Čekání se nesnesitelně vleklo. Vítr svištěl a burácel a začínala být velmi nepříjemná zima. Nelle se jednou zvedla a pokusila se udělat pár kroků k lesu, ale stěží se držela na nohou. Rozmrzele si zase lehla, pak se najednou ztratila docela, ale vzápětí znovu objevila. Laito jí přikázal, aby chránila Mín - nedokázala ji opustit, ať chtěla sebevíc.

Mín nejistě uvažovala, co by bylo nejlepší dělat. Mnoho ji toho nenapadalo, alespoň ne toho, čím by pomohla Laitovi. Pomyslela na to, že by asi měla zkusit pomoci Nelle - viděla ostatně sama, jak moc se trápí. Jenže si nebyla jista, že její pohlazení bude přijato stejně dobře jako Laitovo. Už už natahovala ruku, ale pak ji plaše stáhla zpět. Čekaly kousek od sebe, ale jako by mezi nimi stála hráz.

Mín cítila, jak je jí zima, stále víc. Cvičila, jak dokázala, když se nemohla zvednout. Pomohlo to, ale jen na chvíli, a ona byla tak příšerně unavená. To se opakovalo ještě... ne, už ani nevěděla, kolikrát. Laito říkal za chvilku! Opravdu ještě nejde?

Padl na ni takový neklid, že téměř nemohla vydržet na místě. Jen málo chybělo a byla by se jako Nelle pokusila rozběhnout k lesu. Udržela se, s velkou námahou; pak ji však napadlo, jak by jí asi Nelle byla vděčná. Mohla, ba musela by tam s ní, aby ji chránila - byla by vysvobozena z nucené nečinnosti!

Než se však stačila zvednout, padla na ni nesmírná únava. Ne, nemůže tam. Vždyť neudělá jediný krok. Má nohy jako z olova. Celá se třásla zimou, zuby jí cvakaly, věděla, že by měla zase cvičit, ale nešlo to, ruce a nohy neposlouchaly... Co že to vlastně chtěla dělat?

Náhle ucítila velice příjemné teplo. Někdo ji objímal, někam ji nesl. Proč nic nevidí? Zvuky se změnily. To ustavičné, nervy drásající svištění bylo pryč, i když hukotu, skřípění, praskání a jiných nepříjemných zvuků slyšela ještě dost. Měla nějakou látku přes hlavu. Zavrtěla se, aby se z ní dostala, ale marně.

"Klid, Myšáčku, klid. Hned tě vysvobodím, jen co se trochu zahřeješ."

Laito! To je jeho srdce, co cítí, tak blízko u sebe. Konečně se jí v hlavě rozjasnilo. Má ji pod košilí, strčil si ji tam celou, aby se rychleji zahřála. Přitulila se k němu a nepřála si už víc.



Když se pozdě odpoledne probudila, vítr stále ještě hučel ve vrcholcích stromů, ale uvnitř lesa byla zima velmi přijatelná a Laito ji zahřál dostatečně. Byli na pochodu; od rána, aniž to věděla, urazili už hezký kousek. Když Laito poznal, že je vzhůru, vyprostil ji z jejích obalů.

"Jak ses vyspala, Myšáčku? Už je ti líp?"

"Laito, ty jsi úžasný! Jak jsi to dokázal?"

Zasmál se a ani se nepokusil ji pozlobit pro její nedočkavost.

"No, nemám pocit, že bych zrovna něco dokázal. Zkazil jsem, co jsem mohl, a měli jsme oba namále, ty i já. Ale nakonec jsme vyvázli - myslím, že máme za co být vděčni."

"Povídej, prosím! Jak to bylo?"

"Nu... vlezl jsem jim krásně do pasti... rovnýma nohama... ale to mě tak nemrzí jako to, že jsem se nedokázal přimět, abych je oslovil... nu, tak jsem tedy mlčel a šel dál a dál jako to telátko... až kolem mě uzavřeli kruh."

"A... pak?" ptala se Mín bez dechu.

"Nu... pak to začalo být zvláštní. Snad to bylo těmi malými, co mi stáli na ramenou... zkrátka, začal jsem se cítit víc a víc jako ent... nevím, jak ti to vysvětlit... samozřejmě, že mi na tobě pořád strašně záleželo, celou dobu... ale zároveň jako by mi bylo skoro jedno, co s námi bude... a zato mi nebylo vůbec jedno, co bude s nimi, víš, se všemi těmi nádhernými enty, zasaženými zlem... a tak mi najednou už nebylo zatěžko mluvit, pověděl jsem jim to pěkně od plic, skoro by se dalo říct jako skřet skřetovi... a oni, nevím ani proč, mě vůbec nezašlápli, jen stáli a poslouchali... a já mluvil a mluvil... v srdci jsem šílel starostí o tebe, ale mluvil jsem pěkně rozvážně a pomaloučku, po entím... a, nu, oni to vzali. Tedy aspoň někteří. Jsou mezi nimi samozřejmě rozdíly, víš, někteří jsou hodně zkažení, někteří jenom divocí a někteří vlastně hodně blízko tomu, čemu bys řekla obyčejný ent... a takoví měli naštěstí víc moci i autority - jakmile jsem je měl na své straně, bylo vyhráno. Vaše zahrádka samozřejmě hodně pomohla, abych nezapomněl."

"Takže..."

"Nu, pokud jde o nás a naše přízemní potřeby, to víš... podmínky jsou přísné, i když pochopitelné. Buď budeme uvnitř, ale bez ohně, nebo si můžeme nasbírat mrtvé dřevo a udělat si ohníček venku jako včera... Zatím..." Mrkl po Nelle. "Zatím postupujeme dál a později se uvidí, podle počasí."

Ještě tři dny trvalo, než se vítr utišil. Pak se velmi ochladilo. Jejich postavení bylo lepší v tom, že si mohli nasbírat mechu a lišejníku na přídavné entí oblečení, kolik chtěli; noci bez ohně se však už vydržet nedaly a Laito se snažil vždycky včas vybudovat co nejlepší nouzové tábořiště. Na každém z nich také založili zahrádku, alespoň nasucho, ze semínek; pramenům, z nichž pili, dávala Nelle příkaz probudit se naplno až na jaře. Vody bylo málo a ona věděla, že jejich zahrádky zůstanou jen symbolickou prosbou o smíření, pokud se počasí nezmění.

Nicméně nebýt zahrádek, asi by pro ni to pomalé tempo bylo k zbláznění - takhle je dokázala ještě jakž takž snést. Pokud jde o Laita, myslel s obavami na to, co se stane, jestli za tohoto mrazu přijde vítr znovu.

Díky své bdělosti skutečně vycítil změnu v počasí dřív, než nastala, a celý den pilné práce věnoval stavbě co nejbytelnějšího úkrytu, takže když nazítří vítr přišel, mohli už se schovat a poslední práce dokončovat zevnitř.

Základem stavby byla opět mírná terénní vlna, prohloubená výkopem tentokrát mnohem hlubším. Zastřešili ho dřevem a hlínou a z jedné strany mírně prodloužili i za úroveň střechy, takže vznikl prostor, kde mohli uskladnit zásobu dříví. Uvnitř se dalo sedět i ležet, i když nikoli stát. Nelle se tam vešla pouze v útlé dívčí podobě.

V jedné stěně vyhrabal Laito ohniště i s komínem a první dny, kdy byli uvězněni uvnitř, věnoval dalšímu vylepšování. Na otevřenou stěnu, zahrazenou zprvu jen po způsobu pralesního lidu, vyrobil pěkné zavíratelné dveře a postaral se také o teplá lůžka ke spaní. Celkově vzato to tu bylo mnohem méně pohodlné než v sídle na okraji Velkého zeleného hvozdu, ale byli chráněni před zmrznutím a navíc o mnoho tvrdých mil dál.



Nakonec tu strávili řadu dní. Vítr tentokrát konečně přinesl sníh, pravda v podobě bičující a oslepující vánice, během které si znovu a znovu museli prokopávat komín a větrací otvory. Mín nesměla ven vůbec a Nelle s Laitem měli co dělat, aby tam nějak přečkali aspoň těch pár chvilek, potřebných k nejnutnějším pracím. Následovalo pár teplejších dní s občasným sněžením, ale Laito odmítl dát svolení k odjezdu, neboť čekal další změnu. Přišla v podobě další vánice, po níž následoval nový mráz; s bídou stačili obnovit zásoby dříví.

Život v tak stísněných podmínkách, zejména ve dnech, kdy Mín nesměla ven, byl poněkud úmorný. Rozhýbávat se museli, jak se dalo - ještě štěstí, že z toho Laito dokázal vytěžit maximum zábavy. Dlouhé hodiny strávil vyprávěním či zpěvem - avšak to ho nikdy nepřestalo bavit, a Mín už teprv ne. Věnovali se také ruční práci a postupně si hliněné stěny a podlahu nejenom obložili dřevem, ale pořídili si krásně vyřezávané táflování. Jen málokdy jim bylo vyloženě teplo, ale to jen poskytovalo příležitost k drobným službám a projevům vzájemné lásky a péče. Dokonce i Nelle, zmalátnělá mrazem, nakonec přestala být netrpělivá, smířila se s čekáním a zapojila se do jejich způsobu života, jako by odjakživa nedělala nic jiného. Teď už se s Mín neostýchaly navzájem na sebe sáhnout a s potěšením poskytovaly drobné službičky i jedna druhé.

Konečně se přihlásilo předjaří s mírným větrem a táním, při jehož prvních náznacích spadla z Nelle rázem její zimní letargie. Vyrazila z jejich útulného domečku, aby se trochu proběhla, a vzala s sebou celou střechu. Laito však i tuto změnu počasí poznal předem a sbalený byl tak jako tak ustavičně, takže se okamžitě vydali dál. Nelle hluboké, těžké závěje nevadily ani v nejmenším. Bystrá jako jarní vody je nesla na další dlouhou pouť.

kapitola 85.

Jakmile se oteplilo, začali se držet lesa těsněji. Nocovat uvnitř a bez ohně bylo teď snazší a časem i stále bezpečnější. Draci se stále víc začínali objevovat i v těchto končinách a zem začínala být neklidná. Zpočátku cestovali ještě na volném prostoru, ale připraveni kdykoli vyhledat útočiště pod stromy - a také přispět Nellinými schopnostmi k jejich obraně. Jak jara přibývalo, stávalo se stále častěji, že museli celý den nebo i několik dní postupovat pomalu uvnitř lesa. Ale dokonce i tehdy, když to bylo dosti riskantní, věnovali velkou péči zakládání zahrádek.

Jakmile skončila doba tání, přihlásilo se loňské nepříjemné počasí, ale les si svou zásobu vody držel. Bylo tu nyní pro ně bezpečno a zelené šero, prosycené zpěvem ptáků a bubláním pramínků tvořilo krásný protiklad k horku, suchu a nebezpečí venku. Ten klid však byl pouze zdánlivý. Přinejmenším Laito dobře cítil napětí, které se šířilo spolu s nimi - rozruch, který způsobili. Zároveň s jejich postupem, někdy i rychleji, tak rychle, nakolik toho jen entí mysli byly schopny, se lesem šířily novinky, spojené s jejich příchodem. Téměř nikoho otevřeně nepotkali, nikdo na ně nepromluvil - mnoho bdělých očí je však sledovalo dnem i noci, střežilo jejich chování, napjatě pozorovalo jejich práci na pokraji pláně. Několik moudřejších huornů - či snad už entů - šlo také zřejmě stále s nimi, aby jim zajistili ochranu před ostatními. Nejméně s jedním z nich se jejich enťátka spřátelila a často za ním odběhla i na delší dobu. Mín z toho bývala ustaraná, ale Laito věděl, že se není čeho bát. Mín bylo nyní čtrnáct let a stále více připomínala své vznešené předky. Vytáhla se a zesílila a bylo znát, že roste do krásy. Také v její povaze začínala víc a víc místa získávat moudrost, která se projevovala laskavým humorem. Pravda, i Laito se změnil, byl k ní teď pozornější než kdy dřív, ale cítil, že to není jediný důvod. Zkušenosti jejího dětství, často velice trpké, v ní nějakým způsobem uzrály v dobré ovoce.

Nejnápadnější změnu však bylo znát na Nelle. Těžko povědět, zda jí suché roky ubraly energie, zda začínala pociťovat uspokojení z kusu dobře udělané práce či zda na ni měla takový vliv zima, strávená s těmi dvěma v tak úzkém soužití. Každopádně už nebyla tak prudká a netrpělivá; když si byla nucena místo rychlého letu plání pomalinku hledat cestu hustým lesem, nesla to bez reptání a snad i se špetkou porozumění pro své společníky, tak křehké v různých nebezpečích. Vůbec jako by zjemněla a přiblížila se jim. Zůstávala s nimi i v dobách, kdy to nebylo nutné, a mnohem víc s nimi mluvila. Ráda naslouchala vyprávění o tom, co prožívají, a někdy dokonce něco řekla i o sobě. Stávala se z ní víc a víc jejich skutečná přítelkyně a společnice.

Mín to ráda viděla. Stále ještě jí tanulo na mysli Nellino vyznání z nitra hory a byla by si přála, aby se ten vztah trochu hnul z místa - zdálo se však, že Laito dosud tone v nevědomosti stejně blažené jako před rokem. Mín si marně lámala hlavu, jak to zařídit, aby spolu ti dva mohli být častěji sami a věnovat se jeden druhému; ani v zimě, kdy byli všichni uvězněni na malinkém prostoru, ani teď, když byli od rána do večera na cestě, k tomu s Nelle v koňské podobě, jí nenapadalo nic, co by mohla udělat. Když se tedy zdálo, že se jim Nelle vnitřně přiblížila, vítala to Mín s radostí jako aspoň nějaký posun správným směrem.



Počátkem podzimu, zcela náhle, vystoupili z lesa a octli se na strmém břehu. Byl rudý a okrový, vroubený náhrdelníkem temných borovic a zlatých modřínů. Pod jejich nohama o něj mírnými vlnkami šplouchala nekonečná vodní plocha. Mín by byla klidně věřila, že je to moře, ale Laito zavrtěl hlavou.

"Ne", řekl a oči mu podivně svítily. "To už začínají jezera."

Mín se vyptávala, zda má jezero nějaké jméno, ale to jí Laito povědět nemohl. Zatoulal se do těchto míst kdysi jen jednou, s několika přáteli, a zlý osud ho od ostatních oddělil dřív, než tento kus kraje pojmenovali. Chytil se však té myšlenky a tvrdil, že by jezero aspoň teď nějaké jméno dostat mělo. Chtěl ho pojmenovat na její počest, ale ta věc se jim jaksi vymkla z ruky. První, vznešenou variantu, jezero Alcarlin, nějak od počátku věděli, že stejně nebudou používat, jakkoli je vhodná a krásně zní. Brzy se z něj tedy stalo jezero Mínino a krátce potom už mu neřekli jinak než jezero Myší.

Na tom místě se nějakou dobu zdrželi. Jezero totiž sahalo daleko za hranici lesa a obcházet ho na jih, tam, kde Laito ve veliké dálce matně rozeznával něco, co mohlo být ohořelými rozvalinami vělkého města, mohlo být nebezpečné. Na druhou stranu obcházet ho po severní straně znamenalo ještě mnohem delší cestu, obtížnou a pomalou. Nejjednodušší bylo postavit člun a to Laito také udělal, třebaže nebylo snadné nalézt mrtvé dřevo vhodné k takové práci.

Laito tvrdil, že kdyby si zajeli po vodě k severu, dostanou se přímo do druhého jezera, pohodlnou cestou bez chození. Nelle však nechtěla za žádnou cenu opustit na tak dlouho hranici, proto nechali člun na druhém břehu a vydali se dál souběžně s okrajem lesa, téměř přímo k východu. Asi o měsíc později se skutečně dostali k dalšímu jezeru, které Mín na počest jejich ochránců nazvala jezerem Huornů.



To už Laito začínal mít zase starosti s blížící se zimou. Letos byla situace o to obtížnější, že nebyla valná naděje na přezimování mimo les; a zůstat v lese ovšem znamenalo zimu bez ohně. Ještě tak kdyby se dalo sehnat stádo oveček nebo někoho podobného - ale les byl alespoň v bezprostřední blízkosti, tam, kde žilo huornů mnoho, naprosto bez jakýchkoli větších živočichů. Museli by je jít hledat... dále k severu.

Lámal si tím hlavu několik dní, a pomoc se nakonec přihlásila z nečekané strany. Jejich nejpřátelštější průvodce, ten, s nímž tak často trávila čas enťátka, za nimi zčistajasna přišel a prohlásil, že ví o místě, kde mohou strávit zimu v bezpečí a nebudou bez ohně strádat. Vedl je den cesty do hlubin lesa, na nevysokou horu, z níž už bylo vidět další z jezer. Ukázal jim nenápadný vchod do jejího boku, jen mechem obrostlou puklinu ve skále. Když jím však prošli a posvítili si kolem sebe, začínali víc a víc žasnout.

Kdosi tu už bydlel před nimi, zřejmě četný lid s obratnýma rukama, milující krásu. Octli se v rozsáhlém skalním paláci či snad městě s mnoha a mnoha síněmi, komůrkami, chodbami a schodišti. Každá píď stropu, stěn, podlahy, sloupoví byla s nesmírnou péčí a precizností vypiplána do půvabných tvarů a často i vyzdobena vzácnými druhy kamene či přímo drahokamy, takže podzemní síně kvetly jako sady a zahrady - či možná spíše lesy a louky - plné ptactva, motýlů a někdy i zvířat. Tryskalo tu několik pramínků, které byly se stejnou zručností zachyceny sériemi jezírek, kanálků, vodopádů, vodních clon a vodotrysků, přepadávajících z patra do patra, či snad lépe řečeno z úrovně na úroveň, neboť tu nebylo oddělených podlaží, jen schody, terasy a někdy i vodní skluzavky spojující místnosti uspořádané nepochybně se značnou dávkou fantazie. A čím hlouběji sestupovali, tím bylo tepleji, neboť ve spodních úrovních vyvěraly prameny teplé, které příjemně vyhřívaly vzduch. Tohle byla opravdu skvostná nabídka - palác vhodný pro vzdáleného potomka Melian!

S přípravami na zimu neměli tedy žádnou práci. Stačilo zhotovit si lůžka a shromáždit mírnou zásobu potravy, kterou les mohl poskytnout, spíš pro chuť, neboť v zásadě byli tak jako tak odkázáni na entí polívku. Protože však stejně už nemělo smysl postupovat dál a zahrádka při hranici byla řádně založena, trval Laito na tom, že se zařídí tak, aby to odpovídalo důstojnosti místa. Vyřezal tedy lůžka jako pro královskou rodinu a Mín přiměl nasbírat spousty oříšků a pozdního ovoce, které uskladnili ve skvostných nádobách, jež byly součástí paláce. Naštěstí měla Mín zvláštní trpělivost na tento druh práce a dobře se při ní bavila za posledních teplých podzimních dní, když kolem ní poskakovaly veverky - a ptáci, jichž se drželo mnoho v blízkosti toho místa, jí štěbetali nad hlavou.

Nelle s nimi poprvé dovnitř ani nešla, ale když jí nadšeně líčili tu krásu, přemohla ji zvědavost. Tu prohlásila, že to místo je cítit dobře, vůbec ne jako podzemí, a že tu voda zůstává svobodná. To ostatně bylo zřejmé i navenek: všechny vody si nakonec nacházely cestu v potůčcích a vodopádech do jezera pod horou. Bydleli tedy znovu všichni tři společně a Nelle se s potěšením bavívala se zdejšími vodními hříčkami. Občas rozehrála všechnu vodu v úchvatné melodie, kterým druzí dva bez dechu naslouchali; občas s ní vyváděla takové kousky, že potom s obtížemi všechno sušili.



Tu zimu, když nemuseli žít ve stísněných poměrech všichni pohromadě, se v Mín znovu ozvala touha udělat něco pro posilnění vztahu mezi Nelle a Laitem. Začala vyhledávat samotu a nechávat je co nejvíc pohromadě a Laito ovšem poznal její úmysl, třebaže mu přičítal jinou motivaci: domníval se, že mu Mín chce umožnit, aby se Nelle co nejvíc věnoval, ovšem spíš jako dítěti, které potřebuje jeho vedení, než nějak jinak. Vyhověl jí tedy - a tu poznala, že to ani teď není zrovna lehké. Její enťátka jí nebyla skoro nic platná, neboť s nimi pod zem vůbec nešla - trávila zimu po entím v péči svého staršího kamaráda.

Laito ovšem nyní až úzkostlivě dbal o to, aby ji nenechával o samotě přespříliš a aby jí ten čas vynahrazoval chvílemi, kdy tu bude jen a jen pro ni - dlouhé hodiny však skutečně trávil s Nelle a bylo to svým způsobem znát. Loňský rok pokračoval - jejich vznešená, divoká přítelkyně byla jaksi stále vřelejší a citlivější.

V tom čase se Mín snažila zabavit, jak se dalo. Za hezkých dnů vycházela do okolí jeskyně, pozorovat krásy zimní přírody a dělat si klouzačky na svazích hory. Když napadl sníh, začala z něj stavět a pokoušela se kolem vchodu upravit jakési nádvoří s bílými koulemi, nádržkami a sloupořadím. Většinou se však pro silný mráz ze sněhu stavět nedalo a často nemohla ani ven. Přesto však chodívala ke vchodu, neboť se zde shromažďovala zvířata z celého širokého okolí: její veverky a ptáci, ale také králíci, medvídci mývalové, lišky a dokonce i vlci. To místo pro ně mělo nějaké dobré kouzlo, takže se tu nebáli a jeden druhému neublížil; a Mín se s nimi nejen dobře zabavila, ale také jim podstatně pomohla, neboť zima byla dlouhá a krutá. Rozdala jim převážnou většinu zásob, které nashromáždila, a když už nebylo, živila je entí polívkou. Měla přitom zvláštní pocit, že navazuje na činy elfích dívek, které tu žily před staletími - a že to zvířata nějakým způsobem vědí, že si něco v nich na ty šťastné doby jakoby ještě pamatuje.

Když už jí u vchodu začala být příliš velká zima, sešla dolů a dopřála si dlouhou horkou koupel v některém z teplých zřídel. Pak se procházela uvnitř paláce, sledovala hru vody a prohlížela si mistrovské práce na stěnách, často na mnoho hodin ztracená v okouzlení. Laito tomu ostatně také neodolal. I jemu se stávalo, že začal bloudit z místnosti do místnosti jako očarovaný. Někdy přejížděl prsty po obrazech a šeptal si jména bývalých druhů, jejichž osobnosti jakoby už už v tom kterém díle poznával. Už se asi nikdy nedozví... a přece!

kapitola 86.

A ještě jedna věc Mín během té zimy zaujala, takže se jí zabývala stále víc a víc. Vzpomínala tu totiž hodně na Imladris a její krásy, stejně jako na podzemí, kterým tam naposledy došli. A od toho už byl jen krůček k úvahám, zda tady náhodou v podzemí také někdo nežije - někdo v podstatě osamělý a toužící po přátelství... a možná někdo, koho dobrý lid, žijící na tomto místě, už do značné míry obměkčil a na přátelství připravil! Laito koneckonců nemusí být jediný, kdo se bude tuto zimu věnovat bytosti vyšší, než je sám. Ovšem, troufalost to je - ale když i Světluška byla vděčně přijata...! A kdyby to vyšlo... neznamenalo by to vlastně obrovskou pomoc v jejich současném úsilí?

Stále častěji chodila Mín podzemními sály soustředěná, nakolik to bylo možné, nejenom na jejich povrchovou krásu, ale i na krásu za ní skrytou, na přirozenou krásu kamene. To nebylo při troše cviku nic tak těžkého, neboť dávní umělci pracovali právě s tím záměrem, aby přirozenou krásu kamene ještě více zdůraznili. Pak se Mín začala pokoušet obracet svou mysl ještě hlouběji - k zemi samotné, ke kameni a skále. Mluvila k nim beze slov, jen srdcem, ale srdcem vroucím a opravdovým: snažila se hoře sdělit svou lásku i lítost nad tím, kolik bezcitnosti se projevilo, kolik škod bylo napácháno. A víc, také ji po elfím vnímat a soucítit s ní, nakolik jen bude moci.

To už bylo opravdu hodně těžké, avšak Mín teď už nebyla dítě, které ztrácí trpělivost, když se mu něco nedaří. Vlastně o nic nejde, opakovala si často, jenom to zkouším a budu zkoušet. Když to do jara dokážu, dobře - když ne, snad aspoň to, co dělám, není nadarmo. Snad on něco vnímá, i když já ne.

A pomalinku se jí začínalo zdát, že i ona přece jen něco vnímá. Vlastně se v tomto bodě málem vzdala, neboť pocítila velkou bolest a zármutek a bylo jí do pláče, aniž věděla proč; a jak už byla z předchozích zkušeností zvyklá, že když mnoho pláče, je to většinou špatně, skoro si to začala vyčítat. Pak si však vzpomněla na jiný druh zkušeností, pochopila a darovala svůj soucit naplno; a třebaže ani potom se věc neobešla bez bolesti, bylo na ní i něco krásného, jako na každém rodícím se vztahu. Také její prosby za zemi získaly novou hloubku. Už to nebyly jen prosby za splnění úkolu, ani za živou přírodu, na niž do té doby přirozeně myslela především. A pozvolna se jí začínalo zdát i to, že vnímá nejenom bolest, ale i vděčnost za to, že věnovala svůj čas a pozornost - odezvu na svou lásku.

Víc a víc jí také začínalo připadat, že by měla vyjádřit své city i činem. Její dávní předchůdci vyjádřili hoře svou lásku a obdiv podivuhodnými díly, které tu po sobě zanechali - neměla by učinit aspoň symbolicky totéž, třebaže rukama o tolik méně obratnýma? Ostych jí dlouho bránil, ale nakonec neodolala. Opustila své sněhové výtvory venku a začala uvnitř, v nejskrytějším koutku paláce (o němž Laito brzy dobře věděl, ale zcela záměrně tam nechodil), vytvářet maličké dílko své, palác uprostřed paláce, příbytek pro elfí panenky z bílého kamene. Pracovala v miniatuře, v níž měla zvláštní zálibu a která se jí navíc dobře hodila, protože čas byl velmi omezený. Hodně jí přitom pomohly předchozí řezbářské pokusy zejména ve spojení s Laitovým nářadím, které práci s kamenem skutečně usnadňovalo na úroveň práce se dřevem - i když, pravda, dřevo se jím dřív vyřezávalo také podstatně lépe.

Koncem zimy se už i vídali. Ani nevěděla, jak k tomu vlastně došlo, snad že v odpověď na její silnou zvědavost ohledně jeho podoby, i když se nikdy neodvážila o nic v tomto směru žádat. Ukazoval se v bílém, s říčními perlami ve vlasech a sličný na pohled, třebaže nezvyklý na sám pokraj děsivosti - někdy si říkala, jestli to snad nebyla práce milujících rukou, včetně jejích vlastních, co za léta zušlechtilo jeho podobu. Jeho vzhled však byl poznamenaný jakoby dlouhou nemocí či letitým břemenem žalu. Chodili spolu krásami paláce a tiše se z nich spolu radovali. Spokojil se s tím na dlouhé hodiny. Dokázal nad ní mlčky stát, když krmila a hladila lesní živočichy, někdy dlouho nepovšimnut, ale vždycky pokojně a trpělivě. Ale někdy převzal iniciativu a dovedl ji na nějaké místo, které si přál, aby viděla, nebo ji vyvedl ven, nejčastěji na samotný vrcholek hory, kde stávali, dokud jen to pro chlad dokázala vydržet. Výhled byl odtamtud nádherný, to se musí uznat. On - a Mín do jisté míry s ním - však hledíval do dálky nejenom prostorem, ale i časem: zpět na radostná léta, kdy stavitelé paláce dosud obývali jeho síně, a na roky předtím, kdy ještě nebylo stromu ani květu, ale také zlo samo dosud jen sbíralo síly, vyvrženo za okraj světa, a hory stály mladé a šťastné a vody, jež hladily a věnčily jejich tváře, tekly průzračné jako křišťál.

Mnoho toho nenamluvil a ona spíš jen cítila než slyšela, co si myslí ohledně jí samotné a jejího poslání. Byl jí vděčný a choval k ní velmi něžné city, ale také měl o ni strach. Jemu samotnému pomohla k uzdravení, jenže on nikdy nezatoužil po pomstě. A je pouze jeden z menších mezi svými, stranou a nedůležitý. Jsou tu jiní, ranění hůře než on, a zpití mocí i krvelačností, kterou už okusili. Její láska stojí proti bouři, která nyní zuří naplno až do hlubin země.

Zvláštní bylo, že v ní tyto vjemy nebudily strach. Pravda, uvědomovala si stále jasněji a střízlivěji šílený hazard, do něhož se pouštějí - vnímala, nakolik je pravděpodobné, že se na ní jinde a jinak naplní ona slova z nitra Mlžných hor, která ji kdysi plnila takovým děsem. Avšak nyní v ní toto vědomí posilovalo odhodlání.

"Půjdu," říkalo její srdce. "Půjdu, i kvůli tobě."

A pak, v předvečer odchodu, náhle zakusila, že jí pohlédl do očí, poprvé, co se znali, a řekl nahlas a zcela zřetelně:

"Nenechám tě jít samotnou. Nemyslím, že tě dokážu ochránit, pravděpodobně budu zničen spolu s tebou, ale ať. Stejně půjdu."



Jak se jaro blížilo, bývala Nelle stále častěji pryč. Částečně to jistě způsobovalo oživení, které prožívala s nadcházejícím táním, avšak mnohem více bylo také u ní důvodem vědomí úkolu, který na ní leží. Nedělala si žádné iluze o tom, že nadcházející dny budou těžké - věděla velmi dobře, že zatím unikají opravdu jen zázrakem. Avšak povzbuzovalo ji, dokonce by se dalo říci svým způsobem hnětlo, vědomí, že v této oblasti mají k dispozici obrovskou moc. Dosud byla odkázána jen na podzemní vodu, na prameny a potůčky. Zde měla jezera, táhnoucí se donedohledna. Kdyby tato síla povstala, což by se to na výsledku boje alespoň trochu neprojevilo?

Jenže jezera jako by spala a nedala se probudit - měla svou hlavu a její zápas jim byl lhostejný. Už na podzim Nelle dělala, co mohla, aby se s nimi nějakým způsobem domluvila, ale všechno marné. Nyní, jakmile mrazy jen trochu povolily, ji sama láska k Laitovi, vědomí společného přání, táhly z jeho vytoužené společnosti ven, k dalším pokusům. Znovu marně. Když kdysi poprvé přijala nové poslání a nechala svůj život bolestivě proměnit od základu, zakusila novou moc, jak se jí podávala k pomoci každá studánka, každá kapka rosy. Nyní zakoušela, že ta moc má své hranice. Prameny a potůčky i menší řeky s ní pravda dosud spolupracovaly, nic se nepokazilo ani nezesláblo. Když bylo třeba ochránit les před dračím útokem, měla vždycky právě tak dost sil, aby to dokázala. Ale o nic víc. Jezera se probudit nepodařilo - proč, to nevěděla.



A teď už nastal čas odejít a nebylo možné se věcí déle zabývat, kromě za pochodu. Tuhou zimu naráz vystřídalo jaro, opět až příliš teplé - neměli žádný důvod otálet. Také zvláštní pohyby země, které poslední dobou cítili, a podivné vzdálené dunění, které k nim doléhalo, je pobízely ke spěchu.

Dali tedy sbohem tomu krásnému místu a pustili se zpět na okraj lesa. Těžké bylo pro Mín loučení se všemi jejími zvířecími přáteli - jediné, co ji utěšovalo, bylo vědomí, že nejlepší její zdejší kamarád skutečné jde s ní, neviditelný, a přece jasně znatelný. Byla by mu přála lepší osud, ale nemohla ji nepotěšit taková oddanost; navíc věděla, že pro něj bude svým způsobem nejlepší, bude-li jednat, jak to cítí - že je to vlastně součást procesu jeho uzdravení.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )