X.

Cesta do nitra hor

 

kapitola 27.

 

Nyní bylo jejich hlavním cílem vyhledat v horách vhodný útulek, kde by mohli přečkat do konce války. Ze strany od pouště se sice nemuseli lidí příliš obávat, ale přece jen si připadali poněkud nechránění. Pro případ, že by se přiblížil někdo, před kým by bylo třeba se skrýt, by bylo vhodné přinejmenším znát cestu hlouběji do hor. Navíc tu byl ještěr; předpokládali, že strmé hory před ním budou dostatečnou ochranou, a proto se hodlali usadit na místě, které by splňovalo tuto podmínku.

Laito si nedal nic vymluvit a ještě v noci se pustil do hledání ústí ještěrovy chodby. Nalezl je o několik kilometrů dále k východu. Ráno se s touto zprávou vrátil a pobízel je, aby se bez meškání pustili do přechodu hřebene.

Melwen se však za žádnou cenu nechtěla vydat na cestu, dokud nebude mít jistotu, že Laito nebude strádat, pokud by je další zlá náhoda od sebe oddělila. Sotva se probudila, pustila se do přípravy entího nápoje; tentokrát však zkusila něco, co ještě nikdy nedělala, a uchystala ho velmi silný. Naplnila jím Laitovu polní láhev i láhev, kterou měli navíc.

"Stačí pár kapek do vody a uděláš si dobrou polívku," řekla mu konečně s uspokojením. "Nos to pořád s sebou a já budu mít klid, že i beze mě máš zásobu dobře na dva měsíce. Do té doby už snad budeš moct i obyčejné jídlo."

Jakmile to bylo hotovo, pustili se do hledání cesty přes hory; dokonce i snídani si Melwen snědla za pochodu. Běželi způsobem, jak už byli zvyklí, po okraji pouště k západu - směr na východ vyloučili kvůli ještěrovi a navíc i proto, že tam Laito během své noční výpravy stejně žádnou možnost přechodu nenašel. Po levé ruce měli hory, krásné ve svém rudozlatém šatu, ale stále stejně strmé a nepřístupné. Vrcholky se ztrácely v těžkých mracích, ale jejich cesta zatím zůstávala suchá; jakmile opustili loučku u vodopádu, nacházeli jen velmi málo rostlinstva.

Jak den pokračoval, pohoří se stočilo mírně k jihu, ale jinak se stále nic neměnilo. Začalo to být poněkud zneklidňující. Věděli, že mají před ještěrem zřejmě dobrý náskok, ale i tak by byli rádi už zamířili někam do chráněnějších míst. Teprve za soumraku konečně narazili na vodu: z prudkého srázu se řítil další vodopád a dole se proměnil v říčku, spěchající k západu. Stříbrovlásek tu nalezl svěží trávu a jeho společníci stromy, které jim poskytly něco ovoce a trochu větší pocit bezpečí. S ohledem na Melwen se tu rozhodli přenocovat.

Druhého dne se pohoří stočilo k jihu ještě víc a řeka s ním; pokud by chtěli pokračovat k západu, ležela by před nimi rozlehlá otevřená step a za ní obydlené pobřeží. Jejich úmyslem však tak jako tak bylo vyhledat útočiště v horách, proto je v oblouku sledovali. Řeka přibrala ještě jeden přítok, padající ze skal stejně strmých jako dřív. Cesta nebyla zlá. Většinu času svítilo slunce, takže cestovali v suchu, ale stromy skýtaly příjemný stín; na každém kroku nalézali nové chutě, barvy i vůně a nyní, po úmorné cestě pouští, v nich měli ještě větší zalíbení než dřív. Jediná potíž byla v tom, že večer nebyli svému cíli o nic blíž než ráno.

Krátce po setmění zastavili u menšího potoka. Během jídla se radili, co dál. Laito i Tuilindo nyní už navrhovali pustit se s pomocí lana přímo podél potoka vzhůru, ale Melwen se ta myšlenka nelíbila; za žádnou cenu nechtěla potřetí opustit Stříbrovláska.

"Uvidíš, že si tě zase najde, až bude potřeba," ujišťoval ji Tuilindo.

"Možná. Ale já ho tu přece nemůžu nechat napospas ještěrovi!" bránila se Melwen. Nakonec ji poslali spát, aniž co rozhodli.

Když se však příštího rána probudila, po Stříbrovláskovi nebylo široko daleko ani stopy. Laito i Tuilindo shodně tvrdili, že během noci odpočíval i přecházel sem tam a že ani nepostřehli okamžik, kdy zřejmě pomalu a nenápadně odešel nadobro.

Melwen byla úplně bez sebe. Tonula v úzkostech o svého čtyřnohého přítele, marně si lámala hlavu, jak mu pomoci, a nevěděla, zda cítí víc žal nebo zlost. Marně se ji její zbylí přátelé snažili utěšit - vůbec je nechtěla poslouchat, protože jim kladla přinejmenším částečně za vinu, že je Stříbrovlásek pryč.

"Nesnažte se mi tvrdit, že jste ho se svýma očima neviděli odcházet!" vyčítala jim. "Buď jste o to schválně nedbali, nebo jste mu přímo řekli, aby šel, protože kvůli němu dělám potíže!"

"Ale sestřičko," napomínal ji Tuilindo mírně, "přece si doopravdy nemyslíš, že by tě kterýkoli z nás záměrně klamal! Dobře víš, že bychom se nikdy ničeho takového nedopustili; necháváš se jen příliš pohltit zármutkem. A pamatuj, že to nebyl žádný tvůj kůň, nýbrž tvůj přítel a společník, který k tobě o své vůli přišel, protože jsi ho potřebovala. Nikdo z nás neměl právo mu bránit, když se rozhodl odejít."

"Nebyl by se rozhodl odejít, kdyby vás včera neslyšel, jak o tom mluvíte!" křičela na něj Melwen v slzách. Měla o něm vždycky tak vysoké mínění, že ji jeho bezohlednost, ať už skutečná či domnělá, naprosto zaskočila a vyvedla z míry. "Copak jste nevěděli, že vám rozumí každé slovo a že pro vás udělá, co vám na očích uvidí? Jak mi vůbec můžeš připomínat, že to byl můj přítel! Myslíš, že bych na to jen na vteřinku mohla zapomenout? Právě proto ho tady nemůžu nechat napospas ještěrovi!"

Pokoušeli se jí vysvětlit, že Stříbrovlásek má z nich největší šanci uniknout nejen ještěrovi, ale řadě jiných nebezpečí; pokoušeli se s ní sdílet své přesvědčení, že kůň mohl docela dobře odejít z lásky k ní, protože věděl, že to tak pro ni bude nejlepší. Marně. Žádné domluvy ani prosby nepomohly; Melwen byla zoufalá.

"On byl mým přítelem dřív než vy," řekla nakonec. "A slibovali jste, že už po mně nebudete chtít, abych opustila přítele v nouzi. Jestli teď chcete zrušit slovo a nechat mě samotnou, abych špatně skončila, je to na vás. Ale já ho budu hledat, dokud budu živa."

Ti dva na sebe pohlédli. Na Laitově tváři se nedalo poznat, zda nezvažuje, zda by v tomto případě nebyla na místě nějaká stará dobrá skřetí metoda; neříkal však nic.

"Půjdu s ní," prohlásil Tuilindo krátce, odevzdaně.

"Jak chceš," souhlasil Laito a nijak se nesnažil předstírat nadšení. "Ale já hodlám každopádně prozkoumat cestu nahoru podle tohohle potoka, a to hned. Možná nám ještě bude dobrá. Jděte napřed; přijdu pak po stopě za váma."

Melwen se mlčky zvedla, hodila svůj batoh na záda a pustila se podél hor směrem, kterým ukazovaly otisky Stříbrovláskových kopyt. Na snídani neměla chuť a neobtěžovala se zjišťováním, zda může druhým dvěma v něčem posloužit. Dokonce se ani neohlédla, zda jde někdo za ní. Laito začal obratně šplhat po nepatrných výstupcích a štěrbinách skály kolem potoka... nu a Tuilindo vykročil za Melwen, několik metrů za ní, z milosti trpěný. Kdyby mu jí nebylo tak líto a neměl trochu starost, jak všechno dopadne, musel by se tomu smát.

Tak postupovali stále dál podél hor, do oblouku nyní už spíše k jihu než k západu. Řeka je opustila a rozběhla se k moři, zeleň zmizela až na sporou suchou trávu. Melwen šla co nejrychleji s očima upřenýma k zemi, nedbala na hlad a na únavu. Po několika hodinách však poněkud zchladla a začaly na ni útočit pochybnosti. O co se to vlastně snaží? Pokud jí Stříbrovlásek opravdu chce utéct, jakou má naději, že ho dohoní pěšky? Navíc se právě octli na skalnaté půdě, kde nebylo možno nalézt jedinou stopu.

Zaťala zuby, zakázala si myslet a šla dál, jako už tolikrát na této cestě. Jenže skalnatá půda pokračovala a po další hodině Melwen věděla, že se kůň mohl pustit naprosto libovolným směrem a že jí to může trvat celý den nebo i víc, než znovu jeho stopu objeví. Únava už ji začínala opravdu zmáhat, ale pomyšlení na to, že by se zdržela byť jenom přípravou entí polívky, nedokázala snést. Polední slunce nesnesitelně pálilo; Melwen si stáhla kapuci pláště hluboko do očí. Nechtěně ji přitom napadlo, za co všechno vlastně vděčí pomoci svých přátel, které dnes ráno málem měla za nepřátele.

Konečně poznala, že bez chvíle odpočinku už dál nemůže, a klesla zničeně u paty skalní stěny. Zhluboka se napila a zatoužila i po jídle; když se ale dotkla prsty oplatky lembasu, ucukla, jako by se spálila. Stěží by v tu chvíli byla dokázala povědět, zda to způsobil vzdor nebo zahanbení za to, že je tak nevděčná. Jak tam tak seděla s hlavou skloněnou ke kolenům, zahlédla koutkem oka Tuilinda, jak stojí opodál a dívá se na ni. Bylo na něm vidět, jak zvažuje, zda už se může odvážit jí nabídnout pomoc. Po pár vteřinách vykročil, pomalu došel k ní a posadil se asi metr od ní, beze slova, jen aby byl po ruce, kdyby ho snad potřebovala.

"Co je z lásky darováno, je ti přáno už vždycky, ať se stane cokoli," pronesl po chvíli tiše. Poznala, že uhodl přesně její pocity, ale nepřijala tu nabídku, naopak: vědomí, že do ní tak dobře vidí, v ní znovu vyvolalo vzdor. Zvedla hlavu a pohlédla mu hněvivě do očí.

"Už si uvědomuješ, co jsi zavinil?" zeptala se prudce. "Jsi ochotný mi to pomoct napravit?"

"Dobře víš, že s tebou půjdu třeba až na konec světa, sestřičko," odpověděl. Všimla si důrazu, s jakým pronesl to poslední slovo, a cosi se v ní zachvělo. Nejen on jí, i ona jemu se zavázala přísahou. Chová se k němu opravdu jako k bratrovi? Není mu spíš povinna odpustit, navíc po všem, co už pro ni udělal? Nepostaví se teď příroda proti ní? Takhle nějak by to asi vypadalo - ten rozpálený kámen, neúprosné slunce, žízeň a hlad.

Opětoval dosud její pohled, bez uhýbání, ale mírně a měkce.

"Odpusť," zaprosil náhle. "Stále ještě doufám, že tvůj přítel odešel z jiného důvodu, ale opravdu jsme mohli na tebe vzít větší ohled a mluvit jinak včera večer. A ještě víc mě trápí všechna ta rozhodnutí, která jsem musel udělat ohledně naší cesty. Nemohu si být nijak jist, že byla všechna správná, a jen jediná chyba ti mohla způsobit utrpení či tě dostat do nebezpečí."

Rozplakala se a chytila ho kolem krku.

"Nesmíš se kvůli mě trápit! Nikdy jsi mi nezpůsobil nic jiného než dobro, slyšíš, nikdy! A i kdyby, máš na to právo. Nesu to s tebou."

"Díky, sestřičko." Z jeho hlasu bylo znát, kolik to pro něj znamená.

Pomalu se utišila a utřela si oči.

"Tak pojď," řekla. "Budeme ho hledat společně."

"Ne dřív, než se mnou pojíš na znamení smíření," odpověděl okamžitě. Věděla, že to říká napůl v žertu, ale teď už si to mohl dovolit a koneckonců, ten projev péče nebyl tak docela nepříjemný. A tak spolu zlomili a snědli oplatku lembasu, spojeni pohledem, v němž to vesele jiskřilo. Pak se ruku v ruce pustili dál.

Domluvili se, že zkusí nejprve postupovat stále podél hor, a teprve kdyby Stříbrovláskovy stopy neobjevili, začnou pátrat v jiných směrech. Zanedlouho, jako by chtěla schválit nový obrat v jejich vztahu, jim začala příroda nastavovat opět vlídnější tvář. Z hor k nim seskákalo několik potůčků a spojily se v říčku, tekoucí k jihu. Pás mezi horami a břehem byl dosud skalnatý, ale z opačné strany se znovu ukázaly keře a později stromy a přísnou tvář hory ozdobily závěsy zeleně a červených květů.

Večer zatábořili v lese a povečeřeli z jeho ovoce, než se Melwen uložila k odpočinku. Ani se už nesnažila Tuilinda přemluvit, aby v pátrání pokračovali celou noc. Jednak už se sotva držela na nohou, jednak v ní stále víc sílilo přesvědčení, že snaha dohonit Stříbrovláska pěšky je marná. Ještě však nebyla ochotná si naplno přiznat porážku.

Příštího dne vstali časně a vydali se dál. Jejich okolí vypadalo zprvu jako dřív. Asi po hodině cesty však Tuilindo zpozorněl a upřel oči na nejvzdálenější část skalní stěny, která byla ještě v dohledu.

"Vidíš něco?" ptala se Melwen.

"Snad... ještě nevím jistě."

"Ale co vidíš?"

"Ne to, po čem toužíš," povzdychl si. "Ale možná cestu do nitra hor."

Za další hodinu už se o tom nedalo pochybovat. Octli se na místě, kde skalní masív vypadal jako překrojený nožem. Shora až dolů ho dělila sotva metr široká puklina, svislá a hladká. Po pár desítkách metrů se lomila a za zatáčku nebylo vidět, ale zdálo se, že vede dosti hluboko. Po jejím dně přitékal uzounký, mělký potůček a pár kroků od nich se vléval do říčky, podél níž přišli.

"Jestli šel tudy, určitě ji také našel!" zaradovala se Melwen. "A uvnitř ho konečně dohoníme."

"Velké naděje si raději nedělej," mírnil Tuilindo její nadšení. "Nevíme, co měl v úmyslu, a nevíme, zda šel tudy. Prozkoumat tu cestu bychom však snad mohli."

"Proč snad? Vždyť je to to, co jsi celou dobu chtěl!"

"Ano, ale... Počkej tady chvilku, prosím tě."

Pozorovala ho, jak došel ke skalní stěně u ústí rokle a pozorně ji prohlíží. Pak klekl a pátral očima po zemi. Konečně se k ní vrátil.

"Co se děje?" ptala se.

"Vidíš, jak je ta rokle rovná a hladká? Nepřipadá mi příliš pravděpodobné, že by vznikla přirozeně. Ale ovšem, může být už léta neužívaná. Těžko soudit."

"Snad nechceš říct, že se teď vzdáme a ani ji nezkusíme?"

"Jsem na pochybách. Opravdu nevím, jak se rozhodnout."

"Ale jestli šel tudy, bude určitě uvnitř!"

"Možná by bylo nejlepší počkat... sledovat, co se tu bude dít... až přijde Laito, mohl bych vás tu nechat a jít ji prozkoumat sám... ale toho lesa je tu jen úzký pás a neposkytne vám dostatečný úkryt..."

"Ale jestli mu tam něco hrozí, musíme za ním co nejdřív!"

Tuilindo neodpovídal.

Melwen ho vzala za obě ruce a pohlédla mu do očí. "Prosím tě!" naléhala. "Přece se zase nepohádáme!"

"No dobrá," souhlasil konečně s povzdechem. "Když už to neumím rozhodnout, což bych měl, ať je tedy po tvém. Ale budu si to opravdu vyčítat, jestli tě zavedu do pasti."

"Co bysis vyčítal? Když to má být na mně, ať je to na mně! A stejně to dopadne dobře, uvidíš!"

Usmál se její horlivosti.

"Pojď tedy," vyzval ji. "Veď mě!"

Vstoupili mezi vysoké, hladké skalní stěny. Okamžitě je ovanul vlhký chlad. Po pár krocích se také octli v hustém šeru, jen vysoko nad hlavou, když pohlédli přímo vzhůru, se rýsovala uzounká štěrbina modrého nebe. Většinou mlčeli nebo se domlouvali tichounkým šepotem; věděli, že ozvěna by zesílila jejich hlasy. Melwen si dávala pozor, aby našlapovala zvlášť tiše.

Brzy jí bylo jasné, proč si Tuilindo myslí, že chodba nevznikla přirozeně. Až na oblouky těsně při zemi, které voda vymlela v zatáčkách, byly stěny dokonale rovné a hladké, bez nejmenšího výstupku či prohlubně. Rokle nevedla přímo, vždy po pár metrech se pod mírným úhlem lomila, ale pokud se dalo odhadnout, byly tyto odbočky v pravidelných vzdálenostech. Působilo to poněkud znepokojivě, protože si nemohli být jisti, zda na ně za nejbližším rohem něco nečíhá; to také bylo nepochybně záměrem toho, kdo tuto chodbu plánoval. Postupují strategicky řešenou cestou do pevnosti - snad dávno opuštěné, ale možná také obydlené. Melwen cítila, jak v ní narůstá tíseň.

Hodinu za hodinou se nic neměnilo až na to, že proužeček oblohy nad nimi rychle zešednul v mlžný příkrov, visící v cárech místy až do poloviny stěn. Stále stejné pravidelné zatáčky, stále stejné šero, vlhko a chlad, jen občas se k tomu přidal hustý, hojný déšť. Ukrýt se nebylo kam; Melwen se snažila chránit oba pláštěnkou z lišejníku. Tehdy zjistili, jak vzniká zdejší potok: podlaha zřejmě měla nepatrný sklon, protože voda odtékala nejprve dozadu a později dopředu; někdy však lilo tak vydatně, že jim stoupla i na nejmělčím místě až po kotníky. Šplouchání jejich kroků naštěstí zaniklo v šumění deště.

Na zastávku nebylo ani pomyšlení. Tuilindo byl dokonce tak neklidný, že chvílemi vzal Melwen do náruče a dal se do běhu. Minulo poledne a zvolna míjelo odpoledne a oni stále nevěděli, jak daleko ještě mají k cíli.

A pak, zcela náhle, jejich cesta skončila. Obešli poslední ohyb a pár metrů před sebou spatřili vysokou, hladkou skalní stěnu, která rokli uzavírala stejně dokonale jako stěny boční až na nizounký, sotva půldruhé dlaně vysoký oblouk při zemi, kterým odtékala voda. Melwen pocítila tak kruté zklamání, až se jí stáhlo hrdlo.

Nebyl však čas se jím zabývat. Tuilindo ji beze slova popadl do náruče a dal se do běhu zpátky; věnoval jí jen kratičký pohled do očí, aby ji ujistil, že jí nic nevyčítá. Letěl teď jako vítr, bez chvilky oddechu, bez ohledu na únavu. Melwen ho chápala - nebyl to příjemný pocit, být takhle uvězněni v té úzké slepé chodbě. Ani se nepokusila ho požádat, aby ji občas nechal běžet také. Den skončil a nastala úplná tma. Melwen při té změněné rychlosti nedokázala odhadnout, kolik jim asi zbývá k východu.

Náhle Tuilindo zastavil a unaveně se opřel o skálu. Melwen sklouzla na zem, ale ve tmě nic neviděla.

"Už nemůžeš?" zeptala se tichounce.

"Jsme na konci," odpověděl.

To ji zmátlo. Nevěřila, že by byl tak náhle tolik vyčerpaný, aby se nepokusil alespoň proklopýtat co nejdříve ven. A proč nerozeznává aspoň matně ústí chodby? Že by bylo tak zataženo?

Chytila se jednou rukou skalní stěny a druhou bezděky natáhla před sebe. Vykročila do tmy; Tuilindo jí nebránil. Sotva však udělala pár kroků, narazila prsty na kámen. Teď už pocítila zděšení. Proč jí aspoň neřekne, co se stalo?

"Smím si posvítit?"

"Ano."

Láhev v její ruce zlatě zazářila a Melwen ohromeně hleděla před sebe. Měla pocit, že se snad vrátili na druhý konec rokle: tentýž klenutý kanál na vodu, tatáž vysoká, hladká skalní stěna. Věděla však, že běželi stále stejným směrem, že nikde cestou neminuli jedinou odbočku. To přece není možné... to musí být zlý sen!

"Co se to stalo?" vydechla s hrůzou.

"Cesta zpátky je uzavřená, jak vidíš."

"Ale... ale jak je to možné?"

"Jak to mám vědět?" zasmál se nevesele. "Docela dobře to může být past. Ale potěš se. Jsou i jiné možnosti. Podle vzhledu chodby soudím, že je nejspíše dílem trpaslíků, pokud o nich vůbec něco vím. A trpaslíci z větší části nejsou vyloženě zlí, i když ovšem v těchto končinách mohou mít špatné zkušenosti s lidmi či se obávat o své bezpečí. Snad je to jen součást opevnění jejich sídla... ochranné kouzlo, které uzavře průchod, jakmile do něj vstoupí cizinec. Ovšem, většinou dělávají vchody, které cizinec vůbec nenajde, to je pro ně mnohem výhodnější... ale je také možnost, že někdo z nedbalosti nechal cestu otevřenou a kouzlo, které nás tu polapilo, je jakousi nouzovou ochranou pro takové případy... těžko říct. Myslím, že se to brzy dozvíme."

 

Mimoděk se k němu přitiskla.

"Co budeme dělat?" vydechla úzkostlivě.

Přejel pohledem nedostupné skalní stěny kolem sebe.

"Čekat," odpověděl.

 

 

 

kapitola 28.

 

Stáli stuleni k sobě ve studené vodě kousek od uzavřeného vchodu, skleslí a vysílení. Melwen pro jistotu nechala svou láhev pohasnout - nechtěla označovat příliš snadný cíl případnému nepřátelskému střelci. Spíše tušila než rozeznávala vedle sebe obrys postavy svého přítele, matoucí jako odlesk měsíce na kameni. Mimo něj neviděla nic než černotu. Shora do jejich pasti nenahlédla jediná hvězda. Až na jednotvárné šumění deště se nikde nic neozvalo. Noc se ztěžka vlekla jako unavené nohy po ostrém kamení.

Dlouhou dobu nepromluvili. Tuilindo snad sbíral síly po dlouhém běhu a Melwen do úmoru, a přece marně zápasila se strachem, beznadějí a výčitkami svědomí. Její pošetilost ze včerejšího rána před ní vyvstávala v chladných, tvrdých obrysech, až měla chuť se hanbou propadnout. I v Elanořině svetru a plášti z Lórien se chvěla zimou - zahřát se s nohama ve vodě přece jen ani ona neuměla.

Náhle pocítila, jak se myslí vrací k ní, jako by se právě probíral ze spánku.

"Promiň, sestřičko, zanedbal jsem tě. Měl jsem pocit, že už nemůžu, víš? Celá se třeseš, pojď ke mně, vyzdvihnu tě z té vody, ať se trochu zahřeješ."

Zavrtěla hlavou. "Ne... já nechci."

"Co je ti? Bojíš se? Cožpak nevzpomínáš, kolikrát tě tvé poslání už ochránilo?"

"Sám jsi přece říkal..." zarazila se. Nechtěla v něm vyvolat tyhle myšlenky.

Ale pro něj byly stále až příliš živé.

"Že je možné selhat natolik, aby přešlo na jiného?" dokončil teskně. Ve chvilce ticha, které následovalo, ji pohladil po tváři. "No tak, sestřičko, copak ses dopustila něčeho tak hrozného?"

"A ne snad? Kdo dostal nás oba do téhle pasti? Chovala jsem se jako šílenec, a už podruhé! Které poslání by tohle přežilo?"

"Neztrácej naději. Už jen to, že si to uvědomuješ, je samo o sobě dobré znamení. A to, že jsme tady bez Laita, se ještě může ukázat jako požehnání."

"Dobře víš, že nebýt mě, byli bychom všichni tam, kde je teď on, a ne tady!" Zoufale ho chytila kolem krku a rozplakala se. "Prosím tě... mohl bys mi odpustit?"

Pevně ji přitiskl k sobě. "Všechno na světě, sestřičko, i předem až do konce tvého života," odpověděl. "A jak rád!"

"Tolik zlého jsem ti řekla," naříkala. "A takové nesmysly! Jak tě to muselo bolet!"

"A přece, co může být větší útěchou než vědět teď, že to chápeš... že mi rozumíš."

"Uhoď mě přes pusu! Prosím! Asi to ani nebude stačit jednou."

Teď už ho trochu rozveselila. "Ale sestřičko, ty to pleteš všechno dohromady! Rána se nabízí jako nouzové východisko pro toho, kdo odpustit nechce." Přesto pocítila, jak jí jemně zvedl hlavu, a mimoděk zaťala zuby. Ale on jí jen zlehka položil prsty druhé ruky na ústa a přes ně naznačil polibek, kterým zřejmě podle zvyku přítel příteli odpovídal na podobnou výzvu. "Tak, už je to pryč... už na to nemysli."

"Díky," špitla. "Ale víš, mně by asi opravdu udělalo dobře, kdybys mě uhodil."

"Ale mně ne," namítl mírně. "Nemám zlost, kterou bych si na tobě potřeboval vybít. A tvou bolest bych sám pocítil stokrát silněji."

"Laitovi jsi taky dokázal nařezat, když jsi ho chtěl naučit slušnému chování! Nemyslíš... že i já bych se konečně potřebovala něco naučit?"

Podržel si ji za ramena a chvíli jí zamyšleně hleděl do tváře.

"Svým způsobem máš pravdu," řekl pomalu. "Jako tvůj bratr mám zřejmě povinnost ti podle svých možností nahradit rodiče. Kdybys byla mladší, snad bych ti vyhověl. Ale ty už dorůstáš a budeš si muset zvyknout nést plné důsledky svého jednání, ať je to jakkoli bolestné. Hleď, když tě Stromovous neodnaučil ukvapenosti za deset let, když tě nezměnila ani krutá zkušenost z Minas Tirith, co čekáš ode mě?"

Chviličku se odmlčel, potom pokračoval. "Teď ti řeknu něco, co bude znít tvrdě, ano? Pokud tolik toužíš po... poučení, proč tak prostě nepřijmout to, co tě nyní potkalo? Trápí-li tě zbrklost, co může být lepším lékem než toto nucené čekání?"

"Jak bych se mohla smířit s tím, že jsem do toho dostala i tebe!"

"Vidíš, tebe také bolí víc to, co cítí někdo jiný. Ale právě tak se nám naše jednání často vrací, právě to musíš umět snést. A potěš se. Když jsem se před tebou včera pokořil, myslíš, že jsem ti do očí lhal? Myslíš, že ze sebe mohu tak snadno setřást odpovědnost, když ve chvíli nejistoty nechám rozhodnout tebe? Ne ne, nesu svou vlastní vinu, svůj vlastní trest."

"Nejspíš bych tě byla stejně neposlechla!"

"Tak možná to byla příležitost, kdy jsem měl projevit trochu tvrdosti. A víš co? Rád bych to aspoň částečně odčinil, proto ti teď ten trest maličko zmírním, ano?" pokračoval lehčím tónem. "Pojď, nech se už konečně zvednout, ať se trochu zahřeješ a vyspíš."

"To ti nemůžu udělat! Byl bys hrozně unavený!"

"Hle, jak prchavá je tvá lítost!" škádlil ji. "Pomíjivá jak jitřní déšť! Co kdybys aspoň jednou jedinkrát dala na mou radu?"

"Já bych ráda dala, ale to přece neznamená, že budu zneužívat tvou dobrotu!"

"A co když soudím, že to tak bude lepší pro nás oba? Co když je pro mě mnohem příjemnější vynaložit trochu námahy než bezmocně přihlížet, jak strádáš?"

Poddala se. Vzal ji do náručí, opřený o skálu, aby si břemeno trochu ulehčil, a starostlivě jí zabalil nohy do cípu svého pláště, aby se rychleji zahřála. Cítila, jak na ni z něj znovu přechází klid a mír. Zanedlouho už tvrdě spala.

Denní světlo sotva dokázalo rozptýlit stíny na dně rokle, když jim pásek modrého nebe vysoko nad hlavami oznámil, že venku už svítí slunce. Hlouběji v horách však zřejmě stále hustě pršelo, neboť voda ani nestačila odtékat kanálem a hromadila se nad kotníky vysoko. Melwen se rozhodla vody využít, když už ji musí snášet, svlékla plášť i svetr a vykoupala se. Tuilindo shodil promočenou obuv a brouzdal se bos sem tam, aby se trochu rozhýbal. Skalní stěnu, která je uzavírala v jejich pasti, teď viděli jen ještě lépe než dřív, přesto však měli lepší náladu, neboť byli rozhodnuti nést své postavení statečně a obnovené přátelství je naplňovalo radostí. A vodu milovali oba natolik, že jí dokázali leccos odpustit.

Když se najedli, začali se procházet roklí; nutně potřebovali pohyb. Většinu času trávili u zahrazeného vchodu, kde tolik nepršelo a odkud se dalo občas zahlédnout modré nebe. Tu a tam však Melwen zavedla Tuilinda doprostřed chodby, kde stálo nejméně vody. Tam před něj klekla na zem, opřela si jeho nohy o kolena a zahřívala mu je v dlaních. Rád jí to dovolil, protože viděl, jak ji těší, že pro něj může aspoň něco málo udělat. Sám ji chvílemi nosil, aby nemusela stát ve vodě.

Melwen měla sklon zápasit s úzkostnými myšlenkami, ale stačila s tím sotva začít, když Tuilindo navrhl, že by si mohli zpříjemnit dobu svého uvěznění vyprávěním. A hned se jí vyptával na různé podrobnosti ze života Fangornu a oplácel jí příběhy nejrůznějších elfů z Lórien, v jeho ústech tak živými a působivými, až zapomněla na obavy i všechny nepříjemnosti a přála si jen zůstat tady a naslouchat mu už navždycky.

Padla další noc. Tentokrát uplynula příjemněji, neboť několik hodin nepršelo, takže Tuilindo mohl usednout na zem a nechat Melwen spát na svém klíně. Zbývající čas do rána ji znovu držel v náručí. Probudila se mnohem odpočatější než včera a Tuilindo se musel skoro smát, když se na ni podíval; bylo na ní vidět, jak přímo hoří touhou po dalším vyprávění - jak se musí přemáhat, aby o ně nezačala škemrat příliš brzy. V žádném případě neměl v úmyslu jí ho odepřít. Udělal jí její trest více než snesitelným.

Přecházeli spolu sem a tam po krátkém úseku u vnějšího vchodu; už se chýlilo k večeru. Zrovna se obrátili čelem k příčné skále, když se náhle zarazili na místě; spatřili totiž, jak se pohnula. Odsunula se velmi rychle a nehlučně stranou - předpokládali sice něco takového, ale přesto to působilo tak velkolepě, že na okamžik zůstali užasle stát. Tu se ozval dupot mnoha nohou, který se okamžitě rozezněl ozvěnou, a oni spatřili, jak proti nim pochoduje asi dvacetičlenný oddíl trpaslíků.

Byli oděni v pískově žlutohnědé pláště s kapucemi a lehce ozbrojeni, spíše na lov než do boje, o čemž ostatně svědčily i čtyři antilopy, které mezi sebou nesli. Všichni byli osmahlí sluncem do čokoládového odstínu a většina měla vlasy i vousy černé jako uhel. Když spatřili uvnitř své chodby dva cizince, na okamžik strnuli překvapením; vmžiku se však vzpamatovali, bleskurychle složili úlovek a přichystali se k boji.

Melwen se ustaraně ohlédla po Tuilindovi. Žádná možnost jí nepřipadala horší než ta, že by zase začal zabíjet. On však v žádném případě nehodlal pozvednout ruku proti někomu, o kom si nebyl jist, že k němu chová nepřátelské úmysly... i kdyby jim to mohlo být něco platné. Uznával, že trpaslíci mají právo žádat vysvětlení od cizince, kterého naleznou uvnitř svého opevnění. Vztáhl před sebe prázdné ruce v gestu, kterému se nedalo nerozumět.

Jeden z trpaslíků ho oslovil; mluvil velmi pánovitě a úsečně, avšak řečí, kterou v životě neslyšeli, zřejmě místním haradským jazykem. Když poznal, že se tak s nimi nedomluví, zkusil ještě dva jiné, ale stejně neúspěšně. Konečně uznal, že to je marné, a dal několik rozkazů ostatním trpaslíkům. Dva z nich přistoupili k Tuilindovi a odebrali mu zbraně. Jeden vydal několik skřeků, podobných křiku dravého ptáka - pravděpodobně nějaký signál. Pak velitel pokynul Melwen a Tuilindovi, aby šli s nimi, a odpochodovali společně za dva ohyby cesty. Tam znovu zastavili a čtyři z trpaslíků se vrátili - zřejmě šli zavřít bránu, což byl jistě úkon, který nepovolaní nesměli vidět.

Poté, co se tito čtyři k nim opět připojili, čekali všichni společně ještě chvíli na stejném místě. Konečně zaslechli vzdálenou odpověď na svůj signál. Tu se dali znovu na pochod se zajatci uvnitř útvaru. Hluk, působený jejich kroky, zanedlouho velmi zesílil a byl stále hlasitější a hlasitější, až náhle Melwen poznala, že proti nim pochoduje jiný, četnější oddíl. V polovině rokle se setkali a oba velitelé si vyměnili pár slov. Na výzvu druhého velitele pak postoupil dopředu jeden z jeho vojáků; patřil mězi těch několik, kteří měli o něco světlejší vlasy a vousy než ostatní. Pohlédl nevlídně Tuilindovi do tváře a oslovil ho nezvykle drsnou sindarštinou:

"Kdo jste? Co tu pohledáváte?"

"Hledali jsme v horách úkryt před ještěrem," odpověděl Tuilindo úmyslně hodně zvolna a zřetelně. "Nalezli jsme tuto rokli a vstoupili do ní. Druhý konec však byl neprůchodný, proto jsme se vrátili a zjistili jsme, že nyní už je cesta uzavřena i tam."

"Vy jste našli rokli otevřenou?" tázal se trpaslík zároveň ohromeně a podezíravě.

"Příteli," pousmál se Tuilindo, "domníváš se, že bychom se jinak do ní dostali?"

Trpaslík se zamračil ještě víc. Zřejmě hodlal mít jistotu, že se mu nikdo nebude vysmívat.

"Odpověz jen to, na co se tě ptám!" štěkl.

"Ano, nalezli jsme rokli otevřenou."

"Co vůbec pohledáváte v tomto kraji?"

To byla ošidná otázka. Nemohli vědět, zda trpaslíci nejsou ve spojenectví z haradskými.

"Tato dívka byla skřetem zavlečena do země, která je s její zemí ve válce," odpověděl Tuilindo po pravdě. "Následoval jsem ji, abych ji vysvobodil, což se mi zdařilo; nemohli jsme se však už vrátit, aniž bych ji vystavil přílišnému nebezpečí. Hledáme tedy útočiště na opuštěných místech nebo u toho, kdo by nám je přál."

Trpaslík si ho chvíli mlčky měřil, stále zamračeně, avšak přece jen o něco mírněji. Zmínka o skřetovi měla možná dobrý výsledek; v Melwen však zatrnulo při pomyšlení, co by se asi stalo, kdyby byl chycen i Laito. Nebo... co se může docela dobře stát, pokud ještě chycen bude.

Jejich tlumočník se od nich nyní odvrátil a mluvil se svým velitelem.

"Budete předvedeni před krále, aby o vás rozhodl," oznámil jim pak. "Jsou-li vaše slova pravdivá a stojíte-li o milost, řiďte se bezvýhradně našimi rozkazy."

"Předstoupím před tvého krále dobrovolně," odpověděl Tuilindo.

Oddíl se dal znovu na pochod. Když se blížili konci rokle, jak aspoň Melwen odhadovala, zavázali oběma zajatcům oči. Po chvíli další cesty ucítila, jak ji ovanul docela jiný vzduch - ještě vlhčí než dosud, ale mnohem teplejší a plný zvláštních vůní. Slyšela kolem sebe nejrůznější zvuky: klepání, tleskání, pištění, vrzání a skřeky dost podobné signálům jejich průvodců, i když nyní v nich bezpečně poznala volání skutečných ptáků. Brzy se opět rozpršelo a cítila, jak na ni dopadají proudy vody. S Tuilindem se o pláštěnku nyní podělit nemohla a neodvažovala se s ním ani promluvit, ale vnímala ho blízko vedle sebe a vnímala také, jak dobře mu udělala neviděná zeleň, která je nyní obklopila. Vybavila se jí jeho píseň o prstech deště a věřila, že mu voda příliš nevadí. V tom měla plnou pravdu; co chvíli ještě obracel tvář vzhůru a vzpomínal přitom na okamžik, kdy ho Laito pokropil v útrobách pouště.

Zanedlouho déšť ustal a octli se znovu mezi kamennými stěnami. Část oddílu se zřejmě odpojila a nyní už je vedla jenom silnější stráž. Sestupovali po schodech a pak je vodili nejrůznějšími místnostmi, chodbami a po dalších schodištích tak dlouho, až Melwen dávno ztratila jakékoli ponětí o směru. Konečně zastavili a rozvázali jim oči.

 

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )