Cesta zpět probíhala v poněkud stísněné náladě, kterou tentokrát ani Laito se Světluškou dohromady nedokázali úplně rozptýlit. Laito zůstával na povrchu radostný a vždy ochotný zažertovat, ale Mín cítila, jak se pod tím neustále skrývá starost o Iarwaina a o to, co se děje v Kraji. A Světluška byla po většinu doby zamlklá - kdo ví, zda ji tížily víc obavy o rodinu či vědomí toho, k čemu se chystá, pokud je najde živé a zdravé. Laito cestou nezpíval, ale večerní společné chvilky odpočinku, přemýšlení a rozhovorů s Jediným zachovali, aniž se na tom museli slovem domlouvat. Především Světlušce teď nabízeli pohled do Melwenina kamene - přijímala tu útěchu velmi dychtivě.

Po většinu cesty se nedostali do žádného nebezpečí, a přece neměli pokoj - ten zdánlivě všední a ničím nerušený kraj kolem prožíval klid před bouří, nic víc. Jednou Laito, ostražitý jako vždy, zahlédl na obzoru draka a odnesl je do skalního úkrytu. Ani to neznamenalo vlastně žádné nebezpečí, drak se jim ani nepřiblížil a zamířil jiným směrem, a přece i to patřilo k celkovému napětí: z temného nebe se jednou varovně zablesklo.

Pozdě večer šestého dne dorazili k Iarwainovi. Už zdálky bylo jasné, že něco není v pořádku. V domě svítilo jen jediné okno, slabounce, jakoby světélkem za mrtvého. Žal spočíval na tom místě ještě tíživěji než příkrov dusné, podmračené noci. A v dálce na západě mraky odrážely matnou rudou záři, která v žádném případě nebyla posledními slunečními paprsky.

Iarwain ještě žil. Ležel na lůžku, u něhož hořela tenká svíčka, a Zlatěnka seděla u něj a držela ho za ruku. Její tvář plnil hluboký zármutek, ale jinak si podržela svou svěžest a krásu - jeho se však změnila k nepoznání. Bledá, vyhublá, se vpadlými tvářemi, poznamenaná ranami a spáleninami, snad utrženými v přímém boji, snad odrážejícími stav jeho země samé. Dýchal ztěžka a nemluvil. Zlatěnka je pozdravila očima, ale promluvit také nedokázala. Bylo vidět, že už udělala všechno, co je v jejích silách - teď už jen čeká na konec.

Laito se okamžitě pustil do práce a Mín se Světluškou mu horlivě pomáhaly, třebaže se jim na konci cesty už klížily oči spánkem. Zlatěnka na ně hleděla s teskným úsměvem a nebránila jim. Brzy však začalo být jasné, že Laitovo ranhojičské umění může pomoci elfům či lidem, ale zde je třeba něčeho zcela jiného.



Před půlnocí Laito nechal všeho a vyšel ven. Mechanicky vystoupil na hřeben, aby se rozhlédl, ale potřeboval víc, než přehled o situaci - hledal jakékoli vodítko, jakýkoli nápad, co dál.

Došel tedy sem, jak cítil, že by měl... ale co může udělat, aby Iarwainovi pomohl? Co může udělat, aby pomohl Kraji? Viděl už cestou, že Starý hvozd hoří podél celého západního okraje - asi se tam ani nedostane, aby mohl vyhledat hobity, pokud tam vůbec nějací zbývají - a i kdyby se dostal, dlouho tam nepřežije. A ústup? Z hřebene viděl, že rudá záře už se začíná šířit i na východě. Dovedl Mín zpátky sem, ale bylo to zřejmě to poslední, co pro ni udělal!

Zachmuřeně scházel dolů. U vodopádu nad domem se zastavil. Měl rád zvuk tekoucí vody a pohled do ní - podvědomě v něm teď hledal útěchu, aby se mohl doopravdy zamyslet a zvážit, co dál.



Mín vyšla z domu krátce po něm, trošku starostlivá jako vždycky, ale netroufla si chodit daleko. Když se rozhlédla, spatřila jeho postavu jako matný obrys na hřebeni a to jí stačilo. Hleděla za ním, dokud se nevydal na zpáteční cestu a nezastavil se nad říčkou. Ani pak se nehnula od domu. Věděla, že přemýšlí - nechtěla ho rušit.

Náhle sebou trhla a promnula si oči. Usíná už vestoje a něco se jí zdálo? Ještě před vteřinkou hleděla na vodopád. Teď jako by na jeho místě stála jakási panna v bílém, vodopádu podobná, a přece zřetelná - něžná krasavice, která skutečně stéká ze skály do tůně pod ní!

Teď pokročila k Laitovi a pokud to nebyla jejich známá od břehů Bouřné, byla jí aspoň podobná jako vejce vejci.

"Opět jsi přecenil své síly?" tázala se s pohrdavou shovívavostí.

Laito zvedl hlavu a usmál se jí na uvítanou.

"Ne, má paní," odvětil. "To je trošku jinak. Je to jako když řeka vlije své vody do moře - ví, jak jsou její síly ve srovnání nepatrné, ale dá je prostě k dispozici, všechny."

Pohrdání v její tváři ustoupilo. Bylo znát, že chápe, ač možná nerada.

"Proč mi nepřikážeš, abych ten kraj zachránila, když ti na něm podle všeho tak záleží?" tázala se nedbale, dosud maličko povýšeným tónem.

"Požehnáno buď tvé srdce, má paní! Učiň, jak si přeješ!" odpověděl vroucně.

V jejích očích přeskočila hněvivá jiskra.

"Nikdy ti nebudu sloužit dobrovolně!"

"Ne mně, má paní! A jinou službu než dobrovolnou nepřijme."

Prudce se odvrátila, ale bylo znát, že víc nedokáže. Zůstala stát na krok od něj, udýchaná, neklidná. Hleděl na ni s pobaveným porozuměním, ale nevydal ani hlásku, téměř se nepohnul. Konečně se otočila.

"Dobrá," řekla úsečně. "Jdeme."

Teď už Mín nevydržela a rozběhla se k nim.

"Laito... vezmeš mě s sebou, viď?"

"Myšáčku, pamatuj, že panna, zejména princezna, je pro draka..." začal Laito, ale dívka v bílém ho přerušila.

"To je výborné, jen ji s sebou vezmi," řekla beze stopy jakéhokoli citu. "Nebudeme je muset honit z místa na místo."

Mín zaraženě vzhlédla k Laitovi. Ještě před chvílí byla připravena škemrat, aby ji tu nenechával, a v podstatě byla dosud ochotna položit za Kraj třeba i život. Takovýto přístup však její nadšení značně ochladil a vyvolal v ní touhu spíše vzdorovat násilí než se dobrovolně postavit do první řady.

Nezůstala bez zastánce. Laitova tvář ztvrdla hněvem.

"Dovol, má paní, abych tě upozornil, že toto dítě není mým nástrojem," odvětil velmi zdvořilým tónem. "Nestojí dokonce ani v mých službách. Ale i kdyby tomu tak bylo, považoval bych v tomto případě za nutné se přinejmenším tázat na její vůli."

Dívka netrpělivě hodila rameny, jako by nechápala ty zbytečné průtahy.

"Oba jdeme riskovat - doufám, že si aspoň tohle uvědomuješ," opáčila.

"Ona je smrtelná - je to pro ni mnohem závažnější rozhodnutí."

Dívka se pohrdavě zasmála.

"Kdo ji postavil do situace, v níž musela skočit do mých vod? Kdybych ji nevynesla na břeh, už tu nebyla! Její život patří mně!"

"Máš pravdu, má paní. A přece ne! Nebylo to tvoje rozhodnutí, nebyla to přirozenost vody, co ji zachránilo."

Trochu zkrotla tou vzpomínkou, jen sebou zlostně cukla, jako by se bránila neviditelným poutům.

"Kam ji odtud povedeš, pošetilče? Beze mne je znovu ztracená!"

"To vím, má paní. Ale ty jí můžeš pomoci i přes to, že ona nepomůže tobě, pokud se tak rozhodneš."

Okamžik na něj nechápavě hleděla, pak si povzdechla.

"Nu, jak chceš. Ale bez ní to možná všechno bude nadarmo."

"Dost!" zvolala Mín. To, že se Laito postavil na její stranu, rozhodlo. "Samozřejmě že jdu s vámi."

"Myšáčku..."

"Řekla ti svou vůli, ne?" podivila se jejich krásná známá. "Nač ještě čekáš?"

Laito na ni dlouze pohlédl. Už se zase nepatrně usmíval.

"Má paní," odtušil, "tvá nabídka pomoci je pro mě nesmírně cenným darem, který naprosto nepovažuji za samozřejmý. Pokud nejsi spokojena s mou spoluprací, budu plně respektovat, když mě necháš, abych si nějak poradil bez tebe. Avšak mám své zásady, ze kterých nemohu slevit ani kvůli tobě."

Ty nádherné oči zešedly v kámen. Dívka pohodila hlavou, až její vlasy zapěnily jako rozbouřené vlny. Mín připadalo, že roste před očima, zvedá se do výše jako hradba vod, která je v příštím okamžiku pohltí...

"Pojďme dovnitř, Myšáčku," vybídl ji Laito pokojně.

Iarwainův dům sám dosud zřejmě zůstával bezpečným útočištěm. O dveře za nimi cosi udeřilo, pak nastalo ticho.



Laito se posadil s Mín v náručí a čekal, až se trochu vzpamatuje.

Zvedla hlavu téměř ihned.

"Pojď!" řekla mu. "To jsi už nemusel. Všechno to hoří... měla vlastně pravdu. Nemůžeme otálet!"

Zlehka jí dýchl do vlasů nad čelem.

"Nebudeš zbytečně riskovat, Myšáčku? Máš rozkaz?"

"Ale Laito, i teď, v takové nouzi...! Ona ho má!"

Zasmál se.

"To vím! Cítí to, ať chce nebo ne! Ale tady jde o tebe, ne o ni. Nerad jí to dělám těžší, ale... buď k ní milosrdná, Myšáčku. Pros o rychlou odpověď."

"Vůbec nedokážu prosit o odpověď! Jsem moc rozrušená... vím, že je zle a že se čeká jen na mě..."

"Pomůžu ti."

Jak to pro něj bylo přirozené! Oči mu zářily, když poklekl vedle ní - cítila hluboký pokoj, vyzařující z celé jeho bytosti - vědomí, že na ničem jiném tolik nezáleží. Vždyť má pravdu, uvědomila si slastně, jak se jí skrze něj dotklo vědomí velikosti a krásy toho, k němuž se srdcem blížili.

Vzápětí jí jako blesk nakratičko proletěla vzpomínka na zápas, který s ním kdysi prodělala právě na tomto místě. Cože? Snad... snad nesklízí v podstatě ovoce vlastní práce?



Když se o chvíli později vrátili před dům, pramen tekl jako obyčejně a po dívce v bílém nikde ani památky, avšak stál tu jakýsi kůň. Stál, ano... ale rozhodně nebyl v klidu. Hrabal kopytem, pohazoval hlavou či ji skláněl až k zemi v oblouku plném nesmírného napětí, každá žilka v něm hrála - jako by v něm kypěla energie, která se už už musí rozletět tryskem, a přitom byl přikovaný k jedinému místu, divoký, netrpělivý, snad až maličko zlostný. Nádherné zvíře to bylo, větší a mohutnější než jiné, bílé se světle šedou hřívou a modrošedozelenýma očima. Podle těch očí poznala, kdo to je, ale přece jen mrkla po Laitovi, zda si myslí to, co ona. Usmál se a kývl.

Bez váhání přistoupil k tomu nezkrotnému tvoru, k té sopce, hrozící výbuchem. Ano, u obyčejného zvířete se mohl spolehnout, že podlehne jeho kouzlu, že mu od něj nehrozí nebezpečí, ale tady? Šlo o bytost, jejíž nesrovnatelně větší moc ctil a uznával - o bytost, před níž se nedávno spasil útěkem; a oko, které se po něm ohlédlo, bylo všechno jen ne klidné a přátelské. A přece si počínal s pokojnou jistotou, s nenápadnou převahou kvítku, který odvalí i těžký kámen a desetkrát zašlapán pod nohama vždy znovu zvedne hlavu. Něžným, avšak přece jen velitelským pohybem položil ruku na koňskou šíji.

A stal se zázrak. Jako by Laitova moc nad zvířaty náhle působila na tvora, kterého měl před sebou, protože přijal zvířecí podobu, kůň se proměnil před očima. Nebezpečný oheň v jeho očích pohasl, dokonce ze zdálo, že se zamžily štěstím. Dosud překypoval energií a nedočkavostí, ale osten hněvu byl pryč, docela zřetelně - jako by slunce vyšlo zpoza mraků a celý svět před očima zkrásněl.

Laito se rozjařeně ohlédl. Cítil ji, tu sílu, která jím tucetkrát mrštila o kameny, než se konečně uvolila, že ho sveze kousek po proudu kolem Elrondova domu. Oči mu plály jarem - byl teď stejně dychtivý jako zvíře samo. Mžikem se mu vyšvihl na hřbet.

"Honem, Myšáčku!" volal na ni.

Teprve teď se dokázala pohnout, až dosud přikována k zemi tím, co viděla. Omámeně udělala těch pár kroků, které je dělily, a on se sklonil a vyzdvihl ji k sobě.

kapitola 70.

Na tu jízdu přes nižší kopce a pak po silnici si později vzpomínala jen matně. Dala se stejně obtížně sledovat jako jarní sjíždění Bouřné, možná hůř, neboť kolem byla pustá tma bez hvězd a bez měsíce, jen v dálce nebe rudě žhnulo odleskem požárů. Přesto Mín vnímala šílenou rychlost, kterou se řítí. Kůň jakoby vyrostl, takže jediným skokem zdolával obrovské plochy, ale zároveň se hnal vpřed jako povodeň. Nebýt Laita, který ji pevně držel v náručí, bylo by to celé tím nejhorším snem, který se jí kdy zdál.

Konec přišel stejně náhle jako dramaticky. Vyřítili se zpoza ohybu cesty a světlo náhle zesílilo. Obklopil je pach kouře a hukot plamenů. Kůň se jediným skokem přenesl přes řeku a zarazil na místě, tak prudce, že ani Laito se svou dokonalou rovnováhou se mu neudržel na hřbetě a přeletěl mu přes hlavu. Dopadl však měkce na nohy jako kočka a Mín celou dobu bezpečně svíral v náručí.

To už byl kůň pryč. Do hluku, způsobeného požárem, se začal mísit jiný - burácení rozvodněné řeky. Vyvalila se z břehů závratnou rychlostí, zpěněné vlny v barvě krve. Byli lapeni mezi ohněm a vodou, ale stejně by nestačili utéci. Voda je pohltila.

Než Mín stačil dojít dech, bylo po všem. Řeka ustoupila stejně rychle, jako se rozvodnila, a nechala je ležet na břehu v blátě. Plameny pohasly.

Nastalo ticho, avšak jen na okamžik. Vzápětí se vzduch rozechvěl hřměním a sykotem, který Mín už tak dobře znala. Na inkoustově černé obloze vzplálo cosi oslnivě zlatého. Mín se instinktivně přitiskla k Laitovi.

To už stála jejich podivná přítelkyně opět nad nimi, nyní v podobě té, které Laito něžně říkával Nelle, ačkoli by si možná zasloužila vznešenější jméno, zvláště v tuto chvíli. Tentokrát by neměl šanci ji chytit za ramena. Tyčila se do mnohem větší výšky než dřív, zlatá v dračím světle, strašlivá, ale nádherná. Až dosud ji Mín přijímala se smíšenými pocity - cítila k ní zalíbení pro její nezkrotnou krásu i strach; musela jí být vděčna za záchranu života a ctít ji jako stvoření vyšší než ona, ale zároveň jí Nelle byla protivná pro své pohrdání Laitem a řeči, které vedla. Nyní jako by se pročistila a dorostla větší vznešenosti - Mín nemohla než k ní vzhlížet s obdivem a láskou.

Pozvedla ruku a z její dlaně vytryskl mocný gejzír vody. Na okamžik zlatě zaplál, pak všechno pohltila tma. Ohlušující zasyčení bylo vystřídáno tichem.

Nelle na ně pohlédla. Zářila matně ve tmě vlastním tichým světlem, šedomodrým a bílým. Uličnicky se usmála. Měla tvář Laita, opojeného divokou jízdou po jejích vodách - boj jí udělal dobře.

Všichni však věděli, že šlo jen o první bitvu, zrádně snadnou, ne o konečné vítězství.



Nelle pohodila hlavou a byla pryč, na jejím místě stál opět kůň a netrpělivě hrabal nohou. Nasedli a jízda se opakovala. Uháněli teď podél okraje Starého hvozdu a hasili požáry v něm. Enti už zřejmě dělali, co mohli, ale Nelle pracovala účinněji. Využila každé studánky v lese stejně snadno jako předtím silné řeky. Během půlhodinky bylo po ohni; zneškodnili také asi čtyři draky, jednoho po druhém. Pak obrátili a pustili se do nitra Kraje. Mín si začínala zvykat. Z Nellina zacházení už byla poněkud umořená, ale strach ji přešel. Zdálo se, že se do vážnějšího nebezpečí ani nedostanou.

Sssss!

Oslepující světlo se jim přehnalo nízko nad hlavami, tak nízko, že slabě pocítili jeho žár. Vzápětí se v letu otočilo a vrhlo se proti nim. Kůň se zarazil na místě a Laito sesedl jako obvykle, jen pak okamžitě padl k zemi a odkulil se s Mín prachem a bodláčím za mírnou terénní vlnu. Nelle se vztyčila proti drakovi a zničila ho.

V příští vteřině se přihnal jiný, vzápětí dva ze dvou různých stran. V příštím zlomku vteřiny další. Zda je opravdu přitahovala Mín či Nellin útok sám o sobě, těžko soudit - jedno však začínalo být jisté: mířili sem.

Nelle se úspěšně postavila všem čtyřem, ale její výraz se změnil. Teď už se neusmívala. Rty měla pevně sevřené, v očích se zračilo napětí - vynakládala všechno úsilí, které měla. Sotva byla s draky hotova, sklonila se a zatápala rukou po zemi, horečně, téměř zoufale. Mín si uvědomila, oč jí jde. Hledá pod zemí pramen - potřebuje jeho sílu.

A během toho krátkého okamžiku oddechu, který nastal, si Mín také všimla, že celé nebe vzplálo děsivým ohňostrojem, všude kolem nich. Hnali se sem ze všech stran!

"To nezvládne, určitě nezvládne!" uklouzlo jí mimoděk nahlas.

"Ne, Myšáčku."

"Co budeme dělat?" Kolikrát už mu tuhle otázku položila v nebezpečích a zvratech společného putování!

"Mohu se pokusit tě z toho vynést, Myšáčku. Nebo se mohu pokusit jí pomoci. Ale tak jako tak zmohu směšně málo."

"Jak bys jí chtěl pomoci? Vždyť proti nim nemáš zbraň - dokonce ani kapku obyčejné vody."

"Ne, Myšáčku. Ale..." odmlčel se a dodal ztěžka, očividně velmi nerad, "...ale mám tebe. Dračí návnadu."

Pochopila.

"Nedělej si s tím hlavu!" utěšovala ho. "Však jinak stejně nevyvázneme, či ano? A rozkaz máme - všechno je, jak má být!"

Stiskl jí ruku, potěšen jejími slovy, ať už s nimi naplno souhlasil nebo ne.

Dračí hřmot se přiblížil. Přihnali se tři, rychle za sebou. Nelle se musela zvednout, dřív než se jí podařilo pramen objevit. Dva zničila, jednoho ve spěchu nezasáhla naplno. Byl sražen kus zpět a zčásti uhašen, ale vzápětí se otřepal, roznítil a vrhl se na ni znovu, do běla rozžhavený zuřivostí. Nejméně půl tuctu dalších už bylo také v nejtěsnější blízkosti.

Laito už neváhal. Vyskočil na nohy.



Nelle vztáhla obě ruce a zničila dva draky zároveň dobře mířenými ranami. Třetí letěl těsně nad zemi přímo proti ní a ona se bleskurychle shýbla, takže jí prosvištěl nad hlavou. Znovu se zvedla a zasáhla ho přesně v okamžiku, kdy se obracel, aby se na ni vrhl. Pak se otočila jako na obrtlíku a zneškodnila dva další z protisměru. Uhnula dalším dvěma, letícím z opačných stran, a vyřídila oba zároveň, když do sebe ve slepém vzteku narazili. Oči jí dosud plály zoufalým odhodláním, ale rty tiskla stále silněji. Zachytila další útok. V příštím zlomku vteřiny nový. Tentokrát nezasáhla dobře. Proud vody z její ruky neměl tu prudkost co dřív. Drak se oklepal, roznítil a současně s ním se jich sem řítilo aspoň půl tuctu dalších z nejrůznějších stran. Nelle uhnula, maličko zakolísala, srazila dalšího, dva zasáhla jen lehce a...

Náhle nastal mezi draky zmatek. Soustředěný útok se roztříštil. Něco se stalo! Kořist, vytoužená kořist, která voněla tak lákavě, až nemohli samou chtivostí vydržet, už nebyla na svém místě! Snaží se jim vyklouznout!

Když Mín Laita povzbuzovala, aby ji použil jako návnadu, neměla kdy se bát. Ani teď na to nebyl čas. Vletěli mezi řvoucí, planoucí nestvůry jako smítko mezi plameny, tančili, kmitali se jako vážka nad vodou. Octla se v závratném víření světel a jediné, co vlastně vnímala, byly Laitovy pevné ruce, rychlost jeho pohybu a podmanivé kouzlo jeho tance. Byl to on, na němž ležela tíha úzkosti o její život i odpovědnosti za každý krok. Radost z pohybu a jeho umění mu to tak docela nevzalo - také on však nyní musel nasadit všechny síly, vynaložit každou špetku obratnosti.

Unavená, zprudka oddechující Nelle byla na okamžik zcela zapomenuta. Princezna! Kde je princezna? Draci se vznesli výš, pokusili se kroužit, sledovat Laitův pohyb, ale Laito tančil dobře a jich bylo příliš mnoho příliš blízko u sebe. Došlo k několika tvrdým srážkám. Ty, kteří padli omráčeni k zemi, Nelle dorazila. Tolik síly ještě měla.

Zatím se sem přihnal chumel dalších a než se stačili zorientovat, zvýšili všeobecný zmatek k neúnosnosti. Část jich pochopila, co se děje, a vrhli se za kličkující kořistí, část jich letěla tak prudce, že kosila starou i novou várku kroužících či bezhlavě poletujících druhů. Nelle už se trochu vzpamatovala. Konečně se jí podařilo vyhledat podzemní vodu a u nohou jí zabublala studánka. V mžiku ji udělala řekou a přehnala se jedním rázem po všech, kdo padli k zemi. Pak se s novou silou pustila do zbývajících. Mín ve všeobecné vřavě dokonce občas zaslechla její hlas, jak křičí - radostně, neartikulovaně, čirým nadšením.



Jak dlouho to trvalo, Mín nevěděla. Náhle noc pohasla a ztichla. Laito padl vyčerpáním na zem, nyní pořádně rozblácenou. Dosud ji trochu křečovitě tiskl k sobě a plakal. Pokoušela se ho chlácholit, ale nevěděla, zda ji vnímá. Přihnal se jakýsi opozdilec a Nelle ho snadno zlikvidovala. Pak nastalo úplné ticho.

Mín se vyprostila z Laitova objetí. Musí se o něj postarat, nesmí ho nechat takhle ležet v tom bahně. Přinutila své unavené tělo k pohybu a došla si pro batoh, který zůstal na místě, kde se prve kryli. Už bylo dosti dobře vidět - blížilo se ráno.

Jak se vracela zpátky, všimla si, že i jejich přítelkyně pláče, zhroucená na zemi, umazaná blátem stejně jako oni dva.

V tu chvíli zapomněla, koho má před sebou. Rozběhla se k ní.

"Nelle!" oslovila ji poprvé jménem, které jí Laito dal. "Nelle! Co je ti? Jsi raněna?"

Dívka zavrtěla hlavou, ale nezvedla ji. Byla nyní malá jako obyčejný člověk, útlá a křehká. Mín ji vzala do náruče.

"Už je dobře," těšila ji. "Už to máme za sebou."

Zdálo se jí to jenom, nebo se dívka zachvěla, když ucítila její ruce? Plakala dál, ale její pláč jako by se změnil; napětí, bolest a bezútěšnost vystřídala úleva. Mín napůl podvědomě cítila, že jí dělá dobře, a objímala ji dál. Ano, měla by se vrátit k Laitovi, měla by se o něj postarat, ale...

Nelle se utišila, zcela náhle. Vyvinula se z jejího objetí a vstala. Její šaty a vlasy se pěnivě zavlnily a všechno bláto bylo rázem to tam, oslnivá bělost zazářila jako dřív. Několika dlouhými kroky došla k Laitovi a zvedla ho k sobě. Pak po něm pomalým, vláčným pohybem přejela rukou od hlavy až po špičky nohou. Otevřel oči. Přidržela mu ruku na čele, postavila ho a pustila. Udržel se, i když poněkud nejistě. Rozpačitě se usmál. Mín k němu skočila s lahví entí polívky, kterou už mezitím stačila vybalit. Znovu se usmál na poděkování a vypil všechnu jediným douškem.

"Děkuji vám, dámy," řekl tiše a pak: "Má paní - jestli promineš... asi bychom se měli převléknout..."

Zavrtěla hlavou nad jeho pošetilostí, zřetelně pobavená zase tím starým způsobem, než se změnila v studánku u jeho nohou. Laito si však všiml, že její oči zůstaly nevýslovně smutné.

kapitola 71.

Nelle je ještě dosti časně zrána odvezla zpět k Iarwainovi. Laito namítal, že nechce zneužívat jejích služeb, když je jistě unavena po tak těžkém boji, a že se mohou pohodlně uložit, tam kde jsou, ale odbyla ho, že zná jeho lid už tisíce let a že pokud je jí známo, dávají před rozblácenou zemí k odpočinku přednost aspoň troše trávy. Teď už i Mín z ní cítila cosi jako touhu sloužit bez ohledu na sebe, podmalovanou zvláštní bolestí. A jistě byla unavena, neboť běželi tentokrát mnohem pomaleji než prve, sotva klusem. I tak však byli poměrně rychle zpátky a potěšili se zjištěním, že se Iarwainův stav zlepšil. Své rány nesl dál, ale dýchal už dobře a zdálo se, že krize je překonána. Pak Mín padla na lůžko a prospala většinu dne.

Avšak Laito se po několika hodinách odpočinku zvedl, vyklouzl oknem a zašel k řece.



Mín vyhledala v batohu něco k snídani, či snad spíše večeři, a vyklouzla z domu, aby se podívala po Laitovi. Nebyl nikde, avšak Nelle jí vyšla vstříc.

"Pověz, bojíš se mě?" ptala se bez úvodu a bez pozdravu.

Mín vzhlédla do jejích ledovcových očí a hlavou jí proběhla řada vzpomínek: vlídná náruč na břehu Bruinen i chladný, pohrdavý hlas, vinící Laita z nezodpovědnosti; tvrdá, necitelná bytost, která si činila právo na její život, i bytost čistá a vznešená, která tak obětavě bojovala za Kraj a pak plakala v blátě, náhle křehká a bezmocná. Pokusila se odpovědět "ano" i "ne" zároveň a rozpačitě zmlkla.

Nelle se usmála.

"To nevadí," řekla. "Ale pověz mi aspoň, byla bys ochotná mi důvěřovat?"

Zaznělo v tom cosi z dnešního rána - cosi z dychtivosti, s jakou Nelle přijala její útěchu. Tentokrát jí nic nebránilo rychle přisvědčit.

"Pojď!"

Radostně, překotně ji Nelle chytila za ruku a vedla ji. Náhle měly u nohou jezírko, malé a čiré, spíš pramen než co jiného, a sestupovaly po strmém břehu. Voda už sahala Mín po krk, ale věděla, že nemůže couvnout, musí držet důvěru, k níž se hlásila, aby Nelle nezranila. Voda se nad ní zavřela.



Hra průzračných křišťálů. Jako tehdy... a přece ne tak docela. Mín nyní byla při plném vědomí a věděla jistě, že dýchá. Kráčela tím kouzelným světem, zářivě modrým a démantově bílým, rozezvoněným hrou vodních kapek na hladině, očarovaná a přece bdělá, jistá si tím, že Nelle je tím pramenem, který ji obklopuje. Přijala ji do sebe, do svého srdce. Chce jí dát pocítit, že jí neublíží.

Dívka v bílém však šla dosud s ní, držela ji za ruku. Pak usedly proti sobě.

"Líbí se ti tu? Už se nebojíš?"

Mín mlčky kývla, dosud omámená tou nádherou.

"A... myslíš, že bys mi mohla odpustit?"

Mín se rázem probrala. Cítila, jak v ní až zatrnulo hrůzou.

"Má paní..." vykoktala. "Já naprosto nemám právo..."

"Každý tvor má právo tu prosbu přijmout, pokud je to na místě. A já s tebou jednala, jako bys ani živá nebyla. V tu chvíli jsem to nechápala, ale pak... když už jsem myslela, že tě neubráním..."

"Netrap se! Zapomeň na to, slyšíš?"

"Ach, kdybys věděla, jak strašně jsem si začala přát, abych tě byla s sebou nebrala. Byla to pošetilost, pošetilost ode mne, víš? Byli by šli po mně i tak, jen kdybych zaútočila..."

"Nebýt mě, nemohl by ti Laito pomoci!"

"Ale dítě! Nebýt tebe, nebyli by útočili tak rychle!"

"Víš to jistě?"

"Ne," povzdychla si ta proti ní. "Už nikdy to nebudu moci vědět jistě."

"Stejně jsem se nabídla dobrovolně!"

"Díky jemu, ne díky mně! A když jsem tě pak viděla v ohrožení, tak křehkou a přitom tak... tak vzácnou... Já nevím, co se to se mnou děje... ještě nikdy jsem žádného tvora nevnímala tak jako tebe..."

"Já... já tě mám taky ráda."

Zelenomodrošedé oči se napjatě upřely do jejích.

"Mám tě ráda," opakovala Mín a měla pocit, že to říká malému dítěti, které ještě nechápe význam toho slova. Naklonila se k dívce proti sobě a vzala ji do náruče, stejně jako ráno. V tu chvíli ji zaplavil pocit nevýslovného štěstí a věděla, že přesně to její protějšek cítí. Zůstaly tak - zůstaly tak tentokrát nerušeně delší dobu.

Pak však do Mínina vědomí prolnul onen pocit jinakosti, nepatřičnosti a nehodnosti, který zakusila už tehdy, když spočívala ona v náručí té druhé. Dosud se neodtáhla, aby jí nezkazila radost, ale znovu velmi zrozpačitěla.

"Má paní..." vypravila ze sebe.

Dívka se vyprostila z jejího objetí a s úsměvem jí pohlédla do tváře. Znovu se bavila pošetilostí druhého, ale nyní to bylo zjemněno čímsi, co dříve nepoznala.

"Nepřijmeš mě raději za druha na cestách? Budeme teď dlouho cestovat spolu."

"Ale... ty..." Mín se zakoktala a zmlkla.

"Nevíš? Voda pronikne všude, prohlodá se každým kamenem a nic se nemůže postavit do cesty její rozpoutané síle. Ale slunce má nad ní moc - neodolatelně ji přitahuje k sobě. Nemohu mu vzdorovat, třebaže se nikdy ani nepokusil mi poručit. Musím za ním."

Mín na ni hleděla, neschopna slova.

"Byla bys s ním raději zůstala sama?" tázala se dívka nevzrušeně.

Skutečně na okamžik pocítila něco takového?

"Ne," zavrtěla hlavou a věděla, že poctivě říká to, co cítí. "On je mi otcem, buď mi... totiž... budu jen ráda, když..."

Dívka se zasmála, až se všechny krystaly kolem rozezvučely líbeznou melodií.

"Na to je ve mně moc málo člověka, viď? Ale budu se učit - budu se snažit ti přiblížit aspoň tak, jak dokážu. A myslím, že vám každopádně budu moci být aspoň trochu užitečná."

Už si Mín začínala na tu myšlenku zvykat. Upřímně jí stiskla ruku.

"Těším se na to! Ale... jak ti mám tedy, prosím tě, říkat? Bruinen?"

"Ne, to ne... opustila jsem své břehy... už nikdy se do nich nevrátím."

"Jak potom?"

"Co je špatného na tom legračním jménu v elfí řeči, které mi dal? Což i ty si nenecháš říkat přezdívkou naprosto neodpovídající tvému urozenému původu?"



Smíření s Mín jakoby naplnilo Nelle energií a neodolatelnou chutí do práce. Zašly spolu k Iarwainovi. Celodenní Zlatěnčina péče na něm byla znát, ale pod Nellinýma rukama se jeho rány hojily jako kouzlem a síly se mu vracely před očima. Vstal ještě téhož večera.

Nelle vyprávěla hostitelům o situaci v Kraji. Shodli se v tom, že nebezpečí je pro tu chvíli zažehnáno, ale nedá se do budoucnosti počítat s tím, že nedojde k novému útoku.

"Chystal jsem se jít s Laitem," uvažoval Iarwain. "Ale teď nevím, zda raději nezůstat tady. Možná mě tu bude ještě potřeba. Na druhou stranu, těžko říct, zda něco zachráním, i pokud tu zůstanu."

"Ty ne," odpověděla Nelle nečekaně a přímočaře. "Ona by mohla."

Mrkla kolem sebe v poněkud rozpačitém tichu, které následovalo, a pokračovala:

"Nechci tě urazit. Vážím si tvého umění a vím, že vkládáš do zápasu všechno, co můžeš. Ale tvé srdce je rozdělené. Patříš zemi a v hloubi duše sám toužíš pomstít křivdy na ní spáchané, i když zároveň prahneš po jejím uzdravení a bráníš ji, aby nebyla zraněna přespříliš. Poušť je tvou sestrou, i když divokou, vzdálenou a někdy nepřátelskou. Můžeš se jí účinně stavět na odpor, protože jí rozumíš, ale totéž platí i o ní. Může tě zasáhnout tam, kde to nejvíc bolí, může tě zasáhnout i tak, že už se z toho nevzpamatuješ."

"Máš pravdu. Vím to."

Nelle pokývla hlavou směrem ke Zlatěnce.

"Ona je jiná. Patří vodě. Ty ji neseš, ale ona tě naplňuje životem a uzdravuje - je mou sestrou, i když má méně moci než já. Ale to se může změnit. Voda snadno spojuje své síly - pár potůčků, které ani nestojí za řeč, dají dohromady řeku, jejímuž náporu hned tak něco neodolá."

"Chceš říct, že zůstaneš se mnou, abys mi pomohla?"

"Ne, to ne," odpověděla Nelle po nepatrném zaváhání. "Jdu s ním... jdu s nimi. Místo vás."

Na chvilku se odmlčela.

"Nebylo snadné opustit svoje břehy," přiznala poněkud neochotně. "Každá řeka ovšem platí slunci daň své touhy, ale zároveň přijímá od něj v deštích právě tolik. Bylo to jiné, dát se mu takto, celá najednou. Bylo to, jako by se starý strom měl sám vyrvat z kořenů. Ale vyrostla jsem v moci, když jsem to udělala. Každý pramen, každá kapka deště mi teď dává svou sílu. Dokážu víc a udělám to. Postavím poušti tak pevnou hráz, jak jen bude možné." Obrátila se ke Zlatěnce. "Soudím, že s tebou to může být podobné. V Kraji je ještě dost pramenů, potoků i řek, abyste společně mohli zvítězit. Ale... nevím přesně, kolik tě to bude stát. Nevím, co pro tebe znamená opustit svoje břehy. A jakmile to jednou uděláš, už se do nich nikdy nevrátíš, tak jako já se nevrátím, cítím to. Žádná řeka neteče zpět k prameni. Možná už se nikdy neobjevíš ve Středozemi v této podobě."

Zlatěnka sklopila hlavu a dlouho mlčela. Pak zvedla své něžné oči k Iarwainovi. Jeho tvář, zvečera vrácená své staré kráse, náhle vypadala, jako by rázem zestárl o mnoho let.

"Neopustím tě, ať se rozhodneš jakkoli," řekl však pevně. "A nesmíme zapomínat, že všechny řeky tečou do moře. Na konci té cesty tě znovu vezmu do náručí."



Nazítří je Nelle zavezla zpět do Kraje. Škody byly značné, ale většině hobitů se podařilo přežít v úkrytech a práce na obnově už byla v plném proudu. Do vypálené země, zbavené všeho plevele a zúrodněné popelem, putovalo na zimu každé zrno, které se dalo sehnat. S nadějí se mluvilo i o tom, že bude zřejmě málo myší.

Laito vyhledal Světluščinu rodinu a zavedl ji k nim. Několik dní ji pak neviděli a pomáhali každý podle svých sil, kde bylo potřeba, oni dva především raněným.

Laito připravoval Mín na možnost, že se Světluška rozhodne zůstat doma. Stal se však pravý opak. Když ji konečně znovu navštívili, projevila její maminka nesmělé přání přidat se se všemi dětmi k Mín a Laitovi na jejich cestě, kdyby to snad ještě bylo možné. Věděla od nich, že nejhorší nebezpečí vlastně už pominulo, ale dračí útok jí otřásl a oni jí nemohli slíbit, že už se nebude opakovat - ani do jaké míry před ním příště obyvatelé Kraje budou uchráněni. Mimoto se jí teď s Krajem vázalo příliš mnoho bolestných vzpomínek - kromě dětí nezbýval na živu už nikdo z jejích příbuzných. Ani dědu Hráška už neměli. A pak... změna, která se stala se Světluškou, na ni udělala ohromný dojem.

"Přiznala mi všechno, co kdy tajně provedla, pane," svěřila mu. "A je teď tak milá a ochotná... pracuje s námi do úpadu. Vážím si vlivu, který jsi na ni měl, a ráda bych mu vystavila i ostatní děti... chybí jim otec, a teď bude dvojnásob."

Laito vrhl po Mín kratičký zoufalý pohled, než velmi zdvořile, chápavě a srdečně souhlasil.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )