Tuilindo samozřejmě dodržel slovo a ihned po návratu do tábořiště zahájil přípravy ke své hře - vlastně se do nich pustil s takovou horlivostí, že by mu v tom asi Melwen ani nemohla zabránit, i kdyby chtěla. Polní podmínky, v nichž nyní žili, v něm vzbuzovaly jisté veselí zřejmě ve srovnání s tím, na co si vzpomínal ze svého dětství, ale nejrůznější obtíže, které musel zdolávat, jen provokovaly jeho elán a tvořivost. Přípravné práce trvaly přes dva týdny a zahrnovaly stavební úpravy na potoce, budování malého roubeného stavení a ovšem náročné a zdlouhavé pátrání po rostlině, o níž občas Melwen v skrytu duše doufala, že ji nenajde; její naděje se však ukázala marná.

Během příprav trávili téměř všechen svůj čas s entkami, protože přípravy neprobíhaly v tábořišti, nýbrž na entím paloučku. Melwen i Tuilindo se dávno shodli na tom, že bude dobré pokusit se entky nějak zatáhnout do všeho, co dělají, i kdyby měly zůstat jen mlčenlivými svědky. Melwen měla nyní trochu obavy, jak na ně zapůsobí tak silné zásahy do krajiny a zejména práce se dřevem, ale dopadlo to dobře. Tuilindo si ovšem dával velký pozor, co dělá, a používal výhradně padlých či odumřelých stromů.

Laito se do příprav ochotně zapojoval. Téměř vůbec přitom nemluvil a pokud už ano, tedy co nejtišším šepotem; nyní už entky znaly z Tuilindových písní celý jeho příběh, ale přesto je svým hlasem nechtěl zraňovat.

"Zítra," prohlásil konečně Tuilindo jednoho večera. Melwen chtě nechtě pocítila jisté vzrušení, smíšené se špetkou strachu. Neměla ponětí, co ji čeká; Tuilindo nevyzradil předem nic, co nebylo naprosto nutné. Věděla jen, že každý den má svou myšlenku, která bývá vyjádřena i viditelně a hmatatelně, nějakou očistnou činností napůl symbolickou, napůl praktickou. Hlavní zásadou je naprostá dobrovolnost - každý ze zúčastněných si svobodně volí, do čeho se zapojí a co vynechá, protože do toho nemá chuť či proto, že to pro něj nic neznamená.

Když toho večera ulehla, zjistila, že vůbec není schopna usnout. Hubovala sama sebe, že je jako malé dítě, které se snadno nechá nalákat na tajemství a překvapení, ale nemohla si pomoci; všechno její trápení předchozích měsíců bylo přehlušeno napjatým očekáváním - nedokázala by se do něj vrátit, ani kdyby se o to snažila. Dlouhou dobu ležela a naslouchala šumění vodopádu, nakonec se zvedla a vyšla pod hvězdy k úpatí skály. Po chvíli přišel Tuilindo za ní, celý rozechvělý; vypadal jako někdo, kdo nalezl cosi nesmírně drahocenného, co léta považoval za ztracené. Ani se nepokusil ji uspat, jen si sedl velde ní a dlouho do noci jí vyprávěl o svém dětství ve Valinoru, až se její mysl naplnila zářivými obrazy, nezřetelnými, neboť si mnohé dovedla představit jen stěží, a přece nadevšechno krásnými.

"Hle, hodina míšení světel," řekl jí. "Nebo alespoň to, co se jí zde nejvíce podobá. Vidíš, jak se prsty dne polehoučku stříbrně dotýkají okraje světa? Každý okamžik té hodiny je jiný, plný nového světla. Vezmi si ji, je celá tvoje; takový je úkol prvního dne: brouzdat se za šera rosou, odpočinout ode všech plánů a přání a zde musím dodat i starostí a trápení, ode všeho, co zneklidňuje a poutá duši, a nedělat nic, jen vnímat a být, nechat myšlenky volně plynout, dokud tě rosa a světlo časného rána neumyje a neobčerství navenek i uvnitř. Víc nic - pak smíš pracovat třeba celý den. Nebo spát," dodal s něžným pohledem.

Nemohla mu zkazit radost. Rázně vstala a jako by už tak nebyla dost mokrá, nabrala rosy do dlaní a důkladně si třela obličej a šíji - poněkud drsně, takže měla obavy, že se to do jeho snové představy příliš nehodí, ale pokud se chtěla trochu probrat, nic jiného jí nezbývalo. Pak se na něj přes rameno usmála, trochu rozpačitě, neboť si nebyla jista, co si vlastně počne a co čekat, a zašla do lesa.

V tu chvíli jako by ji jeho přátelská ruka pohladila po čele a setřela všechnu tíseň i únavu. Dávno už takhle nešla lesem jen tak, svobodně a bez cíle. Po dlouhé měsíce byla plná plánů a horečné činnosti a pak zase těžkomyslnosti a beznaděje. Najednou bylo to všechno pryč a ona stála uprostřed lesa, sama, a kolem se pod stříbrným závojem rosy otevíralo letní ráno a vzduch se chvěl zpěvem nesčetných ptáků . Chodila pomaličku sem a tam, od stromu ke stromu, její oči ulpívaly na drahocennostech kolem, jiskřivé pavučině, zářivém lemování na lístku, břízce, ověšené svítivými korálky, kolem ní se tiše setkaly hodina stříbrná a zlatá, setkaly se a odpluly a ona se dosud nevrátila k ostatním, uchvácená a okouzlená. Ani jednou přitom nevzpoměla na noci v Lórien, a přece ji v tu chvíly přišly navštívit a ona je žila znovu, aniž o tom nějak uvažovala - daly každé živé vteřině přítomného rána silnější, lahodnější vůni a chuť.

Té noci spala lépe, ale Tuilindo ji vzbudil ještě dřív, za úplné tmy.

"Neboj se, horší už to nebude. Ale nesmíme propást nejkrásnější hodinu dne a potřebujeme předtím ještě nějaký čas jeden na druhého. Včera jsme zůstávali každý sám; dnešní den nás povede dohromady. Neboť takové je poselství druhého dne: zajdi za každým, komu jsi ublížil, pokoř se před ním, smiř se s ním, nahraď mu, co můžeš. Na znamení toho si nikdo nesmí umýt oči a učesat vlasy sám, ale požádá o tu službu toho, kdo mu má co odpuštět; bude-li odmítnut, zůstane tak." A okamžitě před ní poklekl a pokračoval: "Já vím, že už jsi mi dávno všechno odpustila, sestřičko, ale přesto tě prosím ještě o tuto službu. Velice rád bych tvé odpuštění pocítil."

Melwen se stáhlo hrdlo a oči ji začaly pálit. "Ráda to pro tebe udělám," vypravila ze sebe. "Ale co si mám počít já? Vy oba jste mi už stonásobně splatili každé své provinění, skutečné i domnělé, ale já dělám chyby ustavičně a přitom vám nemám co nabídnout. Tolikrát už jsem ti ublížila a tak strašně mě to mrzí, ale jak ti to nahradit? I kdybych se ti zavázala službou až do konce svého života, co dobrého tím pro tebe udělám? Co z toho budeš mít?"

"Ale sestřičko," těšil ji, "ty myslíš, že něco žádám? A i kdybych žádal, opravdu netušíš, jak velice jsi mě obdarovala a obdarováváš, právě teď? A kdybys mi pro klid svého srdce přesto toužila nabídnout službu do konce svého života, myslíš, že bych tím pohrdl? To by byl větší dar, než jaký si troufám i jen představit; všechno, co je ve mě, křičí touhou skočit po té příležitosti, ale nesmím, to by byla křiklavá nespravedlnost. Daruj mi něco menšího, pokud skutečně chceš: daruj mi jeden den v roce, to bude dost. Jeden jediný den, takový, jako je dnes, v čas, kdy všechno voní létem, rok co rok; den, kdy se k tobě vždycky znovu vrátím a budu s tebou chodit po lesích a dívat se na tebe a cítit tvé srdce, tím mi plně splatíš odpuštění všeho, co bys mi kdy mohla udělat, a ještě ti zůstanu mnoho dlužen."

"Taková by za mnoho nestála!" prohlásila Melwen s přesvědčením. "Přihlaš se o své, kdykoli budeš chtít, máš moje slovo."

"Nu dobrá, přijímám. A přihlásím se o své ještě dnes. Ale nezapomeň, že za to máš odupštění předem až do konce života; smíš mě požádat, abych ti ho zopakoval, budeš-li to potřebovat, ale už nikdy se nesmíš kvůli mně trápit. Hle, voda, kterou tolik miluješ, voda, která přináší útěchu a ztišení: ať z tebe spláchne každou bolest, každou ošklivou vzpomínku." A nabral vody do dlaně a umyl jí obličej, pomalu a něžně. Pak se ještě musela nechat učesat - byla to zvláštní zkušenost, krásná a nepříjemná zároveň. Posadil ji zády k sobě, takže ho neviděla a doteky jeho lehounkých prstů v jejích vlasech nebyly téměř cítit, a přece jí při nich běhal mráz po zádech. Dal si načas, aby měla příležitost jeho odpuštění opravdu pocítit a prožít; nyní byla zase ona v postavení Sineora, když mu ošetřovala ruku, a okusila, jak je ta zkušenost blahodárná.

Teprve potom, co prokázala stejnou službu Laitovi, Tuilindo svolil, aby konečně splnila i jeho prosbu: vyloženě si vychutnával to čekání. Umyla a učesala je oba se srdcem plným soucitu a v upřímné touze, aby zapomněli na všechno, co je trápí, ale s Laitem se jí pracovalo mnohem lépe. Jeho chundelatá skřetí srst jí připomínala kožich nějakého zvířete, teplý a příjemný na omak; když se dotkla Tuilindových stříbrných vlasů, měla chuť ucuknout, jako by dostala elektrickou ránu.

Nazítří se změnilo počasí. Celou noc hustě pršelo a nezdálo se, že by mělo hned tak přestat; navíc se udělala lezavá zima. Melwen se uprostřed noci probudila a musela si na sebe vzít svetr; pak dlouho nemohla usnout a ráno byla nevyspalá a celá rozlámaná. Jakkoli vodu milovala, ani v nejmenším se jí nechtělo vstávat za tmy, tím méně vylézt ze suché komůrky pod širé nebe. Tuilindo rozhodl, že ji učeše uvnitř, a pracoval hodně dlouho, neboť jí zapletl vlasy do spousty drobných copánků, aby mu déšť jeho dílo tak snadno nezmařil. Ještě souhlasil s tím, že si uvnitř vezmou něco k jídlu; pak už však trval na tom, aby vyšli ven.

"Oheň a voda," vykládal Tuilindo s potěšením, zatímco mu déšť stékal po tvářích a mokré vlasy se mu lepily na čelo. "Jedna kapka, padlá do plamene, zahyne v jeho žáru. Je-li však vody dost, oheň uhasí. Dnes večer všichni, pokud se nám to podaří, vstoupíme do vody s loučemi v rukou, neboť takové je poselství třetího dne: nosíš-li v sobě něco, co ti nedává pokoje, netrpělivost či hněv, třeba i spravedlivý, palčivou touhu či palčivý žal, nech svou duší proudit vodu, vzpomínky a myšlenky na všechno dobré a krásné, dokud jich nebude dost, aby tě utišily... ale sestřičko, proč se tolik zlobíš?"

Netroufla si odpovědět na zmínku o "krásné tiché hodince" nic z toho, co ji napadalo, ale na chvilku zaváhala, má-li opravdu brouzdat v dešti studeným šedivým lesem nebo zalézt do sucha a ještě se trochu prospat. Nakonec v ní zvítězilo něco mezi odhodláním hru vydržet, i když bude těžká, a obavou, aby se jí nevysmál pro nadšení, které dávala najevo ještě včera. A nebylo to nakonec tak špatné. Les měl v sobě cosi svěžího a přívětivého i beze světla - jeho tichá krása byla méně nápadná, ale vlastně stejně silná. Melwen se vrátila z procházky mnohem dříve než předhozí dva dny, ale v dobré náladě.

Jak však den ubíhal, začal se jí stále víc zmocňovat neklid a smutek. Laito odešel za potravou a Tuilindo se za celé dopoledne také neukázal, takže zůstala sama s entkami, které byly za deště vždycky ospalejší než jindy. Únava ji připravila o veškerou chuť do práce, ale nedokázala se ani rozhodnout, že všeho nechá a půjde si lehnout. Hezkou chvíli rozmrzele přecházela od ničeho k ničemu a než si stačila uvědomit, co se děje, rozběhly se jí hlavou obvyklé černé myšlenky.

Radostné vzrušení z počátku hry značně ochladlo a střetnutí z dnešního rána v ní oživilo starou nechuť k přehnané elfí trpělivosti, do níž se cítila nucena. Od toho byl už jen krůček k úvahám, jaký smysl má vlastně celé její úsilí a co ji tu čeká za život, pokud bude marné. Její nálada měla zpětný vliv i na to, jak na ni působilo počasí. Nízké šedé mraky a vydatný déšť nyní jen podtrhovaly smutek, který ji zaplavoval. Tak několik hodin mokla a křehla na břehu jezírka, ponořená do chmurných úvah natolik, že si ani neuvědomila, že vlastně vůbec nic nedělá a mohla by se docela klidně jít osušit a trochu si odpočinout.

Když se Tuilindo krátce po poledni vrátil, jen jednou jí pohlédl do obličeje a zavedl ji pod střechu. Tam jí bez ohledu na její protesty, že to vlastně není nutné, svým typicky něžným způsobem pomohl, aby se zahřála, a pak ji zapojil do přípravy oběda, do které se s velkou chutí pustil. Většinou přenechával tuto práci Laitovi nebo jí samotné, ale ne proto, že by mu byla nemilá. Jakmile Melwen viděla, že se ujal vedení, mimoděk trochu pookřála - věděla, že se má na co těšit. Jídlo, které prošlo jeho rukama, bylo z nevysvětlitelných důvodů vždycky mnohem lepší než obyčejně.

Když bylo všechno hotovo a pečlivě prostřeno mezi trávou a sedmikráskami uprostřed pokojíku, uložili se každý po jedné straně a začali spolu stolovat, pokojně a slavnostně, jak si to podávané jídlo žádalo. Melwen, vysvobozená z bludného kruhu svých myšlenek a zahrnutá pohodlím, které jí přes všechnu její otužilost nemohlo být než příjemné, se nijak netajila svou radostí a vděčností. A Tuilindo, jakoby povzbuzen její pochvalou chtěl ještě dovršit krásu chvíle, začal vyprávět.

Všichni v tu chvíli měli stejný pocit - že se to k sobě nehodí.

"Nemáš pocit, že u něj bylo to nářadí přece jen víc na svém místě?" odvážila se ozvat Melwen.

Chvíli bylo ticho.

"Z toho si nic nedělej," těšil ji Tuilindo. "To je jen poselství čtvrtého dne. Prostě ho nech v sobě zrát a třeba časem na něco přijdeš, třeba na něco docela nového. Ale kdybys mi to dovolila, jeden dar bych si teď od tebe přece jen vyprosil."

"Pokud opravdu nesmíš, zase se ti vrátí."

"Copak nevidíš, jak nepoctivé by to bylo?"

Laito včera přinesl zásoby všeho druhu, ale ona se poctivě ničeho nedotkla. Kolem poledne cítila už pořádný hlad a to jí ho znovu připomnělo. Myslela na to, jak pro ně už tak dlouho obětavě shání ovoce, které sám dosud nemůže jíst, a zatoužila pro něj něco udělat. Tak se stalo, že polovinu dne, kdy nikdo z nich nejedl, strávila přípravou jídla: upekla Laitovi velkou zásobu jeho sušenek, částečně tak, jak se to naučila u pralesního lidu, ale částečně i podle vlastní hlavy, ve snaze je udělat co nejlepší.

Když se Laito večer vrátil, ukázalo se, že měl podobný nápad: s pravou skřetí houževnatostí se celý den o hladu plazil po skalách, aby jim mohl přinést co největší výběr toho nejlepšího ovoce. S chutí se tomu zasmáli, ale nezbylo jim než se pocvičit v trpělivosti: bez Tuilinda jíst nechtěli, a ten se vrátil až dlouho po setmění. Když spatřil výsledky jejich práce, usmál se a pokýval hlavou.

Trval ovšem na tom, aby dnes, když už neprší, nejprve uspořádali to, čemu říkal "koupel světel". Melwen tedy dostala příležitost vyjádřit svou kapitulaci skutkem a spolu s ostatními sestoupit do jezírka s rozžatými loučemi v rukou. Pak však Tuilindo přiložil ruku k dílu a hostina, k níž se sešli až kolem desáté u rozžatého vodopádu, opravdu stála za to. Rozprávěli při ní o nejrůznějších věcech, až najednou se Tuilindo zatvářil, jako by si právě na něco vzpomněl.

Podívala se.

Nejprve neviděla nic, ale za okamžik rozeznala unitř kamene siluetu stromu, jemňoučkou, spíš jen tušenou. Ulpěla na ní pohledem, neboť na stromy hleděla vždycky ráda, a tu ten obraz před jejíma očima ožil. Už to nebyla síť čar v kameni, byl to skutečný strom, dýchal a rostl, a Melwen zapomněla na své okolí a stála uprostřed Fangornu a viděla znovu všechny stromy, které měla nejraději. Pak světla přibylo a ona se octla v Lórien a znovu vnímala nádheru jeho zlatých stromů a dokonce i tichou blízkost Elanor po svém boku.

A pak, zcela náhle, se vidění znovu proměnilo. V očích jí zabolelo pronikavé světlo a srdce se jí sevřelo čímsi mezi úžasem, hrůzou a nesnesitelným štěstím. Před ní stál opět strom, ale jiný, než jaké kdy viděla či si dovedla představit, třebaže o něm už tolikrát slyšela vyprávět; strom, pulsující vnitřním světlem, které z nej tryskalo v nesčetných zlatých pramíncích, ale i beze světla, sám o sobě, dokonalý ve všech tvarech i barvách - čistší a plnější než všechno, co znala - jakoby jediný pravý strom - strom, který ztělesňoval všechno, co i v Lórien bylo jen tušením a náznakem... a přece právě strom, milovaný jako všechny ostatní, tak blízký a známý. Na jedinou prchavou, zázračnou vteřinu se dotkli jeden druhého, jako by spolu už už měli promluvit.

"Že by se ti líbilo něco takového? Ale sestřičko, což jsem neviděl statečnost, s jakou skrýváš svou touhu, abys mi vyhověla a šetřila mě v mém trápení? Nyní nastal čas, kdy ti mohu tvé přání splnit, neboť jsi mě dovedla k vysvobození." Usmál se. "Když už máš být odsouzena na doživotí, ať z toho máš aspoň trochu radosti. Teď už ho poneseš s větším potěšením, viď?"

"Hm," řekla pomalu. "A kdybys chtěl moje srdce připoutat ke kameni, nebo mě zkoušet, jestli se mi to ještě může stát, je tohle asi jediný způsob, jak se ti to mohlo podařit. Jste s Laitem oba stejní - myslíte to dobře, chcete mi udělat radost... je to asi něčím ve mně, že to vždycky tak bolí." Vzdychla si a na okamžik ukryla obličej v dlaních. "Nechceš si ho vzít zpátky, dokud ještě není pozdě?"

A sotva to vyslovil, byl tu Strom zas, vybuchl v její duši naráz jako zlatý gejzír, zasáhl ji a uchvátil, nyní nesrovnatelně blíž, tak blízko, že spolu doopravdy mluvili, od srdce k srdci.

"Tak vidíš, sestřičko, tak vidíš," šeptal jí Tuilindo do vlasů - nevěděla, jak dlouhá doba uplynula, než ho byla schopna slyšet. "Takhle už to zůstane navždycky. Mohl jsem tě obdarovat bohatěji než trpaslíky, protože jsi mi otevřela své srdce a věnovala jsi mi svou důvěru a dovolila jsi mi, abych byl k tobě tvrdý. Nikdy bych neklesl tak hluboko, abych tě mučil, byť jenom s bezohlednosti. Někdy je bolest jen předstupněm radosti."

Laitovi podal jeho nářadí, také na pohled nezměněné - ale Laito už měl své pochybnosti. První, čeho si všiml, byla rozdílná váha.

"Teda kamaráde..." To bylo všechno, co ze sebe dokázal vypravit.

"To si mám na sebe tohle namazat?" tázala se Melwen zděšeně. "Doufám, že aspoň ne na obličej!"

Nebýt hrdosti, které se dnes vlastně měla zbavit, asi by se Melwen neodhodlala. Nedovedla se však smířit s myšlenkou, že by zbaběle couvla před něčím, co její společníci podstoupili, zvlášť když je to něco tak snadného - a jiskřičky v jejich očích, když ji sledovali, co udělá, byly více než výmluvné. Zaťala zuby a snažila se tvářit naprosto lhostejně, když na sebe patlala tu ohavnost.

"Jak dlouho si to budeme muset nechat na sobě?" zeptala se Melwen.

"Nebude-li o to prosit, ne," odpověděl Tuilindo pevně a protože Melwen zůstala zatvrzelá, letěla vzápětí do vody. To pro ní ovšem nebyl zase tak hrozný trest; a byli nyní vyrovnáni, takže to mohlo znamenat konec celé záležitosti... kdyby tím ovšem Melwen nepřišla o svou "ozdobu".

"Ale já nechci mít proti vám nějakou výhodu!"

Chvíli to v ní zlostí jen vřelo, ale nedokázala honem připadnout na nic dostatečně ostrého, co by mu řekla. Byla by po něm znovu skočila, ale náhle se zvedl, vztyčil se nad ní v plné výšce a upřel na ni takový pohled, že zůstala jako přimražená.

"Ubohá smrtelnice," cedil mezi zuby, "jak ses mohla opovážit proti mě pozvednout ruku? Zapomněla jsi, koho máš před sebou? Nevíš, že jsem elf, jeden ze Vznešených, o tisíce let straší nežli ty, a kníže mezi svými? A jako by na tvém provinění nebylo dost, vzdorně jsi odmítla milost, když ti byla nabídnuta, a dokonce i teď, když jsi byla po zásluze potrestána, se držíš své zloby! Podruhé už ti milost nabízet nebudu, ale ještě si můžeš vyprosit zmírnění trestu. Jinak už mého krášlícího prostředku neokusíš!"

Nepochybovala o tom, že žertuje, ale byl příliš přesvědčivý. Na jednu stranu cítila, že snad poprvé na ni nechává svou osobnost působit naplno, což za stávajících okolností bylo velmi nečestné a ona se proti tomu celým srdcem bouřila; na druhou stranu si zřetelně uvědomovala, že má pravdu. Oči v té černé tváři ji spalovaly svým pohledem; i přes odpudivý vzhled byl Tuilindo nyní skutečně nekonečně vznešený, převyšující všechny lidské krále - nejenom nedávná potyčka, ale i celá doba, kdy putovala s ním a tak samozřejmě přijímala jeho péči, se zdály nesmírnou troufalostí. Octla se na kolenou před ním, ani nevěděla jak.

Vzápětí jí zatrnulo u srdce, neboť vzal nůž a rozhalil jí šaty naprosto stejně jako předtím Sineor. Teď už čekala skutečnou bolest, ale on ji uhodil tak jemňoučce, že to bylo sotva znát - musel na to snad použít stéblo trávy nebo něco podobného. Přesto se jí oči zalily slzami - jeho laškování se jí dotýkalo příliš hluboko.

"Neplač," těšil ji. "Což nechápeš, že se vysmívám stejně sobě jako tobě? K čemu by mi byly tituly, jimiž jsem se oháněl, než k bolesti a hanbě, nebýt tebe? Až donedávna jen pomyšlení na ně bylo pro mě utrpením. Co jsem doopravdy než docela obyčejný elf, jeden z Prokletých, obtížně napravitelný, provinilý a pobloudilý, aniž o tom vůbec věděl! Dokud jsi nepřišla ty," pokračoval vroucně, "dítě z rodu zvláštním způsobem blízkého srdci Jediného, tak plná ryzí lásky, že si ji ani neuvědomuješ - dokud jsi nepřišla a nestala se mi usvědčujícím světlem a pramenem útěchy a rukou, podanou ve chvíli krajní nouze! Ano, byly doby kdy jsem na tebe hleděl jen z něhou a soucitem, ale ty jsou dávno pryč! Což ještě necítíš, že před tváří Otcovou jsme si rovni? Nebýt jeho darů, máme jen své chyby a selhání!"

"Opravdu?"

Příštího dne se Melwen konečně dočkala bylinkové koupele, na kterou myslela s jistými obavami po celou dobu. Zdaleka to však nebyl nejhorší zážitek dne, neboť toho rána je Tuilindo podle svého slibu vedl k tomu, aby přemýšleli nad tím, kde je v jejich životech ohně nedostatek, kde někomu zůstávají dlužni vřelost, nadšení či lásku - a ona si poprvé s hrůzou uvědomila svou pošetilost během putování se Sineorovým oddílem i to, jak vlastně během celé cesty přijímá obětavost svých společníků jako samozřejmost... a že se jim nedokáže vyrovnat, ani když si to uvědomí a začne se snažit ze všech sil. Jejím myšlenkám je přirozené se mnohem více točit kolem její vlastní osoby, než se to těm jejich stává i v těch nejslabších chvílích.

Znovu ji zamrazilo.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )