Mín se napůl probrala a pootevřela oči. Byli někde v podzemí, v maličkém prostoru, ozářeném Laitovou lahví. Hlavu měla těžkou, i když ne už tak rozbolavělou, a v první chvíli si vůbec nemohla vybavit, kde se tu vzali.

"Ať jde," říkal právě Laito s povzdechem. "Je to těžká volba, ale z nás starších se tam nevejde nikdo a je to možná jediná šance, jak se aspoň někdo z nás může zachránit."

Kdosi vypískl, vyloženě radostně.

"Vrátím se co nejdřív, opravdu!" ujišťoval hobití hlásek.

"Počkej! Takhle by ses daleko nedostala! Vezmi si Mínin pásek - tak."

Ani dotek Laitových rukou ji nedokázal probrat - trval ostatně jen kratičce.

"...a tady máš dvě láhve s vodou, ale šetři, jak nejvíc dokážeš. Z téhle pij jen v krajní nouzi, je to i tvoje světlo. Dám ti i třetí láhev, prázdnou - možná budeš mít možnost si nabrat u studny v hlavním sále. Pokud ano, prosím nezapomeň je pak naplnit všechny, až se budeš vracet."

Mín se s námahou pokusila probrat. Někdo odchází? Kdo? Kam? Proč? Vůbec nebyla schopna posbírat myšlenky.

"Měj se dobře, maminko. Neplač, já se brzy vrátím. Měj se dobře, Laito. A vy taky, holky a kluci."

To je Světluška! Ta přece nesmí odejít! Zlomek vteřiny to Mín bylo naprosto jasné. Jenže nevěděla, proč vlastně. A Laito jí to zřejmě dovolil...

Kolem krku se jí položily dvě ručičky.

"Měj se dobře, Mín. Doufám, že se uzdravíš, než se vrátím."

Hvězdy ať svítí na cíl tvé cesty, prolétlo Mín hlavou. Ale tady hvězdy přece nejsou, napadlo ji vzápětí. A stejně nebyla schopna promluvit. Jen Světlušku jednou rukou přitiskla k sobě.



Když se probudila podruhé, byla už poněkud víc při smyslech. Dokonce si tentokrát i matně vzpomínala, že měla sny... spoustu zmatených snů o Nelle a o Světlušce... Musela by ještě vzpomínat, aby si je vybavila přesně, ale věděla, že byly znepokojivé. Kde jsou ty dvě?

"Laito..."

"Ano, Myšáčku?"

"Kde je Nelle?"

Laito si povzdechl.

"Zůstala tam," odpověděl ztěžka. "Nemohl jsem vás nést obě... ne, nehýbej se! Nezapomeň, že není jako my, Myšáčku. Nezahyne... třeba ji dokonce ještě uvidíme."

"Laito! A kde je Světluška?"

"Šla prozkoumat cestu."

"Cože?" Teď už byla Mín opravdu vyděšená.

"Jsme uvězněni, Myšáčku. Vede odsud jen nepatrná chodbička, tak úzká, že by se jí nikdo větší neprotáhl. Ale třeba se dál rozšiřuje. Třeba dokonce tak brzy, že bychom se tam mohli nějak dostat, nevím. Ale i kdyby se jen ti malí mohli zachránit... je to beznadějné od samého začátku, Myšáčku. Prostě jen zkoušíme všechny možnosti."

"Laito! Tam jsme ji neměli pouštět!"

"Tady by byl její osud zpečetěn, Myšáčku."

"Ne, neměli! Čeká ji tam něco hrozného!"

"Má slušnou zásobu chleba a všechnu vodu, kterou jsem jí mohl dát. A tvůj pásek, Myšáčku. Snad si v něm dokáže udržet aspoň trochu pořádek."

"Ty to nechápeš! Ona... já..."

"Už tě zase bolí hlava, viď? Nesmíš sebou takhle cukat. Lehni si zase, Myšáčku. A napij se tohohle. Podržím ti prsty na čele, dokud se to neutiší."

"Laito, slyšíš?! Nemůžeme ji zavolat zpátky?"

"Je to dobré dvě hodiny, co odešla. Co je s tebou, Myšáčku? Neplač - pověz mi to."

V tuto chvíli už to Mín věděla do všech podrobností.

"On chtěl Nelle - a Světluška se nabídla místo ní. Nevím, jestli to byl sen nebo něco víc, aspoň nevěděla jsem to, ale teď, když říkáš, že Nelle tu není a ona taky ne... Nejdřív chtěl nás všechny - chtěl nás... ne, ne, nevím, co s námi chtěl..."

"Utiš se, Myšáčku. I tady jsme chráněni, vím to."

"Ano... Nelle mu to taky říkala... že nám nemůže ublížit, jen sám sobě by uškodil... a on pak právě souhlasil, že nás pustí, ale chtěl aspoň ji, chtěl si ji nechat... a Světluška..."

Utěšoval ji trpělivě tak dlouho, dokud mu nepověděla všechno srozumitelně.

Laito složil hlavu do dlaní a hezkou chvíli byl zticha.

"Stejně ti nemůžu povědět nic jiného než předtím," ozval se pak rezignovaně. "Má větší naději než my tady."

"Co uděláš, jestli nás pustí a ji si nechá?"

"Půjdu ji hledat, budu-li moci. Teď nemůžu dělat nic."

"Když ji zachráníš, zahyneme všichni. Když ne..."

"Neztrácej naději, Myšáčku. Udělala dobrou věc - jednala v lásce. To ponese dobré ovoce, navzdory všemu."

"Ano, ale proč se musela nabídnout ona? Proč ne já?"

"Pak by tu ona plakala pro tebe."

"Proč ji to napadlo, a mně ne? Proč jsem já taková, že mě to nenapadlo?"

"Bylo ti prostě zle, to je všechno. Nebyla tvoje chvíle."

"A proč jsem se nezmohla na víc než cítit, jak je mi zle?"

Laito mlčel a hladil ji po čele, dlouho.

"Těžko říct, Myšáčku," řekl konečně něžně. "Těžko říct. Možná jsi skutečně měla příležitost jít cestou lásky a promeškala jsi ji - to už se asi nikdy nedozvíme. Můžeš to jedině zkusit příště. Můžeš jedině využít všeho, co se ti nabízí teď."

"Myslíš, že se ještě můžu nabídnout místo ní?"

"Víš... já bych neřekl, že šlo v první řadě o nějakou oběť, která by se mu prostě předhodila. Ona jednala v upřímné lásce, plná soucitu a něhy - pokud nemůžeš poskytnout totéž, stěží budeš přijata."

"Jemu? To tak!"

"Proč ne? U Haraďanů jsi to dokázala. Tohle je tentýž zápas - i Nelle to dobře ví. Proto mi Světluška dává velkou naději - naději, pamatuj si, ten zápas může dopadnout i špatně, ale přece jen... třeba je to právě hobití dítě, kdo si může nejsnáze najít cestu k jeho srdci."



Ani Světluška si na noční rozhovor nevzpomínala než jako na sen, a velmi nejasný k tomu. Když vyslovila svou nabídku, byla vedena upřímným citem, ale následky příliš nedomýšlela a rychle ji zase pustila z hlavy. Když se druhý den nabízela, že prozkoumá chodbu, byla vedena citem stejně upřímným a následky domýšlela stejně málo. Na to, co řekla v noci, přitom nepomyslela už vůbec.

Avšak ticho a samota vykonaly své. Jak se tak namáhavě plazila dál a dál, stále stejnou úzkou, temnou chodbičkou v hlubinách hory, cítila, jak na ni s každým dalším metrem padá tíseň. Prvotní nadšení jí nevydrželo ani půl hodiny. Lezla dál, odhodlána pomoci přátelům. Lehké to nebylo - před rokem či dvěma by to jistě byla vzdala hned. Po další půlhodině už si nutně musela odpočinout. Dosud díky ozvěně v tunelu slyšela hlasy ostatních. Občas zpívali a znělo to velmi povzbudivě - cítila, že zpívají také kvůli ní.

Tak to pokračovalo hodinu za hodinou: námaha střídala odpočinek a hlasy ostatních pomalu slábly, až utichly docela. A tehdy, jak tak obklopena těžkým tichem ležela na zádech na tvrdém kameni a zírala do stropu nizoučko nad sebou, se jí s ohavnou přesností vybavil hlas Hory, říkající:

"Jak si nimi chceš jít, když sami neodejdou? Počkám si, až budou křičet a sténat po kapce vody a nechám tě, abys to poslouchala, ale nepustím tě k nim - dobře vím, že se k nim nedostaneš, tak rychle ne, abys jim byla něco platná. Pak je rozdrtím a nasytím se jejich krví."

Padla na ni taková hrůza, že se schoulila do klubíčka a skryla hlavu v loktech jako ten, kdo se probouzí ze zlého snu a přetáhne si peřinu přes hlavu, aby nemusel čelit noci kolem sebe. Neměla jinou myšlenku než utéct a vrátit se - k Laitovi, který si vždycky ví se vším rady, do maminčiny náruče. V té chvíli vlastně hlavní problém byl v tom, že se nedokázala vyburcovat k cestě jakýmkoli směrem.

Po chvíli se vzchopila natolik, že se rychle pustila do lezení zpátky. Po pár metrech si však uvědomila, že tak to vlastně nechtěla - že byla rozhodnuta lézt dál, až kam to půjde - objevit únikovou cestu pro ostatní.

A teď to začalo být doopravdy těžké. Světluška cítila, jak moc chce udělat všechno pro záchranu ostatních - celá její duše po tom volala - a zároveň jí zmítala hrůza z Hory, ze tmy, která jí ve světle láhve připadala jen zřetelnější, z tíhy kamene kolem, kterou se cítila drcena už teď - ze zlovůle, kterou vnímala z toho hlasu uprostřed noci. Tehdy, obklopena rodinou a přáteli, se soustředila jen na to, že Hoře přála dobré: toužila po tom, aby se nepřidala na nepřátelskou stranu, cítila s ní v její osamělosti - teď to bylo jiné. Její síly na to zkrátka nestačily - znovu se schoulila do klubíčka a dala se do zoufalého pláče.

Trvalo to dlouho. Posléze se však přece utišila, čirým vyčerpáním. Na chvilku zdřímla a probudila se s jasnější hlavou a nesnesitelnou žízní. Trošku se napila, pamětliva toho, že vodou musí šetřit, a důkladně si vydrbala obličej cípem pláště. Cítila, jak v ní pomalinku narůstá cosi jako odhodlání. Udělá všechno, aby pomohla ostatním, všechno - ani smrt sama není tak strašná, aby jí v tom zabránila.

Lezla dál a po chvilce si všimla, že tady už chodba není tak těsná. To ji povzbudilo. Mohla teď lézt po čtyřech a zakrátko se dokonce postavit. Postupovala rychleji, naplněna novou nadějí, a posadila se vždycky jen na chvilku, když si nutně potřebovala odpočinout.

kapitola 76.

Ostatním připadl těžší úkol: čekat nečinně. Tíseň na ně v tom kamenném vězení nepadala o nic menší a Mín ve svém zoufalství bezděky prozradila příliš mnoho příliš mnoha svým společníkům. A čím méně měli na práci, tím více vnímali nepohodlí svého postavení. Nebýt podmanivé síly Laitova hlasu, asi by je ani vyprávění či zpěv nedokázaly rozptýlit. Takhle se občas s chutí přidávali - zpívali Hoře navzdory Tuilindovy chvalozpěvy ke cti Jediného.

Jen Laito na to musel vynakládat všechnu sílu vůle. Nejenomže nemohl působit sám na sebe - měl dobré uši a v kratičkých přestávkách, které dělal, nenápadně sledoval Světluščin pohyb dávno potom, co ona je už neslyšela. Byl si skoro jist, že plakala, a měl o ni starost. K tomu se družila ještě starost o Mín. Místo aby se po zranění pomalu vzpamatovávala, udělalo se jí dnes hůř - měl obavu, že ji postihla některá z nemocí, kterými trpívají smrtelníci. Měl se utěšovat myšlenkou, že pravděpodobně nevyvázne nikdo z nich? Raději se usilovně soustředil jak na smysl písní, tak na to, aby je přednesl dobře. Nesmí dělat otci příliš velkou ostudu - věděl, že neumí zpívat ani zdaleka tak jako on.



Hodinu za hodinou postupovala Světluška temnou chodbou. Byla naplněna odhodláním a necítila už strach. Většinu doby snila o tom, jak se dostanou ven - jak bude zase jaro a všechna příroda přátelská - o všem, co s Mín ještě prožijí v nových, neznámých krajích. Cesta jí při tom pěkně utíkala.

Postupně ji však začala stále víc a víc trápit žízeň. Jen po doušcích upíjela ze zásoby, kterou jí Laito dal, a přece už jedna z lahví byla skoro prázdná - a ona cítila, že by se potřebovala napít pořádně. Nohy už ji bolely, ale přidala do kroku. Ke studni v hlavním sále to byl přece jen den cesty.

Minula další hodina, pak druhá, Světluška už se sotva vlekla, ale po hlavním sále dosud ani stopy. Pravda, pláčem se zdržela, a namáhavým plazením předtím asi ještě víc. Možná se jí do hlavního sálu dnes prostě dojít nepodaří. Bude se muset aspoň trochu vyspat.

Posadila se a mimoděk rozhlédla na obě strany. Zrovna útulné místo ke spaní tahle chodba tedy není - zvlášť pro někoho, kdo je sám. Ta tma tak blízko... nikde kousek chráněného místa, kam by se spáč mohl schoulit... nikde ani kousíček ničeho teplého a měkkého... ach jo!

Světluška zavřela oči, aby se na to nemusela dívat, pevně se zachumlala do pláště a stočila se do klubíčka, přitisknuta zády co nejtěsněji ke stěně. Brzy se ale zase posadila. Kámen studil a tlačil, rušila ji žízeň a dokonce i hlad, ačkoli dnešní dávku chleba dávno už snědla. Provinile se ohlédla směrem, kde zůstal Laito, znovu si povzdychla a dopřála si ještě jednu. To jí udělalo dobře, jen žízeň byla teď ještě větší. Inu co, tak se prostě napije dosyta. V láhvi se světlem má ještě nouzovou zásobu a zítra tu studnu jistě najde tak brzo, aby si snídani mohla dát až tam. S žízní se dá chodit, ale ne spát.

Vypila láhev do dna a spokojeně si oddechla. Znovu se schoulila do klubíčka a trochu se zavrtěla. Ani kámen teď už nebyl tak nepohodlný - zřejmě se jí podařilo najít nějaké rovnější místečko - nepatrnou prohlubeň, kam se zrovna tak vešla jako do veliké dlaně. Svítící láhev, svůj ostrůvek bezpečí, pevně sevřela oběma rukama a přitiskla k sobě. Měla dojem, že ji nepatrně hřeje - že v ní cítí tepat Laitovo srdce, tak oddané jim všem. Dodávalo jí síly a odvahy. Nebo to bylo jen její vlastní srdce, co vnímala? Už nad tím nepřemýšlela. Usnula pokojně a velmi rychle.



Čekajícím pomalu uplynul den a hobiťátka jedno po druhém usnula stejně spokojeně jako Světluška kdesi v chodbě. Laito je k večeru nepustil ze zajetí svých písní ani na chvilku, neboť chtěl poslední zbytek jejich přídělu vody schovat na ráno. Jednou mu blesklo hlavou, jak dlouho asi ještě bude bez vody schopen zpívat. Zatím to šlo. Nebyli v poušti - vzduch byl poměrně chladný a vlhký.

S Mín to bylo horší. Teď už bylo jasné, že má horečku a je jí zle. Uspal ji sice s ostatními, avšak tentokrát nikoli do dobrých snů. Často i ze spaní křičela po vodě. Dával jí po troškách, co pro ni ušetřil, a s obavami sledoval, jak rychle to ubývá.

Paní Hrášková nespala. Laito ovšem nepoužil nejsilnější píseň - a obavy o Světlušku i ostatní děti tížily víc než dost. Tak bděli ti dva spolu, spojeni jedním břemenem. Nemluvili - věděli, že je to zbytečné. Jen si občas vyměnili pohled, kterým se navzájem ujišťovali, že udělali, co mohli, že všechno nezáleží vposledu jen na nich, že tma a kámen kolem nich nejsou nejzazšími skutečnostmi. Byli rádi, že mají jeden druhého.



Světluška se probudila odpočatá do stále stejné tmy kolem. Nohy sice bolely, ale jinak se cítila celkem dobře. Trochu se rozhýbala a pustila se na další cestu - pamatovala si, že se rozhodla, že se nasnídá až u studně. Chodba teď byla prostorná, pěkně rovná a vedla nepatrně z kopce - šlo se jí příjemně.

Asi tak po hodině jí začalo být jasné, že jí ta ranní rozcvička už stačí a že by si opravdu už dala nějakou snídani. Jenže to by znamenalo upít světla a to se jí zatím nechtělo. Povzdechla si a šlapala dál.

Po další hodině už si musela aspoň na chvilku sednout - a jakmile si sedla, začalo být skutečně těžké ani trochu se nenajíst. Nakonec si vzala pořádnou dávku chleba, i když žízeň měla už takovou, že ho do sebe sotva nasoukala. Pak upila malilinko, jen jediný doušek, z láhve se světlem. Teď už se cítila zase jakž tak schopná další cesty.

A tak pochodovala statečně dál, dál a ještě dál, občas si sedla a občerstvila se dalším douškem, pak vstala a znovu odhodlaně vykročila. Ještě hezky dlouho se těšila myšlenkou, že už každou chvíli musí dorazit ke studni. Konečně však celá uškobrtaná klesla ke stěně a uvědomila si smutnou pravdu: k žádné studni se nedostane. Už došla mnohem dál než na úroveň hlavního sálu. Během pohybů v hoře se zřejmě všechno změnilo či přeskupilo a tahle chodba je jiná či vede jinam - neznámo kam, ale dost možná ke špatným koncům, a k vodě jistě ne.



K ránu bylo hůř. Hobiťátka se probudila a když zjistila, že jsou ve stále stejném temném kamenném vězení a k snídani dostanou jen malý zbytek vody, nejedno začalo pofňukávat. Mín se zmítala v horečkách; a čím bídněji na tom byla, tím víc Laito cítil, jak moc mu přirostla k srdci za léta společného putování. Jedinou útěchou mu byla paní Hrášková. Teď, když šlo do tuhého, se v ní naplno probudila hobití statečnost. Ačkoli jistě nesla trápení svých dětí nejhůř z nich všech, dokázala se usmívat, povzbuzovat, dodávat odvahy. Pomohla mu ošetřit Mín - dali jí silnou dávku prostředku proti horečce a bolestem, takže se konečně utišila a klidně usnula. Laito věděl, že to není na dlouho. Jeho zásoby léků nejsou neomezené a bez vody málo platné - a vody má sotva tolik, aby jí mohl do večera čas od času svlažit rty.

Zbytek tábora se posilnil a rozhýbal, jak se dalo. Laito jim na to posvítil malou voskovicí ze svého pásku. Pak zase zhasl, neboť i světlem bylo potřeba šetřit, a začal zpívat - vlastně všichni začali zpívat, tak jako včera. Čím dál víc hobiťátek zjišťovalo, že to chtějí - ne jenom naslouchat Laitovu hlasu, ale zpívat ke cti Jediného, tmě navzdory... a stále ještě zpívat mohli.

Světluška měla chuť zůstat zničeně sedět na místě, ale věděla, že tím si nepomůže. Přinutila se tedy vstát a jít dál. Ne že by předtím neměla žízeň už dost velkou, ale bylo zajímavé, oč se to zhoršilo, když ztratila naději, že se brzy napije. S každým krokem musela bojovat sama se sebou, aby neupíjela světlo. Jednu chvíli už málem podlehla, ale když se podívala do láhve a zjistila, že od rána po doušcích vypila už dobrou čtvrtinu, zděsila se a zase ji honem od úst odtáhla.

Nevěděla už ani, kolik času uplynulo, když nevydržela a vypila všechno až na malý zbytek, nutný k tomu, aby se neoctla v úplné tmě. Když se vzápětí podívala, co provedla, měla znovu chuť se posadit a dát do pláče, ale ještě se udržela. Ne, musí dál - musí dojít co nejdál, teď, když obnovila síly.

Šla. Ale donekonečna se to vydržet nedalo. Ještě několikrát se cítila, že dál už nemůže, a přece se ještě přinutila k pohybu. Konečně však přišla chvíle, kdy znovu seděla u stěny, a bylo to, jako by všechno dosavadní úsilí vůbec nevynaložila: stále stejná temná chodba, stejná únava, hlad a žízeň. Slábnoucí světélko po jejím boku ji místo povzbuzení jen upozorňovalo, že víc už pít zkrátka nemůže.

Zprvu byla tak otupělá, že si ani nemohla zoufat. Seděla a seděla, až jí hlava klesla únavou a ona trochu zdřímla. Po chvíli se však probudila a její nepohodlí bylo tak značné, že znovu už usnout nedokázala, třebaže se tentokrát řádně uložila a dělala pro to, co mohla. A jak tak ležela na holém kameni, rozbolavělá a vyprahlá, znovu, tentokrát ještě silněji, se jí vrátila vzpomínka na hlas Hory:

"Počkám si, až budou křičet a sténat po kapce vody... Pak je rozdrtím a nasytím se jejich krví."

Nedokázala se jí zbavit ani na okamžik. Jako by se v její hlavě rozezněla nějaká přízračná ozvěna, která ta slova vracela stále znovu. Nedalo se to vydržet. Světluška se prudce posadila a pronikavě vykřikla hrůzou, až se to rozeznělo všude kolem ní skutečnou ozvěnou. Pak se chytila za hlavu a křečovitě se rozplakala.

Po chvíli však, snad že se trochu upokojila, jí z čista jasna bleskla hlavou jiná vzpomínka. Slyšela Nelle, jak také pláče, tak jako před chvílí ona, ale pak znovu sbírá síly a Hoře domlouvá, snaží se jí pomoci, uchránit ji od zlého... až se zastyděla, jak málo na tohle poslední dobou myslela. A Hora k tomu nebyla netečná, rozpačitěla, ustupovala, bylo to jasně znát! Jen... jen chtěla, aby někdo zůstal s ní a měl ji rád!

Světluška se zastyděla ještě víc.

"Promiň," zašeptala a pohladila kamennou stěnu. "Promiň, křivdila jsem ti. A to víš, že s tebou zůstanu a budu tě mít ráda... jen teď asi už dlouho nevydržím bez vody, víš?"

Plesk!

Ze stěny nad její hlavou sklouzla veliká, těžká kapka, Světlušce rovnou na hlavu. Setřela jí slzy a ochladila rozpálené tváře. Světluška sebou překvapeně trhla, ale než se stačila vzpamatovat, plesk! skápla na ni další.

Teď už Světluška vyskočila a nastavila dlaně. Další kapka sklouzla rovnou do nich, až se vrchovatě naplnily vodou. Světluška dychtivě pila. Voda byla čistá a velmi dobrá.

Plesk, plesk, plesk, kanuly kapky jedna za druhou a Světluška pila a pila a pila, ach, to byla krása! Pak si naplnila všechny lahve a k její velké radosti voda v té rozsvícené chytla světlo, takže se kolem rozjasnilo. Teď už viděla zřetelně ty veliké krůpěje, stékající po stěně - vypadaly jako slzy. Světluška měla úplně pocit, že Hora skutečně pláče, lítostí pro krutost, které se chtěla dopustit, možná i dojetím, že ji má někdo rád. Znovu pohladila stěnu, pak se k ní důvěřivě přitulila tváří a celým tělem.

"No, tak už neplač," těšila Horu. "A děkuju ti."

Chvíli však ještě trvalo, než kapky přestaly padat, takže si Světluška vzpomněla na Laitovu výchovu a konečně se zas jednou důkladně umyla. Pak se dosyta najedla, znovu pořádně napila a konečně se spokojeně stulila do klubíčka v útulném dolíku, který, teď už tomu věřila, se vytvořil právě na místě, kam si lehla.

"Dobrou noc," řekla Hoře něžně a usnula pokojným spánkem.



Chýlilo se už k večeru, když si Laito všiml změny. Jejich vězení už nebylo tak stísněné - lépe se v něm dýchalo. Také chodbička, kterou Světluška odešla, jako by byla prostornější - ne o mnoho, ne natolik, aby si tím mohl být úplně jist, ale přece jen...

O další hodinu později to bylo zřetelnější. Teď už věděl, že by se do chodby při troše námahy dostal i on. A přece ještě váhal, ještě neřekl nic ostatním, kteří pro tmu dosud nic nezpozorovali. Cesta k místu, kde nechal Nelle, totiž zůstávala stále uzavřená a v něm se probudila jiskřička naděje, že by snad...

Marně. O další hodinu později už měli před sebou relativně pohodlnou chodbu do nitra hory, avšak od jejího východního boku je stále dělila neproniknutelná stěna. Mezitím už si pohybů všimli všichni. Hobiťátka se trochu bála a škemrala o světlo. Laito naposledy horečně uvažoval, co dál. Věděl, že k Nelle nemůže, ale přesto měl pocit, že ji opouští, když se vydá opačným směrem. A pak, kdyby se jim podařilo dostat ven... voda je kousek od vchodu! Jenže na druhou stranu, čekat, jestli je Hora přece jen nepustí i tam, by mohli donekonečna. A nemůže nechat Světlušku napospas, teď, když je možno za ní proniknout. Snad se opravdu nabídla za zbytek výpravy, pokud to u Mín už nebyl počátek horečky - a dokonce ze zdá, že měla možná úspěch - ale i kdyby se hora otevřela, nemohou přece jen tak odejít a ani se nepokusit zjistit, co se s ní stalo!

"Dobrá, rozsvítím," řekl nahlas, možná trochu příliš úsečně, neboť byl ve velikých úzkostech. "Ale jen na chvilku - musíte se vypravit na cestu co nejrychleji. První ať se mě chytí za plášť, druhý prvního a tak dále, aby se nikdo ve tmě neztratil. - Na nic se neptejte, stejně nic nevím," dodal s povzdechem na vzrušené štěbetání, které následovalo. "Musíme zkusit, co se dá, to je všechno. Pospěšte si, jak nejvíc můžete."

Nikomu to nebylo proti mysli - naodpočívali se až dost. Vyrazili za ním čiperně a šlapali statečně dlouho do noci.



Světluška věděla, že už nespí, ale zůstala ještě chvilku ležet se zavřenýma očima a vzpomínala na včerejší večer. Zdálo se jí to, nebo ne? Nebyla si tak docela jista. Ale když oči otevřela, láhev s vodou zářila jasně a druhé dvě byly plné další vody k snídani. Takové bohatství! Vyskočila zvesela, naplněná nadšením, a po celý den putovala důvěřivě dál a dál, hloub a hloub do neznámého nitra hory. Občas si přitom povídala se svým novým kamarádem, veselá a vlídná; už ji ujistil, že pustil i ostatní a že jdou za ní. Ani jednou ji nenapadla otázka, kam vlastně její cesta vede.



Po půlnoci Laito zastavil a nechal hobiťátka odpočinout. Ráno pokračovali dál. Hobiťátka, vysílená žízní, značně zpomalila. Laito se jim snažil pomáhat, jak se dalo, často chodil na dvakrát a přenášel ty nejunavenější. Nikdy se nevzdaloval z dohledu, neboť měl předchozí špatné zkušenosti ještě v příliš živé paměti. Den se vlekl donekonečna a ani on sám si nebyl už jist, zda je opravdu večer, když zastavili. Tentokrát jim už nezpíval - začínal ztrácet hlas. Usínali špatně a budili se brzy. Už ani nechtěli jíst. Laito nespal vůbec, bděl nad Mín, i když pro ni už nemohl udělat skoro nic. Horečka stoupala a tišící prostředky bez vody nepomáhaly.

Dál. Laito teď kromě Mín nosil všechna hobiťátka, která mohl, to znamenalo chodit natřikrát i načtyřikrát. Občas musel zastavit, protože se mu před očima roztančila světelná kola, vyčerpáním a žízní; na sobě začal vodou šetřit nejdříve ze všech. Mín v jeho náručí byla těžká jako z olova a bez hlesu křičela.

Další odpočinek, horší než předchozí, další cesta. Čím dál víc hobiťátek netečně posedalo či polehalo na zem, beze slova. Nějakou dobu přenášel všechny, ale sám si přitom připadal jako ve zlém snu. Pak klesla i sama paní Hrášková a když se nad ní sklonil, zjistil, že je v bezvědomí. Padl vedle ní a chvilku neměl jedinou myšlenku.

Dál! Musí dál!

Jiskřičku Laitova života nebylo tak snadné uhasit. Na okamžik doutnala jen slabě, ale už se zase hlásila o své.

Dál! Musí dál! Musí najít Světlušku - musí vyvést všechny z téhle díry. Musí najít vodu - vodu pro nemocnou Mín! Ke studni už je přece jen kousek, teď už to nemohou vzdát!

Ale sotva na to pomyslel, vybavilo se mu s chladnou přesností něco, co dosud zůstávalo pod příkrovem slabosti: tohle není chodba do hlavního sálu. Je jiná - věděl to, aniž musel studovat podrobnosti. A jsou už dál, mnohem dál, než hlavní sál. Poslední dobou sice postupovali pomaleji, ale přece jen urazili o hezký kus víc než jednodenní pochod.

A přece musí dál! Musí jít za sebemenším paprskem naděje, a třeba i bez naděje, musí vyzkoušet všechno!

Jenže tělo už zase nechtělo poslechnout. Byl na konci svých sil - nemohl už pro své společníky udělat nic, naprosto nic.

Jak to říkala Mín? Že je Hora chtěla umořit žízní a pak rozdrtit? Nu, pokud ano, daří se jí to docela dobře...

Jenže Laitův duch byl příliš silný a životaschopný na to, aby se hned poddal hrůze či zoufalství.

"Otče," volal i teď, přes clonu zatmívajícího se vědomí, "v tvých rukou jsou všechny mocnosti světa. A já ovšem vím, že jsme všichni byli obdarováni úžasně a mnohem víc, než jsme si zasloužili, ale nedá mi to, když pomyslím na tvou lásku - na tvůj soucit s tou, která se tu dobrovolně nechala se mnou uvěznit - s těmi křehkými tvory, které mám pod svou ochranou - s námi se všemi. A pak... pokud snad máš pro nás na zemi nějaké poslání... prosím nedovol, aby mu něco zabránilo!"

Byl to sen?

Jako by mu do tváře stříkla vodní tříšť - jako by mu vyprahlé rty svlažila krůpěj rosy... Otevřel oči. Nelle stála nad ním, tak blízko, že se lem jejího roucha dotýkal jeho obličeje. Už nebyla bledá a vyčerpaná - držela se zpříma, naplněna novou silou. Letmo, jen jakoby mimochodem, se dotkla rukou skalní stěny a vytryskl pramen, který ho důkladně promočil.

Pak, aniž mu věnovala jediný pohled, se sklonila k Mín. Přejela po ní rukou od hlavy k patě, pak znovu. V její tváři se objevila něha, promíšená úzkostí. Přitiskla si dívčinu hlavu k sobě a dávala jí pít z dlaně, znovu a znovu. Zdálo se, že přitom zapomněla na celý svět.

Mezitím se napil i Laito a začal křísit a napájet hobity, jednoho po druhém. Nelle si ho zdánlivě nevšímala, ale sotva byl hotov, vzala Mín do náručí a pustila se chodbou dál.

Měli co dělat, aby jí stačili.

kapitola 77.

Hobiti se vzpamatovávají rychle a Laito byl také schopen vydržet ledacos. Nebýt toho, asi by jim Nelle brzy zmizela z očí. Laito, který nemusel nést Mín, posbíral šest hobiťátek, jedno do batohu, jedno za krk, po dvou do každé ruky, a ti starší metelili za nimi, co jim nožičky stačily. Laito všem rozsvítil vodu v lahvích, takže aspoň dobře viděli na cestu. A Nelle rázovala před nimi, bez jediného ohlédnutí, jako by to, že na ni ještě nedávno všichni čekali, nezanechalo v její mysli nejmenší stopu. Po celou dobu nepromluvila ani slovo a nikdo jiný mluvit nemohl - nestačil jim dech. Tak to trvalo jistě po celý dlouhý den.

Když Laito viděl, že už hobiti dál nemohou, zastavil. Právě uvažoval, jak zabránit tomu, aby mu Nelle s Mín někam utekla a jestli by to vlastně nebylo lepší, když zastavila také. Kratičce se ohlédla, netrpělivě si povzdechla, pak poklekla na zem a složila si Míninu hlavu do klína. Od té chvíle se soustředila jen na nemocnou.

Laito zatím posloužil ostatním a ti, napití dosyta a řádně unavení, během chvilky spali. Laito zůstal sedět. Nebylo by mu proti mysli si také lehnout a konečně si odpočinout, ale starost mu nedala. Po chvíli se zvedl, na vteřinku zaváhal, pak poněkud rozpačitě přistoupil k Nelle a dotkl se Mínina čela. Zdálo se, že horečka poněkud polevila.

Neušlo mu, jak sebou Nelle hněvivě cukla, ale neřekla nic a nebránila mu, když dával Mín poslední dávku tišícího prostředku, tu z prstýnku, a potom entí polívku. Nechal ji v Nellině náručí, protože cítil, že jí to dělá dobře, a usedl skromně vedle nich. Teď už vlastně doopravdy mohl pustit všechno z hlavy a spát, jenže...

"Máš úžasnou moc," ozvala se Nelle znenadání a Laito sebou trhl a probral se k plnému vědomí. "Byla jsem už jen špinavou louží v jeho útrobách, zkalená a neživá, ale když jsi mě zavolal, musela jsem přijít. A přece jsi mě dokázal opustit a ponechat tak dlouho v jeho rukou..."

V jejím hlase, sladkém jako vždycky, nebyla ani stopa po výčitce, spíš nesmírný údiv. Laito však tušil, že její hněv je velmi blízko pod povrchem - stačí neopatrné slůvko a možná ho smete jako povodeň.

"Nebyla to moje moc, co tě odtamtud vyvedlo, má paní," odpověděl co nejjemněji. "Prosím věř mi. Volal jsem k němu o pomoc po celou tu dobu... byl jsem ve velikých úzkostech o tebe... bolelo to zle, vždycky, když jsem tě musel opustit, ale... ty si možná ani nedovedeš představit, jak bezmocní někdy můžeme být!"

"A přece máš možná pravdu a byla to moje vina," dodal pokorně. "Snad teprve tehdy, když jsem se octl na dně a nemohl už vůbec nic, jsem k němu volal dost."

Neodpovídala - nemusela. Laito i beztoho cítil, jak její hněv ustupuje - podivuhodně snadno. Že by ho tak rychle pochopila? Už byla jen hravě rozdováděným potůčkem - dokázala by ho poškádlit, ale ne mu ublížit. Pak se dotkla jeho čela a už byla jen letní tůní, hojivou a tišivou. Dlouho už Laito nezažil, aby někdo pečoval o něj. Ten náhlý příval blaha byl tak silný, že ho to přinutilo zavřít oči, a pak už jen cítil, jak se v něm rozpouští, kousek po kousku, do nádherného odpočinutí.



Dál, dál a zase dál. Probudili se, pochodovali, usnuli, podruhé, potřetí. Díky Nelle měli vody i světla dost, kameny na hlavu jim nepadaly a chodba zůstávala otevřená. Víc pro tu chvíli nežádali. Jen Laito si v duchu stále častěji kladl otázku, k jakému cíli vlastně jejich cesta vede.

"Má paní..." odvážil se jednou zeptat. "Kam vlastně nás vedeš?"

Nelle se v údivu zastavila.

"Jdu s tebou, kam jsi mířil ty," opáčila. "Proč jsi tam šel, když ani nevíš, kam?"

Laito se zachmuřeně zasmál.

"Protože jsem neměl na vybranou."

"Chceš říct, že ti cestu určil on?"

Laito viděl, jak se nahrbila, jakoby zestárla ve tváři, jak její oči ztrácejí lesk, a v duchu zahuboval na svou tupost. Jestli se mu tu Nelle zase složí, co si počne?

"Neztrácej důvěru, má paní," řekl tiše a dotkl se jejích vlasů. "Naši cestu určil vposledu ten, kdo tě vyvedl ze zajetí. A není beznadějná. Směřujeme sice k západu a dolů, ale to nemusí nutně znamenat k jeho kořenům. Pokud počítám správně, můžeme se také dostat..."

"Do údolí Bruinen!" vybuchla s náznakem nedávné nepříčetnosti. "Ale ovšem! Nechá si mě - prosadí si svou!"

Uchopil její hlavu nyní oběma rukama a zahleděl se jí do očí.

"Ne, ne a zase ne!" řekl tichounce, ale pevně. "Ještě pochybuješ, po tom, co jsi prožila tak nedávno?"

"Ale to mu šlo o vás," vzdychla si unaveně. "Ovšem - pro vás to takhle bude nejlepší. Vždyť ses tam koneckonců sám chtěl vrátit, přečkat tam do jara. Pak půjdete za posláním, pro které vás zachránil - já tam zůstanu."

Laito se pousmál.

"Pokud naše poslání už nebude tvým - cožpak by ses chtěla protivit?" zašeptal něžně. "Pokud bude - co by ti mohlo zabránit?"

Když ji takto držel a takto s ní mluvil, neměla šanci se rozzlobit. Poddala se jeho vedení a bylo vidět, jak zase okřívá. Laito si oddechl. Jen starost o Světlušku na něj po tomto rozhovoru dolehla s větší silou. Nelle se s tím dosud nesvěřil. Dosud si ani nevšimla, že někdo z hobitů chybí.



Den za dnem putovala Světluška stále stejnou chodbou. Cesta byla jasná, neboť nikde nic neodbočovalo, a netrpěla žádnou nouzí, neboť dostala na požádání tolik vody, kolik jen chtěla. Pravda, zásoby rychle docházely, ale její nový kamarád ji ujistil, že ji brzy dovede na místo, kde je hojnost všeho, co smrtelníci potřebují.

Teď už se s ním občas i vídala. Byl velmi zvláštní. Jeho velikost se měnila; někdy nebyl větší než ona, někdy se ani zdaleka do chodby nevešel a jeho podoba se prolnula do jejího okolí. Většinou býval mnohem větší než skalní obři, ale také mnohem ušlechtilejšího vzhledu než oni, třebaže jeho kamenná, hluboce zbrázděná tvář jen vzdáleně připomínala lidskou. Vlasy měl velmi temně zelené, shora prokvetlé bílými, které se ve světle třpytily jako poseté křišťálky; oči černé jako nejhlubší noc.

Dlouho spolu mluvívali, než ji v dlaních ukolébal k spánku. Někdy si od něj nechala vyprávět jeho příběhy, kterým rozuměla jen zpola, ale většinou se ostýchala ptát na vysvětlení; častěji povídala ona jemu. Nikdy neměla potíže povídat a zdálo se, že mu působí potěšení jí naslouchat, třebaže mu vyprávěla docela všední a obyčejné věci.

Konečně přišel den, kdy se postavil vedle ní a rozhrnul skalní stěnu rukou hostitele, který uvádí hosty na nejpůvabnější místo svého sídla. Světluška zamžourala v náhlém světle a do tváře ji uhodil chladný, ale báječně svěží vzduch. Když se trochu vzpamatovala, viděla, že stojí na skalní římse ve velmi příkrém svahu, porostlém temnými borovicemi a zlatými modříny. Hluboko dole pěnila a bouřila divoká řeka; vysoko nad hlavou se táhl široký pás čistého nebe, bledého v podzimním slunci. Podívala se po proudu a tam, sotva pět minut chůze od nich, stál Elrondův dům, takový, jaký nikdy nezmizel z jejích snů od chvíle, kdy se za ním toužebně naposled ohlédla. Pak už neviděla nic, protože jí vhrkly slzy do očí.

"Tady mám bydlet?" vypravila ze sebe konečně. "Nebude to moc daleko od tebe?"

"Tady leží moje srdce," odpověděl tiše a Světluška měla dojem, že také jeho hlas se zabarvil pohnutím, pokud snad něco takového vůbec bylo možné. "Budu rád, když zase ucítím, že tepe a žije - alespoň se mi bude znovu a znovu připomínat. Sem budu za tebou chodit. Až přijde léto, vezmu tě ovšem výš, budeš-li chtít - poznáš všechno, i místa, kam ještě nikdy noha smrtelníka nevkročila. Ale bydli tady - tady ti bude dobře."

Vedl ji na pěšinu k domu, ale skalní vchod nechal otevřený.

"Přijdou brzy za tebou," poznamenal. "Kdyby někdo chtěl zůstat s tebou, ať zůstane. Možná časem přijdou další. Možná tu jednou založíš rodinu - ne, já se ti nebudu vnucovat za manžela, ledaže bys po tom sama toužila. Budu rád, když tu jednou po tobě budou žít tvé děti a děti tvých dětí."

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )