Přestože draci řádili na dosah ruky, hobití Kraj zůstal dosud ušetřen, přinejmenším rozsáhlé oblasti na východě a severovýchodě, do nichž se nyní z úkrytů vrátili původní obyvatelé a s příslovečnou pílí dávali do pořádku zpustlé usedlosti. Iarwain měl pro ně slabost a dělal, co mohl, aby nad nimi držel ochrannou ruku; říkal však, že dlouho už ten stav zachovat nemůže a mimoto že už je pevně rozhodnut odejít pracovat v širším měřítku. Hobiti se však podle svého zvyku chovali, jako by měli vystaráno navěky. Usilovně pracovali, těšili se z odchodu nepřátel a z relativního blahobytu, a pokud se k nim z Jižní čtvrtky donesly nějaké pověsti o dracích nebo podobných nesnázích, brali to spíš jako pověsti, které se jich příliš netýkají a kterým vlastně ani tak docela nevěří.

Týden musela Mín zůstat se Zlatěnkou, zatímco Iarwain s Laitem podnikali všemožná opatření pro její co největší bezpečnost; krátila si čas pečením chleba na další cestu. Konečně se pro ni Laito vrátil, aby společně navštívili staré přátele s poslední zoufalou výzvou k odchodu. Shledání se Světluškou bylo oboustranně nadšené, i když na sebe měly vlastně strašně málo času. Sotva si stihly navzájem stručně vylíčit své zážitky - na to, aby společně znovu něco dělaly a zjistily, zda jim to dosud půjde tak pěkně jako dřív, nebylo ani pomyšlení. Mín musela hovořit se spoustou dalších hobitů, neboť k nim měla nejblíž - Iarwain a zejména Laito se drželi opět stranou. Nemohla si stěžovat na nedostatek posluchačů - naopak, zvědavost byla veliká a většina hobitů neměla potíže uvěřit, že skutečně mluví s rodilou princeznou, a pokládat si to za čest. Pokud však šlo o její hlavní cíl, výsledky nestály za řeč. Sotva kdo se aspoň trochu zamyslel nad jejími slovy o naléhavosti situace. Většinou byli naopak toho názoru, že má Mín jisté sklony k přehánění. Draky je přece strašila už loni - a v jejich domovech se zatím žádný ani neukázal.

Světluška byla nakonec jediná, kdo jevil ochotu (a to značnou) odejít s nimi. A Laito ji za žádnou cenu nechtěl vzít.

Když o tom spolu mluvili poprvé, byl k ní velmi laskavý a radoval se z jejího rozhodnutí stejně upřímně jako Mín. Jen ji požádal, aby si všechno ještě vyjednala doma. O týden později se s ní setkali znovu. To už měla sbaleno a ptala se, kdy se vyráží. Pro Mín to bylo jedinou slzou útěchy po tom marném úsilí. Skutečně už se chtěli vydat na cestu co nejdřív a zatím to vypadalo, že půjdou sami. Nemohli otálet donekonečna a nevěděli už, co si počít. Kdyby chtěli hobity přesvědčit o vážnosti situace prostě tím, že je přestanou chránit, hrozilo, že se rozpoutá zkáza, kterou už se pak nikomu nepodaří dostat pod kontrolu - ani oni sami tu už nebudou moci zůstat, aby někoho odvedli s sebou.

Mín tedy Světluščin příchod nesmírně potěšil - Laito se však z nějakého důvodu jakoby ošíval. Zeptal se Světlušky, zda si svou cestu vyjednala doma, jak jí řekl. Odpověděla, že samozřejmě ano. Navzdory tomu jí ještě jednou vysvětlil, proč to považuje za nutné, a poslal ji pryč bez jakékoli konkrétní odpovědi.

Nazítří se situace opakovala. Světluška přiběhla hned za rozbřesku a dosti energicky se dožadovala instrukcí na cestu. Laito se jí zeptal, zda už si odchod vyjednala doma. Odpověděla, že už mu přece říkala, že ano.

"Vrať se domů, nemyslím, že bych tě měl s sebou brát," odtušil celkem přívětivě, ale nesmlouvavě a bez dalšího vysvětlování. Vzápětí se vytratil beze stopy a neukázal se, dokud nebyla pryč.

Světluška byla naprosto zdrcená.

"Vezmi mě s sebou," naříkala. "Prosím tě, vezmi mě s sebou. Doma mě jen bijou!"

Očividně obrat v Laitově chování vůbec nechápala, což Mín mátlo, neboť si předtím myslela, že důvod je nasnadě. A nebylo nic příjemného vidět Laita v postavení někoho, kdo neplní sliby. Utěšila kamarádku, jak mohla, a poslala ji co nejdříve pryč s tím, že udělá všechno, aby Laita umluvila.

Byl k ní milosrdný - nenechal ji ani začít.

"Já vím, já vím," zabručel mrzutě, sotva se objevil. "Stěžuje si na špatné zacházení." Mín na něm viděla, jak nepříjemné mu je to pomyšlení, zejména když si není jist, zda by měl pomoci. "A chce, abys mě přemluvila, abych ji přece jen vzal s sebou. Ale Myšáčku, já bych opravdu rád! Jenže mi to dělá starosti - nevím, jestli si to můžu troufnout."

"Laito! Vždyť jsme je chtěli odvést všechny! Jak můžeš nebýt rád, že můžeme vzít aspoň někoho? A je to moje kamarádka, teď už zase jediná... tím samozřejmě nechci říct, že bys mi nestačil, ale..."

"Poslyš, Myšáčku, ta tvoje kamarádka je milá a dobrosrdečná, to uznávám. A dobře si s tebou rozumí. Ale je taky špinavá. Na krku a za ušima. Už sis toho někdy všimla?"

"To mi chceš tvrdit, že ti vadí něco takového? Co je to proti stavu, v jakém jsi našel mě nebo tamty dva?"

"Vy jste byli oběti násilí. Ona má dobrou možnost se udržovat v čistotě. Pokud to nedělá, buď pro ni čistota nic neznamená, nebo je pořádně líná - obojí nám může na cestě pěkně znepříjemnit život. Mimoto mi s naprostým klidem lže do očí."

"Ty víš, že se doma nezeptala?"

"Mluvil jsem s nimi několikrát, Myšáčku."

"Ale... ale nemůže to přece jen být nějaké nedorozumění? Já mám pocit, že ona si vůbec není vědoma toho, že by ti lhala."

"Tím hůř!"

Mín se zhluboka nadechla a zpříma se na něj zadívala. "Ano, tati, já vím. S dětmi jsou jenom potíže. Jsou to dva roky, co jsi sebral jedno, které tě poškrábalo hned při prvním setkání, zhýčkané a ufňukané až běda, a navíc vzdorovité, tak, že tě dvakrát málem připravilo o život..."

"Dost, dost, vzdávám se! Je od tebe hezké, že zmiňuješ tohle a ne stav, ve kterém jsem našel haradské děti. Ano, přiznávám, mohl bych pro ni něco udělat; a možná v tom je hezky málo lásky, že se mi nechce. Nu dobrá tedy, nebudu už vzdorovat a přijmu svůj osud pokorně... ale opravdu nevím, čeho jsem se dopustil, že dostávám do opatrování jedno dítě za druhým..."

"Laito! Co když je to odměna!"

Smál se s ní.

"Nebo lekce... nebo žert, viď? Jen doufám, že jsi nezapomněla, co stálo času a úsilí pečovat o haradské děti, a nezačneš se mi cítit odstrčená, sotva se jí začnu trochu věnovat..."

V první chvíli měla chuť prudce zaprotestovat, ale pak zkrotla.

"A myslíš, že by pro tebe byla příliš velká práce mi k tomu všemu navíc ještě vyprosit, abych to vydržela?"

"Ne, Myšáčku," odpověděl také vážně. "Rozhodně ne. Ale na prvním místě se ovšem budu snažit vyvarovat všech zbytečných chyb v tomto směru. Nebude mi to pro tebe zatěžko, protože tě mám rád, víš? A vždycky budu, i kdybys o tom ještě stokrát začala pochybovat."



Děda Hrášek a Světluščina maminka je přijali velmi pěkně. Pamatovali lepší časy, ale snažili se Laitovi vynahradit jeho někdejší pohostinnost, jak nejlépe uměli. Mín zjistila, že už je skutečně všechno domluveno - v jejich očích byla princeznou, která si přeje přijmout jejich dceru za společnici. Nebylo pro ně lehké ji propustit s vědomím, že už ji pravděpodobně nikdy neuvidí, ale v domě bylo dalších deset dětí a jen těžko se jim všem zajišťovalo, co potřebovaly, zejména když chyběl otec a hospodář.

"Vydáváme se na cesty, do nouze a nebezpečí," odpověděl Laito co nejpoctivěji, když to vyslechl. "Ale myslím, že pokud nás zlá náhoda nerozdělí, budu se moci vaší dceři postarat o dostatečnou výživu i všechno ostatní, co bude k životu potřebovat. A samozřejmě, budu se jí snažit poskytnout i co nejlepší vychování."

"Tak to vám tedy přeju hodně štěstí, pane," vyhrkla paní Hrášková. "Často si s ní sama nevím rady - nu, ale snad se vám bude dařit opravdu líp."

kapitola 66.

Vyrazili ještě téhož večera, a ve velkém spěchu k tomu. Iarwain jim poslal naléhavý vzkaz. Až doposud vzdoroval náporu draků celkem úspěšně, ale poslední dobou začali přilétat další a jemu rychle ubývalo sil. Cítil, že už si nutně potřebuje odpočinout, ale místo toho se musel nasazovat v boji víc a víc. S vypětím všech sil severní oblasti Kraje uhájil, ale draci mu podpálili jižní konec Starého hvozdu samotného - jen tak tak ho se svými entími přáteli uhasil. Už nevěděl, co dělat - opustit hobity nechtěl, pustit Laita s Mín samotné na nebezpečnou cestu zrovna tak, ale už je také nemohl zdržovat zde, kde to zřejmě začínalo být nejriskantnější ze všeho. Vzkazoval, že se Zlatěnkou podnikne ještě jeden zoufalý pokus ustavit hranici - že Míninu pomoc zatím nepotřebuje, neboť v Kraji už stromky vysadila - že mají spěchat co nejrychleji napřed a počkat na něj v Imladris, kde bude snad zatím bezpečno.

Laito dokázal nést Mín i Světlušku v náručí zároveň a běžel jen s krátkými zastávkami ve dne v noci, takže k Bruinenskému brodu dorazili pátého dne, avšak první potíže se Světluškou se dostavily mnohem dříve. Ne že by nedokázala být potěchou pro oba, když měla dobrou náladu. Její radostná mysl a žertovné poznámky by rozveselily kdekoho a měla spoustu nevšedních nápadů, jak udělat druhým radost. A cestou často vyprávěla příběhy, plné humoru i podivuhodné poezie. Jenže musí se také uznat, že do Laitovy čistotnosti a pořádkumilovnosti měla skutečně daleko. Ve svém batohu měla už druhého rána takový zmatek, že nemohla najít nic z toho, co potřebovala. Laito překonal pochopitelnou nervozitu toho, kdo uniká se dvěma svěřenci smrtelnému nebezpečí, a ukázal jí, jak si může všechno účelně a úhledně srovnat, ale byla zdatnější než on - nazítří zjistil, že je všechno zase při starém. Tentokrát mávl rukou a rozhodl se neztrácet čas a nechat učení na příhodnější dobu, ať ho to hnětlo sebevíc. Horší bylo, že kdykoli půjčili Světlušce cokoli do ruky, mohli se spolehnout, že to budou na počátku další cesty namáhavě hledat. Jednu drobnost dokonce Laito ani se svýma bystrýma očima nenašel a musel ji oželet. Mín to nesla hůř než on - měla pocity člověka, který to všechno spískal. Byl k ní velmi laskavý a bral vše v žertu, ale tak úplně ji jich nezbavil.

Po horkém a úmorně suchém létě přišlo konečně pár chladnějších dní s občasnými dešti. Laito se z toho nespoutaně radoval a také Mín to přijímala spíše s úlevou, avšak Světlušku to úplně připravilo o chuť koupat se ve studené vodě, která jí v létě zase tak cizí nebyla. A pokud jde o mytí, to skutečně šidila, jak se dalo, i doma ve všem pohodlí. Mín se o tom ostýchala Laitovi zmínit, ale nedokázala svou kamarádku přimět, aby udělala něco víc, než že se částečně opatrně namočila a pak všechno utřela do ručníku. Čtvrtého dne zjistili, že ho mokrý a špinavý prostě nacpala do batohu mezi ostatní věci spolu s dalším mokrým šatstvem. Všechno chytlo plíseň a nedalo se už zachránit.

Laito ani nemrkl, vzal lopatku a její zavazadlo zakopal. Pak se Světlušce omluvil, že k ní nebude dosti dvorný, ale že mu nezbývá než ji pořádně umýt, protože ji hodlá zabalit do svého batohu. To, co má na sobě, je mokré, takže ji v tom nemůže nechat, a entí oblečení jí může vyrobit nejdříve v Imladris. Neužil na ni žádných drsnějších prostředků, třebaže ho dost svrběla ruka - pustil však na ni trochu hrůzu, aby se neodvážila křičet. Pak jí upravil v batohu místo a uložil ji tam, pokořenou a trucovitou.



Pokračovali v cestě celou noc a když se ráno mraky protrhly a usmálo se na ně sluníčko, udělali zastávku u brodu. Laito otevřel batoh, aby se podíval, co jeho zajatkyně dělá. Tvrdě spala se šťastným úsměvem na rtech a teď, čerstvě vydrhnutá, vypadala neobyčejně půvabně - jako líbezná panenka. Laito ji opatrně přenesl na svůj plášť, zabalil ji do něj, vrátil se k batohu... a náhle se začal tiše smát.

"Copak?" ptala se Mín, také šeptem.

"To hobití dítě nám snědlo zásobu chleba na mnoho dní. Nu, co naplat, převedu se na entí polívku - zavinil jsem si to sám, měl jsem pomyslet na něco takového."

"To rozhodně nemůžeš!" bránila se Mín vášnivě. "Byla jsem to já, kdo ji chtěl s sebou - a myslíš, že by bylo spravedlivé, kdybychom ji z toho vynechali? Jen ať se všechno dělí rovným dílem."

Zatím posnídali podle chuti - počítali tak trochu s tím, že je v Imladris ještě čekají dny hojnosti - avšak Laito považoval za nutné společný verdikt Světlušce oznámit, jakmile se probudila.

Užasle, maličko ukřivděně na něj pohlédla.

"Já jsem vám žádný chleba nesnědla," prohlásila s určitostí. Laito sebou nepatrně cukl jako vždy, když narazil na něco takového.

"Dítě, nenič se tímhle způsobem," domlouval jí laskavě. "Vím, že jsi ho snědla, a nic zlého ti neudělám - naopak, chystáme se přece nést následky s tebou."

"Nesnědla!" opakovala Světluška a rozplakala se, že jí nevěří.

Laito stál chvilku nad ní a užasle na ni hleděl.

"Myšáčku," řekl pak tiše. "Tohle prostě nemůže pokračovat. Musíme jí pomoci."

"Co chceš dělat?"

"Pokusím se ji uvést do přítomnosti Jediného. Já pro ni nedokážu udělat nic."

"Nebylo... nebylo by to bezpečnější až v Imladris? Už tam není daleko."

"Nemám Elrondovu moc - jeho dům sám o sobě nás neochrání, když tam budeme přitahovat zlo tímhle způsobem. A já nechci poskvrnit to místo, pokud to nebude nezbytně nutné. Ale jestli chceš, jdi napřed a počkej na nás - budu tak mít o tebe skutečně menší starost."

"Ne! Zůstanu s tebou - budu stát na stráži... totiž, pokud mi to dovolíš."

"Díky, Myšáčku. Neodřeknu se tvé pomoci - nejsi na to sama, a možná skutečně zachráníš nás všechny."

Řekl to tak, že ji zamrazilo. Poznala, že považuje nebezpečí za opravdu vážné.

Laito se posadil k stále ještě pofňukávající Světlušce, přitáhl si ji na klín a začal zpívat. Pár vteřin si Mín ještě uvědomovala, že musí zůstat na stráži, pak se to vědomí rozplynulo jako ranní mlha ve slunečních paprscích. Krása toho, o čem Laito zpíval, ji obklopila a pohltila. Laita samotného neviděla, ale cítila ho kdesi vedle sebe. Světluška v jeho náručí dosud plakala - či snad plakala znovu, ať už štěstím, pohnutím, lítostí nebo vším dohramady. Také Laito sám byl zřejmě hluboce dojatý.

"Odpusť, maličká, odpusť," slyšela ho šeptat. "Soudil jsem tě tak tvrdě... teď konečně ti rozumím!"

Náhle však - nikdy už si pak nevzpomněla, zda jí to někdo řekl či zda to znenadání prostě věděla - v ní všechno ztuhlo vědomím nebezpečí. Nepocítila vyloženě strach - to nádhera zážitku neumožňovala - avšak byla v tom značná naléhavost: Musí zpátky! Musí pomoci.

Vzápětí stála opět na břehu řeky. Laito seděl vedle ní a tiskl Světlušku k sobě. Už nezpíval - zřejmě se pokoušel dívenku konejšit.

Sssss!

Ten zvuk! Dva roky už ho neslyšela, a nebyla by věřila, jak přesně si ho dosud pamatuje. Na vteřinku ji hrůza ochromila tak, že se nedokázala ani pohnout. Pak s námahou pootočila hlavu. Tyčila se tam, jen pár kroků za Laitovými zády, teď, v plném denním světle, možno-li ještě obludnější než tenkrát - příšera z entí zahrádky!

Sssss!

Přece není možné, aby to Laito neslyšel!

Nu, rozhodně na to nevypadal. Hladil Světlušku po vlasech a mírně se s ní kolébal, jako by tišil nemluvně.

"Tak to nešlo, víš?" říkal jí laskavě. "To nemohlo pomoci. Ale stačí maličko a budeš opravdu čistá - opravdu svobodná."

Na vteřinku však přitom zvedl oči a Mín poznala, že ví velice dobře - jen z nějakého důvodu považuje za moudřejší nepřerušovat to, co právě dělá - pravděpodobně cítí, že je to jediná možnost, jak netáhnout nebezpečí za sebou, kamkoli se hnou, a stále horší. Spoléhá teď na Mín - věří jí, že udělá, co bude v jejích silách.

Ten pohled Mín vyburcoval. Vykřikla, skočila na kraj řeky, nabrala vodu do dlaní a chrstla jí po nestvůře.

Právě včas! Ještě zlomek vteřiny a hlava by byla na ty dva dopadla.

"Ne!" zavřeštěl do oblaku rozvířeného písku pronikavý hobití hlásek. "Ne!"

Že by se Světluška probrala?

Nezdálo se.

"Ne!" zaslechla ji Mín znovu. "Ať se na mě nedívá!"

Laito cosi konejšivě odpovídal, ale teď už mu Mín nerozuměla. Neměla ani čas to sledovat. Příšera se formovala znovu a tentokrát se její oči upíraly přímo na ni. Zřejmě uspěla aspoň v tom, že odvedla její pozornost.

Mín věděla, že je v zoufalém postavení. Neměla dostatečné množství entí polívky a neměla ani nádobu, do které by mohla nabrat dostatečné množství vody. A neměla Laitovu obratnost. Když se znovu pokusila po obludě chrstnout aspoň holýma rukama, ani se nestrefila. Vzápětí po ní hlava sekla a ona nestačila ani včas zareagovat a potopit se.

Naštěstí jí právě v tu chvíli uklouzla noha na omletém kameni a proud byl silný. Octla se pod hladinou, ani nevěděla jak.

Když se jí konečně podařilo vynořit, o hezkých pár metrů níž, příšera už se zformovala a bez meškání po ní ťala znovu. Mín se sotva stačila nadechnout, ale radovala se z toho obratu. Zdálo se, že nepřítele skutečně od Laita odlákala.

Její radost brzy vystřídal pocit bezmocnosti. Voda měla teplotu tekutého ledu a protože se nyní Mín nedokázala pohybovat natolik, aby se zahřála, brzy měla údy ztuhlé a necitlivé. Proud si s ní pohrával jako s lodičkou z kůry, zmítal s ní, otloukal ji o balvany. Už byla daleko pod brodem - voda byla hluboká. Mín se nemohla postavit a nebyla schopna doplavat ke břehu. Ještě se jakž takž držela nad hladinou, či spíše těsně pod ní, a sem tam se stačila nedechnout. Příšera ji dosud pronásledovala, což bylo dobré - Mín si však začínala uvědomovat, že už je napůl utopená a že až se utopí docela, ty dva už nic nezachrání.

Její poslední myšlenkou bylo volat srdcem o pomoc - aspoň pro ně, jestli jí už pomoci není.

kapitola 67.

Smrt nebyla strašná - měla něžnou tvář. Mín klesala jakoby hrou světel v průzračných křišťálech, které v jejích uších zvonily líbeznou melodií. Chlad už necítila a všechny starosti z ní spadly. Jako by teď spočívala ve vlídné náruči, která ji opatrně nesla vstříc nesmírnému pokoji...

Náhle vedle sebe uslyšela Světluščin hlásek. Cože? Co se to děje? Byl to snad všechno jen sen?

Otevřela oči. Laito seděl hned vedle ní. Světluška ho držela kolem krku a hořce plakala.

"Brala jsem našim jídlo z komory..." svěřovala se mu přerývaně. "A odbyla jsem každou práci, kterou jsem mohla..."

Hladil ji po vlasech a občas něco chápavě broukl.

Nu dobrá, tak tohle aspoň asi sen nebyl. Ale...

V příštím okamžiku si uvědomila, že opravdu spočívá v čísi náruči. Navzdory mokrému oblečení jí bylo teplo - jako by ležela v říční tůni, prohřáté sluncem. Ten pocit byl tak přirozený, tak důvěrně blízký, že se jí ani nechtělo uvažovat, co se to vlastně stalo a kdo ji to objímá. Zároveň se však do něj mísil druhý, svým způsobem přesně opačný: pocit, že ji drží kdosi hluboce jiný než ona, tak jiný, až jí z toho naskakovala husí kůže. Na Laitovy doteky už si svým způsobem zvykla, i když ji nepřestávaly znovu a znovu rozechvívat - tohle bylo o poznání silnější. Pak si cosi vybavila. Ano, takhle nějak se cítila, když je Iarwain nedávno nesl ze Železného pasu domů!

Otočila hlavu, naplněna hlubokou bázní. Nad ní se skláněla tvář půvabné dívky zdánlivě jen o pár let starší než ona. Měla velmi světlou, téměř bílou pleť, záplavu dlouhých kučeravých vlasů zvláštního odstínu šedé s nádechem do modra a podivuhodné oči, veliké, zářivé, modro-šedo-zelené jako vody, tekoucí z ledovců. Hleděly na Mín se směsí údivu a lehkého pohrdání. Byly to svým způsobem nesmírně divoké oči. Bytost, která se jimi dívala, zřejmě nikdy neprožila soucit či něhu.

"Řeka pohltí toho, kdo si počíná neopatrně, řekla a její hlas, ač sladký jako cinkání horského pramínku, byl naprosto chladný. "A je to tak dobře. A přece jsem ti pomohla." Její pohled sklouzl k Laitovi a pohrdání citelně zesílilo. "A zlo rozdrtí toho, kdo se chová, jako by ho nebylo, a je to tak dobře. A přece jsem zničila vašeho nepřítele, aby nemohl zničit vás. Na celé té věci je něco, čemu nerozumím. Pověz mi o vás víc!"

Mín na ni hleděla rozšířenýma očima.

"Kdo jsi?" vypravila ze sebe konečně.

Dívka se zvonivě zasmála a neodpověděla, jen na ni upřela velitelský pohled. A Mín začala poslušně vyprávět. Během té hodiny, kdy se Laito ještě zabýval Světluškou, jí vypověděla ve stručnosti ty nejdůležitější události svého a Laitova putování. Vnějšně nejdůležitější, ovšem. Nějak si nedovedla vůbec představit, že by tohle stvoření dokázalo pochopit, kdyby mu začala líčit své pocity.

Když dívka zpozorovala, že Laito už skončil, odsunula Mín stranou a zvedla se. Nyní Mín viděla, že je oblečena celá v bílém. Roucho těsně obepínalo její útlý pas, ale přecházelo v nadmíru bohatou sukni zdobenou nesčetnými drobnými kraječkami. Vypadaly velice zvláštně - jako by byly živé a v ustavičném pohybu.

Laito opatrně odložil Světlušku, hbitě vyskočil na nohy a vysekl velmi uctivou poklonu.

"Prosím přijmi můj nejsrdečnější dík, má paní," řekl vroucně. "Přispěla jsi mi na pomoc v jedné z nejbolestnějších chvil mého života."

Dívka neodpověděla ani náznakem. Její oči beze spěchu přejely Laita od hlavy až k patě. Chlad a pohrdání v tom pohledu začaly pozvolna ustupovat konečně čemusi srdečnějšímu - spíše však hravému veselí než přívětivosti či přátelství. Náhle pozvedla ruku a z její dlaně vytryskla sprška kapek, která Laita důkladně pokropila.

Zasmál se, přiskočil a bleskurychle sevřel dívčina ramena, takže se nemohla ani hnout.

"Nelle!" zvolal vesele. "Je mi milé, když si se mnou voda hraje... ale rád se jí postavím do cesty."

A upřel pevně oči do jejích.

Kupodivu se nezdála pohoršena jeho drzostí - neučinila dokonce žádný pokus se vyprostit. Jen nekonečně hrdým gestem malinko pozvedla hlavu a opětovala jeho pohled. Dlouhou chvíli mu tak tiše vzdorovala, ale pak začala uhýbat. Tváře jí zrůžověly, ať už rozpaky či námahou nebo obojím dohromady. Začala se mnohem víc podobat obyčejné lidské dívce.

"Zvláštní," vydechla. "Jsem mocnější než ty, a přece se ti musím poddat. Poroučej, můj pane, poslechnu tě."

Okamžitě ji pustil a o krok poodstoupil.

"Nic po tobě nežádám, má paní," odvětil opět velmi uctivě. "Jsi svobodná."

Jako by jeho slova nevnímala. Hleděla na něj tak trochu jako v horečce.

"Už dřív mi přikazovali takoví jako ty," řekla. "Ale tohle je jiné. Mírnější i mocnější zároveň, a sladké k neunesení... Kdo jsi? Kdo tě posílá?"

Usmál se.

"Jsem docela obyčejný elf, má paní. Jeden z těch nejméně urozených. Ale tušíš správně, stojím ve službách toho, jehož jsi poznala za hranicemi světa. Upokoj se - miluje tě stejně jako všechny své děti."

Rozechvěla se od hlavy k patě.

"Přikazuj... prosím!" opakovala bez dechu.

Na pár vteřin se odmlčel a uvažoval.

"Pokud to cítíš takto, má paní, nepochybně už sama víš, co je tvým úkolem," odvětil pak velmi jemně.

Cs! Voda zasyčela na kamenech a po dívce v bílých šatech nebylo ani památky. Zůstala jen řeka, která se hnala svou cestou jakoby ještě prudčeji než obvykle. Mín o tom přestala pochybovat, když se z koryta vzedmula hněvivá vlna a zmáčela Laita tak důkladně, jako by se koupal v šatech.

Znovu se smál.

"Nelle, Nelle! Tak vznešená a zlobíš se jak malé dítě! A přece tě prosím za odpuštění," dodal vážněji, poklekl na břeh a sklonil hlavu k hladině, skoro jako by ji políbil. "Je mi líto, že se cítíš pokořena - to jsem opravdu nechtěl."

Ticho. Řeka už netropila nic nečekaného. Dívka v bílém už se neukázala.



Do Elrondova domu dorazili bez dalších nepříjemností a první večer, který tam prožili, byl pohádkově krásný. Mín byla ovšem hrdinkou dne a Laito jí snesl mnohem víc, než jí na očích viděl. Nejméně hodinu soustředěné péče věnoval tomu, aby ji pokud možno zbavil následků pobytu v dravé řece. Světluška, cestou ještě malinko skleslá po ranních zážitcích, si prohlížela své okolí jako u vytržení a na všechno zlé nadobro zapomněla. Laito jí nachystal vyloženě královskou lázeň s tím, že jí sežene roucho podle toho, nakolik jí dokáže využít. Vymydlila se dokonale a dostala slavnostní šatečky po nějaké elfí princezně, měňavě zlaté jako slunce na koňské srsti, zdobené jemňounkým vzorem listí, květin a motýlů. Připravili si skvělou hostinu a večer u krbu uvedl Laito obě děvčata svou písní tam, kde byli ráno. Tentokrát si to mohli vychutnat bez rušivých dojmů.

Také následující dny s sebou přinášely mnoho dobrého. Laito zatím dopřával Světlušce stále stejně přepychové koupele, aby si zvykla na pocit čistoty, a byl dokonce ochoten v zájmu spravedlnosti přimhouřit oko nad tím, že se Mín sveze s ní. Vycítila jeho přání a otužovala se mimoto podle vlastního uvážení dál. Za pěkných dní se chodila koupat do Bouřné, což Laita zpočátku mírně znepokojovalo, ale časem se uklidnil a už ji při tom nesledoval tak úzkostlivě. Byl rád, že se k ní Světluška při této zábavě většinou přidává, třebaže už se rok skláněl k podzimu a horkým dnům nenávratně odzvonilo. Ve stravě se neomezoval nikdo - dobře věděli, že se musí posilnit na dny nouze. Zahrada za domem byla ovšem už několik let neudržovaná, a přece na ní dosud spočívalo citelné požehnání, takže je nasytila spoustou výborného ovoce a dokonce i zeleniny. A dům sám, jeho poklady moudrosti a krásy, jeho tajemství a kouzlo, jež bylo cítit i z těch nejobyčejnějších předmětů, poskytovaly oběma děvčatům nekonečné možnosti průzkumů, her a tvoření.

Smutné na tom bylo, že zjistily, že už si spolu nehrají v tak naprostém souladu jako dřív. Mín vyzrála prodělanými boji - byla nyní mnohem ráznější a rozhodnější. A pokud se se Světluškou stal za poslední rok v tomto směru nějaký posun, pak rozhodně ne k větší poddajnosti a přizpůsobivosti. Když se její maminka zbavila nejhorší nouze, snažila se věnovat víc pozornosti výchově svých dětí, což Světluška nesla s krajní nelibostí a byla stále vzdorovitější a trucovitější. A tak si nyní sice mnoho hodin spolu pěkně vyhrály, avšak zároveň se snad tisíckrát za den poškorpily a rozcházely se každá jinam. Někdy došlo i na šťouchance a to, žel, dokonce i z Míniny strany. Měla elfí výchovu, ale nedokázala se smířit s nespravedlností. Kdyby šlo Světlušce o život jako haradskému veliteli, byla by pro ni bez váhání nasadila vlastní, bez ohledu na utrpěná příkoří - ale nechat se od ní beztrestně otloukat? Proč? A většinou měla pěkně pádnou ruku, takže Světluška spustila příšerný křik. Laito tomu nevěnoval pozornost, aspoň ne v tom smyslu, že by se snažil zjistit příčinu. Světluška si cestou ještě jakž takž dávala pozor, ale tady vřeštěla často a kvůli každé maličkosti.

Jinak ovšem vzal nyní její výchovu do rukou s péčí sobě vlastní, což bylo dalším zdrojem nepříjemností. Učil ji pořádkumilovnosti a měl o pořádku své představy, desetkrát náročnější než její maminka - bylo jen chabou náplastí, že uklízeli čarokrásné pokoje Elrondova domu. Učil ji sebeovládání a pracoval na její kondici a otužilosti, což sice většinou dokázal spojit s nějakou zábavou, zážitkem či dobrodružstvím, ale přece jen to znamenalo nové a nové zásahy do jejího životního ideálu svobody a pohodlí. Ovšem, svobody a volného času jí poskytoval hojnost, ale to mu zároveň dávalo jednoduchou možnost, jak zkoušet její pravdomluvnost: stačilo, aby se jí pak vždycky zeptal, zda po sobě všechno uklidila. Pokud odpověděla po pravdě, znamenalo to konec svobody a nekonečné hodiny nudné práce, při které se jí zmocňovalo zoufalství, že snad nikdy v životě nevyhoví jeho požadavkům. V prvních dnech ještě většinou zalhala, úplně automaticky.

Co se Mín týče, bránila se těm pocitům, co jen mohla, ale nemohla si pomoci: občas měla Světlušky prostě plné zuby. Tohle uřvané, vzteklé dítě že je její nejlepší kamarádka, po které se jí rok stýskalo? Co se jen pro ni natrápila, kolik strachu o ni prodělala, jak byla šťastná, že se Laito konečně nechal přemluvit, aby ji vzal s sebou - a tohle je výsledek? Znamenalo to obrovské zklamání, tím horší, že si ho tak nerada připouštěla. A Laito k dovršení všeho teď věnoval Světlušce dlouhé hodiny, s čímž samozřejmě počítala a plně to chápala, ale přesto ji to úplně nezbavilo pocitů osamělosti a dokonce i žárlivosti: kolik krásného si mohli užít, kdyby tu byli spolu sami dva! Tak vzácné chvíle odpočinku v tomhle pohádkovém prostředí - a Laito nemá na ni čas, protože se věnuje nějakému uječenému, trucovitému, prolhanému hobiťátku! K tomu se ovšem hned družilo špatné svědomí, protože si celou dobu uvědomovala, že to byla ona, kdo si to od něj vyprosil.

A večerní chvíle u krbu? Zkažené zrovna tak. Od druhého večera neminulo téměř dne, aby se Světluška hned v úvodu nerozplakala nad nějakou lží, ke které během dne došlo. Než to s Laitem dali do pořádku, což většinou znamenalo předlouhé uklízení nejméně jedné místnosti, bylo tak pozdě, že obě děti pak rychle usnuly a většinu písně zaspaly. A to, co zbývalo, měla Mín otrávené stínem, který mezi ní a Laitem ležel. Nepřiznávala mu své pocity, částečně z ohleduplnosti, ale především proto, že se za ně styděla... a ty nepřiznané pocity vedly k výčitce či mírné zahořklosti vůči němu, které se nemohla ubránit. A hůř, nepřiznávala mu, že se neostýchá Světlušku uhodit. Byla si jista, že má na to právo - ale zrovna tak i tím, že by to nikdy nepochopil. Někdy si proto připadala horší lhář než prve Světluška - ale nedokázala přijít na to, co si počít.

kapitola 68.

"Přemýšlel jsem nad tím," nadhodil Laito jednoho večera během druhého týdne. "Víte, trochu mě mrzí, že nám potřeba k něčemu se přiznat většinou naruší píseň. Tak by se nemělo s písněmi zacházet. A pak, Světluška už si mezi námi možná připadá jako černá ovce, protože si nedokáže představit, že ve skutečnosti jsem to já. Co kdybychom se dnes na píseň připravili tím, že zkusíme něco jako sedmý den hry, jen tak, sám o sobě?"

Mín k němu zvedla oči.

"To chceš... i před ní...?"

Usmál se.

"Já začnu. Jemně a stručně, ovšem. Ty budeš druhá."

"Ale... ale..." vyděsila se Mín. "Prosím tě, Laito - nemohla bych... jen s tebou?"

Účastně na ni pohlédl, ale zavrtěl hlavou.

"Tak... to nemůžu."

Plně to respektoval - účast ve hře byla samozřejmě přísně dobrovolná. Horší bylo, že i přes to pokračoval v původním plánu, jako by se nechumelilo. Mín zprvu nevěděla, zda utéct nebo zůstat - ten pocit vyřazenosti byl strašný v každém případě. Pak, když Laito krátce a bez děsivých podrobností, ale také bez jakýchkoli ohledů k sobě samému, vyprávěl o své minulosti, dostala téměř neodolatelnou chuť skočit mu kolem krku a otevřít se mu také. Jak si mohla myslet, že by ji nepochopil? Vždyť není skoro nic, co by si sám neprodělal!

Silou vůle se ubránila. Připomněla si, že teď je jiný.

Nic jiného než utéct jí teď však už nezbývalo; vytratila se velmi opatrně, aby je nerušila. Až ve svém pokoji si poplakala, a ne zrovna krátce. Cítila se opuštěnější než kdy dřív.



Probudila se z neklidného spánku ještě před rozbřeskem, s otupělou hlavou a velikou žízní. Dřív než otevřela oči, zmocnil se jí pocit, že je Laito u ní. Zalila ji naděje, ať se jí bránila sebevíc. Bázlivě se rozhlédla.

Klečel na zemi vedle jejího lůžka, hlavu sklopenou. Vypadal, jako by tam tak čekal už kdovíjak dlouho.

"Laito?"

Něžně na ni pohlédl.

"Jdu tě poprosit za odpuštění, Myšáčku."

"Vstaň!" zaprosila. "Dobře víš, že jsi mi nic neudělal, ale i kdyby!"

Ale srdce se v ní zachvělo radostí.

"Přemýšlel jsem, víš, co tě asi trápí, žes to nechtěla přiznat před ní. A uvědomil jsem si, že jsem se zase už choval jako blázen. Věnoval jsem se jí sám a tebe jsem nechával opuštěnou - a to jsi mi mohla tolik pomoci!"

Zamrkala, aby rozehnala slzy. Tohle vyznání znamenalo jediné: teď se to změní! Zase budou spolu! Na ničem jiném nezáleželo.

"Odpustíš mi?"

Vzpamatovala se a chytila ho kolem krku.

"Ale Laito!"

"Dovolíš mi na znamení toho, abych ti trošku posloužil?"

Dal jí napít entí polívky - ze skvělé zdejší číše - pak se blaženě uložila zpět na polštář, zatímco se jí jeho jemné prsty rozběhly po čele a po spáncích. Ta nádhera!

"Tak jsem měl pravdu, viď? Zase se o tebe pokoušela žárlivost."

Povzdychla si.

"Kdyby jenom to! Víš, Laito, já už ji zkrátka nemám tak ráda jako dřív. Strašně mě to mrzí, ale nevím co s tím dělat. Je mi... je mi protivná."

Jeho prsty se zarazily.

"Teď?" tázal se udiveně. "Teď, když se to s ní obrátilo k lepšímu? Když už je čistá a o tolik se přiblížila pravdě..."

"No dobře! Jenže taky ječí a vzteká se a pořád se se mnou hádá. A pere. A Laito... prosím tě, slib mi, že mnou nepohrdneš..."

Zasmál se.

"Já - a někým pohrdnout, Myšáčku?" Konejšivě ji pohladil. "Nevydržela jsi? Dopustila ses násilí?"

Proč se jí už zase derou slzy do očí!

"Mám ti vymyslet něco hodně silného, aby ses z toho dostala?" tázal se velmi soucitně.

Zavrtěla hlavou.

"Víš, Laito... ono je to jinak. Já si prostě myslím, že je to tak správné. Když ona... taky násilí použije. A není ani raněná, ani bezmocná." Jak bylo těžké to vyslovit, když se na ni díval! "A... tak moc jí toho zase nedělám."

Byla připravena skoro na jakoukoli reakci, jen na to ne, že ji takhle vezme do náruče.

"Ono by to bylo vlastně nespravedlivé, viď?" broukl s porozuměním.

Přitiskla se k němu a nepřála si už víc.



Teprve po dlouhé, dlouhé době ji pustil a znovu jí pohlédl do tváře.

"Tak jsme přece jen hráli taky, viď?" řekl s úsměvem. "To mám radost. A co myslíš, chtěla bys to dotáhnout do konce? Stačí ti to raději takhle, nebo by sis to přála i se soudem a se vším všudy?"

Musela svést kratičký vnitřní boj. Znala jeho opravdovost v těchto věcech a měla z ní trochu strach - ale zároveň ji lákala.

"Tak snad... raději až do konce."

Všimla si nepatrné jiskřičky v jeho očích.

"Ale varuju tě předem, raději si to ještě rozmysli. Dala ses na cestu násilí - nebudu tě šetřit!"

Byla v tom zase ta stará touha udělat na něj aspoň trochu dojem? Vyklouzla z postele a poklekla mu k nohám.

"Tady jsem - nalož se mnou podle svého uvážení."

Přistoupil k oknu a natáhl se do křoví pro nějakou větvičku. Pak se vrátil a uhodil ji. Třikrát - a ani zdaleka ne pouze symbolicky. Poprvé v jejím životě, možná poprvé ve svém, i když hra se možná nepočítala.

"Teď mi budeš chtít asi oplatit stejnou mincí?" zeptal se pak, jako by se to rozumělo samo sebou.

To bolelo asi desetkrát tolik!

"Laito!" zavyčítala tichounce. "A já myslela, že mě chápeš!"

Poklekl k ní, vzal ji za bradu a zvedl její tvář proti své.

"Proč nechceš?" tázal se velmi laskavě.

Ne, netýrá ji. Ne tak docela. Teď už se doopravdy ptá.

"Ale Laito, od tebe je to přece něco jiného! Jsi můj otec... věřím ti!"

"Ale nevěříš! Rozcházíme se v názorech!"

"Věřím ti, že se mnou budeš jednat vždycky jen v dobrém, tak jak jsi slíbil. Věřím ti, že mě dokonce ani teď nezačneš bít, a už vůbec ne nespravedlivě. Právě proto, že máš jiné názory... o trošičku!"

"Máš pravdu, Myšáčku. Vydrž, nerad tě trápím. Ale přece jen, možná by sis dovedla představit, v této situaci, že bych po přechodnou dobu, než se věci zlepší, občas k takhle mírnému násilí sáhnout mohl? A trvat na tom, abys..."

"Ne, prosím! Budu se už strašně snažit, opravdu, ale odpusť mi protentokrát a nezačínej mě nutit... Nedokážu ti ublížit! Mám tě ráda!"

Nechal ta slova padnout do dlouhého ticha.

"Ano," ozval se pak účastně. "To byla tvoje největší bolest, viď? Že už ji nemáš ráda."

Dívala se, jak otevírá krabičku s mastí. Omočil v ní prsty a pomalinku natáhl ruku k jejímu čelu. Nechal ji tam, sklouzl na zem vedle ní a druhou rukou si ji přitáhl na klín.

"Pojď... Budu za tebe prosit... Nehnu se od tebe, dokud se neuzdravíš."

Entí polívka, teplo a zejména sladké vědomí smíření ji utišily. Musela mu usnout v náručí, neboť se probudila až dávno za bílého dne znovu pečlivě přikrytá na lůžku. Vzpomínala si na všechno - hned v prvním okamžiku si trpce zavyčítala, že usnula a připravila se o to nejlepší. Vzápětí však si uvědomila, že nemusí litovat. Ta ranní chvíle nesla své ovoce: Mín cítila, jak je jí dobře, nesmírně dobře, a nejenom proto, že už není sama. Vleklý stín byl pryč - cítila se čistá, báječně čistá, naplněná chutí do nového dne, ano, a láskou k těm dvěma. Už se nemohla dočkat, až je uvidí.

V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Vešel pojízdný stolek, docela sám - aspoň tak to vypadalo, neboť Světlušce za ním koukal jen vršek kudrnaté hlavy. Snídaně na něm byla mistrovským dílem jejích dovedných prstíků, upravená a ozdobená s největší péčí. Na kytici uprostřed stolku seděli tři nádherně vybarvení motýli a pokojně jí předváděli svá křídla - ty nepochybně přidal Laito v něžných vzpomínkách na Katonku. Světluška přirazila stolek k posteli a vzala Mín kolem krku.

"Promiň, Mín, že jsem se s tebou prala."

Věděla ovšem, čí je režie, ale ta slova byla pronesena tak srdečně a opravdově, že jí nečinilo žádné potíže stisk upřímně opětovat.

"Ty promiň! A díky za snídani - je překrásná!"



Od toho dne trávili většinu času všichni tři spolu a skutečně to bylo k prospěchu věci. Laito pouhou svou blízkostí, o jeho nápadech ani nemluvě, zkrášloval děvčatům všechny jejich hry; a v jeho společnosti bylo mnohem těžší se hádat, přinejmenším kvůli úplným hloupostem. Na druhou stranu, všechny nepříjemnosti spojené s Laitovou výchovou se Světlušce snáze nesly, když viděla, že se jim Mín s radostnou myslí podrobuje také. A třebaže Mín skutečně znala lepší zábavy než uklízení, s radostí platila tuto daň za společně prožité chvíle, které se ostatně ve třech snadno měnily z práce ve veselou hru.

Ne že by Laito nedbal na to, aby se jeho děti občas také učily pracovat či spolu vycházet samostatně. Ne že by to mezi děvčaty už nikdy nezaskřípalo. Mín nyní sice byla plná dobré vůle, ale nemohla se zase Světlušce trpně podvolovat úplně ve všem. Hned prvního dne už vlastně měla příležitost snést její šťouchanec s úsměvem. Nestálo ji to vlastně vůbec žádnou námahu. Měla ji prostě ráda.

Když se to ještě párkrát opakovalo, Světluška si začala dávat pozor. Mín teď byla jiná - bylo z ní cítit cosi elfího, cosi, co Světlušku naplňovalo zvláštní úctou. Vždycky, když na ni vztáhla ruku, cítila se tak nepříjemně, že se zkrátka musela omluvit, i kdyby nechtěla. Dokonce ani prosazovat svou už si proti ní nemohla tak snadno jako dřív.

V té době už také večery probíhaly většinou hladce. Vzájemná otevřenost se stala samozřejmostí a už i Světluška si na ni začínala zvykat natolik, že většinou nedocházelo k zapírání, které by se muselo řešit místo písně. A Laito tak jako tak dbal na to, aby se večery začínaly s dostatečnou rezervou, takže na písně každopádně vždycky zbylo času dost, v ideálním případě dokonce víc než dost. To mělo ovšem velmi povzbudivý a občerstvující účinek samo o sobě. Všechno se zdálo na té nejlepší cestě.

A právě v té době začala být Světluška najednou zasmušilá. Trvalo skoro celé dva dny, než vyklopila, co ji trápí: dolehlo na ni, že se rozešla s rodinou - vlastně zejména to, jak se s ní rozešla: téměř ve zlém.

"Chtěla by ses vrátit?" ptal se Laito něžně.

"Ne!" bránila se prudce. "To rozhodně ne! Chci zůstat s vámi! Ale... stýská se mi."

"Chtěla by ses tam jít s nimi rozloučit v dobrém?" zeptal se.

Horlivě přikývla.

"Vyznat jim všechno tak jako nám, a smířit se?"

Vyjukaně na něj pohlédla, pak znovu přikývla, o poznání váhavěji.

"Ty bys mě tam vzal? Ale to nemůžu chtít - dostali byste se kvůli mě do nebezpečí."

"Stejně uvažuju nad tím, zda se tam nevrátit. Iarwain dlouho nejde - možná potřebuje naši pomoc. A ta se nám ostatně mnohokrát vrátí, bude-li pak moci jít s námi."

"Ty jsi tak hodný!"

"Neslyšíš, co říkám? Já bych šel určitě. Ale nebýt tvého přání, asi bych vás dvě nechal zde v poměrném bezpečí. I teď by možná bylo lepší, kdyby tu Mín počkala."

"Laito! Když jdeš pomoci Iarwainovi?"

"Rozmysli si to! Můžeš při nás stát i na dálku... možná by to byla ta nejúčinnější pomoc ze všeho... a zase tak málo nevážíš..."

"Udělám, co mi řekneš, ale... strašně nerada bych, abychom se rozdělili. Koneckonců je nám předpovězeno..."

"No dobrá, dobrá, ještě si to rozmyslím. Ale tobě, maličká, musím povědět jednu vážnou věc. Nevíme, co čeho jdeme. Možná tam už nenajdeme nikoho z tvé rodiny."

Znovu se na něj dlouze, velice vážně zahleděla.

"Připrav se na všechno," pokračoval Laito tiše. "Ale netrap se příliš, vždyť už jsi nahlédla za hranice světa. Žádný život se neztrácí jen tak."

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )