kapitola 93. Ještě téhož dopoledne nastoupili do vraku a přestěhovali se na jiný ostrov, větší, kde byl dostatek pitné vody i les. Nelle je tam přenesla tak obratně, že skoro nenabrali. Laito se sice bránil, nechtěl ji nechat namáhat, dokud nebude v úplném pořádku, ale zase už se mu smála.

"Dovolíš-li, nebudu vás přenášet v tomto těle," řekla mu. "I když zkušenost by to byla určitě zajímavá a možná bych ji i zasloužila. A pokud jde o sílu, cítím se teď jako znovuzrozená. Nemůžete zůstat tady, mám o vás strach - stačí jen trochu silnější vítr a moře vás smete."

Na tom ostrově se však už zdrželi několik týdnů, dokud se Nelle neuzdravila a jejich loďka nebyla opravena. Tentokrát už neležela všechna práce na Mín - Nelle po ní toužila tolik, že ani neměli to srdce jí odepřít. Laito jí to oplácel péčí o ni samotnou: ošetřováním, něhou a veselím, a skutečně i tím, že ji vedl a učil, možná víc, než jí bylo milé. Znovu čistil její rány, aby se mohly zahojit, ale tentokrát už přímo.

Měl ovšem radost, že ze svého strmého pádu dokázala stejně rychle povstat, podle všeho skutečně během těch pár chvil, co se Míniny slzy dotkly jejího srdce, a k tomu od té doby tak úžasně dorůst v lásce a moudrosti. Doplňoval však nyní její prudkost svou důkladností a opatrně, stejně jemně jako během jejich prvního rozhovoru, se dotýkal kritických bodů jejího selhání, aby měl jistotu, že je všechno v pořádku. Nespokojil se s tím, když viděl její radost z toho, že mohla Mín znovu zachránit před utopením, ba ani s tím, když mezi těmi dvěma znovu padlo slovo smíření a obnovené důvěry: vedl Nelle ke skutečné úctě ke všem živým tvorům, ubohé smrtelníky nevyjímaje. Nespokojil se s tím, že se namáhala a trpěla, aby se postavila proti vlastní kletbě: učil ji brát ji zpátky, slovo za slovem, a nahrazovat ji požehnáním, den po dni znovu, jakkoli pokořující se jí to zpočátku mohlo zdát. A co důležitějšího, odložil všechen ostych a učil ji volat k Jedinému, on ji - učil ji vracet se k němu domů i mimo chvíle největší tísně, vystavovat se jeho očím, ladit každý den znovu své srdce podle jeho, přijímat přímo od něj všechnu lásku, kterou jí dřív zprostředkovával on. Bylo to pro ni zprvu velmi těžké, ale setrvávala ve svém kajícném rozpoložení a nebouřila se, alespoň ne příliš; a časem okusila slast celé věci a přestala potřebovat pobízení. A co víc, uzdravovala se tak doslova před očima.

Ráda je Mín viděla, jak jsou si zase takhle blízko. Věděla však, že už je to jiná blízkost než dřív. Laito se skutečně nevrátil zpět ke vztahu, do něhož na jaře vstoupili, třebaže po tom dosud velmi toužil a třebaže se, alespoň navenek, choval k Nelle víceméně stejně jako tehdy. Mín si ani nebyla jista, zda hlavním důvodem je opravdu to, že Laito Nelle už nevěří. Svým způsobem ano: víc teď počítal s její výbušností a měnivostí - svým způsobem, po tom, čím teď prošla, jí vlastně věřil víc než kdy dřív. Spíš by se dalo říci, že byl celkově opatrnější. Toužil mít úplnou jistotu, že je mu Nelle skutečně darována - nechtěl už připravit jí ani sobě další zklamání. Mín i Nelle sama to cítily a chtě nechtě to respektovaly.



Na další plavbu se vydávali s mnohem větším pokojem v srdci než poprvé. Věděli už, že ať je čekají jakékoli rozmary moře, Nelle je při nich, připravená jim pomáhat do krajnosti - a ať už se stane cokoli, pitná voda jim rozhodně scházet nebude, takže vlastně mohou cestovat, jak dlouho chtějí. A skutečně si na nedostatečně pestrou plavbu nemohli stěžovat: zažili slunce i déšť, bezvětří i bouře a vítr. Laito si to všechno (snad až na bezvětří) vychutnal do dna. Protože teď měl v Nelle jistou záruku, že je někdo vytáhne z bryndy, kdyby začalo být zle, občas trošku riskoval a zkoušel, co si ještě s lodí může dovolit. Většinou ani záchranu nepotřeboval a hodně se přitom naučil, což se jim zase později hodilo.

Po většinu doby však měli silný jihozápadní vítr a protože je bouře předtím zanesla kus k jihu a polohu přesně určit nemohli, nechali se jím nést v naději, že je vrátí víceméně na správný směr. Ty chvíle byly nejlepší. Laito seděl u kormidla a zpíval, oči rozzářené a vítr v nepokojných vlasech. Dávno už si je nebarvil, vždyť už léta nepotkali člověka - zářily teď jako malé živé sluníčko i pod tím nejšedivějším nebem.

Nelle ráda přicházela nahoru a sedávala mu u nohou. Často tak byli všichni tři pohromadě a povídali si, ale ti dva zůstávali, i když si Mín šla lehnout. Nemluvili spolu a nedotýkali se jeden druhého, ale cítili pouto společné radosti z věci, a víc, také pouto spojenectví. Věděli, přinejmenším s mnohem větší jistotou než dřív, že budou držet jeden při druhém, ať to znamená cokoli. Pak se Nelle zvedla, přesně ve chvíli, kdy Laito přece jen už začínal pociťovat jistou strnulost, a on jí - na krátko - předal řízení.



Jednoho rána konečně Laito zahlédl na obzoru zemi. To už si i Mín na plavbu pod Nellinou ochranou tak zvykla, že tu zprávu přijala se smíšenými pocity. Ano, bude konec nejistotě na moři. Co však pro ně znamená země? Co je čeká v tom novém životě, na tom novém světě? Budou tam lidé dobří nebo zlí? Najdou tam skutečně někoho z těch, koho měli rádi, nebo zjistí, že jsou všichni mrtví?

Blížili se k ní. Zvedlala se před nimi z moře do stále větší výšky, strmá šedá skála jen s malým proužkem zeleně na zjemnění. Ale na jejím vrcholku Laito už rozeznával nepatrnou tečičku, zářivou jako hvězdičku, která si spletla místo a čas.

"Vyhlíží nás," zašeptal a Mín cítila jeho pohnutí jako teplou vlnu, která ji v mžiku zalila a spláchla všechen strach a pochybnosti. "A je v bílém - přijal čas odpočinutí."

Nelle plavala před nimi a navedla je bezpečnou cestou na přistání, chvílemi v podobě stříbrného delfína, který jim ukazoval, kudy plout, chvílemi neviděna, jak se rozplynula ve vodě kolem nich a chránila je před nárazem. Pak se dostali do klidných vod a minuli několik větších lodí, zakotvených opodál břehu. Některé byly stavěné dosti nahrubo a neobratně, jiné prozrazovaly řemeslnou dovednost a některé docela zřetelně dotek elfí ruky.

Než přirazili ke břehu, Tuilindo už byl dole a čekal je, štíhlý, pružný, v bílém oblečení, které se zdálo úmyslně napodobovat lehký půvab jeho pohybů; s Laitovýma očima, ale korunovaný stříbrem. A na obou jeho ramenou Mín ke své veliké radosti spatřila cosi, co vypadalo jako malilinkaté stromečky.

Vytáhl jim příď na písek, pak se zvedl a obrátil k nim rozzářený obličej. Jen letmo se jejich oči setkaly, ale Mín přesto přeběhl po zádech mráz, a nejenom proto, že stála tváří tvář další postavě ze svých pohádek. Nic ve světě, který znala, se Laitovi nemohlo vyrovnat - za tím přívětivým úsměvem pod neposednými stříbřitými vlasy však vytušila vznešenost, která ho mnohonásobně převyšovala.

Byla by asi nevystoupila, vlastně se nevědomky začala stahovat co nejdál, ale vztáhl k ní ruce a znovu na ni pohlédl a najednou to bylo všechno pryč. Ležela mu v náručí a na okamžik měla dojem, že se její tatínek vrátil z boje živý a konečně ji zase objímá. Takhle se vždycky cítívala s ním; to objetí pro ni znamenalo ochranu, něhu i poctu zároveň.

"Konečně tě vidím," šeptal jí. "Tak dlouho jsi byla téměř ustavičně v mých myšlenkách - tolik úzkosti jsem prožil o tebe! Je to zázrak, moci tě k sobě přivinout živou!"

Jak si přála, aby ji už nikdy nepustil! A on ji skutečně nepouštěl hodně dlouho, tak dlouho, až si najednou uvědomila, že na tohle nemá právo. Laito dosud čeká - vždyť je to jeho syn! Celá zrudla a pokusila se vyprostit.

Ještě naposled ji k sobě přitiskl, jako by ji chtěl ujistit, že jí rozumí, a vzápětí už viděla, jak si ti dva skočili kolem krku a smějí se a pláčí zároveň.

"Zase jsi riskoval mnohem víc, než jsi měl, ty uličníku," broukl konečně Tuilindo po velmi, velmi dlouhé době.

"Já vím," odpověděl Laito s nečekanou pokorou. "Já už si na to budu dávat pozor."

"Tentokrát mi skoro připadá, jako bys to myslel vážně," poznamenal Tuilindo maličko překvapeně. "Kolik jsi toho asi prožil, o čem nemám ani tušení! A poslyš... je snad pravda i to, že ses málem oženil a ani jsi nás nepozval?"

Laito omluvně rozhodil rukama, ale jeho úsměv jako by o něco pohasl.

Tuilindo se dotkl jeho ramene.

"Promiň - takhle jsem neměl. Je to ještě hodně zlé?"

Laito chytil jeho ruku oběma svýma.

"Jestli o ní něco víš, pověz mi, prosím!"

Tuilindo si povzdychl.

"Pravděpodobně nevím o nic víc než ty. Už nepadne, jestli myslíš hlavně na tohle - alespoň ne tak, že by se vyloženě obrátila k zlému. I když ovšem ještě projde nejednou zkouškou. A její láska k tobě, když se nechá všechno ostatní stranou, je silná a opravdová. Mám ji rád, víš, tak dětsky čistou a upřímnou - jako studánka. A to, že jste se potkali, určitě nějaký smysl má a bude mít, i mimo vítězství, kterých jste už společně dosáhli. Ale víc bys po mně marně chtěl vědět. Nemohu ti povědět nic, čím bych ulevil netrpělivosti. Rozhodl ses čekat, a rozhodl ses dobře - já ti od toho nepomohu, i když bych rád."

A když viděl, že se Laito už zase usmívá, obrátil se náhle přímo k vodní hladině.

"Má paní - a přece dcero," pravil. "Dovolíš mi prosím, abych tě také přivítal?"

Stanula dva kroky od něj, téměř nesměle, křehká a menší než on. Zdála se velmi unavená či sklíčená - jako by na ni rázem dolehla únava za celou plavbu či nejistá budoucnost, kterou má před sebou.

"Žel, nejsem tvou dcerou," řekla smutně. "A nevím, budu-li kdy moci být."

Nic nevysvětloval, za nic se neomlouval, jen k ní natáhl ruku a ona dosud maličko ostýchavě přistoupila k němu, položila si čelo na jeho rameno a nechala se obejmout. Chvíli tak zůstala, ale náhle se proměnila v pramen, který vylétl do výše k jasnému nebi a roztříštil se tisícem duhových kapiček.

"Občerstvil jsi ji rychle, jen co je pravda!" usmíval se Laito.

"To jsem opravdu rád!" smál se Tuilindo. Setřel si vodu z obličeje, pak podal ruku každému z nich. "A teď je řada na vás! Pojďte! Vaše putování bylo těžší než naše, ale i to má své světlé stránky - dorazili jste tři roky po nás; budeme vás moci obsloužit, jak se sluší a patří. Sídlo knížete tohoto kraje bylo nedávno dostavěno a je to laskavý člověk, známý svou pohostinností; a v krásných lesích nedaleko odtud dosud přebývají všechny mé děti v dostatku a radosti. Letos byl dobrý rok. Každý dostanete své k plné spokojenosti."

kapitola 94.

Hradní pán, Mínin vzdálený příbuzný a podle všeho i dobrý Tuilindův známý, je přijal velmi srdečně. Dokonce jako by s nimi už počítal - pravděpodobně mu Tuilindo svěřil, že je čeká. Mín okamžitě dostala komnatu na hradě a rozumělo se samo sebou, že tam zůstane. Jen ať prý se vykoupe a převlékne, pak se bude podávat jídlo, ale jen pro malý kroužek těch nejbližších, aby si mohli dosyta vypovědět, co prožili za dlouhého odloučení. Na hostiny a oslavy jejich příjezdu je dost času zítra, až si trochu odpočinou.

Ve víru toho laskavého přijetí ovšem byli Laito i Tuilindo náhle pryč a Mín se octla mezi cizími lidmi. Ne nadlouho. Téměř ihned si pro ni přišla stařenka s milým obličejem, který se Mín líbil od první chvíle. Avšak teprve když ji chytila kolem krku a dala se do pláče radostí, pochopila, že je to její chůva, která ji už dávno oplakala jako mrtvou; a tu se k ní pevně přitiskla a jejich slzy se smísily.

Chůva ji připravila lázeň jako za starých časů doma, jen tu a tam vylepšenou nějakým drobným elfím vynálezem. Bylo to nad pomyšlení krásné, a přece se jí v koutku duše zastesklo po Laitově drsné péči. Pak ji ustrojili jako princeznu a i to v ní vyvolalo směs radosti a pocitu ztráty. Pak ji napadlo, že by jí její přátelé asi poradili, že musí umět staré věci ztrácet a otevírat se novým, a otevřela se naplno kráse okamžiku. Obědu každopádně nechybělo nic, neboť hostitelé měli hojnost všeho dobrého, ale Tuilindo nepochybně přiložil v kuchyni ruku k dílu, takže jeho kouzlo ulpělo na podávaných pokrmech a mohly se měřit i s nejlepšími vzpomínkami na Imladris. Po všech těch dlouhých měsících na entí polívce však Mín tak jako tak i ten nejprostší pokrm ještě dlouho připadal jako hostina.

U oběda se znovu setkala s Laitem a Tuilindem a celé odpoledne až dlouho do večera už nedělali nic než vyprávěli, vyprávěli a vyprávěli. Mín se občas velmi červenala, ne snad proto, že by se Laito nezmiňoval o jejích selháních co nejtaktněji - spíš proto, že podle jejího názoru trochu přeháněl její hrdinství. Nesmírně ji však potěšilo, když se dozvěděla, kolik jejich přátel se sem bezpečně dostalo. Útočiště v huorním lese nenalezl kromě nich nikdo - většinou však dorazili na pobřeží v době, kdy tu byl ještě klid a v opuštěných městech dostatek dřeva i nástrojů ke stavbě lodí. Entí semínko, které svěřila odcházejícím, už se z velké části proměnilo v drobounké tvorečky, které Tulindo se svou rodinou postupně obětavě odchovávali na ramenou.

Laito seděl u stolu proti ní a na očích mu viděla, že jí to sluší. Nemusel nic říkat, aby vnímala jeho pocity - bude mu scházet, o tom není sporu, ale je hrdý a šťastný, že se mu po tolika nebezpečích a dobrodružstvích jeho záměr podařil: konečně ji dopravil k její rodině a do bezpečí.

Tuilindo seděl hned vedle ní, jen malinko posunutý dozadu, aby si mohl natáhnout své dlouhé nohy, a většinu večera objímal opěradlo její židle, zvlášť když se vyprávění týkalo nějakého nebezpečí, v němž se octla, nebo utrpení, kterým procházela. Cítila jeho vřelost a něhu - bylo až neuvěřitelné, jak mu na dálku přirostla k srdci. Když se vyprávění stočilo k něčemu, co ji mrzelo či za co se styděla, dotkl se jí doopravdy, aby ji ujistil, že je všechno dávno pryč - a to i tehdy, když z vyřčeného nebylo její selhání vůbec patrné. Zejména když se mluvilo o Laitově zápase s obry a ona celá ztuhla hrůzou, když vzpomínala, jak málem zapříčinila smrt jeho dítěte, vzal do prstů pramen jejích vlasů a začal si s ním jakoby mimoděk pohrávat. Pochopila a její tíseň se rozplynula jako kouzlem. Později zjistila, že má na spánku vlasy spleteny do nádherného květu - tři dny se jí povedlo ho udržet na památku. A když se vyprávělo o jejích velkých činech, ulpíval na ní zezadu očima tak, že rudla ještě víc, třebaže ho neviděla - a přece tak, že si vždycky znovu do hloubi duše uvědomila, že všechno, co směla vykonat, byl vlastně jen a jen dar. To ji osvobozovalo a pomáhalo jí to z rozpaků.

Když se konečně pozdě večer loučili, uvědomila si náhle, že má dosud Melwenin prstýnek - už si na něj tak zvykla, že ho sotva vnímala. Položila Tuilindovi, který už byl na odchodu, rozechvělé prsty na paži.

"Promiň, prosím tě... dávno jsem ti ho měla vrátit."

Otočil se k ní a usmál se.

"Nechceš si ho nechat? Možná ho potřebuješ víc než já."

Mín cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Prostě jen mít Melwenin prstýnek... najednou si znovu uvědomila, kolik to vlastně pro ni znamená samo o sobě. A pak... teď, když ho zná... vždyť by to znamenalo se s ním navždycky spojit poutem pevnějším než přátelství! I kdyby on a Laito jednou odešli... což je žel víc než pravděpodobné... nikdy by je nemohla tak úplně ztratit!

Ale ne! Na co to myslí?! Jak by mohla něco takového udělat? Jedna z mála památek na jeho lásku, od níž je teď odloučen na dlouhá staletí, a ona by ho o ni klidně připravila! Stále ještě cítila bolest té ztráty - ba, bylo jí, jako by všichni elfové už odešli z jejího života a ona tu zůstala úplně sama - a přece se až zakoktala zahanbením, když mu říkala:

"Ne... ne, za žádnou cenu. Nikdy bych tě o něj nechtěla připravit."

Maličko k ní sklonil hlavu, objímal ji něžným pohledem. Uchopil její ruku a citlivými prsty lehce stiskl její, aby jí poděkoval.

"Přijímám tedy, abych neranil lásku, s jakou mi ho dáváš."

V jeho hlase se zachvělo něco velmi zvláštního. Mín zatrnulo u srdce, ale veškerá tíseň byla zároveň pryč. Ta věc pro něj musela opravdu hodně znamenat... nebo to bylo něčím jiným? Hleděl na ni tak, že... v tu chvíli poznala, že jsou opravdu spojeni poutem silnějším než přátelství.



Tou příhodou si Mín jaksi Tuilinda otočila kolem prstu. Od té chvíle ho vídala mnohem častěji než Laita. Ukázal se vždycky, když se jí po něm jen trochu zastesklo, uhodl každé její tajné přání, odpovídal na všechny tajné otázky i obavy jejího srdce. Zdálo se, že se tím zároveň dobře baví a zároveň v tom nalézá hluboké potěšení. Rozpaky brzy zmizely úplně; rychle se jí stal starým kamarádem.

Navštívila s ním všechny své elfí známé, kteří nebyli první večer na hradě, a do sytosti si popovídali o tom, co kdo z nich v době odloučení zažil. Viděla také všechna enťátka, která už vyrostla z jejích semínek - ta nejstarší už byla docela statná a dalo se s nimi dobře hrát. Někdy s ní však zůstával o samotě a jen tak si spolu vychutnávali procházky lesem, kterému nic nehrozí a který si klidně žije svým pomalým životem, nyní zahalený do podzimní nádhery. A jako by se bál, aby bez jeho prstýnku v noci nestrádala, zpíval jí pod okny večer co večer své písně o Melwen, až měla pocit, že umře štěstím.



Mimoto se ovšem seznámila i s obyvateli hradu. Kníže sám byl už v letech, vdovec a bezdětný, ale žilo u něj několik jeho mladých příbuzných, to jest lidí nějak spřízněných s královským rodem, i když většinou dosti vzdáleně. Nikoho z nich nepřijal za vlastního, ale štědře jim poskytoval svou ochranu a vedení, dokud neuznají za vhodné se osamostatnit. Dívky poznala hned druhý den - bylo jich celkem pět, z toho nejméně tři docela příjemné. Většinou byly starší než ona, ale jedna byla asi tak jejího věku a Mín cítila, že by se časem mohly snadno spřátelit. Měli tu být také tři mládenci, ale ty zatím neviděla a děvčata se o nich vyjadřovala velmi pohrdavě. Ustálené zvyky zde byly dosti přísné, takže se skoro nevídali, ale zřejmě to žádné z dívek nescházelo. I tak si prý někdy najdou příležitost, aby jim provedli nějakou hloupou taškařici. O ničem rozumném se s nimi vůbec nedá mluvit.

Za těchto okolností není divu, že Mín nijak nenadchlo, když se dozvěděla, že se pozítří bude na její počest konat ples. Nehledě k nevalným vyhlídkám, co se společnosti týče, na ni padla hrůza z toho, že neumí tančit a vůbec se chovat při podobných příležitostech. Na obojí byla léta putování divočinou skutečně velmi špatnou přípravou. A teď měla být hlavní osobou večera, na kterou se bude soustředit pozornost všech!

Když se s tím svěřila hradnímu pánu, odbyl to úsměvem a ujistil ji, že pokud nebude chtít, tančit rozhodně nebude muset. Všichni přítomní budou prý i tak nadšeni, že se s ní uvidí a budou s ní moci promluvit. Tím jí ovšem příliš nepomohl. Hodinku nato se však stavil Tuilindo a vyvedl ji do lesa, že prý má pro ni překvapení. A v lese se zpívalo a tančilo takovým způsobem, že se okamžitě octla jako v krásném snu. Elfí panny ji vzaly mezi sebe a naprosto ničemu ji neučily, ale když se večer celá omámená vracela na hrad, mohla by tvrdit leccos, jen to ne, že neumí tančit.

Bála se pomyslet, že se snad celá ta slavnost mohla konat jen kvůli ní, ale rozhodně musela uznat, že jí to pomohlo. Samozřejmě, část tísně ještě zůstala - obavy se setkání se spoustou neznámých lidí, kteří od ní budou vyžadovat způsoby, kterým se nikdy neučila. Laito byl ovšem zván také, čestný host, který se nejvíce zasloužil o její záchranu. Obávala se sice trochu, že nebude smět celý večer strávit v jeho společnosti, že by to možná lidé přijímali podivně, ale aspoň, že tam bude. A přece - není to zvláštní, mít takové myšlenky o někom, s kým tolik let trávila téměř všechen čas?

To ovšem ještě netušila, že slavnost v lese bude nazítří pokračovat a že na ní stráví většinu dne. A tentokrát už nemohlo být pochyb, že celá ta trachtace je jen a jen kvůli ní. Dostalo se jí o tom mnoha ujištění, většinou v podobě žertů, kvůli kterým se nemohla zlobit, neboť viníci byli tak laskaví a roztomilí! A rozhodně dávali najevo, že se velice dobře baví, ať už jí zároveň chtějí pomoci nebo ne. Někteří rozpustilejší elfí mládenci začali dokonce velmi zdařile imitovat hradního pána a hochy, kteří s ním žijí, až Mín nemohla smíchy.

"Škoda, že tam zítra nebudete," povzdychla si, když se s nimi konečně loučila.

"Ale my tam budeme," pošeptala jí spiklenecky dívka, která stála nejblíže - shodou okolností zelenovlasá Tasarinke, kterou vysvobodila ze žaláře v Železném pasu. "Bude nás plná zahrada. Přijdeme se všichni podívat, jak jsi hvězdou večera, aspoň oknem - to si nemůžeme nechat ujít."



Konečně obávaný večer nastal a Mín, po dlouhém a občas už trochu únavném strojení a česání, vstoupila do velkého sálu. Byla přece jen ještě dost stísněná a když ji hudba uvítala slavnostní fanfárou, červenala se a klopila oči. Následovala přiměřeně dlouhá řeč starého knížete, při které se Mín částečně nudila, částečně styděla, že se na ni všichni dívají, ale částečně také velmi namáhala, aby sem tam nevyprskla smíchy, když si vzpomněla na včerejší večer. Musela si ustavičně opakovat, že by to k jejímu laskavému ochránci nebylo vůbec hezké... ale každopádně ji to docela příjemně rozptýlilo a navíc se velice pěkně usmívala, což jí moc slušelo.

A už tu byl Laito, který se hlásil o své právo na první tanec, jakoby omládlý ve slavnostní bílé - takový, jakého si ho pamatovala z nejkrásnějších okamžiků společného života. Přiblížil se k ní s téměř stejnou úctou, jako když hrál divadlo pro Haraďany, a strhl ji k tanci tak krásnému, že mohla mít po starostech - i když už s nikým z lidí takhle tančit nedokáže, nepochybně svým uměním okouzlila všechny přítomné víc než dostatečně.

Po něm nastoupili mládenečci z hradu. Všimla si jich už dřív - vypadali vesměs mladší než zdejší dívky a tak trochu jako kašpárci v těch slavnostních šatech, vylepšených tím, že se občas poněkud pitvořili. Přijala je vlídně, nicméně vážně, bez nějaké nadřazenosti, ale přece jen jak se na princeznu z královské krve sluší a patří. A než stačila prožít rozpaky nad tím, o čem s nimi má mluvit, zazdálo se jí, že zaslechla v hudbě nové tóny, nezvykle krásné. Ano! Teď, když tančila kolem oken, už to slyšela jasně. Venku byli skutečně její včerejší přátelé a připojovali se k hudbě tak, že s ní souzněli, a přece ji obohacovali čímsi nevšedním a úchvatným! Mín se poddala jejich kouzlu a výsledkem bylo, že tančila neobyčejně krásně i nadále. Mladíčci se od ní jeden po druhém odpotáceli plni nefalšované úcty k její osobě, která jim nadlouho vydržela. Od té doby se mohla Mín, a díky ní často i ostatní děvčata, spolehnout, že budou mít od jejich nepříjemných žertíků pokoj.

Teď už se Mín úplně přestala bát. Byla šťastná. Všichni lidé, kteří se tu sešli, aby se na ni dívali, už jí nevadili ani v nejmenším. Měla je ráda - přála jim dobré. Bylo to znát z její tváře i ze způsobu, jakým se jich ptala na jejich život, jejich cesty. Tuilindo z ní během dvou dnů udělal budoucí královnu tohoto lidu.

Někdy v druhé polovině večera ji požádal o tanec jeden ze starších pánů. Nebyl vlastně ještě tak starý, možná mu ani nebylo mnoho přes dvacet, ale přece jen se natolik lišil od hochů ze zámku, že si ho v duchu zařadila mezi zralé šlechtice. Vysoký, štíhlý, s plavými vlasy po ramena, měkkými a hebkými jako hedvábí, a podivnýma očima, temně modrýma a přece zářivýma; tančil s elfím půvabem. Dlouhou dobu nemluvili a necítili to jako něco nepatřičného, jen se poddávali hudbě, oba se stejným potěšením. Konečně, když už končila, ji oslovil.

"Má paní... směl bych tě ještě chvilku zdržet? Rád bych s tebou pohovořil... ale v klidu, nikoli při tanci."

Přikývla. Mluvil tak vážně - cítila, že mu nejde o společenský rozhovor.

Postaral se jí o občerstvení a zavedl ji k jednomu ze stolků - s neomylnou jistotou pod okna, vedoucí do zahrady.

"Prosím tě," ozvala se Mín, "doufám, že se neurazíš, ale nebylo snadné si zapamatovat všechna jména hned při představování, pane..."

Pružně vyskočil a uklonil se.

"...z Dol Amroth," doplnil ji. "Jmenuji se Maiwë."

Ach, tak proto tedy...

"Jsem moc ráda, že tě poznávám," řekla srdečně a bylo znát, že to tak myslí.

Usmál se.

"Ano... věřím, že jistá... náklonnost ke sličnému lidu nám bude asi společná. Víš, právě jeden z nich, můj dobrý známý, mi o tobě vyprávěl... tolik, že jsem si začal velmi přát tě poznat osobně... ne jenom na povrchu, rozuměj mi dobře, ale jako opravdového člověka... možná ti to bude připadat troufalé..."

"Ne," pravila Mín vážně. "Ne, vůbec mi to nepřipadá troufalé. Víš, vyrůstala jsem zatím v takových podmínkách, že mi připadá naopak skoro směšné, že by se někdo měl s někým poznávat nějak jinak než doopravdy. Pověz mi prosím, jak ses dostal sem? Jaké byly tvé osudy?"

Byly smutné, jak jinak. Zůstal poslední ze svého rodu, přišel o všechny blízké kromě jednoho věrného sluhy, který naštěstí nalezl spojení na někoho z elfů, kdo byl ochoten je provázet. Nakonec se dostal do Tulindovy skupiny, mladíček jen o málo starší než je teď ona, do boje ještě nezralý a přece už zahanbený, že nedokáže víc. A tu se stal zázrak. Jak propadal víc a víc Tuilindovu kouzlu, začal objevovat statečnost, která se nemusí vždycky projevit bojem - ale někdy třeba nasazením života a jindy docela obyčejné práce pro pomoc potřebnému. Byl vlastně šťastný ta tvrdá léta putování... až teď začal trochu tápat, hledá, jak službu, kterou už si zamiloval, spojit s úlohou, kterou podle všeho má mezi lidmi... a teď se dozvěděl o ní, že...

"Ano!" odpověděla Mín živě. "Přesně tak jsem to prožila, a také já vlastně nevím, co teď. Laito mě učí, že je mou povinností se jednou provdat a postarat se královskému rodu o dědice, ale to přece nemůže být všechno. Musí přece ještě být nějaká možnost - něco opravdového!"

Prosil, aby mu vyprávěla své příběhy, a ona vyhověla. Místy cítila ovšem značný ostych, chlubit se rozhodně nechtěla, ale on reagoval stejně živě jako ona, sdílel hned společné pocity, a proto to šlo mnohem snáze. Zabrali se do rozhovoru natolik, že Mín jen nerada přijímala další tanečníky a Maiwë se k ní pokaždé znovu vracel. Když ples končil, rozhovor ještě zdaleka nebyl u konce a Maiwë ji prosil, aby se s ní směl někde setkat. Odpověděla, že velmi ráda, pokud to bude jen trochu možné.

K ránu uléhala, plná dojmů z toho večera, a nebyla si ani zdaleka jista, zda po tom všem dokáže usnout. Její elfí přátelé však očividně na spánek nemysleli. Zpívali dosud v zahradě tak krásně jako předtím a jejich hlasy ji hladily a naplňovaly pokojem. Pocítila velikou vděčnost všem, kdo jí ošklivý zážitek proměnili na dobrý a krásný - a také za to, že potkala novou blízkou duši. Vzápětí sklouzla do nádherného odpočinutí.

kapitola 95.

Tak míjel den za dnem v tom novém životě a Mín si začala pomalu zvykat. Zvykla si na obřadnější způsoby, na úctu, kterou jí prokazovali jako nejurozenější z přítomných, ale také na pravidelné jídlo, měkkou postel a krásné šaty. Zvykla si na dívky z hradu i na svého ochránce - na chůvu si zvykat nemusela, s tou se okamžitě vrátila do dob, kdy si byly blízko jako dítě s maminkou či babičkou. Poněkud hůře se zvykalo na to, že už nevídá Laita každý den od rána do večera, ale ani to nebylo nemožné. Bylo to skoro jako minulou zimu, když mu nechávala prostor pro Nelle. Vždyť Nelle tu dosud někde byla, v jeho blízkosti, a čím víc času na sebe budou mít, tím spíš snad...

Byl to častěji Tuilindo, kdo se za ní přišel podívat, třeba i jen na skok, aby ji učesal nebo potěšil drobným dárkem, často jen krásně vybarveným listem či kytičkou suché trávy, položenou na parapet. Byly to pro ni jedny z nejzářivějších okamžiků dne, ale tak trochu cítila, že na ty by si zvykat neměla. I Tuilindo se cítí ve službě - bude-li ho někde potřeba, odejde a ona se bude muset bez něj obejít.

Pokud jde o Maiwëho, mluvili spolu ještě mnohokrát, co na tom, že vždy v doprovodu družiny. Často ji vyvedl ven, do podzimních lesů, nejprve pěšky a pak, když zjistil, že jezdecké umění jí není neznámé, také na koni. Rozuměli si stále lépe. Vypověděla mu všechny své zážitky z cest a on se sice netajil svým obdivem k ní, ale šel za obdiv, hlouběji: věděla, že ji pochopil, že s ní sdílí její touhy a přání, i její hledání, co dál.

Trochu ji přitom mátlo, že s ním nemohla žít v tak uvolněném přátelství jako dejme tomu se Světluškou - nebo s Laitem. Občas na ni hleděl či letmo zavadil o její ruku tak, že se začala červenat, celá v rozpacích a přitom dotčená něčím krásným - musela pak na něj myslet, i když tu nebyl, a ty myšlenky byly zvláštně zmatené. Nezbylo jí než si upřímně přiznat, že se jí prostě líbí a je ráda, že se ona líbí jemu, i když jí to připadalo trochu směšné. Tohle že by byl začátek lásky? Tak laciný? Po všech těch letech, kdy s někým sdílela nejhorší nouzi a utrpení, kdy s někým procházela ustavičným nebezpečím a častokrát si navzájem zachránili život, začátek lásky? Tohle?



A teď už začínalo být stále jasnější, že Laito brzy odejde z jejího života na delší dobu. Pár týdnů i on chodil v bílém a přijal čas odpočinutí, pokud se tomu tak dá říkat, neboť protančil v lesích celé dny a noci. Pak se však začal objevovat opět v cestovním. Mín už jen čekala, kdy jí přijde oznámit, že odchází. Jednoho listopadového večera, když venku šuměl déšť a všechno vonělo tesknotou, konečně tiše zaklepal na dveře její komnaty.

Jednou se na něj podívala a věděla, že se přišel rozloučit.

"Je to tak, Myšáčku," přisvědčil. "Přišel čas, kdy splníme, pro co jsme se dávno rozhodli. Snaž se na mě myslet v dobrém a nevzpomínat příliš na všechnu mou zbytečnou tvrdost."

"Laito," odvětila tiše a s námahou, "já tebe taky neprosím podruhé. Zachránil jsi mi život a dal jsi mi tolik lásky, že bych to ani nedovedla vypovědět. Vím, že tvůj otec je mnohem citlivější než ty - možná s tebou dokonce mluvil - ale stejně tě mám ráda a nevyměnila bych tě za nic na světě."

"Díky, Myšáčku," odpověděl vroucně. "Jsi ke mně velice shovívavá. Tak rád bych s tebou zůstal a nahradil ti všechno, co jsem ti dlužen, ale není to možné, alespoň ne teď - musím jít. Budeš však stále v mém srdci a nepřestanu za tebe prosit, ať se se mnou bude dít cokoli. A... budu ti vděčný, budeš-li při mně také stát - nečeká mě nic snadného."

"Kam jdeš?"

"Dál k východu - na pevninu. Osidlovat nová území není jednoduché - schyluje se tam k válce - cítím srdce, sevřená úzkostí, jak mě volají: maminky a děti jako kdysi ty... musím pro ně udělat, aspoň co dokážu."

Držela se, co mohla, aby nedala najevo smutek, dokud nebude pryč.

"Jsi statečná, Myšáčku, díky za to. Pojď, budeme teď myslet jen na ty, kteří potřebují pomoc, na nic jiného. Taky mě to stojí dost sil, věř mi."

"Ale tvůj otec... ještě dnes jsem ho viděla v bílém..."

Usmál se.

"Přej mu čas odpočinutí... nemá za sebou tak málo dřiny. Přijde, až nastane jeho chvíle."

"Jako bys ty za sebou neměl dřiny dost! Proč zrovna ty se takhle štveš, od úkolu k úkolu, bez chvilky oddechu?!"

Jeho oči zahořely.

"Protože přesně tak jsem si to přál," odpověděl tiše. "Vždycky první, a vždycky poslední. Pro něj."

Nejenom ty oči - láska a nadšení prozařovaly celou jeho bytostí jako slunce tenkým oparem - cítila to. Nevydržela už sedět - vzduch se zdál nabitý napětím - pomalu se zvedla proti němu, oči upřené do jeho - a v tu chvíli náhle pochopila, jaké je řešení jejího života. Bylo to tak jednoduché!

"Vezmi mě s sebou!" prosila bez dechu a stála před ním v tu chvíli, jako stál kdysi její dávný předek Bëor před králem Felagundem, když zahodil královskou hodnost, pouta ke svému lidu i vlastní jméno a žádal jen o to, aby směl zůstat v jeho službách.

Nemusela se bát, že by nepochopil, že to není prosba dítěte, které příliš přilnulo ke svému ochránci.

"Zdálo by se, že je to šílený podnik," odpověděl pomalu a bezděky, v zamyšlení se dotkl její náušnice. "Rozum by radil počkat alespoň, než dospěješ... Ale jsou i důvody pro... jsi teď už téměř jako Melwen, dcerou lesa... zde si rychle zvykneš na pohodlný život... možná promarníš příležitost, která už se nebude opakovat... A ovšem, tvůj čas je krátký - jednou se budeš muset vrátit na trvalo, a tak brzy..."

"O tom neuvažuješ, že ti budu spíš přítěží než pomocí?"

"Ach Myšáčku... mám teď, po všech těch letech, začít měřit společníky podle množství odvedené práce? To má být zkouška nebo trest?"

"Ale Laito!"

"A i kdyby, vyhrála bys na celé čáře! Jsi větší pomocí než tušíš... po pravdě řečeno jsem v tak velkém pokušení ti vyhovět, že je pro mě strašně těžké se správně rozhodnout... ale musím... ne, nenaléhej už. Stojíme na rozhodující křižovatce... potřebujeme se ztišit a naslouchat."

Poslušně zmlkla a neodvažovala se téměř ani pohnout, i když o nějakém naslouchání u ní nemohlo být ani řeči; celá se chvěla vzrušením. Avšak jak míjely pomalé vteřiny, jeho opravdovost ji strhla, jako už tolikrát. Nastalo ticho, rušené jen šuměním deště, a oni stáli proti sobě, nehybní, šťastni tak, že je ani netrápilo, že dosud nemají odpověď. Tu se pod oknem ozvalo tichounké hvízdnutí, sotva slyšitelnější než dotek stébla trávy, ale pronikavější a krásnější. Laito se vmžiku otočil a vyklouzl z místnosti jako stín.

Srdce jí sevřela ledová hrůza, že odešel nadobro, takhle rychle, bez rozloučení. Brzy však byl zpátky, z vlasů mu kapalo a usmíval se.

"Raduj se, Myšáčku," řekl jí. "Rozhodování mi bylo ulehčeno - dostal jsem potvrzení." Pozvedl dlaň ke světlu a na ní zazářil bílý prstýnek, podobný tomu, který léta nosila, jen pracovaný s ještě větší péčí v drobnostech; jeho tvůrci nepochybně nezůstalo skryto, jak to má ráda: po celém obvodu zdobený horským kvítím, a s roztomilou myškou v kameni. "To abys dobře spala, ať tě nouze zavede kamkoli. A na znamení, že ani teď nezůstaneš bez ochrany. To obojí buď jak buď, na každém místě - i když říkal, že mnoho myslel na další obtížné putování, když ho pro tebe dělal. Nedostáváš rozkaz, jen svolení: smíš jít se mnou, budeš-li chtít. A předá za tebe všechny vzkazy - stačí, když si na sebe vezmeš něco cestovního, a můžeme vyrazit."

Otočil se zády k ní, jak byl za ta léta zvyklý - ani se nenamáhal vyjít ze dveří. Ani jí to nepřišlo divné. Otevřela víko truhly, kde chovala jako drahocennost své cestovní oblečení, a začala se převlékat. Jako by spolu byli na cestě ještě včera!

"Myšáčku?" ozval se za okamžik. "Copak?" odpověděla poněkud bezmyšlenkovitě, soustředěná na nelehký úkol vyprostit se sama ze šatů.

"Víš... chtěl bych se tě ještě zeptat, jen tak pro jistotu, pochop - zvážila jsi opravdu všechny následky, které to pro tebe bude mít? Nemyslím teď nebezpečí a tvrdý život, v tom o tobě nepochybuji, ale uvědomuješ si, že možná ztratíš část úcty v očích některých?"

Šaty byly nadobro zapomenuty. Mín se zarazila v půli pohybu.

"Co... proč, prosím tě?"

Povzdychl si.

"Je to zvláštní na lidech, já vím... některé věci tak těžko chápou... Ale dovedu si představit, že část jich tak bude smýšlet. Dokud jsi byla v těžké službě z nutnosti, obdivovali tě. Teď, když ji na sebe vezmeš dobrovolně, budeš pro ně nezodpovědný mladý člověk, toužící po dobrodružstvích... možná i - odpusť, Myšáčku - možná i dívka, která utekla s mužem..."

Mín si bezmocně přejela rukou přes obličej, pak poněkud netrpělivě škubla poslední sponkou, utrhla ji a konečně shodila svůj krunýř.

"No dobře," broukla unaveně. "Tak aspoň že budu dělat to, co je správné."

Vnímala jeho soucit, i když se na ni nedíval.

"Ach Myšáčku," povzdychl si znovu. "Nu, věřím, že přinejmenším kníže pochopí. Ale... může se stát, že narazíš na překážky a protivenství, až se jednou vrátíš. I když ovšem pro tebe uděláme všechno, co bude možné - teď i potom. A kdyby došlo k nejhoršímu - stále ještě věřím, že mě nepřežiješ, víš - a já nikdy nezapomenu, že jsi moje dcera."

"A-ano. Díky. Ale já bych nechtěla, až už nebudu moci..."

"Jenže s tím už se nedá asi nic dělat, víš? Netušíš, že jsi mi dražší než vlastní srdce?"

"Tak - tak já přece jen..."

"Tiše, tiše, Myšáčku. S tím bych se asi nikdy nesmířil. Stejně moc nepočítám, že dojde k nejhoršímu, ale kdyby náhodou... něco vymyslím, uvidíš. Když jsi tam, kde být máš, vždycky je nějaký způsob, jak život naplnit. A možná - kdo ví - možná právě v té době přijde můj čas, abych založil rodinu..."

Už byla hotova. Otočil se zpět k ní, aniž mu co řekla, povzbudivě se na ni usmál a stiskl jí paži, než se shýbl, aby zvedl ze země její šaty a uklidil je na místo.

"Ach ano..." ozval se vtom znovu, jakoby mimochodem, "...to mi připomíná ještě jednu věc, Myšáčku. Nezapomněla jsi... že stojíš na prahu lásky?"

V tu chvíli málem uvěřila, že opravdu stojí. Proč jinak by zrovna tohle tolik zabolelo?

"Stejně se budu muset vrátit - totiž aspoň zkusit se vrátit, už za pár let," vypravila ze sebe se zaťatými zuby. "Když do té doby počká, nu..."

"Je tu ještě jedna možnost."

Pohlédla na něj překvapeně.

"Víš... nejsi jediná, kdo mě dnes požádal, aby mohl jít se mnou."

Mín začala mít pocit, že se dusí.

"Moc si přál, abych ti předal vzkaz... Toužil po tvém pochopení, po podpoře na dálku... Ale no, to víš, že jsem ho vzal, Myšáčku." Poplácal ji po rameni. "Říkal jsem si, že to měl zatím až příliš lehké, s mým otcem. Jestli se opravdu hodlá točit kolem tebe, potřebuje trochu tvrdší školu..."

Vzal ji za ruku a něžně jí navlékl Tuilindův prstýnek.

"Pojď!"

Odešli deštivou nocí.