Toho dne se vydali na další cestu. Laito samozřejmě dbal po celou dobu na to, aby se všude udržoval dokonalý pořádek, takže nyní už jen douklidili a doupravili to poslední, aby dům zanechali v naprosto stejném stavu, jak ho nalezli. Haradské děti oblékli do entího oblečení, které se výborně hodilo do jarního nestálého počasí a mělo pěknou krycí barvu. Postupovali většinou po silnici, Laito však byl bez ustání na stráži a v těch několika málo případech, kdy z dálky uslyšel, že se někdo blíží, všichni vyhledali vhodný úkryt - zpravidla na to měli ještě času dost a dost. Zároveň dokázal dětem téměř ustavičně potichu něco vyprávět - překonávaly tak neúnavně úseky, které by necvičeného dospělého možná udolaly.

Teprve když se přiblížili hůrecké posádce a na silnici začalo být rušno, sešli z ní a putovali bývalým Hustolesem. Vzrostlé stromy byly téměř úplně vykácené, ale bujelo tu dost mlází a podrostu, v němž se tři děti a jeden elf v případě potřeby bez potíží ztratili. Mín tu zasadila druhý ze svých stromečků. Jejich původní plány vzaly nálezem haradských dětí za své a nemělo žádný smysl nosit ho na zádech, dokud se kdoví kdy nedostanou na území Velkého zeleného hvozdu; a krajina zde na severu, počátkem jara, naplňovala Mín nadějí, že by tu stromek přece jen mohl dorůst do dospělosti.

Konečně, po třech či čtyřech týdnech cesty, se dostali na dohled Hůreckého kopce a naskytla se jim podívaná na pevnost na jeho vrcholu, důkladně stavěnou a dosud zářící novotou. Střežila křižovatku východozápadní a severojižní silnice. V dohledu nebyla jediná vesnice z těch, co tu dříve stávaly, a třebaže jarní práce na polích byly v plném proudu, Laito na dálku snadno rozeznal, že všichni rolníci mají na rukou i na nohou okovy. Co se tu stalo, nebylo pro nikoho z nich těžké si domyslet.

"Takže už i hůrečtí upadli do otroctví," povzdychla si Mín. "Těm jsem to opravdu nepřála. Co se asi stalo s hobity? Vidíš tam některé?"

Laito zavrtěl hlavou a trochu se pousmál.

"Myslím, že se tak snadno nestane, aby někdo polapil hobita. Čeká je zřejmě mnoho nepříjemností, ale otročení haradským mezi nimi nebude. Ne ne, na víc už se neptej, prosím tě. Teď musíme myslet na to, jak se bezpečně dostat k pevnosti."

Mohl samozřejmě nechat obě děti tady a spoléhat, že nějak už samy domů dojdou, ale nedalo mu to. Přirostly mu k srdci - chtěl mít jistotu, že se opravdu dostaly v pořádku až domů. Na druhou stranu nebylo možné se k pevnosti přiblížit ve dne, zejména s Mín. Na polích bylo živo, vojáci cvičili, dozorci pilně kontrolovali práci. Bylo potřeba počkat do večera, do doby, kdy brána ještě nebude zavřená, ale polní práce skončí a nastane šero, v němž lidské oči špatně vidí. Vyhledali tedy úkryt v hustém křoví, kde si děti trochu odpočinuly, zatímco Laito držel stráž.

S večerem se vydali k okraji porostu, překročili trosky bývalé vesnice a stočili se zpět k silnici, kterou zde lemovala alej ovocných stromů. Za tohoto světla nebyli nápadní, když se proplétali mezi jejich stíny. Tak se dostali až na úpatí kopce, kde odbočovala cesta k pevnosti.

Laito držel Mairó dlouho v náručí a srdečně stiskl Roiróvu ruku.

"Nebuďme smutní," šeptal. "Vždyť všichni věříme, že se neloučíme navždycky."

Haradské děti však byly obě smutné tak, že nedokázaly promluvit, a dokonce i Mín stály slzy v očích. Věděla, že se jí bude stýskat přinejmenším po Mairó, kterou už dávno vzala pod svou ochranu a velmi si na ni zvykla. Jen málo chybělo a začala by Laita přemlouvat, aby si to ještě rozmyslel.

To už se však od nich děti odtrhly a začaly stoupat po cestě k hradní bráně. Laito i Mín je sledovali pohledem, jak se vzdalují po svahu výš a výš.

Náhle se tichý podvečer naplnil ohlušujícím hřmotem. Od hradu se rozeznělo mohutné basové štěkání, zřejmě z hrdel smečky velikých psů. Z brány se vylila jakási temná masa a zároveň s hlukem se rychle blížila.

"Hradní stráž má zřejmě na výpomoc pořádné hafany," komentoval to Laito klidně. "Běží dětem vstříc - to bude bouřlivé uvítání! Doufám jen, že si je nepořídili až tady... to by byl zlý osud, kdyby děti neznali... o jé! Děti se obracejí! Utíkají zpět!"

Než Mín stačila naplno pochopit, co jí říká, byl už v půli cesty svahem vzhůru. Mín nerozeznávala zřetelně, co se tam děje, ale štěkot brzy změnil tón - přešel v radostné, lísavé poštěkávání zvířat, které vítají svého pána. Nu ovšem... nic jiného se od Laita nedalo čekat. Pak nejasně rozeznala, že se pustili po cestě zpátky.

Děti byly zřejmě mezi nimi... ale kde je Laito? Mín usilovně napínala oči do šera. Neviděla už skoro nic, ale kdyby se k ní Laito vracel, už by tu měl přece být... nebo ještě ne? Cítila, jak se jí zmocňuje strach, ať se mu brání sebevíc. S ním po boku si troufla na leccos, ale bez něj si tu připadala tak nechráněná, tak bezradná!

Ne, ještě nejde. Nu ovšem, co vlastně čekala? Po téhle nehodě jistě doprovodí děti až na práh. Ale proč si s tím dělat těžkou hlavu? Jediné, co mu hrozí, je asi to, že ho hradní pán štědře odmění, až se od dětí dozví, co všechno pro ně udělal.

Slabě se k ní doneslo třesknutí, když brána zapadla. Už je tedy uvnitř. Jak dlouho mu asi bude trvat, než se začne vracet? Chvíli jistě, cesta od stráže ke stráži, od služebníka k služebníkovi nějakou dobu zabere, to znala z dětství. Pak než se všechno vypoví... ale jistě bude pospíchat, když ví, že ji tu nechal!

Mín se posadila do trávy pod poslední strom. Pokud už musí čekat, bude nejlepší, když nebude počítat čas a myslet jen na čekání. Pohodlně se opřela o kmen a začala si připomínat nejrůznější příběhy. Čas odhadnout nedovedla, věděla jen, že se úplně setmělo. Přes odpolední odpočinek ji začala zmáhat ospalost. Nějakou dobu se jí bránila, ale stále chaběji.

Probudila se zimou, celá ztuhlá, jak usnula v nepohodlné poloze. Noc byla stále stejně temná, ale podle toho, jak se ochladilo, Mín odhadovala, že půlnoc už minula. Ale proč by se Laito dosud nevrátil? Snad... ach, snad mu tam neudělali něco zlého?

Že by ho tam nechali jako hosta do rána? Vyloučeno - něco takového by jí nikdy neudělal. Ale to pak může znamenat jen jedno: hradní pán se přece jen za dobré odvděčil zlým. Jakmile měl Laita za hradbami, uprostřed svých lidí, mohlo se mu to docela dobře podařit - Laito přece ze zásady nebojuje, ani nenosí zbraň.

Mín se přitiskla ke stromu a cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. V tu chvíli vůbec nemyslela na to, co čeká ji. Věděla jenom, že prostě nedokáže snést pomyšlení, že Laitovi někdo ublížil. Kdyby někdo ublížil jí, bylo by to těžké, ovšem, a bolestivé... ale jestli se něco stalo Laitovi, je to úplná hrůza, něco, co nesmí být.

"Copak nechápete, jak je hodný?!" vykřikla v bezmocném vzteku a zvedla pěst proti černé siluetě hradu na kopci. Nikdo jí však neodpověděl, ani vítr ve větvích.

Teď už se rozplakala doopravdy, čelo přimknuté k drsné kůře. Co bude dělat? Co jen bude dělat? Kdyby tak byla opravdu elfího rodu a uměla proklouznout stíny jako dech a přeskočit hradby jako kočka a uspat písní stráže, ale ona neumí nic, naprosto nic! Dokonce jí ani nenapadá jediná věc, kterou by mohla podniknout.

Pak se utišila a začala usilovně přemýšlet. Pokud Laito skutečně upadl do zajetí, měla by se aspoň pokusit ho vysvobodit, to je jasné. Teď zatím neví, jak, ale nemůže to vzdávat - časem třeba na něco přijde. První krok je však jasný: musí zůstat na svobodě. Pokud upadne do zajetí také, jakou má kdo z nich naději? To ovšem znamená, že nesmí zůstat na tomto místě. Tady ji chytnou spolehlivě, jen co se trochu rozední.

Zoufale se jí nechtělo pryč. Ještě dlouhou dobu čekala, roztřesená chladem, a toužebně upírala oči ke hradu, jestli se snad Laito přece jen ještě neobjeví. Konečně, když už se začínalo rozednívat, se pomalu, neochotně vydala na zpáteční cestu k lesu. Každých pár kroků se ještě zastavila a ohlédla. Pak, jak světla přibývalo, přidala do kroku a právě ve chvíli, kdy vyšlo slunce, prolezla mezi troskami vesnice zpět do lesa.



Les už byl teď do jisté míry jejím domovem. Dovedla jím procházet tiše a téměř beze stop, vyhledat si úkryt na noc a zase ho po sobě dokonale uklidit, živit se entí polívkou, když neměla nic jiného. Byla však zoufale bezradná - nedokázala vymyslet nic, čím by Laitovi pomohla, a jejím prosbám snad stále někdo naslouchal, rozhodně však tentokrát zůstávaly bez odpovědi. Zároveň se však nedokázala vzdálit od kraje lesa, obráceného ke hradu, jako by svého druha stále vyhlížela. Přiblížit se ke hradu nepozorovaně nebylo možné - vždyť už věděla o psech - ale stále ještě doufala, že snad zahlédne aspoň nějaké znamení, jak se věci mají. Tak se vlastně několik dní pohybovala na hranici krajně nebezpečného území.

Navíc jí chyběly Laitovy zkušenosti, jeho bystrozrak a jeho výdrž. Byla přece jen pouze smrtelné dítě, a to ani ne jedenáctileté. Ať chtěla či nechtěla, musela spát, a nebylo nikoho, kdo by v tu dobu stál na stráži.

Netrvalo to ani týden, než ji chytili.

kapitola 24.

Následovalo několik příšerných dní. Sebrali ji všechno až do posledního kousku oblečení, to jest i oba Tuilindovy skvosty, kvůli kterým ji pak trápilo svědomí jako někoho, kdo špatně opatroval svěřenou věc, i její poslední stromeček, který teď byl pravděpodobně odsouzen někde uschnout, a oblékli ji do starého, hrubého pytle s dírami pro hlavu a ruce. Ukovali ji do pout, bez jídla a bez vody, a jeden z dozorců jí nedával pokoj ve dne ani v noci, neustále po ní něco chtěl, často nesmyslné a velmi ponižující věci, a při sebemenší známce vzdoru, ba jen neochoty, ji surově bil. Po třech dnech už byla nadobro otupělá a poslouchala ho jako pejsek. Tehdy jí poprvé dali odpornou a nedostatečnou stravu otroků a poslali ji spát a pracovat mezi ostatní.

Když se jí po několika dnech začalo pomalinku vracet myšlení, bylo to snad ještě horší. Zatím ji sice zřejmě nikdo nepoznal, takže se nezdálo, že bude poslána zpět do Minas Tirith, ale mohlo k tomu dojít naprosto kdykoli a ostatně, už teď na tom nebyla o mnoho lépe než tam. Často si zoufala, když si představila, že těžká dřina, kterou zvládá jen s vypětím všech sil, rány od dozorců a pak špinavý pelech plný blech a pachu zpocených těl budou teď jejím údělem až do smrti. Nejednou cítila vztek na své trýznitele, bezmocný, ale tím zuřivější. Mít je v tu chvíli v moci, byla by jim schopna udělat cokoli. Někdy se za ty pocity styděla, když se jí vybavilo, čím prošla od loňského jara; většinou však neměla síly ani na to.

Navíc se trápila steskem po Laitovi a výčitkami svědomí, že se nechala chytit a nebyla mu nic platná. Jakou teď mají naději na vysvobození? Děti, které zachránili? Zatím jim mnoho platné nebyly - pravděpodobně se rychle vrátily ke starému způsobu života. A Laito sám... dokáže hodně, ano, ale s těmihle okovy si asi těžko poradí.

Asi po týdnu ho poprvé zahlédla, jak jde s ostatními do práce o několik polí dál - převyšoval svou řadu dobře o hlavu a jeho vlasy, už téměř tři neděle nebarvené, začínaly probleskovat zlatem. Držel se zpříma, jako král - mimoděk v ní zatrnulo, když pomyslela, co všechno musel a možná ještě musí vytrpět, ale nebylo žádných pochyb: jeho nezlomili. Dokonce se jí zazdálo, že na okamžik zahlédla světlo jeho očí, jak obrátil hlavu směrem k ní, jako by věděl či tušil, kde je, a chtěl ji pozdravit. V tu chvíli si náhle poprvé zde v zajetí uvědomila, že je kolem jaro, tráva se třpytí svěžestí, na stromech se otevírají listy a vítr má lahodnou chuť.

Jakkoli to bylo setkání kratičké a na dálku, mělo na ni nesmírný vliv. Za prve bylo ovšem příjemné vědět, že je Laito alespoň naživu, když už nic jiného. A nese zřejmě svůj úděl hrdě a dokonce smí chodit ven, což pro něj jistě mnoho znamená. Ano, nepomohla mu a teď už ani nepomůže - jejímu starostlivému ženskému srdci se však ulevilo, když aspoň mohla vědět, co se s ním stalo. Také její výčitky svědomí hodně polevily - byla si nyní jista, že Laito jí nevyčítá naprosto nic.

Za druhé se jí znovu dotklo jeho kouzlo a už ji neopouštělo. Jaro, uprostřed kterého se dřela do úpadu, už ani na chvilku neztratilo svou vůni a chuť, ať jí bylo sebehůř. Cítila velice silně, že sice může trpět a možná i zahynout, ale ani tak není všechno ztraceno, dokud se někde na světě zelená tráva a rostou stromy.

To ji přivedlo na další, praktičtější myšlenky. Podél cest, kterými chodila do práce, i na mezích, u kterých někdy pracovala, se vyskytovalo plno všelijakých nenápadných rostlinek, z nichž některé, jak teď už věděla, přinášejí úlevu v bolestech; a není třeba ničeho víc než je pomačkat na obklady. Bylo třeba velké hbitosti a obratnosti, aby je dokázala rozpoznat, utrhnout a ukrýt, než ji někdo z dozorců zpozoruje, ale jakmile se na tento úkol soustředila, začala v tom rychle nabývat cviku - nehledě k tomu, že to odvedlo její myšlenky od zoufalství k něčemu příjemnějšímu. Stalo se to pro ni jakýmsi druhem hry, v níž někdy prohrála a utržila ránu bičem, ale stále častěji vyhrávala, což ji dávalo někdy až uličnický pocit uspokojení, nehledě ani k bylinkám samotným. Brzy už nosila dost pro sebe i pro jiné.

Navíc si uvědomila, že není vůbec potřeba, aby do sebe cpala odpornou stravu otroků a měla stejně stále hlad. Stačí trocha vody a může si vyrobit entí polívku, která ji bude držet na nohou mnohem lépe a přitom nemá žádnou chuť. Okamžitě svůj nápad uskutečnila, s vynikajícími výsledky. Za pár dní se jí vrátily síly; a když se někdy přece cítila unavená či zmožená námahou, nebylo nic jednoduššího než si vyrobit dávku navíc. Nyní byla už i ona schopna chodit do práce ze vztyčenou hlavou. Doufala, že ji tak někdy Laito z dálky zahlédne a že ho to potěší.

Jíst to, co jim předkládali, se už ani neobtěžovala a nechávala svůj díl ostatním, kteří ho dychtivě přijímali. Dokonce se snažila aspoň podle svých sil napájet entí polívkou i je. Nic jim nevysvětlovala, nebylo k tomu mnoho příležitostí a tak jako tak se jí do toho ani nechtělo, ale ostatní otrokyně s překvapením zjišťovaly, že má obyčejná voda najednou velmi posilující účinky. Rychle ji však odhalily a začalo se mezi nimi šeptat, že má čarodějnou moc a pravděpodobně je elfího původu. Mělo to své dobré i špatné stránky. Ostatní s ní teď jednali s určitou bázní, takže cítila mezi sebou a jimi jistý odstup: nepřijímali ji tak docela mezi sebe, bylo těžké se jim doopravdy srdcem přiblížit a už vůbec nemohla počítat se soucitem, když prožívala bolest či smutek. Na druhou stranu si nikdo nedovolil ji v něčem šidit, těšila se jisté úctě a někdy i výhodám, které jí zase umožňovaly účinněji pomáhat ostatním. Byla teď žádána stále víc a víc a brzy by bylo zhola nemožné to zvládnout, nebýt toho, že se kolem ní vytvořil okruh pomocníků, kteří ji buď kryli, nebo s ní v její službě spolupracovali, nebo za ni dělali její práci, aby měla víc času na jiné věci. A tam, kde pomoci nemohla, přinášela potřebné kolem sebe tomu, o kom si nyní byla znovu jista, že naslouchá - prosby krásné samy o sobě, i kdyby často nevedly k tak podivuhodným výsledkům.

Že mezi ně dokázala zařadit i věznitele bylo prvním z nich.

Tak se stalo, že někdy čtvrtého týdne od zajetí Mín náhle s úžasem zjistila, že je tu vlastně šťastná. Pravda, nežila v žádném přepychu, ale také už nebyla otrokem, který nemá jinou možnost než se protrpět svým nesmyslným životem až do konce. Ona věnovala všechny svoje myšlenky i síly něčemu, co viditelně pomáhalo tam, kde pomoci bylo zoufale potřeba - ukována do pout, ano, ale nezotročena; přesně podle Laitových slov jí láska osladila utrpení sama o sobě. A jak si Mín na jeho slova vzpomněla, nemohlo ji také nenapadnout, jak je dobře, že teď, když je podruhé v rukou haradských, je jí dopřáno si zasadit pár semínek - jako by si mohla vynahradit, co v době svého uvěznění nemohla či neuměla.

Laita vídala jen velice zřídkakdy. Otroci a otrokyně byli drženi přísně odděleně, měli noclehárny daleko od sebe a pracovali na místech, která si byla málokdy blíž než půl kilometru. Jediná možnost bylo náhodné setkání cestou do práce - alespoň pro ni, která neměla jeho oči. Dvakrát či třikrát ho ještě letmo zahlédla - a vždycky se mu nějakým způsobem podařilo jí dát na srozuměnou, že není proč věšet hlavu, že stojí při ní, má ji rád, že nad ní drží stráž a je s ní zajedno v jejích prosbách. Koncem šestého týdne od zajetí se jí však jednoho večera zmocnil velmi silný pocit, že ho slyší zpívat.

Nezpíval ovšem lidským hlasem, jen jako pták, avšak tak nádhernou píseň ještě nikdy žádný okřídlený pěvec z hrdla nevyloudil. K Mín dolehla do noclehárny právě ve chvíli, kdy se chystala k spánku, slabounce, sotva slyšitelná, právě tolik, aby si člověk začal klást otázku, zda ji zaslechl opravdu či zda se mu to jenom zdá. Mín, unavená po celodenní dřině, ji skutečně také považovala za počínající sen, a místo aby se divila, prostě spokojeně zavřela oči a poddala se jejímu kouzlu.

Náhle jí kdosi teple dýchl do tváře. Ach, další krásný sen, blesklo jí hlavou. Takhle ji Laito přece vždycky budíval! Měla pocit, že se probouzí, ale oči nechávala pevně zavřené, aby o ten sen předčasně nepřišla.

Tu se však jeho rty zlehka dotkly jejích víček a to už bylo příliš silné. Mráz jí projel od hlavy k patě a ona s trhnutím otevřela oči dokořán.

Ach... sen neskončil... blizoučko u ní ze zeleně třpytily ty jeho... jenže teď už si Mín ani zdaleka nebyla tak jista, že je to sen.

"Vstávej, Myšáčku, vstávej! Vím, jsi strašně utahaná, ale nutně teď potřebujeme, abys byla statečná - máme před sebou dlouhou cestu. Vezmu tě do náruče, jakmile to bude jen trochu možné."

"Laito! jak jsi dokázal..."

"Tiše, tiše... teď ne. Převlékni se!"

Podal jí balíček šatstva a ona teprve teď s úžasem zjistila, že její ruce ani nohy netíží okovy - ležely na zemi vedle ní. Stáhla přes hlavu svůj pytel a s pocitem nevýslovné rozkoše na sebe natáhla hebkou látku elfího cestovního oblečení. Vzápětí už jí Laito pomohl vstát a ještě celou zmatenou ji opatrně vedl mezi spícími, ven dveřmi, které za sebou pečlivě zamkl, dlouhou chodbou, dalšími dveřmi a na nádvoří. Minuli několik strážných, ale všichni vstoje tvrdě spali. Teď už Mín věděla, že ho slyšela zpívat doopravdy. Laito se na okamžik zastavil a cosi jemně položil na výklenek hradní zdi. Pak se shýbl a hodil si na záda svůj batoh, tak samozřejmým a důvěrně známým pohybem, jako by nebylo docela nic divného na tom, že na něj tady čeká, pečlivě sbalený jako obvykle. V ruce si nechal jen lano, pomocí kterého během příští půl hodiny zdolali hradby. Pak ji popadl do náruče a letěl jako vítr po silnici až k lesu. V hustém porostu se konečně zastavil.

"Tak, Myšáčku, čas na chvilku odpočinku. Vezmi si kousek chleba, posilní tě - a aspoň ho zase jednou okusíš, i kdyby nás ještě chytli, což nečekám. Chtělo by to koupel, já vím, ale budeme to muset ještě den dva vydržet. Není tu vhodné místo a noc je krátká - co nevidět nám budou se psy v patách."

"Ale snad bys mi mohl už konečně říct..."

"No dobrá, dobrá... však dohromady není co vyprávět. Roiró se se mnou domluvil při první vhodné příležitosti. Neměl to lehké, chudák... mluvil o svém otci s velkou úctou, když řekl jen to, že jedná jinak než já. V určenou noc jsem si vzal na starost stráže a on obstaral ty klíče - stačilo mu stanovit hodinu, kdy si má ucpat uši. Zase jsem to všechno pozamykal a nechal mu je na domluveném místě, aby je mohl vrátit zpátky a všechno vypadalo, že jsem se osvobodil sám nějakou nadpřirozenou mocí... to byl jeho nápad - tvrdí, že mezi jeho lidem je hodně pověrčivosti. Doufám, že mu to vyjde, nerad bych, aby podezření padlo na něj..."

Laito si zhluboka vzdychl.

"Dost jsem se snažil ho přemluvit, aby utekli s námi, ale nechtěl ani slyšet - má svou hrdost a chce zkoušku, kterou jsem mu uložil, dotáhnout do konce. Měl jsem pocit, že dělám dobře, když jsem ji s ním domlouval, ale teď už si tím ani zdaleka tak jist nejsem... možná jsi měla pravdu ty a měli jsme je vzít rovnou s sebou... nevím. Ale druhá žena jejich otce je k nim velmi laskavá."

Na chvilku se odmlčel.

"Tak už jsi spokojená? Ach pravda, ještě naše věci - to byl prý nápad jeho sestry, on sám by na takovou maličkost nepomyslel. Dali to dohromady s dojemnou péčí... hned ti vybalím tvůj stromeček, udělá mu dobře, když bude na vzduchu... Mairó ti ho prý celou dobu poctivě zalévala... většina zásob se také zachovala, měli strach to jíst... dokonce i moje kapsičky mi obstarali... a tady něco pro tebe."

S něžnou obřadností jí navlékl Melwenin kámen a prstýnek.

"Tak, a teď už dost řečí a pojďme se rozběhnout... vezmu to přes močály, tam psi ztratí naši stopu. Za chvilku začne pršet, to je také výborné - proto jsem vybral dnešní noc."

Mín poslušně vstala, ale ještě se ohlédla směrem ke hradu. Teprve teď, když začal mluvit o dětech, si začínala naplno uvědomovat, kolik lidí, na kterých jí záleží, nechává v moci ukrutného hradního pána.

"Škoda, že je nemůžeme vzít všechny s sebou," zašeptala.

Sklonil k ní hlavu v hlubokém porozumění.

"Ano... to jediné na téhle službě opravdu bolí... ať dokážeš sebevíc, je to jen kapka v moři... ale naštěstí nikdy neleží všechno na jednom, ať si připadá jakkoli osamělý. Myslím, že tam po mně zůstalo něco, co bude moci pokračovat... a po tobě také, či ne? Nečtu ti snad správně na čele a na očích, že jsi nesla svůj úděl jako královna? Už se nemůžu dočkat, až mi to budeš vyprávět!"

Pousmála se.

"Co bych ti vyprávěla, když stejně všechno víš... Ano, asi to opravdu bylo k něčemu dobré, že jsem tam byla, a asi tam opravdu něco zůstalo... ale beztak to byla všechno tvoje práce!"

"To sotva! Nanejvýš jsem ti mohl být učitelem - a každý učitel potřebuje někoho, kdo by jeho myšlenky uvedl ve skutečnost, což je tisíckrát těžší."

Do hodiny se opravdu spustil vydatný liják. Laito nesl Mín v náručí, ale mnoho toho nenaspala. Ať si snažila chránit hlavu kapucí sebevíc, stále znovu a znovu se jí dostávala voda na obličej. Laito byl promočený na kůži - za žádnou cenu si nechtěl vzít entí pláštěnku.

"To by byla škoda, ne, zahodit takovou příležitost! Alespoň se krásně osvěžím, když už se nemůžeme vykoupat... Není to báječné, jak chutná svoboda poté, co jsme o ni byli nakrátko připraveni?"

kapitola 25.

Laito běžel neúnavně až do rána a pak po celý den. Když se setmělo, měli už močály za sebou a udělali krátkou přestávku, během níž se vykoupali v potoce, stékajícím z Větrovských vrchů. Pak pokračovali dál a kolem půlnoci se mohla Mín konečně natáhnout a spát ve skalním úkrytu mezi kopci.

Když se probudila, teprve pochopila, jak daleko dokázal uběhnout za noc a den.

"To je neuvěřitelné, co všechno zvládneš... takhle bychom mohli být v Imladris za další dva dny... ale to už bys byl moc unavený."

"Na únavu teď nemám čas, Myšáčku. A ani náladu. Už dávno jsem si pořádně neprotáhl kostru a po běhu jarem se mi velmi stýskalo. Ale do Imladris nepůjdeme. Nepochybuji o Roiróvi už vůbec, ale každý člověk má své meze - i hrdinové a bojovníci, natožpak dítě. A nešťastné slovo může uklouznout komukoli. A ostatně, co bychom tam dělali? Chybí nám snad teď v přírodě něco? A nemáme snad práce nad hlavu?"

"Jen jsem myslela, že chceš někde počkat, než nás přestanou hledat."

"Ano, to by bylo moudré... ale nebudu riskovat přímý pochod z tohoto místa původním směrem. Vezmu to oklikou na sever k Iarwainovu domu na okraji Starého hvozdu. Z jeho okolí budu moci sledovat pohyby kolem hradu bez větší námahy. A jakmile to bude možné, na další cestu! Jaro a léto netrvají věčně a zrovna tak roky, kdy ještě máš možnost sázet svoje stromky. Možná by nebylo tak špatné zasadit ten třetí v hobitím Kraji."

"Copak i tam se kácelo?"

"Žel, holčičko, i tam, jako skoro všude. Hobiti jsou velcí milovníci stromů, ale mnoho se jich dalo zlákat vidinou rychlého zbohatnutí. Na nich byla spáchána možná horší škoda než na přírodě."

"Stejně jsem ráda, že tam půjdeme. Dávno jsem si přála nějakého uvidět."

"Ach, jak jinak! Ale příliš se netěš. Pokud je haradští už napadli nebo je ohrožují, budou jistě v úkrytech - a to pak není snadné se s nimi setkat."

"Snad se to přece podaří... poslyš, ale nebude to nebezpečné, cestovat tam zrovna přes Mohylové vrchy a Starý hvozd?"

"Ale kdepak! Bude to příjemná, zajímavá a poučná procházka!"

"Mluv vážně!"

"Což někdy mluvím jinak? Ve Starém hvozdu teď udržuje pořádek Stromovousův nejstarší syn ještě s několika dalšími - nedokáže všechno, samozřejmě, a leccos ani dokázat nechce, rozhodně ne všechno, co by se líbilo smrtelníkům - ale zavládlo tam od té doby mnohem zdravější ovzduší. A pohřebiště králů bylo dávno očištěno. To nejhorší, co tě tam může potkat, je, že se příliš zahledíš do zlata a skvostů... pokud tam ještě straky nechaly něco, co by stálo za řeč... vlastně by nebyl tak špatný nápad se tam pár dní zdržet a trochu tě vyzkoušet..."

"Jsi úžasně štědrý, opravdu, když to podáváš takhle! Postěžovala jsem si ti snad slovem, že se mi stýská po skvostech Elrondova domu?"

"Ne... ale stýská se ti po nich, Myšáčku!"

"Nedívej se tak na mě... ano, to víš, že se mi stýská. A po pěkných šatech a obrazech a teplé vodě a ohni v krbu a pohodlné posteli a tvých písních a hrách a vůbec po tom všem, co jsme tam prožili! Nevím, proč bych si před tebou měla pořád hrát na elfí dítě - jsem člověk jako každý jiný a trocha pohodlí a přepychu je mi příjemná - a všechno, co jste vyrobili vy, mi připadá nejmíň desetkrát krásnější než tobě! Myslíš, že by mi to mohlo nahradit nějaké zlato z hrobky, kde na něm staletí seděla kdovíjaká příšera? Zvlášť když jsi mi půjčil Melwenin kámen a na obloze nade mnou září opravdový silmaril?"

"A po tváři tě hladí sluneční paprsky z opravdového zlata a i ta nejmenší kytička u tvých cest je dílem dokonalosti, jaké ani ruce mého lidu nikdy nedosáhnou?" dopověděl tiše. "Upokoj se, Myšáčku, já to nemyslel zle. Jsi elfím dítětem víc, než tušíš, přinejmenším srdcem. A Melwenin kámen jsem ti rozhodně nepůjčil - ten je doopravdy tvůj, tak jako ti navždycky patří všechno, co ukazuje. A pokud jde o tu trochu pohodlí - kdo by ti ji nepřál! Mě prvního mrzí, že ti ho nemůžu poskytnout víc. Ale když ses sama rozhodla nastoupit tuto cestu lásky a odříkání, mohl jsem ti snad bránit?" Zasmál se. "To bys ani nežádala, vid? Ale mohl bych ti víc dávat najevo porozumění a méně tě takhle trápit, že? Jsi hodná, že mlčíš, ale tvoje srdce to na mě přímo křičí. Co můžu udělat, abych ti to nahradil?"

"Nic - mně stačí, že jsme spolu."

"Díky, Myšáčku, říkáš to moc hezky. A spolehni se, že udělám všechno pro to, abych na něco přišel i bez tvé pomoci. Neuklouzneš mi tak snadno!"

Jakmile byl Laito jednou na svobodě, neměl Roirův otec šanci ho dopadnout. Laito cestou vyhledával vyvýšená místa a pozorně sledoval pohyby pronásledovatelů. Měli za nimi už od počátku dobré čtyři dny zpoždění, neboť v kraji, kterým je Laito protáhl, jim koně nebyli téměř k ničemu. V bažinách ztratili jeho stopu nadobro a třebaže pak kolem Komářích močálů pátrali v kruhu, už ji nenalezli, neboť byla příliš stará a smytá hojnými dešti. Přesto se pronásledovatelé nevzdali - podle všeho měl přinejmenším jejich pán pořádný vztek. Začali propátrávat kdejaký úkryt ve Větrovských vrších i v krajích po obou stranách cesty. Ani ve snu by je nenapadlo, že téže noci Laito prošel v nevelké vzdálenosti od hradu a pustil se opačným směrem.

Teď měli tak pěkný rozhled, že už ani nepovažoval za nutné běžet. Brzy ráno nechal Mín držet stráž na jednom bližším hřebeni, odkud měla Hůrecký kopec jako na dlani, a poprvé za celou dobu se pár hodin prospal. Odpoledne se vydali na další cestu, přesně podle jeho slova procházkovým tempem. Už se vyčasilo, sluníčko pěkně hřálo a oblé zelené kopce kolem nich vypadaly docela přívětivě. Čas od času se na některém z nich mezi trávou skutečně zatřpytilo zlato. Straky nestačily odnosit všechno a z lidí či hobitů se sem dosud odvážil jen málokdo.

Laito vynaložil dost úsilí na to, aby Mín přemluvil, aby si odsud vzala něco na památku. Vysvětloval jí, že zdejší cennosti nemůže pokládat za nečisté - vždyť právě tady nalezl kdysi jeden z hobitů zbraň, která pomohla skolit Černokněžného krále. Ujišťoval ji, že by jí za všechno odříkání a nepohodlí, které si zvolila, a zejména za všechny nepříjemnosti, které jí k tomu způsobuje sám, opravdu rád dopřál nějakou maličkost pro potěšení, nejenom pár dní odpočinku v domě Iarwainově - a bylo na něm znát, že to myslí upřímně. Připomínal jí, že ani elfí princezny si klenoty neodpíraly. Když přesto odmítala, ke konci už se smíchem, vyčetl jí, že je vybíravá a že pohrdá výrobky smrtelníků.

"Tak mi vyber něco sám," odpověděla vážně. "Když to bude dárek od tebe, přijmu ho, i kdyby to byl kamínek od cesty!"

Od té doby jí o tom neřekl ani slovo.

Během toho odpoledne Mín žádný strach nepocítila, když se však začalo stmívat a ona pochopila, že se Laito chystá přenocovat tady, začalo jí přece jen být trochu úzko.

"Ty jsi ale nedůvěřivá!" dobíral si ji Laito, sotva to zpozoroval. "Říkám ti přece, že už tu nic zlého nepřebývá - a i kdyby, jako skřet jsem přece s temnými silami jedna ruka, ne? Na moje slovo tě jistě nechají na pokoji! Taková krásná noc s tisícem hvězd nad hlavou - přece bys ji nechtěla strávit pod střechou! Ale ano, vždyť já vím... užiješ se mnou toho spaní pod střechou opravdu málo... tak dobrá, dobrá, alespoň se ještě trochu proběhnu."

A donesl ji za pár hodin do domu Iarwainova, kde už dostali jeho vzkaz a měli pro ně spoustu teplé vody i večeři na stole.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )