Koncem října měli už mnoho kilometrů této nové cesty za sebou a Laito začínal uvažovat o tom, že brzy sestoupí do nížiny. Nic si Mín nepřála vroucněji. Vyrobili si sice oblečení z lišejníku po entím způsobu, takže neměli potíže se sušením mokrých věcí, a pláště z Lórien, přes den uchované suché v batohu, dokázaly v noci krásně hřát, většinu dní však trávila protivně prokřehlá a krosna s pouhými dvěma stromečky dovedla po celodenním šplhání po mokrých skalách tížit víc než dost. A třebaže se s každým krokem k severu vzdalovali poušti a jejím poslům, zdaleka to neznamenalo bezpečí, neboť Mlžné hory byly od pradávna zamořené skalními obry a čím dál k severu, tím to bylo horší. Velmi často vídali tyto obludy krátce po setmění vchodem úkrytu, kam se uchýlili na noc; mnohokrát se stali svědky jejich tupých, obhroublých her a zápasů. Zem se chvěla a duněla, když po sobě pro zábavu metali obrovskými balvany či se zmítali s propletenými údy na nějaké náhorní plošině, až okolní skály pukaly a s rachotem se řítily do hlubin, kam je často po několika hodinách následoval s příšerným řevem jeden ze zápasníků, případně oba. Když se nepodařilo do setmění dosáhnout úkrytu, stávala se situace krajně povážlivou.

Laito měl, jak se zdálo, s přibývajícími potížemi jen stále lepší náladu. Za celodenních lijáků jí zpíval Tuilindovy písně o dešti, před spaním ji zahříval v náručí a když ani to úplně nepomohlo, dovoloval jí, aby si strčila zmrzlé ruce a nohy k němu za košili. Sám podobnou službu přijímal jen výjimečně - většinou tvrdil, že to nepotřebuje. Hleděl na to, aby měla dostatek příležitosti obracet své srdce mimo svět, ačkoli ji k tomu nikdy vyloženě nepobízel; zato se nijak neostýchal ji občas přátelsky přistrčit, aby se podívala do Melwenina kamene. Když bylo nejhůř, povzbuzoval ji tím, že její prosba o smíření, vyjádřená námahou a strádáním, má mnohem větší hodnotu než pouhé slovo.

"Je to dar navíc, že ji smíš vyjádřit takto," říkával. "Ještě to pocítíš."

Jednou nevydržela a dosti zprudka namítla, že nějak úplně přehlíží možnost, že brzy zahynou.

"Zapomněla jsi, o čem se ti v noci zdává?" opáčil mírňounce. "Nepropadej zoufalství. Budeš-li věrná, jistě zůstaneš naživu, dokud nevykonáš všechno, co je tvým úkolem."

To bylo naposled, co ji takto učil. Od té doby stačilo jen, aby jí pohlédl do očí či pozvedl k ústům její ruku s bílým prstýnkem a dýchl na ni, a její strach rychle ustupoval tomu, co cítila oné noci v Rohanské bráně.

Snažila se ze všech sil chovat co nejstatečněji, zvlášť nyní, když šli vlastně za jejím nápadem, z jejího podnětu - a jeho hravost právě v těch nejtrpčích chvílích ji dovedla vždycky znovu zahřát u srdce, neboť čím víc šlo do tuhého, tím víc si tropil žerty pouze sám ze sebe, zatímco pro ni měl jen laskavost a ohleduplnost; přesto však se cítila čím dál zbědovanější a pomyšlení na nížinu, třeba i pustou a nehostinnou, bylo stále lákavější. Konečně i Laito uznal, že už má dost.

"Ty moje malá Myško!" řekl jí. "Jsi úžasně statečná, ale všechno má své meze. Vydrž jen ještě pár dní - od zítřka začneme sestupovat a vezmeme to nejkratší cestou do Imladris. Zasadíš si svůj strom až na jaře - teď musíme někde přezimovat."

Účinněji by ji nevzkřísil ani entí polívkou.



Příštího dne opravdu sestoupili kus cesty po západním srázu, s večerem však nastaly potíže. Úkryt, k němuž měl Laito původně namířeno, zmizel beze stopy zřejmě během nějakého řádění skalních obrů, což se jim nestalo poprvé. Bylo to mimořádně nepříjemné, protože se tím na konci úmorného dne na neurčito odsunula vidina tepla a odpočinku. Od rána lilo jako z konve a Mín byla tak zkřehlá, že ruce a nohy vůbec necítila; navíc s přibývajícím šerem stále hůř viděla na cestu. Šli teď naštěstí po jakési staré silnici od průsmyku, místy udrolené, rozpukané, zanesené sutí či balvany, ale přece jen mnohem schůdnější než běžný horský terén. Přesto brzy viděla tak špatně, že začala klouzat a klopýtat.

Laito okamžitě zpomalil a podepřel ji. Byl by ji vzal do náruče, ale to nechtěla dovolit.

"Nesmíš se tak vyčerpávat," protestovala. "Však ještě kus ujdu!"

"Ano, ale šnečím tempem!" dobíral si ji. "Tak pomalu chodit mě nebaví, to budu raději o hodinu déle odpočívat. Ostatně musíme myslet i na bezpečnost. Do dalšího úkrytu není daleko, ale je už úplná tma a nerad bych se setkal s někým z našich hromotluckých sousedů."

Sotva dořekl, ozval se jen kousek cesty pod nimi drsný, neartikulovaný řev, dunivý jako hrom a navíc okamžitě zesílený ozvěnou. Mín ztuhla na místě a hodnou chvíli se nedokázala ani hnout. Laito ji dotekem požádal, aby zůstala, jak je, a jediným kočičím skokem zmizel ve tmě. V několika vteřinách byl zpátky, zvedl ji, ještě celou roztřesenou, a dal se do běhu vzhůru.

Řev za jejich zády se ozýval znovu a znovu; jen Laito, který běžel po zemi, však cítil, jak se pod netvorovými kroky chvěje skála, a věděl s jistotou, že řev i kroky se blíží. Neplýtval silami na mluvení, jen uháněl, co mohl; obrovy kroky, třebaže těžkopádnější, byly však mnohem delší. Už by je nezachránil ani šplh po skalní stěně - Laito věděl, že tím směrem není žádný úkryt, a obr byl beztak tak blízko, že by je nade všechnu pochybnost zpozoroval a mohl by je uloupnout i s kamenem a slupnout jako malinu nebo jen tak pro zábavu mrštit do propasti.

Skok za skokem, skok za skokem... kolikrát už takto běžel o život, a nesčíslněkrát unikl a mnohokrát byl chycen a prošel utrpením, aby se vždycky znovu tak či onak vrátil ke své službě! Díky tomu se Laito nyní na věc díval s nadhledem a téměř nepocítil strach. Tohle byl jeho život, život, pro který byl jakoby stvořen a který ho do značné míry těšil a uspokojoval. Navzdory těžké námaze ho běh plnil opojnou radostí, jen poněkud mírněnou soucitem s dítětem, které nesl v náručí. Do úkrytu už není daleko - ještě to zvládnou.

Náhle se zarazil. Doběhli teď k zákrutu cesty, výše položenému než místa, po nichž večer scházeli. Hned za ním ji tarasil spadlý balvan, tak vysoký a hladký, že ho s Mín v náručí ani při nejlepší vůli zdolat nedokázal.

Teď už byla situace téměř zoufalá, Laito však nemarnil čas jedinou zklamanou či vyděšenou myšlenkou. Lehce si přehodil Mín na záda, s lanem se ani nezdržoval a začal šplhat vzhůru. Z vrcholu balvanu spatřili jen pár desítek metrů pod sebou ze tmy planout šestero očí.

"Tři!" špitla Mín v hrůze.

"Ale ne," broukl konejšivě. "Jen má tři hlavy."

Chytil ji do náručí, seskočil dolů a pádil dál.

Jen o několik vteřin později zaslechli zezadu hromový rachot. Obr smetl balvan do propasti a byl jim v patách. Nyní už bylo zřejmé, že je viděl a pronásleduje. Řvát přestal, ale běžel tím rychleji a jeho supění i dusot byly slyšet stále blíž.

Mín, oči pevně zavřené, se ze všech sil tiskla k Laitovi. Dokázala myslet jen na to, že když už musí umřít, aspoň nemusí být těsně předtím sama. Všecko se dá snést, dokud je tu někdo, kdo ji má rád a koho může držet kolem krku.

Náhle se však řev ozval znovu, tentokrát zepředu. Mín sebou trhla a proti své vůli tam pohlédla. I tam žhnuly oči nějakého netvora, co na tom, že pouze jedny! Byli sevřeni z obou stran!

V tom okamžiku však Laito nečekaně uskočil stranou a Mín velmi matně rozeznávala, že jsou pod jakýmsi skalním převisem. Na dvakrát dobrý úkryt to nevypadalo: jeskyně byla poměrně mělká a její ústí příliš široké. Laito ji postavil na zem a táhl co nejhlouběji ke skalní stěně. Tam se otočila a ohlédla.

Tu spatřila, jak se u vchodu objevila jedna obří hlava, černočerný stín s divoce planoucíma očima. Okamžitě je zpozorovala a zařvala tak, že Mín měla pocit, že ohluchne, a jen málo chybělo, aby klesla v mdlobách k zemi. Celý obr se sem zřejmě protáhnout nedokázal, ale ihned vsunul dovnitř ruku a natahoval ji po nich. Bylo jasné, že při troše námahy na ně dosáhne docela dobře.

Mín zvedla hlavu, aby se rozloučila pohledem s Laitovýma krásnýma očima, a s úžasem zjistila, že ty oči se smějí. Pak svým lahodným hlasem pronesl pár slov v jakési ohavně znějící řeči, kterou nikdy předtím neslyšela. Ke svému naprostému úžasu pocítila, jak se skála pohnula.

Laito ji okamžitě pevně chytil a vtáhl do tmy, těsně předtím, než se šátrající prsty dostaly k nim. Pak ji jednou rukou pustil, zřejmě proto, aby se mohl dotknout skály, a opět něco řekl tím škaredým jazykem. Skála vmžiku vklouzla zpět na své místo a podle řevu, který k nim dolehl zvenku, možná obrovi trochu skřípla prsty - pokud to nebyl řev zklamání nad ztrátou kořisti. Laito se uličnicky rozesmál.

"Pojď, Myšáčku!" zvolal rozjařeně. "Někdy ta skřetí minulost přece jen není na škodu. Často jsem tudy běžel s nepřáteli v zádech - znám to tu jako své boty!"

Znovu ji popadl do náruče a dal se do běhu. Skála za nimi se ihned otřásla dunivým nárazem a vzápětí znovu a znovu. Snad si obr jen vyléval vztek, snad doufal, že se na ně ještě dostane. Zezadu bylo slyšet rachot padajícího kamení.

Laito se však jen znovu tiše zasmál a pádil dál, lehce a nehlučně, pustou tmou. Z celého svého okolí viděla jen jeho oči - uprostřed té černoty vlastně nijak uklidňující pohled. Se svou zelenou barvou teď působily přece jen trošku strašidelně a jeho slova u vchodu do podzemí Mín stále zněla v uších a mísila se s vyčerpáním, hrůzou, prožitou během útěku, i hrůzou, kterou v ní budilo obrovo řádění. Náhle si uvědomila, že ten, kdo ji unáší, je vlastně skřet... ovšem, dávno proměněný, ale přece jen naprosto skutečný. Stovky let takto nosil zajatce tmou vstříc něčemu příšernému... a hle, jak snadno dokázal užít jejich řeč, jejich kouzlo! Co když nyní temnota okolo mění stejně snadno jeho hlas, jeho tvář a co horšího, jeho povahu?! Mohla si stokrát opakovat, že to jsou nesmyslné myšlenky, zbavit se jich nedokázala a zdály se tak hrozivě pravděpodobné... Postupem času zvuky zezadu utichly, ale to ji teď už neuklidnilo. Celý ten úprk do tmy se začal podobat ošklivému snu - jak dlouho trval, nevěděla.

Pojednou Laito zastavil a opatrně ji nechal sklouznout na zem. Jednou rukou ji stále pevně objímal, prsty druhé jí položil na čelo.

"Princezničko moje milovaná, co si to pouštíš do hlavy?" zeptal se vlídně a v ní zatrnulo při pomyšlení, jak moc mu musela ublížit, pokud skutečně vytušil její myšlenky. "Cítíš mou ruku? Slyšíš můj hlas? Temnota už nade mnou nemá žádnou moc, a nikdy nebude mít. Což nevěříš v lásku Nejvyššího? A netušíš, že ten, kdo jednou tím peklem prošel, by raději podstoupil cokoli, než se znovu podvolil Nepříteli? Ten, kdo tu je s tebou, je jen tvůj starý kamarád, jehož otcem je Tuilindo, mistr písně, a matkou Aldaríel, jeho milovaná."

"Odpusť, prosím tě," zašeptala Mín zkroušeně, ale přitom už ke svému úžasu cítila, že ji i nyní chápe a naprosto nic jí nevyčítá.

"To jen ta tma, Myšáčku, vždyť já vím," řekl chlácholivě a zároveň se kolem rozlilo zlatavé světlo. Laito pozvedl svou polní láhev, kterou odepjal od pasu, a ta láhev měkce zářila jako stromy v zahradě, kterou navštívil Stromovous, a odhalila hrubě tesanou chodbu, v níž stáli, pustou a nevlídnou, ale co na tom, když vedle ní stál její společník, sličný a svěží jako samo jaro, a díval se na ni tak laskavě!

"Muselo to pro tebe být hrozné, s očima, které ve tmě nic nevidí!" dodal ještě téměř omluvně. "A navíc jsi tak unavená. Ale už se neboj, už to bude dobré. Ujdeme ještě jenom kousek, se světlem, a pak si konečně odpočineš."

Když ji však o něco později zahřál a uložil a ona konečně šťastně usínala v jeho náručí, prohodil ještě:

"Tak, a teď se pěkně vyspi a neboj se: moje tvář se nezmění, i když zavřeš oči a už ji neuvidíš."

To už věděla, že si podobné poznámky bude muset nechat líbit ještě hezky dlouho.

kapitola 15.

Když ji Laito probudil, cítila Mín, že je opravdu hodně časně.

"Nedá se nic dělat," řekl, když viděl její obličej. "Nesl jsem tě půl noci a teď jsme docela blízko východu - ne toho, kterým jsme přišli, samozřejmě. Tohle je stará brána v hlavním průsmyku a máme to odtud vlastně nejblíž, ale přesto bych chtěl vyrazit raději ještě za tmy, protože nastala jedna komplikace: v jeskyni u vchodu má zřejmě někdo z obrů brloh."

Všiml si, jak se zachvěla, a pokračoval.

"No já vím, nic příjemného to není, ale zase žádná tragédie. Jen se teď musíme správně rozhodnout. Když vyrazíme až za světla, nebude nás moci venku pronásledovat, ale budeme se muset proplížit kolem něj. Když vyrazíme za tmy, můžeme na něj venku kdykoli narazit. Nejvýhodnější mi tedy připadá vydat se na cestu těsně před rozbřeskem: tím nám odpadne plížení kolem spícího obra, budeme mít celý den na útěk a i když ho náhodou venku potkáme, nebude nás moci pronásledovat, protože do rozednění musí být tady."

"Samozřejmě - udělej, co ti připadá nejlepší."

"Když všechno půjde dobře, zkusím tě přes den chvíli nést, abys mohla dospat."

"Já to zvládnu, neboj se."

"Třeba to nebude nutné - ale každopádně díky. Teď raději zhasneme, jestli mi to dovolíš. Kdyby se obr vracel, asi bychom ho slyšeli, ale přesto mi připadá bezpečnější, když na sebe nebudeme upozorňovat."

Vzápětí se octli v husté tmě.

"Teď budu muset použít hesla v té řeči, která se ti tak nelíbí," pokračoval. "Drž se mě za ruku, abys měla jistotu..."

"Tak dost!" smála se. "Jednou mi to stačilo."

Přívětivě ji poplácal po rameni a heslo vyslovil.

V té naprosté tmě neviděla nic, ale pocítila, jak se skála pohnula. Pak na ni dýchl jiný vzduch, než jaký měli kolem sebe doposud. V chodbě bylo dusno a zatuchlo, to ano, teď se sem však vevalil takový puch, že ji to div neporazilo. Neměla nejmenší pochybnost, že opravdu vcházejí do obřího brlohu.

Laito ji přitáhl k sobě, pevně objal kolem ramen a vedl dál, dosud neproniknutelnou tmou. Nevěděla, jak dlouho bude muset jít, a srdce cítila až v hrdle - každou vteřinou čekala, že zvenku zaslechne hluk obrova návratu. Náhle se však zprava ozvalo cosi jiného: slabounké zasténání, jako by tu zaplakalo nějaké dítě.

"Co to bylo?" špitla zděšeně.

"Obrova kořist," odvětil ztěžka. "Či spíše to, co z ní ještě zbývá. Dvě haradské děti - přerazil jim nohy, aby nemohly utéci, potvora jedna tříhlavá."

"Ach, tak to jsem nakonec ráda, že jsme museli do podzemí!"

Neodpovídal, jen se opřel do dveří, aby je otevřel. Po chvíli ucítila závan čerstvého vzduchu - chutnal přímo nebesky. Laito, který dosud držel její ruku, ji vedl ven.

To už ji polekalo.

"Copak my je nevezmeme s sebou?"

"Jednou pochopíš, že úplně všechno se zvládnout nedá," zabručel téměř dopáleně.

Stále se nedokázala odlepit z místa.

"Laito, moc tě prosím! Opravdu by to nešlo nějak zařídit?"

Teď se zastavil i on. Stáli na prahu únikové cesty, drahocenné vteřiny utíkaly do nenávratna, ale v tu chvíli na to ani jeden z nich nemyslel.

"Neneseš za ně odpovědnost, princezničko. Nejsou z tvého lidu, naopak: jsou to děti tvých nepřátel a věznitelů."

"I kdyby opravdu byly, žádné dítě nemůže za své rodiče! Pověz mi jen jedno - dokážeš to nebo ne?"

"Záleží na tom, co tím myslíš. V žádném případě nedokážu bezpečně sestoupit z hor se třemi dětmi, z toho dvěma nepohyblivými, a obrem v patách. Ujmeš-li se jich, zapomeň na Imladris - ale snad bychom mohli přezimovat tady."

Ucítil, jak se otřásla, a pohladil ji po rameni.

"Vím, Myšáčku, vím - byla by to krušná doba. A zřejmě to není jediná nepříjemnost, která tě v takovém případě čeká. Ani když se mi podaří dát jim nohy do pořádku, nebudeme s nimi tak rychlí jako teď, kdy tě mohu kdykoli vzít do náruče a běžet. Sama si po tom včerejšku dovedeš představit, co to může znamenat. Vlastně je pak jen mizivá naděje, že se nám podaří vyváznout. Pálí to jako sůl v ráně, ale já opravdu nejsem všemocný. Pokud ty sama se nerozhodneš pro ně riskovat život, nezbývá mi než je tu nechat."

Pohodila hlavou a napřímila se. Náhle jí připadalo, že už jí nikdy nebude vadit nic na světě.

"Víš co, nechme už řečí a pojďme je odnést, než se obr vrátí!"

Prudce ji sevřel v náručí a vlepil jí pusu na čelo.

"Dceruško!" řekl jen, ale řekl to tak, že jí projel mráz od hlavy k patě. Vzápětí jeho láhev zazářila a odhalila nevábnou jeskyni plnou špinavých hadrů, poházených kostí a jiného nepořádku, mezi kterým se bez ladu a skladu povalovaly nejrůznější cennosti. Spěšně ji vedl k hromadě odpadků v jednom koutě a vyzdvihl odtamtud snědou dívenku snad pětiletou, vyhublou na kost a příšerně špinavou. Zdálo se, že je v bezvědomí a nic nevnímá.

V tom okamžiku se zvenku ozvalo dunění, které se rychle blížilo.

Laito, který už o něm zřejmě nějakou dobu věděl, neprojevil nejmenší vzrušení. Vložil dítě Mín do náruče - bylo tak zbědované, že ho snadno unesla. Pak jí vsunul svou láhev do ruky, aby viděla na cestu.

"Zpátky do chodby! Honem!" šeptl jenom.

Za pár okamžiků už za nimi skřetí brána zapadla a Mín klopýtala po nerovné podlaze vpřed, jak nejrychleji dokázala. Zezadu k nim dolehl hromový ryk a pak těžké rány. Ze stropu se snesla prška drobného kamení. Mín byla tak vyděšená, že nárazy sotva vnímala.

"Kazí mi všechny plány, hrubián!" huboval Laito, jako by se nestalo nic horšího. "Jestli příliš poškodil vchod, už tě do Imladris určitě nezavedu!"



Běželi ještě hodný kus, až se dostali do míst, kde byli před obry v bezpečí: chodba, která sem vedla, byla tak úzká a nyní už tak hluboko, že se sem žádný z nich nemohl ani protáhnout, ani prolámat skálou. Obr ostatně pravděpodobně ani nevěděl, kam zajatci zmizeli, a i kdyby věděl, nedokázal by si to pamatovat dost dlouho, aby je nějakým složitějším způsobem pronásledoval. Jako většina obrů inteligencí zrovna nesršel.

Teď už byla Mín, putující s nezvyklým břemenem a nevyspalá, značně unavená. Na chvilku si sedli a nasnídali se. Dívenka o sobě dosud nevěděla a Laito se nepokoušel ji křísit, neboť usoudil, že bude lépe, když přenos nebude vnímat; chlapec asi Mínina věku, kterého nesl on, byl při vědomí. Neřekl však ani slovo, jen na ně hleděl velikýma temnýma očima. Mín připadal k smrti vyděšený. Jídlo však přijal vděčně a snědl s velkou chutí.

Laito by byl rád nechal Mín odpočívat déle, možná i chvilku spát, ale ona se sama toužila dostat co nejrychleji někam, kde bude voda a kde budou moci zachráněné trochu ošetřit. Vnutil jí tedy alespoň doušek vína, první od chvíle, kdy ji koupal v Drúadanském hvozdu. Dnes nebylo naprosto nic, co by pro ni neudělal.

Zatábořili až v hlavním sále. Vzduch tam byl bídný a prostředí nehostinné, i když Laito rozsvítil všechnu vodu, kterou měl k dispozici, aby to tam trochu zpříjemnil. Po skřetech se tu dosud zachovalo plno špíny, rozličných předmětů v různých stupních rozkladu a žel i kostí. Nalezli tu však studnu s dobrou vodou, plnou po okraj, a na tom v tu chvíli nejvíc záleželo.

Dali chlapci napít vína, umyli ho, jak nejlépe dovedli, a Laito mu za pomoci několika trosek po skřetech srovnal a upevnil nohy. Pak mu ošetřil drobnější zranění. Byla to přes všechnu jeho snahu pro pacienta dost bolestivá procedura, ale hoch snášel všechno bez jediného slova. Byla na něm znát jakási hrdost, která mu nedovolovala snížit se k nářku, ale zároveň i strach, kterého si Mín všimla už dřív - jako by si nebyl jist, komu vlastně upadl do rukou, a netroufal si protestovat. Laito na něj celou dobu konejšivě mluvil v haradštině, kterou zřejmě velmi slušně ovládal, ale dostávalo se mu jen stísněných, jednoslabičných odpovědí.

Když s ním byli hotovi, půjčili mu Laitovu rezervní košili a teple ho zabalili do jednoho z plášťů, začali se podobným způsobem věnovat holčičce. Ta zůstala ještě dlouho v bezvědomí - teprve když jí Laito začal rovnat kosti, otevřela naráz oči a začala křičet hrůzou. Tu chlapec sykl pár slov, Mín nevěděla, jakých, neboť haradštině rozuměla jen nepatrně, ale znělo to velmi ostře a naléhavě. Holčička okamžitě zmlkla a pak už jen potichu plakala. Laitova útěšná slova podle všeho vůbec nebrala na vědomí. Přerušil tedy práci a dal jí svého chleba a vína; ani tím ji úplně neuklidnil, ale rozhodně to mělo mnohem větší úspěch. Když měla ošetření za sebou, oblékli ji do Míniny košile. Oběma dětem bylo jejich oblečení hodně velké, ale rukávy se daly založit a délka byla jen výhodou, protože s nohama v dlahách si nic dalšího obléknout nemohly.

Protože podmínky k ležení na zemi v jeskyni opravdu zatím nebyly, odnosil Laito všechny děti, Mín nevyjímaje, kus cesty do chodby, kde už se zápach dal jakž takž vydržet, a uložil je tam. Na spaní ovšem nebylo nic než tvrdý kámen, ale když na něj nastali všechno, co měli, stačilo to právě tak na to, aby si děti nemusely lehnout na holou zem. Zakrátko už všechny tři tvrdě spaly.



Než se probudily, měl už Laito sál vyklizený a umytý. Zřejmě si do vody přidal trochu z některého ze svých bylinkových přípravků, protože už to tu bylo cítit mnohem lépe. Teď, když viděl, že jsou už haradské děti vzhůru a trochu se uklidnily, pokusil se s nimi znovu promluvit.

"Jsou to zřejmě děti někoho vysoce postaveného," vysvětlil Mín posléze. "Cestovaly se svou matkou a ozbrojeným doprovodem z dobytých území na východě do nově postavené pevnosti v Hůrce, kam byl jejich otec se svým oddílem přeložen. Obr si na ně počíhal, většinu ozbrojenců zavalil kamennou lavinou, zbytek pochytal. Všechny ostatní už postupně snědl - lidi i zvířata. Oni zbyli nakonec - zřejmě v tom brlohu strávili řadu dní. Nohy jim za tu dobu přerazil dvakrát."

"A jak teď?" ptala se. "Už se tolik nebojí? Jsou rádi, žes je zachránil?"

Laito se rozpačitě pousmál.

"Té změně asi rádi jsou, ale možná to dlouho potrvá, než se mi podaří zbavit je strachu."

"Ale z čeho mají strach? Sem se za námi obři nedostanou, nebo ano?"

Laito zrozpačitěl ještě víc.

"Nu... ten hoch zřejmě nějak uhodl, že nejsem člověk."

"A to mu vadí?" žasla Mín upřímně.

Laito hodil rameny. Očividně nesl velmi těžce, že se ho někdo bojí.

"Ne všichni lidé jsou přáteli elfů jako ty," řekl jen.

kapitola 16.

Na tom místě se zdrželi jen pár dní nutných k tomu, aby se haradské děti trochu zotavily a snesly další přesun bez většího strádání; pak se usadili v místnosti těsně za východní bránou. Sál v srdci hory měl proti bývalé strážnici dvě nesporné výhody: bezpečnou polohu a studnu. Míniny stromky však nutně potřebovaly světlo a vzduch a všechny tři děti zrovna tak. Pokud šlo o Laita, ten ovšem snášel všechny těžkosti mnohem snáze než lidé, ale po volné přírodě se mu stýskalo dvojnásob.

Čekal je tedy další úklid, ztížený tím, že neměli vodu po ruce. Naštěstí objevili potok nepříliš daleko od vchodu, takže nemuseli pro každou kapku běhat den cesty dovnitř hory. Zařídit se však mohli už daleko příjemněji. Laito vyrobil pro všechny pohodlná lůžka z proutí a kapradí a nanosil spoustu mechu, z něhož pak všechny učil tkát teplé oblečení a přikrývky po entím způsobu. Oba vchody zahradil proti vlhku a průvanu tak, jak to kdysi pochytil od pralesního lidu, takže mohli přes den nechávat venkovní dveře otevřené a pouštět si dovnitř světlo, a zároveň si prostor trochu zadýchat. I tak bylo s pokračujícím podzimem chladno tím největším problémem, ne ani tak pro Mín, která už byla značně otužilá, ale pro pacienty, kteří se nemohli pohybovat. Strážnice měla dosud použitelný krb a Laito si v této nouzové situaci dovolil v něm opatrně topit, jen natolik, aby nebylo nebezpečí, že je kouř prozradí. V noci to však raději neriskoval vůbec a poradil si jinak: vydal se kus cesty do hor a vrátil se se stádečkem horských ovcí, které za ním šly, jako by ho znaly od narození. Od té doby v noci děti zahřívaly svým dechem a huňatými kožíšky a jistě byly rády, že jsou v bezpečném úkrytu před obry; za suchých dní bylo ovšem potřeba po nich večer důkladně zamést stopy. Přes den se pásly na okolních stráních. Mín tam chodívala za nimi, někdy sama, někdy s Laitem; a díky jeho přítomnosti se jí podařilo s nimi navázat téměř tak úzký vztah jako on.

Také haradské děti vynášel Laito z jeskyně ven, kdykoli to počasí jen trochu dovolovalo. Vždycky je co nejtepleji zabalil a přenášel je z místa na místo, podle toho, kam svítilo sluníčko. Vymýšlel pro ně všelijaké hry, aby se pohybovaly alespoň tak, jak mohly; pomocí hry je také naučil co nejdříve hopsat o berlích jen s nepatrnými odrazy nohama. Lákal jim k ruce sviště, veverky i ptáky, nosil z lesa spousty oříšků a pozdního ovoce a vůbec dělal všechno pro to, aby jim dobu léčení trochu zpříjemnil. Výživa jeho chlebem a entími polívkami jim prospěla - zotavovaly se před očima. Teď už z něj neměly takovou hrůzu jako na počátku, i když se k němu stále ještě chovaly s otrockou úctou, která se Mín až ošklivila. Cítila, že její otec, ani nikdo jiný ze šlechetných králů Gondoru, by si nikdy nepřál, aby s ním lidé takto jednali.

Vůbec jí ty děti byly s postupem času stále protivnější. Hoch, jmenoval se Roiró, byl pyšný až běda, s hluboce vštípeným přesvědčením, že je něco nekonečně lepšího než obyčejní lidé, to jest obyčejní haradští - bílí lidé pro něj znamenali méně než zvířata a byli zřejmě podle jeho názoru dobří tak leda k tomu, aby se z nich stali otroci. Pro Mín neměl než pohrdání a nacházel si tisíc způsobů, jak jí ho dát najevo, třebaže nerozuměla jeho jazyku; ba někdy k tomu právě tohoto jejího omezení zneužíval. Pravda, byl velmi statečný a tvrdý sám k sobě, ale také naprosto necitelný ke všemu živému okolo, dokonce i k Mairó, vlastní sestře. Ta mu zcela podléhala - ze strachu i podlézavé touhy se mu zalíbit ho ve všem napodobovala. Pokud je Laito napomenul, reagovali velmi poníženě, ale za jeho zády si dělali, co je napadlo, a on měl často práci i venku. Stěžovat si mu na jejich chování v době jeho nepřítomnosti se Mín neodhodlala a beztak je napomínal, alespoň dle jejího soudu, až příliš laskavě.

Z jeho snahy jim dělat radost měla ovšem svůj spravedlivý díl, ale jinak se nyní její život skládal převážně z období, kdy byl Laito pryč a kdy by jí haradské děti rychle udělaly život nesnesitelným, nebýt toho, že byla pohyblivější než ony a mohla jim uniknout, a z období, kdy byl Laito s nimi... a věnoval se převážně haradským dětem. Pravda, nikdy ji z ničeho nevylučoval, ale na ně mluvil mnohem častěji, neboť byly dvě a mimoto potřebovaly mnohem více výchovy, vysvětlování i povzbuzování. Pro svou neznalost jejich jazyka stála tak téměř stále jaksi stranou. Dělala, co mohla, aby se ho naučila, ale dosud nedokázala sledovat jejich rozhovory; její snaha jí byla dobrá leda k tomu, aby zřetelněji vnímala jejich nepřátelství a pohrdání.

Chvilky, které trávili spolu sami dva jako za starých časů, byly teď velmi vzácné. Mín se arci snažila mu s nošením zásob a dříví pomoci, ale pokud bylo potřeba zajít někam dál, a to se s přibývajícími dny stávalo stále častěji, většinou ji spíš poprosil, aby zůstala po ruce a postarala se o jejich pacienty, kdyby něco potřebovali. Chápala to, ale stýskalo se jí po jeho blízkosti a pozornosti, zvlášť když ještě většinu společného času trávila studiem jazyka svých nepřátel; navíc měl Laito sklon se s ní bavit o tom, co mu nejvíc leželo na srdci, to jest o haradských dětech. Cítila, že od ní očekává porozumění a podporu i radost nad tím, co se mu daří, a protože ho měla ráda, celkem úspěšně se přetvařovala, aby ho nezarmoutila. Nepřišel jí na to - jeho navenek obrácenému srdci bylo natolik vlastní úplně zapomenout na sebe a vnímat jen potřeby malých pacientů, že se vůbec nedivil, když to vypadalo, že Mín, jeho dceruška a vlastně aspoň kapkou krve elfí dítě, prožívá totéž. A snad i prožívala, trošku - každopádně si často připomínala, že tohle byl její nápad a Laito ji před těžkostmi varoval. Občas jí připadalo nespravedlivé, že tolik těžkostí působí sami zachraňovaní, ale pak si vždycky snažila připomínat, že ani s ní to nebylo lehké. Ale to všechno nemělo moc zmírnit tíhu smutku, který na ní ležel. Jediný, komu se mohla upřímně svěřovat, byly ovečky. Když Laito nebyl doma, často za nimi za chvilku zašla, i za deště a nepohody, a sdílela s nimi svůj smutek. Neplakala. Nesnesla by to ponížení, kdyby to na ní haradské děti poznaly. Pak se vracela natolik včas, aby jim mohla posloužit. Také v noci teď špatně spala - dávno už ji Laito poprosil, aby půjčila svůj prstýnek Mairó, která se často budila a křičela strachy.



Čtvrtého týdne se nahromaděné napětí konečně provalilo. Bylo nevlídné, šedivé počasí, lezavá zima, do deště se už tu a tam mísil sníh. Laito byl zase pryč a Mín sama s haradskými dětmi. Ven se jí tentokrát zrovna nechtělo, ale dělala, co mohla, aby se držela stranou a nevšímala si jich. Bavily se spolu, zpočátku tak rychle a tiše, že je nestačila sledovat. Pak však zesílily hlasy a začaly mluvit mnohem zřetelněji.

"Prý je z královského rodu jako my," řekla Mairó pěkně zvysoka. Mín jí teď už dobře rozuměla a proti své vůli začala poslouchat. Tuto vědomost rozhodně neměly od ní - že by se jí Laito snažil získat trochu jejich úcty?

"Což myslíš, že ti jejich králové něco znamenají?" opáčil Roiró ještě povýšeněji.

Mín sebou cukla. Tohle se dotýká jejího otce... na to nemají právo! Vzápětí se ovládla. Vždyť jsou to nevědomé děti - co na tom záleží, co říkají! Mluví jen to, co slyšely od dospělých - a na vlastní kůži už přece poznala, jací jsou dospělí haradští.

"A i kdyby," pokračoval Roiró, "to, kde se člověk narodil, nestačí. Královská krev se pozná podle statečnosti."

On říká vlastně totéž, co Laito! Možná má teď příležitost na něj udělat dojem... možná by pak celá situace mohla začít být snesitelnější!

Okamžik si v hlavě rovnala potřebnou větu v haradštině, pak se obrátila k němu, zvolna, s hrdě vztyčenou hlavou.

"Myslím, že jsem stejně statečná jako ty," řekla klidně a důstojně. Nic víc, žádné urážky, žádné obviňování.

Nevšimla si, jak po sobě děti mrkly.

"To bys mi musela dokázat!" odpověděl líně Roiró. "Dovedeš snést bolest? Dokážeš si ji sama způsobit?"

Teď už byla tak rozpálená, že to dokázala. Dřív než si stačila naplno uvědomit, co dělá, popadla nůž a zajela si s ním hluboko do prstu. Teprve potom pocítila bolest a krve se vyvalilo tolik, že se jí málem udělalo špatně, ale zvládla ještě udržet hrdou tvář a beze spěchu sáhnout po hadříku, kterým by ránu obvázala. Víc než své zranění cítila hluboké zadostiučinění. Teď svého otce obhájila! Teď jim vytřela zrak!

Tu ke svému zděšení zjistila, že se obě děti zlomyslně smějí.

"Říkal jsem ti to!" volal vítězně Roiró. "Říkal jsem ti, že je z rodu otroků! Udělá všechno, co jí řeknu - dokonce se sama zraní na moje slovo!"

Mín po něm skočila dřív, než si uvědomila, co dělá. Chytila ho za vlasy s jediným přáním mlátit hlava nehlava, škrábat, možná i kousat - byla úplně bez sebe. Oplácel jí to, jak mohl, ale když se v příštím okamžiku skulili z lůžka na zem, musel ji na chvilku pustit. V tu chvíli si z hrůzou uvědomila, co dělá. Je přece raněný, bezmocný proti ní! Odskočila z dosahu a na chvíli nerozhodně stanula ve dveřích. Věděla velmi dobře, že se jí zase budou za zády pošklebovat, když vyklidí pole, ale nezbylo jí nic jiného. Teď už se musela držet ze všech sil, aby se nedala do pláče.

kapitola 17.

Šla, kam ji nohy nesly, vzhůru svahem a pak cestičkou náhodně objevenou mezi balvany. Bylo jí jedno, kam jde. Nedbala, že není oblečena do nepohody. Kráčela rychle, vzhůru, stále vzhůru, co nejprudší cestou, jen tím ze sebe dokázala svou bolest trochu dostat. Když už nemohla popadnout dech, padla na zem a bezmocně plakala. Déšť ji promáčel, konečky prstů jí promrzly, ale spěchala dál a dál. Ovečky nebyly nikde v dohledu a hledáním se nezdržovala.

Konečně se musela znovu na chvilku zastavit a tentokrát už se nedala do pláče. Jakýsi varovný hlásek v ní říkal, že by tím už jen zbytečně jitřila svou bolest a stejně si nepomohla - jen by to na ní pak haradské děti poznaly. Nastavila tvář dešti a snažila se ji rukama umýt, jak se dalo. Pak se rozhlédla kolem sebe.

Ještě nikdy na tomhle místě nebyla a stezička, po níž sem přišla, se takhle shora nedala skoro rozeznat. Zabloudit snad ale nemůže - bude prostě nějakou dobu sestupovat a pak už se dostane do známého okolí. Slunce ještě nebylo příliš nízko, ale asi bude nejrozumnější začít se pomalu vracet. Slézat dolů bude delší a náročnější, to už dobře znala.

Zoufale se jí nechtělo, ale zaťala zuby a přinutila se. Nemohou za to, že mají zlámané nohy. Někdo se o ně musí postarat. Už takhle je hanba, že nechala Roira na zemi, i když v té chvíli se asi nedalo dělat nic jiného. Teď už jim ale pomoct musí. Co na tom koneckonců sejde, že ji nemají rádi? Každý člověk na světě nemůže být její kamarád. A jsou z nepřátelského národa, učili je to od malička.

Jaké to asi bylo, vyrůstat v něčem takovém?

Jaké by to bylo pro ni, kdyby neměla Laita?

Toho už stejně nemá!

Ale má. Aspoň trošku. Nesmí mu křivdit, dělá prostě i tak víc, než je rozumně možné. A každopádně ho měla, předtím, nekonečnou řadu krásných dní. Co by bylo bez toho?

Jen bolest a tma a lítost sama nad sebou. A píseční hadi.

Nu, nebyla tomu zase až tak daleko, před chvílí. Ani ty poslední týdny, když se to tak vezme.

A jediná možnost, jak to změnit, je... vrátit se tam.

A cestou ani oříšek, aby jim ho mohla přinést... ani jediné semínko.

Opatrně, krok za krokem, sestupovala po mokré skále. Brzy se k ní musela otočit čelem a pomáhat si rukama. Zvedl se ledový vítr, za chvíli necítila prsty už vůbec a musela si je zahřát za košilí, aby jí byly vůbec co platné. Stále ještě nenarazila na svou stezičku, ale snad už ji brzy najde...

Slunce se sklonilo na druhou stranu hor. Ochladilo se ještě víc a jedovatý východní vítr do ní bušil deštěm a jehličkami sněhu. Několikrát sklouzla a mohla děkovat jen svému štěstí, že nepadala daleko. Zahřívat prsty byla únavná a čím dál zbytečnější práce, ale nezbývalo nic jiného, bez nich se neobešla. Věděla, že postupuje strašlivě pomalu, a teď už se doopravdy šeřilo. Plakala nyní znovu, chladem, únavou, bezmocností, a bylo jí jedno, že to na ní někdo pozná.

Výstupek, na který položila nohu, se pod ní udrolil. Zoufale zaťala prsty do štěrbin skály, ale byly už zase příliš promrzlé, neposlouchaly ji. Ne, nesmím spadnout, pomyslela si, já přece nemůžu dovolit... ne, to se nesmí stát!



Kdosi jí teple dýchl do obličeje. Hlava ji příšerně bolela. Vlastně všechno ji bolelo, a kromě toho byla zmrzlá na kost. Nebyla si jista, zda dokáže vstát, ale tím se nezdržoval a opatrně ji zvedl do náruče. Byla už úplná tma, jen jeho zelené oči v ní svítily.

"Myšáčku! To jsem rád, že jsem tě našel! Tvá stopa se mizerně hledala v tom dešti - umíral jsem strachy o tebe!"

Zahanbeně se kousla do rtu.

"Promiň prosím. Chtěla jsem se vrátit včas, opravdu... Ale neuvědomila jsem si, že jsem šla moc daleko, a neopatrně..."

"Kam jsi vůbec šla?" tázal se přívětivě.

"Prostě jsem potřebovala... na chvíli ven."

Zasmál se a na okamžik se dotkl čelem jejího. V tu chvíli bolest hlavy citelně polevila, ale ani si to neuvědomila pro slast, která ji prostoupila - pro vědomí jeho lásky, které ji obklopilo jako hebký plášť a už ji neopouštělo.

"Moje nejmilejší, což myslíš, že nevím, co se tam stalo? Elfí děti přece nikdy nelžou svým rodičům; ani jsme tím neztratili čas! Taková hrůza, v čem žily! Byl jsem trestuhodně nevšímavý, měl jsem se jim věnovat mnohem víc..." znovu se zasmál a jemně ji k sobě přitiskl "...a tobě, tobě především. Plamínek lásky je v tobě, ale jak jsem mohl čekat, že bude zahřívat hosty, když na něj vůbec nepřiložím?"

Povzdechla si.

"No... asi jako ten tvůj, ne?"

"Ten můj žil z tvé lásky až příliš... tiše, tiše, což nevíš, že je to pravda? To ale nebyl důvod si myslet, že bude každému milé to, co mně!"

"Hm, tak tím hůř, že jsem to dneska nezvládla."

Na okamžik se zastavil a upřel své žhnoucí oči do jejích.

"Snad. Ale smrt jsi tentokrát nevolala, viď? Sama ses rozhodla zastavit svůj žal a dokonce se vrátit, pečovat o ně dál..."

V hrůze si přikryla obličej rukama.

"Laito, oni ti neřekli... neřekli, že..."

Dýchl jí do vlasů a jeho hlas kromě porozumění zabarvil náznak úsměvu, když ji vyzval:

"Ty mi to pověz, Myšáčku."

Zoufalství na ni dolehlo plnou silou.

"Já... odtamtud utekla až příliš pozdě! Předtím jsem po něm skočila... dokázala jsem mu ublížit! Zradila jsem to všechno... je to ztracené!"

Znovu ji k sobě přitiskl.

"Ale není, uvidíš! To bychom to měli moc jednoduché, ne? Ještě bude spousta příležitostí... Bude ti odpuštěno. Z mé strany rozhodně už je, dávno. Ale teď musíme jít."



Nešli však dlouho, když se Laito náhle zarazil a zpozorněl. Pak ji nechal stát jako té první noci zde a na několik vteřin se odplížil do tmy. Když se vrátil, nesl ji mlčky jen pár dalších metrů, k místu, kde ji mohl vtisknout do štěrbiny ve skále. Teď už sama cítila, jak se jim pod nohama chvěje zem.

Položil ji prsty na čelo a brzy pocítila, jak se bolest hlavy znovu o něco zmírnila, přestává se jí dělat špatně od žaludku a nohy jí už zase slouží.

"Počkej tu ještě chvíli potom, co ho odlákám," šeptal jí. "Pak se vrať opatrně, ale co nejrychleji do jeskyně. Rozsvítím ti láhev, abys někde nespadla ze skály. Zatím si ji schovej pod plášť - až odvedu jeho pozornost, už ji nezpozoruje. Dokážeš už chodit, viď? Cestička je tady už rozeznatelná, neboj..."

"Ale nemohl... nemohl bys mě vzít a seskákat po skalách - jako Tuilindo, víš? Tak by nás určitě nedohonil."

"Je na lovu, zpozoroval by nás. A nemůžeme si dovolit ho navést na jeskyni - pak by neměl nic snazšího než ji hlídat. Ne ne, budu muset napodobit Tuilinda trošku jinak: odpykám svou netečnost vůči tobě tancem se smrtí."

Jeho hlas zněl skoro tak, jako by se na to těšil.

"Já tě neopustím - nemůžu!"

"Je to strašně těžké, Myšáčku, já vím. Ale máš dobrou naději, že se ráno vrátím a všechno bude zase v pořádku. A i kdyby ne... nezapomeň, že nežiješ jen sama pro sebe. Jsou tu ti, které jsi vzala pod ochranu... jsou tu tvoje stromky... entí semínko, které máš dopravit do bezpečí... máš několik měsíců mého vedení, už si budeš s lecčím vědět rady... hlavně to nesmíš nikdy vzdát. Snad ti bude přidán někdo místo mě." Na okamžik se odmlčel, jako by si na něco vzpomněl. "Tohle ode mě odevzdej Tuilindovi, kdybych se nevrátil."

Cosi jí zavěsil na krk. Ach ovšem... Melwenin kamínek! Nemohl si vybrat vhodnější příležitost, kdy jí ho předat - to znamení hanby.

"Ne, tak to neber," řekl rychle, jak vytušil její myšlenky. "Jen bych nerad, aby o něj přišel, víš? Ať je ti světlem na cestě... znamením, že za tmou je vždycky ještě naděje."

Políbil ji do vlasů a přitom jí dechl do ucha ještě jen jediné slovo: "Melwen!", tak tichounce, že si pak už nikdy nebyla jista, zda se jí to jen nezdálo, ani zda jí jen chtěl vštípit svou radu hlouběji či zda to jméno mělo platit jí, vyznání lásky, na rozloučenou. Vzápětí byl pryč.

Padla na ni beznaděj stejně černá jako tma okolo. Nic už od života nečekala - nic nechtěla. Věděla jen, že musí splnit jeho přání, možná poslední - že musí udělat všechno přesně tak, jak řekl. Naslouchala. Obrovy kroky se blížily, jinak nebylo slyšet nic. Uplynulo několik vteřin.

Pak se vzduchem rozezněl hromový ryk, odporný a děsivý jako té první noci. Laito se ukázal protivníkovi.

Bez hnutí čekala. Dunění země zesílilo, řev se ozval znovu, ještě silnější. Dovedla si představit, jak její elfí průvodce dokáže obra vydráždit.

Nevěděla, jak dlouho tam tak stála a napínala uši do tmy. Postupem času se v ní ozvala myšlenka, že už by se měla pustit na zpáteční cestu, ale ještě dlouhou dobu to nedokázala a stála na místě jako přikovaná, napůl hrůzou, napůl zoufalou touhou aspoň zachytit nějaké znamení, co se s Laitem stalo.

Konečně přiměla své nohy k poslušnosti, mechanicky, jako by patřily někomu jinému. Vytáhla jeho láhev zpod pláště a posvítila si na cestu. Opatrně, krok za krokem, sestupovala po vlhké skále. Vracela se do jeskyně.

Ledový vítr sílil a noc byla stále chladnější. Prsty, kterými se musela přidržovat, jí znovu promrzaly, slzy ji studily na tvářích. Řev a dusot z temnoty ji plnil čirou hrůzou. Občas se jí zdálo, že sílí, občas, že slábne. Laito zřejmě vodil obra za nos sem a tam. Jednu chvíli jí dokonce připadalo, že neslyší jednoho obra, nýbrž dva. Pak už byla tak unavená a otupělá zármutkem, že to přestala rozlišovat.



Konečně se dostala na mírnější svah a ke vchodu do jeskyně. Opřela se do dveří, aby je odsunula. Zaslechla Roiróvo typické chrápání. Posvítila si kolem sebe. Obě děti tvrdě spaly v chumlu oveček. Vida, pomyslela si s nespravedlivou hořkostí. Jak dovedou klidně spát, zatímco on někde hledí smrti do tváře!

Klesla na své lůžko a zabořila zkřehlé prsty hluboko do rouna nejbližší ovečky. Za chvíli cítila, jak bolest v jejich konečcích povoluje, zato se roztřásla po celém těle, chladem i přestálým vzrušením. Vzala si všechny svoje pokrývky a přitiskla se k ovečce celá. Příliš to nepomáhalo. Zuby jí drkotaly. Sáhla na vedlejší lůžko po Laitových pokrývkách.

Teď už to bylo trochu lepší. Pomalinku cítila, jak se zahřívá. Laitova láhev dosud zalévala jeskyni zlatavým světlem. Jestli se Laito nevrátí, bude tak svítit už napořád - nebude nikoho, kdo by jí dal pokyn zhasnout. Kdyby tu vodu vypila, kolovalo by světlo jejími žilami - na jeho památku.

Myšlenky v její hlavě se zvolna rozplývaly - byla na hranici spánku.

Náhle se vytrhla a prudce posadila. Podívejme, co to vlastně dělá! Ještě před chvílí se zlobila na haradské děti, že dovedou klidně spát, a teď nejenomže usíná sama, ačkoli na rozdíl od nich ví, co se venku děje, ještě si na to vezme s naprostou samozřejmostí jeho přikrývky! Dobrá, došla do úkrytu, jak si přál, ale kdo jí řekl, že tu má spát? Neslušelo by se aspoň, aby mu vyprosila pomoc, když už nemůže nic jiného?

Už dávno nebyla nováčkem - mnohokrát takhle otevřela své srdce v těch uplynulých týdnech, třebaže, pravda, v těch posledních stále méně a méně. Přesto nebylo snadné se k tomu odhodlat, po tom dnešním selhání. Chvíli měla pocit, že to nedokáže - věděla však, že musí. Nemůže si dovolit zoufalství - Laito ji potřebuje, nutně, právě teď!

Padla na zem vedle lůžka a v hořkém pláči ze sebe vylila všechnu hanbu, bolest, úpěnlivé prosby o pomoc.

Velmi brzy se však stalo něco, co tomu učinilo náhlý konec. Pojednou, zcela znenadání, si s ledovou jistotou uvědomila skutečnost, o které s ní samozřejmě Laito nechtěl a nemohl mluvit: Kdyby se byla šla obrovi jako oběť předhodit ona, měly by všechny jejich společné úkoly mnohem větší pravděpodobnost, že uspějí!

Provinile vyskočila na nohy. Jakou šanci má asi teď, tak pozdě! Ale musí tam jít, rozhodně tam musí, dokud zbývá aspoň jiskřička naděje!

"Odpusť, prosím tě," šeptala už cestou ke dveřím. "Dávno mě to mělo napadnout, já vím. Ale už jdu!"

A náhle bylo zahanbení pryč. Věděla naprosto bezpečně, že se jí stalo to, o čem mluvil Tuilindo, když říkal, že dostal rozkaz.

Ba víc než to. Pochopila, že to, že je nyní v tábořišti, se může docela dobře hodit. Sáhla po Laitovu batohu - byl zabalený s puntičkářskou pečlivostí jako vždycky. Věděla, že v něm je řada užitečných věcí - prakticky všechno, co kdo může v divočině potřebovat.

Přidala velkou láhev entího nápoje a chtěla batoh hodit na záda, ale byl na ni pořádně těžký. Takhle by šla příliš pomalu. V horečném spěchu ho zase rozbalila a vytřídila těžší věci, o kterých nebylo pravděpodobné, že by je dnes potřebovali: lopatku, sekerku, mýdlo a podobně. Jejich místo vyplnila co největším množstvím výrobků z mechu. Pak zkusila batoh znovu zvednout - ano, takhle už to zvládne.

Ještě stáhla Melwenin kamínek a zavěsila ho nad jeho lůžko. Pak vzala do ruky svítící láhev a otevřela dveře. Ovečka, ke které se předtím tulila, se po ní ohlédla. Náhle se zvedla ze svého místa a přicupitala k ní.

Společník! Melweniny příběhy znovu ožily v jejím srdci. Zalila ji vlna štěstí. Ne, nejde tam sama - a nejenom pro tu ovečku.

S novou nadějí vyšla do ledové noci a zavřela za sebou.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )