Celou tu noc strávila Mín v prosbách společně s Roirem a Teraskonem. Jako by byl Laito s nimi - téměř nepocítila únavu, dokonce i její úzkost jako by se rozplynula v úžasu a bázni, které ji celou prostupovaly. Okamžiky nádherné bdělosti se střídaly se spánkem plným zářivých snů, avšak vždy alespoň jeden z nich zůstával vzhůru a na stráži.

Mnohem později, už za plného světla, konečně procitla z nejkrásnějšího snu vůbec. Ten jediný jí z celé noci zůstal v paměti - vlastně ho dosud jasně viděla před očima. Viděla, jak se k ní noční tmou blíží nádherný kůň. Běžel svižně, ale nehlučně a naprosto lehce, jako by se vznášel - jako by mu šplhání po skalách nedalo žádnou námahu. Hříva a ocas za ním vlály jako živý plamen a celý byl jak z průzračného stříbra. A na něm, oblečená v svěže zeleném jako orosená květina, zlaté vlasy tak lehké, až se na okamžik zdálo, že vyplňují a ozařují celou oblohu, seděla půvabná mladá žena, maminka a dívenka zároveň, krásná naprosto přirozeně a nestrojeně a přece tak drtivě, až to bralo dech. Na okamžik na Mín pohlédla, přívětivě se usmála, pokynula jí, jako by ji zvala k následování, a vzápětí zmizela za hřebenem směrem k jihu.

A Mín se třásla jako v horečce, cítila, že musí křičet štěstím, že pukne, jestli ho nevykřičí, ale jak už to ve snách bývá, nevydala ze sebe ani hlásku. "Melwen," vydechla jenom na prahu probuzení a byla si v tu chvíli jista, že opravdu viděla Laitovu maminku - Melwen, jaká je teď.



Všechna ta nádhera byla dosud s ní, když o překot, nesouvisle sdílela svou zkušenost se svými společníky - ale jakmile skončila, jako by se náhle octla zase z nebe na zemi.

"Domníváš se, že jsi přijala rozkaz, má paní?" tázal se Teraskon pokojně a vážně a nikdo, kdo by ho neznal tak dobře jako teď ona, by nepostřehl dychtivost za jeho slovy.

"Ano," vyhrkla bez přemýšlení, ale v tom okamžiku už zapochybovala. "Tedy vlastně ne... já nevím," zakoktala se a v hrozných rozpacích odvrátila hlavu. Rozkaz? Jaký rozkaz? Utéci do Fangornu a Laita tu nechat? Znamená to tedy, že je všechno ztraceno? Ale kde vůbec bere tu jistotu, že její sen má nějaký význam? Je tu cokoli, z čeho by se dalo s určitostí říci, že to nebyl docela obyčejný sen, krásný, pravda, ale nic víc? Na základě něčeho takového přece nemůže Laita prostě odepsat, když ani neví, zda je ještě živ či ne! Na útěk je vždycky času dost - vždyť je beznadějný až až... neřkuli útěk do Fangornu! Co by si tam asi počala, na tom izolovaném ostrůvku v moři nepřátel a zkázy - jestli z něj vůbec něco zbylo.

Jenže... jenže co když to přece jen bylo nebeské poselství? Co když neuposlechnutím promarní šanci Laitovi pomoci... anebo... ach, jak bolelo si to připustit... prostě přežít i bez něj a naplnit své poslání, ať už jakékoli?

"Otče, jsme na pochybách," řekl kdysi Laito a čekal na odpověď dál s tak nádhernou důvěrou... protože on si to mohl dovolit! On si tak zoufale nepřál, aby jen jedna z možností byla ta pravá!

Teraskon na ni hleděl se stejnou pokojnou vážností - cítila jeho oči na sobě. Úžasné, jak se ten člověk dovede ovládat - pokud to vůbec je sebeovládání! Pokud v skrytu duše není nakonec rád, že se Laita zbavil! Je to muž a voják, nebo ne? Proč nepřevezme velení? Proč stále čeká od ní, že ponese odpovědnost, že se bude trápit pochybnostmi?!

"Přeješ si tedy čekat dál jako dosud?" tázal se a v Mín se v tu chvíli něco zlomilo. Otočila se k němu zády, utekla, zalezla do jakéhosi křoví jako raněné zvíře a dala se do pláče, ochotná volat smrt, ochotná dovolit si ty nejčernější myšlenky.



Po většinu doby, kterou tam strávila, poletoval po blízkém okolí jeden velmi rozčilený kos s kouskem pergamenu, přivázaným k nožičce. Láska, která pojí elfy se všemi dobrými tvory, v něm hořela plamenem; celou svou drobnou bytostí, neuvědoměle, ale tím silněji, toužil naplnit vůli toho, který ho poslal. Nesl v sobě velmi přesný obraz té, kterou musí vyhledat - jenže ona nejprve nebyla k nalezení a pak, když se k ní s obtížemi a občas i bolestně pokoušel proniknout tím hustým trním, si ho vůbec nevšímala!

Pravda, byli tu ještě Roiró i Teraskon, k těm měl přístup volný, ale ti ho nezajímali. Laito, plný starostí o Mín a o to, co teď asi prožívá, nepomyslel na to, aby svého posla naučil i jejich podobě. Znovu a znovu, stále odvážněji, se kos pokoušel proniknout do Mínina zoufalství, ale věnovala mu asi tolik pozornosti, jako by byla mrtvá.

Nevyrušil ji ani temný zvuk, který jí rozezněl zem pod nohama: jakýsi chvějivý rachot, který stále sílil. Představa, která v ní poprvé vyvstala, když si naplno připustila, že možná bude muset odtud pryč, představa všech těch let, která ještě mohou zbývat do konce jejího života, té nekonečné řady dní, které bude nucena prožít, zatímco Laito bude mrtvý, ji plnila trýzní tak nesnesitelnou, pocitem bezvýchodnosti tak krutým, že ani pláč jí nebyl dost; tloukla čelem o tvrdou skálu, ale ani bolest je nepřehlušila.

Náhle jí kdosi stiskl ramena a co nejohleduplněji, avšak pevně ji otočil k sobě. Spatřila Teraskona, udýchaného, poškrábaného trním. I nyní se zraňoval víc a víc, jak se ji pokoušel nést ven. V prvním momentu překvapení mu to dovolila, ale teď se začala divoce zmítat.

"Pusť mě!" křikla.

"Má paní... musíme odtud... nebezpečí... země se pohybuje..." vysvětloval trhaně, dosud bez dechu.

"Pusť mě, chci umřít!" křikla ještě zuřivěji.

"Co když je živ... co když nás potřebuje?" pokoušel se ji přesvědčit.

Už tomu nedokázala uvěřit.

"Není! Chci umřít taky! Neslyšíš, ty zbabělče? Pusť mě! Uteč si sám!"

Zem pod jeho nohama se zachvěla. Teraskon se zapotácel, rozhodil ruce. Mín byla volná. Dopadla na zem, ale hned zase vyskočila. Na okamžik se podivně utišili. Stáli proti sobě, Teraskon jí shlížel do tváře. Oči mu hořely urážkou, kterou musel snést, jeho hněv se však neobrátil proti ní - jen ho snad na kratičko zbavil střízlivosti.

"Zůstanu s tebou," pravil velmi odměřeně a sevřel její ruku ve své.

To ji zase probudilo k životu. Uskočila vzad, pokusila se vytrhnout. Marně. Okamžitě to zkusila znovu a Teraskon instinktivně vztáhl i druhou ruku, aby ji uchopil bezpečněji. V tom okamžiku se však zem zachvěla znovu. Teraskonova ruka zatápala a minula cíl. Mín se vyškubla a padla pozpátku na zem. Cosi velkého těžkého proletělo těsně kolem ní. Chtěla vstát a dát se na útěk, ale celý svět se houpal a ona ztratila rovnováhu docela a kutálela se několik metrů ze svahu. Těsně za ní se rozzívla široká puklina. Všude kolem se řítily obrovité balvany. Některé zůstávaly ležet na svahu, některé se s rachotem valily do propasti. Teraskona už nebylo nikde vidět.



Pak se vše uklidnilo. Posadila se a zmateně se rozhlédla. Krajina kolem ní za těch pár okamžiků docela změnila charakter. Jen matně odhadovala, kterým směrem asi leží cesta k úkrytu. Všude jen zející jámy a polámané skály, které se tvářily, jako by tu tak stály odjakživa. Co se stalo s jejími společníky?

"Roiró! Teraskone!" vyřikla úzkostlivě.

Žádná odpověď.

Vyskočila ve snaze dostat se k nim, ale nebylo to tak jednoduché. Trhlina, která ji prve oddělila od Teraskona, se zařízla do celého hřebene, přes metr široká a hluboká, až se z toho točila hlava. Mín nesebrala odvahu ji přeskočit a obejít ji znamenalo šplhat několik set metrů svahem dolů.

"Roiró! Teraskone!" vykřikla znovu, naléhavěji.

Žádná odpověď.

Pustila se ze svahu, místy skokem ze skály na skálu, místy šplhem po výstupcích. Nebyla zrovna dvakrát opatrná - spěchala a mimoto se jí znovu začínalo zmocňovat zoufalství. Co si počne, jestli je Laito mrtev a oni také? A pokud je mrtev Teraskon, není to i její vina? Několikrát se smekla a trochu se potloukla, ale vždycky zůstala schopna pohybu a lezla dál.



Z hlubin země se znovu ozvalo to temné dunění. Hora se dosud neupokojila. Mín ucítila, jak se opět zachvěla, nepatrně, avšak pro někoho v jejím postavení to bylo mimořádně nepříjemné. Vzápětí se obrovský kus skály utrhl i s ní a letěl dolů, teď byla přímo pod ním - až dopadne, rozmačká ji na kaši.

Konečně! Konečně je po všem! pomyslela si s úlevou.

Nebylo. V posledním zlomku vteřiny se balvan naklonil, dopadl na hranu, překotil a letěl dál; ji nechal ležet na svahu.

Neměla ani čas zjišťovat, je-li celá či ne, když se svah znovu pohnul a rozšklebil zrovna pod ní! Zaryla prsty do hrstky sporé trávy na okraji, ale tráva se utrhla a ona padala dolů...

Ne hluboko. Jen půldruhého metru, možná dva a dopadla beze škody na dno, avšak téměř okamžitě dno povolilo, puklina se otevřela do větší šířky a Mín klesla o další dva metry. Pak znovu. Pak se vše opět utišilo.

Vzhlédla. Vysoko nad hlavou měla škvíru šedého nebe - tam musí vyšplhat, jestli to půjde. Jsou nohy...

Prásk! Poslední z balvanů, utržených nahoře u hřebene, skončil svou cestu přímo nad její hlavou a odřízl jí denní světlo. Pokusila se prolézt jinam, tam, kde o pár metrů dál stužka oblohy pokračovala, ale tam se trhlina zužovala natolik, že to nebylo možné. Snad to půjde o něco výše - pustí se nahoru.

Všechny kosti byly kupodivu stále ještě v pořádku. Začala šplhat z pukliny - šlo to ztuha, výstupků bylo velmi málo a směrem, kterým se potřebovala dostat, už vůbec žádné. A sotva byla v polovině, zem se zachvěla znovu, tak tak, že nesletěla dolů.

Chvíli se zuby nehty držela na místě, pak začala hledat další výstupky. Nemohla najít jediný - cesta nahoru ani stranou nevedla. Bude se muset vrátit a zkusit to úplně jinde. Další otřes. Těsně kolem ní prosvištěl balvan. Udržela se a začala sestupovat. Další otřes. Smekla se a sklouzla na dno.

Byl to jen kousek, dopadla bez nehody. Kolem se sypaly větší i menší úlomky skály, ale díky kamenné střeše nad její hlavou ji žádný nezasáhl. Rozhlédla se. Zdálo se, že se trhlina rozšířila. Musí pryč! Jestli tu zůstane a ta škvíra se rozestoupí příliš, balvan shora jí spadne přímo na hlavu.

První myšlenkou bylo ovšem pokusit se znovu o cestu stranou, jenže ta teď byla úplně odříznuta jedním vysokým hladkým balvanem a kupou menších, které se drolily a smekaly, sotva na ně vstoupila. Jinou cestu vzhůru než tu, kterou už zkusila, nikde neviděla a zem se chvěla tak, že ani na tu nemohla pomyslit. S každým otřesem byla trhlina širší.

Inu co, odsekla Mín v duchu vzdorně, tak ať spadne! Aspoň už bude všemu konec. Bude to mnohem lepší než přežít bez Laita. I Roiró a Teraskon jsou teď jistě mrtví - jestli přežili ten první otřes, jaká je naděje, že přežili ty ostatní? A co když... co když je celá tahle katastrofa jen odpovědí na její volání po smrti, jako už nejméně jednou? Co když smrt přišla, ale bere si i jiné? Jak by mohla žít s vědomím, že je zahubila? Že... ach ne, to snad přece jenom ne!... že i Laito byl až dosud živ, ale teď zůstal někde dole pod haldou letícího kamene!

Touha dostat se z pasti ji docela opustila. Mín se klidně posadila pod skalní stěnu - a čekala.

Nu dobrá, zemřeš, ale co dál? blesklo jí náhle hlavou. Laito přinejmenším si je jist, že tím to ani zdaleka nekončí. Jak budeš potom žít s vědomím, žes je všechny zahubila, když už nebudeš moci umřít? A co když se octneš před tváří Jediného a budeš mu muset vyznat do očí: Strašně jsem ti ublížila - nevěřila jsem v tvou lásku - nedbala jsem na tvoje rozkazy...

Ale byl to skutečně rozkaz? Ještě ani teď si tím nemůže být jista. A pokud si tím nemohla být jista, neplatilo pro ni celou dobu to základní, jasné pravidlo - nikdy neopustit přátele v nouzi? A i kdyby... On přece ví, jemu přece musí být jasné, jak ukrutnou věc by to po ní žádal... že něco takového by prostě nikdy nedokázala udělat!

Pojednou, snad tou vzpomínkou, se jí ten úžasný pocit z jejího snu zlomkem vrátil. Jako by to krásné vidění znovu projelo kolem, ač neviděné, jako by s ním skanula do jejího srdce krůpěj zářivého pokoje - ale zároveň se kdesi na dně její bytosti cosi probudilo k životu a zabolelo.

Mín si zakryla obličej rukama. Na balvan nad svou hlavou docela zapomněla. Jediné, na čem teď záleželo, bylo: Zradila jsem jeho lásku opravdu? Mohla jsem něco dělat?

Nové otřesy vnímala jen velmi nejasně. Pak se kolem ozval hromový rachot a svět zakolísal tak silně, že ji to srazilo k zemi. Podvědomě zvedla ruce, aby si chránila hlavu. Teď, teď to přijde...!

Nepřišlo. Balvan žuchl na zem na loket od její hlavy, až ji to napůl ohlušilo a omráčilo, a pokračoval ve své cestě do údolí spolu s celou skalní stěnou, která tvořila polovinu jejího vězení. Když se trochu vzpamatovala a zvedla hlavu, zjistila, že je volná. Jako by si smrt, kterou volala, pro ni přišla, ale nyní váhala - nebo spíš si s ní chtěla pohrát jako kočka s myší.

Nebo jako by ji někdo chránil.



Stála teď na úzké skalní římse a pod jejíma nohama skála strmě klesala k Železnému pasu. Ne však tak strmě, jako když ji zdolával Laito. To, co dřív bývalo nedostupnou, několik set metrů vysokou hladkou hradbou pevnosti, bylo nyní zbrázděno a rozryto četnými trhlinami, stupni, výčnělky; u paty skály se kupila změť napadaných balvanů. Byl to terén, jakým už šplhala nesčíslněkrát. Jako blesk ji zasáhla myšlenka, pro kterou rázem znovu zapomněla na všechno ostatní: Mohla by se tam dostat! Mohla by Laitovi pomoci, jestli to potřebuje - mohla by zjistit, co s ním je!

Zemětřesení ji vůbec nepřišlo na mysl - posádku, které by dole mohla padnout do rukou, vůbec nebrala na vědomí. A pokud přece, okamžitě nad nimi v duchu mávla rukou. Co na tom, jestli zahyne? Žít bez něj přece beztak nechce - a teď, když se jí otvírá příležitost... Snad bylo to její bláznovství přece k něčemu dobré. Snad... snad to ani nebyla odpověď na její nedobré přání, ale zásah, který měl Laitovi pomoci... to by aspoň vysvětlovalo, proč zatím vždycky tak podivuhodně vyvázla!

Naděje ji zalila jako horká vlna. Už nečekala na nic a otočila se, aby spustila nohy přes okraj - ale jak to udělala, octla se tváří v tvář drobnému zvířátku, které panáčkovalo proti ni a bez bázně na ni hledělo.

Myška! Kde se tu chudinka vzala - jak se jí podařilo přežít tu spoušť? Pomůže jí, když ji vezme do kapsy a pokusí se ji snést dolů? Nechá se chytit? Laito by něco takového dokázal jedna dvě, ale ona?

Nesmírně opatrně natáhla k myšce ruku. Ta se ani nehnula, nechala se dokonce pohladit, když ji však Mín chtěla jemně vzít do dlaně, vysmekla se a pár krůčků popoběhla. Pak se otočila, pohlédla na Mín moudrýma očkama a popoběhla zase kousek.

Jako by ji lákala za sebou... jako tenkrát! Mín se rázem vrátila vzpomínka na myšku z Drúadanského hvozdu. Je ovšem nemožné, aby to bylo totéž zvířátko... ovšem, pokud by tamto setkání člověk vůbec mohl považovat za něco přirozeného. Stačí se podívat, jak se na ni ten tvoreček dívá - takovéhle oči zvíře nemůže mít!

Mín se vyhoupla zpět na římsu a jako očarovaná vykročila za ní. Myška ji vedla pár kroků rovně a tam, kde římsa skončila, vyběhla bez obtíží po holé skále vzhůru. Mín zjistila, že si vybrala dobré místo - nalezla tam dostatek výstupků, aby ji mohla následovat. Tak kousek vyšplhaly a našly jinou uzounkou římsičku, po níž se pustily k jihu. Půda se opět zachvěla. Mín v patách zarachotil obrovský balvan na své pouti do propasti. Když se vše uklidnilo a ona se ohlédla, než se pustila na další cestu, zjistila, že po římse, na níž původně stála, není už ani památky.



Pokračovaly tak asi hodinu či dvě, často přerušovány novými a novými otřesy, které vždy znamenaly bezprostřední nebezpečí, avšak ani jednou jim neublížily. Pak se dostaly do míst, kde byla cesta snazší. Vystoupily teď už hodný kus vzhůru a octly se zase blízko hřebene, ovšem mnohem nižšího hřebene kus cesty k jihu, navíc ještě sníženého zemětřesením. Myška vedla Mín rychlým tempem po jeho mírném úbočí, kde bylo nutno občas skákat z balvanu na balvan, ale místy se dalo kráčet bez větší námahy.

A teprve teď, když se nemusela napjatě soustředit na každý krok, Mín pochopila. Rázem jí nohy vypověděly službu a ona zničeně klesla na zem, jakoby na ni v jediné vteřině dolehla veškerá únava cesty. Myška jí nabízí vedení, ano: stejné, jako sen dnešního rána. Teď ho tedy má potvrzený, ale to nic nemění na tom, že míří k jihu, do Fangornu... pryč od Laita... a to ve chvíli, kdy je cesta k němu volná!

Myška k ní přiběhla, povzbudivě do ní šťouchla čumáčkem, pak znovu, naléhavěji. Mín ji nevnímala. Zem se znovu zachvěla, kolem se kutálelo kamení. Jeden ohromný balvan se uvolnil, sklouzl na menší skalní výčnělek přímo nad nimi a tam se kymácel, jen jen na ně spadnout. Mín o tom vůbec nevěděla. Seděla s hlavou v dlaních, slzy jí tekly po tvářích, ale nebyla ponořena do pláče - zmítala se v palčivém rozporu, který nyní vnímala ostře a jasně.

Teď už nemůže říci, že neví, zda přijala rozkaz. Přišel podruhé, naprosto zřetelně. A vede ji od Laita pryč.

Pokud poslechne, jde vstříc šedivému, pustému životu, v němž už ho nikdy neuvidí. Dokonce se ani nikdy nedozví, co se s ním stalo. A hůř, nikdy ji nikdo nezbaví pochybnosti, že nebyl ještě živ, když odcházela - že nebylo možné ho zachránit.

Pokud neposlechne, pravděpodobně sejde na špatnou cestu - mine se svým cílem, ať už je jakýkoli. Možná se s Laitem shledá, ale bude mu jen ke zlému. Možná vezme rychlý a ošklivý konec. A každopádně bude muset v životě i smrti čelit vědomí, že ublížila tomu, koho kdysi chtěla milovat - že zradila toho, komu se zavázala věrností.

Ano, ale cožpak po ní opravdu může chtít něco tak strašného?

"Chystal jsem se zbytečně riskovat a nevyprosil jsem si rozkaz, Myšáčku."

Jako by Laito promluvil přímo vedle ní - zvláštní, jakou má ten jeho krásný hlas moc ožít i ve vzpomínce!

"A nejen to. Zapomněl jsem na jeho lásku, jeho věrnost - chtěl jsem vzít spravedlnost do svých rukou - skoro jsem mu vyčítal, že se stalo to, co se stalo. Strašně jsem mu ublížil, Myšáčku - kdybych měl být po zásluze potrestán, všechno by bylo málo. Choval jsem se jako blázen - jako bys mi ty sama večer nepřipomněla, že jeho láska tu mou dávno předchází."

Teprve teď chápala, jak mu bylo, když nalezl své malé kamarády zbědované v jámě otroků. Jistě k nim cítil lásku alespoň tak silnou jako ona k němu - má tak otevřené srdce! A přece - jak trpěl tím, že se tou láskou nechal ovládnout a jednal bez rozkazu!

"Ne," řekla Mín nevědomky nahlas. "Neublížím ti. Já vím, ublížila jsem ti stejně dost, mnohem víc než on, ale teď už to neudělám. Půjdu, kam chceš."

Myška, jako by jí rozuměla, se čile rozběhla kupředu. Mín se zničeně zvedla a napůl oslepená slzami klopýtala za ní.

Balvan, který visel na svahu nad nimi, se hned vzápětí převážil a sletěl dolů.

kapitola 44.

Stmívalo se. Mín s myškou už dávno překročily hřeben a sestupovaly směrem k Fangornu. Zde byl terén zasažen zemětřesením už mnohem méně. Na dlouhých úsecích vedla cesta přes skály, obrostlé mechem, které se očividně nepohnuly už dlouhá léta. Začínaly se objevovat první zakrslé stromky. Ze skal tryskal pramínek a stékal dolů stříbrnou stužkou. Otřesy už dlouhou dobu slábly a přicházely stále méně často.

Náhle Mín pocítila, jak na ni padla únava, těžká k neunesení, avšak podivně krásná. Ano, byla po tom dnešku vyčerpaná až dost na těle i na duši, ale toto bylo něco jiného. Jako by stála na prahu sladkého snu ještě dřív, než zavřela oči - jako by se všechno její utrpení rozplynulo jako mlha pod dotekem slunečního paprsku odkudsi z jiného světa. Neslyšela nic, ale měla úplně pocit, jako by Laito někde zpíval a ta píseň se jí zdálky dotkla křídlem.

Že by opravdu? Že by poznal, že zemětřesení skončilo, a snažil se ukolébat případné vyrušené spáče? Ale... ale to by přece znamenalo, že je ještě živ...!

Nic víc si pomyslet nestačila, neboť klesla na zem a na místě usnula - a spala dlouho a dobře.



Za svítání se probudila, celá provlhlá rosou. Kouzlo pominulo - sotva se trochu vzpamatovala, pocítila potlučené tělo i mnohem bolestnější ránu v duši, nyní jen znásobenou večerním zážitkem. Co když to opravdu Laito zpíval - co když opravdu ještě žije, potřebuje její pomoc a spoléhá na ni - a ona od něj musí pryč!

Posadila se. V dálce pod sebou spatřila šedé moře mlhy, z něhož tu a tam vystupovaly tušené vrcholky stromů, stejně šedé a matné. Vida - tak Fangorn dosud stojí, navzdory tomu, že se draci stěhovali za hory! Snad tedy nejde marně - snad má to vedení přece nějaký smysl! Možná najde útočiště... ale ach, proč alespoň nemohou utíkat spolu!

S jistými obtížemi se zvedla, došla se k potůčku napít, pak odepjala od pasu láhev a připravila si trochu entí polívky. To jí udělalo dobře - vždyť včera neměla za celý den ani sousto. Pak se rozhlédla. Bude tu myška ještě, nebo už půjde dál sama s tím, že je cesta jasná?

Byla tu. Jakmile ucítila její pohled, obrátila k ní hlavičku a podívala se na ni jiskrnýma očkama. Pak se s naprostou samozřejmostí rozběhla... zpátky toutéž cestou, kterou včera přišly!

Mín za ní hleděla jako omráčená. Nejprve vůbec nemohla pochopit, co se děje. Pak si pomalinku uvědomila alespoň nějaké souvislosti. Je to možné? Je možné, aby byl vůbec na světě takový blázen jako ona? Opravdu tolik vytrpěla... jen proto, že se ji někdo snažil zdržet jediný den, aby ji dostal do bezpečí před zemětřesením?

Myška se ohlédla, dala čumáček do tlapek a Mín měla úplně dojem, že se směje. Pak se ohlédla ještě jednou a znovu se rozběhla vpřed.

Mín vykročila za ní, zprvu jen jako ve snách, ale pak stále rychleji a dychtivěji, jak se v ní opět probudila naděje. Šplhaly výš a výš, zpočátku snadno, pak stále pomaleji, jak se dostávaly do míst víc a víc poznamenaných včerejšími pohyby půdy, až konečně znovu stanuly na jižním hřebeni nad kruhem Železného pasu.

Tu se ve vzduchu cosi zatřepetalo a zapípalo a Mín na rameno se snesl kos, poněkud provinilý, že včera utekl před nebezpečím, ale celý šťastný, že se konečně zbaví svého břemene. Mín k němu natáhla ruku, snesla ho na prstě k sobě a tu si všimla zprávy, připevněné k jeho nožičce.

Sňala ji a rozvinula pergamen. Z jedné strany byl popsaný neznámým písmem - podle všeho zlomek haradské účetní knihy. Po druhé straně se hustě řadila drobounká písmenka elfí abecedy.

"Milovaná Myško," psal Laito svým prostým, věcným způsobem, "nemohu šplhat a nemohu otevřít bránu. Nepřijmeš-li jiný rozkaz, pokus se dojít do Fangornu a podívat se, zda tam nezůstal někdo z entů, kdo by nám pomohl s hradbami. Doufej a vytrvej, půjdeme za svým posláním, pokud budeme živi. V každém případě Tvůj Laito."

Teď už se Mín musela posadit, jak na ni tíha její vlastní pošetilosti dolehla naplno. Enti, samozřejmě! Jak to, že jí za celou tu dobu nepřišlo na mysl tohle prosté řešení? Jak vůbec mohla pochybovat, že od počátku jde jen o to Laitovi pomoci - když vidění přišlo v podobě jeho vlastní maminky! Jak vůbec mohla zapomenout na enty, když ji viděla - když zná její příběhy nazpaměť! Musela být úplně bez sebe - ostatně Laito to zřejmě tušil. "V každém případě Tvůj!" Ne že by to bylo tak velkou útěchou, a přece - jak citlivě dovedl odhadnout, co prožívá, jak pěkně dovedl slovem pohladit! Oč krutější odtržení od něho musela vytrpět - jen proto, že se ho za žádnou cenu nechtěla vzdát!

A pak, Laito očividně posílal zprávu ještě před zemětřesením - kdyby se byla neponořila do zoufalství, jistě by ji byla dostala. Pak by měla rozkaz potvrzený a byli by zřejmě došli včas do bezpečí - všichni tři. Má své společníky opravdu na svědomí, a už s tím nemůže dělat vůbec nic. Už s tím prostě bude muset žít.

Jenže všechny tyto úvahy jsou už zbytečné. Cesta do pevnosti je otevřena a ach...! Mín se prostě nedokázala cítit tak špatně, jak si myslela, že by měla, ne, ještě ne! Vyskočila a pustila po skalách dolů, jako by jí šlo o život.



"Myšáčku... ach Myšáčku!"

Ovšemže ji viděl dávno předtím, než se dostala dolů. Přitiskl ji k sobě zdravou rukou, sotva se dotkla nohama země, a ona se cítila, jako by se neviděli už alespoň sto let - a zase jako by spolu takhle byli odjakživa. Dala se do pláče, tak šťastná, jako už dávno ne, a vůbec nebyla k utišení.

"Ach Myšáčku," opakoval. "Čím jsi asi musela projít v době, kdy jsem ležel v bezvědomí a nemohl ti poslat zprávu! Starost o tebe mi ležela na srdci jako kámen ještě předtím, než začalo zemětřesení. Byla jsi ve velkém nebezpečí? Zkusila jsi moc?"

Trochu se od něj odtáhla a svěsila hlavu, náhle sražená ve své radosti.

"Ale, nic zvláštního," povzdychla si a cítila se v tu chvíli strašně, strašně unavená. "Že se vůbec ptáš! Jen je ze mně vrah, to je všechno. Jestli jsem vůbec nezavinila celou tu pohromu."

Znovu ji k sobě přitiskl.

"Ty moje zlatá, zlatá holčičko," řekl účastně. "Já věděl, že to bude pro tebe hrozně těžké. Sám jsem nebyl zrovna dvakrát pevný, když mi hrozilo, že se zabiju a už se nebudu moci o tebe postarat. Ale jeho milosrdenství je nad námi - oba jsme toho byli ušetřeni. Pojď, musíš si trochu odpočinout a dát se dohromady - přitom mi to můžeš všechno vyprávět. Však oni si s tou prací poradí i bez tebe."

"O - o kom to mluvíš?"

"O Roiróvi s Teraskonem přece - přišli asi dvě hodiny před tebou. Roiró nemá ani škrábnutí a Teraskon je na tom velmi slušně, jen byl moc rád, když slyšel, že jsi v pořádku. No ano, potlučený je dost a když dorazil, ještě se mu trochu motala hlava - zřejmě do ní dostal kamenem a nějakou dobu ležel v bezvědomí - ale to víš, voják něco vydrží. Hned se pustili do zajišťování posádky, samozřejmě; však taky nemáme času nazbyt."

Úleva byla tak velká, že se rozplakala zas.

"No tak, no tak... pojď si na to aspoň někam sednout! Nehledě k tomu, že bychom měli střežit cestu. Odnést tě tentokrát nemohu, i když přímo hořím touhou to udělat."

Teprve teď si všimla, jak je pochroumaný.

"Laito! Co se ti prosím tě všechno stalo? Jak..."

"To všechno počká, povídám. Nesmíme zapomenout na to, že držíme nepřátelskou pevnost. Pojďme na bránu, a hned!"

Ale ani když se konečně dostali do strážnice, nechtěl o sobě vyprávět. Trval na tom, aby se nejdřív umyla a převlékla - voda už se hřála v kotli na ohništi a Roiró prý zachránil její batoh spolu se svým, když se disciplinovaně stáhl do bezpečí, jakmile mu to jeho otec přikázal, takže měla své oblečení po ruce. Když pověsila svůj uválený a zaprášený plášť, na chvilku na něm utkvěl pohledem, pak sáhl do kapuce a cosi s úsměvem položil na stůl.

"Přinesla jsi sem náklad drahého kamení," řekl. "To jsi nevěděla, viď?"

Podívala se na těch pár zaprášených, nevábně vyhlížejících úlomků a byly jí naprosto lhostejné.



Konečně se zase sešli u stolu. Laito servíroval pouze entí polívku - v celé pevnosti nebylo téměř sousta - avšak horkou a tak silnou, jak jen se dala snést. Ani teď ale nechtěl popisovat svoje zážitky dřív, než mu Mín svěří ty její. Nezbylo tedy, než mu vyhovět - a teď už neměla potíže s tím, aby se cítila tak špatně, jak by se podle svého názoru cítit měla. Čím déle vyprávěla, tím bídněji jí bylo. Stále víc a víc se cítila jako těžký provinilec, a úplný hlupák k tomu. A přece v ní zároveň narůstal i pocit úlevy a upokojení. Postupně se přišla posadit na zem k jeho nohám a on jí nebránil, naopak, zřejmě mu dělalo dobře, že jí může položit ruku na rameno; oba teď čerpali útěchu z toho doteku.

"No a to je všechno," oddechla si nakonec. "Hrůza, jak vidíš. Jsem moc, moc ráda, že přesto zřejmě všechno dobře dopadlo. Ale nic se nezlepšilo a nic jsem se nenaučila - jsem na tom stejně jako na začátku."

Cítila, jak se pousmál.

"I kdyby, Myšáčku... co ti zbyde jiného, než se znovu dát na cestu?"

"Tak... jak?" opáčila a vysloužila si nový úsměv, protože v tom už nezněla beznaděj, jen odevzdanost a těžko sbírané odhodlání k dalšímu nepříjemnému období.

"Ale Myšáčku! Což tu stále budu jen od toho, abych tě trápil?"

Otočila se a pohlédla na něj vzhůru.

"Chceš, abych se obešla bez tebe, viď? Jako minule. Jenže tentokrát to bylo o tolik horší... já bych přece jenom radši s tebou... Sama nebudu dost pevná, já to vím!"

"To mám opravdu začít ztrpčovat život někomu, kdo se dopustil chyby jen z lásky ke mně? Dovedeš si vůbec představit, jak se mi do toho nechce?!"

"Ach jo, ty budeš nakonec ještě chtít, abych si to vyškemrala - jako v pořádné elfí rodině, viď?"

Něžně se na ni zadíval.

"Ale Myšáčku... A o co bys tedy prosila, kdybych ti dal tu možnost?"

Teď už z něj začínala být opravdu zoufalá. To napětí mezi strachem a zahanbením se skoro nedalo snést. Copak jí opravdu ani trochu nepomůže? No... vlastně má svým způsobem pravdu.

"To nevím! K jídlu už beztak skoro nic nemáme a stejně si nedovedu představit vůbec nic, po čem bych si konečně zapamatovala aspoň něco!"

Natáhl zdravou ruku a sklouzl citlivými, vědoucími prsty kousek po jejím rameni.

"Svou drsnou lekci už jsi žel dostala i beze mne. Nemám ti raději namíchat čaj, po kterém by se ti trochu ulevilo?"

Náhle se usmála také.

"Víš co? Namíchej ho sobě a spi - už se o mě nestarej, ani mi nic nevyprávěj, beztak sis neodpočinul, co jsi tady. Já cestu ohlídám."

"Ach! To bylo ale příjemné! To bylo opravdu jako v elfí rodině. Potěšilas mě aspoň trojnásob, ale tak zle na tom zase nejsem. Už se cítím nejméně o polovinu líp než té první noci, kdy mě beztak jen tvé prosby udržely na nohou, abych se dokázal dostat z vězení a zneškodnit celou posádku..."

"Prosím tě! Víš, jak mi udělá dobře, když ti budu moci aspoň trošku k něčemu být, po všech těch kopancích?"

"No dobrá, dobrá, neříkám, že odmítnu tvou laskavost. Ale ještě ne. Ne dřív, než se budeš zase cítit smířená a šťastná a volná jako vítr nad lukami..."

"Jak bys prosím tě chtěl dokázat něco takového?!"

"Aha! Takže jsem se nemýlil! Už jsi jako Aldaríel - žádáš o výchovu a jde ti o trest a myslíš si, že mě ošidíš!"

"Ale... ale..."

"Neboj, Myšáčku, žertuju, abych ti to ulehčil, ne ztížil. Jen bych rád, abys v sobě měla jasno. Dokud na tobě leží vina, dokud se cítíš jako vyvrhel, jako vrah a nevímco ještě, pak se ti snadno prosí o kázeň, to vím. Vítala bys každou bolest, každou nepříjemnost, a s každou by se ti trochu ulehčilo, ale ve skutečnosti by sis tím jen uškodila, protože by to byla falešná úleva. I kdybych ti dokázal doopravdy ublížit, a třeba každý den znovu, myslíš, že tím bys něco odčinila či napravila?"

"N-ne, to víš, že asi ne. Je to... je to jako bych je doopravdy zabila, není má zásluha, že se zachránili. S tím se nedá dělat už nic... a s tím ostatním je to vlastně stejně..."

"Tak vidíš - musíme vysvobození pro tebe hledat jinou cestou."

"Ale jak..."

"Inu... budu ti vyprávět jeden starý příběh. Možná už ho znáš, ale ty máš příběhy ráda, takže ti to nebude vadit. Mnoha skřetům už jsem ho vyprávěl a pomohl jim, takže tobě, kterou tíží ve svědomí životy pouhých dvou lidí, by snad..."

"Tak se mi směj, no! Mysli si, že bych měla dávno vědět! Jenže skřeti to mají lehčí - změní se v jednom okamžiku a hotovo! Já už nevím, co si se sebou ještě počít!"

"Opravdu si myslíš, že to máme lehčí?" opáčil tiše. "Dokud jsi skřet, máš k dispozici jen skřetice, ale jakmile obrátíš, musíš nosit na rukou Aldaríel! Dokud jsi skřet, uvažuješ jen o tom, že bys mohl svou oběť zabít rychle a ušetřit jí mučení, ale jakmile obrátíš, najednou vidíš, že nemůžeš zabít ani abys ukojil hlad, ani abys chránil vlastní život, ani abys unikl utrpení; že musíš často naopak život nasadit, abys někomu pomohl. To vše ovšem zpravidla mnohem, mnohem déle, než kolik trvá lidský život. Opravdu si myslíš, že to vůbec nebolí?"

"Ne... to jistě ne. Nezlob se. Ale jak to potom dokážeš?"

"Všechno, všechno to dělá on, Myšáčku. Na mně je jenom... jít s ním ruku v ruce?" pokračoval zkoumavě, jak hledal nejvhodnější výraz. "Spolupracovat? Nevzdat v pádech ani utrpení? Vydržet to?"

"Vydržet to," povzdychla si Mín. "Já vím. Ono někdy jde vlastně jen o to... vlastně ani nic jiného nezbývá. Víš, myslím, že asi už nikdy nebudu volat smrt. Je nenasytná, sahá i po těch kolem, a stejně by se tím nic nevyřešilo..."

"Poslyš, tobě ta zkušenost prospěla! Bylas už jednou nohou na druhé straně, viď? Okusila jsi, co a jak."

"Ale když tě nemůže vysvobodit ani smrt, co potom? Co když se to vydržet prostě už nedá?"

"K tomu nikdy nedojde!" odpověděl s velkým zápalem. "Ano, často se to zdá, jen málokdo to asi ví tak dobře jako já. Často se to zdá, ale to je jen klam, jeden z nejchytřejších úskoků Nepřítele, když tě chce dostat. Ve skutečnosti to většinou bývá chvíli před vysvobozením."

"No dobrá," usmála se. "Už to vidím jasně - jsem na tom stejně jako všichni skřeti. Nabídneš mi přímluvu jako Teraskonovi?"

"Tisíckrát ano! Ale ty musíš začít."



O mnoho později, když už dávno zase našla mír a když měla za sebou několik nádherných hodin oddechu a radosti a občasného pokojného rozhovoru s Otcem, zatímco Laito využíval její laskavosti a spal, a když se sama ukládala ke spánku, odvážila se zeptat:

"Tak co, už jsi spokojený? Uložíš mi něco?"

"Neboj se," odpověděl. "Vyprosím ti něco, co ti doopravdy pomůže."

kapitola 45.

Mín, dobře ošetřená, ukolébaná písní a s Melweniným prstýnkem na ruce, spala tu noc velmi dobře a dlouho. Když se probudila, byl už bílý den a snídani měla připravenou - a to tentokrát ne ledajakou. Laito si s vařením pohrál a využil každého drobečku ze zbytků cestovních zásob, aby ji udělal co nejpestřejší a nejkrásnější. Zjevně ještě oslavoval shledání.

"To nemyslíš vážně!" vyhrkla místo pozdravu.

Posadil se vedle ní a pohladil ji po vlasech.

"Proč ne! Žádala jsi, abych ti pomohl, abych ti uložil něco podle svého uvážení, nebo abych se řídil tvými slovy?"

"No... samozřejmě dávám tvé moudrosti přednost."

"Díky. Moc jí nemám, ale věř mi, že jsem o tobě nepřemýšlel málo. A jsem si jist, že jsi od posledně vlastně udělala značný pokrok - přinejmenším už jsi nejednala bez rozkazu."

"Copak není ještě horší rozkaz mít a neřídit se jím?"

"No... možná ano," odtušil zvolna a v očích mu zahrálo. "Ale je to něco jiného. A každopádně ses nedopustila ani toho, naopak, prošla jsi zkouškou a slavně jsi zvítězila."

"Prosím tě, nežertuj aspoň v tomhle!"

"Ale vždyť já mluvím vážně, Myšáčku," odpověděl něžně a pokračoval s velkým soucitem: "Ano, poddala ses zármutku a zoufalství, volala jsi smrt, opustila jsi důvěru a dostala ses do takového stavu, žes nebyla schopna rozkaz rozpoznat - ale jakmile ti byl dán tak, že jsi už nemohla uhnout, jednala jsi podle něj - a to po krutém vnitřním boji a ve veliké bolesti. Nemám pravdu?"

"Tím spíš si nemůžu dovolit zapomenout!"

"Neboj se, chci se podle svých sil přičinit, abys nezapomněla. Dokonce ti způsobím skutečnou bolest, tak daleko jsem ochoten jít! Važ si toho."

Zasmál se.

"Teď nevíš, jestli se máš divit, tvářit statečně nebo se na mě zlobit, že tě škádlím, co? Tak dobře, trochu vážněji: Nelžu ti, ale svým zásadám se ovšem nezpronevěřím. Zraním tě jen naprosto nepatrně, i když věřím, že přesto účinně. Moc pěkně jsem to vymyslel - nakolik jsem to vymyslel já!"

"A co jsi tedy vlastně vymyslel?"

"Ještě ne - musím si něco připravit. Popřej mi čas... alespoň tři dny."

"Ale proč?"

"Protože mám jednu ruku napůl chromou."

Víc z něj nedostala za žádnou cenu.



Život se rozběhl poklidným tempem. Laito a Mín se střídali ve strážní službě, Roiró a Terskon se starali o obyvatele pevnosti. Posádka byla silná, takže potřebovali téměř celé dva dny, aby všechny vojáky zajistili; zato otroků či vězňů bylo poskrovnu. Většina lidí obojího druhu na sobě nesla známky nedostatečné výživy.

Hned prvního večera poslal Laito ptačí posly do Fangornu, aby zjistili, zda tam dosud někdo bydlí, a navázali spojení.

"Rozkaz je rozkaz a pořádek je pořádek," řekl Mín. "Nakonec jsi až do Fangornu nedošla a bylo to tak správně - nevíme ale, jak tomu mělo být původně. Samotnou tě tam však nepustím, to mi připadá jako zbytečné riziko, a pro Haraďana by tam mohlo být nebezpečno zase z jiných důvodů. Ostatně sám jsem už na tohle několikrát pomýšlel."

A brzy dostali dobré zprávy, lepší, než čekali. Enti vedli urputný boj za svůj domov a vyšli z něj vítězně - draci útok vzdali a už se nevrátili. A třebaže mnozí padli, mnozí i přežili a mnozí z mladších byli vyburcováni natolik, že se jich silný oddíl vydal na pochod k severu, aby se nasadil za záchranu tamějších lesů. Fimbrethil poslala Laitovi a Mín láskyplný vzkaz, aby se na ni obrátili, kdyby potřebovali pomoc.

Prostor uvnitř hradeb byl z větší části holý a spálený, ale místy se nějaký porost zachoval a Mín se okamžitě ujala sbírání bylin, aby se Laito mohl dát rychleji do pořádku. Mnoho toho nenašla, ale něco přece; kombinovali to s entí polívkou a několika prostředky z Laitova batohu a dosahovali slušných úspěchů. Zlomená noha chtěla ovšem svůj čas, ruku však mohl Laito používat den ode dne lépe.

Počínaje čtvrtým dnem po zemětřesení nikdo z dobyvatelů nevycházel na dohled věže, neboť Laito odhadoval, že by se mohli zajatci pomalu začít probouzet. Roiró s Teraskonem při obhlídce vězení skutečně už nalézali první probuzené. Vypadali tak špatně, že jim Laito ani nenaordinoval hladovku, ale začal jim od počátku míchat entí polívku. Věž však zůstávala zavřená a nikde žádný náznak, co se v ní děje. Stála tam nehybná a mlčící a hleděla na ně svými mnoha okny, jak Mín chtě nechtě napadalo - snad s pochybností, ale také nepřátelsky a hrozivě.

V den, kdy se zajatí probouzeli, čekala Mín s trochou napětí, co pro ni Laito připravil - právě končila lhůta, kterou si vyžádal. A skutečně, toho večera, když už Roiró a Teraskon odešli spát, jí podal cosi zavinutého do šátku. Zároveň vzal do rukou džbán s vodou a strážnicí, kterou dosud ozařovaly jen žhnoucí uhlíky na ohništi, se rozlilo zlatavé světlo.

Mín rozbalila látku a konečně věděla, jakou bolest bude muset podstoupit: držela v ruce náušnice, prostinké, ale pečlivě pracované - dva hladké kulaté knoflíky z leštěného dřeva, které jí v této podobě ukazovalo nenápadnou krásu své vnitřní struktury v načervenalých a nazlátlých odstínech.

"Ty," pronesl Laito s hranou vážností, "teď budeš nosit až do konce života."

Vzápětí se jí naklonil přes rameno a zlehka vzal jednu do prstů. Mín vydechla překvapením. Laito zřejmě stiskl nějaké skryté perko, o kterém neměla tušení, a vrchní polovina dřevěné misky se odsunula. Visela nyní dolů na zlatém drátku jako přívěšek a nad ní, uvnitř spodní misky, leželo srdíčko z červeného kamene.

"To je na památku tvého dárku, který mi zachránil život a ušetřil mi mnoho utrpení," řekl jí. "I na připomínku bolesti a nebezpečí, kterými jsi prošla ty, pravděpodobně proto, že jsi na okamžik zabloudila ze správné cesty. Poznáváš ty kameny, nebo snad ne?" Zasmál se. "Teď už vypadají líp, než když jsem je vybral celé zaprášené z tvého pláště, viď? Ale hlavně, Myšáčku, hlavně ať ti připomínají lásku, která je stále s tebou, i když ji nevnímáš. Dělal jsem šperk pro princeznu, která se musí skrývat a cestovat na zapřenou; většinu času je zatím budeš nosit zavřené, abys nezářila do dálky. Ale ten kámen se nikam neztratí a ať tě vždycky zahřeje u srdce vědomí, že tam je a stále bude."

A než se stačila vzpamatovat z překvapení či si srovnat v hlavě jeho slova, párkrát se jí lehce dotkl a měla náušnice připevněné, tak rychle, že by asi ani nemohla s čistým svědomím prohlásit, že to doopravdy bolelo.

"Díky," vypravila ze sebe konečně. "Jsi... jsi strašně hodný, opravdu."

"Počkej, to nebylo všechno," odpověděl. "K dárku se váže vzkaz."

"Vzkaz?"

"Ano." Teď ji obešel, posadil se proti ní, aby jí viděl do obličeje, a vzal ji za ruce.

"Jak už jsem říkal prve, prošla jsi zkouškou a máš za sebou těžce vydobyté vítězství. Proto ji už nikdy nebudeš muset podstoupit. Už se nikdy neodloučíme, dokud budeš živa."

Teď teprve zůstala úžasem jako omráčená.

"Jak to? To myslíš vážně? Tedy... vlastně... víš určitě, že to bylo takhle? Vždyť přece..."

Usmál se a maličko si povzdechl.

"Tak zněl vzkaz. To vím. Když přidám svoje dohady, jen ho zatemním. Sám mu nerozumím... nedovedu si představit, jak by mohlo být správné, abych tě s sebou vláčel do dalších nebezpečí, pokud se mi jednou podaří tě dovést do nových útočišť tvého lidu. Ale ovšem, spojení na dálku, kdy o sobě budeme vědět a navzájem se podporovat, se možná taky počítá... rozhodně je to něco úplně jiného než být rozděleni násilně a mít obavy o život toho druhého a být bezmocný... pravděpodobně to znamená, že nezemřu před tebou... ostatně, nevíme vůbec, jak dlouho zůstaneme naživu na tomto hazardním podniku jeden jako druhý."

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )