Jen málokdy si člověk vzpomene na sen, překrytý novým příkrovem spánku, toto však bylo jiné, třebaže se noční zážitek tolik snu podobal. Když Melwen otevřela oči, okamžitě věděla, co se v noci stalo, ba víc - věděla také, že po celou tu dobu, kdy spala, teplo v jejím srdci sílilo a rostlo, že roste doposud. Léto, které ji obklopovalo, bylo nyní až k neunesení krásné; pouhé vědomí, že je živa, chutnalo jako doušek vína. Pohled jí sklouzl na Tuilinda, který ležel vedle ní a spal s otevřenýma očima. Srdce jí zaplavila láska a vděčnost; byla by ochotna zemřít, kdyby ho tím mohla potěšit.

Jeho oči se vrátily do přítomnosti a zachytily její pohled. "Musím si dát pozor, abych toho nezneužíval, viď?" usmál se. "Ale snídani od tebe přijmu, pokud ti to udělá radost - až se vrátíš z lesa, samozřejmě. Moje tělo mě trestá za to, jak jsem s ním nakládal; myslím, že dnes budu celý den odpočívat."

Chtě nechtě se tedy musela nechat učesat; na druhou stranu ji však teď, když přiznal, že mu není dobře, nemohlo nic přimět, aby odešla do lesa dřív, než mu poslouží. Připravila mu snídani, dokonce mu ohřála spoustu vody na koupel. Stříbrná hodina byla stejně pryč a navíc Melwen hleděla procházce vstříc s jistou tísní. Věděla, že pokud se mají splnit jeho slova z předchozí noci, čeká ji možná něco, co si dost dobře nedovede představit.

Jindy by dostala chuť se na něj aspoň žertem rozzlobit. Teď měla pocit, že už se nedokáže zlobit nikdy v životě. Opanovala svou úzkost a vyšla na procházku jako člověk, který poprvé uléhá na vodu a není si vůbec jist, zda ho ponese - jako maličké dítě, které večer zavírá oči a není si vůbec jisto, zda ještě někdy uvidí známý svět - jako umírající, který jde vstříc netušenému. Její přítel les ji však nezklamal. S každým krokem z ní trochu tísně opadlo, na každém kroku ji pohladil nějaký milý obrázek, až se upokojila úplně a vzpomněla si, že ji vlastně nemusí potkat nic zvláštního - stačí, když si připomene lásku a přijetí, které okusila před týdnem na hoře a nejméně dvakrát už předtím. Tichá, důvěrně známá náruč lesa jí s tou vzpomínkou splynula v jedno - znovu dokonale spočinula, naplněna naprostou lehkostí, plnou svobodou.

A tehdy k ní přišel, ten nadevšecko vyvýšený a přece nekonečně blízký, drtivě mocný a přece úžasně něžný, přišel k ní, třebaže mu tentokrát nehleděla do tváře, přišel k ní svěží jako jarní vítr a hřejivý jako pohlazení slunce a opojně silný jako vůně trávy a listoví. Teď už se přestala divit, co vlastně Tuilindo v těch dlouhých hodinách o samotě dělá. Nemuseli si ani nic říkat, pouhé vědomí, že jsou spolu, stačilo - a čas přitom utíkal závratnou rychlostí.

Pak přišla chvíle, kdy se zatoužila o všechno podělit s entkami, a zamířila zpět do tábořiště. Objala jednu po druhé a mlčky, jen srdcem, jim dala prožít, co prožila sama. Zároveň si jasněji než dřív uvědomovala jejich utrpení. Nebyly na tom už ani zdaleka tak zle jako v den, kdy je spatřila poprvé, a přece vnímala hloubku jejich žalu téměř tak silně jako tehdy; teprve teď konečně věděla, jak velice je zasáhlo, že se nemohou dotýkat živého světa kolem sebe. Sama však přitom netrpěla tolik jako onoho dne. Nekonečná láska ji obklopovala a podpírala; sdílela svůj soucit s tím, kdo ji provázel, a on s ní - a ta zkušenost stála za trochu bolesti. A Tuilindo, přitahován jako magnetem, bez ohledu na rozbolavělé tělo vstal, tiše přišel a postavil se vedle ní, takže lásku, která proudila na tom místě, ještě znásobil.

Tak míjel zbytek léta onoho památného roku. Laito se probral až po několika týdnech. Byl podivně naměkko a o tom, co se s ním dělo, nemohl vůbec mluvit, jen mlčky Melwen potvrdil, že má pravdu, když mu zopakovala, co jí Tuilindo říkal. Melwen trávila mnoho hodin u entek stejným způsobem jako prvního dne po Tuilindově návratu s hory. Navenek nebylo důvodu si myslet, že je jim tím něco platná, ale přesto nějak cítila, že dělá dobře. Věnovala také hodně času vlaštovkám a když na podzim odlétaly, byla si téměř jista, že se jí podařilo upoutat jejich pozornost a vtlouci jim do hlavy svůj vzkaz.

Od samého začátku příštího roku bylo ve vzduchu cosi podivného a ne zrovna dobrého. Jaro se přihlásilo nezvykle brzy a rychle přešlo do vyloženě horkých dní. Téměř neustále vál východní vítr, suchý a bodavý. Melwen dosud žila z událostí loňského léta, nebýt jich, byla by dopadla mnohem hůře, i tak však trpěla častými bolestmi hlavy a podrážděností, kterou musela násilím ovládat. Občas se jí to nepodařilo a ranila slovem některého ze svých společníků; pak proto dlouho plakala.

Zpočátku se ještě občas stalo něco, co nepříjemnosti vyvážilo. Vlaštovky se vrátily a vyřizovaly, že se Stromovousovi daří dobře a měl z jejího vzkazu velkou radost. Příliš podrobná ta zpráva nebyla a jejímu stesku po domově ani zdaleka nestačila, přece však ji velmi potěšila. A brzy ji čekalo ještě radostnější zjištění.

Několik dní z toho byla téměř opilá štěstím; pak se jí však začalo zmocňovat neblahé tušení, které sílilo víc a víc, až si naplno uvědomila smutnou pravdu: ani teď se entky nehodlaly probudit. Byly si dobře vědomy změny, která se s nimi stala, cítily radost i vděčnost a štědře ji Melwen dávaly najevo... tak, jak dávají své pocity najevo stromy. V žádném případě nebyly ochotny se vrátit do plného života a čelit jeho zvratům a možnosti dalšího utrpení; a už vůbec ne se znovu setkat s enty, kterým zřejmě dávaly z velké části za vinu to, co je postihlo. Neměly naprosto nic proti tomu, aby u nich Melwen zůstala a pečovala o ně - rozhodně jí však neslibovaly, že to bude mít ještě nějaké výsledky.

Tak beznadějné vyhlídky Melwen ovšem nesla velmi těžce, zvlášť po těch obratech k lepšímu, po kterých tolik doufala, že její poslání skončí úspěšně; a spolu se žhavým východním větrem to nahlodávalo její síly stále víc. Dosud se dokázala tvářit statečně a po většinu času jednat se svými společníky laskavě, ale jak léto postupovalo a dny byly stále úmornější, stále častěji ke své lítosti a marnému zahanbení shledávala, že na ně má úplně bez důvodu zlost. Už dávno ji Tuilindo nečesal - vyhýbala se mu, jak mohla, a on to respektoval jako vždycky, jen na dálku se jí snažil pomoci či ji potěšit, jak dovedl. Už dávno nechodila poránu na procházky - seschlá tráva už nepamatovala, kdy naposledy okusila rosu, a Melwen, která nyní spala velmi bídně, zpravidla nedokázala ráno přemoci únavu. Vlastně se o to ani nepokoušela - vyhýbala se tomu setkání stejně, jako se vyhýbala setkání s Tuilindem. Příliš se styděla za své zlostné myšlenky a špatné nálady.

Stále častěji teď byla v pokušení prostě všechno vzdát a vrátit se domů. Jak její dny zvolna ztrácely jakoukoli náplň, která by jí připadala užitečná, doléhal na ni víc a víc stesk po Fangornu, po Stromovousovi a po entech vůbec i po Stříbrovláskovi či alespoň po koních a po pocitu volnosti za divoké jízdy širou rohanskou plání. Opravdu to všechno zahodila na celý život, a úplně zbytečně? A co budoucnost? To se nikdy ani neprovdá? Nejenomže už se nenarodí ani jedno enťátko - ani ona nebude mít žádné děti? Komu tím pomůže, když promarní svá léta tady? A hůř, dokud neodejde, ani Tuilindo a možná ani Laito se odsud nehne - má vůbec právo je tu takhle držet?

Znovu a znovu ty myšlenky odháněla, znovu a znovu si opakovala, že musí stát ve svém poslání, dokud je alespoň špetka naděje - že už jednou se tu trápila podobně a hle, pomoc přišla, mimo všechno očekávání. Jenže to bylo jiné, napadala ji stále častěji odpověď. To byla pomoc zvenku, zásah milosrdenství, které ti bylo věnováno přes všechny tvé chyby. Co může pomoci entkám, aby se probudily, pokud se probudit nechtějí? I kdyby je dokázalo násilím vyrušit něco mocnějšího než ony, při první vhodné příležitosti usnou zas.

Sotva na to však pomyslela, už věděla, že to nedokáže. Jak by se mohla starému entovi podívat do očí a vysvětlit mu, že se vzdává marné snahy... po těch pár letech, jejichž míjení asi ani nezpozoroval, když ji za celou tu dobu ani jednou nepřišel navštívit? Tak velikou zbrklost nebude schopen pochopit, raní ho to jako neláska a nevděčnost... ovšem, pokud nad tím nemávne rukou a neusoudí o ní, že je prostě jen rozmarné děcko, které si neuvědomuje, kolik trápení způsobuje jiným... také ne zrovna příjemné pomyšlení. Ne, nedokáže to udělat... musí zůstat tady... ale ach, vždyť to opravdu není k vydržení!

"Takhle to nemůžeš říkat!" bránila se. "Ano, občas mě poslední dobou trápí, co tu vlastně dělám, když to stejně k ničemu nevede a asi ani nepovede, a nejvíc mě na tom mrzelo, že tu jste se mnou uvězněni i vy dva. Ale bojuju s tím, jak můžu... totiž," přiznala v rozpacích, "zrovna dneska jsem to už chtěla vzdát... ale rozhodně nemám dost tohohle krásného místa, není přece moje vina, že se mi občas stýská po domově," pokračovala zase s větším zápalem. "A už vůbec nemám dost vás dvou, já vím, že jsem někdy mrzutá, ale to s vámi nemá nic společného, to jen..."

"Nechtěl jsem budit marné naděje," odpověděl mírně. "No tak, sestřičko, já přece neposílal vzkazy tvým jménem. Všichni vědí, že to je můj nápad, můj plán, a že ty se teprve rozhodneš, jak sama budeš chtít. Mechoděj je ochoten tě donést do města na ostrovech. Potřebuješ si trochu odpočinout, podívat se někam jinam, přijít na jiné myšlenky, promluvit si s někým jiným - rádi ti poskytnou pohostinství. Pak se, budeš-li chtít, vrátíš sem - nebo, pokud bys raději to, doprovodí tě Mechoděj domů. S ním budeš v bezpečí, takže budu moci zůstat tady - budeš mít jistotu, že tvé poslání nesleže, pokud bude sebemenší naděje, že by mohlo uspět."

"To by se mohlo zdát. Co když však věc není tak jednoduchá? Co když jsi už udělala, co bylo na tobě, a ostatek musí převzít jiný? Domníváš se snad, že to bylo náhodou, že se tvá cesta spojila zrovna s mou? Sloužit entovi vyžaduje čas a tvůj život je tak krátký! Ovšem, dalo by se namítnout, že je dost času nastoupit, až tvůj život skončí - je však opravdu třeba, abys ho prožila zde až do konce? Nebylo by užitečnější, abyses vrátila a založila rodinu? Tak velikou zásobu lásky máš v sobě - nebyla by škoda, kdyby jí neokusilo ani jedno dítě ve tvém náručí? A mnoho dalších jich čeká na okraji úmorných, bolestných cest, aby se občerstvili u tvého pramene. Jdi k svým, sestřičko - bude tě provázet mé požehnání, pokud smím nějaké dát."

"Protože... protože..." prudce zamrkala a násilím ovládla hlas. "Protože pro mě bude moc těžké se s tebou rozloučit, víš? Byla bych to snesla, abych ti dopřála svobodu, ale pokud tu chceš zůstat tak jako tak... vůbec nemám chuť se vracet mezi lidi. Stejně je neznám a jejich zvyky jsou mi cizí. A je pravda, že jsem ty poslední roky občas myslela na manželství a na děti, ale připadá mi, že to snadno oželím, budu-li moci zůstat tady s tebou."

Dotkl se jejích vlasů, tak výmluvně, že vycítila jeho něžný úsměv, i když ho neviděla.

Bez dalšího ji zvedl a zamířil k jezírku.

"Zmýlil jsem se?"

Povzdechla si, ale neodporovala.

"Tak, a teď trochu bolesti," řekl jí Tuilindo pokojně, když vystoupili na břeh. "Ale nebude to pokárání, jen naléhavý vzkaz."

"Pokud tě ještě někdy bude trápit něco, co nosíš v sobě, už se před ním neschovávej," řekl jí. "Naopak, seber všechnu svou statečnost a vyhledej jeho pomoc co nejrychleji. To je vzkaz pro tebe: dvě rány, které se kříží jako meče v tvém vnitřním boji. Nějakou dobu je ještě na sobě uvidíš a ucítíš; připomeň si v takovou chvíli vždycky znovu, co znamenají. Později to už stačí méně často, asi tak jednou za den, ale poctivě, a to až do té doby, než ti ta myšlenka docela přejde do krve. Buď v tom věrná - pravděpodobně si tím mnohé ušetříš."

K ránu příštího dne se Melwen zdálo, že zaslechla zdálky slaboučké entí zahoukání. Okamžitě se probudila, posadila a napjatě naslouchala; a po chvilce zaslechla zahoukání znovu, docela zřetelně. Vyskočila a rozběhla se ke srázu; když se tam dostala, byl už Mechoděj téměř u bližšího břehu. Zahlédl ji mezi stromy, přiložil ruce k ústům a znovu vesele zahoukal. Tu se na jeho rameni cosi pohnulo a štíhlá postavička v šatech barvy mechu bez ohledu na smrtelné nebezpečí kolem sebe obratně vyskočila na nohy a pozvedla ruku k pozdravu. Melwen pocítila stejnou měrou velikou radost i tíseň; tvář se na takovou dálku nedala rozlišit, ale ona nepochybovala o tom, kdo to je.

Když zmizeli v porostu na břehu, náhle si uvědomila, jak je neupravená, a honem se vrátila do tábořiště. Ať byla sebenedočkavější, věděla, že se musí nechat učesat od Tuilinda, aby mu vynahradila, oč přišel a ještě přijde. Hodinku potom už byl Mechoděj u nich a z jeho ramene, přesně tak, jak čekala, seskočil Sineor a obličej mu jen zářil a ona nevěděla, kterého vítat dřív. A Sineor zřejmě vůbec nepovažoval za něco zvláštního, že putoval čtyři tisíce kilometrů daleko, aby ji mohl doprovodit; říkal, že přece bude potřebovat jeho pomoc na cestě, i kdyby ji měl jen chránit před obtížným a jedovatým hmyzem, a že tomu je rád, neboť se proto mohl s klidným svědomím uvolnit ze služby králi a vydat se jí naproti.

Byla to však jiná džungle, než jak ji poznala cestou sem. Podrost byl seschlý a žalostně Mechodějovi šustil pod nohama; kde dříve bujela zeleň a závoje květů, visely zažloutlé stonky jako mrtvé kosti. Melwen bolelo srdce, když viděla utrpení lesa a představila si, co asi cítí Mechoděj nebo i jen pralesní lid; a tím víc se styděla za to, že se nechala tak pohltit vlastním, mnohem menším trápením, až neměla oči pro jiné a dává si teď od nich sloužit. Mechoděj však ustavičně opakoval, jak ho potěšily výsledky její práce na hoře a kolik to pro něj právě nyní znamená; a Sineor, když mu během několika dní cesty vyprávěla o všem, co prožila za to dobu, co se neviděli, naslouchal s láskou a porozuměním, a když skončila a on viděl, jak je zdrcena pro své chyby, ani se nesnažil ji nějak napomínat, jen natáhl ruku a stiskl jí rameno.

A tak putovali k severu, občas běželi pro potřebu pohybu a potěšení z něj, ale častěji se nechali nést, protože Mechoděj i volným krokem kráčel mnohem rychleji, než jak dokonce i elf dokáže běžet. Drželi se co nejblíže západnímu pohoří, neboť prameny v horách ještě občas napojil déšť od moře a na úpatí hor měly řeky vody poměrně dost, zatímco na své cestě rozpálenou džunglí ji rychle ztrácely. Kde bylo sucho, postupoval Mechoděj neúnavně dál i v noci, u řek se však zastavoval na celý den i víc, pil a odpočíval a sbíral síly k další cestě.

Minulo pět týdnů a podzimní období dešťů pomalu nastávalo, nic však nenasvědčovalo tomu, že se počasí změní. Zhoubný východní vítr týral les den za dnem dál a nikde ani stopy po kapce vláhy. Konečně v polovině šestého týdne dorazili k jezeru. I jeho vody o něco opadly, avšak ne natolik, aby to ostrovům nějak ublížilo. Většina mělčích kanálů a průplavů mezi nimi vyschla, takže souostroví se nyní změnilo v ostrov jediný, ale dosud prací mnoha rukou dobře zavlažovaný a kvetoucí jako vždycky.

"Už dávno se lidé neopovážili překročit hraniční řeku," odpověděl. "Až teď přišli zas, ve větším počtu než dříve; snad je k tomu hnala nouze - snad se v tomto zlém roce začali navzájem utlačovat či spolu bojovat, jak to mívají ve zvyku. A naši byli dotčeni tvým příběhem, Dítě lesa, takže je neusmrtili hned, jen je uspali a pak podstoupili značnou námahu a nebezpečí, aby je přepravili přes řeku a položili živé a zdravé na druhý břeh. Nebylo to však nic platné. Přišli zas, ještě ve větším počtu, a snad hnáni zoufalstvím zapálili les na tolika místech, že už ani sami nedokázali plameny zvládnout a někteří zahynuli i bez našeho přispění. Avšak strážců hranic bylo příliš málo na to, aby zastavili požár. Jsou tedy lidé zase všichni mrtví a les - hoří!"

"Nepoddávej se zármutku, Dítě lesa. Vím, co cítíš, ale ještě nejsme poraženi. Jdeme nyní požáru vstříc, všichni až na matky s malými dětmi, a cestou se k nám připojí další z okolí, kam až jsme schopni v tak krátkém čase poslat zprávu. Musíme vykácet pruh lesa až na holou zem, aby se o to místo oheň zastavil. Je ovšem nejisté, zda se nám to vůbec může podařit; a pokud zahyne les, zahyneme i my - v takovém případě však zahyneme rádi. Zde budeš v bezpečí, Dítě lesa, i když tě smrt obklopí ze všech stran a bude na tebe číhat v mnoha podobách, jakmile vystoupíš na břeh jezera. Kéž i pak nalezneš ve svém srdci sílu, abys dovedla své poslání do konce."

"Jen šílená pýcha by nepřiznala svou slabost v takovouto chvíli, dceruško. Ani když ses vyčerpávala do úmoru, nemohli jsme s tebou běžet naplno; a sama v džungli můžeš zahynout desetkrát, než se dostaneš tak daleko, abys mohla být něco platná. Alespoň jeden by musel zůstat s tebou; pomoc bys nám odvedla, nikoli rozmnožila."

Sklopila hlavu, náhle ji však zase pozvedla.

"Připravili jsme pro tebe příbytek, který zabírá celý ostrov - tedy bývalý ostrov," vykládal cestou. "V jednom z průplavů však ještě voda zbyla, budeš ji mít hned u ruky. Děti jsou pod příkazem nechodit bez tvého svolení mimo toto území - je to pro ně tvrdé omezení, ale cítí s námi v naší nouzi a myslím, že se rády podvolí. Pokud by přece některé neposlechlo, není třeba, abys ho nějak trestala - samy nám to poví, až se vrátíme. V krajní nouzi pošleme alespoň maminky zpět."

Čas, který zbýval do večera, strávil Mechoděj na břehu jezera, kde pil a odpočíval, aby nabral sil; u Melwen ovšem o nějakém odpočinku či nabírání sil nemohlo být ani řeči. Měla na starosti dobré tři desítky elfátek ve věku do deseti let a během pěti minut už jí z toho šla hlava kolem. Zatáhly ji do svých her tak rychle, že sotva měla čas je spočítat, aby se mohla přesvědčit, zda se jí nějaké neztratilo; na nějaké prohlížení připravených věcí a uvažování, co a kdy bude potřeba udělat, nebylo ani pomyšlení. Nakonec se poddala okolnostem a snažila se jim svou společností alespoň trochu vynahradit ztrátu svobody. Hra s ní jim působila zvláštní potěšení - se svou podivnou neobratností a neschopností mnohé vidět a slyšet, o exotickém vzhledu ani nemluvě, měla pro ně téměř půvab jakéhosi domácího zvířátka; na druhou stranu dovedla hru obohatit spoustou dobrých nápadů.

Po několik hodin tedy život běžel takovou rychlostí, že ho sotva stačila sledovat. S úlevou však zjistila, že pokud už se odhodlá k příkazu, poslechnou ji na slovo; a díky jejich vnímavosti se jejich neobyčejná činorodost vybíjela také dychtivostí pomoci, takže když potřebovala nakrmit či ošetřit některé z těch nejmenších, nabídlo se jí okamžitě víc ochotných rukou, než mohla využít.

"Samotnou ji tam nepustím," zabručel ent nepřívětivě.

"Jestli ne, někdo si to tu šeredně odnese," odpověděl hrozivým hlasem a tak, aby to strážní dobře slyšeli. "Ještě těmhle trpaslíkům ukážu, jak se láme kámen!"

Těžko vypočítat, co všechno Melwen proběhlo hlavou během cesty do trůnního sálu krále trpaslíků. Zpočátku to byly především děsivé představy. Uvítání, kterého se jí dostalo, mohlo znamenat jen jediné: král je dosud rozezlen jejich útěkem, možná i jejich spojenectvím se svými nepřáteli, a hodlá s ní jednat podle toho. A už si kdysi dal dost záležet na tom, aby jí ukázal, jak s nepřáteli jedná. Neviděla sebemenší naději na záchranu: Tuilindo, který jediný by ji mohl vykoupit, byl tentokrát daleko.

"Tak to jsi tedy zase ty, ano?" řekl pomalu. "Po té, co jste mi dvojnásobnou milost splatili nevděkem a urážkou, jsi v sobě ještě našla dost drzosti se sem vrátit - jako posel mých nepřátel? Snad sis nemyslela, že vyvázneš živa? Na kolena přede mnou a pros o rychlou smrt - možná se ještě dám pohnout a vyhovím ti. Ale pospěš si - později už mnou nepohne nic a tvá neslýchaná opovážlivost zasluhuje to nejhorší, co jsme schopni připravit."

Nyní poprvé se král zarazil. Znovu si vzpomněl na pověsti o špercích, které ztratily svou krásu, když se tvůrci stala nějaká křivda. Tuilindova díla dosud nesrovnatelně předčí všechny jeho ostatní poklady - musí si dát pozor, co dělá. Kdoví, co by se mohlo stát, kdyby mu tohle děvče popravil. Na druhou stranu, ponechá-li ji naživu, mohla by se naskytnout příležitost ji za něj vyměnit... A vůbec - jakpak asi vypadá jeho nejnovější práce? Že by byl schopný něco dokázat i bez pecí, nářadí a materiálu, které tu měl k dispozici? Mlčky natáhl ruku a Lévituk, který rozuměl Melweniným slovům, ihned přiskočil, stáhl jí kámen z krku a podal mu ho.

Čas se zastavil. Melwen nespouštěla oči z králova obličeje. Jednu chvíli jí blesklo hlavou, že pokud kdy byl čas volat o pomoc k Jedinému, je to teď, ale nedokázala to - nezmohla se na jedinou souvislejší myšlenku. Nevěděla, zda je trpaslík vůbec schopen vidět v kameni to, co ona, a pokud ano, zda to pro něj bude něco znamenat. Dlouhou, předlouhou dobu, jak se jí aspoň zdálo, se nedělo naprosto nic. Nikdo v sále nevydal ani hlásku. Králův obličej se ani nepohnul. Melwen necítila ani, jak jí úzkostí chladnou konečky prstů.

"No, jen se nezdráhej!" vybídl ji už poněkud netrpělivě, když stále ještě nedokázala zvednout ruku. "Tys tu věc už nosila a zůstala jsi naživu, nemusíš se tedy bát - já to riskovat nebudu, už s ohledem na svůj lid, za který nesu odpovědnost. Přijmi ho a jdi bez obav - jsi volná."

Teprve za dveřmi trůnního sálu dolehlo na Melwen prodělané napětí. Roztřásla se jako v horečce a kolena se pod ní začala podlamovat. Musela se oběma rukama opřít o stěnu, aby se vůbec udržela na nohou. Jak tak s námahou klopýtala vpřed, nesena jen vědomím, že se musí do rána vrátit na ostrov, matně si uvědomovala, že je celé trpasličí město už na nohou. Kolem to bzučelo jak v úle; ustavičně ji míjely spěchající postavy, které si jí vůbec nevšímaly. Když se konečně vypotácela z brány a klesla Mechodějovi do náručí, vypochodoval hned za ní silný oddíl trpaslíků.

Melwen se cítila, jako by do ní celou noc někdo bušil těžkou palicí, hlavně do hlavy. Samotné jiskřivé veselí jejích společníků ji však trochu vzpružilo a pro samý shon zpočátku ani neměla čas únavu příliš vnímat. A jak den postupoval a hlava bolela víc a víc, opakovala si tvrdošíjně, vidíš, ty hloupá, chtěla jsi zachraňovat les a tohle máš z toho - a skutečně se tak cítila: jako by platila za nějakou vinu či jako by možnost přispět k záchraně lesa byla výsada, jaké se člověku nemůže dostat zadarmo. A pouštěla se do hry i práce se zarputilým odhodláním.

Krátce po poledni se však děti jedno po druhém zvláštně zklidnily. Posadily či položily se do trávy, jako by na cosi čekaly; starší z nich se zdály zamyšlené. Pak k ní přistoupil nejstarší z hochů, jakýsi vůdce všech ostatních, a zadíval se jí do očí.

"Tys byla v noci pomáhat tatínkům a maminkám," prohlásil pak.

"Už jsem udělala všechno, co mi můj tatínek nezakázal, víš?" odpověděla. "Teď už mi myslím nezbývá než zůstat tady."

Povzdechl si a kývl.

Pozvedl ruku a odpověděl s citelnou autoritou: "O malé se dokážeme postarat sami stejně dobře jako ty. Dokud nevstaneš, nikdo nebude běhat, nikdo nebude zápasit, nikdo nepoleze na strom, nikdo nepůjde k vodě." Pak náhle úplně změnil tón a zaprosil vyloženě pokorně. "Dovol mi teď odejít z ostrova, Dítě lesa. Nutně si potřebuju něco přinést."

Mrkl na slunce, pak také chvilku přemýšlel. "Dej mi něco mezi půl hodinou a hodinou. Jestli chceš, půjdeme dva, aby ti jeden mohl podat zprávu."

"Díky!"

Zbylé tři děti k ní přistoupily a požádaly ji, zda by jim nemohla něco vyprávět. Ta žádost jí přišla vhod, jak nepochybně správně vycítily. Při vyprávění mohla v klidu sedět, nespat, ale zároveň se rozptýlit natolik, že nemusela myslet na únavu. Téměř všechny děti, i velmi malé, se ihned posadily co nejblíže k ní a vyloženě jí visely na ústech; příběhy milovaly a to, co prožila Melwen během svého putování, rozhodně bylo napínavé. Když některé z nejmenších začalo být neklidné, někdo z větších ho okamžitě vzal do náruče a utišil, aby se vyprávění nemuselo přerušit.

Melwen se s vynaložením velké námahy probrala a napřímila. Sundala věnec z hlavy a položila ho do trávy kus od sebe. Jak se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu, bolest se vrátila citelněji než dřív, až musela zatnout zuby, aby to na sobě nedala znát. Tak jako tak však měla dojem, že stejně všechno vědí.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )