Děti

Svatba se konala následujícího jara. Tuilindo totiž dopřál Melwen celý zásnubní rok, čas, kdy měla možnost si postupně prožít a vychutnat nový rozměr jejich vztahu. Ze začátku si musela zvyknout na to, že už ji nebere do náručí s takovou samozřejmostí jako dřív. Jen zřídkakdy se jí vůbec dotkl a vždycky jen kratičce, letmo - každý takový okamžik si však zapamatovala na celý život. Nacházel si teď jiné způsoby, jak jí dát najevo účast nebo porozumění; zato s ní často hovořil o lásce a také jí o lásce zpíval, jako by si chtěl vynahradit ta léta nuceného mlčení.

Na podzim toho roku hráli jeho hru podruhé, tentokrát ve správnou roční dobu a ne už sami, neboť se k nim připojili všichni její malí přátelé a mnozí z dospělých; s nimi byla ta zkušenost drsná i krásna až k mrazení v zádech a závěrečná slavnost se změnila v nádherný sen, třebaže už nevedla k tak převratným výsledkům jako poprvé. Čtvrtého dne hry jí Tuilindo daroval prstýnek, celý z obyčejného bílého křemene, s drobounkým koníčkem místo kamínku. Nehledě ani k té sošce, vypiplané do nejmenších podrobností, jen to, jak dokázal přesně odhadnout velikost jejího prstu, bylo zázrakem; a ať už to byla náhoda nebo ne, od té doby, co ho nosila, každou noc dobře spala a zdály se jí krásné sny. Někdy v nich k ní přicházel Tuilindo; častěji ho cítila než viděla jako hřejivou blízkost někde za svými zády, jak na ni hledí očima zářícíma něhou, ač neviděnýma, a svými prosbami pro ni vytváří jakousi komůrku podobnou příbytkům pralesního lidu, neviditelnou, avšak bezpečnou. Někdy vídala Stříbrovláska, jak uhání vysokou trávou, hned sám, hned se stádem jiných koní, cítila jeho bujnou volnost a kdovíproč si byla jista, že to, co s ním prožívá, je skutečnost. Nejčastěji ho však také neviděla, jen cítila vedle sebe jeho teplo, pevnost a sílu jako kdysi na břehu Anduiny a pokaždé si byla naprosto jista, přinejmenším v tu chvíli, že i toto je skutečnost - že je jí dáno okoušet něco, co tu je stále, ať to vnímá nebo ne.

V takových a podobných dotecích něhy míjel jeden měsíc za druhým. Melwen už se netrápila pochybnostmi - pochopila, že přijmout Tuilindovu lásku je vlastně to jediné, co mu může dát. Brzy chodila jako ve snách, šťastná přesně tak, jak si přál; a zbytky tísně, kterou v ní rozdíl mezi nimi vyvolával, dodávaly jejímu štěstí jen ostřejší chuť. Její srdce zrovna přetékalo radostí a touhou potěšit druhé a trávila dlouhé hodiny u entek, aby se s nimi aspoň částečně podělila o to, co cítí. Dobře to vnímaly a snad to byl právě účinek těchto sdělení, podporovaný blízkostí elfího společenství i nápoji, které teď chtě nechtě musely pít, pokud se neměly probudit a utéct od jezírka na jiné místo, co způsobovalo, že napětí pod jejich kůrou znatelně zesílilo - Melwen často zjistila, že se jí chvějí prsty, když od nich odtáhla ruku. Někdy se v duchu ptala sama sebe, jak velké úsilí nyní asi entky vynakládají na to, aby se neprobudily, a měla téměř neodolatelnou chuť jim poradit, aby přestaly dělat hlouposti a poddaly se; vždycky však dokázala zkrotit své srdce, aby neopustilo soucit, ohleduplnost a respekt k přání druhého. A v jedné věci se přece jen neubránily - s počátkem jara byly obaleny květními pupeny.

Právě asi tak tou dobou se s Tuilindem úplně přestali vídat. Zařizování svatby se totiž beze zbytku ujali jejich přátelé z pralesního lidu - byla to pro ně velká událost, neboť ke sňatkům mezi elfy dochází mnohem méně často než mezi lidmi. Jejich dlouhý život má pomalejší tempo: třebaže žijí o tolik déle než lidé, nemívají většinou více dětí než oni. Tuilindo a Melwen jim tedy dost dobře nemohli odepřít to potěšení spojené s chystáním všeho potřebného; jen znění přísahy samotné si vymínili podle obyčejů Lórien. A jedním ze zvyků pralesního lidu bylo oddělit snoubence měsíc před obřadem pro čas intenzívní přípravy.

Tuilinda tedy odvedli tři z jeho nejbližších přátel neznámo kam a Melwen ubytovali přímo na entím paloučku jen se Stromovousem a třemi elfkami. Její společnice měly zřejmě velmi přesnou představu o tom, čeho chtějí dosáhnout, i když Melwen sama ne. Důvěřovala jim však a dovolovala jim, aby si s ní dělaly, co se jim zlíbí. Nechala se od nich prohánět do umdlení, jedla všechno, čím ji krmily, a poddávala se jejich lázeňské péči, občas drsné jako zvyky pralesního lidu, ale vždycky něžné jako ruce těch, které jí sloužily. Ke konci měsíce na ní už byly znát výsledky. Její vlasy byly po entí výživě už tak dlouhé, bohaté a silné, ale nyní získaly sytě zlatý odstín a hedvábný lesk. Po cvičení v Minas Tirith i po elfím běhu džunglí získala zdatnost, obratnost a otužilost; nyní se cítila zároveň silnější a uvolněnější, svěžejší i pružnější. Její postava se blížila dokonalosti a pleť měla jako samet - slovem, byla krásná, jak se na nevěstu sluší a patří.

Jak během toho času sílila pouta mezi nimi, trávily také delší a delší chvíle rozhovory. Její společnice se jí nikdy nepokusily nějak systematicky připravovat na manželství, jen jí prostě vyprávěly o svém životě a to samo o sobě vydalo za obsáhlé studium. První z nich prožila celkem zdařilé manželství a odchovala několik dětí, s veškerou nenápadnou obětavostí, která k tomu patří; osudy druhých dvou však nebyly tak příznivé. Manžel jedné byl roztrhán divokou šelmou na jižní hranici, manžel druhé zřejmě patřil mezi ty nečetné elfy, u nichž se s léty rozvine vyloženě špatná povaha. Zpočátku byl jen o málo tvrdší a panovačnější než ostatní, jen trochu chladný a uzavřený, ač i to bylo těžkou zkouškou pro někoho, kdo ho toužil milovat. Později se však začalo jeho chování víc a víc blížit krutosti a násilí, vůči manželce i dětem. Několik set let při něm i navzdory tomu věrně stála a dávala mu lásku tak, jak byl schopen ji přijímat; pak jedno ze svých dětí zabil a byl odsouzen k smrti podle zákonů pralesního lidu.

Ve svatební den jí vůbec nedovolily jíst, zato ji požádaly, aby zašla do lesa na nižších patrech a vybrala pokrm pro ženicha; dala si na tom ovšem opravdu záležet a byly zvláštní ty hodiny samoty, také proto, že si byla jista, že s Tuilindem na jiném místě zacházejí podobně. Když se odpoledne unavená vrátila, uspaly ji a probudily ji až těsně před večerem.

Tehdy za ní přišel Sineor a podal jí kousek ovoce, který pro ni vybral Tuilindo; její první jídlo toho dne a samo o sobě láskyplný vzkaz, neboť Tuilindo samozřejmě odhadl naprosto přesně, co jí bude chutnat a zároveň udělá dobře po delším hladovění. Pak přiběhli její malí kamarádi, oči rozzářené, aby ji učesali a ustrojili. Slavnostní barvou pralesního lidu byla bílá, ale pro ni připravili šaty zelené, zdobené říčními perlami, aby ji Tuilindo znovu uviděl jako onoho prvního dne v lesích Východního Lórien. Nakonec jí Sineor položil na hlavu věneček z jitřního kvítí.

Když se na obloze zatřpytily první hvězdy, vzali ji Sineor a Stromovous mezi sebe a vyvedli ji z kruhu entek na volné prostranství mezi jezírkem a lesem. A tam už v naprostém tichu čekali ostatní a mezi nimi Tuilindo, také oblečený jako při jejich prvním setkání a ověnčený jitřní květinou, šedý a zelený, štíhlý a pevný jako mladý strom - a ať už to bylo tím dlouhým odloučením či uměním pralesního lidu, Melwen v tu první chvíli blesklo hlavou, že je snad ještě hezčí než dřív. Vzápětí se jí zahleděl do očí a pak už nemohla myslet na nic jiného.

"Melwen," porušil konečně ticho Tuilindův hlas - a vyslovil to jméno tak, že jí projel mráz od hlavy až k patě. Ale tím neskončil. "Dítě lesa," pokračoval, "První sněženko, vyrůstající z prastaré půdy mezi kořeny věkovitých stromů..." a tak dál, pomalu a s potěšením, až ji oslovil celým jejím entím jménem, jménem, které v ní vždycky vyvolávalo trochu veselí svou nemožnou délkou. Ne tak dnes. Když je nyní slyšela z jeho úst, uvědomila si celou jeho krásu a pochopila, že vyrostlo právě pro tuto chvíli - aby je někdo mohl vzít a znovu jí je nabídnout jako dar lásky, jedinkrát za život.

"Ať to slyší voda i kámen," stvrdili okolostojící. "Ať to slyší stromy i tráva..."

Pozvedla hlavu a přejela pohledem mlčenlivý kruh kolem sebe. A v tu chvíli sebou trhla. Ne, tohle nejsou stromy! Zcela jasně spatřila, jak na ni jabloň, která stála proti ní, hledí velikýma, hlubokýma hnědozelenýma očima. Sotva se však jejich pohledy setkaly, ty oči naproti zmizely tak rychle a dokonale, až mimoděk zapochybovala, zda se jí jen něco nezdálo. Přitom však koutkem oka zahlédla nalevo jiné a na protějším břehu také... a další... a další... vždycky jen na okamžik, letmo, na hranici šálení smyslů.

Tehdy pohlédli jeden na druhého, oba zároveň, jako by se byli domluvili, a jejich oči byly plné štěstí, ale i nadšeného, zoufalého odhodlání jako oči člověka, který jde vstříc čemusi velikému a nebezpečnému. Spálili za sebou všechny mosty, dokonale, neodvolatelně a definitivně, přísahou tvrdší než kámen, vydáni napospas jeden druhému.

Když se částečně probrali z okouzlení a vyšli na palouk, hostina na něm už byla připravena a jejich přátelé čekali, aby mohli jim i jeden druhému nabídnout to nejlepší, čeho jsou schopni, pokrmem i nápojem, písní i tancem, a Melwen ještě dlouhou dobu vnímala zbystřenými smysly každou maličkost té krásy, dokud jí sytost a rostoucí únava neproměnily všechno kolem v zářivý, podivuhodný polosen.

Obešli spolu jezírko, přebrodili potok a vrátili se pod skály na opačném břehu. Tam Tuilindo rozhrnul větve zlatě rozkvetlého keře a ukázala se komůrka pralesního lidu, ukrytá, a přece nadosah od vodopádu, vybavená lůžkem ze suchého kapradí a mechu, bohatou zásobou potravy a dřeva i ohněm, který dosud hořel tak jasně, jako by odsud někdo odešel jen těsně před nimi.

Vděčně se posadila k ohni - byla nejchladnější hodina noci - ale neodpovídala. Vnímala jeho uvolněnou spokojenost a ze srdce mu ji přála, ale sama cítila rostoucí tíseň. Dobře věděla, co ji teď čeká, občas na to myslívala během toho uplynulého roku se směsí strachu, touhy a zvědavosti; nyní se jí tyto pocity vrátily v mnohem silnější míře a strach sám byl tak velký, že vůbec nevěděla, co si počít.

"Copak?" prohodil kamarádsky, jak se posadil vedle ní a natáhl ruku, aby přiložil další polínko. "Bojíš se, že okusíš ohně, jehož nedostatek jsi mi vyčítala? Sněženko moje, vždyť já se postarám, aby tě nespálil! Přiblížíš se mu docela pomalu, opatrně, tak, aby v tobě touha byla vždycky silnější než strach, abyses cítila dokonale šťastná, a stále víc. Proč myslíš, že nám tu zařídili příbytek na mnoho dní? Ano, slýchal jsem o takových případech mezi lidmi, že se muž vrhne na svou ženu jako hladový na kousek chleba hned první noci po svatbě, ale to je jedna z věcí, které jsem nikdy nemohl pochopit. Jak by tak někdo mohl učinit nějakou ženu šťastnou, to opravdu nevím - a jak bych ti mohl přiblížit lásku na dotek, kdybych opustil cestu lásky samu?"

"Tak zlé to snad zase nebude - vždyť víš, že něco snesu. A chtěla bych, aby tys byl také šťastný, nejenom já!"

Přes dva měsíce trvalo, než Tuilindo Melwen "přiblížil lásku na dotek" v plném rozsahu; a další dva, než dostali chuť začít se nějak zvlášť zabývat něčím jiným. Netrávili celý ten čas spolu o samotě. Kdykoli po tom zatoužili, chodili mezi ostatní a sdíleli s nimi jejich život - a kdykoli se potom vrátili do komůrky za vodopádem, nalezli tam nové zásoby všeho, co potřebovali, a mnoho darů daných nad potřebu, jen pro radost.

Jindy zase chodili na dlouhé výpravy po hoře, objevovali její skryté krásy a seznamovali se s ptáky, kteří tu žili, jedli její ovoce a plavali v tůních pod jejími vodopády. Během léta začali také jeden o druhého pečovat po tělesné stránce, tak jak je tomu během přípravného období naučil pralesní lid, a přinejmenším Tuilindo v tom rychle dosáhl mistrovství - alespoň soudě podle toho, jak Melwen vyloženě kvetla. Pokud šlo o výsledky jejího snažení... inu, víme už, jak na elfy působí, co prožívají v srdci - Tuilindovi se teď stěží mohlo dařit lépe, ať se namáhala sebevíc.

Měli spoustu času spolu mluvit. Melwen si před svatbou myslela, že zná Tuilinda hodně dobře, a plným právem; teď však zjistila, že jako zde na hoře, i v jeho životě zbývá ještě mnohé k objevování. Nečekal na její otázky a nevyhýbal se nepříjemným vzpomínkám, i když dbal na to, aby ji nikdy nezatížil přespříliš; naplnil její duši bohatstvím a nádherou svých zkušeností a zároveň vynesl na světlo to, co dosud bolelo, aby to mohla léčit svou láskou a porozuměním, tak jako on při ní věrně stál ve všem, co ji trápilo či jí dělalo potíže. Teď už většinou nemusel hádat; svěřovala se mu sama, povzbuzena jeho důvěrou.

Také entky Melwen samozřejmě nezanedbávala, zvlášť po tom, co se odehrálo ve chvíli přísahy. Všechny naděje se však ukázaly marné. Život, který v nich provokovalo její opojení láskou, se do značné míry vybil ovocem, kterým ji toho roku štědře zahrnuly. Vůle enta je pevnější než skály a jejich rozhodnutím spát hned tak něco nepohnulo. Kdyby chtěla znovu spatřit jejich oči, musela by se asi znovu vdávat - a ani pak by nemohla čekat víc než kratičký, kradmý pohled jako poprvé.

Když se na sklonku léta vrátili mezi ostatní a zapojili se znovu do pravidelného rytmu společného života, věděli už, že příštího jara budou tři. A všichni ostatní to brzy věděli také, ačkoli jim nikdo nic otevřeně neřekl - věděli to a byli plni nadšení, od nejmladšího až do nejstaršího. Žasli nad tím, že bylo dítě počato tak rychle, ač mezi lidmi by to nebyl žádný div; a maličké bylo zahrnuto láskou dávno předtím, než přišlo na svět.

Melwen, stržena jejich nadšením, byla plná vděčných a slavnostních pocitů, takže téměř nevnímala tělesné obtíže, které díky její výborné kondici a Tuilindově péči byly tak jako tak nepatrné. Často snila o tom, jaké asi dítě bude, a velmi ji trápila zvědavost, zda bude elfího, lidského či smíšeného rodu; nejvíce si přála to první. Ráda mu povídala a Tuilindo mu zpíval; smál se sám sobě, že je stejně nedočkavý jako ona. Jak se však jaro blížilo a Melwen začala opravdu pociťovat tíhu nového života v sobě, obrátil téměř všechnu svou pozornost k ní, aby jí její úděl co nevíce usnadnil.

Konečně jednoho večera v čas, kdy kvetly stromy a jaro bylo v plném proudu, pocítila Melwen podivný neklid a jakoby slabou horečku, ne nepříjemnou. Sama dobře nevěděla, co se to s ní děje, ale Tuilindo se na ni jednou podíval a řekl: "Dnes v noci přijde," - s takovou radostí, že pak dlouho nemohla usnout napjatým očekáváním. Tuilindo ji odvedl na břeh entího jezírka, jako vždycky, když se v jejich životě chystalo něco významného, do čeho chtěli entky zapojit. Sám nešel spát vůbec, jen seděl s její hlavou ve svém klíně jako první noci po svatbě a připravoval své srdce k uvítání malého hosta.

Pevně ji objal a hladil laskavýma rukama; a později, když už úlevu nepřinášely, zahleděl se jí do očí a začal jí zpívat - a tehdy se pro ni bolest stala něčím vzdáleným, odehrávajícím se kdesi v nějakém jiném světě, zatímco ona sama se procházela po krajích světla, obklopena láskou ze všech stran. A nepřestal jí zpívat ani ve chvíli, kdy ji opatrně položil, aby mohl obratnými prsty pomoci svému prvnímu synu na svět.

Došel k vodě, aby dítě opláchl, uložil jí je na hruď pod šaty a už se zase točil kolem ní, umyl ji, teple ji zabalil, neboť se třásla zimou, a dal jí napít entí polívky. Teprve pak si sedl k ní, malinko ji zdvihl a opřel ji o sebe, aby mohla vzít dítě do náručí a spolu s ním si ho prohlédnout. A ptáci kolem zpívali ze všech sil, jako by s novým ránem vítali i nového obyvatele světa.

Děti elfů jsou samozřejmě hezké už v okamžiku zrození a nekřičí, neboť jim chybí lidská soběstřednost; místo aby dávaly hlasitě najevo nespokojenost se změnou, která je potkala, od první chvíle žasnou nad vším novým, co vnímají. Melwen ovšem neměla s lidskými dětmi žádné zkušenosti a proto to nepovažovala za nic zvláštního. Na první pohled však viděla, že maličký je výrazně podobný otci, útlou postavou, ve tváři i dlouhými stříbrnými vlásky. Jen očima ne. Ty měl průzračně, zářivě stříbrošedé jako její orosená rána; když do nich pohlédla, věděla, že se jí její přání splnilo, neboť takové oči nikdo z lidí nemůže mít. Avšak Tuilindo v té drobné tvářičce musel číst mnohem víc než ona, neboť zůstal dlouho bez jediného slova a ona do hloubi duše vnímala jeho pohnutí.

Když se trochu vzpamatovali, Tuilindo odnesl Melwen dovnitř, dal jí najíst a rozdělal jí oheň. Cítila se nesmírně unavená, a přece tak rozrušená, že nemohla usnout. Maličký spokojeně spal v jejím náručí, jen občas se probudil a chtěl pít, ale vůbec neplakal, jen na ni vždycky zavolal, ovšem beze slov, ale tak lahodným hlasem, že ji až zamrazilo. Když se nasytil, pomaloučku usínal, oči upřené na její tvář, a ona mu povídala nebo tiše zpívala, velmi ostýchavě. Dlouhé chvíle mezitím se na něj jen dívala a nemohla se nabažit pohledu na jeho líbezný obličejíček, ani radosti z toho, že má své vlastní elfátko, ani úžasu nad tím, co se v jeho zrození vlastně odehrálo. Tuilindo se každou chvíli zaskočil podívat, zda něco nepotřebuje, ale jinak byl venku; teď, když dojetí trochu polevilo, uzavřený prostor jeho radosti ani zdaleka nestačil. Melwen ho slyšela zvenku zpívat, hlasitě a vesele, a do jeho zpěvu se mísilo Laitovo drsné pobrukování; měla podezření, že tam venku vyvádějí jak dva malí kluci.

Hodně ses kvůli nám nadřela a moc jsi pro nás zkusila. Celou tu dobu mi tě bylo hrozně líto, když jsem tě viděla, takové křehké a útlé stvořeníčko, jak se pro nás namáháš a tak poctivě se snažíš vydržet náš zármutek, ale nemohla jsem se odhodlat, abych se ti podvolila - prodělaly jsme toho hodně, to sama dobře víš, a měla jsem prostě už všeho dost, nechtěla jsem, aby to začalo nanovo.

A pak ten Stromovous... tolik se trápí tím, že nás zanedbal, a já vím, že to myslí upřímně, chudák, i když nevím nevím, co by dělal, kdybych po něm chtěla, aby se mnou začal žít v zahradě. Ale ono to má i druhou stránku. Vyčítala jsem mu v duchu dost a dost, dlouhá léta, ale teď už mi připadá, že je to všechno trochu jinak. Kdybychom byly zůstaly v lese, nic by se nám nestalo - naše vina to byla stejně jako jejich, nebo možná spíš ani jednoho z nás; byla to prostě přirozená cena za rozhodnutí jít každý svou cestou, ponechat si svobodu žít tak, jak nás k tomu srdce táhne, a oni ji platili s námi, i když možná ne tak krutě jako my.

Ale ten dnešní den... to už mě udolalo. Když jsem viděla toho skřeta objímat elfa, kterého zabil a který se mu teď vrátil do náruče, když jsem ho viděla, jak nad ním brečí a pak se směje radostí... nu, myslím, že teď už pomalu ani nedokážu skřety nenávidět, aspoň ne tak, jako dřív. Vzalo mě to za srdce, víš - najednou cítím, že to všechno, co jsme celou dobu věděli - to o lásce a milosrdenství, které celou dobu přikrývá tenhle bolavý svět, ať se na něm děje cokoli, a vždycky tu bude a nakonec stejně zvítězí - že to je pravda, a silná pravda, že to přece jen může být, hmmm, bližší, hmatatelnější, než se zdá. A tak si myslím, že už to dokážu - zase žít, zase se vydat do všech těch nebezpečí... a zase... hmmm... zase milovat, jako ty. Zase do toho začínám dostávat chuť.

Ještě tři roky strávila Melwen na hoře; její služba entkám byla tedy kratičká podle entích měřítek, avšak poměrně dlouhá podle lidských: téměř devět let. Na jejím počátku byla Melwen sotva odrostlým dítětem, na konci dospělou ženou, maminkou dvou dětí. Poslední tři roky však byly plné radosti a naděje. Když se vylomí zub či vydrolí jeden kámen ze zdiva, celé okolí ztratí pevnost; tak bylo rozhodnutí entek odpadnutím jedné z nich vážně nahlodáno a jedna po druhé následovaly Fimbrethil, zvlášť v době, kdy Timpë začal běhat a ony ho denně vídaly, jak dovádí kolem nich či plave v jezírku s Laitem, kterého si velmi oblíbil. Poslední, ta nejhůře zmrzačená, se k ostatním připojila po narození druhého Melwenina dítěte. Neboť i Ruirin se vrátil a dílo smíření bylo dovršeno a Laito bohatě odměněn za obětavost, s jakou vložil svou Slaměnku příteli do náruče v době, kdy lehko mohl myslet jen na vlastní utrpení.

V létě toho roku, desátého od počátku Melwenina putování, se přichystali k zpáteční cestě. Pralesní elfové začali sestupovat po skalách jako první, za nimi enti, kteří nesli některé z menších dětí, pak Laito a Tuilindo. Melwen se zdržela jako poslední. Najednou na ni padla lítost - pocítila, nakolik na tomto místě zapustila kořeny. Zatoužila žít dál právě tady, v kruhu těch, které měla už tolik ráda, moci každé léto plavat v tůních pod vodopády a každý podzim vystoupit k ledovci pod vrchol, na planinu s hvězdou...

Pralesem postupovali nyní všichni společně, protože chtěli zůstat co nejdéle pohromadě, a přes období dešťů ještě pobyli ve městě na ostrovech. Pak však nezbývalo, než se konečně rozloučit s pralesními elfy i s Mechodějem, který hodlal dál pečovat o zdejší lesy. Jeho Bělokvítek nalezla v elfím sídlišti takové zalíbení, že byla dobrá naděje, že tu budou oba spokojeni, a Stromovous slíbil, že se na severu poohlédne po dalších entech, kteří by měli chuť se k nim připojit; zdejší rozsáhlé neopečované lesy po tom přímo volaly. Ani tak však neměli zůstat sami.

Asi týden před jejím odchodem si Bělokvítek zavolala Melwen stranou a odklopila víko kamenné nádobky, kterou už nějaký čas nosila všudě s sebou a opatrovala jako oko v hlavě. Melwen už ji u ní často viděla, ale nikdy se nesměla podívat, co je uvnitř. Nyní spatřila deset semínek, velkých asi jako lískový oříšek. Ležela na měkkém mechu, důkladně zalitém zřejmě nejakým druhem entí polívky.

"Už brzy se vylíhnou," zašeptala Bělokvítek a zase víko zavřela. A sotva to udělala, ozvalo se zevnitř hlasité lupnutí, asi jako když praskne suchá větvička. Honem tedy zase víko odkryla a vida: uvnitř stálo maličké, sotva jako prst vysoké enťátko a udiveně mžouralo v náhlém světle. Entka ho opatrně, skoro slavnostně vzala do prstů a postavila si ho na dlaň. Chvíli tam stálo, pak vykročilo po její paži vzhůru, až se pevně zachytilo prstíky u nohou těsně vedle její tváře a spokojeně zavřelo oči. A v tu chvíli lup! Další ze semínek prudce nadskočilo, puklo, a vyklubalo se druhé. Do večera byla venku všechna a do roka už běhala po zemi a poskytla dětem pralesního lidu vítanou útěchu za ztrátu Melwen, Tuilinda a Laita.

Pár týdnů se ještě zdrželi v Emyn Arnen, kde navštívili Faramira, aby mu vyprávěli o své cestě a také aby se dozvěděli, co potkalo její statečné a obětavé průvodce. Nebyly to tak zlé zprávy, jak by se mohlo zdát. Stříbrovlásek po Melwenině únosu totiž donesl jednoho z vojáků do pevnosti a posily dorazily rychle. Skřety se podařilo rozprášit a většina vojáků přežila, i když nikdo nevyvázl bez zranění. Dokonce i kapitán, kterého Melwen měla za mrtvého, zůstal na živu, jen musel odejít do výslužby. Měl obrovskou radost, že ji vidí živou a zdravou.

Také Faramir byl upřímně rád, že ji vidí, a zdržoval je u sebe den za dnem. Enti však už se chtěli vrátit do Fangornu a hlavně Laito začínal být netrpělivý; celou cestu od hranic Gondoru jel s nimi jako jejich zajatec a dobu jejich návštěvy prožil ve vězení pevnosti a snášel to bez reptání. Cítil však, že jedna etapa jeho života se chýlí ke konci a že už zahálel příliš dlouho. A Tuilindo s Melwen mu samozřejmě nechtěli tu dobu zbytečně prodlužovat, ačkoli mu ji zpříjemňovali, jak jen mohli. Ostatně sami se v kamenném domě cítili také jako ve vězení a táhlo je to ven.

Počátkem září se tedy vydali na další cestu, provázeni velkou láskou Faramira i jeho ženy a pozváním, aby je zase přišli navštívit; neboť Faramir po všechna ta léta vzpomínal na Melwen jako na svou skutečnou dceru, takže poznala, že ona, která se domnívala, že žádný domov nemá, ho nyní nalezla hned na několika místech širého světa. Vraceli se zpátky, nejprve k jihu a pak po druhém břehu k severu, podobnou cestou, kterou předtím putovala Melwen sama, až dorazili do Fangornu a rozloučili se nakrátko i se svými entími přáteli a v době, kdy lesy začaly zlátnout, se Melwenina rodina, Laito a Stříbrovlásek přiblížili k hranicím Lórien.

Tam zůstal Laito ukryt v bezpečné vzdálenosti, ale ostatní postupovali dál a byli dobře přijati. Tuilindo se ke své radosti setkal se všemi svými přáteli, kteří kdysi tvořili Melweninu družinu - všichni přečkali šarvátku se skřety ve zdraví. Užasl však, když se dozvěděl, že i Celeborn dosud prodlévá v Lórien, a ještě víc, když zjistil, že důvodem je vlastně on sám. Neboť Celeborn odkládal cestu rok za rokem v předtuše, že se Tuilindo mimo všechnu naději vrátí, a to se zprávami, jejichž význam bude daleko přesahovat záležitost, v níž odcestoval.

A když nastala noc a hvězdy se rozzářily naplno, Tuilindo opravdu povstal a začal zpívat a na Caras Galadhon padlo ticho a všichni naslouchali. Když však dospěl k příběhu o Laitově proměně, stala se mezi elfy neslýchaná věc: posluchačů se zmocnil takový neklid, že zpěváka přerušili. A ozvalo se mnoho hlasů hněvivých i úzkostných, neboť Tuilinda milovali mnozí, ale nyní se jim zdálo, že se s ním stala nějaká hrozivá a těžko pochopitelná změna; že padl do nějaké léčky Nepřítele a byl osudně oklamán. Celeborn si však vyžádal ticho.

"Čeká u hranic, aby mohl předstoupit před tvůj soud, můj pane," odvětil Tuilindo mírně. "A je ovšem ochoten nechat se sem dopravit spoutaný a se zavázanýma očima, jestliže si to budeš přát. Pokud však jde o důkazy, nemohu ti poskytnout jiné než pokračování svého příběhu; žádáš-li je proto, prosím tě o svolení, abych mohl zpívat dál."

Mnozí však přesto ještě radili, aby byl Laito pro jistotu usmrcen, nebo přinejmenším podroben zkoušce utrpením, aby se prokázala pravdivost Tuilindova svědectví. Celeborn však nic z toho nedovolil, ale osobně ho velmi pečlivě a podrobně vyslýchal po tři dny a tři noci. Po tu dobu, na naléhání mnohých, byl Laito ponechán bez jídla a bez pití, spoutaný a se zavázanýma očima, ale nesl to jako vždycky s pokorou, láskou a zvláštní radostí - a nebylo nikoho, kdo by si toho nevšiml. A mnoho bylo těch, kteří zašli za Tuilindem a o samotě se ho vyptávali na jeho zkušenosti; tak si jejich srdce postupně zvykala na nemožné a nejeden z nich pocítil lítost a začal si připadat víc jako odsouzenec než jako soudce.

Po třech dnech nechal Celeborn Laita rozvázat a nařídil, aby mu dali jíst a pít, ale jen čistou vodu a zbytky Melweniných cestovních zásob, neboť se báli, že by mu pokrm z Lórien mohl uškodit. A dal mu svobodu pohybu po malém území, z něhož neměl žádný rozhled po okolí, jen na slib, že se nepokusí překročit jeho hranice či spatřit něco nedovoleného. Tehdy poprvé dostali obyvatelé Lórien možnost mu pohlédnout do očí; a ti, kdo to udělali, začali tušit, že nemožné se stalo skutečností.

Tam v přítomnosti všech znovu krátce popsal Laitův případ a důvody, proč věří, že jeho příběh je pravdivý: jeho obětavost a lásku, s níž provázel Melwen a Tuilinda po celou jejich cestu; jeho schopnost snášet ponížení a rány, tak cizí skřetímu plemeni; učení moudrých, které potvrzuje jak původ skřetů, tak moc i milosrdenství Jediného, schopné právě takového zásahu do osudu jednoho z těch nešťastníků; a konečně jeho ochotu předstoupit před soud svého lidu, ačkoli tu byla mnohem větší pravděpodobnost přísného rozsudku než toho, že se mu snad podaří vyslídit nějaké jejich tajemství - což, jak ujistil shromážděné, mu také rozhodně umožněno nebude.

"Není horšího trestu za skřetí život než skřetí život sám," pokračoval pak. "Podle práva je však nutno viníka soudit bez ohledu na to, jak už sám trpěl následky vlastních činů. Vzal jsem tedy tento úkol na sebe a toto je můj rozsudek."

"Poprvé tě soudil Tuilindo na prahu nového života a soudil tě dobře," řekl mu. "Podruhé tě soudila Aldaríel, když jsi jí otevřel svou minulost, a soudila tě dobře. Potřetí jsem tě soudil já jménem tvého lidu. Není ovšem zvykem soudit někoho opakovaně za tutéž věc, tobě byl však soud zopakován třikrát, abys nikdy nezapochyboval o jeho platnosti uprostřed toho, co tě ještě čeká. Tři rány, za zbabělost, pošetilost a nedostatek lásky, hle, pokárání, které ti uděluje tvůj lid. Chtěl sis zkrátit utrpení a nekonečně víc jsi ho způsobil, sobě i jiným. Teď je ti však odpuštěno a na znamení toho budeme dnes všichni stolovat s tebou." Tu ho pozvedl a vzal do náruče. "Velmi bych váhal trestat smrtí zradu, jako byla ta tvoje," řekl. "A nikdy bych tě nedokázal odsoudit k smrti tak ukrutné, jakou s takovou dychtivostí bereš na sebe sám. Proto se ti ji podle svých sil budeme snažit ulehčit. Naše srdce půjdou s tebou, kamkoli zamíříš."

Tu Laita požádal, aby pro ten den odložil svůj kožený oděv a nechal se obléci do bílé podle obyčeje Lórien; a třebaže byl dosud vázán slibem neopustit vymezený prostor, mnozí tam za ním přišli a svobodně s ním rozmlouvali a dávali mu najevo důvěru a přátelství; a cítil se toho dne jako vysvobozený vězeň či někdo probuzený z těžkého snu, neboť to, čím procházel od okamžiku, kdy vstoupil do moře tmy, zcela náhle skončilo a on věděl, že jeho minulost je definitivně uzavřena. Večer se pak na tom místě konala veliká hostina a Laito seděl mezi obyvateli Lórien jako mezi svými. Nejedl toho mnoho, neboť mu bránilo pohnutí, ale mohl toho dne poprvé jíst bez potíží všechno, co oni, a příštího rána překročil hranice sice opět se zavázanýma očima, ale vybaven slušnou zásobou lembasu na svou cestu.

Loučení s Laitem patřilo mezi nejhorší v Melwenině životě, i když měla radost, že byl předtím vysvobozen z dlouhého strádání, a chápala, že je pro něj nejlepší, aby šel za tím, co cítí jako své poslání. Jediné, co ji drželo, byl dar moci stát při svých přátelích i na dálku, který jí Tuilindo tehdy připomněl. Od té doby s napětím čekala, zda opravdu pozná, až bude Laito potřebovat její pomoc. Jak měsíce utíkaly, tu a tam se jí zdálo, že by při něm měla stát, i když si nikdy nebyla úplně jista. Snad to byla jen její starostlivost, snad procházel nebezpečím, ale vždycky ještě vyvázl; při jeho obratnosti by nebylo divu. Melwen ho pokaždé věrně srdcem provázela, ačkoli se mohla nanejvýš domýšlet, co se děje. Konečně počátkem léta třetího roku se jednou uprostřed noci probudila a tentokrát opravdu věděla. Tuilindo nespal - stál zamyšleně vedle ní a upíral oči k východu. Vyměnil s ní jen jediný pohled, když zpozoroval, že se probudila - říkat si nemuseli nic.

Tři dny a tři noci drželi pak stráž, tři dny Melwen během veškeré denní práce obracela své myšlenky k Laitovi a tři noci nespala. Konečně k ránu poslední noci zdřímla a ve snu viděla Laita, když se probudil na stromě v Tuilindově náručí a pohlédl na ni novýma očima. "Díky, Slaměnečko," řekl jí tak jako tenkrát. "Bez tebe bych to nevydržel." Dlouho potom plakala, ale bez zoufalství.

To byl počátek konce skřetů ve Středozemi. Laito měl pravdu - nenávist ke skřetímu životu byla příliš silná. Skřeti sice zuřivě cupovali na kousky každého, u koho pojali podezření z odpadlictví - často mu tak podstatně zkrátili utrpení - ale vzápětí stejně rychle následovali jeho příkladu. Během příštího století nesčetní takto zahynuli ve spárech jiných a konečně se přestali rodit další; zato rodiny elfů byly požehnány neobvyklým množstvím potomků. Také všech dvanáct synů a devět dcer, které ještě Melwen porodila Tuilindovi, bylo jednoznačně elfího rodu, a všichni bývali skřeti. První z nich, roztomilý zlatovlasý klouček s očima zelenýma jako samo krásné jaro příštího roku, kdy přišel na svět, dostal jméno Laito; a v dalších letech se mu vrchovatě naplnilo jeho přání, aby se o něj Melwen "hezky starala". Od malička byl jako z hadích ocásků a největší uličník ze všech, ale maminku měl ze srdce rád a až úzkostlivě se snažil, aby ji nezarmoutil. Avšak teprve když dorostl do věku, kdy se mu vrátily vzpomínky, okusila Melwen skutečné štěstí z jeho návratu – štěstí, o něž je žádná další okolnost jeho života, jakkoli bouřlivého, nemohla úplně připravit.

Jen málokterý z bývalých skřetů strávil v Mandosu víc než deset let, neboť jim skřetí skutky v okamžiku proměny zhořkly natolik, že jim nebylo třeba dlouhého poučení. Nesli si však s sebou na svět hluboké zahanbení pro svou dávnou zbabělost a sklon ke krajní obětavosti. Mnoho jich začalo žít na zapřenou mezi lidmi a pomáhat na místech největší bídy a utrpení; a někteří tak činí dodnes, vzhledem velmi nenápadní a blízcí lidem – neboť pro vroucnost svého srdce nikdy neztratili viditelnou podobu. Jen podle očí je bystrý pozorovatel dokáže odhalit. A protože neměli žádný důvod cítit se povzneseni nad obyčejné smrtelníky, naopak je upřímně milovali, stávalo se sice stále ještě výjměčně, avšak přece jen mnohem častěji něž dřív, že jejich krev obohatila lidský rod, což vedlo k mnohému požehnání. Od jednoho takového případu se dá vysledovat například původ rodu Suffieldů, kteří žili koncem 19. století ve worcesterském hrabství v Anglii.

Posledních pár skřetů, většinou těch nejsilnějších, nejbojovnějších a nejotrlejších, odpykalo svou váhavost tím, že se nezbavili své skřetí podoby. Po čase se začali jeden po druhém trousit do Imladris, aby se vydali svým na milost a nemilost. Nikdo z elfů však teď už na ně nechtěl vztáhnout ruku, takže byli odsouzeni k tomu, aby pokorně nesli svá skřetí těla až do konce života. Tak se také stalo; a protože toto období bylo pro elfy obdobím bez válek, byl to život velmi dlouhý. Posléze však i oni pocítili touhu přiblížit se lidem a podle možnosti jim pomáhat; tam se díky jejich bojům a jiným zlým činům konečně také oni dočkali vysvobození.

Enti a entky velmi brzy upadli do starého způsobu života, i když enti už nikdy nespustili entky na delší dobu z očí a dbali na to, aby jim nikdo neublížil. Jak se však lidé šířili a lesů ubývalo, naplnila se nakonec stará předpověď a nouze je donutila odejít společně hledat útočiště na opuštěných a těžko přístupných místech. Tehdy vznikly všechny pověsti o zahradách v srdci hlubokých lesů, které se od té doby mezi lidmi tradují. Jen těžko říci, zda někdo z toho rodu dosud bydlí v zemích smrtelníků.

Melwen a Tuilindo prožili bohatý a šťastný život, a třebaže nebyl vždycky klidný, neboť nikdy nedokázali netečně minout toho, kdo potřeboval pomoc, byli vždy jeden druhému velkou oporou. Tuilindo udržoval mezi svými dětmi kázeň téměř stejně tuhou jako pralesní elfové, třebaže spojenou s velikou láskou, a jejich děti od nejútlejšího věku tušily, že právě Melwen sehrála rozhodující úlohu v jejich vysvobození, takže jejich výchova nebyla velkým břemenem.

Díky Tuilindově péči se Melwen dožila v plném zdraví více než sta let; a tolik si cenil její krásy v každém věku, že se vlastně nikdy necítila doopravdy stará. Konečně jí však začalo ubývat sil a ona poznala, že se přiblížila hodina, kdy se má vydat cestou všech lidí.

Všechny její děti se vrátily, aby si s ní ještě naposledy pohovořily; dokonce i mnozí z entů se vydali na cestu za ní a dlouho pak u jejího lůžka mlčky drželi stráž. Nakonec přiběhl Stříbrovlásek, nedotčený věkem a zářivě krásný jako vždycky. Melwen ležela na prosluněné louce u Stromovousových nohou; tam ulehl vedle ní a položil jí hlavu na hruď a navzájem si pohlédli do tváře. Melwen ho objala levou rukou a tak zůstali několik hodin. A Tuilindo klečel z druhé strany lůžka a dlouho mlčel; nedával však dosud najevo zármutek, jen hladil Melwen po vlasech nebo jí v maličkostech posloužil, když viděl, že to potřebuje.

"Nemluv tak," zaprosila. "Pokud si budu smět podržet svůj dar, nikdy tě neopustím. A až se zase setkáme... nemyslíš, že naše láska bude muset spíše dále růst a sílit, abychom se, a možná ještě s jinými, mohli nabídnout jemu jako srdce jediné?"

Tuilindo pak věrně čekal v zemích smrtelníků ještě mnoho staletí a procestoval mnoho krajů, vždy nablízku lidem; a četní zakusili jeho účast a porozumění či byli dotčeni zvláštním kouzlem v jeho blízkosti, aniž měli tušení, s kým se vlastně setkávají. Konečně se dočkal určené události a se svými třemi nejstaršími syny odjel za moře. Ti z elfů, kteří se vrátili mezi živé, pak po letech přinesli vyprávění o jeho pouti do Mandosu a o tom, jak Melwen stála v té době při něm, tak jako vždy po celý jeho život a zejména ve chvílích utrpení: jak mu její šperk svítil na temných místech; jak cítil její pohlazení pokaždé, když vyčerpán usnul na holém kameni toho tvrdého kraje a po probuzení nacházel její slzy v prohlubni skály a pil je a nabíral z nich sílu k dalšímu pochodu. Konečně stanul před onou chladnou, neúprosnou pevností, odkud nikdo neunikne a kam nikdo nevstoupí, pokud to není jeho osudem; a byl vpuštěn, třebaže živý, neboť tak tomu mělo být. Zpíval pak v jedné z hlavních síní píseň, která v něm uzrála po všem, co prožil a viděl během svého života, a za jeho zpěvu se tu otevřelo okno, hledící mimo svět. Od té doby mnozí z těch, kdo tam přebývali, k jeho oknu přicházeli. Na tom místě není dveří, avšak každý přechází z místnosti do místnosti tak, jak to odpovídá stavu jeho srdce. Tak každý, komu vlastní život zhořkl jako skřetům, každý, koho vlastní duše začala bolet jako bolavý zub, přicházíval do Tuilindova sálu a naslouchal ozvěnám jeho písně, které tam stále zněly, a hleděl jeho oknem ven; a často tam byl šťasten natolik, že ani netoužil po propuštění.

Od té chvíle už o Tuilindovi není zpráv a písně znají jen jakési tušení pověstí o tom, jak se vrátil ke svým druhům a společně poklekli na hranicích zemí živých, ne proto, že by si Tuilindo dosud myslel, že může či musí být hoden sem vstoupit, ale právě proto, že věděl, že tomu tak není. Tak čekali v pokorném odevzdání a kdoví, jak jim tehdy běžel čas. Náhle však Tuilindo ucítil lahodnou vůni letního lesa a ze všech stran ho obklopila jeho zelená náruč, svěží a měkká listím a mechem. To sama Yavanna si přišla pro toho, kdo tolik pomohl jejím dětem, a na rukou ho i s jeho průvodci přenesla do zahrad, kde jim připravila příbytek. Tak se Tuilindo navrátil mezi své nezpronevěřilé příbuzné; a tak také došlo k tomu, že Laito jako jediný ze skřetů vstoupil do slávy Zemí neumírajících.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )