Od Iarwaina věděli, co je nového v hobitím Kraji. Nic veselého to nebylo. Hobiti se dobyvatelům statečně postavili na odpor, ale byli poraženi velkou přesilou a mnoho jich padlo. Raněné a zajaté haradští většinou pobili - až na těch pár, které si ponechali jako kuriozitu, je nebrali ani do otroctví, neboť soudili, že nejsou schopni práce, která by stála za řeč. Ti, kdo zůstali naživu, většinou starci, ženy a děti, se rozprchli do úkrytů. Haradští vyplenili jejich příbytky a zásoby, ale pole a zahrady teď z větší části leží ladem. Zde na severu jsou zatím jen řídce roztroušené vojenské posádky - osadníci zatím nedorazili.

Laito si nechal popsat rozložení nepřátelských vojsk a naplánoval cestu, kterou by při troše opatrnosti mohli docela snadno - alespoň podle jeho slov - proniknout do srdce Kraje a zasadit třetí stromeček. Mín bylo při pomyšlení na vojáky dosti úzko, ale Laito jen hořel nedočkavostí. Zda to byla touha přispět alespoň špetkou k obnovení přírody v Kraji či touha vyzkoušet si své umění uprostřed nebezpečí a skončit už se zahálkou a pohodlným životem, Mín nedokázala odhadnout. Zaťala tedy zuby a opakovala si, že přece sama chtěla zasadit strom na každém místě, kde se kácelo, a v Kraji dvojnásob.



Dostali se tam rádovskou brankou v živém plotě - byla samozřejmě zamčená, ale Laito si se zámkem rychle poradil. Vyhnuli se zdaleka jak Rádovskému kopci, tak silnici a brodu, dvě hodiny po setmění přeplavali Baranduinu a zamířili co nejpříměji do Zálesí, do míst, kam kdysi elfové občas rádi zašli. Nyní stály vrchy většinou holé, místy zarostlé křovím a mlázím, místy rozkopané na lomy a pískovny. Na polích a rozvalinách rostlo plno ostružin, svlačce, bolševníku, kopřiv a bodláčí.

Mín brzy uznala, že velké nebezpečí jim opravdu nehrozí. Jediná zdejší pevnost byla velmi daleko a i kdyby někdo z vojáků náhodou měl někam cestu v noci, nebylo zrovna pravděpodobné, že pojede jinudy než po silnici. Plevele bylo tolik, že místy ani nemusela sklonit hlavu, aby se v něm ukryla - a Laito se pohyboval vpřed lehce a tiše jako stín - sama měla někdy co dělat, aby ho viděla.

"Kdybys mě chvilku nesl, možná bychom potkali nějakého hobita," pošeptala mu s nadějí v hlase.

"Jen pojď," usmál se. "Beztak si potřebuješ zdřímnout."

O několik hodin později jí dýchl do obličeje. Otevřela oči. Stáli v hustém mlází, plném rosy. Právě svítalo.

Opatrně - mimořádně opatrně - ji postavil na nohy.

"Podívej!" šeptl jí do ucha.

Naklonila se kupředu a vyhlédla mezi větvemi. Dívala se po svahu dolů do travnatého údolí, jehož protější břeh byl hustě zarostlý spletí ostružin a šípkových růží. Náhle z toho houští vykoukla kulatá hlavička s velkýma tmavýma očima a kučeravými hnědými vlasy, rozhlédla se na obě strany, chvilku se zaposlouchala, pak na okamžik zmizela a vzápětí z houští nehlučně vyklouzla celá postavička, vysoká snad šedesát či sedmdesát centimetrů. Mín nejprve překvapilo, že je tak malá, pak si však uvědomila, že se dívá na děvčátko asi svého věku. Bylo oblečené do krátkých zelených šatiček a na hobita opravdu hodně hubené.

Tichounce jako dech se mihlo přes otevřené prostranství a zmizelo mezi kapradím vlevo od nich. Jen pár vteřin po něm se objevilo jiné, trošku snad menší, ale jinak mu podobné jako dva hrášky v lusku. V příštím okamžiku dva chlapci, jen krátce po sobě. Každý zmizel někde jinde - jeden proběhl kousek od nich, ale vůbec si jich nevšiml - oblečení z Lórien bylo spolehlivé. Tak to pokračovalo ještě chvíli, až Mín napočítala celkem deset hobiťátek. Poslední se pohybovalo pomaleji a nezůstalo v prvním úkrytu, do kterého vklouzlo. Po chvilce se vynořilo a zkusilo jiný, pak ještě jeden. To už Mín začínala mít podezření, že si tu ty děti prostě hrají na schovávanou.

Hra trvala téměř dvě hodiny a po celou tu dobu se Mín nepohnula, aby to křehké kouzlo nezaplašila. Konečně se z houští ozvalo zapískání, velmi podobné kosímu, ale silnější. Vzápětí se děti začaly trousit zpátky jedno po druhém. Už jich proběhlo pět... osm... deset... Mín konečně volně vydechla a trochu si protáhla ztuhlé tělo. Podívaná skončila. Děti jsou všechny doma.

Hobití maminka však byla zřejmě jiného názoru. Právě v tu chvíli se ozvalo druhé zapísknutí, ještě silnější než první a méně podobné ptačímu - zazněla v něm stopa hněvu. Z vysoké trávy napravo se vynořila ještě jedna hobítčička - Mín si nebyla jista, ale měla dojem, že je to ta, kterou spatřila jako první. Loudala se, hlavu skloněnou k zemi, ruce v kapsách, a mračila se jako kakabus. Rozmrzele zalezla za ostatními.

"Tak jak, Myšáčku, jsi spokojená?"

Zhluboka si povzdychla. Teď už je tedy opravdu po představení.

"Díky... jsem moc ráda. Ale co budeme dělat teď?"

"Vybereme nějaké místo pro tvůj stromeček - možná by se ti líbilo ho zasadit někde tady v okolí?"

"Na to se neptám! Chtěla jsem vědět, co budeme dělat teď, když jsme je našli."

"Necháme je na pokoji a večer se vrátíme co nejrychleji zpátky. To už jsi zapomněla, že tu není bezpečno?"

"Mluv chvilku vážně! To si chceš opravdu nechat ujít takovou příležitost?"

"Příležitost k čemu, Myšáčku?"

"Přece... já vlastně nevím... ale připadá mi, že snad aspoň něco bychom pro ně udělat mohli, ne? Žijou tu v bídě, kolem plno nepřátel, za chvilku to tu pohltí poušť... proč jste je vlastně nevzali s sebou hledat nové země?"

Smál se.

"Pozor, Myšáčku, pozor! Snaž se mluvit tak, abys nikoho neobviňovala, dokud nevíš, co provedl. Ne každý to unese."

"Ach... promiň. Tak jak to tedy bylo?"

"Přišli jsme v době, kdy se jim dařilo dobře a měli pocit, že žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. Asi si dovedeš představit, že do stěhování nikdo zrovna dvakrát žhavý nebyl. A příliš velké důvěře se mezi nimi také netěšíme. Pár dobrodruhů se přidalo, ale většina zůstala."

"Tak vidíš! Teď, když už se jim nevede dobře, se jistě dají přemluvit! Musíme tu zůstat - musíme s nimi navázat spojení."

Neodpovídal, jen se s potutelným úsměvem zahleděl do dálky.

"Poslyš, Myšáčku," prohodil pak, "jen mě tak napadlo... co jsi to nedávno provedla v domě Iarwainově?"

"Musíš s tím začínat zrovna teď? Ale no tak dobře - nerozumně jsem riskovala."

"Pravda. A co uděláš příště?"

"Vyprosím si rozkaz... vlastně ne, budu to sdílet."

"Výborné řešení! Tak dej pozor, ať na něj někdy nezapomeneš."

"Ach jo."

"Copak? Řekl jsem snad, že už to došlo tak daleko? Jen se tě snažím maličko upokojit, to je všechno - jinak si rozhodně myslím, že máš ještě na vybranou..."

Znovu si povzdychla, pokořená, sražená v nadšení, naplněná nyní spíš starostmi a obavami než nadějí. Ani do té prosby se jí kdovíproč nějak nechtělo.

Sklonil se k ní a přitáhl ji k sobě.

"Nač ten smutek, Myšáčku? To řešení je opravdu moudré, víš - máš tak mnohem větší naději na úspěch. A nejsi sama. Což myslíš, že ve mně srdce nehoří? Budu stát při tobě na každém kroku."

To slovo působilo jako elixír.

"Ty! Proč mi to neřekneš hned na začátku?"

"Ale Myšáčku! To mě ještě tak málo znáš?"

kapitola 28.

Téhož večera sestoupila Mín otevřeně do hobitího údolí. Byla si nyní mnohem jistější, že to tak má být, a to jí dodávalo kuráže; lehký úkol to však pro ni nebyl ani tak. Vědomí, že jde vstříc seznámení s novými lidmi (či lidičkami) ji naplňovalo tísní - a Laito zůstal v úkrytu. Byla s tím srozuměná, oba věděli, že to tak bude lepší, že Mín má větší šanci vzbudit v hobitech důvěru, ale doopravdy se pustit do toho úkolu sama bylo už něco jiného, o tíze odpovědnosti, pocitu, že nyní všechno leží jen a jen na ní, ani nemluvě. Znovu a znovu si opakovala, že jde prostě jen zasadit svůj stromeček, nic víc. Za nic na světě nesmí hobitům prozradit, že o nich ví. K žádnému setkání pravděpodobně ani nedojde, alespoň ne dnes... ale jednou k němu dojít přece musí, jinak by všechny její naděje byly marné... a ach, co si počne, až k němu dojde?!

Po celý den se nikdo z hobitů neukázal, usoudili tedy, že vycházejí hlavně brzy ráno a pozdě večer, možná v noci, a zvolili pro první pokus o sblížení tuto hodinu. Laito měl také za to, že je pravděpodobné, že kolem sídliště někdo drží stráž, takže si Mín zřejmě někdo všimne v každém případě.

Dostala se na břeh potoka, na místo, které pro stromeček vybrali. Sundala z ramen krosnu, vzala lopatku a začala kopat. Připadala si při tom jako na jevišti - osamělý herec, kterého sledují desítky neviděných diváků. Trému cítila pořádnou - div že se jí ruce viditelně netřásly. Násilím se soustředila na svůj úkol.

Už byla jáma připravená. Mín se natáhla pro stromeček a vyprostila ho z krosny. Přečkal všechna dobrodružství bez úhony a měl se čile k světu. Mín si mimoděk povzdechla. Dnes se tedy zbaví svého břemene - ale také poslední památky na Lórien. Nu, co dělat - je dobře, že se dostane do země... a zrovna tady.

Při těch myšlenkách se jí na okamžik podařilo zapomenout na předchozí stísněné pocity, náhle se jí však vrátily dvojnásob. Nyní si byla téměř jista, že se na ni někdo dívá - cítila ty oči na sobě. Stálo jí to všechny síly, aby se věnovala své práci jakoby nic a odolala pokušení se ohlédnout.

Napůl se otočila, aby nabrala vody, a v tom okamžiku měla dojem, že koutkem oka zachytila kulatý okatý obličejík, který na ni hledí z listí - vlastně velmi podobný tomu, který spatřila ráno jako první. Vzápětí byl pryč a ona se nemohla obrátit a zadívat se na to místo důkladněji - tím by všechno pokazila. Nezbylo než zůstat v nejistotě, zda se jí všechno jen nezdálo.

Dokončila práci, zvedla prázdnou krosnu a navenek pokojně zamířila pryč. Ve skutečnosti jí však zmítaly protichůdné pocity: úleva, že už to má za sebou, i zklamání, že nedošlo k bližšímu setkání, ačkoli nic jiného ani nečekali; radost z toho, že ji snad někdo opravdu už dnes viděl, i plno starostí a obav do budoucnosti. Do toho všeho se více než nepříjemně mísila neblahá předtucha, jak se jí asi Laito vysměje, až to na ní všechno pozná.

Nakonec to však nedopadlo nejhůř. Pravda, několik mírných rýpnutí si neodpustil, ale jinak byl velmi laskavý, protože už znal její ostýchavost a věděl, co musela vydržet. Nezapomněl vřelými slovy pochválit její statečnost, nabídl jí společnou prosbu o požehnání, která se nakonec protáhla na dobrou hodinu a značně ji posílila, a navíc přišel se zajímavým nápadem na zítřejší program: Proč zasadit v hobitím údolí jen jeden stromeček? Proč sem nezkusit přenést další rostliny, které by jim nejenom poskytly záminku k seznámení, ale navíc by hobitům pomohly v jejich současné nouzi? Proč se nepokusit o vytvoření kousku země, na kterém by rostly věci vhodné k jídlu, i když neupraveně a nenápadně - o takovou entí zahrádku?

Toho nápadu se Mín chopila s nadšením - však to bylo přesně to, po čem toužila. Všechna tíseň byla rázem zapomenuta a Laito si mohl dovolit cokoli - byla by ho snesla do údolí na rukou, kdyby to dokázala. Ještě té noci sestoupili do pustnoucích polí a zahrad kolem Lesan a Pařezova a vrátili se se zásobou sazeniček, které Mín ráno zasadila na vhodná místa v hobitím údolí. Tentokrát při tom neprožila mnoho vzrušení - nedokázala myslet téměř na nic jiného než na únavu.

Pokračovali v práci ještě něco přes týden podobným způsobem. Mín chodila sázet a zalévat sazeničky, Laito jí pomáhal s jejich shromažďováním a pečoval o ni samotnou, ale k hobitímu údolí se příliš nepřibližoval. Ukazoval se jen letmo, natolik, aby bylo zřejmé, že není Haraďan, ale ne tolik, aby někdo mohl pojmout podezření, že není člověk. Ještě častěji měla Mín pocit, že ji při práci někdo sleduje, ale hobity se jim podařilo zahlédnout jen tehdy, když vynaložili všechno své umění a přiblížili se nepozorovaně. Teď už věděli o několika místech v okolí, kde někdo bydlel - celkem asi dvacet rodin, v nichž otcové byli nahrazeni dědečky nebo chyběli úplně. Hobiti žili velmi bídným životem, jen z toho, co se dalo nalézt či ulovit v bývalém lese, nebo z toho, co se jim s vynaložením velké námahy a nebezpečí podařilo zachránit z vypleněných domovů. Dospělí vycházeli většinou v noci, jen děti směly ven za svítání, aby jim nechybělo sluníčko.



Květen pomalu končil a s ním i doba vhodná k přesazování a Mín už si začínala dělat starosti, co si počnou potom, když ji jednou při práci vyrušilo polohlasé:

"Dobrýtro, slečinko."

V tu chvíli měla co dělat, aby se pod ní nepodlomila kolena. Jak dlouho už čekala na tuhle chvíli... ale když přišla, cítila se na ni stejně nepřipravena jako poprvé.

"Dobré jitro," vypravila ze sebe s nesmírným úsilím a pomalu se otočila. Za ní stál děda v širokých zelených kalhotách, šedé pracovní haleně a umaštěném slamáku, na výšku asi stejně velký jako ona. Hleděl na ni ne vyloženě nepřátelsky, ale přece jen dost podezíravě a zkoumavě. V bezzubých ústech dumlal fajfku, nezapálenou, zřejmě jen ze zvyku - jen těžko mohl mít nějaký tabák. V ruce nesl pěkný košík plný májovek.

"Polekal jsem vás?" zeptal se. "Asi jste mě tu nečekala, co?" Byla v tom zdvořilost i podezření zároveň.

"Ale ne, nebylo to tak zlé," usmála se Mín s námahou a posadila se, aby se zbavila pocitu, že v příštím okamžiku klesne na zem. Další větu už měla dávno připravenou. "Nechcete... nedáte si se mnou něco k svačině?" zeptala se, jako by k ní přišel prostě na návštěvu.

Tato nabídka, možná dost neobvyklá, přesto žádné otázky nevyvolala. Děda okamžitě usedl vedle ní.

"Ale jo, vezmu si trochu, abych neurazil," odpověděl. Mín v duchu zajásala. První krok k seznámení byl učiněn.

Vybalila tedy zásoby, které pro tuto příležitost nosila s sebou. Žádná elfí strava - usoudili s Laitem, že se budou snažit budit co nejvšednější dojem, a mimoto nač plýtvat - od Iarwaina měli ještě štědrou zásobu, trvanlivé pečivo, sýr a výbornou ostružinovou zavařeninu. Úspěch měla i tak značný - děda delší dobu nekazil jídlo žádnými řečmi. Trvalo to vlastně tak dlouho, že Mín nevydržela a prolomila mlčení jako první.

"Tak vidím, že už rostou houby?" odvážila se prohodit.

"Jo, jo, už začínají," odpověděl. "Byl jsem si po ránu trochu rozhejbat kosti. A co vy tu vlastně děláte, slečinko, smím-li se ptát?"

Na tuhle otázku myslela Mín s obavami už dlouho a dosud jí nenapadla žádná vhodná odpověď. Vykládat o svém urozeném původu jí nepřipadalo vhodné a své poslání se stromky nedovedla rozumně vysvětlit ani sama sobě, třebaže už o jeho smyslu nepochybovala.

"No... já se prostě snažím zasadit pár stromečků, víte?" řekla nakonec. "Já vím, že toho moc nedokážu, ale zkrátka mi bylo líto všech těch vykácených lesů."

Její vysvětlení bylo kupodivu přijato s velkým pochopením. Děda si povzdychl a pokýval hlavou.

"Tak tak," odpověděl napůl pro sebe. "Tohle kácení - to nikdy nemělo bejt. Vždycky jsem to říkal."

Ne že by se vzápětí nezačal vyptávat dál, přece jen však bylo znát, že ji přijímá s větší důvěrou. Vypověděla mu něco ze svého života a putování - držela se při tom hodně při zemi, protože věděla, že jiné než střízlivé vyprávění by jí nevěřil. Obry a zejména ohnivé draky však přiznala. Když mu svěřila své nepříznivé zkušenosti s Haraďany, bylo znát, že to přijal s účastí. Sám si jí oplátkou postěžoval na příkoří, která jim dobyvatelé způsobili - vlastně už to všechno znala, ale poslouchat to takto, jako vyprávění ze života skutečné rodiny, bylo mnohem bolestnější. Děda - jmenoval se Hrášek - ztratil v bitvě o Kraj všechny tři syny. Jeden z nich byl svobodný, manželku druhého z nich vojáci chytili a ukrutným způsobem zabili. Společně se zbývající snachou se teď snaží uživit a vychovat jedenáct vnoučat.

Mín se srdce svíralo soucitem a nijak se s tím netajila, přece však měla stále na jazyku jednu otázku, která jí nedávala pokoje.

"A... neuvažovali jste o tom, jít si hledat nová sídliště?" odvážila se konečně. "Haradští vám to tu stejně všechno zničili... a na jihu se teď objevují všelijaké ty nebezpečné potvory... Mohly by se rozlézt až sem..."

K jejímu překvapení se děda začal tiše pochechtávat.

"Tak na jihu se začínají objevovat potvory, povídáš? Draci, a tak? Jen tak na ně, na pacholky! Však ono jim brzy poteče do bot - budou muset odtáhnout s dlouhým nosem... pak si to tu rychle dáme do pořádku... Cože? Ale kdepak, sem se draci nerozlezou - vždyť je to lán cesty!"

V tu chvíli se nezmohla na víc než na toužebné přání, aby měl pravdu.

kapitola 29.

Když se s dědou rozloučili a ona se vracela k Laitovi, připadala si Mín jako hodně špatný prorok. Dostala skvělou příležitost hobity přemluvit, aby se zkusili odstěhovat jinam, a nejenomže ji nevyužila - div že dědu nepodpořila v jeho názoru. Přesto si však odmítala připustit, že by možná bylo nejlepší, aby se vrátili; koneckonců určitou zprávu předala - hobiti nyní vědí o dracích - mohli by si to časem přebrat v hlavě. Mín však zkrátka nedokázala odejít a jen tak je tu nechat. Snad se zítra naskytne lepší příležitost - nebo pozítří - nebo za týden.

Teď už se před ní hobiti neskrývali. Tu a tam za ní některý zašel, sousedsky pohovořil a nechal se štědře pohostit. Zejména však začaly chodit děti; je známá věc, že když rodiče zjistí, že se hobiťátka mohou někde zadarmo najíst, jdou všechny ostatní ohledy stranou. Iarwainovy zásoby ovšem mizely před očima, bylo tu však ještě dost pokladů z Imladris, které Laito připravil jako přilepšení pro ni a které nyní bez lítosti - nebo alespoň téměř bez lítosti - rozdávala, zejména jeho cukroví z prášku od pralesního lidu. Jako první za ní přišla kurážná tmavovlasá dívenka asi jejího věku.

"Já tě tu viděla jako první!" pochlubila se bez úvodu a bez pozdravu.

Mín se usmála. Tahle holčička se jí kdovíproč líbila.

"Já tebe možná taky," odpověděla. "To ráno předtím. Hráli jste si na schovávanou, viď... a tys běžela támhle do toho kapradí."

"Hm. A jak se jmenuješ?"

"Mín. To znamená v naší řeči myška, víš?"

"Já jsem Světluška. Světluška Hrášková. Ty... a ty jsi procestovala pořádnej kus světa, co? Nepotkala jsi někde něco zajímavýho? Elfy, trpaslíky nebo tak?"

Mín rychle zapomněla na nutnost držet své vyprávění při zemi. Světluška naslouchala tak dychtivě a věřila jí tak bezvýhradně, že nemohla než jí líčit po pravdě jeden příběh za druhým. I v příštích dnech, když Mín obklopily také ostatní děti, se často spolu vytratily někam, kde je nikdo nemohl najít, a pokračovaly ve vyprávění. Když už to Mín omrzelo, pro změnu si hrály. Stavěly z mechu a klacíků lesy, zahrady a statky pro zvířátka z Mínina náhrdelníku a sehrály s nimi řadu příběhů. Světluška měla spoustu nápadů a byla velmi energická, takže Mín většinou trochu komandovala, ale byla s ní legrace a byla od přírody velmi laskavá - snažila se kamarádce dělat radost, jak uměla. Oběma bylo spolu dobře.



Když ji tak Mín pozorovala, s jakým zalíbením, skoro až úctou, bere do ruky její zvířátka, dostala chuť jí aspoň jedno darovat. Několik dní se k tomu nemohla odhodlat. Byl to přece dárek, který Laito vyrobil pro ni... ještě měla v živé paměti slova, se kterými přijal dárky její. Co když bude smutný, až zjistí, že se jednoho zvířátka tak brzy zbavila?

Kdykoli však viděla Světlušku, jak se nad nimi sklání, kdykoli přijímala její projevy přátelství, táhlo ji to na opačnou stranu. Nakonec už to nevydržela.

"Ty... nechtěla bys jedno to zvířátko?" zeptala se jí.

"Ty bys mi ho dala?" Světluščino nadšení bylo víc než patrné.

"No... proč ne?" usmála se. "Které bys chtěla? Které zvíře máš nejradši?"

Světluška se na okamžik zasnila.

"Nejradši mám olifanta," řekla. "Takovýho, jaký prej žijou v Haradu. Nikdy jsem ho neviděla, ale strašně bych ho chtěla vidět. Ale to nemáš... tak si vezmu třeba ovečku."

Když však Mín ovečku vyvlékla a vložila do její dlaně, bylo znát, že olifant byl oželen velmi snadno.

"Ty jsi tak hodná, Mín," šeptala Světluška a oči jí zářily. "Ty jsi tak hodná! Ty budeš navždycky moje kamarádka."

Mín na to neřekla nic, jen si s bolestí uvědomila, že možná už brzy bude Laito chtít odejít a nikdo z hobitů zatím nemá chuť odcestovat s nimi.

Když pak Světluška odběhla domů a ona se vracela k Laitovi, převážila zase druhá část její bytosti a neodbytně jí vyčítala, že tak zahodila jeho dárek. Téměř s ním nepromluvila a už vůbec nebyla schopna se na něj podívat.

"Poslyš..." ozval se asi tak po hodině jen tak jakoby nic, "...máš ještě tu hračku, co jsem ti udělal?"

Mín měla pocit, že na místě umře.

"Samozřejmě!" vykoktala s námahou. "Jak tě mohlo napadnout..."

"Jen jsem si tak říkal, že tady, v tom chumlu dětí, bude pro tebe asi těžké to nerozdat. Vím, jak máš otevřené srdce."

On ji chápe! On ji snad opravdu chápe!

"No... jeden kamínek jsem opravdu darovala," přiznala s velkou úlevou. "Ale nikdy by mě nenapadlo se úplně zbavit dárku od tebe! Tebe... tebe by to vůbec nemrzelo?"

"Na to se těžko odpovídá. Budeš mi rozumět, když ti řeknu, že mě potěší, když cítím tvou lásku v tom, jak si té věci vážíš, a zrovna tak, když budu vědět, že se z práce mých rukou raduje ještě někdo další?"

"Takže... tys ode mě čekal, že toho rozdám víc?"

Smál se.

"Ale Myšáčku! Dej svou lásku tomu, komu ji dát toužíš, třeba i mně - já ti bránit nebudu. To bych byl sám proti sobě, ne?"



Nazítří Mín skončila své vyprávění - Světluška už věděla všechno až do chvíle, kdy se setkaly. V tu chvíli bylo oběma skoro líto, že už je konec.

"Ty..." ozvala se Světluška po chvíli mlčení. "Já bych strašně ráda..." zarazila se.

"Copak?"

"Víš, ten tvůj průvodce... je to vážně opravdickej elf, jo?"

"To bych řekla, že je!"

"A nemohla bys... nemohl by... já bych se strašně chtěla aspoň jednou na něj podívat."

Mín znejistěla. Nevěděla vůbec, jak by se na tento návrh Laito tvářil - chtěl přece zůstat co nejvíc v úkrytu. A vůbec... udělala opravdu dobře, že Světlušce všechno prozradila? Co když o tom vypráví doma...?

Tu však zahlédla v mlází nalevo povědomý pohyb - jen těžko by se dalo vysvětlit, čím se lišil od zhoupnutí větve, ze které se vznesl pták, či od třepetání listí ve vánku, ale ona už si ho nemohla s ničím splést. Mimoděk otočila oči napravo... ach ano, už to tu bylo zas... Cítila, že i Světluška je podivně vzrušená, i když vůbec neví proč.

"Buď chvilku zticha a možná ho uvidíš," zašeptala s úsměvem.

Hra vánku v listoví je obklopila ze všech stran a Mín se poddala jejímu kouzlu, o nic méně silnému proto, že ho neprožívala poprvé.

Náhle sebou však vylekaně trhla. Světluška vypískla leknutím, velmi dlouze, hlasitě a pronikavě.

"Co se děje?" ptala se Mín, když se trochu vzpamatovala.

"Něco... něco na mě zezadu šáhlo! Určitě!"

"Jdi ty... to nebylo nic zlého. On si jen tak hraje, víš?"

"Už musím domů... hrozně to schytám."

Mín se za ní dívala, když běžela pryč, a bylo jí najednou moc smutno. Ne, tohle se nemělo stát... kdo ví, jak teď všechno dopadne... možná je to konec přátelství se Světluškou... konec nadějím, že kdy někdo z hobitů půjde s nimi.



Druhý den však Světluška přiběhla zas.

"Byla jsem bita za to, že jsem křičela," svěřila se a mimoděk si vzadu pohladila sukýnku, " ...a z domu nesmím ani na krok, ale stejně jsem jim utekla."

"To mě tedy opravdu mrzí, maličká. Smím udělat něco, abych ti to nahradil?"

Dnes žádná hra na schovávanou - vynořil se z porostu jen pár kroků od nich v celé kráse. To oslovení bylo skutečně na místě - Světluška mu sahala jen kousek nad koleno.

V příštím zlomku vteřiny byl u ní a pevně jí stiskl pusu. Zachránil ji tak v posledním okamžiku.

"Neboj se a dej si s námi svačinu."

Dokonce žádné Iarwainovy zásoby. Laito musel mít opravdu špatné svědomí - sdílel svůj chléb s někým ze smrtelníků i mimo čas krajní nouze. A měl úspěch, jako vždycky: byla radost se dívat, jak Světlušce chutná. Mluvit neměla čas, jen ho sledovala vykulenýma očima.

"Tak, a teď se vrať co nejrychleji domů, ať nemáš další nepříjemnosti, ano? A zůstaň tam ještě den potom, co budeš mít dovoleno vycházet. Když ti něco uloží vlastní rodiče, je potřeba to brát vážně. Pak můžeš zase přijít. Budeš-li chtít, zkusím tě odnaučit takhle křičet ve chvílích leknutí - je to teď pro tebe opravdu krajně nebezpečné. Ale každopádně ti do té doby vyřežu hračku." Sáhl do jedné kapsičky a vytáhl veliký modrý kámen. "Jeden mi zbyl - nehodil se mi mezi ostatní, byl příliš velký a rozřezat ho na menší byla škoda."



Hned třetího dne se Světluška objevila zas a hned se u Mín hlásila, aby ji dovedla k Laitovi.

Nebylo třeba. V příštím okamžiku stál vedle nich.

"Ty už máš dovoleno vycházet, maličká?"

"To se ví!"

Ke svému údivu Mín postřehla, jak sebou Laito při těch slovech nepatrně trhl. Obrátil se ke Světlušce naplno a zahleděl se jí do tváře.

"Maličká... chtěl bych ti něco říct a moc tě prosím, aby sis to dobře zapamatovala."

Kývla a pozorně se na něj zadívala.

"Dávej si pozor, abys nikdy nemluvila nic než pravdu," učil ji Laito velmi laskavě. "Lež je strašná věc - rozežere ti srdce jako jed... odřízne tě od všeho, na čem doopravdy záleží... nikdy tě nemůže potkat nic horšího, než když ji pustíš do svého života."

"Já nikdy nelžu!" odvětila Světluška s velkou převahou.

Laito maličko sykl, jako by ho něco spálilo.

"Nu..." řekl zase tak mírně po vteřinovém zaváhání, "takové věci víš naprosto jistě jenom ty sama."

Víc už se o tom nebavil a přešel k příjemnějším záležitostem. Skutečně měl vymyšlenu hru, zaměřenou na to, jak pocvičit obě děvčata v sebeovládání - určitou odrůdu slepé báby - a dbal na to, aby se v roli postiženého octl nejprve on a potom Mín, aby si Světluška zvykla. Užili si dost a dost legrace; a třebaže měla Světluška sklony křičet ještě v dobré polovině případů, Laito vždycky zasáhl včas, takže jim odpoledne nic nezkazilo. Nezapomněl ovšem ani na pohoštění a na rozloučenou dívence podle svého slibu daroval pěkného slona z drahokamu. Odběhla štěstím celá bez sebe.

Laito se za ní dlouho díval, jako by nemohl věřit svým očím.

"Myšáčku..." ozval se pak velmi udiveně, "ta malá mi lže."

"No... to už tak prostě některé děti dělají," chlácholila ho Mín. "Aspoň u lidí určitě. Mně se to taky dřív několikrát stalo, však to dobře víš."

"Mně jsi nelhala nikdy!" opáčil tímtéž hlasem, jako by se z toho dosud nemohl vzpamatovat.

"A víš vůbec jistě, že nemluvila pravdu?"

"Ale Myšáčku, jak se můžeš takhle ptát? Samozřejmě mě zaujala - byl jsem se několikrát podívat k nim domů. Nu, co se dá dělat. Alespoň jsem ji tu tedy zdržel dostatečně dlouho, aby jí na to přišli. Snad jí to dá za vyučenou."

Když Světluška následujících několik dní nepřišla, snažila se Mín ze všech sil na Laita nezlobit, že ji tak chladnokrevně uvedl do nesnází. Věděla, že to myslel dobře, ale musela si to často usilovně opakovat - a soucitu se svou kamarádkou se stejně neubránila, ani myšlenkám, že jsou na ni doma trochu příliš přísní.



Čtvrtého dne ji však potkalo něco mnohem horšího.

"Myšáčku..." začal Laito z ničeho nic, "...my se musíme vrátit."

"Jak to myslíš? Vždyť je ještě skoro tři čtvrtě roku čas!"

"Já vím. Ale musíme se vrátit teď hned."

"To nemyslíš vážně! Vždyť jsme tu ještě docela nic nedokázali! A právě když už už začínám mít naději, že by se něco mohlo podařit..."

"Já vím, Myšáčku. A ještě k tomu jsi tu potkala přátelství, po tak dlouhé době, kdy jsi jen se mnou. Mě to opravdu hrozně mrzí. Ale musíme zpátky. Někdo mě tam volá."

Mín se začala dostávat do varu.

"A to chceš prostě odejít a všeho tady nechat? Uvědomuješ si, že je všechny odsuzuješ na smrt, všechny ty strejce a babky a maminky a děti... ach, odpusť!" zarazila se náhle vyděšeně, když spatřila jeho obličej. "Beru to zpátky... prosím tě, zapomeň, že jsem ti řekla něco takového. Já vím, že nemůžeš všechno... půjdeme, kdy budeš chtít a kam budeš chtít, opravdu!"

"Díky, Myšáčku. A netrap se pro to, co jsi řekla... rozumím ti přece."

Sklonil se k ní, aby mohli plakat spolu.

Večer rozdali všechny své zásoby včetně lembasu do posledního drobečku a vyrazili. Světlušce maminka dovolila, aby se s Mín rozloučila. Neřekly si ani slovo, jen se v slzách chytily kolem krku a hodnou chvíli se k sobě tiskly.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )