho. Melwen dosud nevzhlédla, ale přesto věděla, že se na ni správce dívá. Cítila jeho oči na sobě - měl je nepříjemně pronikavé. Dlouhou chvíli si ji tak mlčky prohlížel, útlou, bledou dívenku s kruhy pod očima a obličejem pokrytým starou špínou, brázděnou stopami po slzách. Pak se obrátil ke kapitánovi a pronesl vlídným hlasem pouze tři slova: "Děkuji. Můžete jít."

Faramir ji za celou tu dobu ani jednou nepřerušil, pouze jí občas pomohl otázkou. Teprve když skončila, zeptal se jí mírně:

"A přece je možné," pokračoval zamyšleně Faramir, "že tvoje srdce vidělo správně a že právě dítě jako ty může v tomto případě nejvíce pomoci. Nu, tím se teď už netrap. Je mi líto, že jsi mi už předem nedůvěřovala, ale pokusím se napravit tvé mínění o sobě a pomoci ti, jak budu nejlépe umět." Pozvedl ruku, aby předešel jejím omluvám. "Úderem třetí hodiny odpoledne tě přede mne předvedou znovu, abych tě soudil," pokračoval. "Jistě si uvědomuješ, že ses dost závažně provinila proti zákonům mé země. Ale jak už jsem ti řekl, udělám všechno pro to, aby se ti dostalo spravedlnosti. Zatím tu pro tebe mám návštěvu, která tě, myslím, potěší."

"Proč se raději nezeptáš, kde jsem byl tak dlouho?" opáčil trpce. "Teď už vím, že mi mělo být od první chvíle jasné, že tě mám provázet. Ale byl jsem zahleděný do sebe, soustředěný jen na naše vlastní bolesti a otázky a pramálo citlivý k bolestem jiných národů. Obávám se, že tento návyk si už dlouhá staletí pěstuje většina mého lidu. Když jsem tě viděl odjíždět, sevřela mě taková úzkost, že jsem řadu dní bloudil po lesích jako slepý a nemohl téměř pomyslet na nic jiného. A přece jsem dál plánoval, zda zůstat v Lórien po Celebornově odchodu či se usadit mezi svými někde jinde, jako pošetilec! Než jsem konečně pochopil, co mi moje srdce říká, už jsi byla daleko. Pustil jsem se za tebou, já a moji nejbližší přátelé, kteří už tou dobou cítili něco podobného. Jeli jsme, jak nejrychleji bylo možné, ale nemohli jsme tě dohonit. Konečně jsme nalezli Stříbrovláska, jak se celý nešťastný toulá po Ithilien bez tebe. Zavedl nás k otvoru, vedoucímu do podzemní chodby. Bylo to pro mě jako rána přímo do srdce, ale ještě jsem se nehodlal vzdát. Okamžitě jsem na něm tryskem vyrazil k bráně a způsobil poplach mezi stráží. Dva dny jsme po tobě marně pátrali v podzemí - vzali nás velmi laskavě s sebou - až jsme konečně dostali zprávu, že tě živou nalezl jiný oddíl a že tě kapitán odvezl sem. Tu jsem sedl znovu na Stříbrovláska a nechal své přátele daleko za sebou, abych tě mohl co nejrychleji spatřit na vlastní oči. A teď tu stojím před tebou a ze srdce tě prosím, abys mi odpustila a opožděně mě přijala do svých služeb, neboť o tebe chci pečovat a chránit tě, dokud mi to dovolíš."

"Ach Tuilindo," povzdechla si nahlas, "nesmíš se kvůli mně tak trápit! Co jsem si zavinila, zavinila jsem si sama svou zbrklostí, teď je mi to úplně jasné. A tolik jsi mi pomohl, vlastně jsi mi zachránil život, i když jsi o tom vůbec nevěděl. Hned ti to budu všechno vyprávět, ale nejdřív mě, prosím tě, zaveď za Stříbrovláskem."

Krásný sen pokračoval. Melwen směla mimo všechno očekávání obejmout šíji svého čtyřnohého přítele a on ji uvítal s velikou radostí. Pak je Éowyn s Faramirem pozvali na oběd. Na tabuli se toho dne octla samá bezmasá jídla, což bylo u dvora něco neslýchaného; byl to projev Faramirovy dvornosti vůči Melwen, která o tom neměla ani tušení. Pak zbývaly do soudu ještě dvě hodiny času, během nichž se s Tuilindem procházeli po nádvoří a ona mu vyprávěla, jak ji jeho píseň zachránila ve chvíli nejvyšší nouze. Když skončila, pohlédla na něj a spatřila v jeho očích podivuhodné světlo.

Ve tři hodiny odpoledne zasedl Faramir k soudu v hlavní síni hradu. Na rozdíl od svého otce si nepotrpěl na formality a většinou užíval raději menších místností, ale Melwenin příběh se po městě rychle rozkřikl a o soud nad ní byl značný zájem, zejména mezi mládeží. Dostavila se také většina posádky, neboť kapitán se v krčmě nijak netajil svým spravedlivým rozhořčením. Melwen byl ten dav lidí velmi nepříjemný - toto shromáždění samo o sobě vnímala jako trest, i když už začínala cítit, že celkem zasloužený. Pravda, většina přítomných nebyla vůči ní vyloženě nepřátelského smýšlení, ale jejich bezcitná zvědavost byla pro dívku, vyrostlou uprostřed lesa, těžkou zkouškou. Jediní, z koho cítila trochu pochopení, byli Tuilindo a Éowyn... a její soudce sám.

Faramir všem dovolil, aby se posadili, a pak vybídl Melwen, aby vyprávěla od začátku celý svůj příběh. Protože už ho znal, pomáhal jí často otázkami a nenechal ji vynechat jedinou podrobnost, dokonce ani její zážitky z cesty do města. Pak jí poděkoval a chvíli mlčky hleděl na všechny přítomné.

"Není pro mě snadné soudit tvůj případ, dítě," pravil posléze. "Jsem si samozřejmě vědom toho, že jsi jednala v dobrém úmyslu, svedena pouze nezralostí a ukvapeností mládí. Na druhou stranu dobře vím, jakým nebezpečím může být hrdinství, spojené s neukázněností, a jaké škody dokáže způsobit právě své vlastní straně. Nemohu tě nechat bez trestu, protože musím chránit jednak tebe samotnou a jednak všechny, na které by případně mohl zapůsobit tvůj příklad; a tím spíše ne, že ti budu chtít v tvém úkolu pomoci. Tady kapitán pro tebe požaduje veřejný výprask a já jsem nakloněn jeho prosbě vyhovět. Co o tom soudíš ty?"

Faramirovou tváří přelétl úsměv. "Tyto otázky," poznamenal, "musíme naštěstí přenechat sparavedlnosti a milosrdenství vyššímu, než je moje. Já jsem tu od toho, abych podle svých možností sloužil svému lidu. Ber to tak, že poneseš bolest, abys je ochránila od následků svého nerozumného počínání. Říkáš tedy, že jsi k tomu ochotna?"

Melwen, která neměla o věci jasnou představu a zároveň teď už Faramirovi bezmezně důvěřovala, zůstala klidná; zato v zástupu to tentokrát mírně zašumělo. Éowyn i Tuilindo v hrůze povstali. Než však stačili něco říct, ozval se kapitán stráže.

Zvedl se, aby naznačil, že jednání je u konce, ale kapitán se ozval znovu.

"Stojím za svým slovem," prohlásil konečně.

"Je-li tomu tak," řekl, "žádá si případ nového posouzení. Dobrá, vyhovím tvé prosbě. Deset ran pro tebe a deset pro ni... ovšem tobě se trest promíjí pro obětavost, se kterou jsi usiloval o její záchranu. Jí zbytek trestu zmírním na třicet dní vězení. Pak se vydá za svým úkolem znovu s mým průvodním listem a ty ji budeš se silným oddílem provázet. Budeš samozřejmě respektovat její vedení, ale ve věcech, týkajících se jejího bezpečí, ti bude bezvýhradně podřízena a pokud by tě někdy neposlechla, zavazuješ se zbytek jejího trestu na místě vykonat."

Melwen s úžasem spatřila, jak k němu ten drsný kapitán skočil a zlíbal mu ruce... Vlastně se ani tak nedivila. Vlastně měla chuť udělat totéž, kdyby jí ostych nebránil.

Její pobyt v Minas Tirith se tak protáhl téměř na tři měsíce, protože Faramir ji u sebe hostil, dokud se úplně nevyhojila, než svolil k exekuci, a potom znovu, než ji nechal zavřít. I ten velmi zmírněný trest byl poměrně tvrdou zkušeností, třebaže ho Melwen ještě dokázala vydržet, aniž by křičela. Nikdy už potom ani na okamžik nevěřila, že Faramir mínil svůj původní rozsudek vážně. Uvědomovala si však jeho moudrost: tím, že probudil v kapitánovi svědomí, jí na cestu zajistil oddaného ochránce, a na druhou stranu se účinně postaral, aby někde nevyvedla další nepředloženost. Nepochybovala o tom, že kapitán, vázán zároveň rozkazem i slibem vojáka, by se cítil povinen v případě její neposlušnosti skutečně vykonat zbytek trestu; a teď, když okusila vojenskou přísnost Gondoru na vlastní kůži, neměla ani nejmenší chuť si to zopakovat v trojnásobné míře.

Její dny byly navzdory starým i novým ranám většinou příjemné a bohaté. Faramir jí zajistil vzdělání ve všech oblastech, které považoval pro její výpravu za potřebné a přitom v nich u ní zjistil nějaké nedostatky. Dbal také na to, aby měla co nejvíc pohybu, a tak podnikala s Tuilindem a jeho přáteli dlouhé vycházky po horských stezkách na svazích Mindoluiny. Ani Stříbrovlásek nepřišel zkrátka. Když už měl jistotu, že je Melwen v pořádku, neviděl důvod, proč by měl zůstávat zavřený ve stáji, a toulal se volně na lukách kolem města. Přitahoval tam pozornost dětí ze široka daleka, vždycky však uvítal, když k němu vyšla, aby si s ním zadováděla nebo se spolu projeli. Často ji přitom provázela Éowyn. Brzy je pojilo pevné přátelství; a dokonce i Faramira zřejmě těšilo s ní rozprávět, kdykoli vyšetřil čas.

Pro dobu, kterou měla být ve vězení, dostala velmi slušnou celu nikoli ve sklepích pevnosti, nýbrž ve věži, s výhledem na nádvoří a bílý strom. I to pro ni bylo dost krušné, uvážíme-li, nakolik byla do té doby zvyklá žít pod širým nebem. Netrávila tam však všechen svůj čas, protože k jejím povinnostem teď patřilo denně se účastnit pravidelných cvičení oddílu, který jí byl přidělen. Samozřejmě dospělým mužům nemohla ve všem stačit a kapitán na to do jisté míry bral ohled, ale proháněl ji pořádně, což jednak patřilo k trestu, jednak to výborně posílilo její tělesnou zdatnost. Ve zbývajícím čase za ní do cely docházeli její učitelé a přijímala návštěvy přátel.

Za nejkrásnější okamžiky toho období však vděčila Tuilindovi. Asi by se nedalo říci, že se spřátelili, spíš naopak: čím déle se znali, tím víc si uvědomovala, jak málo mu rozumí a že důvěrný vztah k přírodě, který s ním sdílí, ani zdaleka nestačí překlenout hlubokou, bytostnou odlišnost, která leží mezi nimi. Vážila si ho nyní tolik, že se téměř bála s ním setkat. Kdykoli však k tomu došlo, kdykoli na ni promluvil, rychle na tíseň zapomínala. Uvolněné, přátelské ovzduší Elanořina domova i sladké kouzlo neobyčejného - všechno, co jí v Lórien naplňovalo takovým štěstím - jí v něm znovu přišlo nadosah.

Nikdo z jeho přátel se exekuce nezúčastnil, aby se nestali svědky jejího ponížení, avšak on přišel a postavil se blízko ní - tak blízko, až to vypadalo, jako by se sám stavěl na místo odsouzeného spolu s ní; tak blízko, že ji po celou dobu mohl držet pohledem do očí. On to byl, kdo ji pak vlastníma rukama odvázal a ošetřil - a nutno říci, že ještě lépe, než by to svedli vynikající místní ranhojiči. S tím se však nespokojil. Zřejmě opravdu natolik trpěl bolestí, kterou jí - alespoň podle svého názoru - způsobil, že se dal naplno do jejích služeb, nevtíravě, ale tak obratně, jako by celý život nedělal nic jiného. Mnohá její přání se plnila, sotva je pocítila, jakoby náhodou - hezkou dobu trvalo, než vůbec začala mít podezření, že s tím má on něco společného. Dovedl povědět v pravou chvíli pár slov, která pomohla překonat něco nepříjemného; dovedl se ztišit i poddat nespoutanému veselí a tím obojím umocnit její vnímavost ke kráse tak, jako to okusila s Elanor. A nebyl nijak skoupý na své písně, pro něž, jak už věděla, je uznáván i mezi svými - v době jejího uvěznění se dokonce několikrát vrátil k té, kterou od něj slyšela poprvé. Snad ho nyní přitahovala víc než dřív, snad jen chtěl své chráněnce nějak vynahradit nucený pobyt mezi kamennými stěnami - a skutečně vždycky dosáhl toho, že si přála být takhle zavřená nadosmrti.

Posléze nastal den jejího propuštění a všechno už bylo připraveno k zítřejšímu odjezdu. Tehdy zjistila, že odsud ani zdaleka nebude odcházet s tak lehkým srdcem jako vězeň, který se konečně dostal na svobodu a smí jít za vytouženým cílem. I zde našla ty, kteří jí byli přidáni, třebaže ji nemohli provázet. Faramir ji pozval k sobě na večeři na rozloučenou a ještě ji s Éowyn přišel ráno vyprovodit, když se se svým oddílem a družinou Tuilindových přátel vydávala na cestu. V tu chvíli poprvé nevydržela, klekla před ním a zlíbala mu ruce, jak po tom už dlouho toužila.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )