Rozloučením se Světluškou a jejím kamarádem zlaté časy definitivně skončily a rychle se ukázalo, že se Nelle nemýlila, když předpovídala zlý rok. Zem se jim okamžitě začala pohybovat pod nohama a útočit na ně stejným způsobem jako pláň kolem Minas Tirith a couvnout nemohli, neboť hory teď, když byli sami, reagovaly stejně. Bylo to tak zlé, že nemohli dělat vůbec nic než sednout na Nelle a zachránit se zběsilým úprkem k severu. Mín sice mrzelo, že nemohla zasadit ani jediný stromeček, ale nebylo zbytí. Jen Nelle se mohla po té zrádné půdě pohybovat, aniž ztratila rovnováhu, jen díky Nellině rychlosti je nezasáhl žádný z balvanů, které se zběsile vrhaly za nimi. Poušť toho půl roku opravdu nezahálela.

Šílená jízda trvala asi dvě hodiny. Nastala hluboká noc. Mín navzdory hrůze začínala usínat a Laito musel hledět na Nellině hřbetě udržet jak ji, tak sebe. Enťátka se naštěsí sama dovedla přichytit tak, že je hned tak něco neodtrhlo.

Útoky postupně slábly. Když se dostali k řece, tekoucí z hor k Anduině, Nelle riskovala krátkou zastávku a zasazení jednoho stromečku. Od té doby se situace zlepšila ještě víc. Zem byla dosud neklidná, ale ničím už po nich neházela. Pokračovali další hodinu či dvě pomalejším tempem a na břehu další řeky konečně zatábořili.



Druhý den nechal Laito Mín a enťátka pod Nellinou ochranou a pustil se sám na průzkumy. Byl pryč dvě noci a den, až byli o něj už bez sebe strachy. Hlásil, že se celkem podle očekávání dostali kousek od soutoku horních toků Anduliny. Den elfího běhu na sever začínají Šedé hory, kde je situace asi tak stejně zlá jako v Mlžných horách či možno-li ještě horší, neboť je tam tradičně obrů víc a toho nejhoršího druhu. Den elfího běhu na východ začíná Velký zelený hvozd, respektive to, co z něj zbývá. Jeho jižní část, ze které se elfové už dávno odstěhovali, padla za oběť lidské chamtivosti; severní však podle všeho dosud stojí, avšak vypadá velice podivně. Po odchodu elfů a možná v souvislosti s neblahým děním okolo se tam zase objevili pavouci a zřejmě se rozmohli do té míry, že stromy umírají ve stoje a mění se v zástup mrtvých pahýlů, obetkaných temnými sítěmi. Dovnitř Laito proniknout nemohl, bezpečná stezka už dávno neexistuje, ale postupoval k severu podél celého okraje a nikde neviděl místo, kde by to bylo lepší.

Dlouho se radili, co dál. S pavouky na tak ohromné rozloze si Nelle rady nevěděla. Druhý den pro jistotu zabalili enťátka do batohu a riskovali rychlou jízdu podél severního okraje Hvozdu, ale narazili na stejné překážky jako v Mlžných horách a obři je pronásledovali takovým způsobem, že se obrátili na ústup už po hodině a jen s bídou vyvázli. Přenocovali na starém tábořišti a nazítří se pokusili vrátit k jihu a projet co nejrychleji podél nynějšího jižního okraje Hvozdu, po bývalé východozápadní cestě.

Několik hodin ujížděli příšerným tempem v dešti kamenů. Pak Nelle náhle zarazila na místě, až sletěli na zem, a honem zneškodnila dva draky, kteří se na ně hnali. Tím je ovšem přestala chránit před balvany. Laito padl na Mín, aby chránil ji a enťátka vlastním tělem. Nelle viděla, jak dostal několik šeredných zásahů - a draci už se sem řítili další. Rychle se změnila zase v koně a zoufale zaržála na ostatní.

Mín k ní vyhlédla zpod Laitova těla. Laito se nehýbal. Mín úzkostně vykřikla a vzepřela se na všechny čtyři. Víc nedokázala. Laito jí bezvládně visel na zádech. Zapotácela se a poklesla. Latící balvan v tom okamžiku o vlásek minul její hlavu.

Nelle se honem zmenšila a lehla si vedle nich na zem. Mín se znovu nadzvedla. Hukot dalšího draka už byl velmi blízko.

Mín se přitiskla k Nelle a přehodila sebe i Laita přes její hřbet. V tu chvíli bezmocně padla na tvář, neboť Nelle bleskurychle změnila podobu, aby zneškodnila draka. Ve vteřině bylo po něm a Nelle opět ležela vedle nich.

Mín cítila, jak Laitovo tělo zasáhl další kámen. Sebrala všechny síly a znovu se s ním přehodila přes Nellin hřbet. Sotva to Nelle ucítila, už byla na nohou. Mín se chytla její hřívy, vyprostila se zpod Laitova těla a honem se posadila. Nelle vyrazila zpátky.

Ta jízda byla strašná, mnohem horší než prve. Nelle dělala, co mohla, aby unikla drakům. Vynaložila všechny síly na to, aby jela co nejrychleji, navíc prudce kličkovala, aby je zmátla. Mín padla kupředu, tiskla k ní Laita svým tělem a křečovitě se držela její hřívy. Když cítila, že umdlévá, zakousla se do ní zuby a tak, napůl bez sebe, ujížděla dál. Konečně Nelle dorazila k Anduině, vrhla se do ní a překryla ostatní svým kouzlem. Když přitom párkrát šikovně uhnula, podařilo se jí všechny pronásledovatele utopit.

Zpátky se vraceli řekou. Nelle, zcela vysílená, jim tak tak zvládla podpírat hlavy a nést je vzhůru; občas jí došly síly úplně a sklouzla s proudem. Konečně, dávno po setmění, dorazili celí prokřehlí do starého tábořiště.



O dalších pokusech nemohlo být ani řeči. Mín, která ještě zdaleka nebyla tak silná jako dřív, dostala do rána horečku; Laito byl celý polámaný. Zpočátku musela Nelle ošetřovat oba a ještě se starat o enťátka; asi po týdnu či dvou, když se Mín ulevilo, pečovaly obě o Laita. Naštěstí na tom nebyl tak zle jako po tanci s obry a během dvou měsíců se ze svých zranění jakž takž vylízal.

Nucené nečinnosti samozřejmě využil k tomu, že usilovně přemýšlel, co dál. Ale tady mu veškerá jeho vynalézavost nebyla nic platná - situace se zdála beznadějná. Brzy už si trpce vyčítal, že s Mín nezůstal v Imladris. Což jí sám tolikrát neopakoval, že už svůj život naplnila mírou vrchovatou? Nebylo by stokrát lepší, aby po tak velkých činech dožila jako elfí princezna, než aby takhle bídně zahynula? Nebyl by koneckonců dost velký dar, kdyby spolu pečovali o hobití společenství? Je to od něho jen zaslepenost, že nerozpoznal zřetelná znamení, ukazující tím směrem! A kdyby snad, až doroste, trpěla tím, že se neprovdala a nemá děti, nu, byla by to od něho tak velká oběť, kdyby si vyprosil její ruku? Vždyť ji v podstatě už teď má ze srdce rád. A jejich děti či děti jejich dětí by se mohly dožít lepších časů a ještě leccos na zemi vykonat... Ale na to všechno už je pozdě.

Anebo ne? Má se pokusit proniknout k východní bráně? Jenže může si být jist, že se mu otevře? A kdo ho k ní donese, pokud Nelle odmítne spolupráci? Tolik touží jít dál, s ním, pracovat na obnově země... kdyby se rozhodl pokusit o návrat, mohla by to cítit jako zradu.

Nakonec, jak tak míjely bezradné dny a on viděl, že je také nešťastná a v rozpacích, se jí s tím přece jen svěřil. Opanovala se a nesmetla ho proudem, ale týden s ním pak nepromluvila.

Prozatím tedy byla i tato cesta nemožná. Zůstali uvězněni na malém ostrůvku zeleně v klínu dvou řek, na místě - snad díky Nelle - zatím pokojném a přívětivém. Draci dosud nepronikali tak daleko na sever, alespoň ne často, a s ojedinělými útoky si Nelle dovedla snadno poradit. Nastaly horké a suché dny, vyprahlá zem pukala žárem, ale řeky, ač zmenšené na polovinu, dosud tekly, dosud je chránily a živily. Míjel den za dnem, Laito už byl úplně zdráv, ale stále ještě nevěděli, co si počít dál.

Koncem léta dračích útoků přibývalo. Nelle teď stála ustavičně na stráži a tábor drželi co nejblíž vodě. Nastaly podzimní dny, dosud nezvykle horké a suché. Pak se ochladilo, dokonce přišly noční mrazíky, ale dosud nespadla ani kapka. Voda v řekách zase o něco poklesla. Bylo jen otázkou času, kdy je poušť v jejich pasti pohltí úplně.



Jedné noci se Mín s trhnutím probudila známými zlověstnými zvuky. Obloha plála rudými hvězdami, které se rychle zvětšovaly. Než stačila zdusit výkřik, dolétla jedna až k nim, ale Nelle ji uhasila. Další se hnaly za ní.

Chvíli měla Nelle plné ruce práce, pak nastala kratičká pauza, avšak jižní obzor vybuchoval novými a novými jiskrami. A v té krátké chvíli, kdy se snažila co nejlépe soustředit a sebrat síly, dostala Nelle nápad.

"Pojďte!" křikla a vmžiku se udělala koněm. Laito, pohotový jako vždycky, nasedl i s Mín v příští vteřině; enťátka samosebou seděla spořádaně na jeho ramenou. Nyní, uprostřed nebezpečí, byla mnohem disciplinovanější. Nelle vyrazila tryskem k východu.

Ujížděli pár minut, pak je Nelle shodila a odrazila nový útok. Zde, daleko od řeky, to bylo těžší, ale draků tentokrát nebylo tolik a vody pod zemí ještě tak tak dost.

"Jen aby je to neomrzelo," šeptala pro sebe Nelle, když sbírala síly k další cestě.

Za necelou hodinu se proti nim vynořila hradba Temného hvozdu, černější než noc. Za dalších pár okamžiků už je od ní dělila jen úzká stružka vody na dně kamenitého koryta - všechno, co zbývalo z Lesní řeky. Nelle se vztyčila do co největší výšky a chvíli napjatě hleděla k jihu, ale ve výhledu jim teď bránil hvozd, vyklenutý jižněji od nich dále k západu. Laito se zaposlouchal.

"Za chvilku," řekl jen. Nelle pokývla.

"Budu muset od vás," oznámila krátce. "Chraň ji, jak můžeš."

Laito přitáhl Mín k sobě a připravil se.

Okamžik na to už je obklopil ohlušující rámus. Dračí oheň rudě prozářil temnotu mezi stromy. Nelle se postavila a uvítala příšeru gejzírem ze své dlaně, avšak nezasáhla ji. Vzápětí se vnořila do hvozdu. Za pár vteřin odtamtud vytryskl další hravý vodotrysk: "Tady jsem!"

Drak zakroužil a snažil se vzpamatovat. Jedna kořist se kmitala tak rychle, že ji nestačil sledovat a druhá... Kde je ta protivná kořist, která ho obtěžuje vodou?

Cák! Nelle dělala, co mohla. Tentokrát ho na dálku pokropila a uhasila mu jedno křídlo. Drak přestal váhat a vrhl se po hlavě do hvozdu. Suché stromy vzplály jako koudel. Drak sám už se neobjevil.

Po chvíli, která se zdála jako věčnost, se Nelle vrátila. Snažila se utíkat co nejrychleji, ale byla celá zkroucená jako bolestí a těžce oddechovala.

"Lehněte si do vody," vypravila ze sebe a když Laito poslušně složil sebe i ostatní na hrbolaté, vlhké lože říčního koryta, klesla na ně a přikryla je svým kouzlem.

Víc v tu chvíli zřejmě nedokázala. Za prvním drakem přiletěli další, ale Nelle se proti nim nepostavila. Naštěstí teď Mín nebyla vidět ani bezprostředně cítit a na severním okraji z hvozdu vylézali přiškvaření obrovití pavouci, prchající před žárem. Drakům v jejich hltavosti byla zřejmě jakákoli kořist vhod. Pustili se do nich a cpali se, až někteří pukli a jiní se začali o zbytky kořisti rvát a požírat se navzájem. Další už nepřiletěli. Stahovali se teď zřejmě na opačný konec hvozdu, aby podle svého zvyku čekali na potravu, unikající ohni.



Leželi v řece až do rána. Byl to nepříjemný nocleh, ale Laito ho postupně vylepšil tím, že si hodil batoh mezi dva vystupující balvany, čímž se dostal z mokra a na rovnější podklad. Mín, kterou se i předtím snažil namočit co nejméně, v jeho náručí dokonce chvílemi spala; k ránu, když řev polevil, usnula tvrdě.

Teď už v bezprostředním okolí nezbývali žádní živí draci, ale Nelle nejevila žádné známky toho, že by se chtěla hnout. Laito usoudil, že je to tak moudřejší - na opačné straně hvozdu jich může být ještě dost. Odložil tělesné nepohodlí vědomě stranou jako vedlejší věc a nechal své myšlenky, aby odpočinuly.

Blížilo se poledne, když se vrátil do přítomnosti.

"Nelle..." ozval se tiše.

"Ano?" zaslechl její hlas, jakoby ztěžklý nesmírnou únavou.

"Možná bychom měli zkusit jet dál. Vymyslela jsi to báječně, ale mnoho času možná mít nebudeme."

"Já vím."

"Nelle, co je ti? Jsi raněná?"

Kratičce, vyčerpaně se zasmála.

"Vodu nemůžeš ranit. Ale můžeš ji zakalit."

"Nelle! Stalo se ti něco podobného jako v hoře?"

"Horšího. On nebyl vyloženě zlý, i když mě tolik chtěl. Tady..." Nedopověděla.

"Nelle, ach Nelle!" Laito si zazoufal nad svou bezmocností. Nevěděl vůbec, co jí říct - a nemohl ji ani pohladit či vzít za ruku, když zůstávala v této podobě.

Jako by vytušila jeho myšlenky, náhle se objevila vedle něj, útlounká dívenka v bílém. Tvář měla tak ztrhanou, že mu to znovu sevřelo srdce.

Laito se posadil, s nemalou úlevou. Mín se vytrhla ze spánku.

"Co se děje?"

"Nic, Myšáčku, je po nebezpečí. Zkus se trochu rozhýbat a připrav se na další cestu. Musím se postarat o Nelle. Je... nu, přinejmenším strašně unavená."

"Ach! Můžu ti nějak pomoct?"

Usmál se.

"Udělej mi entí polívku, Myšáčku. Silnou."

Zatímco Mín pracovala na snídani, přitáhl si Nelle do náručí a začal ji hladit po vlasech. Poddala se tomu unaveně, avšak se značným potěšením, i při své zbědovanosti. Rozdělil se s ní o nápoj, který Mín vyrobila, a ona se trpně poddala i této péči, jen s mírným náznakem pobavení. Pak začal píseň občerstvení a povzbuzení.

Po nějaké době, to už byli Mín i enťátka umytí a nasycení, Nelle zvedla hlavu.

"Díky," řekla. "Pečuješ o mně moc krásně - škoda, že mi není takhle zle častěji. Pojedeme dál."

"Už je to pryč?" zeptal se s nadějí.

Zavrtěla hlavou.

"Nevím, jestli to vůbec kdy bude pryč," odpověděla svým pokojným a věcným způsobem. "Ale líp mi je. Pojedeme dál."

Zamířili přes spáleniště k jihovýchodu - drželi se zpovzdálí koryta řeky, jednak kvůli bezpečnosti a jednak proto, aby se nedostali příliš blízko Šedým horám. O prudké jízdě nemohlo být tentokrát ani řeči. Nelle měla podobu menšího šedého koníka, který unesl tak tak Mín, klusem a občas krokem. Laito běžel vedle nich.

kapitola 82.

Po celý dlouhý, úmorný den tak cestovali po spáleništi a večer zatábořili, aniž se na jejich okolí co změnilo. Nelle je na noc přikryla svým kouzlem, na ochranu před dračími útoky i před pavouky, kteří by třeba mohli vylézt z lesa na druhém břehu. Nechala se však od Laita přemluvit, aby jim dovolila ulehnout jinam než doprostřed řeky. Vyměnili tedy tento nocleh za jen o málo lepší poležení na písku u kraje koryta a spali špatně, neboť po celou noc kolem létali draci. Naštěstí však měli plno práce se zapalováním zbytku hvozdu a následnými lovy a souboji. Včerejší noc je inspirovala.

Nelle však, na rozdíl přinejmenším od Mín, byla ráno v lepší kondici a běžela rychleji. Vpodvečer se dostali do kousku živého lesa, který jakýmsi zázrakem zůstal stát; jeho obyvatelé už byli dávno pryč, ale zřejmě tu po nich zůstalo cosi dobrého, co stromy ochránilo. Těsně před setměním se dostali k jejich bývalému sídlišti. Laito tu naštěstí kdysi býval hostem a znal způsob, jak otevřít bránu.

"Pár dní se tu zdržíme," prohlásil. "Nelle si potřebuje odpočinout."



Těch pár dní jim prospělo po všech stránkách. Smyli ze sebe popel a prach, oblékli se do čistého a cestovní oblečení si dali do pořádku. Pořádně se vyspali, zase jednou bez obav a v bezpečí, a také chráněni před mrazivými nocemi letošního podzimu. Nelle s nimi dovnitř nešla, ale trávila příjemně čas uprostřed živého lesa na březích lesní řeky. Laito s ní byl co nejčastěji a dělal, co mohl, aby jí pomohl či ji aspoň potěšil; věděl sice stejně dobře jako ona, že je poněkud legrační o ni pečovat jako o bytost sobě rovnou, ale pamatoval si, jakou jí to udělalo radost, a byl ochoten jí té hry poskytnout, kolik jen bude chtít. A měl úspěch i tentokrát. Brzy bylo zase slyšet její smích, když se s ním honila po lese jako sotva odrostlé dítě a měnila studánky ve vodotrysky. Den ze dne viditelně okřívala, přinejmenším na povrchu.

Laito, nahlodaný předchozími pochybnostmi, znovu zvažoval, zda tu nezůstat, přinejmenším do jara. Avšak něco jiného byla Imladris po ochrannou rukou Vládce Hory a něco jiného poněkud osamělé sídliště lesních elfů uprostřed nepřátelské krajiny. V řece docházela voda a nedalo se spoléhat, že se to zlepší. Kdyby se tu pohnula země, nebude ani v podzemí příliš bezpečno. A Nelle nechtěla ani slyšet o jakémkoli dalším zdržení.

"Cekali jsme jednu zimu a stěží jsme vyvázli!" bouřila se. "Na co to zase prosím tě myslíš?"

Nakonec to uznal.

Draci zatím vyplenili, co se dalo, a přesunuli se do jiných oblastí. Když se po týdnu vydávali na další cestu, letěla Nelle opět s větrem o závod a krajina kolem byla pustá, ale tichá a klidná.



Až k Dlouhému jezeru jeli podél řeky, ale pak uhnuli k severu, aby zůstali sice v bezpečné vzdálenosti od hor, ale přitom v oblasti, kde ještě nehrozí útoky kamenů. Brzy se dostali za hranice všech zemí, které kdy Laito procestoval, i všech map, které mu byly dostupné. Vypadalo to tam poněkud únavně: holá, pustá pláň, mírně zvlněná, ale bez stromů či jiného rostlinstva, spálená starými i novými požáry. Jaká byla předtím, nesnadno povědět. Tomu, že by tu rostly stromy, nic nenasvědčovalo, ale možná byla kdysi úrodná a obdělávaná. Po nějaké době tu a tam narazili na cosi, co snad mohlo být rozvalinami větších či menších usedlostí, snad dokonce měst, i když teď to nevypadalo o nic lépe než větší či menší hromady spáleného kamení.

První den dva ujížděli co nejrychleji a téměř bez zastávek, ze strachu před draky. Bylo velmi chladno, vítr vál proti nim a pronikal do morku kostí. Večer zatábořili za mírnou vyvýšeninou, která je chránila od východu. Nelle by byla mohla a chtěla jet dál, ale Mín už byla příliš zkřehlá a vysílená; navíc celý kraj byl otevřený směrem k východu a místo jako to, které teď našli, bylo vzácností - a když se Laito pokoušel postavit komůrku po vzoru pralesního lidu někde jinde, vítr mu ji obracel naruby či rval na cáry. Nocovali schouleni k sobě, aby se aspoň trochu zahřáli. Ráno Laito vystoupil nahoru a dlouho obhlížel okolní krajinu.

"Po dracích nikde ani stopy," řekl pak.

"Tady už nemají co na práci," broukla Nelle. Seděla vedle nich ve své dívčí podobě, kolena pod bradou, poněkud znechucená tím nuceným čekáním, třebaže ho využila co nejlépe a založila v tábořišti s Mín maličkou zahrádku kolem pramínku, který osvobodila.

"Mohli se přesunout dál k severu, pokud tam je co zapalovat a požírat," uvažoval Laito. "Ale ani tam nevidím ani stopy po požárech."

"Snad tam je už jen led a sníh."

"Možné to je. Ale kdysi..." Laitův pohled se zasněně zamlžil a na rtech se ukázal podivný úsměv. "Kus cesty odtud na sever a mnoho, mnoho desítek mil k východu bývalo jedno líbezné místo. Leželo v klínu lesů a jezer, obklopeno potoky a vodopády, které tam ustavičně zpívaly svou stříbrnou píseň pod hvězdami... Ne, na té úrovni by ještě nemusel být led a sníh," dokončil zase už věcně.

"To už je dávno. Tehdy... ach, tehdy bylo krásných lesů všude! Pak přišly zlé časy a s nimi od severu krutý mráz."

"Já vím. Ale pak se časy změnily k větší naději a zimy polevily. A kdyby kus cesty na sever od nás byly ještě lesy..."

"Dávno už by hořely."

"Možná. Ale poušť se nemůže rozpínat všude, jen tam, kde už má do jisté míry připravenou cestu. A kdyby les někdo chránil, před lidmi i před ní..."

"Nu, zima by to jistě dokázala velmi dobře."

"Poslyš, Nelle, zima nás čeká každým dnem tady, a krutá, na té holé pláni, kde má vítr volnost řádit podle chuti. Dělá mi to starost."

"Už zase chceš někde přezimovat? Promarníš i tu poslední šanci!"

"Chci přezimovat, pokud to znamená volbu mezi zdržením a smrtí. Vždyť i na tebe silný mráz působí, či ne?"

"V silném mrazu malátním, dobře to víš. Jeďme, jeďme dál, dokud je čas!"

"Jeďme! Ale k severu. Několik dní můžeme postupovat, aniž narazíme na hory. A kdybychom našli les, bude to velkou pomocí. Nemusíme se v něm koneckonců ani zastavovat, můžeme cestovat dál při jeho okraji, aby ti nic nestálo v cestě - ale budeme mít útočiště před nejhorším větrem, a dříví na oheň. Jeďme k lesu! Zima bude letos velmi zlá a smrtelníci jsou nesmírně křehcí."

Nelle se s povzdechem podvolila.



Ten den byl horší než předchozí. Ochladilo se ještě víc a vítr zesílil tak, že i Nelle s ním musela zápasit, aby jí nepodrážel nohy. Takhle z boku byl pro ni zvlášť nepříjemný. Laito byl nucen už kolikátý den za sebou zabalit enťátka do batohu a na Mín navlékl všechno, co měl, včetně vlastního oblečení, které mohl jakž takž postrádat. Jen tak ji aspoň poněkud uchránil před nejhorší zimou a sám prokřehl natolik, že se sotva udržel na Nelle a večer z ní slézal nezvykle prkenně. To už po další rychlé jízdě téměř bez zastávky skutečně dorazili na okraj lesa.

Nevypadal zrovna přátelsky. Tyčil se před nimi, velmi hustý a na okraji rovný, jakoby uťatý v zápase s lidmi a obdělávanou půdou - jako by si vytyčil hranici, za kterou už nikoho nepustí. Zlověstně hučel a sténal ve větru a zpod spleti jeho větví vykukovala tma, která se nedala tak docela vysvětlit jen nadcházejícím večerem.

Nelle změnila podobu, protáhla se a nastavila tvář větru. Mráz ji sice poutal, ale nebolel.

Laito částečně vyprostil Mín z jejích obalů a ještě dřív, než jí pomohl se rozhýbat, se s ní v náručí rozběhl k lesu. Těsně před ním se však zarazil.

Nelle došla k ním a pochybovačně nahlédla dovnitř.

"Čiší to odtamtud jako z podzemí," poznamenala.

Laito pokývl.

"Věděl jsem, že tu bude někdo, kdo les chrání."

"Enti?" vyhrkla Mín radostně.

"Kéž by! Dnes už to nezjistíme."

"Tak... kdo?"

"Huorni. Tenhle les nám dnes útočiště neposkytne. A i kdyby se podařilo ukořistit pár mrtvých větví na oheň, nevím, jestli nám to bude mnoho platné. Budeme muset přežít noc, jak se dá."

Vítr sílil.

kapitola 83.

Laito dělal, co mohl. Ještě než se úplně setmělo, natahal z okraje lesa všechno suché dříví, na které dosáhl, aniž musel vejít dovnitř. I tak to bylo cvičení obratnosti, zpočátku, než se trochu zahřál a rozhýbal, velmi obtížné a nebezpečné. Nejednou dopadla těžká větev na místo, kde byl jen zlomek vteřiny předtím. Nelle a Mín, sehnutá do předklonu zády k větru, shromažďovaly dříví na hromadu.

Na tábořiště vybrali místo v závětří za nepatrnou terénní vlnou, kterou Laito trochu prohloubil mělkým výkopem. Z hlíny, kamenů a zásobního dříví navršil na protější straně odrazovou stěnu; teprve mezi tyto dva ochranné valy mohl roztáhnout nizounkou komůrku pralesního lidu. Mín mu pomáhala, jak se dalo; ne snad že by mu byla zrovna dvakrát platná, ale aspoň se zahřála. Když uvnitř rozdělali oheň, bylo tam docela snesitelně. Nelle, která oheň nepotřebovala a ani o něj nestála, se udělala co největším koněm a ulehla nad výkop, aby je ještě trochu chránila.

"Díky," komentoval to Laito pokojně. "A je výborný nápad, že zůstáváš koněm, možná budeme v noci utíkat, a hezky svižně."

Zatím se zdálo, že se nic zvláštního neděje. Konečně vybalili enťátka, aby si trochu volněji vydechla, a nechali je chvilku proběhnout. Dali si dobrou večeři z chleba a jiných zásob z Imladris - měli jich ještě dost, neboť v létě byli živi převážně z entí polívky; teď jim vydatnější strava přišla docela k chuti. Mín, konečně zahřátá, se spokojeně uložila k odpočinku. Laito usedl na stranu blíže lesu, aby držel stráž; Nelle sklonila hlavu k jeho hlavě a nechala se drbat v hřívě.



Uprostřed noci Mín probudilo házení a náhlý chlad. Zjistila, že Nelle už letí plnou rychlostí. Útulná kotlinka s ohněm zůstala daleko vzadu jako mrkající očko. Náhle se přes ni jakoby přelila temná vlna a po ohni nezbylo ani památky.

Víc škody jim les nezpůsobil. Nelle byla příliš rychlá. Když zjistili, že už nejsou pronásledováni, znovu zatábořili. Udělali si nový výkop, aby je chránil před větrem, ale dříví neměli a museli se do rána obejít bez ohně. Nelle se snažila jim pomoci, ale nebyla skutečným živočichem s teplou krví v žilách; v tomto počasí, sama vystydlá, nikoho moc zahřát nedokázala. Laito zahříval Mín vlastním tělem a čas od času spolu intenzivně cvičili. Potřeboval to stejně jako ona, protože jí zase už vnutil většinu oblečení. Zdřímla jen tu a tam na chviličku. Enťátka zůstala zabalená v batohu.



Ráno měli potíž vůbec odjet. Vítr zesílil téměř ve vichřici a Laito se dokázal postavit na nohy jen v úkrytu za Nelle.

"Jeď zpátky!" křičel jí do ucha, aby přehlušil vítr.

Viděl, jak stáhla uši dozadu a netrpělivě hrábla nohou, a musel se zasmát.

"No já vím, moc dobře jsme se neuvedli, s ohněm a vůbec," připustil. "Ale měli bychom tam přinejmenším založit zahrádku, abychom to napravili."

Na to Nelle slyšela.

Asi hodinu trvalo, než se dostali na staré místo. Odrazová stěna byla rozvalená, ohniště rozmetané a okolí se zlomyslnou pečlivostí zbaveno každičkého kousku dřeva. Laito nepochyboval o tom, že teď už by si na kraji lesa nenasbíral nic. Výkop však zůstal nedotčen a když do něj padli, pro tu chvíli si nepřáli nic jiného. Dokonce i Nelle se vděčně schoulila do závětří. Když se trochu vzpamatovali a Laito zahřál Mín prsty, aby vůbec mohla užívat rukou, založili další zahrádku. Laito tentokrát pomáhal a činil tak poněkud okázale. Nepochyboval o tom, že jsou sledováni.



Když byli konečně hotovi, chtěla Nelle jet dál, ale Laito, aniž s ní nějak zvlášť debatoval, se k odjezdu příliš neměl. Začal se jako obyčejně zabývat podle ní zbytečnými, ale docela příjemnými maličkostmi, které měly jeho společníkům aspoň trochu osladit bezútěšné čekání bez ohně. Enťátka napůl vybalil a připravil jim závětrný pelíšek, aby se mohla aspoň trochu protáhnout a provětrat. Mín připravil snídani, obohacenou douškem vína, které ji zahřálo a ulevilo od bolestí hlavy. Pak ji celou velmi něžně rozhýbal a promasíroval. Dělala, co mohla, aby mu to oplatila. Cítila se velmi neobratná, a zvlášť teď, ale měla už jeho školu. Dlouhé chvíle však drbal a masíroval také Nelle - věděl, že ji tak nejlépe uklidní. Ležela vedla nich zase už v koňské podobě, připravená okamžitě vyrazit... ale přece jenom v koutku duše vděčná, že je zatím za větrem.

Asi tak po hodině či dvou vysunul Laito opatrně hlavu nad výkop, honem ji zase schoval a zamyšleně pohlédl na své společníky. Věděl, že Mín je nevyspalá a je jí pěkně bídně, přes všechnu péči, kterou jí věnoval.

"Zhoršuje se to," prohlásil. "Dál nemůžeme a zůstat tady také ne, takhle. Budu muset zajít dovnitř - vyjednávat."

Tím je okamžitě probral.

"Laito, ne!" vyhrkla Mín v hrůze. Neviděla v noci mnoho, ale i to málo v ní zůstalo jako zlý sen.

Nelle ve vteřině setřásla koňskou podobu.

"Vždyť bys šel na jistou smrt! Zajdu tam já, mně nemohou nic udělat."

Věděl, že to není tak docela pravda, a pohlédl jí silně do očí, ruku položenou na jejím rameni, aby jí poděkoval za její statečnost.

"Tak zlé to nebude," odpověděl pokojně. "Mám na rozdíl od nich rychlé nohy a hlavně nesmíte zapomínat, že svým způsobem pocházím z entí rodiny. A mimoto vezmu s sebou je," pokývl hlavou směrem k enťátkům.

"Ty... myslíš, že ti mohou být něco platní?" zeptala se Mín váhavě, v hlase velmi zřetelnou obavu, aby se jejím dětem něco nestalo.

"Nu... dušičku mají ještě dětskou a nezkušenou, já vím," odvětil Laito tónem, který prozrazoval, že o tom už nějakou dobu přemýšlel. "Ale zároveň, aniž to sami vědí, je silná jako staleté víno. To by nemusela být špatná kombinace. Každopádně nemyslím, že by jim něco hrozilo. Přinejmenším se vrátí, aby vám podali zprávu."

"Aspoň mě nech jít s vámi!"

"Že bych si zakličkoval mezi stromy s tebou v náručí? Nu, nebylo by to špatné cvičení, ale raději nebudu riskovat příliš..."

"Nechci tě tam nechat jít samotného! Ani - ani nemusím!"

Věděl, na co myslí. Ještě před chvílí také s jistým znepokojením vzpomínal na tu předpověď.

"Z toho právě vidíš, že se za chvilku vrátím," odtušil vesele. "Ne, Nelle, prosím tě. Zůstaň tu s ní a zachraň ji, kdyby bylo třeba."

Popadl batoh s enťátky do náručí a vyloženě utekl k lesu, přikrčený skoro až u země za pokračováním hřebínku. Tam batoh odložil a jen s malými v náručí se ponořil mezi stromy.



Pod spletí větví byla tma i za bílého dne a vítr vyl ve vrcholcích stromů, až se celý les rozezněl strašidelnou směsí hukotu, kvílení, sténání, praskání a skřípění. Laito na okamžik zastavil v závětří okraje lesa a postavil si enťátka na ramena, těsně k hlavě. Vysvětlit jim nemohl nic, ale věděl, že i ona něco tuší či cítí. Byla klidnější, ale zároveň jakoby bdělejší než jindy; jeho vnímavost, odhodlání i síla jako by se násobily jejich. Bylo to dobré.

Vykročil dál. Nevěděl, kam by vlastně šel, ale nezbývalo mu než jít alespoň někam a doufat v setkání; kdy a jak k němu dojde, to bylo plně v rukou zdejších obyvatel. Zatím byl les tak klidný, jak jen to v dnešním počasí bylo možné. Nemusel uhýbat jediné padající větvi, z temnoty se nevynořil jediný útočník. Dál.

Čím hlouběji šel, tím byla tma hustší. Také napětí kolem se zvyšovalo. Laito věděl, že je přinejmenším ostražitě sledován, ať už je to jen opatrnost nebo čekání na vhodnou chvíli k útoku. Věděl, že mnozí z těch, mezi kterými prochází, nejsou obyčejné stromy. Bylo jich mnoho - byli před ním, po obou stranách, ano, a teď už i za ním. Zatím ho nechávali jít.

Má je oslovit? Asi by to bylo nejrozumnější. Pokud oni mají v úmyslu ho usmrtit bez varování, jediná šance je sdělit jim toho co nejvíc, dokud je čas. Jenže...

Když se Laito na okamžik zamyslel nad svými pocity, zjistil, že má docela obyčejný strach. Pronést slovo na tomto místě bylo nesmírně těžké - mlčenlivá bdělost lesa ležela na všem jako olověný příkrov - jediný zvuk se mohl stát jiskřičkou v koudeli, kterou všechen nahromaděný hněv vzplane do plamene.

No tak, přece se tomu nebude poddávat! To už by bylo lepší, kdyby sem vůbec nechodil. Laito ještě vteřinku zápasil sám se sebou, pak se zastavil a nabral dech.

A v tu chvíli to pocítil. Ostražitost kolem něj se změnila ve vítězoslávu, ve škodolibou radost. Ve tmě před ním zahořely oči, divoké a nebezpečné. Blížily se k němu, beze slova. Ti, jimž patřily, rozhodně nešli vyjednávat.

Mrkl stranou a dozadu - ano, to se dalo čekat. Jsou v kruhu kolem něj, proto se teď cítí tak dobří. Teď už mu asi i jeho rychlost bude málo platná.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )