Zbytek Melweniny služby na ostrově byl ve srovnání s počátky velmi snadný. Během dvou hodin spánku nabrala dost sil na odpoledne a večer a v noci spala dobře, takže se z cesty do trpasličího města úplně zotavila. Už také začínala mít trochu přehled o tom, co a kdy je potřeba udělat a to jí dodávalo klidu a sebedůvěry. Když jí začínala jít hlava kolem z povyku a běhání, sáhla vždy k všeobecné spokojenosti po vyprávění. Jindy zase začalo vyprávět některé z dětí - podle toho se poznaly ty, které nebyly na světě poprvé. Jejich vzpomínky ještě nebyly jasné; nedovedly by popořádku povědět, kým byly a co prožívaly. Občas se však některé ztišilo a zahledělo do dálky a pak začalo vyprávět příběh, který jako by si právě vymyslelo, avšak příliš blízký skutečnému životu, občas dokonce odrážející skutečné dějiny tak, jak je Melwen znala z Tuilindova a Stromovousova podání. Děti vždy naslouchaly bez dechu, když o ně mohla příběh doplnit; a ji samotnou tyto chvíle naplňovaly úžasem a bázní.

Pak přišla noc, kdy se elfové vrátili, vyčerpaní a s mnoha šrámy, ale šťastní, a s nimi vojsko trpaslíků, s nimiž se nyní jednalo s úctou a láskou, neboť jejich pomoc zachránila situaci téměř už zoufalou. Děti se okamžitě probudily a zpívaly a tančily až do rána, jen Melwen tvrdě spala a o ničem nevěděla.

Když otevřela oči a spatřila, že je ostrov prázdný, nejprve se hrozně vyděsila. Pak zpozorovala krále, jak stojí pod stromem, sám, snad hluboce zamyšlený. Tu si uvědomila, co se stalo, a o děti se už nebála, i když v jeho přítomnosti na ni padla hrůza téměř stejně silná. Každopádně se začala cítit jako vetřelec a bylo jí jasné, že z tohoto místa musí okamžitě pryč. Vstala a začala couvat ke břehu. Nezdálo se, že ji vidí, ale pro jistotu se hluboce uklonila a už by byla s úlevou zmizela v džungli za vyschlým průplavem, když promluvil.

"Byla jsem prosit o pomoc krále trpaslíků," vykoktala. "Ale Mechoděj mě ujistil, že stačí doběhnout tam a zpátky za jednu noc a měla jsem s ním domluveno, že se o děti postará místo mě, kdyby se se mnou něco stalo. A napadlo mě to, až když jste byli pryč, věř mi - nemohla jsem s tebou už o tom mluvit!"

"Buď mi vítána, Dítě lesa," řekl jí. "Dítě mezi našimi dětmi, maminko mezi našimi maminkami - a královno mezi našimi královnami. Právem jsi přebývala na tomto ostrově. Prokázala jsi víc moudrosti a lásky než já a zachránila jsi náš lid od těžkého utrpení; to nebude mezi námi zapomenuto. Nyní zde budeš bydlit ve cti ještě po tři dny. Máš ovšem svobodu chodit, kde se ti zlíbí, a pobývat s těmi, které máš ráda, zde však bude tvůj domov a zde se mnou budeš jíst a hovořit. Neboť odměnit krále trpaslíků je pro mě snadné; mám-li však odměnit tebe, potřebuji tě lépe znát." Vedl ji k snídani, prostřené v trávě pod stromem a pokynul jí, aby se posadila. "Budeš mi vyprávět o všem, co jsi prožila od té doby, co jsme se neviděli."

Svěříš o sobě to nejhorší tomu, na kom ti nejvíc záleží... Kde by si byla Melwen pomyslela, že se Tuilindova slova naplní tak strašlivým způsobem! Nebylo však vyhnutí; a v králově drtivé blízkosti bylo těžší něco zamlčet než to přiznat. Následující tři dny strávili tedy hodně času spolu. Večer hodovali ve velké společnosti na jiném ostrově spolu s králem trpaslíků a jeho nejvýznamnějšími dvořany, avšak k ostatním denním jídlům se scházeli jen sami dva a pak odpočívali pod vznosným stromem králova ostrova, zatímco Melwen vyprávěla králi o všech svých pošetilostech, selháních, chybách a slabostech - nebo tak jí to aspoň tehdy připadalo. Pravda Tuilindovy hry se však znovu prokázala. Kdyby byl král odpověděl tvrdě, bylo by to strašné, i když jistě zasloužené - on však naslouchal s láskou a pochopením a poskytl jí tak zkušenost štěstí a osvobození, jaké se ještě v jejím životě nic nemohlo rovnat. Jak ty tři dny míjely, její tíseň ustupovala důvěře a vděčnosti; a třetího dne bylo její vyprávění u konce, takže mohla úplně odpočinout, vychutnat podávané jídlo a rozmlouvat s králem o příjemných věcech z blízké i vzdálené minulosti, na které se jí vyptával, nebo s ním uvolněně mlčet, dokonce se i smát.

Čtrvrtého dne se elfové rozloučili s trpaslíky. Staré nepřátelství bylo nadobro smazáno a zapomenuto. Elfové uznali právo užívat pokladů země, které trpaslíci pro svůj původ mají, a trapslíci je oplátkou ujistili, že s tímto bohatstvím zacházeli a vždycky budou zacházet uvážlivě a s úctou, aby zbytečně nezničili nic dobrého ani krásného. Uzavřeli také smlouvu o vzájemné pomoci v případě boje, což bylo zejména pro nepatrné trpasličí království, do té doby sevřené nepřáteli ze všech stran, značně výhodné. A trpaslíci odcházeli naplněni stejnou vděčností jako jejich hostitelé, neboť byli za svou pomoc odměněni skutečně velkoryse.

Sineor ji vzal za ruku a vedl ji za ostatními podél hučící bystřiny stále hlouběji a hlouběji do nitra hor. Místy byl mezi skálou a vodou kousíček břehu, místy museli vpřed ledovým, dravým proudem - sama by to nikdy nedokázala. Brzy si musela posvítit; stěny rokle se často nahoře úplně spojily či alespoň přiblížily natolik, že dole byla úplná tma. Náhle se chodba mírně stočila a trpaslíci za jejími zády uznale zamručeli. Věděla proč. I ve slabém světle své lampičky viděla, že se v obou stěnách ukázala zlatá žíla, sahající od samé země ještě kus nad její hlavu. Procházeli teď vlastně chodbou z ryzího zlata. V písku pod jejich nohama i na dně potoka zářily zlaté valounky i drahocenné krystaly.

Ještě ani neotevřela oči a už věděla, že je to sám král. Sotva se jí dotkly jeho ruce, v hlavě se jí rozjasnilo a naplnila ji nová síla. Vzápětí uslyšela píseň. Hlasy elfů kolem ní se spojily v melodii občerstvení a povzbuzení, kterou okusila už v podání dětí, nyní však o poznání mocnější. Rozběhla se jí žilami jako víno a naplnila ji životem a enrgií. Rozsvítit potok teď už nestálo žádnou námahu - Melwen měla pocit, že by dokázala naplnit světlem celý svět.

Vzápětí vydechla úžasem. Stáli ve skalní síni, nepříliš dlouhé v přímém směru, ale rozlehlé na šířku a nesmírně vysoké, zakončené jediným obrovitým nesouměrně lomeným obloukem. Stěna po levé ruce byla dosud zlatá; na stěnu po pravé straně se nedalo dohlédnout. Avšak stěna přímo před nimi byla tvořena milióny drahocenných krystalů, drobných i neobyčejně velikých, srostlých i spojených zlatými žilkami v divukrásný vzor - alespoň Melwen, která vyrostla uprostřed lesa, ho na první pohled vnímala jako vzor, třebaže postrádal jakoukoli pravidelnost a byl by velmi nezvyklý pro oko lidského řemeslníka. Její světlo po ní kanulo z obou stran zářivým vodopádem a oživilo ji úchvatnou hrou barev a jiskření; pak se rozeběhlo sítí potůčků po podlaze, poseté skvostnými střípky.

Tak přecházeli ze síně do síně, obklopeni půvabnou písní vody a třpytem krystalů, který se pod jejími doteky ustavičně chvěl a proměňoval, až se dostali na konec cesty v sedmé z nich. Poslední stěna byla níže nad zemí opět zlatá a užší zlaté žíly se od ní táhly ještě do veliké výše - celek se hodně podobal výseku oné hvězdy s mnoha paprsky, jakou Melwen viděla na planině pod vrcholem hory.

"Toto místo nazýváme Roklí zázraků," oslovil hosty. "Známe je už několik staletí, ale neochudili jsme jeho krásu o jediný kámen - jen jsme sem občas přicházeli mlčky postát a žasnout. Nyní je vaše - dávám vám ho darem a s ním tolik hraničního území, abyste se mohli cítit na svém, až sem budete chodit - i když je vám ovšem teď celá hranice otevřena."

Té noci přenocovali v lese u ústí rokle a příštího rána se jejich cesty rozdělily. Trpaslíci zamířili na sever ke svým horám, elfové zpět do města na ostrovech. Tam dostala Melwen volno a mohla začít bydlet se Sineorovou rodinou a konečně žít tak, jak jí to zřejmě Tuilindo celou dobu přál: přijímat a oplácet srdečnost a pozornou něhu, mluvit s druhými, pokojně se účastnit života kolem sebe v práci i odpočinku. Po několika dnech si ji však král dal znovu zavolat.

"Domnívám se, že nyní už vím, jak ti nejlépe vyjádřit naši vděčnost," řekl jí. "Jak jsem pozoroval během našich rozhovorů, jsi sama k sobě velmi přísná, což někdy není na škodu; je však třeba zároveň vidět věci takové, jaké ve skutečnosti jsou. Nést poslání, které má jen malou naději na úspěch, je opravdu těžké; a zrovna tak dovede tížit osamění, dokonce i samota ve třech, pokud trvá dlouho. V tom prvním ti pomoci nemůžeme, alespoň ne přímo - v tom druhém však ano. A bude to jen spravedlivá odplata za tvou pomoc, neboť právě během dní, kdy jsi opatrovala naše děti, k tobě některé z nich přilnuly natolik, že by se od tebe jen nerady odloučily."

Mechoděj ji přenesl na horu zvlášť, neboť elfové mohli postupovat mnohem rychleji než ona. Na cestu se přichystalo dobrých třicet rodin: ani jedno z dětí, s nimiž se sblížila, ji nechtělo opustit a přítel se přidával k příteli. Nechyběl samozřejmě ani Sineor. Pro něj, jako pro několik dalších z králova vojska, takové stěhování ovšem znamenalo, že se s laskavou Mechodějovou pomocí zapojí do služby na nejjižnějším, to jest nejnebezpečnějším úseku hranic; bral to však jako čestný úkol. Pokud jde o Mechoděje, pomoc při střídání stráží, které se konalo každý měsíc, byla pro něj jistě značným zásahem do života - nyní však už nebylo naprosto nic, co by pro Melwen neudělal.

Jak tu změnu prožívají entky, bylo těžko říct, ale Melwen často napadalo, že nyní asi nemají příliš klidný spánek - v bezprostřední blízkosti dvacítky činorodých elfátek. Když se však přitiskla k jejich kůře a rozmlouvala s nimi jako se stromy, nepřipadalo jí, že by je ten neklid dráždil nebo mrzel... nebo těšil. Nedávaly najevo žádný zvláštní zájem, jen něco hlouběji uvnitř se v nich změnilo: jako by byly ještě živější než dřív, třebaže ne probuzenější; jako by vzrušení, které nesmělo vést k aktivitě, kolovalo jejich mízou a vytvářelo kdesi pod jejich kůrou slaboulinké napětí jako před bouřkou.

Počátkem měsíce teď pravidelně přicházíval Mechoděj, aby odnesl či přinesl strážce hranic, střídající služby. Čekala už na jeho zahoukání a vždycky mu běhala vstříc. Když však tentokrát doběhla nad sráz, zůstala v úžasu stát. Místo Mechoděje sem kráčel jiný ent, statnější a spíše šedý než zelený, oděný jen tenkou vrstvou lišejníku místo jeho rozevlátých závojů. Melwen měla náhle pocit, že se dusí, a musela se opřít o strom za sebou, jak se s ní točil celý svět. Ne, to přece nemůže být pravda... určitě se jí jen něco zdá!

"Melwen, Melwen!" říkal jí stále znovu napůl už zapomenutým jménem jejího dětství, když ho objímala kolem krku a plakala; a to jméno jako by vyzrálo a nabylo síly během jejich odloučení, během těch dlouhých nocí a šedivých dní, kdy si stále víc uvědomoval, jak moc ji má rád. "Stárnu a ztrácím rozvahu," broukl konečně, když se oba trochu utišili. "Od té doby, co jsem se dozvěděl, že jsi tady - žes je našla - neměl jsem chvilku stání."

Dlouho, dlouho tak stáli, nehybně a mlčky, a jen hleděli na scénu před sebou. Melwen, která se tiskla ke Stromovousovi a vnímala jeho pocity téměř stejně jako své, vstoupily slzy do očí. Pak ucítila, jak se pohnul, a dívala se za ním, jak jde dopředu, pomalu, jako by měl strach. Zastavil se u buku a po další nekonečně dlouhé chvíli natáhl ruku a zvolna a nesmírně opatrně se dotkl jeho kůry.

A náhle věděla, že celá její cesta až do poslední kapky bolesti byla za tohle jen nepatrnou cenou.

Několik dní poté se Stromovous nehnul z místa. Melwen, která trávila většinu času s ním, dobře věděla, že se mu nedostalo nijak vřelého přijetí, naopak - nakolik entkám dovoloval jejich hluboký spánek, chovaly se k němu spíš nevlídně a odmítavě. Nenechal se tím však odradit; v některých chvílích měla dokonce dojem, že úmyslně zneužívá jejich neochoty se probudit a toho, že před ním tedy nemohou utíkat. To však byla jen jiskřička vychytralosti v moři lásky, lítosti a něhy. Zahrnoval je péčí a pozorností a stále znovu a znovu je ujišťoval, jak ho mrzí, že nebyl nablízku, když potřebovaly pomoc.

"Tak ony nekvetou!" bručel si pobaveně. "Ony nekvetou! Neboj se, moje malá Melwen, s tím si už poradíme. Jsou nápoje, kterými jsem tě nekrmil, ale to ještě neznamená, že je neumím namíchat!"

"Hodně jsem nad tím uvažoval," odpověděl. "A zdá se mi, že bych se měl snažit neudělat stejnou chybu jako kdysi. Les mě volá zpátky, ano, cítím to - ale snad to nějakých sto či pár set let přece počká. Teď bych se měl především věnovat těm, které jsem tak dlouho zanedbával - a hlavně nenechat tebe napospas tolika nebezpečím jen pod ochranou, hmmm, dvou elfů, byť sebepoctivějších. A tak bych řekl, že zůstanu tady a postarám se o tebe - a kdybych snad potřeboval pomocníky, mám dojem, že nebude tak těžké nějaké najít." Na okamžik se odmlčel a v očích mu zeleně zajiskřilo. "Tak si, děti, říkám, že vaše lhůta je u konce. Už ti jeho ochrany třeba nebude."

Utíkala naslepo lesem, jen citem se vyhýbala stromům, zraňovala se o kameny a trní, ale nevšímala si toho, snad to dokonce trochu vítala. Běžela stále rychleji - chtěla se dostat někam, kde bude sama. Neměla chuť se setkat s někým z elfů; možná by ji účinně utěšili, a možná až příliš účinně - vlastně v tuto chvíli, v takové situaci, o žádnou útěchu nestála. A vůbec už se netoužila setkat se Stromovousem, ačkoli vnitřně uznávala, že vlastně za nic nemůže. Stal se však bezprostřední příčinou jejího trápení a ona byla natolik rozbolavělá, že by nedokázala snést jakýkoli jeho pokus ji potěšit.

A Tuilindo? Ach ano, Tuilindo... Jak si za ta uplynulá léta zvykla přijímat právě od něj vždycky útěchu a povzbuzení! Dokáže se bez toho vůbec někdy obejít? Ale musí to tak být - už nikdy ji nepřijde vzít do náručí a položit jí prsty na čelo, když jí bude smutno. Konečně je volný, má svobodu, kterou mu už tak dlouho přála. Měla by být ráda... vlastně kdesi hluboko uvnitř opravdu je... a rozhodně by mu neměla dávat najevo, že ji něco trápí, měla by mu dopřát alespoň úplnou volnost, když už mu nemůže odplatit ničím jiným za všechno, co pro ni udělal... ale ach! když předtím netušila, že to bude tak nesnesitelně bolet!

Na okraji entího paloučku se zastavila. Nebylo zde živé duše. Najednou ji potěšilo, že tu nikdo nebude na ni mluvit, na nic se vyptávat, nijak ji ovlivňovat, a přitom přece jen není tak úplně sama. Stromy byly vždycky spolehlivé... dalo se jim všechno svěřit a ony mlčely a rozuměly... Ještě nikdy nepřinesla na toto místo svůj žal, až dnes poprvé - protože dnes poprvé nebyl její žal zaviněný entkami samotnými.

Plakala dlouho, do sytosti, nerušená ničím a nikým, obklopená jen tichými, chápajícími stromy - jak se jí alespoň zdálo. Když však její odhodlání dopřát Tuilindovi svobodu nabylo vrchu a ona znovu pozvedla hlavu a s jistou dávkou rozhodnosti sestoupila k vodě, aby si umyla obličej před prvním krokem do nového života, pocítila náhle velmi silně, že není sama - a už dávno ne.

Prudce se otočila. Ano, ovšem, stál tam na břehu jen malý kousek od ní, zelené oči plné porozumění, ale ve tváři pokoj, dokonce náznak úsměvu. Jak se jejich pohledy setkaly, usmál se doopravdy, tak přívětivě, že se až v poslední chvíli zdržela, aby nevyhledala útočiště v jeho náručí, jak byla zvyklá. A přece už ho znala tak dobře, že měla dojem, že pod tímto povrchem v něm rozpoznává i nepříjemné pocity - kupodivu spíš úzkost než smutek. Chviličku se tomu divila, pak usoudila, že se pravděpodobně mýlí.

"Ne... jistěže ne. Vy se vždycky obětujete pro druhé s radostí... ale já toho nechci zneužívat! Chci, abys měl svobodu."

"Ty máš prostě chuť tu zůstat se mnou?"

Napůl se zvedla a pohlédla mu přímo do obličeje.

"Tak proč tedy potom tu smlouvu rušíme?" zeptala se prudce. "Když se dva lidé narodí týmž rodičům, zůstávají přece bratrem a sestrou, ať je v životě potká cokoli! Proč se ta smlouva neuzavírá až do konce života?"

"Je to tak moudřejší," ozval se konečně hodně tiše. "Protože tak není vyloučen pozdější sňatek. Myslím, že i my oba jsme pocítili, jak dovede sblížit společně prožité nebezpečí a utrpení. Může se stát, že ti dva pak už nenajdou v srdci místo pro nikoho jiného."

"Jen v jediném případě se té přísahy používá jako závazku do konce života," pokračoval Tuilindo. "Ve smlouvě svatební."

"Tak ty toužíš po smlouvě do konce života?" začal posléze znovu. Až dosud mluvil tiše, téměř teskně, ale nyní pokračoval rychleji, naléhavěji: "A co kdybych ti ji opravdu nabídl? Kdybych se ti položil k nohám se vším, co jsem a co mám, kdybych všechno dával, ale také všechno žádal, co bys mi odpověděla?"

"Tuilindo, prosím tě, netrap mě! Vždyť víš, že to není možné! Nemůžeš se přece kvůli mě zřeknout všeho, co jsi! A kdybychom spolu žili takhle rozdílní, co bys z toho měl? Za pár let ti před očima zestárnu a zošklivím a než se nadějeme, přijde zase loučení, ještě stokrát horší, než kdybychom ho snesli teď - a navždycky."

"Opravdu, nemohu se vzdát toho, čím jsem - nemám žádnou možnost volby, vždyť nejsem z rodu Elrondova. Pokud mě přijmeš, budeš muset snést trpký úděl smrtelníků po boku někoho, kdo se s časem nemění. A nemyslíš, že by to bylo jen spravedlivé? Alespoň bych si vynahradil dobu, kdy ty jsi dítě a já nesu na svých ramenou tíhu staletí! Ty moje pošetilá holčičko, opravdu myslíš, že jsem tak slepý, abych hleděl jen na vnější podobu? A i kdyby, je snad stoletý strom méně krásný než sotva vyrostlý proutek? A pravdu máš, čeká mě loučení a dlouhá léta samoty, ale tomu bych neušel tak jako tak, ať bych ti byl bratrem nebo čímkoli jiným. Nezapomeň, že mi mé poslání ani nedovoluje milovat kohokoli mého rodu. Co by si počala ta, s níž bych spojil svůj život, až by přišel čas, abych odplul, a ona by nechtěla či ani nemohla se mnou? Pokud mě přijmeš, nepřipravíš mi dlouhá léta samoty - naopak, aspoň trochu mi jich ušetříš."

"To mě nenapadlo... to mě mrzí. Hrozně ráda bych ti v tom pomohla, opravdu, ale..."

"Snad si nemyslíš, že jsi pro mě východiskem z nouze? V takovém případě bys mi dovolila se pro tebe obětovat, abych ti dopřál smlouvu do konce života? Co to jen se mnou dnes je, že ti to nedovedu jasně vysvětlit! Tak znova, poslouchej: Tolik jich už kolem mě prošlo, krásných navenek i uvnitř, a žádná pro mě neznamenala víc než krásná květina či krásný strom. Myslíš, že nepoznám lásku, když ji potkám? I kdyby žádného poslání nebylo, volím raději několik let s tebou než tisíce s kýmkoli jiným!"

Znovu se tiše zasmál.

Avšak ona se zase roztřásla a byla by se opět pokusila couvat, ale strom ji držel pevně. Teď, když rozuměla, bylo snazší uvěřit, ale tím těžší se s tím vyrovnat. Je možné, že opravdu slyšela to, co slyšela, že jí Tuilindo řekl něco takového? Je možné, že se opravdu setkává s láskou - v jednom z nich? Co si počne? Něco takového se nesmí stát, to je obludná troufalost, která musí špatně skončit... nemožný, příšerný sen... a přece sen tak krásný! Vždyť to skutečně není jen tak někdo z nich, je to její přítel, nadevšecko vzácný a drahocenný, co jiného si přeje než padnout mu k nohám a prosit, aby ji nadosmrti přijal do svých služeb - po čem jiném by kdy byla schopna toužit víc než po této chvíli... kdyby se něčeho takového odvážila?

Zároveň si v sobě uvědomovala ještě jeden hlas, jednu myšlenku, cosi chladného a vypočítavého, co jí docela věcně opakovalo: Dej si pozor! Ovládni se! Balancuješ na krajíčku propasti - udělej krok zpátky, dokud je čas! Stačí tak málo, jediné neuvážené slovo, a vydáš se mu - těmhle očím, těmhle rukám, tomuhle srdci - tak něžným a ušlechtilým, ano, ale tak jiným!

"Pak ti tedy není pomoci, budeš ji mít. Jinak bych se toho neodvážila, ale takhle ti nemůžu odepřít. Dostaneš, po čem toužíš, dobré i zlé - já si nic lepšího přát nemůžu."

Nevydržel a vyskočil. Chytil ji za ruce, rozrušený na nejvyšší míru.

"Neřekl jsem mu nic víc, než že by měl hledět zrušit tvou smlouvu se Slaměnkou, protože jsi do ní zamilovanej po uši..."

"Nic víc, opravdu!"

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )