Ještě dlouho nedokázala Mín usnout. Prožila si hodně vzrušení a mnoho si toho potřebovala srovnat v hlavě. Bílý prstýnek měla už Mairó zpátky a ostatně, nebylo by trochu škoda spát, když se místo toho může těšit vším krásným, co ji potkalo?

Znovu a znovu se vracela ke každé maličkosti a často teď vnímala i takové, kterých si předtím nevšimla. Nyní pro ni ožila i první Laitova slova po jeho návratu ze smrti. Poté, co jí tu zkušenost popsal podruhé, tentokrát bez žertování, se pro ni stala mnohem skutečnější - už si dovedla doopravdy představit cosi z toho zvláštního, lidem nedostupného údělu elfů.

Dostali opravdu oba stejnou milost v Laitově návratu? Ne, ať si připadá sebenepatrnější, o tomhle pochybovat nemůže. Což ale Laito teď netrpí především proto, že se nasadil za ni, že jí chtěl pomoci... ve chvíli, kdy ona selhala? A pokud tedy dostali oba milost v jeho návratu, nebylo by nakonec možné...

Opatrně, aby nikoho nevzbudila, poklekla Mín znovu na podlahu jeskyně.

"Otče," šeptala, "já vím, že je Laito raněný kvůli mně. Ale když už jsi mi odpustil... a jemu vlastně taky... nedalo by se s tím něco dělat?"

Odpověď žádná, jen náhlá únava, těžká jako kámen, ale ne vyloženě nepříjemná. Sotva si stačila znovu lehnout, než tvrdě usnula.



První, na co jí padly oči, když se probudila, bylo Laitovo lůžko. Bylo prázdné!

Vylekaně se posadila a vtom ho spatřila, stál u dveří, pouštěl ovečky ven a tiše si pískal. Pak zpozoroval, že se probudila, a rozesmál se radostí na celé kolo - tak, že jí nezbylo než si myslet, že se tomu až do té chvíle násilím bránil, aby ji nevzbudil. Vzápětí byl u ní a sevřel ji v náručí, ještě celou vyvedenou z míry.

"Moje milovaná Myško! Hlavně mi neříkej, že se divíš!"

Od té chvíle byl Laito téměř ustavičně na nohou a překypoval energií, jako by si chtěl vynahradit nucenou nečinnost. Mín měla ještě sklony dělat si o něj starosti a vyptávat se ho, zda ho opravdu už vůbec nic nebolí a není ani unavený, ale jen se jí smál.

To, že se zbavili obrů, v něm nyní probudilo novou naději, že by přece jen mohli přezimovat v Imladris, což považoval za velmi výhodné. Teď už začalo mrznout a v jeskyni bylo navzdory všem opatřením přece jen značně nevlídno. Navíc na vyšších svazích ležel sníh a bylo jasné, že až napadne i v okolí jeskyně, znamená to buď velmi omezený pohyb, nebo konec utajení.

Připravoval tu cestu dost důkladně. Nejprve prošel chodbami až k brlohu, kde našli děti, a ke své radosti zjistil, že východ je ještě použitelný. To bylo dobře, protože jim to ušetřilo velký kus cesty zimními horami, včetně nejvýše položeného úseku. S tímto zjištěním se však Laito nespokojil a podnikl několik dalších výprav, z toho některé i vícedenní. Ověřil si, zda se v okolí nevyskytují další obři, podíval se, jak vypadá cesta od obřího brlohu dál, a z výše položených míst bedlivě sledoval, co se pohybuje v oblasti mezi horami a Imladris.

Ve zbývající době opět věnoval hodně času haradským dětem. Týden po jeho uzdravení už jim bylo potřeba sundat dlahy a pak jim znovu rozhýbat nohy a naučit je chodit. Mín si nikdy nedovedla představit, kolik péče taková noha potřebuje jen proto, že byla delší dobu nehybná.

Byla tedy na tom časově hodně podobně jako před konfliktem, a přece se mnohé zlepšilo. Roiró už se vůči ní nikdy nedopustil záměrného týrání nebo ponižování. Pravda, dovedl jednat pěkně pánovitě, ale to byl spíš zvyk než co jiného; občas jí to dokonce vzápětí nahrazoval úctou až přehnanou, takže měla podezření, že mu Laito prozradil její rodokmen už celý. Pravda, dost často se choval hodně necitelně a násilnicky, zvlášť když chtěl prosadit svou, ale i to bylo způsobeno spíš jeho povahou a zažitými způsoby jednání než zlou vůlí. A ať už toho Laito dosáhl jakkoli, skutečně nebylo jediného případu, kdy by se potom poctivě nepřiznal. Velmi brzy začal dokonce sám přicházet s návrhy na postih pro sebe a odškodnění pro poškozeného - od Laita v tom nepotřeboval nic než mírnou korekci svých barbarských návyků. Vztah mezi Laitem a haradskými dětmi se hodně uvolnil - teď už se s ním dovedly od srdce smát.

Za druhé Laito už nikdy nezapomněl Mín poskytnout čas o samotě, po němž tolik toužila. Nehledě ke společným večerním chvílím s ní navzdory spoustě práce téměř každý den vyšel jen tak ven, aby spolu okoušeli přírodu a těšili se z ní. Mín to naplňovalo hlubokým štěstím, třebaže teď, v půli prosince, a v horách by se tyto procházky asi nedaly označit jako zvlášť pohodlné nebo i jen úplně příjemné, zejména ve spojení s Laitovými nápady. Jednou ji vyvedl k jezírku v zasněženém dolíku pod vodopádem a mnohem dřív, než se nasytila pohledu na průzračné, fantastické ledové útvary po jeho okrajích, ke svému zděšení zjistila, že Laito shodil vrchní teplé oblečení a skočil po hlavě do vody, ve které už plavala ledová tříšť.

"Tak si pospěš, jak dlouho na tebe budu čekat?" volal na ni vesele.

Samozřejmě neodolala a vlezla tam za ním.

Nebýt toho, že už byla od jara velmi otužilá a zvyklá ledové vodě, byl by to asi zážitek vyloženě bolestivý. Takto to nebylo o mnoho horší než ta první studená lázeň po vysvobození z vězení. Zbylo jí ještě dost sil, aby se radovala ze zimní nádhery, která je obklopovala, a ta ji ve spojení s poněkud drsnými pocity z koupele plnila vzrušením. Krása přírody měla ostrou chuť, zato ji však okoušeli skutečně naplno - bylo to mnohem lepší, než ji vnímat jen očima a ano, rozhodně daleko lepší než se mýt tak jako dosud ve škopíku ve tmě skřetí chodby. Jistě, museli brzy vylézt a vrátit se do tepla, ale oba měli chuť si to ještě někdy zopakovat a také to udělali.



Konečně se přiblížila doba odchodu. Laito vyrobil všem dětem sněžnice - sám něco takového ovšem nepotřeboval - a pozorně sledoval počasí, aby měli pokud možno zajištěno slunce po celou cestu. Rozloučili se s ovečkami a dva dny putovali podzemím k obrově jeskyni. Od příštího rána zahájili zimní sestup z hor.

Trval jen sedm dní, ale tak nevšedních, že na ně děti nikdy nezapomněly. Zpočátku byli dosud tak vysoko, že pro moře mraků neviděli ze světa pod sebou nic - sami jen mezi oslnivě bílými štíty a zasněženými pláněmi, v úplném tichu, jakoby napůl mimo svět. Život tu byl jiný než dole a pravidla, která platila tam, zde najednou neplatila - i ty nejprostší věci jako chůze se člověk musel učit od začátku, což mělo svůj půvab. Laito se ovšem nemusel nijak snažit, aby ze všech těžkostí udělal dětem hru - bylo to pro něj zcela přirozené. Nezakoušely nic než vzrušení, když sestupovali, spojeni lanem k sobě, po vysoké, kluzké vrstvě umrzlého sněhu, v němž nečekaně naráželi na hluboké, nebezpečné jámy, či - o něco níže - po zledovatělé skalní římse, vedle níž zela závratná propast. Mairó ovšem většinu času putovala Laitovi na ramenou a na kritických místech brával Mín i Roira každého za jednu ruku. Dokázal je udržet, i když ztratili rovnováhu oba zároveň a on se nemohl ničeho chytit, k čemuž také jednou či dvakrát došlo. Když byli unavení a zábly je prsty, postavili se do kroužku a hřáli si ruce jeden druhému za košilí. A noci, které trávili namačkáni jeden na druhého ve skalních úkrytech, kam se Laito prohrabal sněhem a zase otvor téměř úplně zazdil sněhovými cihlami, je zvláštním způsobem sblížily.

Tak překonali nižší průsmyky a svahy a hory přešly v podhůří. Tam hlavně přišly ke slovu sněžnice. Nebyla to žádná legrace - či spíše byla to velká legrace se na nich naučit chodit. S tím se však Laito nespokojil a nepopřál oddechu sobě ani jim, dokud neokusili jeho radost z běhu zasněženou plání. Mělo to ostatně i praktický význam - tento poslední úsek byl pro ně nejnebezpečnější a bylo nutno ho překonat co nejrychleji.



Tak se konečně jednoho odpoledne dostali na okraj Imladris a začali sestupovat příkrou pěšinou. Na skalách se zachytilo jen málo sněhu a hlouběji v chráněném údolí neležel žádný, takže jejich stezka měla jen krátký zledovatělý úsek na horním konci. S večerem dorazili k Elrondovu domu, který jakoby za dlouhá staletí nasákl životem svých obyvatel: ač už téměř rok prázdný, neztratil svou přívětivost.

Hned za dveřmi byly připraveny lampy, jen je rozsvítit. Když to udělali, zjistili, že to kolem nich vůbec nevypadá jako v příbytku, který byli jeho obyvatelé nuceni opustit. Všude byl dokonalý pořádek, na každém ohništi narovnané dříví, v lázni nachystané ručníky a čisté oblečení, všechno tak pěkné, až se dětem v první chvíli zatajil dech. Dokonce i na stole bylo prostřeno, kupodivu zrovna pro čtyři. V kuchyni čekala velká zásoba trvanlivých potravin, všechny řádně uložené a na takových místech, že bylo snadné je objevit.

"Tady určitě někdo ještě bydlí," vyslovila Mín konečně poněkud stísněně to, co se všem dětem honilo hlavou. "Šli jen na chvíli pryč, hned budou zpátky. A my jsme sem vlezli tak drze!"

"Ba ne," odpověděl Laito s jistým pohnutím. "To jen láska v srdcích těch, kteří odcházeli, na nás čekala a teď nás vítá."

kapitola 22.

Tak jim začal život, který byl po všem tom předchozím strádání pohádkovým přepychem. Ještě téhož večera zatopili v lázni - Elrondův dům, jehož posláním po dlouhá staletí bylo zůstat utajený, měl samozřejmě komíny, které kouř rozptýlily do ztracena, aby se nikdy neukázal nad okrajem údolí - báječně se vykoupali v horké vodě a převlékli do šatů, které tam pro ně byly připraveny. Entí oblečení se sice dalo udržovat v suchu a čistotě i za drsných podmínek, ale dotek skutečné látky, jemné a vonící svěžestí, byl něčím nádherným, zvlášť když ty šaty byly tak krásné! I prosté cestovní oblečení z Lórien mělo v sobě cosi kouzelného, toto však byly látky pro odpočinek a společenské příležitosti, stříbřité jako měsíční světlo v oparu, modré jako obloha letního večera a bílé jako okno, pokryté ledovými květy. Všechny byly vybrány v té správné velikosti právě pro ně.

Pak nachystali Laito s Mín pro haradské děti skvělou večeři a všichni únavě navzdory ještě aspoň chvilku dlouho seděli u krbu a povídali si. Druhým dnem počínaje se Laito vrhl do vaření naplno.

"Podívejme, co je tu mouky, a jaké pěkné! To nám určitě napečeš chleba, princezničko, viď? Medu je tu pořádný sud a voní tak, jako nikde jinde na světě... a tady máme olej, průzračný jak letní ráno... a dokonce patero druhů oříšků, ale ale! To budeš moci opravdu ukázat, co umíš! A tady zásoba sušeného ovoce v takovém výběru, že by to stačilo i pro královskou tabuli... Ještě zkontrolujeme koření... no ne! To je větší bohatství, než jsem čekal, a zřejmě tu máme i dary od pralesního lidu, přivoň si třeba k tomuhle, není to nádhera? A co je tohle...?" Vytáhl na světlo dózu plnou jakéhosi jemného hnědého prášku. "I podívejme, to je další dar pralesního lidu, skvělá věc, užívají to o slavnostních příležitostech, z toho ti, milá Myško, připravím pochoutku, že se budeš olizovat... " A pamlsky, které připravoval z hnědého prášku od pralesního lidu, medu a mletých ořechů, to u všech dětí opravdu jednoznačně vyhrály.

Zároveň jim začal vyprávět a zpívat, tak jako ještě nikdy předtím. Mnoho hodin šera a nevlídného počasí uteklo jako sen, zatímco mu děti okouzleně naslouchaly. Nejméně po celý první měsíc vyprávěl ještě dvojjazyčně, po delších úsecích, takže vždy někdo musel čekat na pokračování, ale v jeho ústech zněla i haradština tak pěkně, že nikoho ani nenapadlo, že by se mohl nudit. Cítil jako svou povinnost jim povědět o historii tohoto domu, což ovšem vyžadovalo spoustu příběhů od počátku stvoření až po konec Třetího věku, které Mín většinou už znala, ale tím spíše se jim teď s mrazením v zádech uchváceně poddávala. Pak k její nemalé radosti začal znovu o Melwen a pouti za entkami, neboť jim chtěl povědět o soudu nad posledními skřety, který se konal v Imladris, o Celebornově pobytu zde i o jeho rozhodnutí odcestovat.

"Když Celeborn doposlechl Tuilindovu píseň do konce," vyprávěl Laito, "spatřil Tuilindo v jeho očích mimo úžas i zvláštní bolest, smíšenou se zvláštní radostí. Jako dobrý vládce svého lidu však Celeborn neotevřel v tu chvíli své srdce ani sám nenaslouchal jeho hlasu ve svých osobních záležitostech, ale věnoval se plně případu bývalého skřeta. Teprve když ten odcestoval za svým posláním, povolal si Celeborn Tuilinda znovu a požádal ho, aby zpíval podruhé. Když skončil, oba dlouho mlčeli, sami se svými myšlenkami, a kolem byla noc a podzimní hvězdy planuly na obloze.

'Je tomu tedy tak,' pravil Celeborn posléze, 'že právě ty jednou přineseš plné vysvobození a štěstí té, kterou dosud miluji?'

'Nikoli, můj pane,' odpověděl Tuilindo velmi tiše po dlouhém mlčení. 'Naopak: já jediný jsem nyní vázán čekat ve Středozemi až do určeného dne. Kdokoli by tedy do té doby dokázal obětovat svou lásku k vnějšímu světu a odplout, aby se sem už nikdy nevrátil, donese jí mou zvěst dříve než já.'

Pak se hluboce uklonil a mlčky se vzdálil, neboť rozuměl boji dvojí lásky, který se v Celebornovi odehrával, a třebaže mu byl nucen říci jasné slovo, zdaleka nebyl prost soucitu, ani nechtěl soudit jeho srdce.

A Celeborn věděl dost a už nikdy s ním o té věci nemluvil, jen se s ním laskavě rozloučil, než odcestoval na toto místo, což se stalo krátce nato. Od té chvíle však už nikdy neměl klid a jeho láska ke Galadriel, na krátko pohřbená v době jejího odjezdu, znovu bolestně procitla a sžírala jeho srdce, neboť nyní se už nemohl ani těšit myšlenkou, že je jeho paní šťastna v kraji prostém zmaru a každé poskvrny. Věděl, že šťastna není a nemůže být, dokud někdo neobětuje všechno, co má, pro poselství lásky. A vnější svět pro něj ztratil svůj půvab, takže už neviděl hru slunce na vlnách ani měkce svěží světlo letního lesa ani hloubku podvečerní oblohy; a ptačí zpěv pro něj umlkl a vzduch jara ztratil svou vůni a on sedával dlouhé hodiny zde, zahalený do stínu svých myšlenek jako odsouzenec v Mandosu. Konečně jednoho dne povstal a jeho tvář se rozjasnila a on vyšel z domu a rozhlédl se kolem sebe jako ten, kdo se právě probudil, a dlouho se smál. S nikým už nemluvil a nikomu nesvěřil své myšlenky, jen rozdal přátelům všechno, co měl, se všemi se rozloučil a vydal se k přístavům, pěšky a sám. Celou cestu si zpíval a mnoho bylo těch, kteří ho slyšeli. Zpíval nejrůznější písně, často i docela prosté či veselé, ale nejčastěji mezi nimi byla ta Tuilindova, která nyní vyvstala v jeho srdci živě a jasně. Tak došel až do přístavů a Círdan ho už vyhlížel a řekl mu:

'Buť mi vítán, pane, tvá loď už tě čeká.'"



Tak vyprávěl Laito večer co večer příběhy uplynulých časů, nebo zase zpíval, zde poprvé naplno. Mimoto je seznámil alespoň s některými knihami, které tu byly shromážděny, takže získali řadu vědomostí, aniž to vůbec postřehli v okouzlení jeho hlasem.

Jindy je zase prováděl po domě a ukazoval jim jeho obrazy a řezby, drahocenné látky a skvosty. O mnohých z nich mohl vyprávět i několik večerů po sobě a u všech je pobízel, aby se nestyděli se jich dotknout, ozkoušet je, vzít je na sebe - obě dívenky se pro něj často musely obléknout jako elfí princezny a ani zdaleka jim to nebylo nemilé. Ani Roiróvi a sobě však ozdoby neodpíral a chodil teď mezi nimi nově, nezvykle krásný, většinou v čistě bílé a zářící zlatými vlasy, které si nechal odrůst, aby Mín splnil její dávné přání. Zrovna tak je nechal ozkoušet všechny možné nástroje a nářadí, takže vzniklo mnoho výrobků, ovšem začátečnických a podle elfích měřítek značně nepropracovaných, přece však ne tak docela prostých půvabu prostředí, v němž se zrodily.

Tak jim ubíhaly dva měsíce v samých radovánkách, nezkalených ani tím, že Laito prozíravě dbal na to, aby příliš nezchoulostivěli. S topením to nijak nepřeháněl, teplou koupel jim rozhodně nepovoloval každý den a vždy trval na tom, aby alespoň skončili studenou vodou, ba, někdy je bral koupat do jedovatě chladných vod Bouřné - ale s ním to všechno byla zábava, ke které se brzy rády připojily dokonce i haradské děti. Neminul den, za jakéhokoli počasí, aby nestrávili alespoň pár hodin venku - ale kdo by tam s ním nešel, když si dovedl tak báječně hrát, nebo zase jim ukázat v přírodě, na co by sami nikdy nepřišli, a přilákat i ty nejplašší živočichy na dosah ruky! Elfové a děti mají k sobě svým způsobem velmi blízko a tihle čtyři spolu teď žili většinou bez potíží a s potěšením.

Roiró byl nyní mnohem příjemnějším společníkem než dřív. Čím víc ustupoval pověrečný strach z elfů, který si zřejmě nesl z domova, tím byl otevřenější pro jejich kouzlo; zároveň však v době, kdy měl možnost jednoho z nich pozorovat v utrpení i v podmínkách zimního přechodu hor, pochopil, že ušlechtilost se nemusí nutně rovnat změkčilosti. Výsledkem bylo, že nyní dychtivě přejímal Laitovu životní filozofii; Laito se stal jeho vojevůdcem, jeho vzorem. Trávili spolu hodně času - jediný problém, který teď Mín s Roirem měla, byla jistá žárlivost. Laito se poučil ze zkušenosti s ní a uvedl obě děti co nejdříve do přítomnosti Jediného - ani v tyto chvíle už ho neměla sama pro sebe. Hoch se dokonce začal učit quenijsky, jasná známka toho, že jeho pýcha je věcí minulosti. Mín, která v tom měla dobrý základ z domova a vlastně si jen obnovovala, upevňovala a doplňovala znalosti, měla co dělat, aby s ním udržela krok.

Věděla však, že se tu odehrává něco velmi cenného, a snažila se o statečnost celým srdcem, teď už nejenom z lásky k Laitovi. Ani to už nebylo tak těžké jako zpočátku. Laito si dával dobrý pozor, aby jí poskytl aspoň tolik pozornosti, kolik bylo v jeho silách, a zvládl toho dost, jako obyčejně. Mimo to na něm teď už Mín tak zoufale nevisela jako v prvních měsících společného života. Její neviditelný domov byl pro ni stále skutečnější.

Jednoho večera koncem února se stala svědkem rozhovoru, který naplno ukázal, jak se věci mají.

"Hodláš nás teď, pane, když jsi nám odhalil toto utajené útočiště, dosud vrátit do domu našeho otce?" začal Roiró.

"Ani ve snu by mě nenapadlo čekat od tebe zradu," odpověděl Laito vlídně, i když maličko překvapeně. "A tak jako tak by ten, kdo by sem snad našel cestu, dorazil jen k prázdnému příbytku. Na jaře vás dovedeme domů; sami však máme pak před sebou mnohem delší cestu."

"Nikdy bych tě nezradil, pane," vypravil ze sebe hoch ve velkých rozpacích. "A přece mi připadalo, že by bylo jen prozíravé, kdybys nepouštěl mezi své nepřátele nikoho, kdo zná tvá tajemství. U nás by bylo běžné takového člověka zabít, ale vím, že s tím bys nesouhlasil, a zmařilo by to všechno úsilí, které jsi nám věnoval. Ale když už jsi nám ho věnoval tolik, prosím tě, věnuj nám ho ještě trochu. Vezmeš-li nás s sebou, udělám, co bude v mých silách, abych se ti brzy stal větší pomocí než břemenem."

"To nebude třeba. Kdybych ti nevěřil, nemusel jsem tě sem vůbec vodit. V žádném případě bych tě nechtěl připravit o domov."

"Naše matka je mrtva, pane. A náš otec..." Roiró chvíli hledal vhodná slova, "...s námi nikdy nejednal jako ty. Vezmi nás s sebou, prosím tě! Chci ti pomáhat, chci se od tebe učit!"

Laito se dlouze usmál. Tohle bylo sladké zadostiučinění za ten počáteční strach.

"Jak už jsem nedávno řekl Mín," odpověděl však pevně, ač s velkým pochopením, "nemohu na sebe nikoho vázat. Stojím ve službě potřebným - musím být vždycky tam, kde se děje nějaké násilí, neštěstí nebo nespravedlnost. I kdybych tě tedy s sebou vzal, nemohu tě přijmout za vlastního - budeme spolu nanejvýš několik let, a perných - nepočítám příliš s tím, že by se tyto zlaté časy někdy opakovaly. Pak ti budu muset vyhledat domov mezi lidmi, které dnes neznáš, jejichž zvyky jsou ti naprosto cizí a kterými pohrdáš, nebo jsi alespoň donedávna pohrdal. Nemohu ti ani s jistotou zaručit, že se mi podaří najít někoho, kdo nebude cítit pohrdání či nepřátelství k tobě a otevře ti svůj dům a své srdce. Takovému osudu bych tě vedl vstříc opravdu nerad, když tvůj vlastní lid a tvůj otec je odtud, co by kamenem dohodil."

"Ale já to budu raději riskovat, než bych se vracel k svým! To jejich zvyky jsou mi teď cizí! Už s nimi nemůžu žít jejich životem!"

"Žij jiným," navrhl Laito velmi tiše, oči upřené do dálky.

Hoch se prudce nadechl a Mín na okamžik spatřila hrůzu v jeho očích. Tohle byla vysoko nastavená laťka i pro jeho statečnost. Dokázal se však opanovat a přijmout rozsudek mlčky. Laitovo slovo pro něj bylo závazné.

Laito to dobře pozoroval, třebaže se na něj nedíval.

"Posílám tě vstříc utrpení... možná na smrt, viď?" ozval se velmi něžně.

"Laito..." osmělila se nyní Mín, "neposíláš ho na smrt tak jako tak? Co poslové pouště? Myslíš, že sem už neproniknou?"

Laito si zhluboka vzdychl.

"Stejně to bude mít aspoň nějakou cenu," odpověděl poněkud smutně. "Když už mu nemohu pomoci život zachovat, aspoň jsem mu ho pomohl naplnit. Rodina se mi příliš rozrůstá a já nejenomže jsem mizerný rodič - já bych neměl být rodičem vůbec!"

"Laito... co kdybys tohle nechal k posouzení svým dětem? Aspoň trošku?"

Všimla si, jak se pousmál.

"Copak si nemyslíš, že život s tebou, dokonce i život bez domova, bude pro něj přece jen lepší než tu zahynout?" pokračovala s větším zápalem.

Teď se usmál doopravdy, trochu uličnicky.

"Takže... ty se za něj přimlouváš, aby směl zůstat?" tázal se zkoumavě.

Pohodila hlavou.

"To bych řekla! A věřím ti, že toho nezneužiješ, abys mi schválně ztrpčoval život."

Smál se.

"No dobrá, dobrá, když to tedy musí být... jenom bych rád, aby mě jednou neproklínal, až bude žít mezi cizími, v bídě a možná v utrpení, když tady mohl žít třeba kratší dobu, ale jako pán."

"Jakou hodnotu má bohatství a pohodlí proti tomu, čemu jsi mě učil?!" opáčil Roiró s velkým zápalem.

"Říkáš pravdu - nevíš však zatím, zda jí budeš ještě věřit, až přijdou těžkosti."

"Dej mi příležitost ti dokázat, že to myslím vážně!"

Laito dlouhou chvíli mlčel a uvažoval.

"Dám ti ji," odpověděl pak. "S jarem tě zavedu domů, jak už jsem řekl. Pokud ti však i po roce budou zvyky tvého lidu cizí, vezmu tě s sebou - vrátím se pro tebe, bude-li to jen trochu v mých silách."



Začínalo jaro, čas jejich odchodu z toho milovaného místa, a přece čas, který je naplňoval radostí sám o sobě. Žádné z dětí dosud neprožilo jaro krásnější, neboť je Laito otevřel vnímavosti k přírodě. Přes chladné počasí a časté deště byly teď venku od časného jitra až do setmění - občas si hrály, někdy i dost divoce, občas se ztišily, každý sám, a jen nasávaly do sebe všechno, co je obklopovalo. Bouřná se báječně rozvodnila a zpívala po celé dny divokou, strhující píseň, stromy se začínaly nalévat mízou a vzduch tak úžasně voněl, silný jako entí polívka.

Laito byl ovšem stále s nimi, vždy připravený se postarat, aby náhodou nepromeškaly nic z toho, co by mohly prožít. Každá rostlinka i živočich v okolí jim musely vydat svá tajemství; mezi kamínky, hrčícími po deštích ze strání, hbitě lovil polodrahokamy a z rozblácené přístupové cesty udělal klouzačku odshora až dolů. V jednom z přístěnků nalezl několik člunů a dosti času strávil pokusy sjet rozvodněnou řeku od brodu k domu. Jeden člun ke své nemalé lítosti zničil tak, že už ho nedokázal opravit; zmáchal i potloukl se nesčíslněkrát, ale učil se rychle a zakrátko se dětem objevil hrdý a rozzářený, jak se pod korunou zlatých vlasů řítil po kalné, klokotající řece a s jistotou ovládal loď bleskurychlými, sotva postřehnutelnými záběry pádla. Sotva se příď dotkla břehu, vyskočil a samou radostí s nimi válel sudy v jednom chumlu po mokré louce, takže nakonec se ani nepoznalo, že sjel poprvé bez nehody.

A sotva se ujistil, že svůj kousek bezpečně ovládá, začal je brát s sebou. Pocity, které přitom děti prožívaly, se mnoho nelišily od pocitů při letu do propasti. Mín zpravidla seděla bez hnutí na dně člunu, křečovitě svírala okraje a jen se dívala, jak kolem závratnou rychlostí ubíhá celý svět, rozmazaný za clonou vodní tříště. Hrála hru sama se sebou, kolikrát se dokáže na kritických místech ubránit výkřiku; a po celou tu dobu slyšela za sebou Laita, jak se nahlas směje samou radostí. Nikdo z nich nepropásl příležitost, když na něj přišla řada, aby se svezl. Bylo to skvostně vzrušující.

Tak s nimi Laito sdílel jejich dny - noci však místo spánku protoulal venku, odkud se vracel stále opojenější. Ale pak přišel den, kdy se objevil u snídaně v cestovním oblečení. A vlasy měl už zase hnědé.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )