Ještě asi tři týdny musela Melwen čekat, než se Mechoděj odhodlal ji přenést na horu, ale patřily mezi nejkrásnější týdny, jaké dosud prožila. Jako by se vrátila do doby, kdy putovala s družinou elfů z Lórien po uzavření smlouvy s Tuilindem: najednou byla doma, mezi svými, už ne host podivného, nižšího rodu, ale vlastní dítě. Jistě na tom mělo svůj podíl to, jak se ochotně podrobila jejich kázni, i úzkost, kterou o ni pak všichni zakusili, ale Melwen bylo jasné, že především tu změnu způsobilo přání, které svěřila Sineorovi, třebaže si počínal jako pravý elf tak prostě a přirozeně, že nikdy nepřišla na to, jak to vlastně dokázal. Rozhodně nebyla nikdy svědkem toho, že by o něčem takovém někdy mluvil s ostatními, ať už přímo či nepřímo; a v rozhovorech s ní už se k tomu také nevracel; všechno, o čem spolu mluvili tehdy o samotě v džungli, jako by byla uzavřená záležitost. Melwen postupem času začala mít podezření, že to s těmi trny nebylo jen tak, ale cítila, že je naprosto nemožné se ho zeptat.

Sineor sám jí teď připadal jakoby jiný, ale nedokázala určit, zda pouze změnil chování k ní či zda se s ním stalo něco hlubšího. Cítila z něj mnohem více vřelosti než dřív; také se jí zdál veselejší, možná dokonce šťastnější. Neztratil nic ze své rozhodnosti a síly, naopak spíše získal; avšak zároveň v něm přibylo srdečnosti a něhy, takže jí občas v něčem skoro připomínal Tuilinda, i když už ji navenek tolik neobletoval jako v prvních dnech její nemoci. Zato s ní mnohem víc mluvil, o vážných věcech stejně jako o všedních, a vědomí vzájemné blízkosti mezi nimi stále sílilo. Melwen nyní věděla, že ji opravdu už dlouho přijímá jako dceru a nachází v tom značné potěšení. Jeho manželka zahynula už před lety a všechny jeho děti dávno odrostly.

"Na nohou se udržíš, to ano. Ale uvaž, zda splnění tvého poslání není více záležitostí srdce a mysli. Co chceš sdělit jiným, budeš-li uvnitř trpět jako dosud?"

Časně ráno v den, kdy se měli vydat na cestu, ještě dřív, než posnídali, odvedl Sineor Melwen znovu stranou a vyšplhal s ní na Tuilindovu skalku. Dlouho tam stál s rukou na jejím rameni a neříkal nic, jen se díval, jak vycházející slunce barví štít hory jiskřivým zlatem; a ona také nemluvila, úplně spokojená v tom tichém srozumění.

Pak si uvědomila, že ji někdo velmi jemně uchopil za ruku a zvedá ji k jejímu obličeji. Ucítila svěží, pronikavou vůni a všechna tíha z ní spadla. Měla pocit, že se právě probudila z těžkého snu. První, co spatřila, byl drobný zářivý kvítek. Vzhlédla. Proti ní stál Sineor a pátravě jí hleděl do tváře.

Loučení proběhlo rychle - bylo bolestné pro všechny zúčastněné. Pak Mechoděj uchopil jednou rukou Melwen, druhou Laita; Tuilindo se mu usadil na hlavě a vzal si na starost opičku, důkladně zabalenou. Soudil, že nejspíše přečká cestu bez dopomoci; druhé dva ent velmi pevně držel a Melwen navíc okamžitě ukryla tvář v tlusté vrstvě mechu na jeho hrudi, takže už ani neviděla, jak jim přátelé ze břehu mávají, a z celé cesty vnímala jenom táhlé houpání, jak s nimi Mechoděj dlouhými kroky brodil k hoře. Konečně ucítila, jak ji jedním tvrdým, ohebným prstem pošimral na zádech.

Zvedla hlavu; pohled dozadu jí stále zacláněl entův mohutný trup, ale za ním už neprosvítalo nic černého, jen zelená džungle, kterou byli obklopeni ze všech stran. Mechoděj nyní kráčel po rovině. Stromy se mu úslužně odkláněly z cesty a odevšad je vítalo skřehotání nesčetných ptáků. Pak se dostali k příkré, téměř kolmé skalní stěně a ent se pustil vzhůru, plynule a bez námahy, neboť se prsty u nohou pevně zachytil v každé skulince kamene. Po nějaké době stěna naráz přešla v další plošinu a podobným způsobem se rovnější a velmi strmé úseky střídaly i nadále. Po tomto obřím schodišti stoupali, dokud nenechali všechny cizokrajné stromy za sebou a neoctli se v lese Melwenina dětství, tvořeném duby a buky, habry a jasany. Citelně se ochladilo. Byl tomu právě rok, co Faramiir svým porozuměním změnil zoufalství v naději; ve Fangornu teď máj hladil staré stromy zlatýma rukama - zde se blížila zima a v této výšce už byla znát.

Konečně Mechoděj zastavil a zůstal dlouho stát a neříkal nic. Octli se teď na okraji dalšího rovného prostranství, porostlého žloutnoucí trávou. Melwen se dosud trochu chvěla chladem, kterému už hodně odvykla, a přece s radostí nastavila obličej svěžímu větru. Výhled nezacláněly žádné stromy a ona viděla černou plochu jezera pod sebou, z této výšky vzdáleného a zdánlivě neškodného, takže jí nenahánělo strach, a za ním zelené vlny pralesa, kterým sem přišli. Když však pohlédla k západu, spatřila místo nich modravé vlny moře skutečného, táhnoucí se do nedohledna. Opodál stékala z prudkého srázu nad nimi dosti silná bystřina, rozlila se v okrouhlé jezírko a přepadla vodopádem do lesa dole. A do polokruhu po obou stranách jezírka stálo devět prastarých, mohutných stromů. Jejich kmeny byly všelijak pokroucené, zohýbané a popraskané věkem a větví zbývalo jen málo, ale jejich velikost a síla budily úctu a všechny dosud zdobilo listí.

Naproti příchozím, na opačném břehu potoka, se nad jezírkem shýbala věkovitá smuteční vrba s bohatou záplavou splýavých zlatých vlasů, jejichž konce se smáčely ve vodě a teskně se chvěly v mírném proudu. Vedle ní se vypínala obrovitá třešeň. Kůra jejích větví se dosud krásně červenavě leskla, kmen však byl černý a ošklivě zjizvený. Pak dvě jabloně, stejně dotčené nemilosrdnýma rukama, po obou stranách vodopádu, bez ustání smáčené jemnou tříští. Bříza, do velké výšky černá a svraštělá, ale ještě výše sněhobílá a vznosná; lípa, shrbená jak stařenka, sehnutá věkem; akát s dlouhými trny na pahýlech větví; švestka, strašlivě zmrzačená, jen s jedinou větví a ubohou hrstičkou lístků; a konečně na samém kraji jezírka, příchozím nejblíže, hrdý buk ve stříbřitém šatu, nesoucí svůj osud s důstojností až královskou. Zvedal se nad všechny ostatní, třebaže také poznamenaný nejednou bouří.

Nesčíslněkrát během cesty si Melwen představovala tuto chvíli a vždycky si byla jista, že se neudrží a rozběhne se přímo k nim třeba přes trní či ostré skály. Nyní však dlouhou chvíli zůstala nehybně stát - div že pod tíhou zármutku neklesla na kolena. Dosud nikdy se takto neoctla tváří v tvář troskám něčeho, co bývalo krásnou bytostí. Všechny jí byly drahé na první pohled; ba, znala už tolik z vyprávění, že věřila, že přinejmenším některé by mohla oslovit jménem. Její lidské srdce bylo příliš malé a křehké pro soucit s tak nesmírným utrpením; připadalo jí, že se každou chvíli rozskočí... a vlastně se jí to zdálo docela na místě. Konečně se jí podařilo odlepit nohy od země. Pomalinku došla k buku, sesunula se na zem vedle něj, objala ho oběma rukama a rozplakala se, přimknutá tváří pevně k jeho jemné kůře; a nevnímala už nic jiného až do příštího rána.

Po pár krocích louka přešla v šípkovo-malinové houští, na pohled neprostupné, alespoň pro lidské oči; Tuilindo i Melwen okamžitě viděli, že jeho středem už byla upravena pěšinka. Prošli bránou mezi červenými korálky a octli se v lese, místy vzrostlém, místy tvořícím husté mlází. Odpolední slunce jasně svítilo a proměnilo ho v zámek ze zlatou podlahou a zlatou klenbou, nesenou temnými i stříbrnými sloupy. Melwen cítila, jak okřívá téměř proti své vůli. Zde byla doma - a mezi přáteli.

Po pár stech metrů narazili na další potok, který tudy protékal krásným korytem, plným mechových polštářků. Na jeho břehu je čekal Laito a vedl je proti proudu až ke skalní stěně. Tam les končil březovým hájkem, šplhajícím kus do svahu, z něhož se lil pěnivě bílý vodopád do nádherně modré tůně. Poblíž měl Laito připravené lůžko z březových větviček a suchého kapradí; Tuilindo nad ním nyní už jen postavil komůrku po vzoru pralesních elfů.

Tak se jim postupně začal rodit nový způsob života. První týdny strávila Melwen hodně podobně těm prvním dnům. Jakmile se trochu vzpamatovala, vrátila se k entkám a plakala s nimi, dokud jí nedošly síly; pak ji Tuilindo vzkřísil a odvedl či odnesl do tábořiště, kde ji dal dohromady pro nové kolo. Dělalo mu starosti, když ji viděl, jak se vyčerpává, ale věděl, že jí nemůže bránit; soustředil se tedy na to, aby měla alespoň dobrou péči. Sám zůstával s ní a trpěl s ní, nakolik jen mohl, takže většina všední práce zůstala Laitovi, který se pro jistotu entkám příliš nepřibližoval. Ujímal se jí však s nadšením, vděčný, že může být aspoň trochu užitečný.

Tato změna, podle entích měřítek velmi rychlá, naplnila Melwen obrovskou nadějí. Ve volných chvílích nyní byla plná plánů a nápadů, co by se pro entky mohlo udělat. Začala jim chystat dvakrát denně polívku, aby je posilnila; to znamenalo značnou námahu, neboť pracovala vždycky s celým jezírkem. Spolu s ostatními také usilovně vymýšlela způsob, jak napravit zlo z Hnědých zemí; tady však byla každá rada drahá. Melwen věděla, že sama se po přechodu Hnědých zemí vzpamatovala poměrně snadno po koupeli a odpočinku; jenže většinu času cestovala na Stříbrovláskovi a země se dotýkala pouze dvě či tři hodiny. Kdyby mohla pomoci samotná voda, jistě by se už Hnědé země dávno zelenaly; pro ty, kdo byli zasaženi naplno a přímo, nebylo tak snadného léku.

Ona i Tuilindo znali mnoho způsobů, jakými léčit zraněné či nemocné stromy, každý své, od prostého vyčištění rány po písně útěchy a uzdravení, jakých užívají elfové z Lórien. Oba dělali, co mohli; s některými pracemi však bylo nutno počkat do jara a Tuilindo mimoto soudil, že tyto prostředky tak jako tak nepostačí. Věnoval tedy dlouhé noční hodiny tomu, co již během této cesty tolikrát pomohlo: prosil o pomoc se srdcem obráceným vzhůru.

Mezitím nastala zima a všem přibylo hodně dřiny. U břehů jezírka se přes noc tvořil ledový škraloup a několikrát dokonce napadl sníh - vyrobit entí polívku byla teď nesnadná práce. Navíc se Melwen snažila, aby alespoň trochu pomohla svým společníkům při shánění potravy a ostatních věcí, nutných k životu. Večer bývala tak unavená, že tvrdě usínala, sotva ulehla. Zato Laitův elán jako by rostl s překážkami. Musel teď často šplhat po kolmé skále hluboko do nižších pater hory, aby sehnal něco k jídlu, ale únavu si nepřipouštěl - pracoval za dva, aby na Melwen zbylo co nejméně úkolů.

Dychtivě teď vyhlížela nějakou změnu na entkách, ale mnoho toho k vidění nebylo. Zlo z Hnědých zemí zřejmě dosud neztratilo nad nimi moc, neboť nikde pod nimi, kam až sahaly jejich kořeny, se neukázalo ani stéblo trávy. Jinak se zdály rozhodně zdravější, vyrážely na nich hojně nové ratolesti a přibylo listí, i když květů měly jen poskrovnu; také ovzduší bolesti, které je obklopovalo při jejich prvním setkání, znatelně zesláblo. Melwen však měla dojem, že to je jen tím, že upadly do ještě hlubšího spánku než dřív. Jako by všechno její úsilí nemělo jiný výsledek než silný tišící prostředek; samozřejmě, mohla být vlastně ráda, že je částečně zbavila utrpení, ale... inu, nebylo to přesně to, oč jí původně šlo.

Mnohokrát si lámala hlavu tím, jestli neudělala nějakou chybu - jestli nejednala s entkami příliš jako se skutečnými stromy a neupevnila tak nechtěně jejich současný stav. Na takové otázky se však těžko hledala odpověď; byla si nyní mnohem méně jista, jak by s nimi vlastně měla jednat, a přece se někdy prostě nemohla vyhnout obyčejné lesnické či zahradnické práci. Snažila se s nimi aspoň co nejvíc mluvit, ale někdy z toho bývala zoufalá; občas z nich cítila jistou vlídnost, náklonnost k sobě, špetku něhy, kterou vzbuzovala ve Stromovousovi či Mechodějovi, častěji jí však připadalo, že s ní mluvit odmítají, že se křečovitě drží své mlčenlivosti a zapomnětlivosti, občas až vzdorovitě či dokonce škodolibě. Týdny utíkaly, ale na této věci se nic neměnilo.

Během onoho prvního léta na hoře, v době, kdy byla ovoce všude hojnost, jarní práce skončily a Melwen nebyla už tolik vytížená a unavená, začala zvolna ztrácet své nadšení a trápily ji všelijaké neveselé myšlenky. Vypadalo to, že přešla půl světa a podstoupila tolik námahy a utrpení, jen aby zbytek života strávila ošetřováním několika starých, neplodných stromů, od nichž už nebude moci čekat nic jiného, než že jí budou před očima trouchnivět a pomalu umírat. Její ohnivé mládí se bouřilo proti té představě; a třebaže velmi usilovala o "trpělivost s radostnou myslí", o kterou ji prosil Tuilindo, příliš se jí to nedařilo. Měla proto zlost na sebe a dokonce i na něj, ať se sebevíc snažila na něj myslet výhradně s láskou - na sebe, že nedokáže něco tak zdánlivě snadného, na něj, že se ji proti její přirozenosti snaží vpravit do svého pomalého života. Jemu se to mluví, říkala si v duchu chtě nechtě, když na něm neviděla žádné známky toho, že by mu čekání snad připadalo dlouhé, jemu se to mluví, když si může dovolit čekat třeba tisíc let!

Nerozpoznala, že na něj má zlost i z jiného důvodu: pro jeho dlouhé hodiny o samotě, kdy se snaží vyprosit nějakou pomoc. Copak ještě nechápe, že to nemá žádný smysl? Na co chce ještě čekat, a jak dlouho? Kdyby si byla uvědomila, co ji to vlastně napadá, byla by takové myšlenky odmítla jako nerozumné; cítila však jen sílící nechuť a beznaděj. A temnota v její mysli, dávno zapomenutá a zdánlivě zneškodněná, začala pomalinku znovu narůstat a nahlodávat ji, nenápadně a nezřetelně. Ano, dlouho prosíte bez odpovědi. Ale je to vůbec nějaký div, po tom všem, co jsi cestou pokazila? Co vlastně čekáš? Že to zůstane bez následků? Však ti sám Tuilindo už dávno vysvětlil, že něco takového není možné. Přišla jsi sem na horu jen marně čekat a zvolna uschnout, a můžeš si za to sama.

Ani jednou to nevnímala takto, jako souvislý sled myšlenek - opět cítila jen rostoucí odpor k sobě samé, neklid a smutek, který se ve volných chvílích projevoval nekonečnými řetězci obav, starostí, ošklivých vzpomínek a nepříjemných představ. Čím dál hůře spala a především tomu přičítala svou špatnou náladu. Nedokázala už poslouchat některé s Tuilindových písní - někdy ji dráždily, aniž věděla proč, někdy jí z nich bylo do pláče. Nyní už nechodili za entkami společně, naopak - většinou se střídali. Tuilindo vytušil, že jí jeho společnost není vítaná, a držel se zpátky, i když zůstával po ruce, kdyby snad něco potřebovala.

Koncem podzimu se její smutek zdvojnásobil. Bylo zřejmé, že entky jsou stále ještě mnohem více stromy než samy sebou - to se mimo jiné projevilo i tím, že na zimu upadly do ještě hlubšího spánku. Na plošině kolem nich byla znát pravá podzimní teskná nálada; pocit pozvolného odumírání se stal něčím zcela přirozeným. Vlaštovky odlétly, ale Melwen si nebyla ani zdaleka jista, zda se jí podařilo jim vpravit do hlavy svůj vzkaz - neměla na to mnoho sil a ony byly příliš zaujaty přípravami k cestě. S každým zimním dnem se propadala do stále temnějšího zármutku, ještě zhoršovaného vědomím, že takhle není entkám zhola nic platná. Nyní už její trápení mělo jasnou myšlenkovou podobu, jenže mezitím už si na ně tak zvykla, že jí ty myšlenky připadaly vlastně docela pravdivé.

Nastalo opět jaro, jejich druhé jaro na hoře; Melwen nyní táhlo na osmnáctý rok. Nezdálo se, že by přineslo nějakou změnu k lepšímu. Entky vypadaly po všech stránkách naprosto stejně jako loni; Melwen se cítila jako suchý strom, nad nímž nemá jarní sluníčko žádnou moc. Už neměla ani sílu se trápit tím, že se nic nemění; jen ještě hlouběji ji srazilo do její otupělosti, když vlaštovky nepřinesly žádný vzkaz. Věnovala se mechanicky své práci, takové, kterou bylo možno mechanicky dělat. Občas s entkami i promluvila, v prostých sděleních lásky a soucitu, které se vyhýbaly čemukoli, co souviselo s jejím vlastním životem. Odpověď nečekala. Se svými společníky nemluvila téměř vůbec. Když potřebovala cítit, že není sama, brávala do náruče svou opičku a dlouho, bez jediné myšlenky ji hladila po huňatém kožíšku; jedině z toho a mlčenlivé přítomnosti obyčejných stromů dokázala načerpat trochu útěchy. Pak však nezbylo než se vrátit k běžnému životu a všechno začalo nanovo. Jak ubývalo práce a přibývalo horkých dní, bylo to stále horší.

V první chvíli se chtěla otočit a vrátit do tábořiště, ale okamžitě si to rozmyslila. Neměla nejmenší chuť se vůbec setkat se svými společníky, tím méně jim vysvětlovat, jak se cítí. Chvíli bezradně postávala na místě, pak se rozhodla, že se jen tak projde, nejlépe po nějakém jiném patře, kde na ně tak snadno nenarazí.

Nejprve chtěla vyšplhat vzhůru, kde nemohla nikoho potkat. Laito sice teď většinou pro ovoce nechodil, ale chtěla mít úplnou jistotu. Nepodařilo se jí však nalézt žádné místo, kde by dokázala skálu zdolat. Nakonec to vzdala a sestoupila dolů cestou, kterou znala. Asi hodinu bezcílně bloumala lesem o patro níž, ale pak se jí zmocnil strach, že ji její společníci začnou postrádat a hledat, a zatoužila odejít někam, kde ji tak snadno nenajdou; čím dál méně měla chuť se s nimi setkat. Slézala tedy níž a níž, dokud se nedostala na patro, kam už ani nechodili pro potravu. Bylo to to nejnižší patro, těsně sousedící s temnotou; ve svém současném rozpoložení tomu však byla téměř ráda.

Po zbytek odpoledne a dlouho do noci přecházela či posedávala v džungli tohoto posledního patra, zabraná do svých černých myšlenek, ještě umocněných bolestí hlavy a těžkým vzduchem, kterému už odvykla. Tentokrát už nedokázala ani vnímat stromy kolem sebe a opičku poslala pryč - neměla na ni náladu. Cítila teď stále jasněji, jak se jí nechce vrátit do tábořiště a pokračovat v tomhle životě, tak naprosto marném - na druhou stranu nevěděla, co by vlastně dělala jiného. Dlouhé měsíce už měla jen jediný cíl, jediné poslání - za čím půjde, pokud se nyní rozhodne, že se vzdá marného úsilí? Její dětství ve Fangornu je uzavřená kapitola, tam už se nemůže vrátit - i kdyby nebylo hanby z toho, jak zklamala, ten život už patří někomu jinému, někomu, kým dřív byla, ale nyní už být nemůže. A nikde jinde na celém světě nemá jediné místo, kam by patřila, jediného člověka, s nímž by ji pojilo nějaké pouto. Stále víc a víc jí připadalo, že je na světě vlastně nějakým nedopatřením: bez domova, beze svých, bez užitku, jen s posláním, které nadobro zkazila a po němž jí zbyl život nesnesitelný svou prázdnotou; s povahou a minulostí, které jsou světu jen ke škodě a ostudě; smítko ve větru, kterému by bylo lépe, kdyby vůbec nebylo - jemu i všem ostatním. Hle, kolik jich už trpělo, aby jí pomohli s něčím, co se nakonec vůbec nepodaří. Ještě teď váže dva krásné elfy, kteří už se dávno mohli toulat svobodně světem a věnovat se po libosti tomu, co sami považují za dobré, a kteří tu zbytečně trčí a budou trčet ještě celá léta - jen kvůli ní!

Melwen už nepochybovala o tom, co udělá. Byla rozhodnuta. A jakmile se rozhodla, o něco se jí ulehčilo. Vědomí, že nalezla nějaké řešení, nějaké východisko, ji naplnilo pokojem, jaký už dávno necítila. Začala nyní zcela věcně uvažovat, zda není ještě něco, co by měla před odchodem zařídit. Pomyslela na všechny, kteří jí věnovali svou lásku: Stromovouse, Tuilinda, Laita, Mechoděje... Elanor... Sineora... má se s nimi nějak rozloučit? Toužila jim říci jen jediné: aby jí ještě naposledy odpustili a pak zapomněli, zapomněli, že vůbec kdy byla. Položila chvějící se prsty na strom, který jí stál nejblíže, ale odmítl převzít vzkaz. Povzdychla si - tušila předem, že to nebude možné. Ale aspoň se rozloučí s jejich dárky - rozhodně je nevezme s sebou do té ohavné tmy.

Elanořin svetr zůstal v tábořišti - tak je to dobře. Ať putuje s Tuilindem domů a je mu potěšením na cestě. Kámen, který dostala od Laita, však od chvíle, kdy jej přijala, odložila pouze jednou: když se poprvé chystala vkročit do temnoty. Nyní ho sňala znovu a uložila do mechu. Tady ať leží: kapka dávné mízy u paty stromu. Pak vzala do ruky Sineorovu kytičku a začala ji vyplétat s lemu rukávu, kde ji vždycky nosila.

Svěží, pronikavá vůně se dotkla jejích smyslů jako závan čerstvého vzduchu po dusném, úmorném dni. Měla pocit, jako by z ní spadla nesmírná tíha. Dlouhou chvíli se nedokázala od té vůně odtrhnout - opakovala si, že je její povinností kvítek odložit a pokračovat v tom, pro co se rozhodla, ale místo toho jen stála a s rozkoší se nadechovala, znovu a znovu.

"Až to bez tebe nebudu moct vydržet, zase sem zajdu," řekl jí Mechoděj. Na vteřinku se jí sevřelo srdce při představě, jak starý ent brodí přes moře tmy, jak stoupá po úbočí hory vzhůru, jak se těší, že znovu uvidí tu, které říkal enťátko... jediné enťátko, které kdy ještě bude mít... ale ona tu nebude, už nikdy. A Stromovous tam doma... také si na ni zvykl za ta léta, co spolu prožili, jistě se mu stýská, jistě by si přál, aby se jednou vrátila... ale co může dělat? Jak by se vůbec kdy s nimi mohla setkat, jak by jim mohla pohlédnout do očí, když zklamala všechny jejich naděje?

A pak, jasnější a ostřejší než ostatní, se jí vybavil její slib pod Horami stínu, sám o sobě, zbavený všeho krásného a příjemného, co tehdy prožívala, jen ten holý slib: "Odpusť, že jsem ti chtěla zbaběle utéct z boje. Neudělám to. Budu se snažit pomoct entkám, dokud budu aspoň trochu moct. Nejen kvůli nim, ale i kvůli tobě, abys věděl, že tě má někdo rád a drží při tobě."

Nedokázala se té vzpomínky zbavit. Mohla si tisíckrát opakovat, že ten, s kým tehdy mluvila, má její lásky zapotřebí nejméně ze všech a že beztak není schopna nikomu žádnou lásku poskytnout - vzpomínka jí nijak neodporovala, nijak ji nepřesvědčovala, pouze zůstávala v jejím vědomí, živá a zřetelná. Melwen cítila stále víc, že se musí podvolit, navzdory všemu - že musí přijmout život, který jí připadá nesnesitelný, i úkol bez naděje - že jí nic jiného nezbývá. Je ovšem pravděpodobné, že on k ní necítí nic jiného než odpor - že o žádnou její lásku nestojí - že její láska má jen směšnou cenu - ale přesto mu ji nedokáže odpeřít.

Probudila se do jasného rána, které zelenavě prosvítalo listovím. Tuilindo ji ani na chvilku nepustil z náručí, jen natáhl ruku a omyl jí obličej rosou. Pak jí dal napít ze své polní láhve. Ke svému překvapení zjistila, že je v ní entí polívka; netušila, kde k ní mohl přijít, ale nejspíše byl někdy u jezírka těsně po ní a trochu si nabral. Konečně jí dal znovu přivonět k Sineorově kytičce. Poddala se jeho péči bez jediného slova a sama se nepokusila podniknout vůbec nic, spokojena s tím, že převzal vedení. Pokud jí přidělí nějakou práci, podvolí se; ona sama už nemá žádnou budoucnost.

Uhodl přesně, jako vždycky, avšak popsal to příliš prostě a krátce - připadalo jí to až lehkovážné ve srovnání s tou nekonečnou tíhou zoufalsví, kterou tak dlouho nosila.

"Ty se na mě kvůli tomu pořád ještě zlobíš?" zeptala se tiše.

Nebylo snadné zvyknout si na tu myšlenku, po všech těch temných měsících. Věděla, že má Tuilindo pravdu, ale nedokázala se vzchopit k naději.

Přitiskl si její hlavu k sobě. "Ne ne, sestřičko," řekl velmi něžně. "Už žádné další tresty, ani zjevně, ani skrytě. Nic nenamítej, vím dobře, co v tobě pracuje. A nic horšího než to, co jsi okusila na ostrově, beztak neznám." Náhle se odmlčel a usmál a oči mu zahořely dávnou vzpomínkou. "Pokud však toužíš zakusit čistotu... zakusit ji skutečně naplno... myslím, že bych pro tebe opravdu něco měl." Znovu se odmlčel a pak začal vyprávět, jako si už tolikrát navzájem vyprávěli během této cesty. "Lázeň, kterou znáš, je vlastně jenom jeden krok, jedna součást sedmidenní hry, kterou jsme hrávali v době mého dětství ještě za mořem, vždy před největší slavností roku, slavností Díkůvzdání. Je občas nesnadná, ale krásná; a dotýká se zároveň srdce i těla. Jak lehce se pak tančilo uprostřed zástupu plesajících, jak ostře se každá píseň vpisovala do duše! Ach ano, sestřičko, naučím tě jí, budeš-li chtít, a budu ji hrát s tebou, tak jako ji se mnou hrávala maminka a mnozí další ze starších, vlastně všichni, které jsem tehdy nejvíce miloval."

Nerada ho rušila z okouzlení, ale musela se zeptat. "Ale... tehdy jste ani něco jako očištění nepotřebovali, nebo ano?"

"Na to se těžko odpovídá. Snad ne tak, jak si to ty nyní představuješ, ale čistota je velký dar, i když ji neporovnáváš se špínou... je to lehkost, svoboda... jako když se svět zazelená po dešti, jako když běžíš s větrem ve vlasech, dál a dál... čím víc světla v tobě i kolem tebe, tím víc po ní vlastně toužíš, třeba je to touha bez bolesti, touha po prameni, ze kterého se kdykoli můžeš napít podle chuti. Možná právě tehdy a jenom tehdy jsme po ní toužili dost, než v nás tu touhu potlačil hlad po tvoření a poznání, které se nakonec stalo naší zkázou, protože jsme v něm neznali míru - než se naše pozornost odvrátila od maminky k otci."

Teď už Melwen úplně zapomněla na sebe, ztracená v jeho vzpomínkách.

"Byla pevná," odpověděl tiše. "Raději snesla ztrátu všech svých dětí. Nikdy už jsem ji živou nespatřil, jen v Mandosu jsem pak léta hleděl na bolest, kterou pro nás trpěla v dobách odloučení... jako v chladném zrcadle, bez naděje, že by bylo možno na druhého zavolat či se ho dotknout." Zachvěl se, jako by se snažil ze sebe setřást tu vzpomínku. "Ale už dávno předtím jsem cítil její slzy vždycky, když bylo nejhůř, břemeno i útěchu zároveň... snad něco tuší i teď... snad se potěší... Ne, netrap se sestřičko, to nejhorší už je pryč a všechno už to bolí docela jinak než dřív. Myslím, že s tebou budu moci hrát její hru s potěšením a že si přitom navzájem budeme tím, čím mi byla ona: já tobě zkušeností, ty mě něhou a teplem svého srdce. Dám ti to nejlepší, čeho budu schopen, ale teď seber odvahu a udělej, co je na tobě."

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )