Dosud nikdy si Melwen nevšimla, jak pomalu je nucena chodit kotlinou. Dokud sem vycházela jen na procházky, neměla nikdy naspěch a většinou se naopak loudala, aby si přírodu kolem sebe mohla náležitě vychutnat. Teď, když tolik záleželo na tom, aby se do večera dostali co nejdál, teprve viděla, kolik překážek se jim v hustém podrostu staví do cesty. V okolí trpasličího sídliště vedlo ještě mnoho vyšlapaných pěšinek, třebaže křivolakých a málokdy mířících tím správným směrem; postupně jich však ubývalo a brzy se ztratily úplně. Laito i Tuilindo se proplétali liánami s lehkostí a půvabem a pomáhali také jí projít beze stop, avšak proti rychlosti, jakou postupovali v otevřené krajině, nebo i jen obyčejným lesem, to byl opravdu rozdíl. Opičky, jejichž společnost ji dříve tak bavila, se za ní táhly celé hodiny, jako by neměly nic jiného na práci než na ně upozorňovat.

Zbavili se jich teprve po setmění a tehdy si také poprvé trochu odpočinuli. Laito si přišel na chvilku sednout k nim. Melwen už sotva pletla nohama; přesto její první otázka zněla, zda už se pustí přes hory. Věděla, že právě teď se zavírá brána a že v tu dobu musí být uvnitř.

Laito jí však vysvětlil, že přes hory se nemohou odvážit dřív než příštího večera. V době jejich uvěznění stačil už důkladně prozkoumat okolí a věděl, že trpasličí sídliště je značně rozsáhlé, podobné ne tak hradu, jako spíše celému městu, kde je kromě královského paláce řada dalších podzemních příbytků a pevnůstek. Kdyby se chtěli pustit přes hory už po jednodenním pochodu, šplhali by vlastně trpaslíkům přímo po střeše; a navíc by cestou k úpatí hor přetínali ty nejužívanější stezky. Vrátit se cestou, kterou se sem Laito poprvé dostal, bylo ovšem s Melwen zhola nemožné.

Během noci Melwen sotva zdřímla a od rána její tíseň sílila ještě víc. K běžným obavám, co by je čekalo, kdyby je a zejména Laita chytili, se přidal téměř pověrčivý strach, že se jí její chyba zase vymstí - jako by její náhrdelník byl magnetem, který táhne trpaslíky za nimi. Klopýtala kupředu jako v ošklivém snu, hlavu bolavou, srdce sevřené úzkostí, uši mimoděk nastražené na každý podezřelý zvuk, ačkoli věděla, že ani její přátelé nic neslyší. Tuilindo se marně pokoušel ji utěšit - nedokázal k ní proniknout.

Neodpovídala.

"Zlobíš se na mě?"

"Aha, to jsem to spravil! Teď se zlobíš doopravdy."

"Promiň," vzpamatoval se Tuilindo a kratičce se zaposlouchal. "To nic," řekl pak. "Veď ji dál, budu vám krýt záda."

Ztratil se jako stín.

S tím zmizel i on a Melwen měla chviličku chuť se na místě posadit a dát se do pláče. Ten pocit opuštěnosti byl hrozný. Pak se přemohla a vykročila dál, unavená a sklíčená a vyděšená na nejvyšší míru. Laitovi se to snadno řeklo, budu kousek od tebe, ale Melwen kolem sebe neviděla nic než prales, sama se svou tísní, sama se svými neveselými myšlenkami. Vida, už na to došlo, už mají trpaslíky v patách. Vlastní zbabělostí promarnila i příležitost poprosit přátele za odpuštění, když už je do té bryndy dostala. A teď jí nezbývá než se bezmocně a bez naděje vléci pralesem, úplně sama... a Tuilindo? Co asi dělá Tuilindo? Kryje jim záda... S hrůzou si vybavila ten útěk lesem pod Horami stínu. Ano, dost možná se tam děje tohle - to je osud, který ji pronásleduje, kdykoli selže... šíří kolem sebe smrt.

Šla kupředu jako stroj, častokrát zakopla a upadla, nevnímala odřené ruce, nevnímala, kudy jde, nevnímala ani, že jí z očí tečou slzy. Kamínek, který dřív tak milovala, ji teď tížil, jako by nesla na krku mlýnský kámen, pálil ji pod šaty, jako by hořel plamenem. Nemohla to vydržet. Poslepu po něm sáhla, škubla řetízkem, až se jí zařízl do šíje, odhodila ho, aniž věděla kam. Jen vteřinku nato se objevil Laito.

"Děláš rámus a necháváš stopu," vytkl jí. "Dokonce jsi uhnula ze směru. Takhle by to nešlo, Slaměnečko, musíš se trochu sebrat, koukej, o nic dohromady nejde, myslím, že vám dvěma nic zvláštního nehrozí, ani kdyby vás chytli. Nanejvejš vám králík dá nějakou dobu zaracha a o mě se taky neboj, já se tak hned chytit nenechám." Přátelsky ji poplácal po rameni. "Hele, mám skvělej nápad, jak postupovat rychlejc a nechat tě, abysis kapku odpočinula - a navíc budeš báječně krytá pro případ, že by nás načapali. Ale budu se k tobě aspoň na oko muset chovat jako skřet. Dovolíš mi to?"

Ve vteřině ji měl Laito spoutanou - velice pečlivě přitom dbal, aby jí nezpůsobil bolest. Doteky jeho obratných rukou byly vlastně tak něžné, že ji to trochu uklidnilo. Zvedl ji a nesl a ona si o něj vděčně opřela hlavu, šťastná, že cítí někoho blízkého vedle sebe. Jeho rychlost a síla v ní budily pocit bezpečí a jednou jí dokonce bleskla hlavou slastná myšlenka, že před ním by se vlastně stydět nemusela, má přece také leccos za sebou... určitě by měl pro její chyby pochopení. Ani nevěděla, jak se jí stalo, že usnula.

Probudila se, když ji Laito opatrně položil na zem. Byla temná noc, ale na obloze přímo nad sebou zahlédla jednu či dvě hvězdy - ležela ne už pod klenbou pralesa, ale na úpatí skály. Laito jí navlékl smyčku lana do podpaží.

S obdivuhodnou lehkostí se pustil vzhůru. Na první římse se zastavil, zaklínil se kolenem za vhodný stromek a začal pomalinku přitahovat lano. Šlo jim to opravdu docela pěkně - jen kdyby to netrvalo tak zoufale dlouho. Než se dostala ten kousek nahoru, připadalo jí to jako sto let. Byli na té skále tak nazí, tak nechránění... pravda, je noc, ale vyčasilo se - a čím jsou výš, tím méně je kryje tma.

Stál tam jeden z trpaslíků, shodou okolností Lévituk, jejich první tlumočník a nyní už jeden z nejlepších Tuilindových známých. Šel sám a na trpaslíka tiše, takže ho Laito mezi četnými zvuky nočního pralesa nerozlišil; a zahlédnout ho nemohl, dokud nevystoupil zpod stromů na úzký pruh kamenité půdy u úpatí hor. To už však Lévituk začal prohlížet skalní stěnu se světlem a bylo pozdě myslet na záchranu. Právě v okamžiku, kdy se Laitovy oči přizpůsobily změně a rozeznal dole trpaslíkovu postavu, zahlédl už Lévituk jeho a mrštil po něm sekerkou. Jeho krátká paže měla neuvěřitelnou sílu - ta rána na dobrých třicet metrů byla pádná a dobře mířená.

Lévituk sáhl pro podivnou malou píšťalku a ze všech sil na ni několikrát zapískal. Nevydala téměř žádný zvuk, trpaslíci však zřejmě její signály slyšeli či dovedli zachytit nějakým jiným způsobem. Brzy už i Melwen věděla, že se blíží další - četní a z několika stran.

Kdyby teď byl Laito v lese, určitě by jim byl ještě uklouzl. Kdyby byl sám na skále, možná by se mu ještě podařilo vyšplhat či sešplhat včas. Pokud však nechtěl Melwen zabít, nezbylo mu, než ji vytahovat dál, pěkně pomaličku. Bylo to k zešílení - zvláště pro ni.

Nemýlil se.

Zpět do paláce je přivedli společně, poměrně schůdnou cestou po úpatí hor. Laito za celou cestu nepromluvil ani slovo. Trpaslíků si nevšímal, třebaže z ním zacházeli velmi drsně, a k Melwen se choval, jako by ji vůbec neznal. Hrál svou roli dokonale a měl úspěch - trpaslíci pokládali za samozřejmé, že Melwen byla napadena skřetem a že právě to je příčinou jejího zdržení. Melwen sama jim to nemohla potvrdit ani vyvrátit; byla naprosto zoufalá a po celou cestu se třásla a plakala. Nikdo se tomu nedivil.

Přesto ji vedli stejně rychle jako zajatce a dokonce ani v paláci nikdo nepomyslel na to, aby ji uložil či začal ošetřovat. Lévituk ji doprovodil do jejích komnat, aby se mohla umýt a převléknout, ale rozumělo se samo sebou, že pak ihned předstoupí před krále. Objevení skřeta ve skrytém údolí byla totiž zcela mimořádná událost. Bylo nutno ho předvést před krále - ne snad aby rozhodl o jeho osudu, ten byl předem jasný, ale aby ho důkladně vyslechl; a předpokládalo se, že bude třeba i jejího svědectví.

Melwen se celým srdcem upínala k naději, že se konečně setká s Tuilindem, v komnatách však nebyl a neměla tušení, kde je. V první chvíli zde její zoufalství dostoupilo vrcholu a ona se jen posadila na lůžko a tupě zírala před sebe - nevěděla, jak dlouho. Postupně v ní však začalo nabývat vrchu zvláštní odhodlání, které s nadějí nemělo nic společného. Ne, neopustí přítele v nouzi ani teď. A nenechá ho, aby se pro ni obětoval. Pokud ho nemůže zachránit, alespoň zemře spolu s ním.

"Takže tebe našli, jak tě tento skřet táhne spoutanou na provaze přes hory, je to tak?" tázal se jí.

"Nevyprávěli ti, že zachytil sekeru, kterou po něm Lévituk hodil, ale nepokusil se ji použít proti němu, ačkoli mu muselo být jasné, že to bude jeho konec? Nevyprávěli ti, že mě neshodil ze skály, ale pečlivě mě vytáhl na laně a uložil na římsu, než se dal na útěk? Který skřet by takhle jednal? A jestli ti to nestačí, podívej se mu prostě do očí - sám poznáš, že mám pravdu!"

"Pane králi, já vím naprosto přesně, kdo to je, a jestli mi dovolíš, abych mluvila, i když ti můj příběh bude připadat hodně neobvyklý, tak ti to všechno povím."

A Melwen na tom místě, v přítomnosti nejméně padesáti sveřepých, ostřílených trpaslíků, vypověděla poprvé ten neuvěřitelný příběh Laitovy proměny. Mluvila velmi stručně a věcně a král dodržel své slovo a ani jednou ji nepřerušil, třebaže na něm bylo občas znát, kolik sebeovládání ho to stojí. Když však skončila a byl by mohl promluvit, dlouho zamyšleně mlčel.

"Zda se vrátil?" vybuchl král, když už se za Lévitukem zavíraly dveře. "Chcete mi tvrdit, že ani nevíte, jestli se mu uráčilo se vrátit? Ale jestli ne," pokračoval tišeji a pomaleji, ale už vyloženě nenávistně, "jestli ne, splním ti to tvoje přání do písmene, děvenko. Zemřeš způsobem, určeným pro skřety a jejich spojence. Máš se na co těšit."

Melwen si maně vybavila Tuilindovu ztrápenou tvář z poslední doby a v té chvíli urputného odhodlání si pomyslela jenom to, že pokud se Tuilindo jakýmsi zázrakem opravdu jako jediný z nich zachránil, bude jí to stát za to.

Ale Tuilinda by samozřejmě ani ve snu nenapadlo opustit své přátele. Po mnoha a mnoha úmorných hodinách, kdy se skrýval v lese a klamnými zvuky vodil za nos jeden trpasličí oddíl za druhým a zase riskoval, aby se jim příblížil a pokusil se vyzvědět, co se vlastně s ostatními dvěma stalo, konečně zjistil smutnou pravdu a zamířil nejkratší cestou zpátky do paláce. Sotva překročil práh, chopili se ho a vedli ho před krále, tak jak byl, unaveného a neupraveného, nyní už opět spíše jako zajatce než jako váženého hosta.

Když vstoupil do soudní síně, Melwen ani Laito tam nebyli. Král se chtěl dozvědět pravdu a hodlal předejít tomu, aby se zajatci domluvili byť jenom očima. Dal ty dva odvést do vedlejší místnosti, do prostředí, které, jak doufal, trochu nahlodá jejich pýchu a tvrdohlavost. Tuilindo však nebyl nadarmo na světě několik tisíciletí. Dovedl dost dobře číst z královy tváře a Melweninu prostou dušičku znal jako svou vlastní. Nepotřeboval ji vidět, aby okamžitě věděl, kolik uhodilo. Bylo mu zřejmé, že jeho osud je na vážkách. Jediné, co mu však teď tanulo na mysli, bylo, zda už král stačil Melwen ublížit a jak by jí bylo možné pomoci.

Král jenom maličko trhl rukou, ale jeho služebníci nebyli na pochybách, co to znamená. Jeho Veličenstvo usoudilo, že nastala vhodná doba právě teď. Jeden z nich okamžitě opustil místnost; zatímco byl pryč, Tuilindo velmi uctivě mlčel a čekal, až si ho král, který na něj zřejmě zapomněl, zase povšimne. Úzkost o Melwen mu rozežírala srdce a bylo velmi těžké nepoložit otázku, ale zároveň věděl, že události vzaly ten nejpříznivější obrat. Král se sám polapil do pasti.

Konečně bylo jeho nejnovější dílo předáno, což znamenalo další zkoušku trpělivosti. Dlouho, velmi dlouho neměl král oči pro nic jiného. Tuilindo tentokrát uhodl jednu z jeho nehlubších zálib - pracoval s krásou plamene. Na řetízku z průzračného zlata visel jediný zářivě červený kámen, který na králově hrudi působil dojmem živého ohně - propůjčoval mu majestát a zároveň vroucnost, které tu dříve nebyly. Když jej však král pozvedl k očím a zahleděl se do něj, zjevovaly se mu skrze mihotání plamenů obrazy ze samého nitra hor, z míst, kde je kámen žhavý a živý, kde rozkvétá a zraje v nesčíslných úchvatných podobách. Jen s námahou se král odtrhl od té podívané.

"Nu..." pousmál se Tuilindo. "Došlo mezi námi ke sporu, která cesta by byla nejlepší."

"Kterou cestou se pustil on?"

Král si ovšem vyžádal vysvětlení a znuděně naslouchal opakování Laitova příběhu, více než napůl soustředěný na svůj nový šperk. Věděl, že Tuilindo s největší pravděpodobností mluví pravdu; jediná potíž byla v tom, že o takové věci nebyl dosud zvyklý se zajímat. Když se v minulosti naskytl podobný případ, a většinou nebyly ani zdaleka tak křiklavé, vždycky dával zajatce usmrtit, ať mluvili pravdu nebo ne, ať byli nebezpeční nebo ne, neboť tak to bylo z hlediska ochrany sídliště nejvýhodnější. Už po desetiletí měla tato taktika ty nejlepší výsledky. Nyní se však nedala použít, aniž by přinesl oběť, do níž se mu naprosto nechtělo. Byl tedy nucen zvažovat, zda si může zajistit bezpečnost, aniž by Tuilinda ztratil. Bylo mu čím dál jasnější, že musí ušetřit nejenom jeho život, ale i život Melwenin a dokonce zřejmě i Laitův. Nemůže ho připravit o přátele, na kterých očividně lpí víc než na sobě samém, a pak ho násilím zlomit k další práci; tím by ho nejen připravil o důvod, proč to vlastně všechno dělá, ale možná i o samu tvůrčí sílu. Slýchal dokonce i o případech, kdy se tvůrci stala nějaká křivda a všechna jeho díla rázem pohasla a změnila se v druhořadé klenoty - ať už šlo o mstu či o jakési tajemné vnitřní spojení. Nic takového rozhodně nehodlal připustit. Na druhou stranu, bude-li mít v rukou dva z jeho blízkých místo jednoho, bude ho moci ovládat ještě lépe... a mnohem snáze si pojistí, aby mu neupláchl, což je tu, jak je vidět, ten největší problém.

"No dobrá," mávl milostivě rukou, když Tuilindo konečně dovyprávěl. "Vyhovím i tomtuto tvému rozmaru. Pokud skutečně tolik toužíš po společnosti skřeta, ušetřím ho pro tebe. Bude bydlet s tebou v tvých komnatách, ale nebude z nich vycházet ani na krok - nikdo z mých poddaných se nebude nucen na něj dívat či se s ním jakkoli obtěžovat. Věřím, že si ho rádi ve všem obsloužíte sami."

Konečně všichni tři osaměli ve svých komnatách a mohli volně vydechnout. Melwen tam museli téměř odnést. Během dvouhodinového čekání v mučírně držela hlavu vysoko a povzbudivě se na Laita usmívala; teď, když napětí povolilo, se znovu zimničně roztřásla a nezadržitelně plakala. Rozdělali oheň v krbu a něžně ji uložili pod několik vrstev kožešin, poslali jí pro horké antilopí mléko, ale nic nepomáhalo. Tuilindo si přisedl k ní, ale sotva se pokusil zlehka dotknout jejího čela, ucukla, jako by ji spálil, a rozplakala se ještě víc.

Sklonil se nad ní a vzal její hlavu do dlaní. Hodlal s ní mluvit a chtěl si zajistit její pozornost, ať si před ním zakrývá obličej rukama nebo ne.

"A pokud tomu snad bylo tak... ale pochop, opravdu nevím, zda bylo či nebylo, říkám to jen pro jistotu... pokud tomu tedy bylo tak, že ti nějaká maličkost přece jen přirostla k srdci a nedovedla ses s ní rozloučit, rozhodně nedovol, aby to teď stálo mezi námi. Varoval jsem tě předem, abych ti ušetřil trápení, ale to neznamená, že se na tebe budu zlobit, že tebou budu pohrdat nebo tě odsuzovat, že ztratíš byť jenom kousíček mé úcty a lásky, pokud má varování byla marná. Jsi a budeš moje sestřička, drahocenná a jediná na světě."

"Tak vidíš, vidíš, už je to venku, už je to v pořádku. Teď už se uzdravíš. Nevzpomínáš si, jak jsem ti řekl, že ti odpouštím všechno předem až do konce tvého života? I kdybych to snad nebyl myslel vážně, cítím se vázán tím slovem - hle, máš teď někoho, za kým můžeš vždycky přijít jako domů, ať se dopustíš čehokoli. I kdybys v srdci klesla na roveň trpaslíkům, i kdybys jim vzala, na co bys neměla žádné právo, i kdybyses přitom dopustila násilí a jejich krev ti lpěla na rukou, nikdy ti svoje srdce neuzavřu a vždycky se budu snažit ti pomoci, slyšíš mě? Věříš mi?"

"Sestřičko!" zvolal s nelíčeným úžasem. "Vždyť já jsem naprosto neměl v úmyslu někomu ublížit! Jen jsem jim mátl cestu klamnými stopami a klamnými zvuky, to bylo v tomto případě tak jako tak mnohem účinnější. I kdybysis opravdu myslela, že si tak málo cením životů druhých, cožpak si nevzpomínáš, čemus mě naučila? Nedělej si starosti. Kdybych byl pozvedl ruku proti kterémukoli z nich, dávno bys už za svou chybu platila krví, a já s tebou."

"Ale Laitovi jsem ublížila určitě," špitla ještě.

Zvedla se na loket a překvapeně na něj pohlédla. Dlouho neříkala nic.

Zašklebil se na ni a přátelsky jí stiskl rameno. "Tak si z toho nic nedělej. Nějak to vyřešíme." Pak zkoumavě mrkl po Tuilindovi. "Tak co, nechceš ji trochu proplesknout? Nevidíš, jak o to stojí?"

Laito rozhodil rukama.

Ten pocit úlevy byl nesmírný. Připadala si jako kousek ledu, hozený do teplé vody. A v těch několika uvolněných vteřinách, kdy se nemusela už ničím trápit, najednou bez jakéhokoli úsilí pochopila celou pošetilost svého způsobu myšlení - že potřebuje nejenom, aby jí její přátelé odpustili, což je samo o sobě zázrak a dar, ale ještě aby jí to podali tak, aby to byla schopna přijmout. A vida: oni to opravdu udělali - a s takovou láskou. Byla by jim ráda pověděla, jak moc si toho váží, ale pro něco takového nenalézala vhodná slova.

Tak začala nová kapitola jejich věznění v sídle trpaslíků. Pro Melwen i Tuilinda znamenala přes jejich pokus o útěk více volnosti. Král projevil tolik velkorysosti - pokud to ovšem nebyla vypočítavost - že neodvolal výsadu, kterou udělil Tuilindovi v okouzlení ohnivým kamenem. Tuilindo směl zůstávat venku i tři noci po sobě a dokonce měl dovoleno brát Melwen s sebou - pod podmínkou, že Laito nepřekročí práh podzemního sídla a vlastně ani vyhrazených komnat.

Nepříjemné naproti tomu bylo, že vztahy trpaslíků k nim o poznání ochladly. Většina jich zkrátka nedokázala pochopit jejich přátelství se skřetem, i kdyby nakrásně byli schopni uvěřit, že je to pouze skřet bývalý, a právě ti nejcharakternější se k nim nyní často chovali pohrdavě a podezíravě. Našly se však i vyjímky. V Lévitukovi například jeho střetnutí s Laitem zřejmě vzbudilo jisté pochybnosti a někteří z mladších, jako třeba Tukrundo, byli ještě ochotni podívat se občas na věci z jiného úhlu či změnit názor; navíc je Tuilindo většinou už lecčemu naučil či mohl naučit. Tuilindův nejužší kroužek dobrých známých tedy zůstal více méně zachován a kdo ví, zda už tehdy některým z nich nezačala v srdcích klíčit myšlenka, že by to vlastně bývalo nebylo k zahození, kdyby se byl Tuilindovi útěk podařil: jako řemeslníci by tím nesmírně stoupli v ceně.

Laito hodně povzbuzoval své přátele, aby královy výsady využívali; říkal, že nebude na škodu, když se král přesvědčí, že se mu vždycky v pořádku vrátí domů. Kratší vycházky Melwen naproti tomu hodně omezila, neboť nechtěla Laita nechávat stále samotného. Trávili spolu hodně času a na rozdíl od Tuilinda neměli dohromady co na práci; z toho přirozeně vyplynulo, že se zabývali přípravami možného dalšího útěku. Laito byl duše praktická: začal s tím vlastně už během čekání v mučírně, místo aby marnil čas představami, co ho tam možná brzy čeká. Tím spíše nyní, když měl jednak mnohem větší naději přežít a mnohem lepší přehled o situaci, věnoval plánování útěku téměř každou minutu.

Hned druhý den, když se Melwen probudila a samozřejmě se u něj hlásila o slíbenou práci, vyšlo najevo, že ji Laito hodlá využít pro průzkum trpasličího sídla, ke kterému sám neměl možnost. Dával jí přesné instrukce, kam má jít a čeho si tam všímat, a po návratu ji trápil otázkami tak dlouho, dokud mu dopodrobna nepopsala všechno, co potřeboval. Domlouvali se většinou vzkazy, psanými do popela v krbu a vzápětí mazanými, zatímco spolu vedli pokojné a velice moudré rozhovory o nejrůznějších tématech - přesně takové rozhovory, při kterých dlouhé odmlky nebyly ničím nápadným. Laito dokázal rozvíjet obě témata zároveň bez větší námahy; pro Melwen to často znamenalo pořádnou dřinu, což nesla s jistou vděčností, promíšenou s humorem - vždyť to byl přece trest, který si vyškemrala. Navíc ji společné úsilí čím dál víc zajímalo a strhovalo; pro oba se stalo potěšením pokoušet se najít způsob, jak dokázat nemožné. Melwen dobře spala, chodila se vztyčenou hlavou a oči jí zářily. Laito jí vrátil radost ze života.

Na počátku řešili otázku, zda bude lepší, když se Melwen bude po sídlišti trpaslíků toulat sama, jakoby bezcílně, či když někoho požádá, aby ji provedl. Nakonec se rozhodli pro to druhé. Melwen projevila zájem o krásy a pamětihodnosti podzemního města a Tukrundo s Lévitukem se okamžitě ochotně nabídli, že ji v každé volné chvilce budou provádět. Samozřejmě jim zalichotilo, že oceňuje jejich práci, a působilo jim radost moci o ní zasvěceně vykládat. To však neznamená, že by nebyli schopni ji podezírat, že má i nějaké postranní úmysly. Tihle dva však nepochybovali o tom, že je zajatci nechtějí nijak ohrozit, a pokud šlo o možnost útěku... nu, možná to plně nepřiznávali ani sami před sebou, ale nemohli nevědět, že něco takového by pro ně bylo právě nejvýhodnější. Každopádně sloužili Melwen horlivě a nešířili se o jejích výletech před ostatními víc, než bylo nutno.

Na druhou stranu byla pravda, že ji často vodili spletitými cestami, takže ztrácela orientaci a nebyla by trefila na místa, která spolu navštívili, bez jejich doprovodu. Laito však měl, jak už ostatně vícekrát prokázal, úžasnou prostorovou paměť i orientaci, zejména v podzemí, a po několika týdnech už nosil ve své bystré hlavě celkem slušnou mapu sídliště. Znal nejkratší cesty k jednotlivým místům jak přímo, tak oklikou přes nejopuštěnější prostory. Zvlášť se zajímal o jižní část sídliště a o způsob, jakým je větrána; dobře věděl, že větrací šachty musí existovat a že by tudy vedla nejvýhodnější cesta na svobodu, pokud budou použitelné. Konečně jednoho večera načrtl Tuilindovi do popela konečnou verzi svého plánu a společně ho načasovali tak, aby se opět kryl s dokončením nejnovější královy zakázky.

Tou dobou už byli Tukrundo i Lévituk více méně jejich spojenci. Tuilindo je naučil mnohem víc než ostatní - jak říkal, oplátkou za jejich péči o Melwen - a dobře věděl, že i jejich celkem poctivých srdcí se stále více zmocňuje chtivost; touha moci své umění uplatnit i jinak než v jeho stínu. Ovšem, tohoto cíle mohli dosáhnout i tak, že by se pokusili jejich útěk překazit v naději, že na ně dopadne králův hněv. To však bylo jednak nejisté - král mohl Tuilindovi opět všechno odpustit, jako už jednou - jednak se těmto dvěma zrovna dvakrát nechtělo uvést zajatce do nebezpečí. Nepadlo mezi nimi jediné otevřené slovo, ale trpaslíci věděli, že se chystá útěk, a Tuilindo věděl, že se může spolehnout, že ho budou nenápadně krýt.

Určené noci se Laito s Tuilindem vydali na cestu do jižní části pevnosti. Melwen s sebou nebrali, neboť si před útěkem potřebovala odpočinout a mimoto by je zdržovala. Sami dva mohli postupovat mnohem rychleji. Měli před sebou dlouhou cestu - téměř padesát kilometrů přímou čarou a více než trojnásobek tudy, kudy museli putovat: oklikami a přechody z patra do patra, aby se vyhnuli místům, kde i v noci mohli na někoho narazit. Jediná jejich naděje byla v tom, že nepotkají živou duši, a bylo nutno, aby se zdařil hned první pokus. Jakmile by Laita někdo dopadl kdekoli mimo vyhrazené komnaty, naděje na opakování cesty byla mizivá.

Připravit úkryt na druhou noc bylo složitější, zejména s ohledem na to, aby se Tuilindo dokázal vrátit včas. Laita samotného nechat nechtěl, neboť ve dvou mohli lépe sledovat, zda je vzduch čistý, a trpaslíkům proklouznout; navíc bylo třeba mít plnou jistotu, že se Laitovi útěk podařil, než se druzí dva pustí na cestu. Naštěstí se v jižní části sídliště právě razila nová štola a Tuilindo si domluvil, že se tam přijde podívat, jestli neobjevili materiál, který by se mu hodil pro jeho práci. Měl tedy vyjednaný nocleh ve volné komnatě v těch končinách. Dorazil tam sice až k ránu, to však nikoho příliš nepřekvapilo; tou dobou už byly jeho zvyky mezi trpaslíky známy a na elfy se všeobecně s trochou pohrdání hledělo jako na noční ptáky, kteří nemají smysl pro řádný život.

Horší bylo, že trpaslice, která dostala za úkol pro něj komnatu připravit, brala své povinnosti nesmírně vážně a navíc byla dost zvědavá. Když dorazil na místo, dosud tam na něj čekala, takže bylo dobře, že nic neriskoval a zašel dovnitř nejprve bez Laita. Než se ji konečně podařilo vystrnadit, musel Laito čekat v nouzovém úkrytu za rohem postranní chodby, odkud, jak věděl, vede jen velmi krkolomná úniková cesta. Navíc bylo jasné, že se služebná druhý den dostaví na místo znovu, sotva Tuilindo vytáhne paty z pokoje, a nebude možno předem sebeméně odhadnout, kterou truhlu či skříň ji napadne otevřít; a že tudíž původní plán - nechat Laita přes den tam - je neproveditelný. Bylo třeba rychle vyhledat jinou skrýš - a do rána zbývaly už sotva dvě hodiny.

Když trpaslice konečně odešla, Tuilindo pro jistotu chvíli počkal - využil ten čas k nejnutnějšímu odpočinku - a pak se vrátil na chodbu. Dosud se tam však ochomýtala a okamžitě se úslužně ptala, co by potřeboval. Věren své špatné pověsti si ji poslal pro víno - věděl, že to je hezky daleká cesta - a konečně se vydal k Laitovi.

Na místě, kde ho opustil, ho nenalezl; během jeho nepřítomnosti tu zřejmě kdosi prošel a Laito se musel stáhnout jinam. Po chvíli úzkostného hledání se s ním však Tuilindo setkal a vysvětlil mu situaci. Laito se snažil vybavit si co nejpřesněji mapu okolí a společně horečně uvažovali, který úkryt by byl nejvhodnější. Věděli předem, že možností je tu zoufale málo - to byl právě jeden z důvodů, proč si tu Tuilindo vyjednal vlastní komnatu. Konečně se rozhodli pro poněkud riskantní, ale na druhou stranu celkem zábavný postup.

Vrátili se spolu do Tuilindovy komnaty a Tuilindo ukryl Laita v jedné z truhlic, které stály u stolu a sloužily zároveň jako lavice; stihl to právě včas, než se trpaslice vrátila. Pak se k ní choval velmi přátelsky a dvorně, až se červenala rozpaky, nabídl ji plnou číši a ochotně, třebaže obezřetně, jí odpovídal na všechny její všetečné otázky. Konečně ji celou šťastnou vyprovodil ke dveřím, posadil se na truhlu s Laitem a popíjel o samotě dál, až "usnul" s hlavou na stole.

Krátce po poledni se dostavila zas a pustila se do pilné práce přes probdělou noc a přes to, že komnata zůstala téměř nepoužitá. Otevírala přitom kde co, takže byl rád, že neponechal nic náhodě. V polovině odpoledne zřejmě zjistila, že nutně potřebuje něco právě z truhly, na níž sedí. Předstíral spánek dál, ale zároveň ji pln starostí sledoval, jak nad ním postává, přemýšlí, co dál, a plně si uvědomoval, že je ve vážném nebezpečí, že se ho trpaslice pokusí přenést či vzbudit pomocí studené vody či jiným drastickým způsobem. Marně uvažoval, co by si počal v takovém případě. Konečně si to zřejmě rozmyslela a odešla z pokoje.

Trpaslici se viditelně ulevilo, když se konečně dostala do truhly, a asi hodinu spokojeně šukala po pokoji, dokonce si dávala velký pozor, aby Tuilinda nerušila. Pak si ale zřejmě vzala do hlavy, že umyje podlahu. Tuilindo sledoval její přípravy s rostoucími obavami - věděl ovšem, že není naděje, že by vynechala úklid pod postelí, jakmile se jednou pustí do práce. Teď však už nehrozilo takové nebezpečí, že ho požene na schůzku s horníky, proto předstíral, že se konečně probudil, poslal si ji pro večeři a od té chvíle ji trvale něčím zaměstnával až do noci. V přestávkách s ní hovořil, opět tak vlídně a srdečně jako včera. Když se mohla vyptávat, zřejmě se jí dařilo zapomenout na práci. Posléze, když už měl dojem, že podlehla jeho kouzlu téměř úplně, ji velmi jemně a laskavě požádal, zda by ho nenechala o samotě, a znovu ji vyprovodil až ke dveřím.

Krátce po půlnoci se octli u cíle: pod větrací šachtou v jednom z nejopuštěnějších koutů jižní části horního patra. Hodnou chvíli bedlivě naslouchali, zda je všude kolem klid. Do pravidelné obchůzky stráží zbývaly ještě dvě hodiny a cesty z dílen naštěstí tudy nevedly. Když se nic nehýbalo, pustili se velice tiše a opatrně do odšroubovávání mříže, která chránila dolní konec šachty před možným proniknutím někoho zvenčí. Zrovna byli v nejlepším a zaslechli čísi kroky; ztratili se jako stíny každý jiným směrem, ale dva šrouby museli nechat venku. Ten, kdo tudy procházel, však naštěstí nezašel přímo pod šachtu a ničeho si nevšiml.

Nyní už práci rychle dokončili, mříž položili na podlahu a Laito hodil lanem s hákem na konci. První pokus se nezdařil a lano se smeklo dolů; obratně ho zachytil, aby hák nezazvonil o dlaždice. Hodil podruhé. Opět neúspěšně. Oba přímo cítili, v jak nepříjemném postavení jsou. Kdyby nyní zaslechli, že se někdo blíží, nemají nejmenší naději, že se jim podaří přišroubovat mříž zpátky včas. Nikde se však nic nehýbalo a napotřetí se Laitovi hák zachytil. Bleskurychle se vyšvihl na lano a začal hbitě šplhat vzhůru. Tuilindo okamžitě připevnil mříž na místo, ale neodešel, dokud ho neviděl, jak vylézá z otvoru na horním konci. Konečně mu přítel hodil lano zpátky, blýskl na něj bílými zuby a zmizel z očí. Od té chvíle nezbývalo než doufat, že ho ani později venku nikdo nezastaví.

Tuilindo si do rána pár hodin odpočinul, vyřídil ve štole, co potřeboval, znovu přespal ve vyhrazené komnatě a konečně se o den později vrátil k Melwen, která už byla bez sebe strachem. Nejenomže ji napadaly ty nejčernější představy ohledně toho, co jeho zdržení způsobilo; navíc musela samozřejmě předstírat, že je Laito s ní, a kdykoli mohl někdo náhodou vejít dovnitř a zjistit jeho nepřítomnost, nebo mohlo někomu začít být nápadné, že už ho dlouho neslyšel promluvit. Melwen neuměla napodobovat hlasy jako elfové; jediné, co dokázala, bylo občas na Laita mluvit, jako by tam byl.

Jakmile se Tuilindo vrátil, spadl Melwen kámen ze srdce; s ním už se nebála ani zdaleka tolik co sama, i když nebezpečí hrozilo úplně stejné. Společně rychle napravili, co bylo zanedbáno, a sehráli dlouhý rozhovor ve třech; Tukrundo s Lévitukem se venku postarali, aby byl vyslechnut. Pak se Tuilindo odebral do kovárny a celou noc pracoval. K ráno se mu podařilo dílo dokončit a nemusel nijak předstírat vyčerpání. Nyní se od něj víceméně očekávalo, že si vyjde ven - vždycky to po pracovním vypětí dělával.

Dali si pozor, aby nevynechali nic z obvyklých příprav. Melwen nanosila do komnat zásobu vody a vyrobila z ní entí polívku, aby měl pomyslný Laito co jíst. Tentokrát toho s sebou vzali ještě méně než posledně: Melwen se od předchozího útěku na skvosty ani nepodívala a Tuilindo pro větší jistotu nechal i luk doma. Měli jen to, co se dalo ukrýt pod šaty - ne o mnoho víc než nějaký ten nůž, láhev na vodu, nejnutnější zásobu cestovního chleba a samozřejmě lano.

Dokud šli chodbami paláce, soustředila se Melwen ze všech sil na to, aby vypadala a hovořila, jako by se vydávali na obyčejnou procházku. Když se však dostali ven a konečně zůstali sami uprostřed pralesa, už se úzkostným myšlenkám neubránila. Připadalo jí, že se v horkém a vlhkém vzduchu dusí, a nohy jí vypovídaly službu. Hlava se jí točila, takže se vlekla vpřed jen s námahou.

Do večera urazili hezký kousek cesty. Melwen se snažila o co největší rychlost až na hranici svých možností a vytrvale odmítala všechny nabídky odpočinku. Tuilindovi nezbývalo než ji udržovat na nohou lembasem. Po setmění mu konečně dovolila, aby ji chvilku nesl, a okamžitě tvrdě usnula; nyní zase on nasadil všechnu sílu vůle, aby vydržel co nejdéle. Uprostřed přírody to bylo naštěstí snazší. Chvílemi si odpočinul opřený zády o strom a znovu se pouštěl dál; postupoval však velmi pomalu, neboť neměl volné ruce ani přítele, který by mu pomáhal razit cestu. Přes všechnu námahu ušel za noc jen nepatrnou vzdálenost. Drali se usilovně dál celý příští den, večer však už bylo jasné, že té noci se přes hory vydat nemohou. Tuilindo nesmlouvavě nařídil zastávku a spánek a Melwen, kterou tak jako tak hnětlo, že včera spala tak dlouho a nenechala ho vydechnout, ani příliš neprotestovala.

Třetího večera dorazili na úpatí hor na jednom z míst, které Laito označoval jako nejbezpečnější, dokonce ještě o kus dál od trpasličího sídliště než minule. Pustili se vzhůru podobným způsobem jako prve s Laitem, jen s tím rozdílem, že Melwen nebyla spoutaná a mohla maličko pomáhat. Trvalo to zoufale dlouho. K ránu byli oba k smrti unavení a sotva za polovinou svahu; co horšího, počasí slibovalo krásný den a nikde jediný mrak, který by je ukryl. Za svítání se přikrčili za jakýsi stromek a zahalili se celí do plášťů z Lórien; pohybovat se po skále za bílého dne bylo příliš nebezpečné, oběma však tanulo na mysli, že toto je jejich poslední den: večer mají být v pevnosti. Tuilindo zabezpečil Melwen lanem před pádem a trochu si odpočinuli.

Nenarazili však na žádnou překážku a do svítání byli na vrcholu hřebene. Skryti mezi kamennými sloupy mohli nyní přehlédnout značný kus úbočí. Tuilindo upřel oči do dálky a za okamžik stiskl Melwen povzbudivě ruku.

"Jak to chceš zvládnout?" vydechla.

Jen se usmíval.

Jižní svah byl o něco mírnější, rostlo tu více stromků, kterých se mohl zachytit, a mezi hlavními římsami byly ještě uzounké skalní lišty v kratších vzdálenostech; i tak však většina jeho skoků nebyla kratší než pět metrů. Vždycky dopadl měkce a nakratičko tak svůj let přibrzdil, ale přesto se jejich postup blížil víc pádu než čemukoli jinému. Melwen se však vůbec nebála, tak bezmezná byla její důvěra. Zpočátku se řídila jeho radou a měla oči zavřené, ale brzy nevydržela a otevřela je - a tu se jí zmocnilo takové vzrušení, že nejenomže nepocítila strach, dokonce zapomněla i na všechny ostatní starosti a obavy. Byla by si přála, aby takhle letěli navždycky.

Než se dostali dolů, byli už zpozorováni, ale nikdo z trpaslíků se nedokázal přiblížit ani na dostřel dřív, než je přátelský les znovu ukryl ve své náruči. Jediný, kdo je čekal mezi prvními stromy, byl Laito, který je už dávno vyhlížel. Okamžitě převzal Melwen, aby si Tuilindo mohl trochu oddechnout, a společně se co nejrychleji ponořili do spleti podrostu. Ani zde nebyl les zrovna prostupný, ale rozkládal se na značné ploše souvisle a dostatečně hustě, aby se v něm mohli ztratit z očí, a to bylo v tu chvíli nejdůležitější.

Asi po hodině narazili na širokou řeku, tekoucí k západu. Přebrodit ani přeplavat nemohli - byla plná krokodýlů. Přeběhli však po laně a pak ho přesekli co nejdál od břehu, aby se už k podobnému účelu nedalo použít, i kdyby snad trpaslíci na něco takového pomýšleli. Věděli, že nechávají stopu, ale les na druhém břehu byl stejně rozsáhlý a hustý a po dvou hodinách začalo být jasné, že se ztratili jako kapka v moři - nyní už je hned tak někdo neobjeví. Jediná možnost, která trpaslíkům zbývala, byla nastoupit ve velkém počtu a zatáhnout kolem nich kruh; doufali však, že pokud budou postupovat dostatečně rychle přímo vpřed, podaří se jim tomuto nebezpečí uniknout.

Prodírali se bez oddechu dál hodinu za hodinou. Občas se kratičce zastavili a pozorně naslouchali. Pokud však mohli v běžném hluku pralesa soudit, nebylo slyšet nic podezřelého: žádné prosekávání podrostu, dokonce ani běžný rámus, jaký by muselo větší množství trpaslíků v houští působit. A nemýlili se. Nikdo z trpaslíků řeku nepřekročil a jakmile se král dozvěděl, že zajatci unikli na druhý břeh, chtě nechtě pronásledování odvolal. Věděl, že má sousedy, se kterými není radno si zahrávat.

V příštím okamžiku vystoupilo z okolní džungle asi deset postav, ozbrojených luky a kopími, a mlčky je obklopily. Všichni byli oblečení v zeleném, černovlasí a velmi snědí a jejich tváře, ač krásné napohled, měly v sobě cosi divokého a nebezpečného; Melwen je však s jistotou poznala po očích, třebaže černých jako uhel, a pochopila, proč Tuilindo neriskoval sebemenší pohyb. Byli jeho rodu, rychlí a obratní jako on; podezřelý vetřelec mohl lehko skončit se šípem v hrdle, než by se zmohl na jediné slovo vysvětlení. A oni ovšem byli podezřelí jak náleží: měli s sebou Laita. Vlastně jim zbývala jen jediná naděje - že jsou podezřelí natolik, že nebudou zabiti bez výslechu.

A zdálo se, že tato naděje skutečně nezklame. Jazyk, kterým se elfové mezi sebou domlouvali, byl sice hodně vzdálený jazykům elfů ze severu, ale přece jen tu bylo znát jistou příbuznost, takže zajatci sem tam pochytili nějaké slovo a napůl vyrozuměli, napůl si domysleli, že byli zadrženi stráží na hranicích a budou předvedeni před panovníka. Nechali se zajmout a spoutat bez odporu a následoval další pochod pralesem, tak rychlý, jak jen Melwen stačila.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )