Melwen oslněna zamžourala v náhlém světle a rozhlédla se kolem sebe očima víc a víc rozšířenýma úžasem. Octla se v místnosti, jakou si za celý svůj lesní život nedovedla ani představit. Síň, v níž stáli, byla tesaná z nazlátlého a rudozlatého kamene zdejších hor, klenutý strop, stěny, sloupořadí, všechno do posledního místečka zaplněné ozdobami a reliéfy; a každičký ten vzor byl přesně podle svého obrysu vyložen tenounkými nitkami pravého zlata, takže na bližších místech působil dojmem jemné krajky a na vzdálenějších se halil třpytivým oparem, jak drahý kov odrážel záři nesčetných olejových lamp. Stejné vzory a stejné zdobení se opakovaly na nábytku z tmavého dřeva a podlahu kryly lví kožešiny, jedna vedle druhé.

Mezi trpaslíky, kteří je nyní obklopovali, nebyl zřejmě ani jeden z těch, kteří je vedli z rokle - alespoň pokud mohli soudit podle jejich oblečení. Tito měli na sobě plnou zbroj, zdobenou zlatem ve stejném stylu jako síň, a pod ní tmavočervené suknice a nohavice. Vedli je rychlým krokem až před trůn, vyvýšený na několika schodech, krytých kožešinami se lví hlavou vždy po obou stranách každého stupně. Na něm, zahalen v šarlatovém plášti a se zlatou korunou na hlavě, seděl statný trpaslík s vlasy i vousy bílými jako mléko, ale očima bystrýma a pronikavýma jako nabroušená ocel.

Král vyslechl hlášení stráže a pak oslovil Tuilinda plynnou sindarštinou, očividně hrdý na své vzdělání. Vyžádal si podrobné vyprávění o důvodech a cílích jeho pobytu ve zdejších končinách i vstupu do rokle. Jakmile uslyšel, že rokle byla otevřená, přerušil ho a vydal několik rozkazů. Pak pokračoval ve výslechu ještě asi hodinu nebo déle a kladl mnoho otázek. Tuilindo vypověděl všechno věrně podle pravdy, jen o Laitovi se od okamžiku Melwenina vysvobození ani jednou nezmínil. Působilo to naprosto přirozeně, takže se král ani nepovažoval za nutné ptát, co se se skřetem stalo. Měl za to, že je mrtev, a koneckonců nebyl tak daleko od pravdy: skřet, jímž Laito býval, byl nyní sprovozen ze světa mnohem dokonaleji než pouhým zničením svého těla. I tak se však vyprávění mnohdy pohybovalo na velmi tenkém ledě; nehledě ani k nebezpečí, které by hrozilo Laitovi a jim spolu s ním, kdyby byl prozrazen, úplně stačilo, aby král pojal podezření, že v okolí nebyli sami, a všechno mohlo skončit katastrofou. Melwen tonula v úzkostech natolik, že ani nevnímala únavu z dlouhého stání.

Pak byli stráží předvedeni dva trpaslíci. I přes jejich značnou statečnost a sebeovládání se z jejich obličejů dala vyčíst hrůza, kterou prožívají. Král jim položil několik stručných otázek a vydal jediný velmi úsečný rozkaz. Melwen mu nerozuměla, protože používal haradštinu, ale soudila, že to jsou ti, kteří nechali bránu otevřenou, a že je čeká něco velice nezáviděníhodného. Chápala, že z hlediska obyvatel pevnosti je jejich provinění značné, ale přesto se nedokázala ubránit soucitu.

"Takže ty mě žádáš nejenom, abych ušetřil vaše životy, ale navíc abych ti u sebe poskytl útočiště, z pouhého milosrdenství," oslovil pak Tuilinda pomalu. "Nevzpomínám si však, že by vaši králové prokazovali podobné služby jiným, a to dokonce ani vlastní krvi, o někom z mého lidu ani nemluvě."

"O drahé milosrdenství mě žádáš," pokračoval. "Nemohu odsud živého propustit cizince, který poznal tajemství našeho opevnění. Pokud vás tedy nedám usmrtit, nezbývá mi než vás tu živit až do konce vašich dní. Haradští nemají žádné mé přátelství a jejich války mi jsou lhostejné, ale na lidi či elfy ze severu nemá můj národ také nijak příjemné vzpomínky, i když tu a tam se mezi nimi nějaká světlejší vyjímka našla. Čím si chceš zasloužit mé pohostinství? Takoví jako ty bývají dobří lovci, ale to mi není nic platné, protože si nemohu dovolit tě pustit za hradby; a kamenické, kovářské či klenotnické práci -" dokončil už s neskrývaným pohrdáním "- asi sotva rozumíš."

Pokud doufal, že ho tím konečně vyprovokuje, zklamal se. Když se v tu chvíli Melwen podívala Tuilindovi ze strany do tváře, vytušila pod jejím nehybným povrchem jen bolest, bolest tak krutou, že jejího dna nedokázala dohlédnout. Trvalo to však jen pár okamžiků. Pak se jí náhle Tuilindo před očima proměnil. Zdálo se jí, jako by zestárl, ovšem ne tak, že by sešel věkem - spíše tak, že se svěží mladík, jehož podobu až dosud nosil, proměnil ve zralého muže. Celý se napřímil a jeho tvář ztvrdla rozhodností; vyzařovala z něj náhle taková vznešenost jako z krále samotného.

"Dovol mi jednu prosbu, králi. Přikaž prosím, ať mě neoddělují od mé sestry, dokud o nás nerozhodneš."

Na jeho další pokyn se strážní chopili i Melwen a vedli je zešeřelými chodbami a po schodech dolů, až se dostali do místnosti, zařízené jako kovárna. Byla prostorná a mohlo v ní pracovat bok po boku mnoho řemeslníků, ale v tuto večerní dobu jich tam zbývalo už jen několik. Strážní jim vysvětlili, oč se jedná, a Melwen si dobře všimla pohledů, které trpaslíci po Tuilindovi vrhali: nevraživých, pobouřených, ale zároveň velmi zvědavých.

Konečně dorazil posel od krále s rozkazem, jak má být zkouška provedena. S ním vešlo několik dalších trpaslíků, kteří tu neměli žádný viditelný úkol a možná přišli prostě jen přihlížet. Kováři posla vyslechli a s mnoha škodolibými úšklebky někam odešli. Místo nich se však dovnitř začalo trousit víc a víc zevlounů, až byla místnost dosti plná. Ani Melwen dosud neulehla, napůl zaujatá, napůl ustaraná.

Zvedl hlavu. "Dobrá," odpověděl. "Věnuji tu zbroj tobě, abych se ti odvděčil za tvé služby." Než si trpaslík stačil rozmyslet, má-li se cítit poctěn či uražen, Tuilindo už jmenoval, co bude k práci potřebovat. Mluvil sindarsky, ale Melwen mu téměř nerozuměla. Trpaslíci však zřejmě dobře věděli, oč jde. Sotva tlumočníka vyslechli, zavládlo mezi nimi viditelné vzrušení. Spěchali splnit Tuilindovo přání, jako by to byl rozkaz obávaného krále, ačkoli žádal mírně a velmi zdvořile. Měla dokonce dojem, že se bez odporu podrobili, když dobré dvě třetiny zevlounů vykázal z místnosti. To už ji však začínala zmáhat únava a protože se kolem ní děly věci, jimž nerozuměla a nemohly ji upoutat, zachytila už jen několik nejasných obrazů a oči se jí zavřely.

"Nemají tu trochu vody na umytí?" zeptala se.

Vedl ji ke kamenné nádrži v rohu místnosti, kde se umyla a učesala, jak nejlépe dovedla. Voda přitékala neustále čerstvá, takže se mohli i napít. To už se ale ve dveřích objevil posel, který je měl uvést ke králi. Byl v plné zbroji, avšak jiného druhu a provedení, než dosud u strážných viděla. Pak v něm rozpoznala včerejšího tlumočníka a usoudila, že hledí na Tuilindovu práci.

"Děkuji ti, králi," odvětil Tuilindo. "A rád bych ti svou vděčnost vyjádřil ještě jednou drobností, kterou jsem si pro tebe dovolil vyrobit."

V tu chvíli to v místnosti zašumělo úžasem. Dokonce i z královy tváře spadla nehybná maska a Melwen pocítila zadostiučinění, které jí do značné míry vynahradilo tvrdost a pohrdání, jež zde až dosud musela snášet. Měla dojem, že Tuilindo její pocity sdílí - do jeho sklopené tváře neviděla, ale připadalo jí, že i z křivky jeho zad vyzařuje rozpustilé veselí.

Pokud šlo o předmět, který tento rozruch způsobil, nebyla schopna ho posoudit, neboť s klenoty zatím neměla téměř žádnou zkušenost; okamžitě ji však ranil do srdce samotnou svou krásou. Na podušce ležela koruna, mnohem lehčí a méně honosná než ta, již měl král na hlavě, a snad také zlatá, ale rozhodně docela jinak zlatá než všechno ostatní zlato v místnosti. Toto nebyl žádný chladný, mrtvý kov. Světlo neodrážel, nýbrž propouštěl, takže se zdálo, že žhne zevnitř svou vlastní září, líbezně živý jako hra slunečních paprsků na vodě či v listoví. A skutečně byla koruna po celé ploše zdobena vzorem květů a listů, naznačených zcela bezostyšně ve své přirozené podobě, které v jejím světle působily dojmem ustavičného volného pohybu jako louka, čechraná vánkem.

Dlouho trvalo, než byl král mocen slova.

"Dám rozkaz, aby byly pro tebe i pro tvou sestru připraveny odpovídající komnaty," pokračoval král. "Tvůj dosavadní tlumočník ti bude k službám, kdybys něco potřeboval. V poledne budeš stolovat se mnou; nyní tě propustím, abysis mohl zaslouženě odpočinout." Tu se ale na vteřinku odmlčel a Melwen zpozorovala, že se v jeho očích objevil výraz, který se jí vůbec nelíbil: chamtivý a pánovitý. "Pověz mi však ještě jen jedno," pokračoval. "Pročpak jsi do koruny nezasadil kámen?"

Tuilindo zbledl. Jeho radost se vytratila tak náhle jako kapka vody na rozpáleném písku.

"O milost žádáš ty mě, ne já tebe," ucedil mezi zuby.

"Ničím ti nehrozím; znám přece tvou vděčnost," odvětil král vlídněji, ale hezky zvysoka. "A neměj starost. Dobrou práci dovedu nejenom ocenit, ale i podpořit. Bude o tebe postaráno ve všem, co ti budeme moci poskytnout. Pokud se mi zavážeš přísahou přátelství, dostaneš volnost pohybu po celém našem území uvnitř hor. Tam nepochybně najdeš veškerou krásu, kterou budeš potřebovat."

Tuilindova předpověď se vyplnila. Ještě před polednem strávila Melwen příjemné dvě hodiny v zámecké lázni. Pak dostala šaty, vhodné pro královskou tabuli. Protože vyrostla odchována entími nápoji, byla na svůj věk dosti vysoká, ale obratné ruce trpaslic jí během koupele dokázaly upravit oblečení na míru. Následovala hostina, bohatá a chutná, avšak úmorná svou obřadností, a konečně mohli odejít do svých komnat a užít si trochu klidu.

Dlouhou chvíli seděla vedle něj a nevěděla, co si počít. Neodvažovala se promluvit, neodvažovala se téměř ani pohnout, jenom ho nepatrně, ostýchavě hladila konečky prstů po tváři. Pak, ani nevěděla, jak k tomu došlo, poklekla na zem vedle lůžka, vzala jeho hlavu do dlaní, zblízka se na něj zahleděla a začala mluvit, tiše a konejšivě, tak trochu jako tehdy s ještěrem. Vyprávěla mu všechny své příjemné vzpomínky z Fangornu i ze své cesty; nepříjemné důsledně vynechávala. Když mluvila o životě v lese, měla dojem, že se jeho tvář nepatrně uvolnila. Když popisovala své zážitky z Lórien, jeho rty se zvlnily v náznaku úsměvu. Když mu líčila, jak ji utěšoval v trpasličím paláci pod Horami stínu, otevřel náhle oči a pohlédl na ni živě a vroucně. Pak se zvedl a krátce, srdečně ji k sobě přitiskl; plamínek jeho života zase zahořel silněji.

Hleděla být také trochu užitečná a nanosila do paláce mnoho košů nádherného ovoce, což trpaslice z kuchyně, kterým se nechtělo brouzdat v mokru, velice uvítaly. Mimoto vyrobila pro trpaslíky několik džbánů zahuštěného entího nápoje, který mohli použít jako lék pro zesláblé či raněné nebo jako nouzovou zásobu pro čas hladu.

"To je... to je něco nepředstavitelného!" šeptala uchváceně. Už už měla na jazyku prosbu, aby jí udělal také jeden, ale vtom si vzpoměla na bolest, kterou prožíval onoho prvního dne, a raději neřekla nic. "Prosím tě," zeptala se místo toho, "můžeš mi už povědět, proč nejsi rád, že dokážeš vytvořit něco tak krásného? Nebo tě mrzí, že to musíš darovat zrovna králi trpaslíků?"

"Myslím, že jeden z důvodů znáš sama, sestřičko," odpověděl konečně. "Věřím, že ani tobě neušla chtivost toho trpaslíka. Čím víc toho pro něj vytvořím, tím víc bude žádat. Práce mých rukou nám zachránila život, ale také nás upoutala do tohoto vězení mnohem pevněji než jen spatření tajné chodby."

Prudce sklopila hlavu a marně zápasila se slzami. Tehdy v rokli se za sebe styděla tolik, že by byla uvítala bolest - že byla ochotna o ni prosit. I teď by ji byla ráda snesla. Tento trest jí připadal krutý. Ano, věděla, že je možná plně zasloužený, když dokázala ublížit někomu, kdo ji tak dlouho prokazoval tolik lásky, ale přesto cítila, že se s ním nedokáže vyrovnat. Ano, možná i nyní má za co být vděčná, vždyť vůbec není samozřejmé, že vyvázla živa... ale proč je vůbec živa, když přišla o své poslání?

Přiklekl k ní, zvedl její hlavu a pohlédl jí zpříma do očí. "Sestřičko, vydrž," mluvil k ní tiše. "Neztrácej naději. Možná jsme skutečně přišli o své poslání, ty i já, ale nevíme to jistě, a proto jsme povinni za ním jít, upínat k němu své srdce, dokud budeme živi. A i kdybychom odtud už opravdu nikdy neměli vyváznout, hleď, tvůj život ani tak nebude docela bez ovoce. Což jsi mi nezadržela ruku v rozhodujícím okamžiku v lesích severního Haradu? To, k čemu došlo tam, může změnit dějiny. Jen málokdo s lidí či elfů bude moci o sobě prohlásit, že dokázal něco takového."

Zároveň však, jako ostatně i ti poctivější, se mohli přetrhnout, jak se drali o přízeň samotného Tuilinda, v naději, že by je snad mohl ze svého umění něčemu naučit. V tom se však z větší části zklamali. Tuilindo dobře věděl, že jeho i Melwenin život do značné míry závisí na jeho nepostradatelnosti, a dával si pozor, aby ze svého umění neprozradil nic podstatného; mnohé bylo tak jako tak trpaslíkům natolik cizí, že by do toho ani nebyli schopni proniknout. Považoval však za moudré nedělat si nepřátele odmítavostí, proto tu a tam někoho něčemu drobnějšímu přiučil. Nedělalo mu velké potíže trpaslíky prokouknout, takže si vybíral ty upřímnější a ušlechtilejší. Tím si získal několik ne snad přátel, protože o skutečném porozumění se zde nedalo mluvit, ale aspoň velmi dobrých známých.

Trpaslíci velmi brzy odpozorovali jeho něhu vůči Melwen a jeho ustavičný zájem o její blaho. Sami většinou neměli ve zvyku věnovat ženským bytostem nějak přehnanou pozornost, ale postřehli, že ucházet se o jeho přízeň přes Melwen je jeden z nejúčinnějších způsobů. Začali se předhánět v projevech dvornosti a zahrnuli ji množstvím darů. Tak se stalo, že dívka, která vyrostla v lese a neznala jiné oblečení než mech a lišejník, měla náhle drahocenných šatů, že je ani nestačila nosit; a její komnata se rychle přeplňovala vzácnými předměty všeho druhu.

Je ovšem pravda, že Melwen cítila vzácné šaty jako krajně nepohodlné a dávala přednost entímu oblečení, zejména při pobytu venku. Z ostatních darů jí udělalo největší radost několik knih. Používat nádobí, umyvadlo, hřebeny a podobné předměty denní potřeby ze zlata či jiných drahých kovů a zdobené drahokamy v ní vzbuzovalo ponejvíce veselí. Do té doby byla zvyklá se rozčesávat bez jakéhokoli hřebene, jen pomocí prstů. Přesto však viděla krásu těchto věcí i mnohých šperků, které nyní vlastnila, a dovedla se z ní těšit jako ze všeho krásného; a občas k nějaké hostině se nastrojila do té parády a s pobaveným zájmem se shlížela v křišťálovém zrcadle, daru jednoho z nejvlídnějších a nejobratnějších ze svých ctitelů, mladého trpaslíka jménem Tukrundo.

Tuilindovi to kdovíproč dělalo starosti.

"Dej si pozor, ať tvé srdce nepřilne k těmto věcem, sestřičko," nabádal ji znovu a znovu, tak dlouho, až se jeho slova naučila zpaměti a žertem je vždycky odříkala místo něj, sotva s tím začal, čemuž byl kupodivu rád. "Jsou ti darovány, abyses z nich těšila, tak jako všechno krásné; jakmile k nim však tvé srdce přilne, stanou se prokletím. Srdce musí zůstat svobodné, aby se mohlo radovat z krásy, tak je to v řádu věcí. Proto květy uvadají, aby místo nich vykvetly nové, proto se střídá léto a zima, ráno a večer, den a noc. Utrhneš-li květinu, abys ji měla sama pro sebe, zvadne ti v rukou. Kdo neumí ztrácet, neumí ani nalézat."

Cesta vzhůru po skále byla pomalá a obtížná. Tvář hory se zvedala téměř kolmo vzhůru, jen zřídka, nejvýše po patnácti metrech, přerušená uzounkou vodorovnou římsou. To také bylo jediné místo, kde se Laito mohl zachytit lépe než za špičičky prstů. Pro někoho méně zručného by bylo zřejmě nemožné tudy šplhat: Laito sám to zvládal jen s vynaložením velkého úsilí. Jakmile se také dostal kousek výš, začal si nepříjemně uvědomovat, jak je tady zdaleka viditelný, bez možnosti se v případě potřeby ukrýt. Neměl to rád už ze zásady. Podle úzkých praménků vody, místy stékajících shora, věděl, že výše v horách zřejmě prší; zde se však brzy začalo slunce opírat do skály, jako by ho chtělo upéct ještě před polednem. Spojení s temnými silami z něj bylo sňato na počátku nového života dokonale a v jediném okamžiku, takže pro něj slunce nyní v zásadě bylo jedním z darů, kterých směl svobodně užívat: toto však bylo trochu moc dobrého najednou. Plášť, který mu půjčil Tuilindo, si vzít nemohl, příliš by mu překážel v pohybu.

Po dalších dvou hodinách se ochladilo. Přímo nad sebou a dosti blízko měl nyní šedou mlhu mraků a na skálu padl stín, třebaže místa, kudy šplhal jen před chviličkou, ležela dosud v plném slunci. To ovšem znamenalo značnou úlevu: jedinou nevýhodou bylo, že tady už byla skála mokrá po celé ploše. Začala mu ujíždět pod rukama, jako by byla živá a chtěla se mu vysmeknout. Brzy se také octl uprostřed vydatného deště. Pokud dřív postupoval pomalu, nyní se brzy začal ptát sám sebe, zda postupuje vůbec. Ani by nespočítal, kolikrát uklouzl a v jediném okamžiku ztratil metry, o které dlouho namáhavě zápasil. Přesto dosud nepomýšlel na návrat. Snad v něm Melwenina tvrdohlavost vyprovokovala trochu tvrdohlavosti vlastní, snad to byl jen letitý návyk nevzdávat se, dokud to není naprosto nevyhnutelné. Koneckonců je teď skrytý v mlze - není už tak nápadný. Může celkem bez rizika ještě nějakou dobu prozkoumávat terén.

Už byla dávno tma, když skalní stěna náhle skončila. Stejně kolmým přechodem, jakým dříve přecházela v římsy, přešla nyní v hřeben, či možná náhorní plošinu, třebaže, pravda, ne zrovna dvakrát plochou, neboť ji členilo bezpočet skalních sloupů, od nepatrných, velkých sotva jako čepel nože, ovšem žel téměř stejně tak ostrých, přes komínky a komíny, které se v mlze zdály být sochami nejrůznějších obyvatel Středozemě od hobita po enta, až po mohutné skalní věže. V mezerách a štěrbinách mezi nimi se uchytila tráva a mech, ale těch mezer a štěrbin bylo nepatrně a byly tak uzoučké, že postupovat tudy znamenalo téměř stejně velké obtíže jako šplh po skalní stěně. Na prolezení mezi nimi většinou nebylo ani pomyšlení - jediná možnost byla vybírat si takové, přes které se dalo nejlépe přelézat. Laito, občerstvován stále novými a novými vydatnými přívaly deště, však pokračoval v cestě jen z krátkými přestávkami a ještě před rozedněním se dostal na druhou stranu.

O hodinu později už sestoupil pod klenbu tropického lesa. Vzduch tu byl teplý a vlhký jako v parní lázni a zeleň všude kolem i přímo pod jeho nohama jako by rostla před očima. Pustil se k jihu se skalní stěnou po pravé ruce. Většinu času ho vydatně smáčel déšť, občas však ustal a sluneční paprsky, kterým se podařilo proniknout listovím, se okamžitě roztříštily v zářivé duhy. Ve větvích vesele skřehotala hejna menších i větších ptáků a jednou se před ním dala na útěk početná tlupa drobných opiček.

Za soumraku se dostal do míst, kde zpod skály nízkým obloukem vytékala voda a vlévala se do malé říčky, která tudy směřovala do nitra kotliny. Laitovi bylo ihned zřejmé, že tu nablízku kdosi bydlí či alespoň bydlel: ten oblouk byl očividně vytesaný dovednýma rukama. Věděl, že má na vybranou - buď se co nejrychleji vrátit, aby varoval své přátele, nebo se pokusit vyzkoumat, kdo tu bydlí a jakého by mohl být vůči nim smýšlení. Rozhodl se pro druhou možnost.

Přes svou zdatnost a skřetí odolnost už nyní pociťoval značnou únavu, ale v okolí neviděl žádný vhodný úkryt, kde by si mohl odpočinout, a mimoto mu záleželo na tom, aby přátelům co nejdříve sdělil svůj objev. Neztrácel proto čas a vykročil po stopě. Byla už dva dny stará, ale pro jeho bystrý čich to neznamenalo vážnější obtíž, zvláště když vedla tím nejjednodušším směrem - stále podél hor. Teprve kolem půlnoci se dostal do úzkých: stopa končila, jako když utne. Chvíli se pokoušel ji najít, ale pak usoudil, že už je na to příliš unavený. Vyhledal v lese úkryt a poprvé za tři dny se uložil k spánku.

V polovině dopoledne se probudil a znovu se pustil do hledání stopy. Marně. Že by se jeho přátelé vydali dál vodou? To by jistě udělali jen v krajní nouzi - věděli přece, že je bude hledat. Zamyšleně pohlédl na místo, kde voda vytékala zpod skály. Z této strany vypadal oblouk naprosto přírodně a nenápadně, Laito se však orientoval dobře a pamatoval si, jaký je opačný konec. A pak, všechny ostatní potoky a bystřiny stékaly z výšky - pouze tato jediná se lila zpod hor. Ještě neměl přesnou představu o tom, co vidí, ale začalo v něm hlodat jakési tušení. Rozhodl se, že se pokusí znovu dostat nahoru, těsně pod úroveň mraků, a podívat se na věc důkladněji.

Po několika hodinách úmorného šplhání se octl v potřebné výšce a kryt nejnižší vrstvou mlhy začal postupovat po jedné z říms doprava. Po pár metrech římsa náhle končila, jako by ji někdo uťal. Vpravo od něj nebylo nic než kolmý sráz a propast. Laito opatrně sešplhal kousek níž. Teď už ji viděl jasně, alespoň k nejbližší zatáčce - úzkou rokli, zaříznutou do horského masívu.

Našli ji jeho přátelé? Sotva - musela pro ně být nepřístupná. Zřetelně viděl skálu, která ji uzavírala - sahala téměř na jeho úroveň a byla stejně jako boky rokle tak hladká, že ani on nemohl ani pomyslet na to, že by tam snad sešplhal. Leda že by... inu ovšem, co jiného by to bylo než tajná cesta, která se dá otevřít a zase uzavřít - u trpaslíků nic neobvyklého. Pak by ovšem nejpravděpodobnější bylo, že byli jeho přátelé zajati... žádná trpasličí stopa se však s jejich nemísila, alespoň ne tak čerstvá a tak výrazná, jak by bylo nutné u oddílu, který by dokázal Tuilinda lapit a zajmout kousek od lesa. Nebo že by ji našli otevřenou? Trestuhodná neopatrnost, pidimužíci!

Náhle strnula leknutím. Ze spleti větví po její levé ruce se vynořila temná postava s obludným obličejem a vyceněnými bílými tesáky. Málem zděšeně vykřikla, ale zarazila se včas. Tohle není žádný skřet, samozřejmě. Je to Laito.

"Aby ne. Ale Laito... jak to chceš udělat? Dá se to zvládnout?"

Stiskl jí ruku a zmizel beze stopy.

"Vypadáš tak vesele, sestřičko," oslovil ji. "Měla jsi hezkou procházku?"

"Jak vypadalo?"

Po zbytek dne se musela ze všech sil snažit, aby skryla vzrušení. Ať se sebevíc pokoušela myslet na něco jiného, přepadala ji střídavě obrovská radost a úzkost, že se útěk nepodaří. Tuilindo by ji byl jistě rozptýlil vyprávěním, ale nemohl - pracoval na jakési zakázce pro krále a zřejmě ji hodlal dokončit, aby ho trochu odškodnil za zklamání, které prožije, až zjistí, že jsou pryč, a také pokud možno zmírnil jeho hněv. Většinu doby musela strávit o samotě ve své komnatě, aby nikomu nezačala být nápadná. Večer jí Tuilindo dlouho držel ruku na čele, než se konečně uklidnila a usnula.

Druhý den vstali časně a začali se chystat k "procházce". Obléknout se mohli do svých cestovních šatů, protože tak to vždycky dělávali, batohy však musely zůstat doma. Naštěstí si mohl Tuilindo vzít své zbraně - směl je nosit hned od přísahy a nebylo nic těžkého se tvářit, že jde do pralesa na lov. Melwen přemýšlivě pohlédla na své poklady. Dosud si nezvykla je nosit, ale neměla by nyní vzít aspoň něco s sebou? Možná by jim jednou pomohlo, kdyby mohli nějaký skvost prodat či někomu věnovat.

Pochopila. Dovedla si už představit, co by s chamtivými trpaslíky udělalo, kdyby zjistili, že utekla s klenoty, které jí darovali snad upřímně, ale rozhodně přesvědčeni, že zůstanou navždycky v jejich domově. Nechala je tedy ležet a nepocítila proto žádnou lítost. Teprve ve dveřích si však uvědomila, že má na krku pod šaty svůj oblíbený kamínek. Nyní ho už nosila ve dne v noci a byla na něj tak zvyklá, že na to dříve nevzpoměla.

Zaváhala. Napůl se jí nechtělo se před Tuilindem vracet a odkládat ho, aby si nezačal myslet, že si snad přece jen, přes všechno jeho nabádání, zamilovala nějaký šperk: napůl, aniž si to v tu chvíli naplno uvědomila, na tom kamínku už opravdu lpěla a vůbec neměla chuť se ho vzdát. Vždyť je to jen drobnost, pomyslela si, ta nejmenší a nejprostší ozdůbka ze všech, které jsem tu dostala - to snad nikomu nemůže vadit, když si ji nechám - ani Tuilindovi, ani trpaslíkům. Nemohla se nad tím hlouběji zamyslet, už byli na cestě a kdyby se zastavila, Tuilindo by si všiml, že se něco děje. Její vnitřní zápas trval i cestou po chodbách, ale nedokázala se soustředit na to, aby důkladně promyslela všechna pro a proti... nejdůležitější jí teď připadalo, že spěchají, aby se dostali co nejdál, než si někdo všimne, že se nějak dlouho nevracejí. To se stane nejpozději večer, až se bude zavírat brána - mnoho času opravdu nemají.

V okamžiku, kdy se ocitli pod širým nebem, jí najednou začalo být jasné, že udělala chybu. Pokud však bylo těžké se přiznat ve dveřích pokoje, teď se jí to zdálo nemožné. Několikrát se pokusila k tomu sebrat odvahu, ale nikdy se neodhodlala. Tuilindo dávno věděl, že je rozrušená, ale připisoval to docela přirozeně neklidu z útěku a snažil se ji potěšit, jak mohl, čímž její stav nechtěně ještě zhoršoval. Po několika hodinách chůze se dostali na místo, kde na ně Laito čekal.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )