Nazítří si Laito odmítl jít lehnout. Vlastně ani nevydržel chvilku odpočívat. Ustavičně byl v neklidném pohybu, občas dokonce vstal a někam si to o berlích namířil, ačkoli nebylo vidět, že by něco rozumného dělal.

"Co se děje?" ptala se Mín, když už to trvalo nějakou dobu. "Něco není v pořádku?"

"Ale, nevím dost dobře, co počít," odpověděl, očividně rád, že se může svěřit. "Teď už jsou ve věži určitě vzhůru a určitě je jim divné, že nevidí venku žádné stráže a vůbec nic živého. Brzy asi vyšlou signál, něco jako povel nástupu celé posádce, řekl bych. Pak možná ještě jeden, poplach. A pak už nám tu možná začne být pěkně horko."

"Proč? Všechna bezpečnostní zařízení jsi přece odpojil, ne?"

"Jsou tu ještě šachty, celkem čtyři - ústí do dolních pater pod hradbami. Do těch jsem se nedostal, leze se tam po provazovém žebříku. Teraskon tam byl, ale nic nenašel, jen soukolí, kterými se snad otevírají průduchy vzhůru. Nemám klid, když jsem to tam neviděl sám - mohla by tam tudy na nás přijít nějaká nepříjemnost."

"Tak co kdybychom se odtud ztratili, aspoň na čas? Teď už tě přece nějak přes hradby dostaneme."

"Zapomínáš na vojáky, uvězněné ve sklepích. Já jsem je dal zajistit - nemohu si vzít na svědomí, aby kvůli tomu zahynuli."

"Tak je vyvedeme spoutané na nádvoří - tam je velitel uvidí a nic jim neudělá. A než si je osvobodí, budeme už v bezpečí. Budeme muset pustit pevnost už dobytou, ale to je lepší než riskovat, že kvůli nám všichni umřou."

"Dobře mluvíš, jenže tak se nám nepodaří odtud dostat otroky. Je jich přece jen trochu moc na skrývání a nejsou ve stavu na rychlé přelézání hradeb či útěk. Nerad bych je tu nechával - bylo by to pro ně kruté, víš, když už okusili svobody a dobré péče."

"Tak myslíš, že to bude lepší riskovat?"

"To kdybych právě věděl! Zdálo by se, že riziko je malé, ale já těm zdejším zařízením nevěřím, ne, ani trochu. A v sázce je příliš mnoho - tolik životů!"

V tom okamžiku proťal ticho zvuk rohu - trojí mohutné, pronikavé zatroubení. Laito bezmocně pohodil rameny.

"Vidíš, už je to tady!"

"Tak co..."

Už byl na půl cesty ke dveřím.

"Musím dolů, abych byl aspoň po ruce, kdyby se něco dělo."

"Laito! Já ti ty šachty prolezu ještě jednou, abys měl klid!"

Obrátil se k ní a na vteřinku se zarazil.

"Teď! Když už to začalo!"

"Vždyť je to jen zkouška, pro jistotu. Vůbec nevíš, co začne a jestli vůbec. A i kdyby, můj život nebo životy vás všech?"

"Jestli přijdeš o život ty, my to asi taky nepřečkáme."

"Tak vidíš!"

Usmál se.

"Máš pravdu. Nemám z toho sice vůbec žádnou radost... Proč jen jsem se tam nenechal od Teraskona spustit na laně - teď už to nemám naději stihnout... No dobrá, tak pojď."

Sestoupili do sklepení. Bylo tam vlhko, ticho a téměř tma - Laito by neplýtval na vězně pochodněmi, ani kdyby všude nebyl tak katastrofální nedostatek dřeva. Mín ta místa viděla poprvé a měla trochu strach z toho, že bude muset projít chodbou mezi celami před zraky uvězněných, ale naštěstí k tomu nedošlo. Otvor do podzemí, krytý pouze silnou mříží, byl prakticky hned pod schodištěm. Laito odemkl zámek a mříž zdvihl.

"Budu stát při tobě celou dobu, Myšáčku."

Najednou se jí vůbec nechtělo z jeho náručí do té černé díry. Vyvinula se sice rychle - věděla, že mají málo času - ale jak šplhala po žebříku dolů, nějak už nedokázala cítit nadšení z toho, že bude konečně taky něco platná. Místo toho cítila strach - strach ze samoty v temném, lezavě chladném podzemí, z nebezpečí, číhajících ve tmě, z bolesti a smrti.

Vzdorně pohodila hlavou a dobře udělala, neboť uši, propíchnuté teprve včera, při tom prudkém pohybu zabolely. To okamžitě vyvolalo řetěz vzpomínek, jednu krásnější než druhou. Jak že to Laito říkal? "Ať ti připomínají lásku, která je stále s tebou, i když ji nevnímáš." Jak jen jsou lidé závislí na svých smyslech! Ten nezvyklý, maličko nepříjemný pocit v ušních lalůčcích jako by způsobil, že se jí ona láska stala přece jen trochu uvěřitelnější, skutečnější než před chvílí... ale ne. Neměl snad Laito pravdu? Což ji nezakusila už tolikrát naprosto hmatatelně, v jeho záchraně a uzdravení, v uzdravení Mairó, koneckonců i v tom, že ona sama už byla dvakrát vysvobozena z moci věznitelů? A když ji nyní nevnímá, jsou snad proto méně skutečné okamžiky, kdy ji vnímala? A - ach!

Jako by jí Laito zpíval, ty vzpomínky se vracely jedna za druhou naprosto živě, třebaže nemohla hledět do Melwenina kamene a soustředila všechnu svou pozornost k tomu, aby postupovala chodbou co nejrychleji a přitom co nejbedlivěji zkoumala všechny stěny. Vlastně jí opravdu zpíval, vnímala to, dosud jí kdesi v koutku její paměti zpíval píseň ze slavnosti Díkůvzdání a chodbu zalévalo nejenom to světlo z jeho láhve a celý ten riskantní podnik se náhle stal dětskou hrou, k níž nebylo třeba naprosto žádného úsilí a naprosto žádného sebezapření.

Laito jí cestou ze schodů vysvětlil, čeho si má všímat především: každé nerovnosti a nepravidelnosti, každé skuliny a štěrbiny, ale i míst, kde je stěna nápadně hladká - to by mohlo ukazovat na trpasličí dveře. Zvolna se šinula vpřed a přejížděla světlem každou píď kamenných zdí. Bosýma nohama zkoumala podlahu pod sebou a pátrala po sebemenší změně v hustotě a tíze kamene. Tunel se však zdál stejnorodý a velmi všední, místy tesaný ve skále, místy vyzděný kamennými kvádry, které na sebe přiléhaly s dokonalou přesností a beze spár. Inu, kdyby to bylo takhle jednoduché, jistě by i Teraskon odhalil, co a jak. Určitě dostal tytéž instrukce.

Dorazila k výklenku s mohutným soukolím. Má jím zkusit pohnout? Raději ne. Mohlo by spustit nějaký obranný vynález, zvlášť kdyby ho užil nepovolaný, neznalý potřebných opatření - a pokud skutečně otevírá průduch vzhůru, z věže by to jistě bylo vidět. Odhalili by se veliteli pevnosti a měli by rázem mnohem menší naději, že ho vylákají z věže a získají klíče.

Protáhla se však do úzké mezery mezi soukolím a stěnou - usoudila, že tam by se Teraskon jistě nedostal - a pečlivě ta místa propátrala. Velice si přála tam něco objevit a stát se Laitovi užitečnou, ale přes všechnu snahu nenašla nic.

Pustila se tedy dál, stále dál tou nudnou, zdánlivě nekonečnou chodbou. Dosud necítila strach a největší potíž měla s tím, aby nezačala nezáživný úkol odbývat. Vyburcovala v sobě všechnu vůli a lásku a přinutila se pracovat stejně pečlivě jako na počátku. Bylo to o něco těžší i v tom, že zkřehlé nohy dávno ztratily téměř všechen cit.

A pak byla u cíle. Chodba končila tak prostě a obyčejně, jak to odpovídalo celému jejímu vzhledu, slepou zdí a temnou šachtou vedoucí vzhůru, docela stejně jako na opačném konci až na to, že nahoře nebylo vidět žádnou mříž. Tma tam byla naprostá a Mín se mohla jen dohadovat, zda je tam tmavá chodba či pevné dveře.

Nějakou dobu věnovala tomu, aby propátrala okolí, s ušima nastraženýma na sebemenší zvuk shora, aby někdo znenadání neotevřel dveře a nespatřil ji. Nic se však nedělo a po chvíli si Mín povzdechla a obrátila se zpátky.

Cítila se nyní poněkud skleslá a zklamaná. Ano, mohla by být ráda, že nic nenašla, že je chodba podle všeho bezpečná, ale přece jen se nemohla ubránit lítosti, že se jí nepodařilo udělat pro ostatní něco velkého, něco významného - něco, čím by se z nejmladšího, nejslabšího člena výpravy, který stále potřebuje pomoc a občas je druhým na obtíž i víc, než by musel, konečně změnila v někoho rovnoprávného a užitečného. Tak docela si to nepřiznávala - věděla už, co by jí Laito řekl - vnímala to spíš jako obavu, že někde něco přehlédla a hrozí jim nebezpečí, ale to zklamání tu bylo, a s každým krokem větší.

Pracovala nyní ještě pečlivěji než cestou sem, ve stále horečnější a zoufalejší snaze na něco přijít. Kameny leží na sobě beze spár, ale co to dokazuje? Co když je některý volný a dá se vysunout? Mnoho jich marně ozkoušela rukou, ale pak to celá nešťastná přece jenom vzdala. To by trvalo bez přehánění týdny a tolik času nemají. Zbývá ještě propátrat tři stejně dlouhé chodby.

Asi tak v polovině cesty měla dojem, že cosi zaslechla, ale jista si nebyla. Pokud to byl signál, který Laito předvídal, ztlumila ho vrstva kamene a hlíny nad její hlavou i stovky metrů spojovacích chodeb.

Unavená a sklíčená se konečně vrátila k Laitovi. Myslela si že budou hned spěchat k další chodbě, ale když ji zabalil do pláště, vsunul si její nohy pod košili a podal jí láhev s entí polívkou, přijala to s velkou radostí. Nemusel se jí ptát, zda něco našla - věděl to hned, jak se na ni podíval.

"Ani nevíš, jak moc jsi mi pomohla, Myšáčku," řekl místo toho. "Když jsi nenašla nic ty, jistě bych ani já nic neobjevil. Samozřejmě, ani teď nevíme určitě, že jsme v bezpečí, ale aspoň jsme pro to udělali všechno, co se dalo."

"Ale vždyť já jsem neměla skoro žádné nápady, kam se podívat! A vůbec nejsem klidná. Chtělo by to promačkat každý kámen v těch zdech, a pak..." na tohle vlastně dřív nepomyslela, ale teď se jí to nejednou samo vybavilo. "Víš, ten konec. Všechno je úplně stejné jako tady, jenže tady je mříž a tam dveře. Nebo aspoň myslím. Může tam být taky prostě jen tma, ale stejně - něco mi na tom nehraje."

Laito vážně přikývl.

"Ano," odpověděl zvolna. "Také jsem na to myslel. Budou chtít zničit případné vetřelce, ale zachovat hradby nepoškozené. Nejpravděpodobnější je, že sem pošlou něco, co zabíjí na dálku - nějaký jed, který se šíří vzduchem. Potřebují, aby to na naší straně mělo volný průchod."

Jemně ji sesunul na zem a vstal.

"Samozřejmě!" pokračoval s patrnou úlevou. "Dávno mi to mělo být jasné. Pojď. Už vím, co udělám."

Pustil se chodbou zpátky s takovou vervou, že přes jeho ochromení měla co dělat, aby mu stačila.

kapitola 47.

Vlastně se o to brzy přestala snažit. Byl tak očividně zaujatý svým novým nápadem, který se ani neobtěžoval jí sdělit, tak zcela zřejmě ji naprosto přestal vnímat, že se v ní ozvalo cosi jako vzdor. Proč by se za ním vlastně měla honit? Stejně ji na nic nepotřebuje a pravda, také mu opravdu nijak užitečná není, znovu se to potvrdilo. Není žádný důvod, proč se mu vnucovat - a samota jí teď, když je jí tak smutno, udělá jen dobře.

Jakmile jí definitivně zmizel z dohledu, zastavila se úplně. Dostala chuť se naopak posadit a trochu si oddechnout, ale sedět v chodbě se jí nechtělo - jednak neměla na čem a jednak tu byla příliš na očích, kdyby šel někdo okolo. Rozhlédla se. Stála hned u dveří bývalého skladiště zbraní, nyní prázdného. Tam ji jistě nikdo hledat nebude.

Tiše za sebou zavřela dveře a octla se v neútulné, naprosto holé místnosti s jediným úzkým, zamřížovaným oknem. I zde si mohla sednout pouze na studenou zem, ale aspoň tu bude sama. Skrčila se do klubíčka v koutě, zachumlaná do pláště, a cítila, jak jí po tváři stéká první slza.

Jenže teď už ji cosi uvnitř zároveň varovalo. Počkej, rozmysli si to. Chceš se opravdu poddat zármutku? Nebude tě to přece jen bolet tím víc? Chceš tu opravdu ublíženě sedět a čekat, až tě Laito přijde odprosit, že na tebe na vteřinku zapomněl - po tom všem, co už pro tebe udělal a co jste společně prožili, po té hrůze, kterou jsi o něho měla ještě před pár dny? Chtělas mu být k užitku nebo dalším břemenem?

Ne, odpovídala si honem, to se ví, že mu nebudu nic vyčítat, ani v myšlenkách. Nic na mně nesmí poznat, však ho chápu, má plnou hlavu starostí o životy nás všech a nemá kdy myslet na moje nálady - ne, nic se nedozví, ale teď, když beztak nemá čas a je mu to jedno, si budu brečet, jak budu chtít! Na tom není nic zlého.

Ano, ale je to opravdu to nejlepší řešení? Nebudeš se chovat trochu pošetile - jako boháč, který sedí na hromadě zlata a pláče pro zakutálený pětník? Je tu přece tvůj domov - je tu moře lásky, ve kterém se jedna drobná křivda od blízké duše snadno ztratí jako nepatrná kapička...

Okamžitě pocítila podivnou nechuť, kterou dobře znala - ozývala se v podobných případech vždycky. Tentokrát na sebe vzala podobu námitky, že jí na Laitovi přece příliš záleží, než aby jeho chování k ní odmávla jako něco bezvýznamného. Jako by bylo správnější se kvůli němu trápit než se obejít bez něj. Jenže právě proto, že neprocházela tímto rozhodováním poprvé, se v ní zároveň probudila i touha, ovoce předchozích vítězství. V jejích myšlenkách dosud probíhal boj, ale její prsty už šátraly po kamínku za košili. Proč ne? Proč toho nevyužít, když tu možnost má?

V příští vteřině už se vpila očima do zlaté nádhery, prosvícené dopoledním sluníčkem zvenku. Všechny stromy světa ji přišly navštívit, celé to bohatství tvarů a barev, chutí a vůní, majestátu i něhy, vznosné síly i křehké drobnokresby, bohatství, které nemá ve svých pokladech žádný pozemský král. Ale jí patří, jí a každému, kdo se zastaví, aby je mohl vnímat, patří jim celé spolu s velkolepým darem všeho, co je, protože jim patří srdce, které je za tím, srdce, z něhož všechna ta nádhera pramení...

A vtom to přišlo. Zcela náhle, jako by jí v hlavě sepnul nějaký poplašný signál, se v ní vynořila myšlenka: Vstaň! Honem! Musíš zpátky! Je tě potřeba v podzemí!

Mimoděk zatřepala hlavou, aby ji zahnala. To tak! Zrovna teď se bude někam štvát, jen pro hloupou, křečovitou snahu se nějak vyznamenat, něco dokázat. Už přece jednou dole byla, či ne? Dobře ví, že nemá žádný smysl chodit tam podruhé.

Ale ne, tohle se hodně lišilo od předchozích zklamaných pocitů - nebyla v tom ani stopa vlastního úsilí, vlastního přání, jen ta podivná, neodbytná naléhavost, kterou vnímala jakoby spíš zvenku, ze vzduchu kolem sebe, než zevnitř. Vlastně se příčila jejímu přání - ani trochu se jí teď nechtělo odejít a porušit to kouzlo, připravit se o tu poslední útěchu, která jí zbyla.

Ta útěcha se však kupodivu nikam neztratila, nový pocit ji nezahnal na útěk. Naopak, spojily se v jedno, takže v té výzvě k odchodu zůstávalo tolik životodárné, občerstvující mízy jako předtím v pokojném spočinutí - jako by ji veliká ruka, která ji dřív objímala, nyní vzala kolem ramen a vedla na cestu. Dokonce v tom rozpoznávala i stopu dobromyslného veselí, cosi laitovsky škádlivého, co se vysmívalo jejím pochybnostem: Ano, nevíš jistě, co máš dělat, možná nerozumně riskuješ a zkomplikuješ Laitovi život a vysloužíš si napomenutí, ale na tom teď nezáleží. Děláš to, o čem věříš, že to dělat máš, a i kdyby se nakonec ukázalo, že to byla chyba, je to tak dobře. Ať to dopadne jak chce, bude to tak dobře.

Děláš to, o čem věříš, že to dělat máš... ano, dělala to - teď už běžela zpět chodbou, jak nejrychleji mohla. "Veď mě, Otče, prosím tě - a zastav mě, jestli dělám hloupost," zašeptala, když spouštěla nohy do šachty - se stejnou důvěrou, kterou vždycky na Laitovi tak obdivovala.

Původně si tak napůl představovala, že poběží až k druhému vchodu do podzemí, ale když se přistihla, že s naprostou samozřejmostí slézá do původní štoly, jen se usmála a nechala to být. Pak zase tak trochu čekala, že dolní chodbou půjde pomalu a bude zkoumat okolí, ale nic takového. Divila se sama sobě, ale běžela bez zastávky dál a dál, až konečně celá udýchaná stanula u soukolí v polovině chodby.

A nebylo to jen tím, že už si nutně potřebovala odpočinout. Pravda, byla vděčna za tu chvíli, kdy se mohla opřít o zeď a zhluboka dýchat, ale téměř ihned se v ní znovu probudil ten pocit naléhavosti. Ne, ještě není čas odpočívat. Musí tu něco udělat, ale co? Že by otevřít průduch ven? To přece od počátku nechtěli, to by jim zmařilo všechny jejich plány! Ale... otvírá to soukolí skutečně průduch ven?

Chodba byla tak vysoká, že i Laito by tudy prošel bez problému, což znamená, že Mín nedosahovala ani do poloviny a soukolí, které zabíralo dobré tři čtvrtiny výšky, se tyčilo ještě kus nad její hlavou. Dokáže tím otočit? To by byla tak práce pro Teraskona, možná spíš pro dva Teraskony, ale pro ni?

Uchopila jednu rukojeť ovládacího kola a ze všech sil se do ní opřela. Marná snaha. Obrátila se zády a padla na ni plnou váhou. Jen si narazila žebra. Zvedla oči vzhůru. Co kdyby vyšplhala po soukolí nahoru a skočila na jednu z horních rukojetí z výšky? Jinou možnost, že tím pohne, asi už opravdu nemá.

Ne! V žádném případě! Tohle varování přišlo ještě naléhavěji než všechna předtím. Nevěděla tehdy ještě, proč, ale byla si jista, že za žádnou cenu nesmí vyšplhat ke stropu chodby.

No dobrá, ale co tedy potom má dělat? Bezmocně přejela rukou po ovládacím kole. "Kdyby tu tak byla moje myška, ta by mi snad poradila," povzdechla si.

A v tu chvíli, jako by tím byla nevědomky vyslovila nějaké heslo, se část stěny hned vedle soukolí tiše a hladce odsunula zpět a pak stranou a ukázalo se schodiště, vedoucí do černočerné tmy dole.



"Tak, Myšáčku," broukl Laito spokojeně a otevřel dveře skladiště jen asi sto metrů za Míniným nouzovým útočištěm, "tady je myslím všechno, co budeme potřebovat."

Nečekal ani na odpověď, vešel dovnitř, dveře pro ni nechal za sebou otevřené a začal se přehrabovat v hromadě vydělaných kůží. Bylo tu skutečně všechno, co si jen mohl přát, takže si začal tichounce bzučet nějakou písničku jako vždycky, když se mu práce dařila. Pak se vydal prozkoumat sudy v rohu a když zjistil, že několik je plných smoly, jeho spokojenost ještě vzrostla.

"Výborně, Myšáčku," chválil si. "Zvládneme to - ještě to zvládneme!"

Když se nedočkal odpovědi, ohlédl se přes rameno. Místnost byla prázdná a to ho maličko zarazilo. Přešel ke dveřím a vyhlédl na chodbu. Nikde nikdo.

Teď už začínal mít trochu starost, i když nepříliš vážnou. Vzpomínka na entí prarodiče mu kdesi hluboko uvnitř našeptávala, že asi před chvílí jednal poněkud ukvapeně, ale žel, nemohl s tím přestat - záleželo na každé vteřině.

Sehnal si Roira a Terskona a pustili se do práce.

Mín se nadšeně vrhla ke schodům, ale vzápětí se zarazila. Nebylo snadné projít tím vchodem, který se jí tak náhle a tajuplně otevřel. Člověku se přímo vnucovala myšlenka, že stejně rychle a tajuplně by se mohl za ním zase zavřít. Mín si nepříjemně jasně uvědomovala, že o způsobu, kterým se dveře otvírají i zavírají, neví vůbec nic. A pocítila, jaký je rozdíl vejít do temné chodby, když má za zády otevřený východ do bezpečí, či když tam jsou kouzelné dveře, které se lehko mohou změnit v past.

Ale znovu na ni v sobě narazila, na tu klidnou, téměř usměvavou jistotu, která vytrvale přežívala i vedle svíravého strachu. Koneckonců, není opravdu nejlepší, bude-li riskovat život, aby zachránila životy všech ostatních? S jakou lehkostí o tom mluvila - ovšemže jen proto, že si vůbec nepřipouštěla nebezpečí. Laito to jistě musel vědět, uvědomila si pobaveně. Jak je to od něj hezké, že to nedal najevo!

Jen jedno hluboké nadechnutí a překročila práh. Sestupovala teď po úzkém, točitém schodišti. Dolů - dolů - dolů - tíseň způsobovala, že se jí to zdálo nekonečné, ale ve skutečnosti schody nemohly vést o mnoho hlouběji než do dalšího podzemního patra. Konečně se octla na rovině.

Bylo tu velmi vlhko a ještě chladněji než nahoře. Mín si posvítila lahví kolem dokola. Stála na malém okrouhlém prostranství, z něhož vedly na tři strany černočerné průchody. Okamžik na ně bezradně hleděla a upřímně řečeno, nelákal ji ani jeden. Mimoděk se otřásla.

Vzápětí už ji nohy samy nesly k jednomu z nich a pak dál a dál, tak komplikovaně, že brzy ztratila všechen pojem o směru a jedinou útěchou jí bylo, že mohla nechávat na rozcestích světelné značky jako Melwen. Míjela další a další temné průchody i řady zavřených železných dveří. Našlapovala co nejopatrněji, neboť za každými z nich, za každým rohem, mohlo v temnotě číhat něco nebezpečného; slyšela jen vlastní dech a zrychlený tep a občas melancholické odkapávání vody ze stropu.

Konečně se dostala na slepý konec, kde našla už jen jediné dveře. Laito pečlivě roztřídil všechny klíče, odebrané vojákům, a vybavil každého ze svých společníků kompletní sadou. Mín tedy začala zkoušet jeden po druhém, až našla ten pravý a otevřela si.

Octla se v poměrně velké místnosti, snad kruhové, jak soudila podle zaoblení stěny, u níž stála - její láhev nedosvítila na opačnou stranu. Podle toho tvaru, velikosti a zakončení přístupové chodby ji však napadlo, že možná stojí v samotném srdci podzemního bludiště - přímo pod ústřední věží.

Rovnou přes místnost se neodvážila, pustila se proto podél stěny. Už po několika krocích narazila na hluboký výklenek - připomínal krb, jenže bez ohniště. Místo toho v něm stál jakýsi široký černý válec, k němuž vedla shora a ze stran železná táhla. Působilo to pochmurně a trochu děsivě.

Chvíli zůstala stát na místě a svítila si na něj. Cítila, jak ji zároveň přitahuje a odpuzuje. Byla si víceméně jista, že se dívá na nějaké ze zdejších hrůzných obranných zařízení, na cosi chladně technického a přitom smrtonosného, a bolestně si přitom uvědomovala, jak málo takovým věcem rozumí a jak daleko má k Laitovi. Na druhou stranu ji vzrušovalo pomyšlení, že její dlouhé hledání mělo přece jen úspěch. Nesmí se moc přibližovat - ale nesmí ani zbrkle couvnout. Musí si ho alespoň důkladně prohlédnout.

Váhavými krůčky přistoupila ještě o kousek blíž a začala se všelijak naklánět a krčit, aby si ho mohla prohlédnout ze všech stran. A čím déle se dívala, tím méně děsivý a záhadný jí připadal. Celý ten výklenek je opravdu hodně podobný ohništi - má dokonce i komín, temnou šachtu, vedoucí vzhůru, jak viděla z podřepu. A ten válec je jako obyčejný hrnec, který na tom ohništi stojí. Dokonce má i pokličku, uvědomila si najednou, pokličku, která je nyní odklopena a visí vedle něj a ano! skoro by věřila, že celá ta tajuplná soustava táhel vlastně není určena k ničemu jinému než k tomu, aby pokličku podle potřeby odklopila či přiklopila...

A v tu chvíli pochopila souvislosti. Jed, říkal Laito, jed, který se šíří vzduchem! Pokud by se ten jed uvolňoval z tohoto hrnce, už by bylo jasné, proč někdo ve věži potřebuje stroj, který by na dálku ovládal pokličku. Nějaký jed, který se šíří vzduchem, hodně lehký, takže stoupá vzhůru - tam nahoře je jistě nyní otevřený průduch, na který dříve nepřišla, tak jako nepřišla na tajné boční dveře - a samozřejmě že musí stoupat vzhůru, protože jinak by se do horních pater vůbec nedostal, ledaže by předtím naplnil celou tuto místnost... ach!

Ne, nebylo to příjemné pomyšlení, ale Mín se mu nepoddávala dlouho. Jestli tu zahyne, nijak si nepomůže tím, když na to bude ještě celou dobu myslet - a tak jako tak by se s tím asi už nic nedalo dělat. Ale když už je jednou tady, musí toho využít.

Pro jistotu zatajila dech, opatrně, po špičkách se přikradla k hrnci, jemňounce vyhákla pokličku z táhel - šlo to docela snadno - a tiše ji přiklopila zpět na hrnec.

Pak odskočila a oddechla si úlevou. Na okamžik stanula a bezděky se sledovala, zda se jí nedělá špatně nebo něco takového, ale nepozorovala nic, takže se brzy rozběhla podél stěny dál, kdyby tu snad bylo ještě nějaké takové zařízení.

Ve velmi krátké době odpojila všechny čtyři a bez nehody se vrátila ke dveřím, kterými do místnosti vešla, což jí báječně zvedlo náladu. Radostné vzrušení i vděčnost, že se jí splnilo její přání být užitečná, ji přímo nadnášely a zpáteční cesta se jí zdála nejméně dvakrát kratší než cesta sem. Brzy se octla zpátky pod schodištěm a vesele vyběhla nahoru.

Ale tajné dveře byly zavřené a nikde nejmenší náznak, jak by se asi mohly dát otevřít.

kapitola 48.

Laito, Roiró a Teraskon pracovali rychle. Protože roztavit smolu chtělo svůj čas, zůstal Laito u ní, aby ji hlídal, zatímco oba jeho společníci doběhli k otvorům do podzemí, každý ke dvěma, a přikryli je silnou vepřovicí, kterou po okrajích důkladně zatížili. V okolí šachet nebylo vidět ani cítit nic podezřelého, ale dbali jeho rady, aby se k nim přibližovali pouze se zatajeným dechem a zároveň využili všech možností nenápadného odvětrání prostoru. Když tak bylo nejhorší nebezpečí zažehnáno, pustili se do zdlouhavější práce utěsňování a impregnace všech krytů smolou.

Bezprostřední nebezpečí tedy přestalo hrozit poměrně brzy, ale než byli hotovi, uplynuly už téměř dvě hodiny. Teprve potom mohl Laito povolit svým starostem a pustit se do hledání Mín.

Nejprve se vrátil hlídkovat na strážnici a v duchu přitom procházel poslední společné chvíle a pokoušel se co nejpřesněji odhadnout, co asi prožívala. Pak sešel dolů a prolezl kdejaký koutek v okolí, ale nikde nikdo. Teď už to začínalo být vážné. Pravděpodobnost se stále víc klonila k možnosti, že je Mín v podzemí. Nedovedl si pro to představit žádný jasný důvod, ale věděl, že pokud ji tam potká něco zlého, nese na tom přinejmenším svůj díl viny. Ovšem, na tom teď málo záleží. Důležité je alespoň se pokusit o její záchranu - ale jak?



Skalní stěna nad schodištěm byla stejnorodá, beze stopy kliky, klíčové dírky či alespoň škvíry či pukliny. Mín se nutila ke klidu a zevrubně ji kousek po kousku propátrala rukama, přičemž několikrát různou intonací opakovala větu, kterou pronesla těsně předtím, než se dveře otevřely z druhé strany. Marně.

Víc už ji nenapadalo, co by mohla dělat, a ve chvíli bezmocnosti, po kterou zůstala stát na nejhořejším schodu zničeně opřená o skálu, která se tvářila, jako by tu nikdy nikde žádný vchod nebyl, si velice živě uvědomila, jak pomalá a nepříjemná bude smrt, k níž je odsouzena, pokud se odsud nedostane.

Ale ne, nesmí si zoufat. I kdyby nebyla jiná možnost, Laito se jistě alespoň pokusí ji najít. Ovšem, nemá tušení, kde je, neví vůbec nejenom jak dveře otevřít, ale ani že nějaké existují... I co! Teď se mu skoro určitě podaří zmocnit se věže a odtamtud sem snad také vchod vede... nu, jisté to není, ale zoufat si prostě nebude. Soustředí se na to, jak to tu nejlépe do té doby přežít, protože na pár dní to vypadá.

Při tom pomyšlení se zachvěla a přitáhla si plášť těsněji k tělu. Teď, když se přestala pohybovat, tu bylo opravdu hodně chladno. Nohy měla zase už necitlivé až nad kotník. Na chvíli se posadila, třela si je a hřála si jednu po druhé v jamce pod kolenem. Trochu to pomohlo, ale sotva je znovu postavila na studenou zem, blahodárné účinky tepla byly ty tam. Také zjistila, že už má pořádný hlad a zejména žízeň - venku už je jistě k polednímu. Mít tu tak alespoň vodu a trochu lišejníku na entí látku!

Ne, světlo si nevypije, alespoň dokud se neoctne v krajní nouzi. Snad tu však někde nějaký zdroj vody najde, koneckonců zrovna dvakrát sucho tu opravdu není. A možná by se našlo i něco dalšího, co by se dalo použít. Co vlastně je za všemi těmi železnými dveřmi?

Hmmmm! Necítila zrovna dvakrát chuť to zjišťovat. Co by tam asi mohlo být? Všelijaká ošklivá obranná zařízení jako to, co už viděla - a kde má jistotu, že se jí podaří to poznat včas a nepadne jim za oběť? Anebo co když tu bydlí někdo z posádky? Jediný by stačil - neměla by proti němu šanci!

Zůstat sedět na schodech jí začalo připadat přece jen nejbezpečnější. Jestli někdo dole pracuje, třeba si jí tu nevšimne; kdyby Laito přišel, určitě ji tu najde - a možná by se jí mohlo podařit dát mu přes zeď na srozuměnou, že tu je.

Zaťukala na kámen, ale znělo to velmi hlasitě v tom podzemním tichu, až se bázlivě rozhlédla. Podruhé už se to udělat neodvážila, jen se co nejvíc skrčila, zabalila do pláště a vtiskla se do koutka na nejhořejším schodu. Z láhve světla si vyrobila entí polívku a trošku, trošičku upila. Tak. Teď snad nějakou dobu vydrží.

Stál však proti ní nepřítel nejméně hrozivý, ale mocný: nečinnost. Ten horní schod byl všechno, jen ne pohodlný, sotva se maličko pohnula, už se jí nějakou škvírou dostal chlad na tělo a žízeň a hlad také ještě ani zdaleka nezahnala. To všechno jí nesmírně ztěžovalo soustředění, když chtěla obrátit svou mysl mimo svět, aby se trochu rozptýlila a potěšila. Na druhou stranu bylo kupodivu snadné dělat si starosti a představovat si, co všechno by se jí tu mohlo stát. Než minula hodina, začala mít pocit, že už tu sedí půl dne a že už to prostě nevydrží. Musí dělat aspoň něco - musí se aspoň trochu projít.

Sestupovala zpět po schodech a bylo jí přitom, jako by sestupovala do temné vody. Podzemní prostory, kterými ji ještě před nedávnem nadšení neslo s takovou lehkostí, znovu změnily tvář. Ze tmy dole se šklebilo nebezpečí - s každým krokem mu byla blíž, přímo cítila, jak jí jeho ledové prsty šátrají po hrudi a po hrdle, až se nakonec ponořila celá a tma se jí zavřela nad hlavou a nebylo úniku.

Láhev v její ruce jako by teď vydávala mnohem slabší záři - jistě se jí to jen zdálo, neboť tu trošku, co upila, bylo sotva znát - ale jí připadalo, že se na ni okolní tma přímo tlačí a dusí ji a světlo pohlcuje. Musela se nutit ke každému kroku vpřed, ale divná věc, ani obrátit se zpátky se jí teď nechtělo. To by znamenalo se otočit a mít celé temné podzemí za zády - ne, ani to by nedokázala.

Plachými krůčky se pustila vpřed, toutéž chodbou jako předtím. Už ji znala, byla proto pro ni o trošičku méně děsivá než ostatní - a věděla, že tam někde svítí její značky, což bylo povzbudivé pomyšlení. Dostala se k prvním dveřím. Chvilku stála a sbírala kuráž, pak je celá nešťastná minula, pak se zase vrátila. Konečně zaťala zuby a začala zkoušet klíče. Copak jich musí být tolik? Při každém cinknutí sebou trhla.

Po nekonečné době se přece jen jeden v zámku otočil. Opatrně pootevřela a posvítila si dovnitř, ale dávala si pozor, aby se příliš nepřiblížila.

Ukázala se jí malinká, prázdná místnůstka v holém kameni. Z jedné zdi trčel kus železa, po jiném vybavení ani stopy. Mín se otřásla. Příliš to připomínalo kobku pod hůreckým hradem, v níž s Laitem věznili Teraskona... a sklepení, v němž tak dlouho trávila čas sama. Rychle dveře zase zavřela.

Sousední místnost byla stejná jako předchozí, další také a čtvrtá rovněž. S každou se ostrost nepříjemných vzpomínek jen zvyšovala. Tma a samota na Mín doléhaly stále tíživěji. Ať se tomu bránila sebevíc, musela si chtě nechtě uvědomovat, že celé toto sklepení se nyní změnilo v její žalář, ze kterého se už nedostane... Zjistila, že si dobu svého věznění vybavuje tak živě, že se všechno, co prožila od té doby, zdálo jako sen.

O nohu se jí otřel vyplašený potkan a teď už Mín vykřikla nahlas.



Laito zachmuřeně pozoroval smolou zalitý vchod do podzemí. Tak krásně to vymyslel, tak pěkně se jim to podařilo, a veškerá ta práce vyšla nadarmo. Teď zas aby uvažoval, jak ji zrušit. Mín je tam, to mu bylo stále jasnější. Poslal sice Roira s Teraskonem systematicky prohledat všechny místnosti v pevnosti, ale sám už zatím zamířil sem, aby se pokusil najít nějaké řešení.

Je vůbec naděje, že přežila? Zamračil se ještě víc. Snad... snad! Jestli to svinstvo stoupá nahoru, což je pravděpodobné, a jestli se dolní chodba nenaplnila příliš... Natáhl si pracovní rukavici a zatlačil dlaní proti kůži. Je toho tam až dost, ale útok zřejmě přestal, mnohem dřív, než předpokládal. To by bylo dobré znamení. Teď jen ještě dostat pryč ten prevít, co ho od ní odděluje.

Rozhlédl se kolem sebe, pak sáhl do nářadí, vypáčil jednu kamennou dlaždici, pořádkumilovně ji očistil a začal do ní vrtat malou dírku. Nejprve ze všeho zkusí, jestli to náhodou není hořlavé. To by mu značně usnadnilo situaci.

Práce mu zvedla náladu jako vždycky - chvilková rozmrzelost pominula. Nyní se za ni naopak styděl. Jeho milovaná malá Myška... jak na ni mohl i jen na okamžik pomyslet jinak než s láskou? Snad v něm po Aldaríel koluje nějaká ta kapka lidské krve - jinak přece není možné, aby byl takhle ukvapený! Což se dopustila něčeho zlého? Pokud tam vlezla, je jen malá pravděpodobnost, že podlehla svým starým náladám. Šla se za ně obětovat - a jestli snad bez rozkazu, kdo by jí mohl vyčítat něco takového? Kdo ví, čím teď prochází, co všechno ji ohrožuje tam dole, v té tmě, a všechno jen proto, že nejprve příliš dlouho váhal a pak nesmyslně pospíchal.

Jeho srdce se s novou naléhavostí vrátilo k prosbám za ni, ostatně jen nakrátko přerušeným, zatímco jeho obratné ruce dál pracovaly na svém úkolu.



Mín se s vytřeštěnýma očima tiskla zády k vlhké stěně chodby. Už nekřičela, ale na to musela vynaložit veškerou svou vůli - na nic jiného už jí síly nezbývaly. Srdce jí divoce bušilo a nohy se jí třásly tak, že za žádnou cenu nedokázala pokračovat v cestě, ať už kupředu či zpátky.

Ale při pomyšlení, že bude muset zůstat tady, se málem rozkřičela znovu.

A v tu chvíli, když už byl její rozum cele ovládnutý hrůzou a vůbec ji neposlouchal, našlo její srdce cestu, kterou marně hledalo s jeho pomocí nahoře na schodech.

"Otče, já nemůžu," šeptala téměř nevědomky, v úplném zoufalství. "Já tohle nemůžu. Zachraň mě!"

Nemohla by později říci, zda to vyslovila jednou či mnohokrát. Na tu chvíli jí nezbyla žádná zřetelná vzpomínka. Jasně si uvědomila až to, kdy stála na témž místě, ale vlastně už úplně klidná a s uvolněným vědomím, že tu není sama. Rozhlížela se kolem sebe a divila se, jak v ní mohly docela obyčejný kamenný sklep a docela všední tma vyvolat tolik děsu. Ano, nebezpečí, že sem někdo přijde - a že sem už nikdy nikdo nepřijde - je ovšem reálné, ale teď zatím bezprostředně nečelí ani jednomu z nich, tak proč se plašit? A že se nedostala ven, je přece jen dobře! Jak mohla být tak zbrklá? V horní chodbě by teď nepřežila ani minutu!

Zasmála se sama sobě, poděkovala za pomoc a vydala se na další průzkum.

Hned v další kobce objevila bezvládné tělo, přikované k železu ve zdi.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )