Na počátku historie, dávno před příchodem lidí, obývaly Středozem nejméně tři jiné druhy rozumných bytostí. Z nich elfové jsou vzhledem nejpodobnější lidem, jen o něco vyšší postavy, ušlechtilejší, krásnější (občas se výjmečně vyskytne elf bezcharakterní, ale nikde není zmiňován elf ošklivý), bystřejší a vnímavější. Snesou mnohem větší zátěž než lidé, nepodléhají nemocem a neumírají stářím. Mohou být zabiti nebo se utrápit k smrti, ale ani pak neumírají doopravdy, jen odcházejí na určené místo, do poněkud ponuré pevnosti Mandosu v okrajových oblastech Valinoru, království andělů na západě za mořem (celá ta země je v současnosti už pro lidi nedostupná, ale přesto se stále počítá ke světu). Tam čekají, ponořeni v zamyšlení, a mohou se odtud opět vrátit mezi živé (ti méně charakterní čekají déle, případně nejsou propuštěni vůbec). Jejich osud po konci světa není znám, ale v učení moudrých se praví, že jejich život je spjat s životem světa – je tedy možné, že budou obnoveni v obnoveném stvoření.

    V nejstarších dobách, hned po svém příchodu na svět, žili elfové prostým přírodním životem, za svitu hvězd, neboť tehdy ještě nebylo stvořeno slunce. Odtud jejich láska ke hvězdám a dobré vidění i za tmy. Tehdy se ještě na Zemi volně pohyboval Melkor (jeden z nejmocnějších andělů, který se pro svou pýchu dostal do vzpoury proti Jedinému). Toužil se zde stát svrchovaným pánem, uplatňoval vlastní představy, velmi odlišné od původních záměrů Stvořitele, a rozpoutal nekonečný řetěz násilí a utrpení. Mnohé z elfů vzal do zajetí; některé se mu podařilo mučením zlomit a vypěstovat si z nich plemeno skřetů, kteří pak po staletí bojovali v jeho službách, stejně oškliví a zlí, jako jsou elfové dobří a krásní. Ostatní andělé řešili situaci tak, že pozvali elfy, aby žili ve Valinoru pod jejich ochranou. Jen ti nejodvážnější a nejušlechtilejší však překonali bázeň z nich i strach z dlouhé a strastiplné cesty – právem se jim od té doby říká Vznešení.

    Tři kmeny elfů se tedy přestěhovaly do Valinoru a začali tam žít nezvyklým, mnohem bohatším životem, ve světle, neboť Valinor byl v dobách před stvořením slunce osvětlován střídavě dvěma nádhernými stromy, stříbrným a zlatým. Během let nesmírně pokročili v moudrosti a poznání i řemeslné zručnosti, vytvořili mnoho krásných uměleckých děl a vynalezli písmo (odlišné od našeho) – stáli později u zrodu veškeré lidské civilizace. Nejvyspělejší v tomto směru byl z nich kmen Noldor. Jeden z nich, královský syn Fëanor, vytvořil nejpozoruhodnější dílo elfů vůbec, tři silmarily, drahokamy, v nichž bylo uzavřeno živé světlo obou Stromů.

    Potom však Melkor zrádně zaútočil na Valinor, podporován nenasytným démonem v podobě obrovité pavoučice, polykající světlo a vyvrhující tmu. Pod příkrovem této zrůdné temnoty, v níž ztráceli orientaci i nejmocnější z andělů, se mu podařilo prchnout poté, co zničil oba Stromy, zavraždil Fëanorova otce a uloupil silmarily. Tehdy mu Fëanor, pološílený hněvem i zármutkem, přísahal pomstu a bez ohledu na rady hostitelů se vrátil do Středozemě, aby s ním bojoval, a mnozí z jeho poddaných s ním. Krátce nato už mělo jeho rozpoložení tragické následky, neboť se (v přístavu Alqualondë) dostal do boje s jiným kmenem, od něhož si chtěl násilím vynutit pomoc na cestě. Tehdy byl se všemi svými následovníky postaven pod kletbu a platil pro ně zákaz návratu.

    Fëanor sám brzy padl, ale dalších několik staletí proběhlo ve znamení válek Noldor proti Nepříteli a jeho vojskům. Žel však nejenom proti nim. Sedm Fëanorových synů totiž složilo přísahu s ním, ukvapenou, nezrušitelnou a dosti nešťastně formulovanou – zavazovala k boji proti komukoli, kdo bude mít silmarily v držení. Z tohoto důvodu došlo ještě dvakrát k bratrovražednému boji, na který si elfové na rozdíl od lidí ovšem nikdy nezvykli a dosud ho pociťují v celé zvrácenosti.

    Popisovat byť jenom stručně historii těch let zde není možné. Neměla jen temná místa; mnoho příběhů vypráví o hrdinství, obětavosti a věrném přátelství. Melkor však brzy přešel do ofenzívy, nabýval stále větší převahy a celá záležitost mohla vést až k vyhlazení elfů i lidí, kteří už tehdy žili na světě a částečně jim pomáhali. Nakonec se nad nimi andělé smilovali, znovu zasáhli a po těžkém boji učinili přítrž přímému působení Melkora na zemi. Jeden ze silmarilů byl zachráněn a od té doby hoří na obloze jako hvězda Večernice. Zbylé dva byly ztraceny, takže přísaha konečně pozbyla účinnosti a Noldor dostali odpuštění a povolení se vrátit za moře. Většina se tam také hned vrátila, někteří se však zdrželi ve Středozemi ještě několik tisíciletí.

    I po porážce Melkora přežívalo na zemi mnoho jeho služebníků, ať už démonů, skřetů či zkažených lidí. Střetnutí jednoho z nejmocnějších, Saurona, s elfy a lidmi, kteří se mu odvážili postavit, vyvrcholilo o několik tisíciletí později Válkou o prsten, která těsně předcházela událostem, popisovaným v této knize. Z důvodů historické perspektivy je zde proto Sauron několikrát nazván Nepřítelem. Válka tehdy zasáhla mnohá území, ale její největší tíhu neslo království Gondor, těsně sousedící s nepřátelským územím Mordorem. Rohan, království milovníků koní (odkud také pocházel legendární oř Stínovlas, který sehrál ve válce dosti důležitou úlohu), bylo s Gondorem vázáno spojeneckou smlouvou a utrpělo těžké ztráty, ale také se významně podílelo na vítězství. V této poslední fázi bojů zbývala Noldor ve Středozemi už jen hrstka a jejich největším přínosem byla dvě nevelká střežená území, která se stala útočištěm pro jiné v rozhodujících chvílích (Lórien pod správou Galadriel bylo jedním z nich, Imladris druhým.) Krátce po válce odcestovali další včetně Galadriel a její země zůstala pod správou jejího manžela Celeborna.

    Pouze elfové a lidé vznikli z vůle Jediného a jsou nazýváni jeho dětmi. Trpaslíci jsou dílem jednoho z andělů, milovníka hor, kamenů a kovů, umění a řemesel; teprve dodatečně byli Jediným vzati na milost a oživeni. Jejich původem je do značné míry určena jejich povaha: jsou houževnatí, tvrdohlaví, stálí v dobrém i zlém, vynikající řemeslníci a někdy až lakotní obdivovatelé kamene a kovu.

    Enti naproti tomu byli stvořeni na přání Yavanny, té z andělů, která nejvíce miluje rostliny a živočichy. Toužila po tom, aby zde byl někdo, kdo bude chránit stromy před zvůlí trpaslíků a lidí. Nejsou však jejím dílem. V otázce jejich přesného původu není učení moudrých úplně jasné, ale zdá se, že by mohlo jít o nějaký nižší řád andělů v tělech podobných tělům stromů (podobné případy se vyskytovaly častěji – například Gandalf, který rozhodujícím způsobem zasáhl do bojů se Sauronem, byl takovýmto nižším andělem v lidské podobě; na nepřátelské straně se zase vyskytovali démoni v tělech vlků či ještěrů). Jako projev určitého vzdoru vůči nim vyvolal Melkor z kamene skalní obry, snad démony v kamenném těle, kteří se snadno, totiž jakmile na ně dopadne sluneční světlo, znovu promění v kámen (světlo špatně snáší většina jeho služebníků).

    Enti žijí většinu času velmi pomalým tempem, pouze ve chvílích vzrušení se dovedou vzepnout k větší aktivitě. Pak mohou být velmi nebezpeční. Skřeta jim stačí prostě zašlápnout; skálu mohou trhat podobně jako kořeny stromů, ale mnohem rychleji. Neumírají, ale je možné je zabít (velmi těžko), nebo mohou upadnout do tak hluboké pasivity, že úplně zestromovatí. Živí se výhradně nápoji, které mají vzhled a chuť čisté vody, avšak výrazné posilující a růst stimulující účinky. Vodu umí i rozsvítit.

    V průběhu let se mužská část entů zaměřila spíše na péči o divoce rostoucí lesy, kdežto entky se začaly věnovat ovocným stromům a bylinám, rostoucím na zemi, a pěstovaly zahrady. Časem to vedlo k tomu, že začali žít odděleně. Během první etapy války se Sauronem, asi tři tisíciletí před dějem této knihy, se jejich zahrady obrátily v poušť a entky zmizely neznámo kam.

( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )