Vyrazili velmi brzy nato. Myšlenky přezimovat v Imladris se vzdali, částečně z ohledů na Nelle; a s její pomocí doufali překročit hory ještě před prvním sněhem. Ani tak však nebylo času nazbyt a - což bylo hlavním důvodem - všichni cítili, že boj se vyostřuje. Mají-li být zemi skutečně ještě něco platní, nemohou si dovolit otálet.

Starý hvozd poskytl Mín novou zásobu semen i semenáčků. Na Nellino přání se už neomezovala jen na stromy, ale sbírala i semena všech jen trochu slušnějších bylin, která byla ještě k dispozici. Zlatěnka přidala další ze své zahrádky. Kromě toho je přes jejich protesty štědře obdarovala moukou, aby nemuseli trpět kvůli jisté humorné historce z předchozí cesty.

Zpočátku šlo všechno až příliš hladce. Nelle, posilněná čerstvým vítězstvím, se dovedla udělat koněm natolik velkým, že bez potíží uvezl kromě Laita a Mín celou Světluščinu rodinu; a byla natolik naplněna ochotou posloužit, že dokonce věnovala velké úsilí tomu, aby běžela velmi jemně, ač rychle, a zastavovala pozvolna. Ani tak se věc neobešla bez značného strachu a pořádné dávky únavy a roztřesenosti, a to nejen na straně hobitů. Nelle však dělala často zastávky - vždycky, když usoudila, že je možno či nutno podniknout další krok k zabezpečení hranice. Vyhledávala prameny a vytvářela síť potoků a říček, tekoucích vposledu k jihu, ale svými horními toky šikmo sledujících cestu, nejprve z jedné a pak z druhé strany. Do země v něžném náručí jejich nejužších stužek nechávala Mín sázet její semínka a rostlinky, spojena s ní v prosbě o milosrdenství. Byly si přitom nepopsatelně blízko.

Jak se však přibližovali horám, začala se Mín zmocňovat větší a větší stísněnost. Navenek k tomu nebyl žádný důvod, viditelné nebezpečí nehrozilo, dokonce i počasí se drželo mimořádně příznivé, ale Mín se cítila, jako by měli v patách pronásledovatele, neviditelného, ale tím zlověstnějšího. Přičítala to svým neblahým zkušenostem s obry a marně se snažila bránit myšlenkou, že ti dva, co bydlívali na jejich cestě, se už dávno proměnili v kámen. Jednou se s tím svěřila Nelle.

"Nedělej si starosti," odpověděla ta vesele. "Což voda nedovede odrážet barvy svého okolí? Se mnou budete v bezpečí."

Mín už ji znala natolik dobře, že jí rozhodně nebylo zatěžko uvěřit, že se nejedná o plané chlácholení. Její tísně ji to však nezbavilo - jediný rozdíl byl s tom, že jí bylo stále jasnější, že se prostým strachem z obrů nedá vysvětlit, což ovšem vedlo k nepokoji stále většímu. Ani Laito ji příliš neuklidnil.

"Já vím, Myšáčku," říkal jen. "To se dalo čekat, po tom, co jsme prováděli v Kraji. Nu, co naplat. Máš za sebou kus nádherné práce - mnozí, kteří se třeba dožili mnohem vyššího věku, by ti záviděli to bohatství."



Rychle se ukázalo, že o obry v horách skutečně asi nouze nebude. Sotva nechali předhůří za sebou, slýchali jejich řvaní noc co noc, zpravidla časté a z několika směrů. Netřeba dodávat, že dělali co mohli, aby byli do setmění v úkrytu. Jenže díky obřímu řádění či jiným otřesům půdy se terén proti dřívějším dobám značně změnil - po někdejších úkrytech a stezkách často nezůstalo ani památky. Nelle dokázala skákat ze skály na skálu jako kamzík a v případě nouze překonávat značné vzdálenosti neuvěřitelnou rychlostí, avšak nové úkryty se při tomto způsobu cestování hledaly mimořádně těžko, nehledě ani k nepříjemnostem a nebezpečím, kterým byli cestující vystaveni. Bylo jen otázkou času, kdy se ani při nejlepší vůli hledání nezdaří.

Ten večer nastal ještě dřív, než dorazili k prvnímu z nižších průsmyků. Začalo to tím, že jim obrovská padlá skála zabránila postupovat směrem, kterého se drželi. Laito na ni vylezl, aby zjistil, zda cesta za ní pokračuje, ale zdálo se, že tu došlo k tak mohutným otřesům, že dál by jim nezbývalo než šplhat, a to velice obtížně. Nelle jistě nebyla nucena cestovat zrovna v koňské podobě, znamenalo by to však zdlouhavé přenášení celé hobití rodiny, na několik etap a na předem neznámou vzdálenost. Jenže za cestu kterýmkoli jiným směrem než zpátky by zaplatili tutéž cenu - a odpoledne už se sklánělo k večeru. Nakonec se s těžkým srdcem rozhodli vracet se ve vlastních stopách, přičemž na to, aby se vrátili k předchozímu úkrytu, už bylo příliš pozdě, i kdyby to udělat chtěli. Zoufale vyhlíželi jakoukoli jinou cestu, ale dlouhou dobu neměli na vybranou nic než sráz a kolmou skalní stěnu. Konečně jim svitla naděje - zdálo se, že budou moci odbočit šikmo svahem víceméně správným směrem, i když ovšem dolů, nikoli nahoru, jak by si přáli. Ve své tísni se té cesty drželi příliš dlouho, než konečně uznali, že nikam nevede.

Slunce už kleslo za nižší hřbety na západě, když se pustili zpátky. Jízda byla stejně krkolomná jako ta, kterou se sem dostali, ale bez vzpruhy, kterou dává naděje na brzké nalezení úkrytu a odpočinek. Nejmenší hobiťátko plakalo a paní Hrášková, která se bála asi tak ze všech nejvíc, třebaže to nedávala najevo, se ho snažila utěšit. Dalším dvěma bylo natolik špatně, že si je Laito strčil za košili, seskočil a následoval Nelle pěšky. Přitom usilovně pátral očima po jakékoli známce toho, že by se mohli dostat pod zem, využívaje svých tisíciletých skřetích zkušeností. Marně.

Než se dostali zpět na původní cestu, už se valem stmívalo. Nelle se poprvé ohlédla a chvíli netrpělivě tančila na místě, než ji Laito doběhl. Jakmile naskočil, pustila se nejvyšší možnou rychlostí zpět. Proti elfímu běhu byl její šílený let ovšem rychlejší, ale ne tak tichý: hřměla po skalách jako rozvodněná řeka. Přesto však Laito zaslechl, když se do rachotu jejích kopyt začal mísit jiný hluk. Položil jí ruku na hlavu s naléhavostí, které okamžitě porozuměla - vlastně měla co dělat, aby se zase nezarazila na místě.

Teď už slyšeli obří hluk všichni. Zdálo se, že oblud je kolem rozhodně víc, ale minimálně jedna dosti blízko ve směru, kterým mají namířeno.

"Jdu zjistit situaci," prohlásil Laito.

"Stav se tu aspoň se zprávou," žádala Nelle. Stála tu nyní ve své dívčí podobě a zdála se velice útlá a zranitelná.

Mín cítila, jak v ní všechno tuhne.

Laito kývl a pustil se po skále vzhůru.



Postupoval rychle a bezpečně a ten pohyb mu působil radost v chladném večerním vzduchu - skoro měl pocit, jako by se zbavil nějakého břemene. Cítil, jak hrou svých údů mate nepřátelské zraky, a to byla jedna z věcí, z nichž měl největší požitek. Co chvíli znehybněl, splynul s kamenem a pátral očima po okolí.

Konečně byl tak vysoko, že měl dobrý rozhled po terénu pod sebou. Místo, kde zůstali jeho přátelé, měl sice skryto za mírným převisem skály, avšak bídnou stezičku, která k němu vedla, rozeznával zcela zřetelně. Uhnout z ní nebylo kam. Obři byli v bezprostředním okolí tři, a blížili se. Pokud se snad chtěli setkat, bylo by místo přímo pod ním vlastně nejpravděpodobnější.

Má se jim ukázat? Jakou naději asi má, že zabaví tři až do rána, neřkuli přečká to se zdravou kůží? Ale snad kdyby je zabavil aspoň nějakou dobu, podaří se ostatním najít aspoň nouzový úkryt - Nelle něco vymyslí - Nelle! Slíbil jí, že se vrátí se zprávou. Nu, to by bylo opravdu na místě, a ještě to stihne.

Jako had sklouzl po skále dolů.

Ostatní tam nebyli.



Sotva byl Laito pryč, obrátila se Nelle k ostatním a usmála se. Dívala se vlastně jen na Mín a nedalo se ani odhadnout, nakolik hobití rodinu vůbec vnímá, ale její úsměv byl něžný - úsměv dívky, která hledí cosi nekonečně jemného a křehkého.

"Postavte se všichni zády ke skále," vyzvala je tak, jak obyčejně mluvila - se samozřejmou autoritou, avšak hlasem, který zněl jako sladká hudba, bez sebemenšího náznaku spěchu či naléhavosti - vlastně úplně nezúčastněně. A hned si je také rovnala podle skalní stěny, jak potřebovala, rukama hbitýma i jemnýma jako vlnky na hladině.

"Takhle musíte zůstat a nesmíte dělat hluk," pokračovala. "O ostatní se postarám."

Vzápětí zmizela, jako by se po ní slehla zem.



Laito se udiveně rozhlédl. Po jeho přátelích nebylo nikde ani stopy, ovšem po nějakém úkrytu, kde by mohli být, zrovna tak. Dokonce ani jejich pach tu nebyl znát - Laito cítil pachovou stopu, kterou nechali na cestě vzhůru, a druhou, slabší, na cestě dolů, po níž sem před několika hodinami poprvé přišli - nic víc. Nejpravděpodobnější vysvětlení by tedy bylo, že se znovu pustili cestou vzhůru - marné, avšak za těchto okolností omluvitelné počínání. Jenže té cesty měl před sebou hezký kousek a nikde nikdo - a že podél ní úkryty nejsou, to věděl dost dobře po té, co ji dvakrát prošel. Co bude dělat? Obry bylo slyšet stále blíž.



Stát zády ke skále a téměř ani nedýchat se zdá být snadné a vyděšená hobiťátka poslechla velmi ochotně - to nejmenší vzala maminka do náručí. S každou vteřinou čekání to však bylo těžší. Všichni cítili únavu dlouhého dne - sednout si nebo lehnout by pro ně bylo rozhodně přirozenější. Především však bylo slyšet, jak se obři blíží, a oni tu stáli tak nechránění! Kam vlastně Nelle zmizela? Kdy jim už konečně pomůže? Všichni víceméně věděli, že se nezachrání, pokud začnou křičet nebo utíkat - všichni však měli stále větší nutkání přesně to udělat.



Náhle Nelle spatřil - jako by se zčistajasna vynořila z temné masy skalní stěny, průsvitná a spíše jen tušená, obrys dívky s rukama rozepjatýma, jako by se snažila chránit cosi za svými zády.

"Jdou sem," pravila tichounce a Laito přisvědčil.

Pokynula mu, aby šel blíž, a on už rozuměl a hbitě poslechl. Lem jejího rukávu se na okamžik dotkl jeho tváře a bylo to stejně příjemné jako otřít se obličejem o orosenou větvičku, jen zároveň nepopsatelně krásnější. Vzápětí spatřil ostatní a Nelle se ztratila jeho očím, i když ji nyní stále slabounce tušil, vlídnou stěnu, která se postavila mezi ně a nebezpečí.

Viděl na nich, jak jsou zmatení a vyplašení, a v duchu se usmál, neboť si dovedl představit, že jim Nelle také nic nevysvětlila. Je ještě ukvapenější než on a občas pěkně přezíravá.

"Nebojte se," šeptl. "Stojí před vámi a chrání vás. Nejste vidět ani cítit - asi jako byste byli pod vodou. Ani váš dech jsem neslyšel. Vůbec bych vás nenašel, kdyby se mi neukázala. Když zůstaneme zticha, nenajdou nás."

Pak prohlédl reliéf skály a začal organizovat tábořiště tak, aby neztížil Nelle její úkol, ale zároveň všem zajistil maximální pohodlí. Pomohl hobitkům vybalit přikrývky a zachumlat se do nich, pak je poskládal do řádky podél skály. Protože uhýbala těsně u země nejvíc a oni byli tak malí, nezabírali teď o nic víc místa, ale mohli napůl sedět a napůl ležet, opřeni jeden o druhého. Pak začal vybalovat a rozdělovat zásoby a sáhl přitom i do toho nejlepšího, co měli, i když se tvářil jakoby nic. Počínal si tak obratně, že nikdy nevybočil z hranice, kterou jim Nelle určila, i když občas cítil její netrpělivost jako hněvivou vlnku, která mu pleskla o ruku či tvář.

Jakmile se pustil do této práce, ostatní se upokojili. Všední přípravy k přenocování je uklidňovaly - a když měli čím se zabývat, dalo se obří řvaní snáze snést. Jídlo hobitky rozhodně zabavilo na hezky dlouhou dobu. Teď už se Laito skoro nehýbal a cítil, že ani Nelle se už nezlobí. Mín, která si sednout nemohla, jen se opírala o skálu a přešlapovala z nohy na nohu, se na něj statečně usmála.

Jeden z obrů prošel po stezce, aniž si čeho všiml. To skupinu v úkrytu ještě více povzbudilo. Pak se zřejmě všichni obři setkali někde poblíž a dlouho spolu mluvili svými hromovými hlasy, tak dlouho, až je ukrytí téměř přestali vnímat. Některá z menších hobiťátek navzdory rámusu dokonce usnula.

Laito však sledoval obří rozhovor s živým zájmem, neboť se jich bezprostředně týkal. Obři totiž pochopitelně zachytili jejich pach mimo úkryt a snažili se teď zjistit, kde vlastně kořist je. Skála na místě, kde je Nelle kryla, sice vypadala nevinně hladká, jako by se tam ani myš neměla kde schovat, ale bylo nápadné tím, že se tam měnila pachová stopa. Laito věděl, že ještě zdaleka nemají vyhráno. Co když některého z obrů napadne skálu prohmatat, čistě jen proto, aby se přesvědčil, že tam není žádný uvolněný balvan?

Zpočátku se zdálo, že mají štěstí. Obři projevili až nečekanou bystrost a pustili se po silnější stopě zpátky. Hluk se zmírnil a další hobiťátka začala podřimovat. Laito si k sobě přitáhl z jedné strany Mín a z druhé paní Hráškovou, aby se o něj mohly opřít. Vypadalo to na únavnou noc.

Zrovna začínal uvažovat, jak by je mohl uložit trochu lépe, když zaslechl zpředu hluk tříštících se skal. Bylo pravděpodobné, že je obři hledají na konci stopy, více či méně dopálení. Nezbylo než doufat, že se tím zabaví dostatečně dlouho.



Noc se vlekla dál. Laito začal svým společníkům zpívat, aby si aspoň trochu odpočinuli - slaboulince, jen tak, aby měl jistotu, že ho obři při svém řádění nezaslechnou. Pomohlo to i tak. Mín cítila, jak se její úzkost i únava rozplývají v lahodnou úlevu. Ještě tak docela nespala, vnímala svoje sny jako sny, ale tím lépe si je mohla vychutnat.

Náhle se s trhnutím probrala. Nocí se rozlehl takový ryk, že jí div nepraskly bubínky, a to přímo nad její hlavou. Měla co dělat, aby nevykřikla také, a to ještě neviděla, co ho způsobilo. Jen Laito, který zůstal bdělý a na stráži, mohl s hrůzou sledovat, jak se obři vracejí a že skutečně prohmatávají skálu po celé délce. Trochu se přitom hádali, čímž se vždycky zdrželi, a noc už se nachýlila, ale moc nadějně to nevypadalo. Konečně jeden opravdu sáhl do prostoru, kde se skrývali. Díky Laitově ohleduplnosti nikoho z nich nenahmatal, jeho ruka totiž zůstala kousíček nad zemí, těsně nad hlavami spících hobiťátek. Ucítil však, že ji má z ničeho nic celou mokrou, a čirým úžasem zařval z plných plic.



Mín se udržela a nevykřikla; Světluška také a zrovna tak starší hobiťátka, která už stačili cestou vycvičit. Několik menších se však vytrhlo rovnou z krásného sna do strašlivé skutečnosti a Laito neměl dost rukou, aby všem zabránil zaječet tak, jak to jen hobiti umějí.

Snad jejich hlásky zanikly v obřím rámusu - snad. Laito neměl čas o tom uvažovat. Věděl jen, že se musí postarat, aby alespoň nekřičela dál. Jediný způsob, který znal, byl dost riskantní, ale neměl na vybranou. Přidal svému zpěvu na síle.



Těžko říct, zda ho obři slyšeli a pokud ano, zda ho byli schopni rozlišit od obyčejného ptačího zpěvu. Chvíli spolu mluvili, pak začal další z nich znovu osahávat skálu, zdálo se, že pomalu a opatrně. Nikdo už nekřičel. I ti z ukrytých, kdo ještě nespali, vnímali tu hrůzu už jen za příkrovem sladké otupělosti a nedokázali se vyburcovat k jakémukoli jednání. Jen Laito, vlastním kouzlem nedotčený, horečně uvažoval, co dál. Přikrýt hobiťátka svým tělem, nebo pokračovat v písni? Cožpak může obětovat jednoho, aby ostatní zachránil? Ale pokud on bude chycen jako první, jakou má kdo z nich naději?

Naštěstí se i tato tlapa zastavila včas, vlastně ještě dřív než ta první. Je jenom tak opatrná, nebo její pohyby skutečně pomalu vláčnějí, zvolňují se, ustávají? Ach, kéž by! Hle, teď se zastavila úplně. Laito vzhlédl. Ohyzdná obrova tvář se poskládala v cosi, co docela dobře mohlo být slastným úsměvem. Víčka se mu napůl přivřela. Laito zpíval dál.



Dvě hodiny strávili obři ponořeni v jistě nejkrásnější sny svého života, než se s východem slunce změnili v poctivý kámen, takový, jakým od počátku měli být. Jedinou Laitovou starostí teď bylo probudit ostatní. Měl s tím dost práce, i přes všechnu Nellinu pomoc.

kapitola 73.

Byla to svým způsobem významná zkušenost pro všechny. Mín i hobití rodina se přes všechny útrapy té noci cítili povzbuzeni a začali zase o trochu víc doufat, že se přes hory dostanou živí. Zejména Mín posilnilo na duchu dokonce i to, že vyvázli jen o vlásek. Znovu jí to připomnělo neviditelnou ochranu, kterou už tolikrát zakusila.

Pokud jde o Nelle, byl ten zážitek pro ni spíš pokořující. Viděla teď, že nepomyslela na všechno a že její umění není pro ostatní tak jistou ochranou, jak si původně představovala. Laito ji však utěšoval, sám v té nejlepší náladě. Dosud se neodvažoval doufat, že by takoví netvorové jako obři, při své zlovůli, tuposti a zejména rozměrech, mohli na jeho písně reagovat. Nyní však zjistil, že má proti nim účinnou zbraň, a právě ve spolupráci s Nelle měl naději ji uplatnit. Byl si jist, že příští setkání s obry bude mít mnohem hladší a snazší průběh, a brzy se nejednou přesvědčil, že se nemýlil.



Přechod hor se totiž táhl a byl stále obtížnější. Cestu, po které putovali, když se s obry setkali poprvé, museli nakonec úplně vzdát a několik dní se vracet zpět, ale ani tím si příliš nepomohli. Ať Nelle cestovala v koňské podobě, kdy je mohla všechny přenášet rychle i velmi obtížnou cestou, či v podobě lidské, kdy se dostala už úplně všude a pomáhala Laitovi přenášet hobity jednoho po druhém, terén byl nyní tak neschůdný, skoro až zlovolný, že postupovali vpřed šnečím tempem, pokud vůbec. Ptáků tu žilo málo a většinou byli nepřátelsky naladěni, ale Laitovi se přece podařilo umluvit jednoho či dva, aby pro něj prozkoumali široké okolí. Marně. Schůdnější cesta už neexistovala ani jedna.

A teď už se zhoršilo i počasí a stále častěji bylo nutno snášet studené deště a štiplavý vítr. Stateční se snažili být všichni, ale Nelle byla jediná, komu to skutečně ani trochu nevadilo. Většinou putovali mlhou a jen Laito, nadaný mimořádným orientačním talentem, byl zárukou, že jdou alespoň přibližně nějakým směrem. Dalo se čekat, že až se konečně dostanou do vyšších průsmyků, najdou tam sníh, neprůchodný i zrádný.

Také obrů jakoby přibývalo. Nejednoho už uspali za bezútěšných nocí mimo úkryt, pravda tak snadno a bezpečně, že už si z nich pomalu nic nedělali. Stále víc jich však přesto slýchali kolem sebe. Dokonce i za dne, v čas poměrného klidu, se jim občas země pod nohama zachvěla, jakoby ty nestvůry pod zemí pracovaly či se převracely v neklidném spánku. Terén, který si dnes Laito obhlédl z vyvýšeného stanoviště, vypadal nazítří docela jinak. A co bylo nejhorší, stále častěji museli uhýbat náhlým padajícím balvanům či kamenným lavinám. V létě by to bývalo bylo přirozené, avšak teď, kdy se ochlazovalo a slunce se téměř neukázalo, to působilo až strašidelně, nehledě ke skutečnému nebezpečí.

Jen Mín, zvyklá už skoro všemu a důvěřivě oddaná Laitovi, a Nelle, až nepatřičně velkorysá, zůstávaly nezatížené většími starostmi. Na Laitovi ležela tíha odpovědnosti za celou skupinu. Věděl, že jejich situace je téměř zoufalá vlastně ustavičně, ale přece jen... kolik ještě smí riskovat? Jeho myšlenky se stále častěji obracely k návratu do Imladris, i když nahlas zatím neříkal nic.

Pokud jde o paní Hráškovou, ráda uznávala, že její přání se vrchovatě naplnilo. Laitova takřka neuvědomělá statečnost, obětavost a ohleduplnost, umocněné jeho osobním kouzlem, zanechávaly v jejích dětech bezesporu silný dojem. Věděla také, že pod jeho a Nellinou ochranou žijí navzdory všemu pravděpodobně ve větším dostatku a bezpečí než ve vydrancovaném Kraji. Jenomže to byl život také velmi náročný a únavný, tělesně i duševně. Její rodina snesla hodně díky přirozené hobití odolnosti i tvrdým podmínkám v posledních letech, ale nedalo se to protahovat donekonečna. Nechtěla Laita urazit ani zatížit dalším břemenem, ale její myšlenky se stále častěji obracely k návratu do Kraje, i když nahlas neříkala nic.



Když Laito konečně navrhl návrat a přezimování v Imladris, přijali to všichni smrtelníci s nadšením. Nelle však namítala, naprosto správně, že tím se situace nijak nevyřeší. Vyhnou se sice mokrému a studenému počasí, ale ostatní potíže se budou s časem spíš zhoršovat. A budou-li chtít s přechodem čekat, až pomine nebezpečí lavin, znamená to půl roku zdržení.

Laito nemohl než s ní souhlasit, třebaže si nebyl jist, nakolik si uvědomuje, co znamená mokré a studené počasí pro ostatní, a mimoto věděl, že důvody, o nichž nemluví, jsou pro ni asi nejdůležitější. Celý nešťastný se tedy další den pokoušel pokračovat v cestě dál. Bylo to tak jako tak marné. Plahočili se vpřed, jak se dalo, místy pěšky, místy krkolomnou jízdou na Nellině hřbetě, prokřehlí, unavení a rozbolavělí, vždy jen proto, aby zjistili, že dál už neprojdou a musí se vrátit hledat jinou cestu. Mlha se za celý den neprotrhla ani na okamžik. Zrovna tak ani na okamžik vlastně nepřestalo padat kamení, i když chvílemi to bylo lepší a chvílemi horší. Skála pod jejich nohama se ustavičně zlověstně chvěla. Sotva narazili na trochu schůdnější úsek, zřítil se jim před očima do propasti.

Drobné šrámy, boule a modřiny už ani nepočítali, ale před večerem došlo k prvnímu vážnějšímu zranění: Mín zasáhl větší kámen přímo do hlavy. Kost naštěstí vydržela, ale princezna byla v hlubokém bezvědomí a nedokázali ji vzkřísit. Vlastně ani neměli čas. Jak se odpoledne chýlilo k večeru, padalo kamení stále více a otázka přenocování se stávala stále naléhavější. I kdyby se smířili s myšlenkou dalšího noclehu pod širým nebem (už by byl čtvrtý bez přerušení a dobře věděli, že i když se jim podaří přečkat noc živi, zpravidla si mnoho neodpočinou), Nelle potřebovala alespoň kousek vhodné skály za zády, aby je mohla krýt. A jak se mohou krčit za jejími zády, bude-li zároveň třeba uhýbat padajícímu kamení?

Pustili se tedy na strastiplnou další cestu, Laito s Mín v náručí. Okamžitě bylo znát, jak moc jim chybí jeho, ale také její ruce. Teprve teď si vlastně naplno uvědomili všechny ty drobné, nenápadné službičky, které jim bez ustání prokazovala. Brzy bylo jasné, že vézt bez ní celou hobití rodinu na Nellině hřbetě je téměř nemožné; a počet těch, které mohl Laito vzít do batohu, byl také omezený. Jenže jakmile šli někteří pěšky, jejich postup se zpomalil natolik, že mohli rovnou zůstat na místě. Začínalo se stmívat a s houstnoucím šerem byly hory stále neklidnější.

Nelle si všimla, že Laito změnil chování. Ač obtížený břemenem navíc, ustavičně odbíhal dopředu a zase se vracel, zkoumavě se rozhlížel, ohmatával pozornými prsty skálu. Dokonce se jí zdálo, že si pro sebe cosi mumlá. Obrátila k němu tázavé oči.

"Nevím to jistě," odpověděl. "Všechno se změnilo... ale jestli se nepletu, měl by tu být někde východ... už hodně blízko."

Všiml si, jak netrpělivě zatřásla hřívou.

"Já vím," broukl skoro chlácholivě. "Ale nepřipadá mi, že bychom venku měli vůbec nějakou naději."

Zbývající hobiti se octli na zemi, ani nevěděli jak.

"Zbláznil ses?" vykřikla Nelle, nyní ve své dívčí podobě, vlasy rozcuchané, tvář smrtelně bílou. "Zavře nás v podzemí - rozdrtí nás!"

Ale Laito už byl zase o kus vpředu. Když k němu doběhla, spatřila už, že měl úspěch. Skála se pod jeho prsty rozzívla temným otvorem.

"Pojďte!" volal na ně. "Honem!"

Poslechli bez přemýšlení, vyčerpaní, vděčni, že nacházejí jakýkoli úkryt před zimou a padajícími kameny.

Jen Nelle se zastavila u vchodu. Ztěžka oddechovala, v očích zřejmou hrůzu.

"Nechoď, zapřísahám tě! Když tě nepustil po povrchu, jakou máš naději, vstoupíš-li do jeho útrob? Venku zahyneš aspoň s větrem ve vlasech a volným nebem nad hlavou! Ani já... ty možná myslíš, že mi nic nehrozí - ty si nedovedeš představit, co se stane s vodou, uvězněnou pod zemí!"

Složil Mín opatrně na zem a přistoupil k ní, nekonečný soucit v očích. Na okamžik se něžně dotkl jejích vlasů.

"Má paní...nechci a nemohu to po tobě žádat. Ale sám to udělat musím. Musím vyzkoušet každou cestu, když už vím, že ta, po níž jsem šel až dosud, je beznadějná. Ale snad to tak má být. Nevíme přece, jak dlouho nám bylo určeno putovat spolu. Teď, když ses probudila pro své poslání, budeš požehnáním všude, a s kýmkoli."

Tentokrát se nerozhněvala. Vypadala spíš na pokraji zoufalství. Chvíli na něj tak hleděla, pak si unaveně přejela rukou přes obličej a vklopýtala dovnitř, slepě a strnule, jakoby víc mrtvá než živá. Když se ji však pokusil zachytit, uhnula mu - třebaže přitom ztěžka padla na stěnu. S povzdechem se po ní ohlédl, pak zavřel vchod, vrátil se k Mín, zvedl ji a vedl je dál, bez jediného slova.



Zpočátku se zdálo, že udělali dobře. Vzduch v chodbě byl dusný a zatuchlý, ale teplý a suchý; a navzdory Nelliným i Laitovým obavám na ně nespadl ani kamínek. Sestoupili pár set metrů a zatábořili na noc - ten nocleh na holém kameni jim připadal báječně pohodlný. Laito konečně mohl Mín důkladně ošetřit. Když se jakž takž probrala, co nejrychleji ji zase uspal. Hobiti spali už dřív, než začal zpívat, tak utahaní, že se ani pořádně nenajedli. Nelle seděla opodál, hlavu sklopenou, jakoby zhroucená sama v sobě. Nemluvila.

Nazítří vyrazili dál víceméně v dobré náladě. Při všech těch bouřlivých změnách na povrchu Laito čekal, že chodby budou zavalené, neschůdné a nebezpečné, ale ke svému překvapení zjistil, že důvěrně známá místa se téměř vůbec nezměnila. Hobiti si konečně pořádně odpočinuli, v klidu se najedli, bylo jim teplo a cítili se v bezpečí. Mín se k velké Laitově radosti také udělalo lépe, i když prudkým bolestem hlavy a nevolnosti samozřejmě neušla a nohy měla jako z papíru. Ale teď, když šli stejně všichni pěšky, nebyl problém ji nést. Vlastně i tak museli dost často čekat na Nelle. Ploužila se za nimi celá zbědovaná a zdálo se, že se jí špatně dýchá. Laito se snažil o přestávkách ošetřovat i ji, jak dovedl. Těžko říct, nakolik jí to mohlo pomoci, ale teď už se tomu aspoň nebránila.

Jediným problémem byla žízeň. Laito věděl, že ke studni jsou dva dny cesty, a nabádal hobity, aby šetřili vodou co nejvíc. Sám nepil vůbec a také paní Hrášková, Světluška a některá starší hobiťátka dělala, co mohla, aby zbylo co nejvíc na mladší. Nikdo si nestěžoval, ale zrovna příjemné to nebylo. Žádat Nelle o pomoc bylo očividně zbytečné.

Druhý den byl horší, téměř k nepřečkání, ale v jeho závěru se konečně doplahočili ke studni v hlavním skřetím sále. V tu chvíli měli pocit, že jim nic nechybí ke štěstí. Pořádně se napili a také umyli a vlastně největší problém byl uhlídat malá hobiťátka, která po sobě začala nadšeně cákat, aby nenapadala do studně po hlavě. Také Nelle se napila, zdlouha, dychtivě, bez přerušení, a zdálo se, že trochu ožila. Laito však měl dojem, jako by teď v jejích očích občas zahlédl cosi, co tam dřív nebylo - cosi temného a podivného.



Nazítří vyrazili zvesela. Nic jim teď nechybělo, všechny láhve na vodu byly doplněné, a navíc Laito se nijak netajil tím, že do večera by se měli dostat k východu - k východu, kterým se dostanou ven na správné straně hor, za všemi nebezpečnými průsmyky. Ten pocit, že se konečně hnuli z místa, byl k nezaplacení.

Jak se však odpoledne nachýlilo, padla na všechny tíseň, která se nedala vysvětlit únavou. Nebezpečím už teprve ne - všude bylo ticho, klid, za celou dobu se na ně neskutálel ani kamínek velikosti hrachu. Přesto se paní Hrášková najednou začala znepokojeně rozhlížet, dvě tři nejmenší hobiťátka pofňukávat, dvě starší se pohádala, Světluška šla s hlavou sklopenou a zamračeně koukala do země. Mín, která až dosud spala klidně v Laitově náručí, začala sténat ze spaní. Nelle se belhala rukou opřená o stěnu a lapala po dechu.

Laito věděl první jasně, co se stalo - jeho nevšední paměť si dokázala při troše soustředění vybavit každý metr jejich cesty. Je tu méně prostoru než minule - všechno vypadá jako vždycky, ale chodba se o hezký kus zúžila a snížila... nebo dokonce zužuje a snižuje!

Co teď? Laito znovu horečně uvažoval. Dát se do běhu? Riskovat, že se chodba kolem nich sevře tím rychleji a rozdrtí je? Nebo se vrátit? Ale jakou pak mají jistotu, že se chodba kolem nich nezačne zužovat někde jinde?

Shýbl se, vložil nejmenší hobiťátko mamince do náručí, druhé nejmenší uložil do batohu, další si posadil na ramena.

"Poběžte! Honem!"

Nečekali na vysvětlení. Všichni vlastně měli chuť se rozběhnout, dostat se co nejrychleji ven. Vyrazili za ním, co jim síly stačily.



Tak blízko, aby se tam dalo prostě doběhnout, k východu však zase neměli. Brzy byla většina výpravy nucena zvolnit tempo. Laito využil příležitosti, složil Mín na zem a vrátil se pro Nelle. Dobře udělal: daleko se za tu dobu skutečně nedoploužila a teď už se o to ani nesnažila, opírala se o stěnu, napůl v mdlobách. Chytil ji do náručí a mluvil k ní laskavými slovy. Neodpovídala, ale měl pocit, že ho vnímá - že se její utrpení poněkud zmírnilo. Zvedl ji a dal se do běhu zpátky. Byla těžší, než čekal - málem se mu podlomila kolena. Měl však dojem, že jakmile ji odtrhl od skalní stěny, ulevilo se jí citelně. Dokonce na okamžik otevřela oči a pohlédla na něj s velikou láskou a vděčností. To mu dalo sílu ji nést. Nesoustředil se na nic jiného než na to, aby pod svým břemenem neklesl. Naděje ani obavy si nepřipouštěl - nebyl na ně čas.

Když se konečně vrátil ke zbytku výpravy, zjistil, že morálka v jeho nepřítomnosti citelně poklesla. Některá hobiťátka fňukala, že dál už nemohou, Světluška urputně odmítala opustit Mín. Paní Hrášková, která nyní byla na všechny své děti sama, s nimi mnoho nepořídila a nést Mín nemohla, vždyť byla menší než ona. Laito jim neřekl ani slovo - nedostávalo se mu dechu. Složil Nelle na zem, zvedl Mín a svá dvě hobiťátka a čirou silou vůle se přinutil k další cestě.



Ted se běželo hůř. Chodba už byla tak těsná, že to bylo nápadné všem. Špatně se dýchalo. Podlaha začala být nerovná - ne že by skřetí štola předtím skýtala nějaké zvláštní pohodlí, ale nyní se změnila spíš v překážkovou dráhu, posetou stupni i ostrými výstupky a rozrytou puklinami. Žádná napadaná suť, alespoň ne v první řadě - tady prošla jakousi bouří skála sama.

Hobiti brzy zůstali hezký kus za Laitem, který jediný byl ještě schopen běžet. Složil svůj náklad a vyrazil pro Nelle. Věděl, že příliš dlouho se už na nohou neudrží, ale byl rozhodnut dělat, co může, do posledního okamžiku. Štola už začínala naposledy klesat - východ už není daleko.

Sotva Nelle zvedl, zdálo se mu, že k němu zepředu dolehl výkřik. Vyrazil co nejrychleji. Znovu! Tentokrát to zaslechla i ona. Otevřela oči, upřela na něj pološílený pohled a začala se bezhlesně, nepříčetně smát. Položil ji znovu na zem, co nejšetrněji, ale přece jen v hrůze, která nebyla jen obavou o Mín. Okamžitě zmrtvěla.

Pádil vpřed, nyní rychleji, zbaven svého břemene. Znovu minul klopýtající hobity a hnal se dál. Konečně spatřil Mín, stála zhroucená u stěny a zvracela. Poznal, že se pokusila vstát a utíkat, a viděl také, proč. Skála se znovu pohnula. Tam, kde předtím pokračovala chodba, těsná, ale přece jen průchodná, nebylo nic než hladký kámen - jako by se před nimi náhle zavřely trpasličí dveře. Východní bok hory už byl blízko - avšak dělilo je od něj několik set metrů solidního kamene.

kapitola 74.

Laito se sklonil, naložil si Mín i obě hobiťátka a vydal se zpět jako ve zlém snu. Teď už ani on neběžel, jen se potácel a klopýtal jako ostatní, napůl hrůzou, napůl vyčerpáním.

Když se dostal na místo, kde nechal Nelle, na zlomek vteřiny zaváhal. Srdce mu sevřela předtucha, že jestli ji tu teď nechá, už ji nikdy neuvidí. Avšak Nelle byla z maiar, nesmrtelná a mocná, třebaže dočasně ochromená. Mín byla dítě, odkázané na jeho péči, jeho adoptivní dcera a pak... příliš mu přirostla k srdci za ta léta společného putování. Nedokázal ji podruhé pustit z očí a nechat napospas zlovůli hory, ať už jdou společně vstříc jakémukoli konci. Spěchal dál.



Ne dlouho. Chodba se začala zužovat i zde, stále rychleji. Brzy nemohl dál jinak než v předklonu a jen okamžik nato by se byl musel spustit na všechny čtyři. Už nemělo smysl pospíchat. Hodil sebou na zem a čekal na ostatní. Chodba už se zúžila natolik, že by musel lézt po břiše a strkat Mín před sebou. K jakému cíli asi? Náhle se mu živě vybavilo, jak kdysi... ta vzpomínka byla stovky let stará a dávno překrytá vzpomínkami na léta láskyplného vztahu s bývalou obětí, a přece - cítil, jak ho zalévá hořká lítost a celý se roztřásl pláčem, kterému naprosto neměl chuť se bránit. Což byla jen ona? Hle, kolik zničených životů, kolik přervaných vztahů, kolik bolesti a žalu v chodbách, jak je tato! Mohl by protestovat, kdyby mu teď hora pohltila bytost, která se stala součástí jeho srdce?

Jen na vteřinku. Vzápětí se napřímil a netrpělivě střel slzy rukávem. Ano, stalo by se mu jen po právu - ano, a je to víc než pravděpodobné. Ale na žal je dost času potom. Teď je potřeba bojovat s osudem, dokud to půjde. Ostatní jsou tady každou chvíli - nesmí jim dát důvod, aby ztratili kuráž.

A pak se usmál. Odněkud z hlubin jeho srdce se vynořila naděje a vyplula na povrch tím úsměvem, takže byl krásný, třebaže ho Mín, nyní zase v mrákotách, nemohla vidět.

"Ne," řekl tiše, ale zřetelně. "Budu žít. I ona bude žít, i když možná jinde než já. Pro lásku Jediného. Pro lásku k Jedinému."



Než chvilku nato dorazili hobiti, zúžila se chodba před nimi natolik, že by se jí snad protáhla mladší hobiťátka, kdyby lezla po břiše. Nikdo se do toho nehrnul. Většinou dokázali jen padnout na zem a oddechovat, příliš unavení, než aby si dělali starosti, co s nimi bude dál. Laito se už už chystal vyrazit pro Nelle, ale zaváhal. Pokud se bude skála pohybovat dál, snadno se může stát, že už by se s ní nemohl vrátit. Ano, je pravděpodobné, že už příliš platný nebude nikomu, ale přece jen... s kým bude lepší, když zůstane doposledka? S Nelle, nebo s těmi malými - a s Mín?

Odpověď byla snadná, a přece se mu příčilo pomyšlení, že by měl opustit Nelle, která jen kvůli němu vstoupila do pasti, v níž věděla, co ji čeká. Cítil se jako zrádce. Snad by se to přece dalo zkusit... snad, když bude opravdu rychlý...

Hora rozhodla za něj. Nepustila ho dál než metr či dva.



Mnoho se toho dělat nedalo, ale Laito se s láskou a pečlivostí sobě vlastní okamžitě pustil aspoň do toho mála. Nejprve se ovšem věnoval Mín ve snaze co nejvíc zmírnit její potíže. Hobitům připravil zvlášť dobrou večeři - však bylo pravděpodobné, že to bude jejich poslední. Vodou plýtvat nemohli, ale napili se aspoň tak, aby nikdo netrpěl žízní. Pak se uložili, jak dovedli - stále ještě to byl mnohem pohodlnější nocleh než venku. Většina hobiťátek okamžitě usnula únavou. Ostatním začal Laito zpívat - ale trochu jinak než dřív. Nechtěl, aby zaspali vlastní smrt - chtěl, aby jí čelili, naplněni úžasem nad krásou Jediného. Nikdo mu to neměl za zlé - nemohl. Probouzeli se a zase usínali uprostřed čehosi nepopsatelně úchvatného a v nejednom z dětí té noci dozrálo, co bylo zaseto Laitovým vedením a příkladem.

Avšak hora nebyla tak milosrdná, aby je zabila rychle. Teď, když je měla bezpečně ve své moci, přestala pospíchat. Skála neklesla tak hluboko, aby je rozdrtila, úzká chodbička zůstala otevřená, takže do jejich pasti proudil dostatečně čerstvý vzduch. Noc míjela, hodinu za hodinou, ale kolem nich se už nic neměnilo. Konečně i Laita přemohla únava a usnul jako zabitý.



Tu se Mín probudila - snad že tím nečekaným tichem či prázdnotou, která vystřídala píseň tak krásnou. Nebylo jí zle - spíš se cítila omámená a otupělá, napůl prostředkem proti bolesti, který jí Laito večer dal, napůl po úrazu samém. Přesto nemohla znovu usnout. Ležela bez hnutí a upírala oči do tmy, v tichu rušeném jen oddechováním ostatních. Nedokázala se bát ani si dělat starosti. Jediné, na co se její mysl v tu chvíli zmohla, bylo pohrávat si se zvuky, snažit se rozlišit dech Laitův a Světluščin mezi ostatními. Pak na chvíli zdřímla, upadla do zmatených snů a znovu se probudila, a ještě a ještě. A pak, ale to už vůbec nevěděla, zda právě sní či bdí, zaslechla hlasy.

Vnímala tmu, kamenné stěny a ostatní kolem sebe, ale to nic nedokazovalo, neboť zážitky posledních hodin se promítly do většiny jejích snů. A ty hlasy rozhodně nebyly ničím, co by čekala. Jedním z nich byl hlas Nellin, ale podivně vzdálený, jakoby nesený z hlubin nějakou hrou ozvěny. Mín nevěděla, že Nelle není s nimi, a tohle jí připadalo velice divné. Ten druhý hlas, neznámý, však byl ještě podivnější a děsivější. Jako by to mluvil skalní obr, avšak nekonečně větší, mocnější i chytřejší než oni - naplněný moudrostí hlubokou a nebezpečnou jako sama tma kolem ní.

"Co na tom záleží?" říkal právě. "Proč bych měl rozlišovat jednoho od druhého? Požírali nás dost dlouho. Teď je řada na nás."

"Ne, ne, nerozumíš!" odporovala Nelle. Vyrážela ze sebe jedno slovo po druhém, udýchaně, s námahou. "Tihle jsou jiní. Nejsi první a nejstarší, nestvořil jsi sám sebe, jen si vzpomeň! Probuď se! Nemůžeš se prostě mstít a neohlížet se na nic jiného - jsi tu, abys plnil jeho plán podle hudby Ainur! Oni jsou v jeho službách - to proto vám přinášejí uzdravení!"

Ten druhý neodpověděl hned. Nastala tichá chvíle, v němž Mín slyšela jen jejich dech - jen jejich, nikoli už dech spících kolem sebe. Oba nyní oddechovali ztěžka, jako by zápasili. Konečně se druhý hlas ozval znovu, mírněji, avšak podbarvený nepříjemným tónem, ostrým jako nůž.

"Nu dobrá. Ať si jdou. Ale jedině když ty tu zůstaneš."

"Ne! Jdu s nimi!"

"Zůstaneš se mnou. Chci tě mít. Tebe nepustím!"

"Jdu s nimi. Musím!"

"Ale kdepak! Dokonce ani nesmíš! Vždyť tě znám. Dobře tě znám. Předhazuješ mi můj úkol a snažíš se vykroutit ze svého. Tvoje místo je tady."

"Ne - ne!" Teď Nelle vykřikla téměř už zoufale - jako by si sebou přestávala být jista. "Přijala jsem nové poslání! Jdu s nimi!"

"Jak s nimi chceš jít, když sami neodejdou?" opáčil druhý hlas s ohavnou škodolibostí. "Co zbyde z jejich úkolu, když jim nedovolím už ani krok? Počkám si, až budou křičet a sténat po kapce vody a nechám tě, abys to poslouchala, ale nepustím tě k nim - dobře vím, že se k nim nedostaneš, tak rychle ne, abys jim byla něco platná. Pak je rozdrtím a nasytím se jejich krví."

Znovu bylo chvíli ticho - Mín měla jen pocit, že slyší Nelle plakat, dušeně, nehlučně. Pak se ozvala znovu a její hlas zazněl tentokrát jasněji.

"A přece nezarazíš jeho dílo! Jen sám sobě uškodíš - propadneš temnotám spolu s Nepřítelem!"

Druhý neodpověděl. Mín měla skoro pocit, že vnímá rozpaky v jeho mlčení.

"Vím, dotkl se tě už kolikrát," pokračovala Nelle ještě jasněji, dokonce by se dalo říci s náznakem porozumění. "Od první chvíle tě zneužíval jako zbraň. Naplnil tě zlovolnými tvory. Ale ty jsi někdo jiný. Setřes to ze sebe - probuď se!"

"Snad..." broukl druhý hlas jemněji. "Možná máš pravdu. Možná bych měl i chuť zase jen tak podřimovat na sluníčku a trpět shovívavě všechny ty hemžící se drobné tvory. Možná bych si i rád zase vzpomínal na Hudbu a dokonce jim ji občas tak trochu zpíval, schválně, jestli ji někdo z nich aspoň sem tam zaslechne. Ale potřeboval bych někoho něžnějšího než já, aby mi v tom pomáhal. Vždycky jsi byla se mnou - neopouštěj mě!"

"Nemohu," odporovala Nelle, nyní i ona mírněji. "Moje poslání je už jinde." A pak dodala velmi tiše, jako by se styděla za svá slova, ale přece jen s jistou urputností: "A moje srdce zrovna tak."

Tu se stalo něco děsivého - hora se začala smát. Smála se úplně nehlučně, ale dlouho, až se celá rozechvěla. Bylo to jako zemětřesení, avšak přízračnější - žádné padající kamení, žádný zvuk, jen se celý svět rozhoupal a rozkymácel. Pro Mín, ještě otřesenou po úraze, to bylo něco příšerného. Měla chuť vykřiknout, ale nevypravila ze sebe ani hlásku. Udělalo se jí špatně a do hlavy se jí zabodla prudká bolest. Teď už sotva vnímala, co kdo říká, ale velmi matně, clonou vlastního utrpení, slyšela ještě druhý hlas.

"Ty miluješ jiného?" vysmíval se. "Opravdu? Ale to snad ne!"

"Po tom ti nic není!"

"Zradí tě a opustí tak jako ty mě!"

"Neproklínej mě! Co si tím pomůžeš? Násilím mě nezískáš a na prodej taky nejsem!"

A pak, stále ještě za smíchu hory, který ji trýznil k nesnesení, měla Mín dojem, že zaslechla třetí hlas - jasný a konejšivě přirozený hlas druhého smrtelníka, pokojný, plný hobití prostoty a srdečnosti.

"Ale tak ji nenuť, když tě stejně nechce," říkal rozšafně a Mín na zlomek vteřiny proletělo hlavou, že to je milovaný hlásek její kamarádky Světlušky. "Co z ní budeš mít? Nech si mě, jestli je ti smutno samotnému - já s tebou zůstanu ráda."

A náhle bylo ticho.

Všechno bylo náhle zase při starém. Docela obyčejný kámen kolem, docela obyčejné oddechování spáčů. Mín nevěděla, jestli se jen hora přestala smát nebo jestli se právě probudila ze zlého snu. Jediné, čím, si byla jista, bylo, že teď už nespí. Byla bdělá až příliš - Laitův tišící prostředek už neúčinkoval a hlava jí třeštila jen což. Věděla však, že jí Laito pro tento případ připravil malou lahvičku s další dávkou. Měla ji v pásku - stačilo jen vyhledat ji prsty a zvednout ke rtům, hlavou pohnout nemusela, za což byla opravdu vděčná. Pak už zbývalo jen půlhodinku vydržet a těšit se myšlenkou, že lék brzy zabere. Konečně znovu usnula jako zabitá.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )