Noc byla ještě studenější než předtím. Dosud ji hyzdilo obrovo řvaní, do kterého se mísilo skučení větru. Teď už docela rozehnal mraky a ubývající měsíc jasně zářil. V jeho matoucích světlech a stínech se kolem rýsovaly ostré, tvrdé obrysy skal - působily poněkud neskutečným dojmem, jako krajina ze zlého snu. Příšerné zvuky ten pocit ještě mnohokrát zesilovaly. Zem se občas chvěla jako při zemětřesení.

V Mín se srdce svíralo hrůzou, kterou by její okolí stačilo vyvolat samo o sobě, i kdyby nebyla k smrti unavená a nedovedla si podle stavu, v němž našli haradské děti, jasně představit, jakému osudu jde vstříc. Častokrát se přistihla, že strachy pláče nebo se jí dělá špatně od žaludku. Šla však dál, krok za krokem, jako by její nohy patřily někomu jinému, takže ji poslouchaly, ačkoli se její srdce vzpíralo. Teď, když stoupala, už jí nebyla taková zima. Když cítila, že nemůže dál, na okamžik se přitulila k ovečce a odpočívala. Zjistila, že pomůže, když v takových chvílích vůbec nemyslí. V tom byla únava jejím spojencem; musela si však dát pozor, aby neusnula. Chránila se proto ulehnout - místo toho se vždy zaměstnala tím, že snědla trochu lembasu a napila se entí polívky. To ji většinou vzkřísilo. Později, když se noc začala ztěžka naklánět k ránu, sáhla i po vínu.

To už minula místo, kde se večer s Laitem rozloučili, a putovala do neznáma. Obrovo řvaní jí bylo jediným vodítkem - potíž byla v tom, že často měnilo místo, tak rychle, že by nedošla naprosto nikam, kdyby měla na každou tu změnu zareagovat. Navíc ji velmi mátla ozvěna, takže ani nemohla s jistotou určit směr. Častěji jí teď připadalo, že slyší více než jednoho obra. Naštěstí však se zvuky neozývaly shora - a směrem, který zhruba odhadovala, vedla vždy aspoň nějaká stezička či aspoň římsa na povrchu skály.

Náhle zjistila, že obří hluk se přestal pohybovat. Ozýval se stále z jednoho místa, teď už velmi blízko. Napadalo ji pro to jen jediné vysvětlení. Dušeně vykřikla a pustila se tam, nyní v horečném spěchu. Několikrát upadla, odřela si ruce a natloukla si holeně a jednou sklouzla velmi nebezpečně a jen vlásek chyběl, aby se nezřítila do propasti.

Konečně se vyškrábala na jakýsi hřebínek a otevřelo se před ní široké skalní údolí, zalité světlem měsíce, který visel těsně nad jeho západním okrajem. Stáli tu obři, skutečně dva, ten tříhlavý zády k ní a jednohlavý proti němu. Střídavě řvali jako sto turů a pekelně se chechtali a čímsi si přitom házeli jako míčem.

Tentokrát to nebyl balvan.

"Ne!" vykřikla Mín zoufale. "Ne!"

Z hrdla se jí však nevydral sebemenší zvuk.

Teď ji popadl bezmocný vztek. Sebrala první kámen, který jí přišel pod ruku, a mrskla jím po obrovi. Neuletěl ani polovinu vzdálenosti a padl neškodně na zem. Bylo jí to jedno. Už měla v ruce další.

V tom okamžiku bylo těžko říct, zda je to štěstí či smůla, ale jak tento druhý kámen dopadl na zem, začal se kutálet do údolí a strhl s sebou několik dalších. Ke konci už to byla obstojná kamenná lavina. Přivalila se k obrovi zezadu a podrazila mu nohy. Ztěžka žuchl na zadek. Přitom překvapením rozevřel prsty a Laito mu vypadl z ruky, která teď byla jen docela nízko nad zemí. K Mínině nesmírné radosti bylo zřejmé, že je ještě živ, protože nezůstal ležet ani vteřinu a dřív než se druhý obr, také trochu vyvedený z míry, stačil vzpamatovat, odplížil se do úkrytu mezi skály.

Mín ani nepomyslela na to, že by se mohla skrýt - ostatně věřila, že se sem jde předhodit obrům jako oběť. Shodila batoh a postavila ho do štěrbiny mezi skály - snad ho tu Laito později najde a bude se mu hodit. Pak se pustila podél okraje údolí k místu, kde viděla ležet nejvíc kamenů. Tak se však nechtěně dostala do stínu skály, a když se obři začali rozhlížet, co se děje, spatřili nad srázem stát jen její ovečku.

Okamžitě se oba vrhli za ní. Byli dopálení, že jim - podle jejich názoru - zkazila zábavu, a navíc byla ovce vítanou potravou. Měli za to, že ve dvou se jim podaří ji polapit ve chvilce a pak bude dost času se podívat, kde vězí původní zajatec, bezpochyby zbitý tak, že se nemůže příliš hýbat. Ovečka ovšem nečekala a pustila se po skalách pryč s působivou hbitostí.

Ovce z Mlžných hor, pokud tu měly přežít, měly už na obry dávno vypracovanou účinnou techniku. Záležela v tom stoupat kolmo do výše po co nejhladším svahu jen s minimálními výstupky. Je až neuvěřitelné, na jakém kousíčku se dokáže horská ovce udržet všemi čtyřmi kopýtky a jaké skoky dokáže zvládnout s dokonalou rovnováhou. Obři se neměli čeho zachytit a znovu a znovu žalostně klouzali po skále dolů. To je vydráždilo ještě víc a nějakou dobu marné pokusy opakovali. Konečně však trochu zchladli a vrátili se, že se podívají po Laitovi.

Mín, která už už začínala doufat, že vyvázne, je s hrůzou sledovala, jak sbíhají do údolí a začínají hledat mezi balvany. Měsíc už klesl za hřeben, takže nebylo zrovna nejlépe vidět, ale ona věděla, že jsou uzpůsobeni k životu v podzemí a vidí i ve tmě. Snad Laita do jisté míry chrání jeho plášť, snad - ale přece jen by měla něco dělat, a rychle. Vzepřela se nohama za největší balvan, který nalezla, a srazila ho dolů.

Výsledek předčil všechna její očekávání. Uvolnila se báječná kamenná lavina, mnohem hojnější než ta první. Oběma obrům, kteří shodou okolností stáli na její straně údolí, podrazila nohy a snad jim i trochu natloukla, i když při jejich kamenných tělech se dalo jen těžko říct, zda to vůbec cítí. Každopádně jim hezkou chvíli trvalo, než se vzpamatovali a vůbec si uvědomili, co se stalo.

Zatím se Mín podařilo přesunout na jiné místo, kde ležely volné balvany. Začínala chytat něco z Laitovy jiskry - ten manévr se jí zalíbil a byla rozhodnuta ho zopakovat, kolikrát jen bude moci.

Obři se - s mnoha nadávkami na pitomé ovce - znovu vydrápali do svahu a přihlouple se rozhlíželi. Pak se dokonce chvíli hádali, zřejmě o to, co by měli podniknout dál. Mín napjatě čekala na svou příležitost. Konečně začali šplhat zpět dolů a ona pochopila, že ji štěstí opustilo; byli mimo její dosah. Přesto však shodila další kámen - nemohla dělat nic jiného, nesměla dopustit, aby Laita našli. V podstatě jim jen pomohla, aby se zorientovali, a když se zoufale pokusila přeběhnout jinam, zazněl zdola ryk, který jí prozradil, že ji zahlédli. Rozloučila se se životem.

Nyní už jí nezbývalo než utíkat, utíkat jako štvaná zvěř, a věděla, že zdaleka nedokáže běžet dost rychle. Její ovečka však vyvázla - Mín se rozhodla řídit jejím příkladem. Neměla ani polovinu její obratnosti, ale něčemu už se za ty měsíce putování s Laitem přece jen naučila. Začala šplhat na stejnou stěnu jako ovečka.

Být teď ještě tak rozrušená, jako když se hnala k údolí, asi by se zřítila během pár minut. Jí se však náhle zmocnil podivný klid. Laito byl pro tu chvíli živ a mimo dosah obrů a ona sama vůbec neměla pocit, že utíká o život. Dokonce i na řvaní obrů si už zvykla tak, že ho téměř nevnímala. Soustředila se jen na to, jak co nejšikovněji vyšplhat po skále, a dařilo se jí to mnohem lépe, než čekala, navzdory tomu, že zmrzlé prsty i nyní zdržovaly víc než dost.

Když se první z obrů přihnal pod sráz, chybělo jen malinko, aby na ni dosáhl rukou. Pokoušel se však o to tak dlouho, že se zatím dostala o hezký kus výš. Mezitím už doběhl i druhý a chvíli se po ní marně sápali či se pokoušeli vyšplhat do svahu, o kterém už se dnes jednou přesvědčili, že ho nezdolají. Konečně je však něco napadlo. Kdyby jeden druhému vylezl na ramena, ještě by na ni dosáhli!

Mín je zezadu slyšela, jak se o tom dohadují, a znovu ji polila ledová hrůza. Šplhala však dál, chladnokrevně a přesně. Dobrá tedy, možná nevyvázne - aspoň však snad odvede jejich pozornost od Laita na dostatečně dlouho.

Nějakou dobu trvalo, než se obři shodli na tom, kdo bude navrch a kdo vespod. Následovalo těžkopádné vylézání jednoho z nich na ramena druhého, spojené s mnoha nadávkami a kratší potyčkou. Mín usilovně šplhala výš a výš. Třeba to zvládne - třeba to ještě zvládne! Za chvíli už jistě bude ráno - budou toho muset nechat a vrátit se pod zem.

Konečně slyšela, že se pokus podařil. Horní s obrů po ní zašátral - marně. Mín ho slyšela, jak huláká na spodního, ať si stoupne na špičky. Teď už nevydržela a ohlédla se.

V šeru svítání za sebou spatřila obě obludy spojené v jedinou, s třemi hlavami dole a jednou nahoře. Rozeznávala už jejich odporné, zlostí zkřivené obličeje, sukovité ruce, které se po ní vztahovaly. Všimla si, že si spodní obr vyhlédl balvan, ležící těsně u paty srázu, na který by se mohl postavit. Na okamžik zmrtvěla hrůzou a nebyla schopna pohybu.

V tu chvíli však obloha vlevo zrůžověla východem slunce. Ta příšerná, nekonečná noc byla přece jen pryč a z obou obrů zbylo jen nestvůrné sousoší u paty skály.

kapitola 19.

Mín pocítila úlevu tak silnou, že se celá roztřásla a chvíli byla ve vážném nebezpečí, že se zřítí dolů. Pak se však s vypětím všech sil ovládla a soustředila jen na jediné: musí k Laitovi - musí mu na pomoc. Rychle.

Šplh dolů pro ni nebyl po této skále možný. Musela překonat sílící rozrušení a vylézt ještě kus vzhůru, odkud se mohla dostat na schůdnější terén a na třesoucích se nohou seběhnout do údolí. Vidět už bylo docela slušně, ale ať se rozhlížela, jak chtěla, po Laitovi nespatřila ani stopy. Začínala klopýtat o kameny - musela se posadit. Pak se s velkým úsilím zase vyškrábala na nohy a hledala dál. Marně.

"Laito!" vykřikla zoufale.

"Tady jsem, Myšáčku."

Znělo to slabě, jako z velké dálky, a přece měla dojem, že se to ozvalo docela blízko. Pustila se tím směrem, rozzlobená na každý balvan, který jí překážel v cestě.

Konečně! Tady ležel, v necelý metr široké a dosti hluboké štěrbině mezi dvěma polovinami mohutného puklého balvanu. Neviděla z něj vlastně nic než obličej a oči - kdyby se ukryl za kápí, mohli by ho tu hledat ještě hezky dlouho.

Skočila k němu a pokryla ten studený obličej polibky.

"Díky, Myšáčku," řekl zase tak podivně slabě. "Jsi krajně neposlušná, ale skvělá, naprosto skvělá. Jsem strašně rád, že jsem tě poznal."

"Co budeme dělat teď?" zeptala se, když se trochu vzpamatovala.

"Teď budu asi spát, Myšáčku. Jsem zoufale utahaný."

Jak byla ta myšlenka lákavá i pro ni! Cosi ji však varovalo.

"Neměli... neměli bychom radši vydržet do jeskyně? Není tady na odpočinek moc zima?"

"Máš pravdu... je mi hrozná zima."

Nic víc, žádný návrh, žádná aktivita. Mín horečně uvažovala, co by si měla počít.

"Nechceš... nechceš třeba napít vína?"

Usmál se, trochu namáhavě, jak se jí zdálo.

"Tys myslela i na to! Jsi opravdu úžasná, Myšáčku. Ano, dej mi trochu vína, prosím tě, myslím, že by to pomohlo."

"Hned jsem zpátky, počkej!"

O překot se hnala na místo, kde nechala jeho batoh. Tam už našla svou ovečku, jak nevzrušeně očichává zkamenělé obry. Pak ji to asi omrzelo a začala spásat lišejník z jednoho kamene.

"Pojď se mnou, prosím tě!" zavolala na ni. "Laito tě potřebuje."

Kdo ví, zda ovečka pochopila, oč jde - každopádně však skutečně seskákala za ní na dno údolí a pak došla až k Laitovi. Když ho spatřila, s naprostou samozřejmostí ulehla vedle něj.

"Výborně, teď se zahřeješ!" radovala se Mín. Honem vybalila láhev s vínem a dala mu napít, pak ho přikryla všemi mechovými výrobky. "Mám taky entí polívku, kdybys chtěl."

"Ach, ty myslíš opravdu na všechno! Ano, dej mi ji, prosím tě - mám už velkou žízeň."

Vzala si jeho hlavu na klín a podepřela ji a on od ní přijal láhev a pil, dlouho a zvolna.

"To už je lepší," řekl pak. "Snad už se dokážu zvednout. Máš pravdu, Myšáčku, musíme zpátky. Potřebuješ si odpočinout - docela určitě bys onemocněla, kdybych tě tu takhle zdržoval, po takové noci. Ale možná mi budeš muset pomoci - dali mi pořádně do těla, víš? Teď, po tom ležení, se jen těžko rozhýbávám."

"Co ti udělali?" ptala se úzkostlivě.

"No... asi to odneslo pár žeber, ale to nic. Jen mám strach, že se tam uvnitř stalo ještě něco, něco horšího. Už to docela bolí."

Už jí zase tekly slzy po tvářích, ale ani zdaleka se nehodlala vzdát. Cítila, snad trochu pošetile, že pokud se ho podaří dostat do jeskyně, budou mít vyhráno.

"Myslíš... myslíš, že bys třeba dokázal dojet dolů na ovečce?"

Znovu ten pokus o úsměv.

"Můžeme to zkusit."

Na cestu se ovšem nemohl vydat přikrytý - Mín tedy nejprve věnovala hodně péče a úsilí tomu, aby ho co nejlépe a co nejšetrněji oblékla. Ani zdaleka nebyl tak těžký jako člověk, přesto ji však váha jeho bezvládného těla překvapila. Pak si položila jednu jeho ruku přes rameno a opatrně, s velkou námahou ho zvedala. Do tváře mu přitom neviděla, ale tak jako tak jen nepatrně stiskl rty, jak změnil polohu.

"Ovečko," prosila Mín, "ty moje milá, hodná ovečko, už tolik jsi nám pomohla, pomůžeš nám ještě? Dovolíš, aby si Laito na tebe sedl?"

Ovečka nedala najevo nic, ale strpěla, aby se na ni Laito posadil - od něj by asi strpěla všechno. Pak se pokojně zvedla. Mín přehodila Laitovi jednu nohu na druhou stranu, aby seděl obkročmo. Pak ho ze strany podepřela a pomalinku vykročili k jeskyni.

Byla to dlouhá, úmorná cesta. Mín sotva pletla nohama únavou, Laito nemluvil. Postupovali šnečím tempem, neboť pěšinka byla často tak úzká, že se na ni sotva vešli, nebo tak strmá, že Mín jen ztěží zvládala Laita podpírat; bez její pomoci se však neobešel. Často se museli vracet a zkoušet sestoupit na jiném místě. Také pro ovečku byl Laito dosti velkým břemenem, takže se sotva vlekla.

Nesla ho však s velikou láskou a trpělivostí a konečně se svah zmírnil a konečně, konečně, když už se slunce sklánělo k západu, se dostali k jeskyni. Obě haradské děti je uvítaly s velikou radostí - věděly, že bez Laita jsou ztraceny, a už o něj měly pořádný strach.

Laito se vděčně sesunul na lůžko a ovečka klidně ulehla vedle něj, aby mu sloužila dál. Po chvíli vešly dvě jiné a vystřídaly ji. Mín ho přikryla vším, co našla.

"Už budeš odpočívat," řekla mu. "Jen mi ještě, prosím tě, pověz, co s tebou mám dělat. Vím, že jsou mezi vámi mnohem lepší ranhojiči než mezi lidmi - vědí si s lecčím rady."

"Zručný ranhojič by mě možná otevřel, aby se podíval, co se vlastně stalo," odvětil Laito velmi něžně. "Ale to my dva tady dělat nemůžeme. Lehni si a spi, Myšáčku, máš za sebou pernou dřinu."

"Přece teď nemůžu spát!"

"Ale můžeš, co bys dělala jiného. Teď nic nepotřebuju, a kdybych potřeboval, určitě ti řeknu. Lehni si a spi, třeba se ti to ještě bude hodit."

Dodal pár slov haradsky a Mairó Mín okamžitě podala Melwenin prstýnek.

"Neboj se," řekl Laito ještě, když viděl, jak ho Mín obrací v prstech a zdráhá se ho navléknout. "Ještě tady budu, až se probudíš, slibuju."

V tu chvíli slyšela v jeho slovech naději a to rozhodlo. Během minuty spala jako zabitá.



Nazítří Laito už nemluvil. Ležel bez hnutí, bílý jako křída, rty promodralé. Ano, ještě tu byl, jak slíbil: jeho oči na ni hleděly a žily, dovedly dát najevo lásku i poprosit, když něco potřeboval. To však bylo všechno. Jako by už jeho tělo zemřelo, jen jeho duch, nezdolný a plný lásky k těm třem dětem, které ho tolik potřebovaly, je odmítal opustit.

Mín se od něj nehnula na krok a úzkostlivě se snažila uhodnout každé jeho přání - často mu dávala pít, zřejmě trpěl strašnou žízní. I pro haradské děti dělala, co mohla. Uvnitř se však cítila jakoby také mrtvá - jako by už na ničem nezáleželo a nebylo ničeho, co by něco znamenalo.

Vpodvečer si ji Roiró zavolal.

"Podej mi nůž!" požádal svým starým panovačným tónem.

Otupěle splnila jeho přání, ale instinktivně se držela z dosahu.

"Teď mi řekni, abych se zranil," pokračoval Roiró.

Zůstala na něj chvilku nechápavě hledět.

"Dělej si, co chceš, mně je to jedno," řekla konečně unaveně a chystala se obrátit k Laitovi.

Tu k svému zděšení spatřila, že se řízl hluboko to prstu, stejně jako předtím ona. Krve, kapající na lůžko, si ani nevšímal. Mechanicky odstranila nůž z jeho dosahu a podala mu hadřík, ale ani teď neuznal své zranění za hodna pozornosti.

"Podívej - už jsme vyrovnáni," řekl spokojeně. "Zranil jsem se na tvoje slovo - nejsem nic víc než tvůj otrok."

"Co je mi po tom!" Tušila, kolik pro něj znamená tohle vyslovit, ale byla už příliš dlouho v elfí škole. Tento způsob zadostiučinění ji netěšil - vzbudil v ní jen znechucení.

"No, já jen myslel, že bychom to mohli zkusit... nějak dát do pořádku, všechno. Vím, že se na nás zlobil, a je z Nesmrtelných. Už tak se nám stalo něco zlého, ale třeba..."

"Nesmířím se s tebou nikdy, dokud o něm budeš vést tyhle řeči!"

Chvíli uvažoval, pak si k jejímu překvapení dal jednu přes pusu, až to mlasklo.

"Mluvil jsem hlouposti," uznal. "Žádné neštěstí na nás nepřivolal - však to schytal nejhůř sám. Je hodný, i když je z Nesmrtelných. Vždycky nám chtěl pomáhat - jediný, kdo dělal chyby, jsme byli my. Je to asi nějaká jiná moc, co stojí proti nám."

To na ni zapůsobilo.

"No dobře, tak tedy odpouštím. A vy mi taky odpusťte... všechno, ale hlavně to, že jsem vás dostala do nebezpečí života. Jestli umře, nemáme ani my žádnou naději."

"V tom jsme taky vyrovnáni, nechápeš? My ten spor začali, a v nebezpečí jsme všichni společně. Ale nevzdáme to, viď, že ne? Uděláme, co budeme moct."

Jeho slova ji povzbudila. Místo aby zoufale odsekla, že už tak dělá všechno, co může, se náhle vztyčila a oči jí zasvítily. Dostala nápad.

"To se ví, že uděláme. Můžeme hned začít. Teď ho budete ošetřovat vy - jdu ven."

"Ale... ale..."

"Musím najít něco, co by mu pomohlo," přerušila ho rázně. "Už leccos zvládnete, když na to budete dva, ne? A jestli se ho ještě bojíte, je nejvyšší čas se to odnaučit!"

Než se zmohl na odpověď, byla už z jeskyně venku. Ano, určitě, ještě tu je něco, co by mohla udělat. Což ji v létě neučil znát rostliny? Ví přece, co mírní bolest, co pomáhá zcelovat kosti, po čem se lépe hojí rány. Je podzim, květy už nenajde a listy už v sobě nebudou mít mnoho síly, ale ta by se teď mohla stěhovat ke kořenům, ne? A určitě některé znala, které pomáhají právě kořenem. Jenom... jenom si na ně správně vzpomenout.

Tráva byla zažloutlá a všechny rostliny smutně seschlé. Vypadaly docela jinak než v létě. Mín postupovala pomaličku ze svahu dolů, co chvíli u nějaké poklekla a pečlivě ji prohlížela, ale nedokázala určit nic s jistotou. Vzdát se však nehodlala. Slunce už kleslo za hory, stíny se začaly dloužit, ale ona putovala dál a dál.

Vrátila se za úplné tmy, celá promrzlá, ale přece jen s kytičkou nevábně vyhlížejícího rostlinstva. Haradské děti ji přivítaly s patrnou úlevou, ale bylo znát, že se v její nepřítomnosti opravdu snažily dělat, co mohly. Laito ji pozdravil očima.

"Přinesla... přinesla jsem ti pár bylinek," řekla mu ostýchavě. "Zkontroloval bys mi je, prosím tě? Hned ti uvařím čaj, aby se ti ulevilo, a potom..."

Dál na ni hleděl a ona poznala, že už nechce pít - že už to nedokáže. Rozplakala se, hodila kytici do kouta a chytila ho kolem krku.

"Odpusť mi, prosím tě, odpusť mi!"

"Snaž se mi věřit, Myšáčku..." řekl tichounce. "...já tebe taky neprosím dvakrát."

On promluvil! On zase mluví! Mín se prudce napřímila - cítila se jako znovuzrozená.

"Už jsme se s nimi smířili," vyznala překotně - ani nevěděla, jak jí to přišlo na mysl. "A představ si, byl to on, kdo s tím přišel..."

Teď se dokonce usmál, nepatrně, jen náznakem.

"Mám tě moc rád, Myšáčku," řekl prostě.

Vyskočila.

"Když už zase můžeš mluvit, přece by ses mohl taky napít, ne? Dokážeš to, viď? Prosím tě!"

Vrhla se do kouta pro svou kytici, ale když se s ní vrátila, Laito už zase nemluvil, jen se na ni díval a ona na chvíli zapomněla na všechno a poddala se tomu pohledu, protože byl stejně krásný jako tu noc, kdy ji našel ve skalách. Pak se ty oči pomalinku zavřely a ona se dala do pláče, protože pochopila, že promluvil ne proto, že by se mu udělalo lépe, ale proto, že sebral všechny síly, aby se s ní mohl rozloučit.



Po dlouhé době se zvedla, aby se podívala, zda haradské děti nepotřebují její pomoc s ukládáním. Obě už spaly. Také ovečky už všechny spaly, rozložené po podlaze. Dvě z nich dosud držely u Laita stráž a zahřívaly ho svými těly.

Přitiskla se k jedné z nich a dívala se na něj - musela se na něj dívat, dokud byl živ. Oči měl teď zavřené a nehýbal se, ale ještě dýchal. Jeho láhev dosud zlatě svítila - nikdo ani nepomyslel na to, že by ji mohl zhasnout - a na stěně nad jeho hlavou visel Melwenin kámen, jak ho tam pověsila, než se vydala nocí za ním.

"Odpusť, Melwen," řekla Mín tiše, když jí na něj padly oči. "Nejenomže jsem zničila Fimbrethil zahrádku, ještě jsem ti zabila tvoje nejmilejší dítě. A ty taky odpusť, Tuilindo. Já vím, že vy cítíte všechnu bolest mnohem hůř než my, budeš strašně trpět, až pochopíš, co se stalo, ale prosím tě... prosím tě..."

Dlouhou dobu plakala. Konečně se utišila. Laito dosud dýchal - alespoň chvílemi. Občas jeho dech nebylo znát a tu vždycky celá ztuhla hrůzou i lítostí, ale pak ho uslyšela či ucítila zas.

Mín si zhluboka povzdychla. Kde by byla pomyslela, když s takovým nadšením poslouchala pohádky o svých oblíbených hrdinech, jak strašně se jim odvděčí za to, že jí poslali své dítě na pomoc!

Tu jí však blesklo hlavou cosi jiného - vzpomínka na vyprávění o noci, kdy Melwen ležela v džungli v horečkách a Tuilindo se nad ní trápil zrovna tak jako ona dneska, protože měl pocit, že to zavinil. Ano, ovšem, on se trápil neprávem, ale přece jen... neměl tehdy Laito pravdu? Není jediným rozumným řešením prosit o pomoc, ať jsme se provinili sebehůř?

Bez útěchy či naděje, ale s naprostou jistotou, tak jako v noc, kdy se za ním vydala do hor, Mín pochopila, co musí udělat. Padla obličejem na kamennou podlahu a několik hodin, než ji přemohlo vyčerpání, prostě vylévala svou bolest před tím, o němž věděla, že vždycky naslouchá. A aniž o tom věděla, ušetřila si tím to nejhorší, neboť ve chvíli, kdy Laito přestal dýchat, nebyla v stavu to zpozorovat.

kapitola 20.

Mín se s trhnutím probudila. Klečela na podlaze vedle Laitova lůžka, úplně ztuhlá a zkřehlá. Hlava jí třeštila. Haradské děti si za jejími zády povídaly - už bylo ráno, třebaže nikdo neotevřel dveře, aby sem pustil denní světlo.

Tu se jí vybavil včerejší večer. Pro všechno na světě - snad neusnula? Snad... snad Laito neumřel, zatímco spala? Možná to bylo nerozumné, ale cítila, že něco takového by prostě neunesla.

Tu s úlevou zpozorovala, že dýchá, dokonce lépe než večer, tak, že to bylo zřetelné na první pohled.

"Ach Laito, to jsem ráda, že žiješ," vydechla ulehčeně.

Otevřel oči a usmál se.

"Já jsem taky rád, že tě zase vidím, Myšáčku," řekl tiše, ale s mnohem menší námahou než dřív. "Už jsem v to ani nedoufal. Ale v Mandosu mě přijali velice shovívavě, že prý se mám hned vrátit, je mě prý tady potřeba a s mým životem to nebylo tak zlé, jen jsem byl pořádně natvrdlý, a za to prý nedostanu nové tělo, ale musím si odtrpět uzdravení toho starého... ale to přece není žádný trest, to je odměna, moci být zase s tebou."

Mín v tu chvíli nedokázala plně pochopit či prožít význam jeho slov, ale když ho tak slyšela, že už zase dokáže žertovat, naplno uvěřila, že bude zase všechno dobré.



Od té doby se s Laitem stala zásadní změna. Byl dosud těžce raněný, mluvit mohl jen málo a hýbat se nedokázal skoro vůbec, byl však plný života. Jeho oči bystře sledovaly Mín, kam se hnula, nejméně dvanáct hodin denně byl naprosto bdělý a přes svou nucenou nečinnost si našel mnoho způsobů, jak posloužit ostatním, protože naplno používal svou hlavu a přicházel s nápady, které mohli realizovat. Trpěl, jak řekl; avšak stejně jako toho prvního rána to na sobě nedával skoro vůbec znát až na chvíle, kdy mu nezbylo než zdrženlivě přiznat, že něco potřebuje.

Míniny bylinky teď přece jen dostaly příležitost ukázat, co dovedou, dokonce ještě několikrát vyšla pro nové. Byla nyní plná vděčnosti a své práci se věnovala s nadšením, třebaže jí teď měla dvojnásob a často velmi namáhavou. Měla ostatně snazší život v jiném směru: ať už smíření s haradskými dětmi bylo trvalým zlomem či jen ovocem krize, které pomine, až se život vrátí do starých kolejí, pod stálým Laitovým dohledem si vůči ní samozřejmě nemohly dovolit nic; a Laito sám ji teď zahrnoval láskou tak marnotratně, že velmi trpěla pocitem, že si něco takového vůbec nezaslouží.

"Prosím tě... nemohl bys i tentokrát na všechno zapomenout a jednat se mnou jako dřív?" odvážila se navrhnout jednoho večera asi po týdnu, když už začínala mít pocit, že to dál nevydrží.

"Ale Myšáčku! Já s tebou jen jednám tak, jak jsem vždycky měl... Myslím to upřímně, nechci tě trestat ani zahanbovat... zkus to tak brát."

Chvilku odpočíval, pak pokračoval.

"Laškoval jsem s tebou, když jsem mluvil o době, kdy jsem tu nebyl... není pro mě lehké o těch věcech mluvit, víš, jsem z toho vždycky naměkko... zkrátka a dobře, taky jsem dost nedávno poznal, jak to chutná, setkat se se spoustou lásky a ocenění, když zrovna nevidíš nic jiného než svoje chyby - a víš, Myšáčku, oba to dostáváme od stejného dárce, i když mně to zprostředkoval jeden z Mocných a tobě zase já. A myslíš, že nevím, na čí prosby jsem se směl vrátit - kromě svých, samozřejmě; trpce jsem litoval, že jsem vás svou nedovtipností přivedl do nebezpečí. Oba jsme dostali milost, Myšáčku, a máš pro to důkaz, živý, tady na té posteli. Pamatuj na Aldaríel: už žádné hrabání v minulosti. Příště bude líp - příště sneseš každou urážku s pokojem v srdci a daruješ lásku i tehdy, když se jí tobě samotné bude zoufale nedostávat..."

"Jak víš, že dokážu něco takového?!"

"Ale Myšáčku, já si přece nemyslím, že to dokážeš. Věřím jen, že ten zázrak se přesto může stát... samozřejmě, jestli chceš."

Chvíli na něj zůstala hledět.

"Ty myslíš... ty myslíš, že mi teprve teď odpovídá na tu prosbu z Lórien?" zeptala se.

Pomalu se usmál.

"Spíš ti teprve ukazuje, o co jsi vlastně prosila. Pracuje důkladně, víš... a nikdy proti tvé vůli. Jen si to klidně ještě pořádně rozvaž, než mu tu prosbu potvrdíš."

Vždyť to je jak podepsat nad sebou rozsudek smrti!

"Nenechávej se však příliš ovládnout strachem. Což jsi ještě neokusila, jak je láska krásná? A co je na druhé straně? Podlost, chtivost, násilí..."

"To víš, že se radši stanu elfem než skřetem... jestli opravdu nemám nic jiného na vybranou."

"A jakou jinou možnost bys chtěla? Možná jsme tu mimo jiné i proto, abychom vám ukázali, jak srdce zrají s časem. Váš život přece nekončí, když opouštíte svět... je strašně důležité, kterým směrem jdete."

"Ach ano, já vím, že máš pravdu." Laito, prosím tě, prosím tě, dovol mi jednu zbabělou otázku a nepohrdni mnou. "Budu... budu hodně trpět?"

Stiskl jí ruku.

"Ne," řekl pevně. "A je rád, když mu přiznáš, že nechceš - když ho požádáš, aby tě toho ušetřil. Někdy třeba nebude vyhnutí... ale bude-li, udělá to ochotně. A i když nebude vyhnutí, bude ti pomáhat, jak bude moci, a ještě to beze zbytku využije k tvému prospěchu. Což myslíš, že jsme byli posláni na svět, abychom trpěli? Život je dar, Myšáčku. Je krásný."

Na chvilku si položila hlavu vedle jeho; brzy ji však zase zvedla.

"Tak dobře. Rozhodla jsem se. Otče všech elfů a lidí, ty, který vždycky nasloucháš, chtěla, bych, abys věděl, že jsem se rozhodla. Prosím, abych nemusela trpět, ale... radši trpět, než se stát skřetem - než se dopustit jednoho jediného skřetího činu. Prosím tě, udělej ten zázrak se mnou." Pohlédla na něj očima, které se zalévaly slzami, a dokončila trošku roztřeseně: "Laito... teď ty. Prosím tě."

V koutcích mu cuklo.

"Předem splněno. A ne jednou. Zač mě máš? Ale no dobrá, dobrá, asi to potřebuješ zase cítit... nebo spíš slyšet..."

Přitáhl si její hlavu zpět vedle své a nechal prsty v jejích vlasech. Z toho, co říkal, neslyšela však stejně nic, neboť se s ním okamžitě octla tam, co minule, v záplavě zlatého světla, které je laskavě objímalo. Teď už se nemusela ptát, zda dostala odpuštění, či zda se s ní stane zázrak, o který prosila, či kolik bude trpět. Spočívala v lásce, která byla víc než dostatečnou odpovědí na to všechno, a bylo jí tak, tak dobře...!

Pak zjistila, že klečí u Laitova lůžka, celá ztuhlá, a směje se a pláče zároveň.

"Myšáčku... už jsi zpátky?"

"Ano."

"Mám pro tebe vzkaz."

Jak bylo pěkné slyšet ta známá slova... určená tentokrát jí, jí samotné!

Zvedl oči ke stěně nad lůžkem a požádal ji, aby sňala Melwenin kámen.

"Teď bude tvůj. Ale ne za trest, neboj. Má ti prý připomínat světlo tvého domova... dívej se do něj, jak často jen budeš moci... každý rodič je jen rád, když se k němu dítě přijde přitulit... a tak ho využívej, dokud ho máš..."

Chvíli na ni mlčky hleděl a jeho oči malinko posmutněly.

"Víš, měla jsi pravdu, tehdy na tom kopci. Někdy tu není nikdo, kdo by na oheň přiložil - a někdy třeba je, a je plný lásky, ale přikládat neumí nebo zapomene... A tak tu láska jakoby zároveň je i není, a to se může stát i jinými způsoby. Může přijít čas, kdy o tenhle kamínek přijdeš... a může přijít čas, kdy nebudeš moci vstoupit do lásky svého domova tak, abys ji pocítila... ale ona tu stejně bude, a vždycky znovu ji potěší, když dáš najevo, že bys chtěla... A víš, myslím, že dokonce i ten kamínek se ti vždycky znovu nějakým způsobem vrátí."

Zavěsil jí kámen na krk a ten na okamžik oslnivě zazářil.

"Vidíš? Odrazil světlo, které je v tobě... Tvé přání bylo splněno: stáváš se nositelkou světla. To je druhý vzkaz - to druhé, co ti má připomínat."

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )