Řadu dní putovala Melwen po západním břehu Anduiny k jihu. Stříbrovlásek by sice byl schopen ujíždět ve dne v noci, ale ona zdaleka tolik sil neměla. Na noc tedy vždycky dělali přestávku a spali - v tom Melwen nebyla náročná. Za pěkného počasí ulehli vedle sebe pod širým nebem, za deště jí stačilo obyčejné křoví, přes které hodila svou pláštěnku. Živila se jako vždycky, kam až její paměť sahala: entími nápoji a tím, co v přírodě našla. Nesla si sice z Lórien slušnou zásobu proslulého lembasu, cestovního chleba elfů, ale na ten pohlížela s hlubokou úctou, téměř s bázní, a šetřila ho pro čas krajní nouze; a lidí se stranila, dokud mohla.

Čím dále k jihu, tím hustěji však byla krajina osídlená. Když odbočili od řeky, aby se vyhnuli bažinám v ústí Entvy, dostali se do nejlidnatějších končin Rohanu, a také za hranicemi v Anórien volné louky téměř úplně ustoupily obdělávané půdě. Melwen byla zvyklá žít v přírodě, ale ani zdaleka ne nevzdělaná; bylo pro ni samozřejmé, že uznávala soukromé vlastnictví hospodářů. To však znamenalo, že brzy nenalézala žádnou potravu, žádné místo k přenocování, ba dokonce žádný zdroj pitné vody, které by nepatřily někomu jinému. Zjistila také, že lidé jsou nesmírně zvědaví, někdy až podezíraví. Rychle pochopila, že si ušetří mnoho potíží, když přijme nocleh a pohostinství na nějaké usedlosti, místo aby se snažila dál žít jako dříve.

Tak si postupně zvykala na lidskou společnost a ztrácela svůj ostych; neustálému vyptávání však stejně neunikla. Už jen to, že cestuje tak sama, vzbuzovalo podiv. Navíc odmítala maso a zpočátku si nevěděla rady s mnohými zcela prostými předměty, které se v domácnostech vyskytovaly.

Často se jí však stalo, že když se pokusila vyprávět po pravdě něco ze svého života, lidé byli přesvědčeni, že si vymýšlí. S radostí už by jim tedy byla napovídala cokoli, jen aby dali pokoj, jenže znala obyčejný život lidí tak málo, že dost dobře nevěděla, s čím by vyrukovala. Časem však zjistila, že když dá lidem příležitost, začnou sami přicházet s různými nápady, odkud asi je a kam má namířeno, a stačí, když jim všechno odkývá.

Nad Cair Androsem se konečně přeplavili přes řeku a začali postupovat přes Ithilien zpátky. Zde bylo usedlostí méně, takže ubylo zvědavých otázek, a zdivočelé zahradní rostliny Melwen živily více než bohatě. Občas navečer měla dojem, že slyší zdálky zpívat elfy, a někdy ve snu cítila, že se k ní některý potichounku přiblížil, aby se na ni podíval; nikdy se však přímo nesetkali.

Byla by si přála, aby tato část její cesty trvala déle. Po několika dnech stromy prořídly a konečně ustoupily kamenité pustině. Nebyla už tak odpudivá na pohled jako za časů Sauronovy vlády. Gondorští, kteří konali strážní službu na hranicích Mordoru a museli tu trávit dlouhé dny, vynaložili velikou námahu, aby si okolí alespoň trochu zpříjemnili. Celé míle odporné pláně zarovnali a zavezli štěrkem a silnici vydláždili kamennými kvádry, navezenými z Hor Stínu. Podél ní postavili tesané sloupy, sochy králů a veliké kamenné nádoby se zdravou zemí a otužilými rostlinami. Nechyběla ani nádrž s dobrou dešťovou vodou, která zejména Stříbrovláska velmi potěšila. Celkově však krajina působila dosti skličuícjím dojmem. Kámen Hor Stínu byl černý jako uhel a nepatrné skvrnky zeleně se v té ohromné temné rozloze ztrácely.

Hradba přes Cirith Gorgor byla znovu vystavěna včetně obou věží a silné železné brány. I zde bylo nutno užít černého kamene a brána byla v heraldických barvách Gondoru, to jest také černá. Výsledek byl ponurý až hrozivý; nic nepomohlo, že na bráně zářilo sedm drahokamů, vysoká koruna a stříbrný strom. Ostatně účelem zde nebylo lákat návštěvníky, nýbrž odradit případné nepřátele, kteří by měli zálusk znovu se v Mordoru usadit.

Jen s největším vypětím vůle překonala Melwen úzkost a dojela k bráně. Čím hlouběji zajížděla do stínu hradeb, tím tíživěji pociťovala blízkost té temné stěny, která se nad ní tyčila. Hlavou jí vířily tisíce útržků hrůzostrašných příběhů, spojených s polozapomenutými děsivými zážitky z dětství. K tomu se ovšem družil docela obyčejný strach z rozhovoru s lidmi vůbec a strážci zdejších hradeb zvlášť. Jak s ní budou jednat? Nevzbudí její zdánlivě troufalá žádost spíše výsměch či zlobu než pochopení?

Přímo nad její hlavou zavřeštěla trubka varovný signál, až sebou Melwen trhla.

"Stát! Kdo jsi a co tu pohledáváš?" zavolal na ni strážný.

"Mohla bych s vámi, prosím vás, mluvit?" zeptala se Mewlen třesoucím se hláskem.

Ten rozhovor dopadl téměř tak, jak se obávala. I když ji vojáci uznali za natolik neškodnou, že ji pozvali do strážní místnosti v hradební zdi, takže na ně nemusela křičet zdola a mohla jim svůj příběh vypovědět podrobně, nebylo to nic platné. Nechovali se k ní zle, ale striktně a přece jen s jistou dávkou pohrdání jí sdělili, že vstup do Mordoru je povolen jen na zvláštní příkaz krále nebo správce, pokud je král na válečné výpravě, jak je tomu právě nyní. Takový příkaz ovšem dostávají pouze muži, nikoli ženy či děti. Ji dovnitř v žádném případě pustit nemohou.

"Mordor není hřiště pro děti, děvenko," zakončil starý kapitán stráže. "Vrať se k těm svým entům, jestli vůbec existují. A řekni jim, ať na tebe příště dávají lepší pozor!"

Když za ní kovová branka s třesknutím zapadla, připadala si Melwen jako omráčená. Po paměti nasedla na Stříbrovláska a otočila ho zpátky. Sotva vnímala, jak ta chmurná černá pláň ubíhá kolem nich dozadu.

Co teď? Kam se obrátí? Co podnikne? Má se opravdu vrátit do Fangornu, celou tu dálku zase zpět, a možná všechno nadarmo? Nebo se má pokusit překročit hranice Mordoru nezákonně? Ne, to přece nesmí - ne kvůli zatvrzelým vojákům, ale proto, že by tím už skutečně riskovala příliš. To by určitě nebylo správné. Ale... je snad správné vrátit se klidně domů a nechat entky jejich osudu?

Snad by ještě mohla zkusit zajet do Minas Tirith a vyprosit si u správce povolení, ale... má vůbec nějakou naději, že ho dostane? Ještě tak kdyby tam byl král, to je moudrý člověk a Stromovousův přítel, ale správce? Vzpomínala, co o něm vlastně ví. Faramir, kníže Ithilien... tu hodnost získal za své hrdinské činy ve válce... nevyprávělo se toho málo o tom, jak riskoval přízeň otcovu i vlastní život, aby mohl splnit to, co považoval za svou povinnost... jak byl poslední v zoufalém ústupu a vždy ještě držel na nohou svůj zbědovaný oddíl... a když jakýmsi zázrakem vyvázl z příšerného nebezpečí, nechal se ze synovské poslušnosti do téže situace postavit znovu, znovu statečný až do krajnosti, až málem zaplatil životem... Nepochybně velký člověk, ale ten poslední, kterého teď potřebuje! Ten bude lpět na zákonech víc než všichni ostatní!

Jakoby v souladu s její náladou se obloha zatáhla těžkými černými mraky a v dálce začalo hřmít. Sotva stačili dorazit na okraj živých území, aby se ukryli v hustém mlází, než se bouře přežene nad nimi. Jakmile se hromobití vzdálilo na opačnou stranu, chtěla Melwen pokračovat v cestě. Pršelo, jen se lilo, ale to jí nevadilo; nebyla sice zvyklá spát v dešti jako Stromovous, ale jinak jí byl docela příjemný. Jenže v tu chvíli se z nebe začaly sypat kroupy tak veliké a husté, že se ani při nejlepší vůli nedaly nebrat na vědomí. Rychle stočila Stříbrovláska k úbočím hor, které naštěstí stály dosud nedaleko, a vyhledali úkryt pod skalním převisem.

Krupobití netrvalo příliš dlouho. Melwen trochu promasírovala utržené rány a potom využila přestávky k tomu, aby se najedla. Už byla skoro hotova a pomalu pomýšlela na další cestu, když jí oči náhodou padly na cosi při zadní stěně jejího úkrytu. Stěží by se mu dalo říkat jeskyně; byla to spíše jen mělká výduť ve skále, kam se tak tak vešli. Neměla vlastně žádný strop, jen zadní stěnu, která šikmo klesala k zemi. Avšak tam, kde se jí dotýkala, Melwen nyní zpozorovala otvor. Nepříliš velký, sotva patrný na černé skále a ještě napůl zavalený volným balvanem, ale otvor to byl a vedl kamsi do nitra hory a Melwen věděla, že by se jím vlastně docela snadno protáhla.

Než si stačila uvědomit, co dělá, už měla balvan odvalený a klečela vedle něj. Stříbrovlásek neklidně zaržál, ale ona to vůbec nevnímala. Rozsvítila svou polní láhev s vodou, jako to dělával doma Stromovous, zasunula se polovinou těla do otvoru a posvítila si před sebe. Jeskyně či chodba vedla prokazatelně dál, než kam její světlo dosáhlo, a zdálo se dokonce, že se postupně rozšiřuje!

Melwen ten objev tak vzrušil, že už nedokázala jasně uvažovat. Na mysli jí tanulo jediné: snad se tam dostane... snad se tam přece jenom dostane! Na své nedávné myšlenky a obavy ani nevzdechla. Věděla nyní jenom, že tohle musí aspoň vyzkoušet, že musí využít příležitosti, která se jí takovou zvláštní náhodou jakoby sama nabídla.

Rychle se vysoukala ven, aby posbírala své věci, když vtom ji jako blesk zasáhlo vědomí, že kůň se samozřejmě tou škvírou neprotáhne. Půjde-li tudy, bude se muset obejít bez Stříbrovláska.

V slzách objala jeho pevnou šíji a ukryla tvář v jeho hřívě. "Já se vrátím, určitě se za tebou vrátím," šeptala smutně. "Jen to půjdu zkusit, víš, jestli by tudy nevedla cesta, a ona asi stejně nepovede. Ale kdyby náhodou vedla, vrátím se až za dlouho, víš, protože já musím dál, musím udělat všechno, co můžu. Ale určitě se jednou k tobě vrátím. A tobě bude líp tady než v těch pustinách a nebezpečích za horami."

Stříbrovlásek neklidně podupl a potřásl hlavou. Melwen ho ještě jednou pevně stiskla a obrátila se, že vleze zpátky do otvoru. Tu zaržál tak teskně, až ji zabolelo u srdce. Ještě jednou k němu otočila hlavu. "Jen zkusit to půjdu, uvidíš," ujišťovala ho znovu. "Já opravdu musím, nedá se nic dělat. Možná se za chvilku vrátím."

Svítila si svou lahví a po kolenou se posunovala hlouběji do nitra hory. Strop se rychle zvedal a brzy se mohla postavit. Nyní už bylo zřejmé, že stojí v chodbě, která vede přibližně stále stejným směrem. Znovu se jí začalo zmocňovat vzrušení. Opatrně, aby nezpůsobila žádný hluk, ale co nejrychlejším krokem se pustila vpřed.

"Nechoď sama. Půjdeš-li, budeš zbytečně dávat svůj život v sázku, způsobíš si mnoho utrpení a ničeho nedosáhneš. Nechoď sama." Náhle se jí vybavila Celebornova slova, tak zřetelně, jako by je někdo vyslovil vedle ní. Ó jé, to jde tedy vstříc pěkným koncům - jestli se předpověď vyplní. Jenže vyplní se? Celeborn také sliboval, že jí budou společníci přidáni, a za celou tu dobu, co je z Lórien pryč, se neobjevil ani jeden... až teď přišla i o toho jediného, kterého kdy měla. Co tedy vlastně může dělat? Přece se nevzdá zrovna teď, když jí jakýmsi zázrakem svitla neděje v beznaději! Musí dál! Musí aspoň zkusit, jestli tudy neprojde!

Když se vojáci Gondoru ujali po vítězné válce strážní služby, pobořili a zavalili řadu skřetích chodeb v okolí Morannonu. Tato však unikla jejich pozornosti, neboť její ústí bylo nepatrné a skryté; a časem přibyl ještě další důvod, proč ji nikdo neodhalil. Když totiž Gandalf s Aragornem před devíti lety očistili Morgulské údolí, rozprchlo se celé to hnízdo temných mocností po okolí s jediným cílem: najít nějaký úkryt. Jejich vládci a ochránci nazgúlové vzali za své a město, kde tak dlouho pohodlně a spokojeně bydleli, bylo vypáleno, srovnáno se zemí a dobrým kouzlem (jak se tomu tehdy říkalo) zabezpečeno před jejich návratem. Většina jich nakonec musela odtáhnout s nepořízenou, ale několika se přece podařilo uchytit na skrytých a zapomenutých místech v Mordoru a okolí.

Jeden z takových duchů, spíše nižší a slabší mezi nimi, a přece smrtelně nebezpečný, se usadil v osiřelém skřetím městě, do něhož vedla tato chodba. Neměl žádnou podobu, ale vládl velikou mocí nad myslemi lidí, které uměl obracet k šílenství. Dovedl způsobit, že chodbu neobjevil nikdo, kdo by ho mohl nějak ohrozit; čas od času se však otevřela osamělým lidem, kteří byli silně rozrušeni nebo blízcí zoufalství. Takoví však nikomu o chodbě zprávu nepodali, neboť už se nikdy nevrátili.

O tom všem Melwen zatím neměla ani potuchy a odhodlaně postupovala chodbou dál a dál. Chodba si udržovala přibližně přímý směr a neústily do ní žádné odbočky, což působilo povzbudivě. Láhev v její ruce zářila přívětivým zlatým světlem a Melwen během této první etapy téměř nepocítila strach. Tak putovala bez ohledu na únavu řadu hodin a pronikla hluboko do srdce horského masívu.

V krajích nad zemí byla už několik hodin noc, když se Melwen konečně zastavila. Únavou už nemohla dál. Věděla, že není příliš bezpečné na takovém místě spát, ale nemohla si pomoci. Pojedla ze svých zásob, ale vody upila jen trošku, neboť nechtěla přijít o zdroj světla. Teď, když se nepohybovala, jí bylo poměrně chladno. Vybalila svetr od Elanor a vděčně se do něj zachumlala. Měla pocit, jako by ji pohladila přátelská ruka. Navrch si přehodila plášť, který také dostala darem v Lórien - věděla, že má moc odvrátit nepřátelské oči - a přitiskla se těsně ke skále v nevelké prohlubni u stěny chodby. Nebylo zrovna příjemné zůstat na takovém místě potmě, ale usoudila, že to bude moudřejší. Urovnala si batoh pod hlavu a malinko vpředu rozhalila plášť, aby jí zůstal aspoň kousíček světla. Pak nechala láhev pohasnout. Svetřík vydával slabounkou zlatistou záři, která nestačila osvítit okolí, ale dovedla velice povzbudit a zahřát u srdce. Melwen na něj přitiskla obě dlaně a vzpomínala na svou kamarádku, na její radostný smích a tvář plnou vlídného porozumění. Potom pevně zavřela oči, zabalila se do pláště celá a okamžitě usnula.

Zpočátku spala tvrdě, ale pak ji začaly pronásledovat divoké sny, až se konečně probudila s bušícím srdcem a zalitá potem. Vyděšeně se choulila ke stěně a třesoucíma se rukama nahmatala láhev. Pár vteřin se pokoušela rozespale uvažovat, zda je nebezpečnějsí ji rozsvítit nebo nechat zhasnutou, ale pak usoudila, že bez světla být zkrátka nemůže. Byla tak rozrušená, že se jí několikrát rozsvítit nepodařilo a už začala s hrůzou pomýšlet na to, že se jí to možná nepovede vůbec. Pak však zaťala zuby, ze všech sil se přinutila nemyslet na nic jiného a láhev konečně zahořela jasným světlem.

Její okolí vypadalo stejně nezáživně a opuštěně jako včera a to ji poněkud uklidnilo, i když stále ještě pociťovala neurčitý strach. Rozhodně neměla chuť znovu zhasnout a třebaže ještě cítila značnou únavu, byla si jista, že usnout se jí už nepodaří. Posadila se tedy a přinutila se dělat obyčejné, všední věci, jako by se nic zvláštního nedělo. Rozčesala a zapletla si vlasy, protřela si oči. Velice se jí stýskalo po trošce vody na umytí, ale musela se obejít bez ní. Alespoň si tedy špičkami prstů jemně promasírovala obličej a šíji; i to ji docela osvěžilo. Pak posnídala kousek elfího chleba a upila malinko vody. Konečně si hodila batoh na záda a pokračovala v cestě.

Tentokrát se jí nešlo tak dobře jako včera. S každým krokem pociťovala úzkost víc a víc. Neustále ji to nutilo ohlížet se přes rameno - připadala si zezadu tak nechráněná. Zápasila však statečně; usilovně obracela své myšlenky k dobrým a příjemným věcem, zvlášť ke vzpomínkám na Lórien, a bez ohledu na to, jak se cítila, pochodovala dál a dál.

Zde v podzemí se čas velice špatně odhadoval - zejména se zdálo, že už tu člověk vězí celá léta, tak tíživě dlouhá byla každá minuta. Ve skutečnosti však venku teprve minulo poledne, když chodba náhle skončila a před Melwen se rozevřel temný prostor. Pozdvihla láhev co nejvíc, ale daleko tak jako tak nedohlédla. Zřejmě se ocitla v rozlehlé jeskyni či tesaném sále. Podlaha byla nerovná nebo snad spíše posetá poházenými předměty. Nic živého nebylo nikde vidět ani slyšet; zato tu byl velice cítit odporný pach desítek nemytých skřetů... Melwen aspoň usoudila, že to musí být něco podobného. Zůstala na tom místě stát bez hnutí a téměř bez dechu a napjatě čekala, zda se někde něco nepohne, připravena se dát okamžitě na útěk zpátky. Teprve po dlouhé době se odhodlala k další cestě.

Žádná protější či postranní chodba nebyla v dohledu, Melwen však považovala ze pravděpodobné, že tu nějaké budou, a rozhodla se pro jistotu označit si ústí chodby, vedoucí ven. Shýbla se a do mělké prohlubně v kameni ulila trošku své drahocenné vody. Pak se zády ke skále šinula kousek vlevo a ohlédla se. Zářilo za ní malé, ale zcela zřetelné světélko.

Poněkud povzbuzena postupovala dál, stále zády ke skále. Nikde se nic nepohnulo. Skřetí pach se brzy stal zkouškou trpělivosti. Občas do sálu skutečně ústila další chodba; vždycky takové místo co nejopatrněji a nejrychleji přeběhla. Napočítala jich pět, než se po zdlouhavé a duševně vyčerpávající cestě octla zpět u svého svítícího znamení.

Byla nyní už velice unavena, ale nedokázala si v klidu odpočinout. Jakmile se přestala pohybovat, stupňoval se její strach k nesnesení. Cítila, jak má celé tělo napjaté a jakoby připravené ke skoku; každou chvíli sebou úplně bezdůvodně trhla a srdce jí divoce bušilo. Brzy pochopila, že takový odpočinek nemá smysl, a přinutila unavené údy k dalšímu pohybu.

Rozhodla se nyní prozkoumat v pořadí třetí chodbu, to jest tu, která ležela přibližně naproti té její, a pokusit se co nejrychleji dostat ven. Znovu se k ní podél stěny doplížila - ta cesta jí připadala nekonečná - a začala postupovat vpřed.

Okamžitě pocítila, jaký je to rozdíl, mít za zády cestu do Ithilien nebo tu temnou, páchnoucí, podezřelou jeskyni. Jestli ji to dřív nutilo ohlížet se přes rameno, nyní téměř neudělala krok, aby se tam nepodívala. Jenže vpředu mohlo něco strašlivého číhat zrovna tak! Netrvalo dlouho a věděla, že jí nezbyde než opět cestovat zády ke skále. Tím se ovšem postup značně zpomalil a ona už tolik toužila být venku!

Do chodby opět neústily žádné odbočky a byla poměrně krátká, kratší než cesta zvenku do sálu. Asi po třech hodinách pomalé chůze začala Melwen narážet na napadané kameny, popraskané zdi a jiné známky toho, že se zde cosi dělo s horou poté, co tu skřeti byli naposled. Krátce potom už byly balvany navaleny tak hustě a vysoko, že by se byla musela odvážit velmi riskantního přelézání, kdyby se chtěla pokusit o další cestu. Když si však posvítila za překážku, viděla, že je to zbytečné. Chodba tam byla zatarasena úplně.

Teď, když naděje na brzké vysvobození vzala za své, padla na Melwen strašlivá únava. Pouhá představa, že by se měla vracet zpátky do té odporné jeskyně, neřkuli zkoušet další chodbu, byla k nesnesení. Klesla na zem zády k zátarasu. Velice živě si uvědomovala, v jak nevýhodném postavení je, uvězněna na konci slepé chodby, ale třebaže nedovedla odpočívat, nemohla se hodnou chvíli ani přinutit k tomu, aby se zvedla. Pro žízeň ani neměla chuť k jídlu, ale vzala si kousek elfího chleba v naději, že ji trochu posilní. Po celou dobu, co jedla, se usilovně snažila nemyslet na nic jiného. Pak si nepatrně svlažila ústa a pustila se chodbou zpět.

Vstávala před svítáním a nyní už venku slunce zapadalo; celou tu dobu byla na nohou až na dvě kratičké chvíle odpočinku. Ztěžka zvedala bolavé nohy a batoh na jejích zádech, třebaže malý a plný lehounkých elfích věcí, tížil jako kámen. Občas nevydržela a upíjela své drahocenné světlo; vždycky s hrůzou pozorovala, oč méně teď svítí. Konečně, po dalších čtyřech hodinách, se dostala zpátky do hlavního sálu.

Měla nyní už jen jedinou myšlenku: zalézt kousek do chodby, vedoucí ven, tak daleko, aby ji neobtěžoval zápach a aby se cítila aspoň tak klidná jako včera v noci, a tam padnout a spát. Ta vidina byla tak lákavá, že jí dodala síly k poslednímu úseku. Co nejspěšněji se proplížila kolem stěny a ústí dvou chodeb a s úlevou nahmátla okraj té třetí. Náhle jí však projelo hrozné leknutí: uvědomila si, že tu nikde nesvítí její znaménko.

Co se s ním mohlo stát? Mělo přece zářit tak dlouho, dokud by mu sama nedovolila zhasnout! Že by tu něco bylo a uhasilo ho? Něco, co na ni teď číhá v temnotě kolem?

Zvedla znovu láhev a rozhlížela se, ale když nezpozorovala nic podezřelého, neuklidnilo ji to ani v nejmenším. Její slábnoucí lampička toho ozařovala žalostně málo a všude kolem byl bezpočet temných úkrytů. A teď si ani nemůže být jistá, že se má dát na útěk právě touto chodbou! Melwen, ztuhlá hrůzou, se znovu neodvážila dlouhou chvíli ani pohnout.

Ale ne, nesmí hned pomýšlet na to nejhorší. Třeba se jenom zmýlila při počítání chodeb. Snad najde světélko až u té další. Zkusí to.

Pustila se podél stěny k další chodbě, ale značka nebyla ani tam. Zkusila ještě jednu, ale opět marně. Pak se vrátila o tři zpátky. Tou dobou si už vůbec nebyla jista, zda někde nějakou neminula a kde vůbec je. Začínala se jí zmocňovat panika. Obcházela teď podél stěny celý sál a zoufale pátrala očima ve tmě. Nikde nic. Už se nevydržela ploužit podél stěn; navzdory únavě se dala téměř do běhu. Snad už u příští chodby značku uvidí... nebo u další... nebo u další. Nevěděla, kolikrát tak oběhla celý sál, ale brzy jí připadalo, že ho už obíhá celé hodiny. Nyní už neměla naprosto ponětí, kterým směrem leží cesta ven. Ale jestli tu cestu nenajde, už se odsud nedostane!

Obcházení podél stěn se jí začalo zdát zdlouhavé. Rozběhla se napříč přes sál, klopýtala o poházené nádoby, smrduté hadry, nářadí, možná kosti - neměla odvahu se o tom přesvědčit. Několikrát upadla a poskvrnila si ruce i oděv jakousi odpornou břečkou. Sál byl nějak větší, než si původně myslela. Ať se namáhala sebevíc, stále ještě nebyla u protější stěny. Ale ať, brzy se tam dostane a určitě už tam uvidí své znamení. Jen kdyby už to bylo teď!

Znovu upadla a tentokrát už neměla sílu se zvednout. Zůstala ležet ve špíně a prudce oddechovala. A tu se jí náhle v hlavě rozjasnilo a ona si uvědomila, co provedla. Dokud jenom nemohla najít svou značku, ale pamatovala si, u kolikáté chodby stojí, ještě vždy měla velmi dobrou naději, že se dostane ven. Nyní nejenomže ztratila přehled o chodbách, ale navíc zabloudila uprostřed sálu a možná se už vůbec nedostane ke stěně, aby mohla vyzkoušet aspoň některou z nich. Tady je a tady také zůstane a zemře - i kdyby ji nenašlo to, co uhasilo značku, bez vody déle než týden nevydrží.

Dlouhou dobu tak ležela v beznaději a vyčerpání jí nedovolilo vstát, a přece nedokázala ani na okamžik zavřít oči. Srdce jí bilo jako na poplach; každou vteřinu, ze všech stran čekala útok. Zároveň jí hlavou probíhaly splašené, nesouvislé myšlenky. Jednu chvíli horečně uvažovala, co by teď bylo nejlepší podniknout, a vzápětí si zoufala nad bezvýchodností své situace. Jednu chvíli si vyčítala, že tak bezhlavě vlezla do chodby, a vzápětí, že nemá ani tolik statečnosti, aby tu vydržela, když se jí zatím vlastně ještě nic zlého nestalo. Nakonec se rozplakala - zpočátku tiše, dosud plná strachu, že ji něco uslyší, ale pak stále hlasitěji a zoufaleji. Posléze znovu vyskočila a s křikem začala pobíhat bez cíle po sále, bez ohledu na pády a šrámy, až konečně opět zůstala ležet a podivně se utišila.

Nyní se dívala na svou situaci s nezúčastněným klidem - jako by pozorovala někoho jiného. Bylo jí naprosto jasné, že svým řáděním na sebe upozornila všechny případné nepřátele v okruhu mnoha kilometrů. Nebude trvat dlouho, než sem přijdou a najdou ji - už brzy je možná uslyší. Co ji čeká pak, je těžko si představit, ale jedna možnost je horší než druhá. Všechny hrůzostrašné historky, které kdy slyšela, se jí znovu vybavily a začaly jí defilovat před očima v předlouhém sledu velmi živých obrazů.

Napínala uši do tmy v očekávání nějakého zvuku, ale nic se nedělo. Začalo jí připadat, že tohle čekání je snad nejhorší ze všeho. Nebo že by ji nakonec přece jen nikdo neslyšel? Také nijak příjemná vyhlídka, pomalu umírat žízní...

Leda že by tomu udělala konec sama, rychle a hned, než ji tu někdo nebo něco stačí najít. Ano, to by přece bylo východisko! Až se podivila, že ji to nenapadlo dřív. Strhla z ramen batoh a horečně začala hledat nůž. Tady je! Vrazit si ho do srdce asi nezvládne, ale stačí přece přeřezat si žíly na zápěstí... Při představě, že skutečně, neodvolatelně zemře během příštích pár minut, se její srdce zachvělo, ale vzápětí už byla znovu rozhodnuta. Smrt ji přece čeká tak jako tak, ale ještě má čas si ji o hodně usnadnit. Honem, než přece jen někdo přijde!

Tu však dostala chuť aspoň trochu si zpříjemnit poslední okamžiky života. Nejprve sáhla po láhvi - světlo už přece nebude potřebovat, tak se může alespoň napít. Pila zhluboka a s rozkoší; asi čtvrtinu láhve však přece jen ušetřila, protože se jí nechtělo umírat úplně potmě. Pak rozevřela pláštěnku a pomalu, s úctou i potěšením, naposled hladila vlasy své přítelkyně. Živě se jí vrátila vzpomínka na onu první chvíli, kdy se jich dotkla - na ten pocit, že k ní mluví o něčem krásném, co ještě nepoznala.

Ale nyní už to ví, od té doby přece už směla poznat, co tehdy jen tušila! Vzápětí za první vzpomínkou přilétla další, silná, nádherná, tak silná a nádherná, že byla víc než pouhou vzpomínkou. Ona se doopravdy znovu ocitla uprostřed Tuilindovy písně, slyšela ji znít kolem sebe a bylo to tak krásné, až to bolelo; a pak už píseň nevnímala, protože se pro ni znovu stala skutečností a ona stála před trůnem Jediného a hleděla na jeho slávu i bolest a znovu cítila, jak ho miluje a jak s ním cítí celým svým srdcem. Světlo znovu proudilo skrze ni a všechen strach a utrpení se rozplynuly jako sen. A věděla v tu chvíli naprosto jasně, že už se nikdy, za žádnou cenu nesníží ke lži, i to, že ho nesmí zklamat, nesmí ukončit svůj život, dokud on sám ji neodvolá.

"Odpusť, že jsem ti chtěla zbaběle utéct z boje," šeptala. "Neudělám to. Budu se snažit pomoct entkám, dokud budu aspoň trochu moct. Nejen kvůli nim, ale i kvůli tobě, abys věděl, že tě má někdo rád a drží při tobě."

V tu chvíli na ni pohlédl, přímo na ni, a zavolal ji jménem, kterým ji zatím nikdo kromě entů neoslovil: Melwen, Milovaná.

Štěstí ji obklopilo a objalo jako vlídná náruč. Ještě nikdy, nikdy jí nebylo tak dobře jako v té smrduté, temné díře na hranicích Mordoru. Začala se tiše smát a pak zpívat, zpívat píseň, jakou si do té chvíle neuměla ani představit a nad níž sama žasla, když okoušela její krásu. Vůbec přitom nevnímala, že hora sténá a chvěje se v základech, že kolem ní cosi skučí a kvílí. Ten, kdo si s ní ještě donedávna pohrával jako kočka s myší, nebyl její píseň schopen patřičně ocenit. Nesnesitelně při ní trpěl, stahoval se dál a dál, ale nemohl uniknout, až nakonec se zuřivým zaječením vyrazil ven, pryč z míst, kde se mu ještě donedávna tak dobře dařilo, dál a dál, až za hranice světa. Nikdy už se tam nevrátil.

A Melwen, naplněna hlubokým pokojem, usnula tvrdým spánkem.

Když se odpoledne dalšího dne probudila, nebyla navenek v o nic lepší situaci než předtím. Kolem byla stejná tma, stejný zápach a stejná nebezpečí, stále stejně nevěděla, kudy vede cesta ven ani co si vlastně počít, i kdyby ji náhodou našla. I žízeň měla teď zase stejnou, vlastně ještě větší. Navíc byla zoufale špinavá a dost odřená a potlučená.

A přece se cítila naprosto jinak. Včerejší panika, ba i vleklá úzkost, která ji tak dlouho soužila, byly ty tam. Melwen si uvědomovala vážnost situace i možná nebezpečí, ale věděla také, že ještě zbývá naděje a že za ní půjde, dokud bude moci. Nádhera toho, co v noci prožila, z ní ještě také docela nevyprchala a více než vyvažovala všechny nepříjemnosti. Melwen se přistihla, že si potichu prozpěvuje, když se chystala na cestu.

Vykročila naprosto libovolným směrem a už po pár metrech světlo její lampičky padlo na stěnu. Pustila se první chodbou, na kterou narazila. Neměla tušení, kolikátá to je, ale byla to první vpravo od té, kterou prozkoumávala včera. Udržovala si také více méně stejný směr bez odboček.

Hodinu za hodinou pochodovala Melwen pustou tmou této chodby. Když cítila, že jí docházejí síly, na chvilku se posadila a s námahou polykala cestovní chléb elfů. Pak se vždycky zvedla a plahočila se dál. Lembas ji držel na nohou, ale žízeň a možná ještě více černá tma kolem ji stále více zmáhaly. Nejtěžší bylo hlídat si myšlenky. Na jejím okolí nebylo naprostio nic, co by člověka upoutalo, a neustále jí hrozilo, že v myšlenkách sklouzne k vyděšeným úvahám, co s ní jenom bude, nebo k řetězům příšerných představ. Vždycky znovu musela vědomě obracet svou mysl k příjemným vzpomínkám a povzbudivým věcem, aby ji zoufalství nepřipravilo o vůli pokračovat.

Už byla na nohou mnoho hodin a venku dávno nastala temná noc, když začala narážet na povědomé praskliny ve zdech a uvolněné balvany. To byl asi nejhorší okamžik celé dnešní cesty. Byla už tolik unavená a zdálo se tak marné pokračovat! Konečně, co bylo pravděpodobnější, než že vojáci Gondoru zavalili všechny skřetí chodby - přece to nebudou dělat pouze s jednou, náhodně vybranou! Jaký má smysl plahočit se kteroukoli chodbou kromě té, jíž se sem dostala! Jenže najde ji, než bude pozdě? A když už ví, že tato to není, nebylo by lepší se vrátit a šetřit silami?

Nakonec se z čiré pořádkumilovnosti rozhodla, že přece jen prozkoumá tuto chodbu až na konec. Už to asi nebude daleko a když už vynaložila tu námahu a doplahočila se až sem...

Pustila se tedy do obtížného proplétání mezi balvany, přeskakování prasklin a přelézání sutě (občas se musela plazit po břiše). K včerejším šrámům přibylo několik nových odřenin. Posléze se octla na místě, kde chodba definitivně končila. Hromada navalených balvanů sahala až ke stropu.

Když se však Melwen posadila, aby si trochu oddechla, než bude muset podstoupit zpáteční cestu, zazdálo se jí najednou, že ucítila závan chladnějšího vzduchu. Honem se vyškrábala na nohy a svítila si kolem. Neviděla nic; začala se tedy s velikými obtížemi opatrně soukat po balvanech vzhůru. Měly ostré hrany, takže to nebyla žádná slast. Několikrát se pod ní balvan uvolnil a jen tak tak uskočila, aby jí nerozmačkal nohu. Pak měla dlouho štěstí a vyškrábala se téměř nahoru; vzápětí se řítila dolů v kamenné lavině. Jen zázrakem vyvázla bez zlomenin a nezavalená, i když značně potlučená. Už už byla rozhodnuta, že dál riskovat nebude, když si všimla, že nyní už balvany zdaleka nesahají až ke stropu... a vzniklým otvorem sem nepochybně proudí čerstvý vzduch!

Posilněna novou nadějí se pustila do dalších pokusů. Nyní už nebyly tak těžké, neboť svah se poněkud zmírnil. Už asi napotřetí se jí podařilo vysoukat až nahoru a konečně před sebou spatřila úzkou chodbičku, ústící jen o pár metrů dál do temného otvoru.

Skřetí chodby nikdy nevedou k dobrým koncům. Tato byla otevřená jen proto, že si do ní temní a ukrutní obyvatelé sousedního kopce udělali nenápadný vchod v úmyslu ji začít znovu používat. Melwen se však podařilo proplazit ven a znovu pohlédnout na hvězdy nad hlavou.

První, co venku udělala, bylo, že vypila zbylou vodu do poslední kapky. Chutnala jí přímo nebesky.

Pak se posadila, aby si trochu oddechla a rozhlédla se po okolí. Měsíc jasně svítil a ona viděla, že skutečně prošla až na druhou stranu hor. Jasně pod sebou rozeznávala silnici - za necelou půlhodinku se na ni dostane a nebude muset ani vyloženě šplhat po skalách. Svah tu už nebyl tak příkrý jako ve vyšších polohách.

V první chvíli z toho měla takovou radost, že se zvedla a pustila se dolů, jak nejrychleji uměla. Brzy však na ni znovu dolehla únava a ona si uvědomila, že vlastně nemá proč k silnici tolik pospíchat. Co tam vůbec chce dělat? Nebylo by nejlepší vyhledat nějaký úkryt, možná dokonce zalézt zpět do chodby, a trochu si zdřímnout?

K tomu, aby se vrátila do chodby, se přinutit nedokázala. Objevila však mělkou prohlubeň, jakýsi žlab ve skále, kam se schoulila a co nejtěsněji se zabalila do Elanořina svetru a přes něj do elfího pláště. Noc už byla velmi chladná a na tom holém kameni to bylo opravdu znát.

Už už usínala, když se jí zazdálo, že zaslechla se svahu nad sebou jakýsi zvuk - znělo to jako tiché zavrčení. Srdce se jí rozbušilo leknutím. Chvíli zůstala bez hnutí a jen napjatě naslouchala, potom však nevydržela a nesmírně opatrně vyhlédla přes okraj dolíku. U ústí chodby se to hemžilo černými stíny!

Přitiskla se ke kameni, znehybněla a neodvažovala se téměř ani dýchat. Věděla, že jediná její naděje je, že si jí nevšimnou a vlezou do chodby, kam zřejmě měli namířeno. Jenže oni začali otálet, rozhlížet se, vzrušeně do sebe šťouchat. V příštím okamžiku se první rozběhl ze svahu dolů. Dosud ji neviděli, neboť ji plášť chránil, ale už ji zvětřili.

Vymrštila se na nohy a dala se do běhu ze svahu dolů. Místy to šlo hladce, místy se dalo skákat z balvanu na balvan. Zezadu k ní dolehl povyk a dupot, občas i rozvášněné výkřiky. Určitý náskok získala v prvním momentu překvapení a běžela ze všech sil, ale těch už mnoho neměla a zdálo se, že ji dohánějí. Bleskurychle se otočila a sáhla po luku z Lórien.

První šíp vystřelila zcela bez míření, ale nahoře kdosi zařval, takže poznala, že přesto neminula cíl. To už se trochu vzpamatovala a začala na měsícem ozářeném svahu rozeznávat temné postavy svých nepřátel - v takovouto noc a při oblečení, které měla na sobě, je vlastně viděla lépe než oni ji. Začala mířit, avšak pouze na ruce a na nohy. Ani v tak velkém nebezpečí se nedokázala přinutit, aby zabila nějakou živou bytost, ať už jakoukoli. Podařilo se jí několik dobrých zásahů. Pronásledovatelé na okamžik zaváhali, ale pak vyrazili tím zuřivěji. Znovu se dala do běhu - blížila se k silnici. Co si počne, až se k ní dostane, neměla tušení.

Náhle však hlasy za ní utichly a když se ohlédla, spatřila temné postavičky střelhbitě prchající zpátky k díře nad svahem. Zprvu nechápala, co se děje, ale pak si v nastálém tichu uvědomila, že se na silnici z dálky ozývá dusot kopyt. Vtiskla se do štěrbiny mezi skalami a zůstala bez hnutí. Hluk se blížil, až konečně uviděla jízdní hlídku Gondoru, oddíl asi dvaceti mužů, jak jede klusem po silnici pod ní a pátravě se rozhlíží na všechny strany.

Nejprve ji napadlo vyhledat u nich ochranu, ale pak si uvědomila, že nemůže. Je v Mordoru načerno, přes jejich výslovný zákaz. Kdyby ji tu našli, to nejmenší, co by jí udělali, by bylo, že by ji vyvedli zpátky před bránu a pojistili se, aby se stejnou cestou dovnitř už nedostala. Ani si ostatně nebyla jista, zda by to dokázala zkusit podruhé. Vyčkávala tedy bez hnutí a bez dechu, dokud nepřejeli, a ještě hodnou chvíli potom. Skřeti se už neukázali. Zřejmě považovali za samozřejmé, že odjela s hlídkou, a zůstali v chodbě, kterou právě opustila.

Zatímco čekala a napjatě naslouchala, jestli se v okolí opravdu nic nehýbe, uvažovala, co dál. Celkový plán měla už rozmyšlený. Pokud entky skutečně upadly do zajetí proto, že jich chtěli nepřátelé nějak využít, bylo by nejnadějnější pátrat v úrodnějších krajinách, které se nacházejí na jihovýchodě, kolem jezera Núrnen. Rozhodla se tedy sledovat silnici jižním směrem, váhala však, zda si může dovolit pustit se přímo po ní. Nakonec usoudila, že bude zatím lepší držet se spíše stranou.

Když se ohlédla nazpět na svah nad sebou, spatřila tam uzounkou, místy sotva znatelnou pěšinku. Ovšem, mohla by vést k dalšímu skřetímu doupěti, ale zdálo se, že pokud opravdu nechce zkusit silnici, nemá příliš na vybranou. Opatrně začala stoupat tím směrem; každou chvíli se zastavila a naslouchala, ale všude bylo ticho. Dostala se zpět ke kamenité prohlubni, ve které se původně chystala spát. Ležel tu jeden z jejích nepřátel, zřejmě omráčený. Měl poraněnou hlavu a čistý průstřel zápěstí, z něhož krev tryskala proudem. Ostatní ho tu zřejmě nechali napospas, aby zachránili vlastní kůži, ale prohlubeň ho skryla před zraky hlídky.

Byl to skřet, navíc jeden z těch, kteří ji před chvilkou honili s očividně zlými úmysly. Mimoto věděla, že musí co nejrychleji odtud - ostatní by se mohli kdykoli vrátit. Přesto Melwen zjistila, že ho nedokáže jen tak minout. Strhla z ramen batoh a šedým šátkem od Elanor spěšně zastavila krvácení. Byla při tom plně soustředěná na svůj úkol a tak ani nepostřehla, že na okamžik pootevřel jedno oko a zpod víčka na ni pohlédl, než znovu ztratil vědomí.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )