Zdrželi se v tom domě přes týden. Iarwain i Zlatěnka byli velmi pohostinní a mimoto měli ze společnosti hostí, zejména když jedním z nich bylo dítě, skutečné potěšení. Laito pro ně ostatně neznamenal velkou zátěž - nespal v domě jedinou noc a nekoupal se jinde než v tekoucí vodě. Znovu se naplno poddal své jarní náladě a první dva dny trávil většinu času tím, že si s Mín hrál podobně jako v Imladris. Jejich hostitelé se s chutí přidávali a často tropili takové kousky, že Mín z nich byla nejzdrženlivější.

Přesto Laito dokázal být velmi pozorný a všímat si každého jejího přání - bylo na něm znát, že jí opravdu touží dělat radost, nakolik jen dokáže. A často nečekal na přání - přicházel s vlastními nápady.

"Víš co?" navrhl třetího dne. "Uděláme si slavnost Díkůvzdání. Není na to vhodná roční doba, já vím, ale my přece nejsme rolníci, jsme dva dobrodruzi na útěku a myslím, že by to bylo už opravdu namístě po tom všem, co jsme prožili."

"To je pravda... a kdy by sis to tak asi představoval?"

"Ode dneška za sedm dní, samozřejmě."

Mín cítila, jak zbledla a jak se jí rozbušilo srdce. Věděla, kam míří.

"Ne... prosím tě!" vydechla. "Já to nedokážu... strašně se bojím."

"Čeho, prosím tě? Ta Tuilindova pálivá rostlina se tady na severu stejně nevyskytuje - budu mít šestý den plné ruce práce, aby ses necítila ošizena..."

"Tohle je mi jedno! Já se bojím něčeho jiného, víš? Že to nezvládnu... že nebudu dost poctivá."

"A... kdybych se pokusil tě vnímat a podle potřeby ti pomáhat?"

Najednou nemohla dojetím promluvit, jen se k němu mlčky přitiskla a přikývla.



Zpočátku však jeho pomoc ani nepotřebovala, protože brala všechno hodně vážně - tak vážně, že měl dost práce ji přimět, aby se alespoň na část dne připojila k jeho řádění. Nakonec se mu to podařilo - ochutnala si a pochopila, že vážné a veselé věci se dají spojit do docela příjemného celku, který má svou zvláštní cenu. Májová rána byla plná nevšední krásy a nebyl by to ovšem Laito, aby ji třetího dne nevzal na koupel světel za hluboké tmy přímo do srdce Hvozdu. Cítila přitom bdělost stromů kolem sebe, ale žádný se nepokusil jim ublížit - ta směsice strachu a poezie byla nádherně vzrušující. Všechno běželo jako na drátku.

Od počátku jí však dělal starosti čtvrtý den. Copak Laito, říkala si, tomu je hej, když je tak šikovný. I kdyby neměl dočista nic, vždycky si pomůže, bude-li chtít někomu něco dát. Ale co já? Já neumím nic a mám jen to, co nosím na sobě, a to ještě od něj. Melwenin kamínek mu dát nemůžu, ten musím jednou vrátit Tuilindovi, ať si říká co chce, a ten prstýnek je opravdu jen půjčený... snad bych ho mohla přemluvit, aby ho aspoň jednou zase použil, ale to přece není žádný pořádný dárek! A přitom bych mu tak chtěla něco dát, pořád mě lituje, jak mám těžký život, a sám si přitom odpírá mnohem víc už taková léta a ani si nepostěžuje!

Dělala si s tím tolik starostí, že v noci ze třetího na čtvrtý den nemohla ani pořádně spát. Když už se vzbudila po kdovíkolikáté, najednou dostala nápad. Když už stejně nespí, co kdyby se vypravila k mohylám a něco mu tam vybrala, něco opravdu hezkého? Je noc, pravda, ale měsíc jasně svítí a tady na těch bližších kopcích stejně žádné hrobky nebyly - než se k nim dostane, bude jistě ráno. Před polednem bude mít už určitě něco vybráno, a když si pospíší, do večera bude zpátky.

Potichu vstala a oblékla se. V místnosti byla sama - Laitovo lůžko na druhé straně dosud zůstalo nedotčené, jen jeho batoh na něj věrně čekal vedle něj. Má si vzít kousek chleba před cestou? Čtvrtý den asi ještě nezačal... ba ne, raději ne. Zhluboka se napila vody ze džbánu, opatrně otevřela východní okno a vyskočila do zahrady.

Noc ji pozdravila svěžím, voňavým vzduchem. Obloha byla bez mráčku, měsíc, jen kousek cesty na západ od vrcholu nebeské klenby, zaléval kraj stříbrnou září. Mín rozpřáhla ruce a zamávala jimi v tom chladivém, prozářeném šeru. Tohle bylo mnohem příjemnější než ležet v horké posteli a snažit se spát. Laito měl pravdu jako vždycky, je to škoda trávit jarní noci pod střechou. Není ani trochu unavená - mohla by běžet celou cestu!

Proklouzla zahradou a pustila se do svahu. Dlouho běžet nedokázala - kopec ji rychle zbrzdil. Radost z noční procházky a z dobrého nápadu ji však nesla: svižným tempem a bez přestávky se dostala až na hřeben.

Tam se otočila. Iarwainův dům ležel kus pod ní, i v tom šeru přívětivý a útulný. Náhle jí však projelo leknutí. Zmocnil se jí nevysvětlitelný pocit, že ten dům se na ni dívá, pronikavýma, vědoucíma očima. Nebyla v tom žádná zlá vůle, ovšem, ale přesto to bylo hrozně nepříjemné. Rychle se otočila a zmizela za hřebenem.

Věděla, že musí mířit přibližně k severovýchodu, a hlídala si směr podle měsíce a hvězd - nyní už v tom měla velkou jistotu. Cesta jí rychle ubíhala, i když bylo k uzoufání namáhavé plahočit se stále z kopce do kopce. Svahy více k východu byly někdy pěkně strmé. Asi po půldruhé hodině na ni padla taková únava, že měla chuť si na místě lehnout a spát. Dokonce si opravdu na chvíli sedla, ale bylo teď tak chladno, že ještě ráda zase brzy vyskočila. Dostala také hrozný hlad a zejména žízeň. Nenarazila zatím na žádný pramínek ani potůček - sbírala do dlaní rosu z trávy, aby si trochu svlažila ústa.

Teď už se sotva vlekla, zejména do kopce, ale šlapala stále dál. Měsíc začal blednout, obloha v dálce před ní o odstín zesvětlela. Noc byla u konce.

Z vrcholu příštího hřebene už spatřila, jak nebe nad východem zlátne. To ji potěšilo. Hrobky se přece jenom blížily a bylo příjemné vědět, že ji ráno nenechalo na holičkách. Chvíli stála a sledovala hru barev na obloze před sebou - brzy se nad obzorem rozprostřela celá duha: nejníže červená, pak oranžová, světlounce žlutá a průsvitně zelená až po stále sytější modř, výše nad hlavou dosud ozdobenou hvězdami. V zeleném pásu duhy planul jasným světlem nejkrásnější klenot, jaký kdy země poznala.

Na nějakou dobu zapomněla Mín na únavu i nepohodlí a jen okouzleně přihlížela. Když se jí ukázala zářivě červená čepička slunce, zhluboka si vzdychla a začala sbíhat svahem do dalšího údolí. Ta krásná podívaná ve spojení s během ji tak rozjařily, že přitom nahlas křičela radostí.

Jak se úplně rozednilo, rozeznávala už staré kameny na vrcholcích některých kopců. Bylo to téměř nadosah. Začala se velice těšit, co asi pěkného tam vybere. To pomyšlení ji vzpružilo - polovina únavy z ní spadla. Stoupala rázněji a svahy dolů sbíhala plnou rychlostí. Párkrát přitom zakopla a natáhla se, ale dopadla vždycky na měkkou trávu a běžet ji proto neomrzelo - občas měla pocit, že se už už rozletí. V hlavě jí přitom zněly písně o jaru, které jí Laito zpívával - občas si nevědomky začala nějaký úryvek pobrukovat nahlas.

Konečně se celá udýchaná vyškrábala na kopec vyšší než ty předtím a začala hledat mezi trávou. Nebylo to tak snadné. Jen občas jí zlatý záblesk prozradil, kde něco leží - častěji se musela řídit hmatem. Ještě horší však bylo, že se nedokázala rozhodnout, co vlastně vzít. O zbraň by Laito jistě nestál, ledaže by našla nějakou, která se dá použít jako nářadí - jenže má vůbec šanci poznat něco takového? Šperků je tu jistě dost, ale jak vybrat nějaký, který by mu opravdu udělal radost a nebyl jen přítěží na cestě? Nejlepší by bylo vyhledat něco, co by mu kromě krásy také nějak zpříjemnilo život, ale co vlastně? Nakonec neodnesla nic a začala se plahočit na sousední kopec.

To hledání bylo opravdu únavné, zvlášť po té neklidné noci a poměrně dlouhé cestě, kterou už urazila. Čím byla vybíravější, tím víc šplhání to znamenalo - a ona ovšem musela být vybíravá - kdyby neměla přinést dárek, který by opravdu stál za to, jakou by mělo cenu sem vůbec chodit? Jak slunce stoupalo výš, začalo být dosti teplo a tráva oschla, takže nebylo ani čím utišit žízeň. Mín byla už pořádně zmořená hlady a únavou, ale drala se dál a dál. Však právě takhle to má čtvrtého dne být, nebo ne?

Konečně začala nacházet věci, se kterými byla spokojena. Nejprve vybrala drobnou, lehounkou stříbrnou brož, vykládanou perletí. Byl na ní vyobrazen kůň s vlající hřívou; a když se s ní pohybovalo, hra světla na perleti působila dojmem, jako by kůň uháněl tryskem. Když se trochu očistí, bude ještě krásnější - a Laitovi jistě bude připomínat jeho Melwen.

Pak objevila píšťalku z jediného kusu nazlátlého achátu. Opravdu se na ni dalo hrát - sama na ni dokázala zapískat jen asi tři nepříliš příjemné tóny, ale s tím si Laito určitě poradí. Teď už se chtěla vrátit, ale nakonec se rozhodla, že zkusí ještě jeden kopec, poslední.

Našla tam prsten s průsvitně zeleným kamenem. Chvíli nad ním váhala - připadal jí trochu velký, těžký a okázalý. Jak ho však obracela v prstech, podařilo se jí náhodou přijít na to, že se kámen dá odklopit a pod ním je ukryt miniaturní nožík, háček a nádobka. Nádhera! Tohle bude pro Laita přesně to pravé.

S lehkým srdcem se obrátila na zpáteční cestu. Slunce teď stálo přímo nad hlavou a přes lehký opar pořádně připalovalo - vlastně bylo až dusno, jako by se blížila bouřka. Nad hlavou se jí usadil roj much a ustavičně jí bzučely kolem uší, což ji velice rozčilovalo. Odháněla je rukama, ale nebylo to nic platné.

Nyní, když měla pohromadě všechno, co chtěla, už rozhodně neměla nejmenší chuť se drápat do kopce, pokud se tomu bude moci jen trochu vyhnout. Vyhledávala nižší místa a pouštěla se tudy, i když to znamenalo chodit oklikami. Pokoušela se ustoupit trochu stranou, na mírnější západní svahy. I tak měla dojem, že se pod ní podlamují kolena, a vzduch kolem vážil nejméně cent. Vlekla se stále pomaleji a pomaleji, její myšlenky ztrácely jasné obrysy, krajina jí tančila před očima. Začínala usínat v chůzi.

Konečně se doplazila na jedno nízké návrší a tam padla na zem. Nemohla dělat nic jiného - už se opravdu nedokázala udržet na nohou. Tvář ukryla v trávě a ucho přikryla loktem. Žízeň měla tak strašnou, že hlad už téměř nevnímala - v duchu plísnila sama sebe, že byla tak pošetilá a nevzala si na cestu ani láhev s vodou. Únava však byla milosrdná - brzy přehlušila i žízeň a uspala ji hlubokým spánkem.



Probudil ji hukot větru. Vál v nárazech, občas velmi divoký, jako to před bouřkou bývá. Kolem byla téměř úplná tma. Slunce už zapadlo a obloha byla zatažená nízkými černými mraky.

Mín se polekaně posadila. To tomu dala! Teď ji zastihla noc jen kousek od hrobek a v téhle tmě, se zataženou oblohou a po té cestě nejnižšími místy neurčitým směrem nemá velkou naději, že by se zorientovala. A Laito už o ni má jistě starost... jenže jak se dostat rychle domů? A co si počne, když se tam nedostane?

Vyskočila. Spánek ji trochu vzkřísil, ale zesláblá se cítila ještě víc a žízeň byla téměř k nevydržení. Snad časem začne pršet... ale kam teď?

Nejprve se pustila do nejbližšího kopce v instinktivní touze se trochu rozhlédnout a zorientovat, ale v půli cesty si to rozmyslela. Už není vidět dohromady nic - shora to nebude o nic lepší, leda ve světle nějakého blesku - a to by zase měla být všude jinde, jen ne na kopci. Musí zůstat v údolí.

Pustila se tedy zase dolů. Tma rychle zhoustla natolik, že neviděla na krok. Častokrát teď zakopla a upadla - nikdy se neuhodila víc než ráno, ale nesla to mnohem hůře. Pokaždé bylo o něco těžší se zase zvednout. Snažila se vyhýbat vysokým kopcům, ale zároveň věděla, že bez stoupání se domů nedostane. Bylo velice těžké to nějak skloubit dohromady a brzy jí bylo jasné, že bloudí bez cíle.

Posléze usoudila, že to nemá cenu, a schoulila se do klubíčka na místě, kde byla. Kolem byla černočerná tma, vítr divoce hučel. To by opravdu bylo bývalo příjemnější strávit tu jasnou jarní noc s Laitem než tohle!

Chudák Laito - tentokrát se bude určitě pořádně zlobit, a plným právem. Pěkně to slízne. Kdepak, žádné násilí, samozřejmě, ale zase kdovíkolik týdnů na entí polívce, jestli jí k tomu nevymyslí ještě něco ostřejšího - nápadů on má dost. Připravila mu pěkný dárek, jen co je pravda! Vlastně už o ni má jistě strach od rána, dávno ji to mělo napadnout. A teď jí nezbývá než tu zůstat - do rozednění domů nedojde.

Jestli tam vůbec dojde.

Dokud se pohybovala, dělala si starosti, přemýšlela, co dál, necítila z tohoto místa příliš velký strach. Teď na ni dopadl plnou silou. Laitovi se to mluví o tom, že to zde bylo dávno očištěno, ale může si být opravdu tak jist, že tu ani jedna příšera nezůstala - nebo se tu od té doby prostě neusadila nějaká jiná? I jedna jediná by stačila. Nebylo nic tak těžkého cítit v té husté tmě plíživé zlo, které ji zvolna obkličuje, slyšet v kvílení větru strašidelné hlasy. Chvílemi se tiskla ke svahu ve snaze se alespoň trochu skrýt, chvílemi se jen tak tak ubránila pokušení vyskočit a rozběhnout se naslepo do tmy.

Prásk! Oblohu rozčísl oslnivě bílý blesk a v jeho světle na vteřinku zahlédla jen kousek od sebe vysokou, temnou postavu. Vzápětí všechno pohltila tma - až na dvě oči, které z ní svítily a rychle se k ní blížily.

Mín se rozloučila se životem.

"Nemáš hlad, Myšáčku? Slunce už zapadlo."

Chvíli nevěděla, jestli je to trik té příšery nebo šálení smyslů.

"Snad se nebojíš, Myšáčku? No tak, nic tak zlého na tebe nepřišlo... jen jeden starý skřet."

Ze tmy zazářilo zlaté světlo a měkce zalilo usměvavou tvář jejího druha. V příštím okamžiku klečel vedle ní. Rozplakala se úlevou a chytila ho kolem krku, jak jinak.

"Nechtěl jsem za tebou chodit, když jsi v noci odešla - věděl jsem, že jdeš za poselstvím čtvrtého dne. Ale když ses do tmy nevrátila, začal jsem mít starost, že jsi přecenila své síly. Nejlíp ti asi udělá entí polívka viď? Viděl jsem, že sis zapomněla i láhev na vodu."

"Laito... zlobíš se moc?"

"Nemluv a napij se. Proč bych se měl zlobit? Copak jsem se dobrovolně nerozhodl ti pomáhat na tvé cestě lásky? Když to tentokrát byla láska ke mně, myslíš, že je mi to nepříjemné?"

To blaho, smět se konečně něčeho napít! Mín cítila, jak se jí s entí polívkou rozlévá život do celého těla.

"Ale stejně jsem se chovala jako blázen," povzdychla si.

"Proč ne? Já to občas taky dělám."

"Melwen jste vždycky zbili do krve za mnohem rozumnější jednání."

"Kdo, já?" Laito se upřímně rozesmál. "Mám toho sice na svědomí hodně, Myšáčku, ale tohle tedy ne!" Pak zvážněl a dodal: "A hleď, abys nekřivdila Tuilindovi - vždycky se tomu snažil zabránit. To ona sama to chtěla - doufám, že ty taková nejsi."

"Ne... to víš, že ne," odpověděla rychle, polekána jeho hlasem."

"Takže domluveno, Myšáčku. Já ti odpouštím, ze srdce a rád, a tím je věc vyřízena. Už o tom nebudeme mluvit, ani na to myslet, a ty si tím nebudeš kazit dnešní večer."

"Ty... ty tedy opravdu nemyslíš, že bych potřebovala něco pro zapamatování?"

Poctivě to zvažoval, kratičký okamžik.

"Nu... kdoví... kdyby tě to mělo ochránit do budoucnosti... musel jsem stát na stráži skoro celý den, abych měl jistotu, že ti z Hůrky nehrozí nic zlého..."

"Vidíš! Na to jsem dokonce ani nepomyslela!"

Znovu se na okamžik odmlčel a s úsměvem sledoval zmatené myšlenky a rozporuplné pocity, které se v ní nyní rozběhly.

"Tak si to občas připomeň, Myšáčku, proč ne," odpověděl pak zlehka. "Tentokrát už bez podpůrných prostředků a bez rodičovské pomoci - uvidíme, jak jsi vyrostla. A mimochodem, máš nějakou představu o tom, jak vlastně takové situace řešit? Co uděláš příště?"

"Už nepůjdu nikam bez porady s tebou, nikdy!"

"To neříkej - jednak toho rozumu možná zase tolik nemám, jednak se snadno může stát, že tu možnost mít nebudeš, a právě tehdy tě tahle chyba bude ohrožovat nejvíc."

"Tak... tak si vyprosím rozkaz!"

"Hm... to nezní špatně."

"Jenže... myslíš, že jsem to měla udělat i tentokrát? Když to bylo jenom kvůli hře?"

"Když tě má někdo rád, jsou pro něj i maličkosti důležité, nebo ne? Moudře jsi rozhodla, Myšáčku. Třeba to nemusí být hned rozkaz, jen rada. Nebo připomenutí něčeho, co je ti jasné, jen si to v tu chvíli neuvědomíš... zkrátka sdílel bych to, a zbytek nechal na něm. Ale teď už opravdu dost o tom, co říkáš? Už začíná pršet, postavím ti komůrku... domů poběžíme, až se bouřka trochu přežene... nebo bys ji raději celou pozorovala tady? Na to jsi ale už trochu moc unavená, viď?"

Ukázalo se, že nejenomže jí připravil hostinu - dokonce ji vzal rovnou s sebou. Hodovali tedy spolu v ostrůvku sucha a světla, zatímco kolem sršely blesky tmou a z nebe se lily proudy vody.

"Báječná bouřka," liboval si Laito. "Úplně nádherná. Nic lepšího jsme si nemohli vymyslet, než ji pozorovat právě takhle - samozřejmě, chtělo by to ještě trochu okusit deště, ale na to dojde cestou domů. A teď ti něco dám - říkala jsi sice, že ode mě přijmeš cokoli, ale doufám, že se ti to bude aspoň trochu líbit... anebo chceš začít? Už se nemůžu dočkat, až uvidím, kvůli čemu jsi vynaložila tolik námahy a strádání."

Podala mu tedy svoje dárky, dosti ostýchavě. A vynahradila si bohatě všechno, co toho dne prodělala, když viděla jeho nelíčenou radost a pohnutí; velmi dobře cítil, kolik lásky vložila do jejich výběru.

"Moje milovaná kamarádko," šeptal a tiskl ji k sobě. "Nikdy, nikdy nic z toho nedám pryč... každá ta drobnost má větší cenu než celý svět."

Od něj dostala řetízek s řádkou drobounkých zvířátek, vyřezaných z drahokamů. Mohla je po libosti nosit jako šperk, nebo je sundat a hrát si s nimi. Jejich podoba v sobě spojovala krásu skutečných zvířat i krásu broušeného kamene přesně v tom správném poměru - přesto každý ten tvoreček vypadal jako živý. Navíc v sobě měli i cosi milého a veselého, možná až legračního. Neměla tušení, kdy stihl ty kameny nasbírat, natožpak to všechno udělat.

"Tuilindo nejsem," krčil rameny, když slyšel její projevy nadšení. "A tohle je asi tak to nejlepší, na co se zmůžu. Ale chtěla jsi dárek ode mě, tak ho máš mít."



Následující dny byly maličko vážnější. Laito, pamětliv svého slibu, poněkud zkrotil svou rozpustilost a začal se Mín víc věnovat, připravený jí stát po boku, kdyby to potřebovala. Když se na to soustředil, dovedl během několika vět všedního rozhovoru bezpečně uhodnout, co se v ní odehrává, a během pár dalších ji navést správným směrem, kde byla bezradná, nebo ji popostrčit, když jí hrozilo, že v něčem ucouvne nebo to ošidí - zároveň však s tím přestat dostatečně včas, aby jí nezkazil radost z vlastního rozhodnutí. Sedmého dne jí pak poctivě svěřil všechny chyby a selhání svého elfího života - věci, které možná ještě nikdy nikdo od něj neslyšel, alespoň nikdo ze smrtelníků.

"Nic víc mi nepovíš?" ptala se pak Mín.

Zahleděl se jí do očí.

"Nestačí ti, že jsem ti přiznal, čím jsem byl?" zeptal se tiše. "Musím ti opravdu ještě ublížit vyprávěním?"

"Laito... pověz mi jen jednu věc. Když o tobě budu vědět všechno a budu tě mít pořád stejně ráda, bude to pro tebe něco znamenat? Potěší tě to aspoň trochu?"

"Ne, když se ti pak o tom bude zdát nebo ze mě dostaneš strach, sotva padne noc!"

"Ano, přiznávám, jsem pěkně hloupá a zbabělá... ale prosím tě, mohl bys mi odpovědět?"

"Myšáčku... nepočítal jsem s tím, že budeš chtít zacházet takhle daleko... ale jsi pro mě někdo výjimečný, jediný na světě, a tvoje mínění pro mě hodně znamená."

"Tak řekni jen tolik, kolik sám budeš chtít - jen tolik, abych tě mohla v lásce přijmout a tys to věděl... nemusíš zacházet do podrobností, o kterých by se mi v noci zdálo."

Vyhověl jí tedy a ona to přijala s velkým soucitem a pak ho soudila tak, jako on ji: velmi něžně, ale dobře.

To už byla poslední noc před slavností, hebká a voňavá jako všechny ostatní, ale zároveň plná napjatého očekávání, které jakoby prostoupilo i trávu, stromy a vzduch. Za prvního stříbrného svítání přinesl Laito Mín snídani, složenou nejméně z deseti malinkých porcí jídel, která měla nejraději, a ještě ozdobenou jarním kvítím. Pak ji umyl a učesal a podal jí šaty, které pro ni půjčil od Zlatěnky: měňavé jako voda na slunci a hebké jako prohřátá lesní tůň. Už jí je upravil na správnou velikost.

Vyšli spolu ven a bylo dosud časné ráno, tráva báječně studila rosou a šikmé sluneční paprsky propůjčovaly světu zvláštní krásu. Alespoň hodinu se jen tak toulali lesem, tentokrát spolu, avšak mlčky; a ať už to bylo tím, že jí šel po boku, nebo tím, čím prošli včera, nebo tím, že znala své pohádky tak dobře, Mín se tu hodinu cítila přesně jako kdysi Melwen, když vyšla na procházku s čerstvou kytičkou v srdci. Všechno bylo dnes jiné, živější a opravdovější než dřív; ačkoli tentokrát vnímala obyčejný svět kolem sebe, vnímala i lásku svého domova stejně silně jako už dvakrát a možná i silněji, právě tím všedním okolím kupodivu umocněnou. Ostatně, dá se vůbec nazvat všedním dílo propracované do tak úžasných podrobností, tak bohaté a plné tolika obměn a nápadů?

Pak ji Laito vzal do náruče a rozběhl se po zvlněných zelených hřebenech, až se ve chvíli, kdy slunce vystoupilo na nejvyšší bod své dráhy, dostal na nejvyšší vrchol z nich. Tam zůstali stát - od rána dosud nepromluvili, jen vnímali svou nepatrnost uprostřed toho širého, prosluněného kraje, uprostřed světa, uprostřed všeho, co je. Konečně poklekli, aby znovu nabídli sami sebe darem svému Stvořiteli; položili také do trávy kousek ode všeho, co jim zůstalo zachováno za jejich zajetí v Hůrce, jako dar vděčnosti - sami teď nejedli nic. A byli přijati s velikou láskou.

Posléze nechal Laito Mín schoulit do klubíčka s hlavou opřenou o jeho kolena.

"Teď," sdělil jí tiše, "budu zpívat. A neboj se, neriskuju zbytečně - neriskuju vůbec, protože vím, že to tak má být."

A začal prastarou píseň o hudbě Ainur, tu, kterou Melwen kdysi poprvé slyšela z Tuilindových úst a kterou si pak už vždycky spojovala s ním, třebaže se v žádném z příběhů nevypráví, zda jí někdy prozradil, kdo ji vlastně složil. Zpíval dlouho a Mín bylo, jako by zároveň s jeho písní tryskal z vrcholu kopce do výše gejzír světla, které pak padalo široko daleko zlatým deštěm a čistilo a plnilo celý kraj. Rozlévalo se v zářivých jezírcích údolími, prostupovalo kopce a projasňovalo vzduch, až celé to místo navždycky ztratilo svou hrozivou tvář a stalo se Mín domovem, stejně nádherným i přívětivým jako ten, kam se tak ráda vracela, protože stejně plným blízkosti toho, koho moudří odpradávna nazývají Otcem elfů a lidí. A nejenom to. Od té chvíle nebylo místa na světě, od dračí pouště, spálené na uhel, po tu nejtemnější skřetí chodbu v srdci hor, které by v Mín budilo hrůzu samo o sobě. Ano, ještě častokrát poznala strach, a právem - vždycky však už jen ze skutečného nebezpečí. Místa poznamenaná zlem, dokonce tma sama, byla v jejím srdci navždy dotčena svrchovanou rukou Jediného; stala se pro ni místy, která mu výsostně patří, a proto místy světla, místy setkání.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )